Share
Goto down
avatar
Oracle
Počet postů : 25
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Jul 29, 2018 12:10 am
Váhala s odpovědí. Bylo vidět, že se jí do toho příliš nechce a kdyby mohla, mlčela by navždy. Aby také ne? Nikdo netoužil slyšet pohádky o tom, co se děje těm, kteří se snaží překazit úmysly bohů všemi možnými prostředky. S povzdechem, ač tichým, se přesto ujala slova, když se tolik zvídavé děvče pídilo po odpovědi. "Dary od bohů se nevrací, nemohou ti je sebrat. Ale... můžou tě potrestat. Někoho nechají zkamenět, jiného zase zmizet v plamenech. Kassandra, věštkyně, která žila v Tróji, byla potrestána samotným Apollónem. Nikdo už pak jejím věštbám nevěřil, i když se postupně všechny naplnily. Byl to její trest, proklel ji. Nechci... Nechtěla bych nic takového zažít, Lin." Možná to znělo sobecky, alespoň jejím uším ano - zachránit svůj život před jiným, ale pokud by nemohla naplňovat úlohu Orákula, k čemu by ostatním byla? Co by zde vůbec pohledávala, kdyby byla potrestána obdobně jako bájná Kassandra? Z pootevřených rtů unikal výdech, oči ponechávala bolestně zavřené. Bála se smrti, ač ji jednoho dne bude muset očekávat. Zda přijde brzy či nikoliv, to zůstávalo otázkou. Své místo zaujala v Táboře pozdě, měla se objevit už před padesáti lety, leč se tak nestalo. Příliš dlouho zůstávala uvězněná v Kasínu Lotus, kde ji krmily koláčky zapomnění. "Bohové mají v tomto ohledu velkou představivost," zhodnotí závěrem, načež zlehka pokrčila rameny, urovnávaje si dlouhé světlé vlasy, s jejichž jednotlivými pramínky si začala pohrávat. Celou dobu zírala do plamenů, v mysli se jí odehrávaly přeludy toho, jak by mohla skončit. V plamenech? Možná. Jako socha? Rozptýlená do větru? Ani jedna představa nezněla dvakrát lákavě.
Pohledem přeskočila na zlobící se Lin, která se durdila jako malý skřítek, jemuž už poněkolikáté někdo tvrdil, že nebude velký jako ostatní lidé. Něžně natáhla ručku, aby ji konejšivě chytla do dlaní a dovolila si dívčinu pozornost přesunout na sebe. "Ale oni se všechno museli naučit stejně jako ty. Nebo si vážně myslíš, že to přišlo samo od sebe a druhého dne od určení už uměli bojovat s každou zbraní, střílet šípy přesně do černého pole v terči, nebo ovládat světlo?" Zlehka zavrtěla hlavou nad touto bláhovou myšlenkou, pokračujíce v uklidňování své kamarádky. "Ti všichni tu žijí už několik let. Učili se, tvrdě trénovali, rozvíjeli své schopnosti pod dohledem instruktorů. Nikdo nedokázal pohnout věcí a hodit ji přes celou místnost za pár dnů, nebo... očarovat druhého, aby souhlasil s každým tvým názorem. Podívej se na ostatní, podívej se třeba... třeba...," začala se rozhlížet kolem sebe, aby nalezla někoho, na kom by živě ukázala, co ovládá a co nikoliv. Pohledem se zastaví na starém dobrém srubu potomků Afrodity, k němuž ukáže. "Podívej se třeba na Amy. Je tu mnohem déle než ty a přitom její schopnosti nejsou až tak rozvinuté jako třeba... třeba...," znovu se začala rozhlížet kolem dokola, než natrefila na srub Áresovců. "Třeba Lyonel. Ten je tu mnohem kratší dobu a je pokročilejší ve schopnosti. Všechno to chce čas. Ani já nebyla ukázkové Orákulum. Měla jsem tu výhodu, že mé schopnosti se projevovaly v lidském světě... Měla jsem to, čemu by ostatní říkali nadání." Nechtěla se nijak chlubit, spíše pouze poukazovala na to, že její schopnosti jsou, na rozdíl od Lin, trochu jiné, maličko odlišné. "Možná se... zkus zaměřit na něco jiného? Ne jenom na jednu věc? Děti Hekaté toho umí spoustu, ovládají moře schopností. Pokud ti nepůjde jedna, třeba ti půjde druhá!" Snažila se nakazit ji pozitivní energií, dodat radosti na duchu, ponoukat ji, ať zkouší, objevuje a nachází si cestu k abilitám, které by jí mohl kde kdo závidět. "Uvidíš, že to půjde. Jen tomu dej čas a nespěchej, hm?"
Znovu zaváhá, tentokrát jí trvá o něco déle, než se rozpovídá. Nechtěla Lin zatěžovat historií, kterou měla tu čest okusit na své kůži, ale pokud se ptala, byla hloupost ji nechávat bez odpovědi, ač Cheirón tento způsob čas od času praktikoval. "Děti Hekaté vládnou mnohými kouzly. Umíte přesvědčovat. Někteří dokonce umí vládnout strachu, ačkoliv... Tvrdí se, že tu nikdo nic takového neumí, protože strach patří jiným bohům. Takovým, kteří zde nejsou vítáni," zašeptá tak tiše, že je skoro nemožné zaslechnout něco víc. Rozhodně ne ve skupince, co si vesele klábosí u táborového ohně, který nikdy nepohasne. "Brojili dost i proti potomkům Morfea, protože umí tvořit noční můry. A proti Hypnovi... Staré rány se otevírali, Áresovci napadali děti Athény, dcery Afrodity se pouštěly do lovkyň od Artemis... Bylo to zlé, opravdu moc zlé. Ale pak... se vše vyjasnilo. Nikdo na druhého neútočil a na nebi nezůstal jediný mráček." Znělo to jako metafora, kterou však Carly myslela doslovně. "Děti menších bohů bývaly dost utlačované. Není to tak dávno, co jim byly postaveny sruby a vznikla jakási rovnoprávnost," začne poněkud nejistě, zda má vůbec pokračovat. Dost o tom slyšela, někteří se jí svěřovali s tímto faktem a čas od času se zeptala i Cheiróna. Ten znal Tábor jako svá kopyta. "Bývaly tu sruby pouze významných bohů - Apollóna, Deméter, Dionýsa, Área a dalších, včetně Dia a Poseidóna, ačkoliv ti se zavázali, že potomky mít nebudou. Jejich schopnosti... se vymykají tomu, co bys zde zažila. Cheirón mi o nich vyprávěl. Třeba Herákles je dobrým příkladem za všechny." Na okamžik zalétla kukadly ke knihovně, kde se toho spousta skrývala, než opět pohlédla na Lin po svém boku. "Ukázalo se ale, že na světě běhají potomci i menších bohů. Nemesis, Hypna, Týché... Vznikly pro ně sruby jako útočiště před monstry tam venku, byli přijati mezi ostatní, ale pořád... Občas můžeš cítit to napětí," tiše si posteskne, než pohledem přejede po zmíněných srubech. Děti v nich to mívaly těžké a mnohdy se potýkaly s nízkým sebevědomím. Kdo by se taky cítil drsně, když ho utlačuje Áresovec?
Zvědavě jukne na Lin, když začne o své matce. Její úsměv přinutil Carly k tomu samému uculení, ačkoliv netušila, jaký to byl pocit z prvního shledání se s rodičem, kterého po celý život neviděla. Zaváhá, když se Lin na ni obrátila se svým dotazem, úsměv zlehka pohasl. "Orákulum přináší zjevení, věštby. Někdy... někdy je těžké je pochopit. Někteří se je snaží chápat doslova, ale pokaždé se jedná o jakousi metaforu, která se vyplní." S druhým dotazem už váhá evidentně víc, trvalo docela dlouho, než se znovu rozmluvila, zatímco kráčela podél ohniště v širokých kruzích. "Hekaté nebývala vždy bohyně. Je potomkem titánů, kteří existovali ještě před bohy a byli mnohem silnější... Hekaté... alespoň co vím, se rozhodla postavit na stranu olympských bohů, díky čemuž jí byla ponechána moc. Proto toho i její děti ovládají tolik." Znovu váhá, než nakonec nalomí téma, co jí viditelně není příliš příjemné. "Tím, že bývala titánka... občas se tvrdí, že... že před zlými geny se neuchráníš. Titáni... jsou zlí, většina z nich ano. Proto se proti vám obrátili všichni, když tu započaly rozepře."
avatar
Unclaimed
Počet postů : 44
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Jul 29, 2018 10:32 am
Svraští obočí, jak nepříjemná její slova jsou. Představí si, že by něco takového postihlo i tuhle křehkou blondýnku před ní, načež trhne nepohodlně rameny. Ne, něco takového by nepřála vůbec nikomu, ani nejhoršímu nepříteli, natož jí. Sice je sama ještě menší, než Carly, ale vzedme se v ní potřebná vlna ji ochránit, přestože by sama nejspíš nic nezmohla. Snad možná… kdyby ovládala některá z těch zpropadených kouzel. “Nic takového ani nezažiješ.“ Ujistí ji nepříliš přesvědčivě, jelikož nemůže tušit, jestli se rozhodne vzepřít svému prokletí nebo zůstane s hlavou sklopenou. Vybaví si, jak jí na hřbitově říkala, že je to dar a ona si myslela, že jde spíš právě o prokletí. Myslí si to stále, čím víc se o ní dozvídá, tím hlouběji její přesvědčení sahá. Co je tohle za život? Vždyť ona pořádně nežije, jen… přežívá. Čeká ve svém pokoji, než ji někdo potřebuje. “Co bys ale mohla zažít, je trocha z dnešního světa. Nechceš někdy… prostě na chvíli vypadnout? Nemusí to být nikam daleko, vím, že to není bezpečné, ale… byla jsi někdy vůbec v kině nebo na koncertě nějaké kapely?“ Oči se jí rozjiskří nadšením nad vymoženostmi moderního světa a představou, že by je mohla Carly ukázat, přestože si je téměř stoprocentně jistá, že s tím nebude souhlasit. Přesto ji vyhlídka toho, že, byť jen krátce, unikne před nátlakem tábora zpět k životu, který znala tak dlouho. Sednout si v potemnělém kině, ládovat se popcornem a zapíjet ho colou, zatímco se nechá vtáhnout do děje filmu. Nebo ty úžasné chvíle koncertu její oblíbené kapely, obklopená stovkami fanoušků jako byla ona, křičíc slova písní spolu se zpěvákem. Dřív si toho nevážila tolik, jako teď, když se nemůže jen tak sebrat a jít. Ne nadarmo se říká, že si neuvědomíme, co máme, dokud to neztratíme. Je až neskutečné, jak malicherný člověk je. Dokud je všeho dostatek, bere to jako samozřejmost, něco, pro co nemusí dřít, protože to tam prostě je. A pak najednou není a on v tom vidí něco úžasného, lituje těch chvílí, kdy to tak nevnímal, jenomže to už je pozdě.
Instinktivně ucukne před Carlyinou rukou, ne snad proto, že by nechtěla, aby se jí dotkla, ale proto, že nechce, aby ji konejšila, protože to nemá smysl. Prohrábne si netrpělivě vlasy, aby to, jak se vyhnula jejímu dotyku, zamaskovala. “Já jen… nejsem zvyklá, že se ode mě něco očekává. Celý život jsem si tak nějak proplouvala, vyhýbala se tomu, co jsem nechtěla dělat, měla určitou rutinu, protože nejsem zrovna někdo, kdo vítá změny a… a najednou je všechno úplně jinak.“ Nakonec se odmlčí a znovu si povzdechne, tento večer to dělá nějak často. Když to ze sebe vysype, trochu se jí uleví, jako kdyby si vzala krumpáč a ulomila kus toho kamene, co se jí usadil na hrudi a nedovoluje jí pořádně dýchat. Doteď si neuvědomovala, jak zpohodlněla. Ve škole se nikdy nemusela učit, protože jí stačilo napůl poslouchat, co její učitelé říkali, do kroužků ji táta nikdy nenutil, pokud nepřišla sama, že by chtěla jít a celkově ji nikdy nijak neomezoval, protože byla sama dost zodpovědná na to, aby se vyhýbala problémům a hospodařila. Jenomže teď? Tady proplouvání nestačí. Jí to nestačí. Nakonec ale jen svěsí rezignovaně ramena a pokývá hlavou. “Čas… fajn. Máš pravdu, chce to čas.“ A taky trpělivost, která není zrovna její silná stránka. Někde mezi jejím vyprávěním o rozepřích v táboře si založí paže na prsou, jak se plně soustředí a poslouchá. V hlavě si snaží představit ty temnější chvíle, kdy šel každý proti každému. Proč by někdo od Hekaté nebo snad ona sama něco takového chtěli? Nejde jí to do hlavy. Trvá jí chvilku, než najde slova k odpovědi, obvykle z ní slova létají dřív, než je stihne zarazit, ale tentokrát si pečlivě rozmýšlí, co řekne. “Abych řekla pravdu, nedává my smysl, proč by je někdo utlačoval jen proto, že jejich rodič není tak mocný, jako jiný. Všichni jsme na stejné lodi, ve stejné situaci, ne? Tak… proč ty předsudky, proboha?“ Protočí oči nad tím, jak se nevědomky dovolává boha. To určitě. S tím, jak často zasahovali [tedy vůbec, alespoň za celou tu dobu, co je tu ona], si může být jistá, že i kdyby se dovolávala po jejich pozornosti, nedočká se odpovědi. Ani její vlastní matka jí nikdy neodpoví.
To chápu, jen… mě napadlo, jestli nevíš o tom, že by mělo něco přijít. Nebo s čím bych ti měla naslouchat, to přece už dělám. Evidentně si libuje v neurčitých větách, které mi vůbec nic neřeknou, jen mi jimi nasadí brouka do hlavy.“ Chce se rozhořčeně zamračit, ale matčin obličej má na ni až moc blahodárný efekt na to, aby něčeho takového byla schopná. Sice přemýšlí jasně, přesto se ale nedokáže přinutit ke zlobě. Ta rozněžnělost však zmizí, jen co přijde řeč na původ Hekaté. “Takže moje matka… je zlá? Já jsem zlá?“ Optá se bezbarvě, jako kdyby jí to bylo úplně jedno, ale ve skutečnosti to v ní všechno bouří tak, až hrozí, že brzy vybouchne. Možná byla škodolibá, utahovala si s druhých a občas byla nepříjemná, když se s nimi nechtěla bavit nebo je neměla ráda, ale to přece neznamenalo, že byla zlá, nebo ano? V tuhle chvíli lituje, že se Carly vůbec ptala. Neměla to dělat, teď bude mít další věci, kterými se bude donekonečna zaobírat, místo toho, aby se uvolnila a věnovala se zlepšování svých schopností, nebo alespoň hledání té, ve které by vynikala.
avatar
Oracle
Počet postů : 25
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Jul 29, 2018 12:40 pm
"Mně to nevadí," pokrčí rameny, aniž by se zaobírala tím, jak to může působit navenek. Starali se o ní, měla zde vlastní prostor, mohla se seznamovat. "Do světa tam venku za hranicemi bych se stejně nemohla vrátit. Neměla bych kam jít," připustí se smutkem v hlase zamaskovaným lehkým zakašláním. Z domova odešla před skoro padesáti lety, táhlo ji to sem, než se ztratila v Las Vegas, kde ji nikdo nemohl pořádně zahlédnout, ani ji zachránit - nikdo, kromě Apollóna, který pro ni sám došel, vyzvedl ji a přivedl do Tábora polokrevných. "Moji rodiče už nežijí. Alespoň myslím. A i kdyby přeci jen stále zůstali na živu, myslím, že bych je vyděsila," smutně zavrtí hlavou nad takovým shledáním. O nic podobného nestála, jak bylo vidět v jejích očích. O své rodině se s nikým příliš nebavila, ani s Cheirónem ne, maximálně s Hébé. Důvod? Jednoduchý. Hébé si nosila mateřské znaky starostlivé starší sestry, které mohla říct cokoliv a přitom věděla, že toto malé tajemství uchová a s nikým o něm nebude hovořit. Častokrát se pokoušela vyvolat vize o rodičích, nic se však nedělo. Měla za to, že zkrátka a dobře byli po smrti. Při zmínce o koncertu jí na rtech povyskočí úsměv a Carly se celá rozzáří. Nešlo ani zabránit lehkému povyskočení. "Chodila jsem na koncerty! Na Rolling stones, Beatles, Bee Gees! Nejlepší koncert byl ale ve hudební festival ve Woodstocku, bylo to úžasné!" Zelenkavá kukadla zářila při vzpomínce na jeden z největších historických mezníků v hudební sféře, zatímco vyjmenovávala jednotlivé kapely, zpěváky a zpěvačky, kteří už nežili - většina z nich zemřela ve 27 letech jako většina hudebních géniů. "Byl to poslední koncert, který jsem zažila, než jsem odešla do Tábora," vzpomínala se šťastným úsměvem na rtech jako malá holčička při myšlenkách na vlastního poníka. Slýchala, že hudební scénu obsadily jiné kapely, ač jich pár - třeba Rolling stones - přežilo z dob, kdy na ně chodila. Jména jí ale už nic moc neříkala, všechny plus mínus vznikly v době, kdy se pohybovala v Kasínu Lotus, ztracená v čase.
Přikývne Lininým slovům. Chápala ji. Změny tu probíhaly na denním pořádku a bylo těžké se jim adaptovat. Nakonec však usoudila, že si člověk zvykl - musel, nic jiného mu nezbývalo. "To očekávání... je pro tvoje dobro, neber to zle, Lin. Víš... tam venku existují nestvůry, skutečné nestvůry, které loví polobohy. A pokud se jim nebudeš moct ubránit..." Nechtěla dokončovat tu větu, přesto bylo tak trochu jasné, co bude následovat. Smrt, bolestivá, ošklivá smrt. Nestvůry se nezastavovaly před ničím, nic je nezajímalo. "Tady jsme před nimi v bezpečí a alespoň tu máš prostor, kde se naučíš proti nim bojovat. Zase... zase si uvědom jednu věc..." Na chvíli se odmlčela s pohledem na Hermův srub přeplněný až k prasknutí. "Někteří tu žijí několik let a za tu dobu nezjistili, kdo je jejich rodič, nikdo se k nim nepřihlásil. K tobě ano." Očima se přehoupne ze srubu na Lin, než stočí pohled do ztracena. Nelíbilo se jí vídat ty smutné tváře, ke kterým se žádný z bohů nepřihlásil. Netušila proč. Cheirón jí vysvětloval, že někdy v nich bohové nevidí potenciál, proto se k nim nehlásí, jiní měli za rodiče tak maličké bohy, že by tu ani nenašli srub.
Zlehka opět pokrčí rameny. "Podívej se na potomky Área a Athény. Ti proti sobě zbrojí vždy, protože považují svého rodiče za lepšího. Rivalita... je tu běžnou součástí života, hlavně u těch dvou, ale i u jiných. Afrodita soupeří s Erotem, vlastním synem, kdo je lepší v lásce, Dionýsos s Deméter, kdo sklidí lepší plodiny... A od potomků menších bohů se toho tolik nečeká, takže je mnohem lehčí se do nich navážet." Nerada o tom mluvila, přišlo jí to celé špatně. Děti Morfea, Nemesis a Niké měli podobně výhodné síly jako jiní, jen možná nedokázali pohnout zemí nebo neuměli bojovat s každou zbraní, která se jim dostala do ruky. Každá schopnost měla své pro i proti. Jen ostatní na to nepohlíželi. Zavrtí hlavou nad jejím dotazem. "Bohové nikdy nesmí nic říct přímo, vše nechávají na vás. Je to špatně, já vím, ale nic s tím nemůžete dělat." Nemělo smysl se ozývat a vyhrožovat bohům, kteří by každého smetli z povrchu zemského mávnutím ruky. Neurčitě uhne očima na stranu s tichým povzdechem, jak si Lin vyložila její slova. Nechtěla o tom mluvit a teď viděla, co to s ní dělalo. "Neříkám, že je zlá. Ale má v sobě krev titánů a ti... většinou toužili ovládnout svět, podrobit si Olymp. Tvá matka se přidala na stranu bohů, ale myslím si, že kdyby se něco pokazilo, budou si prve ukazovat na ni." Více než neochotně připustila tuto variantu stojíc na místě. Už nechtěla chodit kolem ohně, nelíbilo se jí to. Měla touhu utéct, vzít nohy na ramena a schovat se u sebe v podkroví. "Myslím si, že pokud se něco stane... A že se něco blíží... pak to bude dost na vás, abyste ukázali pravdu...," pronese nakonec v tichosti. Už jen Áreův pád sebou přinášel otázky, na které nikdo neznal odpověď.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 44
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Jul 29, 2018 2:57 pm
Nijak se nesnaží jí vysvětlit, že nemluvila o trvalém útěku z tábora, stačilo by přece jen občas vypadnout a vyhledat ty hezké věci, které venkovní svět skýtá a nabízí. Jak se však zdá, Carly je tu spokojenější, než by byla ona, být v její kůži. Nakonec, v její kůži není, a možná je pro ni mnohem lepší, že je tady a má nějaký smysl, než se potulovat sama tam venku. Každý tu má nějaký svůj příběh, který je všechny zavedl až sem a pro někoho, jako jsou oni, je to venku nebezpečné; tady se alespoň nemusí neustále ohlížet za sebe a očekávat, kdy se něco rozhodne vylézt ze stínů a ublížit jim. Bezpečí je privilegium, kterého by se jim taky nemuselo dostat, čímž se vracíme zpátky k malichernosti, tu svou vlastní si právě teď uvědomila. Měla by být ráda, že má střechu nad hlavou na místě, kde ji jsou schopni ochránit, kde se může naučit, jak chránit sama sebe a své blízké. Místo toho jen touží po klidu, který doteď měla a pochybuje sama o sobě, než aby s tím něco udělala. Nakonec má Carly vlastně pravdu a ona by ji měla poslechnout. V tichém gestu soucítění stiskne Carly paži, jelikož dostatečně nevěří svým slovům, jež by měly vyjádřit lítost nad její rodinou. Navíc si není úplně jistá, jestli o soucit stojí, nakonec jí stejně v ničem nepomůže. Je tedy vděčná, že se zaměří raději na koncerty, při nichž se celá rozzáří. “Zažila jsi nejjasnější éru hudební scény, od té doby už to šlo z kopce.“ Zašklebí se nad dnešními popovými zpěváčky, kteří bez studiové úpravy neumí ani pořádně zpívat. Skuteční umělci jsou často přehlížení nebo se přizpůsobí moderním choutkám, místo toho, aby vsadili na originalitu a svůj talent a vybočili tak z řady. Je tolik skupin, které si jsou natolik podobné, že člověk pochybuje, jestli to není jedna a ta samá. Kdežto zlatá éra rock and rollu v šedesátých létech… umělci se snažili spíš prorazit svou originalitou, než aby splynuli s davem. To si na hudbě a umění cení celkově nejvíc – originalitu. Vložit kus sebe sama, namísto toho, aby plnila určité standardy, po kterých je poptávka. Umění by podle ní nemělo být marketingový tah, jenomže tak to dnes prostě funguje. Carly měla neskutečné štěstí, že mohla prožít dobu onoho pověstného rozkvětu a vyvrcholení v podobě festivalu v roce 1969. “Viděla jsi tam Hendrixe?“ V očích jí zablýskne, Jimi Hendrix je naprostá ikona. Musí ho znát snad každý, ačkoliv se nedožil ani třiceti let. Jelikož miluje hudbu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, byla by schopná se o ní bavit třeba celý den. Kdyby neznala festival ve Woodstocku, musela by být barbar. “Muselo to tam být úžasné, ti nejlepší z nejlepších.
Sklopí hlavu nad její nedokončenou větou, rozhodne se ji dokončit za ni. “…umřu. Já vím.“ Hlesne tak potichu, že je možné, že to Carly ani nepostřehne. “Jsem vděčná, že vím, kdo je moje máma, nechápej mě špatně, já jen… ti lidé, které jsi jmenovala… Áresovci, děti Athény… vědí kdo jsou a nosí to s hrdostí, ty víš, kdo jsi. A ano, taky chápu, že jsi to nevěděla hned, musela sis na to přijít, přijmout fakt, že jsi zůstala trčet tolik let v kasínu, svým způsobem jsi to měla těžší než my. Jen jsem si myslela, že když budu vědět, kdo je moje máma, automaticky přijdu na to, kdo jsem já, jenomže to se nestalo a mě to unavuje, chápeš? Nevědět.“ Doufá, že to Carly pochopí, protože ona neví, jak jinak to vysvětlit. Ani v nejmenším se jí nelíbí, že by mohli bohové svalit vinu na její matku jen proto, že patřila dřív k Titánům. Je to přece už celá věčnost a evidentně byla po Diově boku, no ne? Zas ty zatracené předsudky. Trochu otráveně si promne unavené oči, její odpověď jí nijak nepomohla, nesmazala žádný otazník v její hlavě. Rozhodne se, že už se o tom nechce bavit, ani nad tím přemýšlet, a tak s tím taky okamžitě přestane, jen se snaží nevypadat popuzeně, přestože se přesně tak cítí. Ne kvůli Carly, ale kvůli matce. “Nechtěla bys mi ukázat, kde bydlíš? Můžeme si cestou vzít z jídelny něco na zub, pustit si dobrou muziku, tančit…“ Začne úplně z jiného soudku, pravděpodobně potřebuje něco normálního, na co se může soustředit. Už nechce slyšet nic dalšího o bozích, za jeden večer jí to bohatě stačilo, navíc... nechce s Carly řešit jen špatné věci, chtěla by se s ní bavit.
avatar
Oracle
Počet postů : 25
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Fri Aug 03, 2018 11:24 am
Na protest zavrtí hlavou. Hudba osmdesátých let se jí také líbila, ráda si ji pouštěla v kazeťáku, čímž čas od času rušila ostatní spolubydlící pod sebou. Pak nastoupili klasické klučičí skupiny, pár dívčích, s nimiž proběhla éra devadesátek, aby se naskočilo do víru popové hudby a různých žánrů, jimž sama nerozumněla. Moderní hudba jí jen těžko chytala za srdce, v textech nenacházela smysl, často se jí zdálo, že jí uniká význam, co by jiní označili za erotický. Písně o sexu ji akorát utvrzovaly, že se narodila do lepší, mnohem lepší doby. "Aha, Alpha dog, 4 non Blondes... Je spousta skupin ze sedmdesátých a osmdesátých let, které za to stojí," nadhodí nevinně s vidinou, že si spolu s takovými zpěváky zazpívá v pokoji. Milovala ty podivně rychlé, občas zvláštně drsné písničky. Kdo by to do ní řekl? Taková křehká dívčina a jak se dokázala rozpálit při tvrdém rocku, kdy se culila při přezpívávání textu. "Aby něco nového mohlo začít, musí něco starého skončit. Tak to chodí. Ta hudba... se vrátí." Jednou ano, věřila tomu. Přeci jen žili v době retra, do módy se vracely šaty z padesátých a šedesátých let a spolu s tím i hudební styly. Módní business ovládal vše do poslední kapky. Přikývne jejím slovům. "Viděla! Spolu s Janis Joplin, Rolling stones a ostatními! Bylo to krásné!" Nemohla se ubránit úsměvu, jak by to také šlo? Milovala hudbu, stala se jejím začátkem i koncem. Zlehka si odhrnula několik pramínků za ouško, než pokračovala poněkud váhavým tónem. "Mrzí mě, že jsem nezažila Queen. Co jsem je poslouchala tady v Táboře, zněli... úžasně." Na okamžik se zasní, duchem nepřítomná pokračuje v chůzi, div nezakopne. Bohemian rhapsody sice mělo slova, kterým nikdo nedokázal porozumět, nikdo si je správně nevyložil, ale v tom spočívala ona krása této písně. Složitost v jednoduchosti, chaos v řádu. V době, kdy začali vystupovat, se pohybovala v kasínu a tam tyto novinky nikdy nepronikly. Když tam pobývala, myslela si, že se stále nachází v roce 69. Omyl. Léta se posunula a Carly nic z toho nezaznamenala - maximálně tak na výstředním oblečení ostatních, které považovala za podivné, nikoliv módní.
"Ty nestvůry... jsou zlé. Neznají slitování," zavrtí hlavou v náznaku nesouhlasu s tímto systémem. Sama je vídávala, ale po ní nikdy nešli, v jejich očích existovala jako pouhopouhá smrtelnice. Nenesla v sobě krev boha, nepřipomínala hrozbu. Zlehka Lin stiskne paži v pokusu ji pozvednout na duchu. "Ty to taky víš, jen si to možná neuvědomuješ. Nechceš si to připustit." Několika kroky jí předežene, načež se před ní zastaví, aby dívka nemohla utéct. "Jsi potomek Hekaté. Čarodějka. Jsi polobožská. Jsi dcera svého otce a své matky. Jsi Lin! Co víc potřebuješ znát? Nic z toho nemění toho člověka, kterým v jádru jsi. Pořád budeš stejná, jen jsi dostala příležitost rozvinout svůj potenciál," usměje se na ni od srdce, než ukročí z cesty, aby mohla Lin pokračovat v chůzi bez zbytečných překážek.
Zvědavě na ni jukne, když začne mluvit o místu, kde Carly přenocovala. "Nebudeš se bát, že bych ti tam mohla vyjevit nějakou věštbu?" Pozvedne obočí v hravém gestu, ač v tónu hlasu zaznívá lehká obava. Polobozi ji skutečně navštěvovali hlavně kvůli věštbám, ničemu jinému. "Jestli chceš... budu ráda," přikývne na souhlas, načež se začne rozcházet směrem k jídelně, odkud chňapne po zásobách jídla v podobě hamburgeru, štědré porce hranolků, z čehož pár kousků skončí v ohni jako poděkování bohům, dvou plechovek coca coly a oblíbeného zákusku - tvarohového koláče, načež se vydá k hlavní budově.
Sponsored content

Re: Táborový oheň

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru