Share
Goto down
avatar
Unclaimed
Počet postů : 40
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Fri Mar 02, 2018 7:36 pm
Vlastně to sezení na něm bylo celkem pohodlý. Takže se jen trochu zavrtěla aby si to upohodlnila ještě více. Možná by mu nevadilo nabrat pár deka svalů aby to nebylo tak kostnatý ale možná si jen zrovna sedla blbě. Její oči se zase vrátí do odlesku dýk a koutkem rtů se ušklíbne. "Takže Emička, to bude asi lepší než roští nebo tak něco podobnýho." Mlaskne nad tím. Ano, tohle se jí líbilo. Dokonalé jméno pro někoho bezejména. "Ale mě je taky ukradený za co stojím a za co. Názory ostatních mne často neberou dokud nesoudí jak pitomci." Odfrkne si pohrdavě a usadí se na něm jak na kanapi. Ještě by to chtělo opěrku a byla by úplně spokojená. Vlastně takhle z blízka ani moc drsnej nebyl, takový štěně s ostnatým obojkem a nápisem pozor žužlám hračky. Jednoduše z něj ale nesleze. Nechtělo se jí. Třeba až mu začne docházet vzduch tak se uvolí hejbnout svým pozadím a prostě se vzdálit jak doufala na dost dlouhou dobu. Jeho další slova ji však zarazí a tak se na něj s překvapením doprovázené povytaženým jedním obočím zadívá. "Prosím? Kde si vzal to, že ti něco vůbec chci o sobě vyprávět? Do toho nikomu nic není ani kdyby mě mučil. A kdybych se chtěla někomu svěřit..." Prohlédne si tu část na které nesedí. "..tak určitě ne tobě." Změní polohu z váguse teoreticky na koníčka a s mírně nakloněnou hlavou se mu zadívá do očí. Byly celkem hezký. Krátce si promne bradu v jakémsi zamyšlení a pak se k němu nahne tak, jakoby ho chtěla políbit. Jenže kousek od jeho obličeje a zašeptá. "Mě spíše zajímá, co tu ještě děláš ty. Sám si řekl že být na mém místě odejdeš. A dle tvých stížností tu jsi silně nespokojen tak proč zůstáváš? A na nějakou pitomost o tom, že je tma ti neskočím." Zase se odtáhne a chytne ho palcem a ukazováčkem za bradu. Trochu mu hlavu zakloní, nebo otočí ke straně, jakoby posuzovala, za kolik by se dal prodat. Nakonec ho pustí a nekompromisně zadívá do očí. "Takže?"
avatar
Son of Phobos
Počet postů : 30
Age : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Fri Mar 02, 2018 10:54 pm
"To už je asi třetí, nebo čtvrtá přezdívka. Říkám ti, abys to vzdala." Pobaveně frkne. Ani tahle přezdívka ho kdovíjak netankuje. Vadilo by mu, kdyby vyloženě rýpala do faktu, že nosil patku přes oko a tuny očních stínů, ale dokud tu není jeho sestra, nemá mu to kdo rozmazat do obličeje. Její váha mu začíná být velmi nepříjemná. Normálně nevypadá tak těžká, ale když na vás někdo leží, není to tak příjemné. Přinejmenším tedy ne v tomto konkrétním scénáři.
"Nejsem blbej, vypadáš jako kdyby ses měla každou chvíli zhroutit. Dokážu si představit, že se za chvilku zachováš jako Forest Gump, ale ty si na rozdíl od něj musíš posluchače zasednout, protože z lavičky bych se určitě zvednul a odešel." Mluví s neskutečnou všedností, nejspíš se na zádech v podobných scénářích ocitá dost často. Vzhledem k jeho povaze se ale není moc čemu divit.
Při změně polohy opět přizvedne obočí, tentokrát však jenom to pravé, čímž dá jistě jasně najevo otázku, kterou není potřeba zmiňovat. Víc na ni nereaguje - jeho poklopec je absolutně v klidu a řeč těla nejspíš přišla o hlasivky. "Je to dost logický. Mít mozek, dojde ti to." Bradu si pokusí uvolnit, když se rozmáchne hřbetem pravačky proti její ruce. Skoro jako kdyby odháněl hnusný hmyz, který nechcete trpět nad jídlem, ale určitě se ho ani nechcete dotýkat. "Teď jsem přišel a nechci riskovat, že to, co mi tady říkaj je pravda." Odfrkne si "Nevim jak ty, ale já zdechnout fakt nechci. Mám toho dost co nabídnout."
avatar
Unclaimed
Počet postů : 40
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Mar 03, 2018 12:27 pm
"Ale Emička se mi líbí." Namítne prostě. "Někdo kdo má na xichtu tolik líčidel, že na prudkým slunku roztaje a přes oko vlnu jak na surf, si ani nic jinýho nezaslouží Emi. A pak že já jsem dcera Afrodity." Uchechtne se a znovu si ho prohlédne. "Ne vážně, z kterýho cirkusu si utek? Myslím, že Berusek volal že se jim ztratil klaun." S čistým nezájmem si prohlédne své nehty. Nebyly dokonalé byla za nimi špína a jeden byl nalomený. Nikterak jí to nevadilo. O vzhled se nijak moc nezajímala ani o ten, kterými disponovali ostatní ale tohle si to zasloužilo. "A od kdy potřebuji k vyzpovídání tebe? Zkrat má i nejnovější technika." Oči se jí zalesknou. "Možná jen prostě vím jak upoutat pozornost Emi. Nebo tě chci uspat a hodit tě do jezera?" Zamyšleně si poklepe na spodní ret. "Asi jsem se ještě nerozhodla. A možná mi to ani nestojí za to..." Začínala být unavená. Doufala, že tohle je už zařazený a nebude spát pod její postelí. Ano jako jedna z mála měla postel, protože si ji vlastně vybojovala. Sice byla v temným koutě ale tím líp i kdyyž ji to občas dost štvalo. Záleželo na situaci. Po jeho slovech se spokojeně usměje. "Ach ták.. tedy se také bojíš. To je zajímavé. Někdo kdo má strach říká mě že jsem srab. Mám své důvody proč zde zatím zůstat a neodejít. Asi jako ty." Jedním pohybem vstane a vydá se k Hermově srubu, cestou si poupraví meč, který se tím sezením svezl ke straně.
avatar
Son of Phobos
Počet postů : 30
Age : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Mar 03, 2018 3:09 pm
"Líčidel? Ty fakt potřebuješ odbornou pomoc." Zazubí se. Dnes si na tvář nemaloval ani čárku."Ale jestli se ti líbí v cirkusech, mělas tam zůstat. Na rozdíl od tohohle tábora by tam pro tebe měli využití - tvoje trapnost by v tom prostředí mohla bejt snad i vtipná."
"Oba dva víme, že na to, abys udělala víc, než prstila svoje vlhký ego a vybíjela svojí sexuální frustraci, nemáš." Pobaveně frkne. "Oba víme, že jsi vlastně k pláči. Ale možná, že kdybych někoho zaplatil, aby ti ohřál vafličku, dalo by se s tebou slušně pokecat. Konec konců za to, že vypadáš a chováš se jak píča nemůžeš, nejspíš jsi měla jenom špatnou výchovu a tvoje matka stojí za hovno. Rodiče si vybrat nemůžeš." Je vážně připravený na to, že dostane pěstí, ale soudě dle neuhasínajícího úsměvu mu na stavu obličeje vyloženě nevadí. Konec konců, Persefona mu stále dluží službu, protože prohrála v kartách. Nové zuby nebudou problém.
"Nebojím se, že zdechnu, Autisto." Nasadí tón, kterým přistupuje paní učitelka k dětem u zápisu. "Když zdechnu, vyhrabu se zpátky. Ale to by tábor přišel o hodně. Na rozdíl od tebe, mám světu co nabídnout, ale ty? Podívej se na sebe, snažíš se mít navrch i když víš, že stojíš za hovno."
Jen co je volný oklepe se a vstane. Ještě se ohlédne za ní, ale okomentuje ji pouze smíchem. Nejspíš si právě vybral první oběť - představa, jak se hroutí zevnitř mu bezděky cuká koutky. Tak či onak, pokud se za ním Ai otočí, zjistí, že po něm nezbyla ani stopa. Jako kdyby se vypařil do vzduchu.
avatar
Daughter of Hermes
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Apr 01, 2018 8:21 pm
Od setkání s Felixem se jí začínali dít prazvláštní věci. Cítila za sebou kroky a občas i divné praskání větví, i když nebyla v lese. A ani noční můry se jí nevyhly. Snažila se nevnímat všechny tyhlety zvuky, ale čím dál méně se jí to dařilo. Přemýšlela, že zajde na ošetřovnu, ale to si rozmyslela. Stejnak by ji poslali pryč s tím, že je jenom paranoidní a nevyspalá a to sama dobře věděla. K táborovému ohni dorazila úplnou náhodou, když pořádala procházku se sluchátky v uších, aby se aspoň na chvilku mohla cítit normální. Stejně měla pocit jako by jí něco dýchalo na záda a chtělo by jí to zabít. Asi vážně začínám být paranoidní. Sedla si na kmen a pozorovala oheň až ji z toho začali štípat oči. Odvrátila zrak a litovala, že se do toho ohně dívala. Radši se zadívala směrem k skupince povidajících táborníků. Docela jim záviděla, že oni se cítí normálně, táborem se proslýchávalo, že několik táborníků se necítí psychicky dobře. Zajímalo by mě jestli aspoň vy nahoře víte, co se nám tu děje. Podívala se na nebe s unaveným kukučem. Moc dlouho to už asi nedokážu zvládat. Zašeptá a sundá si sluchátka z uší. Ty potom uklidí do bundy. Povzdechne si. Měla by přestat přemýšlet o divných věcech, které si za poslední dobu dějí. Dovolená by taky nebyla na škodu, ale bohužel, ta se nemůže konat. Dokázala by si představit Samu sebe někde na lodi v širém oceánu nebo třeba někde na chatě.
avatar
Son of Hecate
Počet postů : 43
Age : 25
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Apr 01, 2018 8:56 pm
Dnešek byl fajn. Tedy, ,,fajn" jak to jen jde, když vás čtyřiadvacethodin denně pronásledují vaše nejhorší noční můry, spíte sotva dvě hodiny v kuse a do toho neustále musíte zachraňovat svoje sourozence, kteří se teď skoro báli vystrčit nos ze srube. Ale bylo to lepší, než většinou v těchto dnech. Dokonce si ani nemusel neustále zakrývat uši, aby neslyšel šum otačích křídel! No nebyl to úžasný den? S podobně hořkými myšlenkami Kouki procházel Tábor, aby našel Mel, kterou nikdo od rána neviděl. Jestli jí áresovci zase posadili na střechu hlavní budovy, zabije je. Jestli se jen zapoměla v koupelně, přísahal si, že jí promění na slepici. Ať ho Cheirón třeba sežere.
Jak takhle pátral po svojí drahé sestřičce, hleděl spíše vzhůru než-li pod nohy a tak se mu stalo, že se náš milý instruktor rozplácl na zemi, vinnou jistého předmětu, z nějž se vzápětí vykluba kmen stromu položený u ohniště místo lavičky. Rychle se začal hrabat na nohy a přejel pohledem okolí, aby se ujistil, že si jeho pádu nikdo nevšiml. Měl smůlu. U táboráku už někdo seděl a ten někdo si ho zajisté nemohl nevšimnout. Rychle zhodnotil blonďatou dívku pohledem, než si uvědomil, že jí vlastně nedávno zařadili k Hermovi. Viditelně měl štěstí. Oprášil ze sebe popel, narovnal se a obezřetně dívku sledoval. Asi by měl zmizet a předstírat, že jí neviděl... Ale nevypadala vyloženě že má za zády kudlu. Přesto si jí nebyl úplně jistý. Po pár vteřinách váhání nakonec usoudí, že pozdravit mu neuškodí.
,,Uhm... Ahoj. Neviděla jsi tu někde takové černovlasé strašidlo s příšerně rozmazanou řasenkou a černým krajkovým čímsi na sobě? Ségra se ztratila a nemůžu jí od rána najít." zahájil poněkud nejistě konverzaci.
avatar
Daughter of Hermes
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Apr 01, 2018 9:17 pm
Pádu si doopravdy všimla, ale místo toho, aby se začala smát, vylekala se a stvoření, které se zrovna hrabalo na nohy si nevěřícně prohlížela. Proboha. Teda, probohy. Tak tohle už v životě nedělej. Vyděsil si mě k smrti a málem jsem chytla infarkt. Chytne se za srdce. Při jeho otázce se zamyslí. Viděla dneska hodně lidí, ale nebyla si jista, že zrovna to co popisuje viděla. Myslím, že jsem ji neviděla. Třeba si povídá s ostatními, což je k situaci, která se tu děje, docela zvláštní, ale furt je to možné. Nechceš si sednout? Vypadáš jako zoufalí otec, který ztratil dítě a čeká ho naštvaná manželka s vařečkou v ruce. Pokusí se odlehčit situaci a přinutí se i vykouzlit úsměv. A potom, co si trochu oddáchneš, bych ti to tvé stvoření, jménem sestra, mohla pomoct najít. Určitě se tu někde poflakuje. Mrkne. Jak se vlastně jmenuješ? Neber to zle, jen je nás tu v táboře moc a nejde si to zapamatovat. Sjede ho pohledem. Tak ty určitě nejsi ve své kůži. Super, aspoň nejsem sama. Pomyslí si. Nevím, jestli se mi to zdá a nebo se tu v táboře dějí divné věci, nemyslíš si? Pousměje se, ale po chvíli se s trhnutím otočí. Když zjistí, že se nic neděje, znovu se uklidní.
avatar
Son of Hecate
Počet postů : 43
Age : 25
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sun Apr 01, 2018 9:48 pm
Zvedl jeden koutek v úsměvu, zatímco si třel naražené lokty a úlevou vydechl. Cizí subjekt identifikován jako afiliantní. Díky bohům. Kdyby se musel přít s dalším spratkem, asi by to už nevydržel a začal chrlit kletby na všechny strany. Tahle holka zřejmě patřila k umírněné části Hermova srubu. ,,Dobře, příště než zakopnu se rozhlédnu, jestli okolo sebe mám dostačující prostor, abych někoho nezranil." Prohlásil s veselým podtónem. Že dívka Mel neviděla ho vlastně příliš nepřekvapilo. Navzdory své  nepřehlédnutelné vizáži se Mel většinou spíš schovávala na místech jako hřbitov nebo lesy a čmárala si tam básničky o padlých andělech, křížích a krvi, kterými doháněla všechny své sourozence k šílenství. Byly desetkrát horší než otřesné. Když si vyslechl dívčin názor na jeho momentální vzezření, musel se rozsmát. Neskutečně ho fascinovalo, že to pořád umí.
,,Máš naprostou pravdu. Až na to, že místo rány vařečkou dostanu týden v kůži husy domácí. Neměl jsem tu pakáž učit, jak se lidi proměňují na zvířata." s povzdechem se posadil na nabízené místo vedle blondýnky. ,,A děkuji moc za ochotu. Jsi první Hermovo dítě po dlouhé době, které se mě nepokusilo přizabít, nebo mě nezahrnulo nadávkami." dodal. Protřel si oči, zatahal si za rukávy a zabil pohledem kouř stoupající z ohniště. Kolikrát už na Cheiróna naléhal, aby ho zapalovali jen během táboráků? Takhle se všichni v širokém okolí nadýchají kouře a nedobrovolně tak přijdou o plíce. Ale on ne, protože Hestia a úcta a kdesi cosi.....
,,Kouki. Od Hekaté. A ty jsi?" obdaroval jí dalším úsměvem. Ten se vzápětí změní na jakousi hořkou parodii.
,,Ujišťuji tě, že jestli se ti to zdá, tak jsi mě do svého snu zatáhla taky. Noční můry, hrůzy, strachy a především to jak pořád musím tahat svoje sourozence ze spárů áresovcům, aby mi je nezabili.... Tohle nejsou divné věci, tohle je katastrofa. zhluboka si povzdechl. Zase se po celém okolí rozezvučeli ptáci. Kouki zavřel oči, pořádně se nadechl a uase je otevřel. Začínala ho bolet hlava.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Fri Jul 27, 2018 10:09 pm
Přizpůsobit se stěhování do nového srubu a faktu, že ji teď obklopuje rodina, pro ni nebylo zrovna jednoduché. Ať se na tváře svých sourozenců dívala sebevíc, nikde v nich neviděla sebe samu nebo rodinu, kterou doteď znala, protože s tou rodinou neměli nic společného. Možná to jí dělalo takový problém, ocitla se v tlupě cizinců, kterým by měla říkat bratři a sestry, přestože o nich neví vůbec nic. První slůvka, bolístky, lásky, oblíbené barvy, filmy, pocity – věci, které by sourozenci měli znát. Z toho důvodu svou matku snad i proklínala, že ji postavila do takové pozice, kdy má tolik sourozenců, přestože žádný z nich nikdy neviděl jejího otce, babičku… nikoho z lidí, na kterých jí záleželo víc, než na čemkoliv jiném. Věděla, že jsou všichni ve stejné pozici, ale nemohla si pomoct. Sice nebyla sama, ale přitom si tak připadala. Všechno to však zmizelo ve chvíli, kdy si vybavila maminčin obličej, jako kdyby smyla všechno špatné, namotala to na tu mlhu, s níž se objevila, a odnesla pryč. Neodvážila se jich zeptat, jestli i oni ji spatřili, protože si palčivě pamatuje na Elyarův výraz, když zjistila, že on svou matku neviděl, a ona něco takového nechtěla vidět znovu. Častokrát, ačkoliv si připadala jako idiot, k ní promlouvala a prosila, aby se jí znovu ukázala, aby ji mohla obejmout, cítit zase její ruku na své tváři. Jenomže nic. Snažila se tomuhle novému životu dát nějaký směr, snad i smysl. V její hlavě se pořád ozývá myšlenka, že teď už není nikdo a měla by pracovat na tom, aby nedělala svým sourozencům ostudu. Nehledě na to, jak moc chtěla dokázat, že není úplně marná, ať už sobě, nebo matce. Měla obavy, že ji sleduje a lituje, že zrovna ona je její dcera, protože… upřímně, co na ní je? Není zrovna společenský tvor, nevyniká ani v boji, ničím nevybočuje z řady. Věci, které na sobě považovala za výjimečné, tady nijak neuplatní, jedině že by se nějaký budoucí nepřítel chtěl nechat hezky vyfotit. Tohle je v její hlavě pořád a nedokáže ty myšlenky setřást, ač se snaží sebevíc. Bude si muset zažádat o pořádný trénink, protože okoukáváním od ostatních a následném praktikování se nijak extra nezoceluje. Nesnáší to. Usoudí však, že nemá smysl se trápit na cvičišti v takovém horku, navíc po setmění, a raději se rozhodne pročistit si trochu hlavu. Vše jde lépe, když si člověk trošku odpočine a její nespavost se na ní začíná zas projevovat.
Ráno si sice zamaskovala kruhy pod očima, ale make up se jí horkem dávno rozpil a propadlé tváře schovat nedokáže. Prochladlé a rozbolavělé ruce schová do kapes mikiny, čímž si nejspíš vyslouží nechápavé pohledy svých sourozenců ve srubu, když teď všichni vyhledávají chladnější ovzduší v tílkách, zatímco se ona balí do teplé mikiny. Nijak na to ale nehledí, strčí si do uší sluchátka, pustí si svou oblíbenou hudbu na nejvyšší hlasitost a přestane vnímat svět kolem sebe, existuje jen linoucí se hudba, pravidelné údery bicích, s nimiž srovná i tempo své chůze. Zamíří nejprve kolem pláže, kde je na její vkus však moc rušno, proto se projde kolem zřícenin, než zamíří zpět do tábora. V jídelně si pro sebe ukradne proteinovou tyčinku, do níž se s chutí zakousne a nohy ji zanesou až k ohništi, kde se potuluje několik táborníků. Vidí na jejich obličejích smích a uvolněné výrazy, ale ona nemá nejmenší chuť se k nim připojit. Rozhodně není jedna z těch, kteří by se jen tak připojili k hloučku konverzujících lidí a zapojila se. Proto se vzdálí do stínů stromů a o jeden z nich se bokem opře. Založí si paže na prsou a nepřítomně se zahledí do plamenů šlehajících ke zčernalému nebi. Svým způsobem ji kroucení plamenů neskutečně uklidňuje. Vypadá to, jako kdyby spolu tančily a kroutily se kolem sebe jako párek milenců. Protočí nad sebou oči, že ji něco takového vůbec napadá, jsou to přece jen plameny. Nic to však nemění na tom, že je na ně uspokojující pohled, díky němuž jí na tváři hraje nepatrný úsměv. Možná za to může fakt, že vlivem hudby nevnímá okolní svět a může tak předstírat, že si její hlava nevytváří možná neexistující rodičovský tlak, ale to je jí v tuhle chvíli jedno.
avatar
Oracle
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Fri Jul 27, 2018 10:53 pm
Lehký dotek prstů věnoval pozornost starým, notně zaprášeným předmětům schovaným na půdě Hlavní budovy, ze které se stalo menší odkladiště po výpravách. Zničené zbraně, šátky, účtenky, zbroj poškozená ohněm či jedem, drobné šperky, které se ukázaly prokletými - to vše a mnohem více šlo spatřit v objektu plném harampádí, co už tak nějak patřilo ke vzpomínkám na výpravy dávno minulé, často nesené se smutkem. Nemálo hrdinů zahynulo při cestě za slávou, ze které se už nikdy nevrátili do známého táborového prostředí. Carly si toho všímala - zezačátku málo, místní obyvatelstvo neznala, schovávala se před ním. Později? Inu nešlo přehlédnout, že některé tváře nepotkává a jejich místo u stolu okupuje podivná prázdnota. Vnímala smutné tváře, rostoucí i slábnoucí bolest v očích, trhané nádechy, když se někdo opovážil vyslovit zapovězené jméno chybějícího poloboha. Pokud k něčemu zdejší kluci a děvčata měli úctu, pak k mrtvým bratrům a sestrám. Připíjeli jim při pietních oslavách, modlili se za jejich cestu do Elysia, pálili obřadní roucha, aby se bohové smilovali. Tradice spjaté se skoro zapomenutou starověkou kulturou provázeli táborníky při každém kroku. Nikdo se zde neučil kung-fu ale boj s lukem a šípy, namísto pistole Magnum se upřednostňoval meč a štít. Na první pohled tábor každým coulem. Tábor pro geeky, nadšence dávných kultur. Jak jinak vysvětlit všechny ty starodávné stavby, které by s přehledem mohly konkurovat ruinám z Delf? S jemným pousmáním v duchu musela konstatovat, že Tábor skutečně měl své kouzlo, které na první pohled dokázalo chytnout lidská, tedy polobožská srdce a nepustit je. Na druhou stranu, kdo byl závislý na připojení k internetu, ten tu příliš nepochodil. Tábor si nesl svá omezení, i když už stačila pochopit, že před několika lety by o tomto prostředí mnozí hovořili jako o otroctví. Internet zde nefungoval podobně jako elektřina. Vše fungovalo kouzlem, magií mocných bohů. V současné době vypadával signál víc, než by to bylo komukoliv milé, první naštvané kritické reakce však byly rychle utlumeny Cheirónovým zamračením, proti kterému se nikdo neodvážil protestovat. Rozhodně ne ten, kdo používal mozek.
Carly se nikdy nic z toho netýkalo. Moderní technologii nerozuměla a za poslední výstřelek považovala černobílou televizi. Žila ve svém světě, kde telefony stále fungují na drátové spojení a na ciferníku je třeba vytočit správnou kombinaci. Navštívit jí někdo v podkroví, pak by zjistil, že skutečně nevnímala čas - stěny olepené plakáty kapel z konce šedesátých let, kde na ní pomrkávaly celebrity jako Janis Joplin, Jimi Hendrix, Jefferson Airplane a The Who. Sbírka ošoupaných plyšáků byla přechovávána v rohu postele a sbírka hippie oblečení naznačovala, v jakých letech se blonďatá dívka zastavila. V lehkých háčkovaných šatech končících nad koleny a květinovou čelenkou ve vlasech sestupovala schod po schodu dolů, dokud se neprotáhla hlavními dveřmi ven, cupitaje vstříc osudu. Celý dnešní den ji provázela vidina nešťastné lásky Morfeova syna, Alexandra, k jedné z Afroditiných dcer, Lucille, velmi pohledné dívce s medovým odstínem vlasů a lehkým popraškem pih na tváři, díky čemuž působila jako malá smyslná víla. Alex? Nešťastně zamilovaný kluk, trochu vytáhlý, spíš samá ruka a noha než pokrytý svalstvem podobně, jako tomu bylo u potomků Área, boha války. Alex si sliboval Lucille okouzlit nádhernými sny, ve kterých by se společně procházeli po hvězdné obloze. Co však Carly viděla, pak se spíše setká s drsným odmítnutím, kdy mu hezounká dívka rozcupuje srdce na kousíčky. Chtěla ho zastavit, přičemž se pokoušela tiše našlapovat na tenkých sandálech, aby nevzbudila ke své osobě pozornost. Krok za krokem se blížila, snažila se dostihnout chudáka chlapce, než učiní krok, co ho bude navždy provázet.
Jenže... to nestihla. Osud si vždy našel cestu a Carly byla nucena znovu přihlížet bolestivému pohledu zmučeného štěněte, když před jeho očima Lucille pohodila hlavou, až ho dlouhým závojem vlasů pleskla po tváři, načež odešla pryč připomínaje modelku procházející se po přehlídkovém molu. Chlapec se svěšenými rameny připomínal hromádku neštěstí pomalu se odebírající druhým směrem. S povzdechem se zastavila u táborového ohně, nataženou ruku, aby jej zastavila, nechávala pomalu klesnout k boku. Tušila, že by se do těchto věcí neměla míchat, ale... srdci nešlo poručit. Nejen v lásce.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Jul 28, 2018 5:54 pm
Ačkoliv na ni hudba a plameny působily do této chvíle blahodárně, myšlenkami se zase vrátí k dnešnímu odpoledni. Strávila ho snažením se o pohnutí čehokoliv kolem ní. Z nějakého důvodu se jí to ale nedařilo. Alespoň hodinu usilovala o to, aby plechovka od nějakého pití vystřelila k ní přímo do její rozpřažené dlaně, avšak neúspěšně. Tušila, že svým neúspěchem způsobila zklamání svých sourozenců, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jaké cítila ona. Chtěla by to dokázat, jak těm kolem sebe, tak sobě samé. Pořád čeká, že k ní někdo přijde, ukáže na ni a prohlásí, že to byl omyl, protože od té doby, co si ji její matka vyžádala, se nijak výrazně nezlepšovala, ačkoliv má pocit, že by měla. Dařilo se jejím bratrům a sestrám lépe, než jí? Co když teď bude černá ovce; ta, které se prostě nedaří oslňovat svými schopnostmi? Co když… ty schopnosti prostě nemá? Třeba je víc lidská, než polobůh, třeba po matce podědila jen něco málo a nikdy se to nerozvine dál? Donutí se nad sebou protočit oči, už zase. Místo toho, aby se utápěla v tom, že není dost dobrá v tom, o co se snaží [tedy vůbec],  zadívá se na jednu z větviček, které leží kolem ní. Zaměří se na ni, soustředěním přimhouří oči a stiskne pevně zuby k sobě, jak se snaží ji přinutit, aby se pohnula, automaticky přitom pozvedne ruku, doufajíc, že v ní kus dřeva skončí. Ten se však jen zavrtí, skoro jako kdyby se do něj spíš opřel vítr, než vlivem její mysli. Zlostně sevře pěst a hrdelně zavrčí. Ať se snaží sebevíc, prostě to nedokáže, žádný předmět ji neposlechne. Nejspíš necvičí dost často a poctivě, kdyby bylo po jejím, chtěla by to buď umět hned, anebo ať si to ti nahoře nechají, nic mezi tím. K čemu je sakra člověku telekineze, když nedokáže pohnout ani pitomou větvičkou?! Zhluboka se nadechne, zavře na několik okamžiků oči, a jak jí v uších začne hrát Miracle od Chvrches, rozhodne se poslouchat, co tam zpívají. I’m not asking for a miracle… To je pravda, nechce toho přece tak moc, jen malou větvičku a její pohyb. Tohle by měla mít v krvi, žádný zázrak. Znovu otevře oči, zahledí se na tu samou větvičku. “Pomoz mi, mami.“ Zahuhlá si pro sebe sotva slyšitelně a představí si, jak se větvička zvedne ze země, což se i stane. Sice hned zase spadne dolů s trhaným nádechem té, která to způsobila, ale jí to stačí. Dokázala to, přinutila něco k pohybu. To jí vžene úlevný úsměv do tváře. Možná je to malý krůček, ale je to přesně takový, jaký teď potřebovala. Něco, cokoliv.
Vzhlédne od země směrem k ohništi, kolem nějž jsou rozseté skupinky konverzujících táborníků, její pozornost upoutá ne tak pohodová scéna mezi dvěma postavami. Netuší, o co jde, ale evidentně jeden z nich nejeví zájem o konverzaci a ten druhý z toho není úplně nadšený. Nijak ji to dál ale nezajímá, a tak se rozhlédne kolem sebe. Očima zavadí o známou postavu u ohně, což ji donutí se na ní zastavit. Carly… bleskne jí hlavou, načež začne přemítat, jestli se k ní má vydat, nebo se držet svého plánu – zůstat skrytá ve stínu a poklidně vnímat hudbu. Nakonec její tělo rozhodne automaticky, nohy vykročí směrem k ohni, přičemž si z uší vyndá pecky sluchátek, zastrkujíc iPod do kapsy mikiny. Přistoupí k ní zezadu a zlehka se dotkne jejího ramene, aby na sebe upozornila. “Carly.“ Pronese na pozdrav s pousmáním, na obličeji ucítí žár a světélkování od plamenů ohně. Musí jen doufat, že nevypadá tak propadle, jako si myslí. “Jak se má moje oblíbené orákulum?“ Optá se s humorem v hlase, přestože není tak veselá, jak by si přála. Nejspíš se na ní ty hloupé myšlenky podepisují a vychází ze cviku. Možná je jediné orákulum, které zná, vždyť ksakru ani pořádně neví, co to znamená, ale to neznamená, že si ji neoblíbila, ač se viděly jen jednou. Přišla jí tak upřímná, nemusela u ní přemítat, jestli svá slova a reakce myslí vážně, nebo ne, což bylo nesmírně osvěžující. Carly byla takové malé světélko uprostřed moře tmy, jakou pro ni samotnou tenhle svět představoval.
avatar
Oracle
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Jul 28, 2018 8:07 pm
Neměla v lásce tyto vize plné nepříjemností s nenaplněnou láskou, neopětovanými city, rozchody a podobnými srdečními záležitostmi, které zdejší táborníci prožívali podobně jako smrtelníci za hranicemi Tábora polokrevných. Čas od času se jí do hlavy přeci jen vecpaly a Carly si nejistotou skousávala ret při myšlence, jak hluboce bude dotyčný raněn, až zjistí, že veškerá snaha šla ke dnu spolu se vztahem, do něhož vkládal takové naděje. Jednou se jednalo o dívky, podruhé o chlapce, vídala vše v živých barvách. Zrovna Alex si nic podobného nezasloužil. V Táboře pobýval pátým rokem, domů se vrátit nemohl, protože jeho schopnosti se vyjímaly jako extrémně silné a přitahující pozornost monster z Podsvětí. Zůstával zde po celé prázdniny včetně školního roku, Cheirón ho nechtěl pouštět z dohledu a riskovat chlapcovo napadení. Blondýnka už nějakou dobu tušila, že tohle bude krok, kdy poruší Cheirónův zákaz a vydá se pryč, aby konečně našel štěstí u nějaké dívky, když ho ty místní vlastně nechtěly. Zůstávalo otázkou času, kdy se takto rozhodne a bude se toulat na vlastní pěst, riskovat život a budoucnost, co mohla být pestrá a plná lásky, přičemž by skončila příliš rychle.
Stála u ohně, zelenkavé oči sledovaly chlapce s pokleslými rameny, jak se šourá pryč do Hypnova srubu zastrčeného dál od těch hlavních. Sruby menších bohů, než byla známá dvanáctka, byly dostavovány postupně a mnohem později, což se podepsalo na jejich rozmístění. Možná bylo štěstí, že zrovna potomci boha spánku bydleli o dost dál než dívky bohyně lásky. Už už se za ním chtěla vydat, když ji něčí ruka dopadla na rameno s vyslovením jejího jména. Překvapená dívka dlouho neváhala, aby se ohlédla za sebe, světlé vlasy přepadly v tu ránu přes rameno, když učinila otočku na místě. "Lin!" S vypísknutím se taktéž ozve jménem, jen v tomto případě dívky, na kterou pomrkává. Lin považovala za kamarádku, pro Carly ani nebyl problém zde kohokoliv považovat za přítele, pokud se k ní choval alespoň trochu mile. A Lin? Ta tomu dostála. Strávila s ní nějaký čas na hřbitově, kde si povídaly a vyprávěly o životě, ač jen ve vší stručnosti. "Ahoj!" Skoro by zapomněla ji pozdravit, tolik malou hipísačku zaskočila. Přesto neváhá ani minutku a úsměv zvesela opětuje. "J-já... a-asi dobře, znáš to. Táborníci za mnou chodí, když chtějí na výpravu a zachraňovat svět a jinak... jinak si žiju tam nahoře," bradou pokývne směrem k Hlavní budově, kde byli ubytováni všichni instruktoři a pomocníci včetně Cheiróna a Hébé. "A co ty?" Očima přelétne z Alexe, co jí už zmizel v dálce, na tmavovlásku před sebou. "Slyšela jsem o tvém určení! Gratuluji!" Než by se Lin jen nadála, už se jí blondýnka houpala kolem krku radostí, že Lin přeci jen není žádný anonymní táborník neznající svého rodiče. "Jsi dcera Hekaté, že ano? Ta je..." Na malou chvíli se zarazila, hledaje ta správná slova. "Vlastně... ani nevím. Ale povídá se, že potomci bohyně kouzel mají velkou moc. Když tu probíhaly hádky, hodně táborníků je vidělo jako příčinu. Stal se z toho problém, než se vše vrátilo do normálu...," pronese se vzpomínkou na časy staré jen několik měsíců na zpět. Pamatovala si, jak všichni brojili proti všem, chovali se tak pomateně, nikdo s nikým nechtěl jít na výpravu a Boj o vlajku se musel proto odložit. "A taky jsi závodila, že ano?"
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Jul 28, 2018 8:52 pm
Její úsměv se ještě víc rozšíří, když se k ní Carly otočí, je ráda, že ji zase vidí. “Ahoj, cizinko.“ Oplatí jí pozdrav s pobaveným úšklebkem v obličeji, jež se ještě víc rozšíří, když zase začne koktat. Připadá jí to děsně roztomilé. “Copak, ty nechceš zachraňovat svět s nimi?“ Pousměje se, aby skryla fakt, že si ji dobírá. Není si jistá, jestli by to poznala i bez toho, už stihla pochopit, že Carly není úplně dnešní, taky jí to sama říkala, ale to neznamená, že jí to bude dělat jednoduché. Začne se nadechovat, aby jí odpověděla, jak si žije ona, nejspíš by stejně řekla něco jako že to jde, neplánovala jí hned vmést, že si ji Hekaté vyžádala, ale Carly to už evidentně věděla sama, což ji zaskočí, stejně tak to, že jí skočí kolem krku. “Je vůbec něco, co ti unikne?“ Vyřkne spíš řečnickou otázku a krátce se zasměje; nečeká, že na ni dostane odpověď. K ní se novinky dostanou málokdy, respektive když je zaznamená, téměř okamžitě je vypustí zase z hlavy, pokud se jí nezdají životně důležité, důležité pro ni. Každý den slýchává novinky a drby u stolu Hekaté, ale že by jim věnovala přílišnou pozornost, to se říct nedá. Ne, že by se nezapojovala do konverzací se svými sourozenci, ale přílišnou váhu tomu taky zrovna dvakrát nepřisuzovala. Pořád si nepřipadala jako u rodinného stolu, ale jako u stolu s cizími spolužáky. Uvědomuje si, že by měla tenhle přístup změnit, otevřít se jim, ale… je to tak strašně těžké!
Než aby se zabývala tou podivnou dírou uvnitř, raději obmotá ruce kolem Carly a objetí jí oplatí, hned je klidnější. Tedy, alespoň na chviličku, než Carly pokračuje. Pustí ji a odstoupí od ní, obejme své paže rukama a pokrčí rameny, jako kdyby se chtěla chránit, kdo ví, proti čemu. Možná dalším slovům o tom, jak jsou potomci Hekaté mocní a ona ne. “No, já…“ Nejistě se odmlčí a sklopí pohled k zemi, okusujíc si spodní ret. Zas ta zmínka o velké moci, nad níž se zamračí a její úsměv pohasne. Ona žádnou velkou moc nemá, proč tohle všichni říkají? Jen se potom cítí hůř a najednou se jí do myšlenek vkrade červík s tím, že už si zas nechce povídat, ani s Carly. S povzdechem se raději zaměří na to ostatní, co řekla, nijak se nesnaží sdílet nadšení ze svého určení. Jistě, je hrozně vděčná, že ví, kdo je, že má kam směřovat svoji lásku k matce, nikoliv k neurčitému někomu. Ale to, co přichází s určením, už tak úžasné není, protože… no, protože ona není úžasná, jak by asi být měla. Jenomže tím se odmítá zabývat i teď. “Proč je viděli jako příčinu? Byla to pravda?“ Už zapomněla, jak vděčná za konverzace s Carly je, připadá jí, že ví skoro všechno a ona jejím slovům věří. Sice má určitý odstup, kdyby se jí snažila nakukat, že zvířata mluví, rozhodně by jí nevěřila, ale je v ní něco, co ji nutí jí důvěřovat a ona se s tím nesnaží bojovat. “No jo, závodila.“ Souhlasí a trochu nervózně se uchechtne, zatímco si nepřítomně přejede po zahojeném zranění. “Ani nevím, co jsem si myslela, nebo jak se stalo, že jsem se nevysekala při první zatáčce. Tys tam byla?“ Nakloní hlavu na stranu s otázkou, jež jí položí. Pak ji chytí za předloktí a jemně ji poodtáhne stranou od skupinky smějících se mladistvých během debatování. Nepotřebuje další uši v tom jejich. Její ruku nepustí a zlehka ji stiskne v přátelském gestu. “Poslyš, chtěla bych… chtěla bych se tě na něco zeptat, můžu?“ Nechce být jedna z těch, kteří si za ní přiklušou jen proto, že od ní potřebují odpovědi, přesně proto nejdřív žádá o její svolení. Když si představí, že by chodili za ní jen kvůli tomu, že by uměla vidět budoucnost, a pak v ní neviděli nic jiného, nesnášela by to. Rozhodně tedy nehodlá být ta, která by ji tímhle nutila procházet i během klidného večera, pokud by sama nechtěla. Jen jí pořád vrtá hlavou to, co jí matka řekla a nedůvěřuje nikomu jinému natolik, aby to s ním probrala.
avatar
Oracle
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Jul 28, 2018 9:23 pm
Špičkou sandálu začne zlehka nakopávat zem, přičemž spíš vyrývá do písku obrazce. Věnovala jim asi toliko pozornosti jako světu nad hlavou, večerní obloze pomalu se měnící na noční, protože... Nechtěla, aby Lin viděla, že jí to vlastně celé mrzí. Byla zavřená ve svém podkroví, někteří, zvláště dcery Afrodity, ji neradi vídali mezi ostatními táborníky a zvláště ti slabší se obávali toho, že je vyvolí pro další nebezpečnou výpravu, z níž už se nemusí navrátit. "Víš, že nemůžu ven," podotkne tiše s neurčitým pokrčením rameny maskujíce lítost nad touto variantou života. "Navíc se svět od doby, kdy... No, hodně se změnil, když jsem odešla z domova. A nevím, jestli bych si vůbec zvykla. A tuším, že Cheirón ani Apollón nechtějí riskovat poškození jejich Orákula," povzdechne si s konečným usnesením. Carly se líbila děvčata a jako každé Orákulum, i ona měla lásku zapovězenou, jinak by přišla o život podobně jako Artemidiny lovkyně. Tak trochu si troufala zhodnotit, že tato varianta se Apollónovi zalíbila a proto ji aplikoval i na svou malou věštkyni. "Navíc znáš ostatní Táborníky," lehce pokrčí rameny, jak se pokoušela odehnat nepříjemné myšlenky a naopak aplikovat všeobecně známé informace, které by ignoroval jen totální slepec a hlupák. "Představa, že by mě museli hlídat na svých záchraných misích, by se jim ani trochu nelíbila." Hlavně Áresovci, k jejichž srubu Carly pohlédla, tím byli proslavení. Rvali se za vítězství, za hrdinský postoj, aby potěšili otce přítomného v Táboře. Zdálo se až komické, že se však nikdo z jejich srubu nepřihlásil na výpravu do Podsvětí.
Pohlédla na ni s lehkým zamyšlením odrážejícím se v jemně nakrčeném obočí pod tíhou myšlenek, načež krátce potřásla hlavou. "Tady se nikdy nic neutají. A já... No, krátce před tím jsem měla vidění, ale nesměla jsem ti nic říct. Mohla bych tím ohrozit tvou budoucnost. Je to...," opět lehce potřese hlavou nejistá si tím, zda jí vše vysvětlit či nikoliv. Bylo jí kapku jasné, že dívka jako Lin, bude zvědavá jak veverka. Jenom nechtěla Cheiróna rozlobit, potažmo Apollóna, co si z ní tímto vystřelil. "Apollón stvořil věštce. Stvořil i Orákulum, tedy ducha, který ve mně sídlí. A... někdy vidím to, co se stane až za hodně dlouhou dobu, jindy naopak to, co se splní za pár chvil. Třeba Alex," pokývne bradou směrem k Hypnově srubu, kam mladý chlapec odešel. "Měla jsem vidění, že půjde za Lucille, dcerou Afrodity, aby se jí vyslovil ze svých citů. A viděla jsem, že ho odmítne. Chtěla... chtěla jsem tomu zabránit, ale osud si pokaždé nalezne cestu. Jenže... co se týká bohů..." Na chvíli se odmlčí. Nechtěla Lin nějakým způsobem stresovat či ji poškodit. Rozhodně ji odmítala děsit. S tichým povzdechem se nakonec rozhodne pokračovat, ač je na ní viditelné, že se jí to neříká zrovna lehce. "S bohy bych si neměla zahrávat. A když bych ti to řekla... Mohla bys něco provést. Ty, ostatní... Jde o to, že je to jejich rozhodnutí a do toho nesmím zasahovat," ukončí s prosebným pohledem, aby jí Lin odpustila tajení informací. Jen výjimečně měla vidění o nějakých Tábornících a jejich určení, hlavně pak tehdy, pokud se s nimi seznámila. Jenže jim nesměla říct nic - ani přibližný čas, kdy se naplní jejich osud a budou vyvoleni bohem. "Zlobíš se moc? Lin, vážně mě to mrzí, nechtěla jsem to před tebou tajit, ale... musela jsem. Je to... Porušila bych tím přísahu a... Zeus i ostatní bohové se umí zlobit." Nakonec si skousla ret nervozitou kolující jí žilami. Z Dia a jemu podobných vážně měla strach, hrůzou se třásla při pomyšlení, že by vyjevila jejich tajemství. Nesměla. Nemohla si zahrávat s osudem.
Sledovala ji, jak se celá najednou stáhla do sebe, viditelně nešťastná z informace o velké moci. Zvědavě naklonila hlavu na stranu, až jí světlé vlasy přepadly přes rameno a lechtaly na lehce opálené kůži. "Jestli se bojíš, že nic nedokážeš, nemusíš mít strach, Lin," stiskne ji zlehka ruku v konejšivém gestu, jímž ji toužila uklidnit. I úsměv tomu napovídal - žádný výsměch, jen ubezpečení do budoucna. "Potomci Hekaté vládnou velkými silami, ale také se toho nejvíce musí učit a trvá jim to všechno nejdéle, než si osvojí... I špetku znalostí a technik. Ovládáte toho víc než všichni dohromady tady v Táboře! Proč myslíš, že teď na tebe koukají tak, jak koukají?" Nedokázala zadržet na rtech pobavený smích při vzpomínce na některé pohledy. Někdo se jí bál, u jiných vídala obdiv. "Hlavně dcery Afrodity ti budou závidět. Budeš umět to, co považují jen za svou schopnost - omotat si každého charmspeakem," zahihňá se při té představě. Dcery bohyně lásky tím byly známé, charmspeak používaly v jednom kuse. "Zkus jít za Friedou nebo Koukim, jsou to tví sourozenci a zastávají post instruktorů. Jsou tu nejdéle ze všech dětí Hekaté a uvidíš, co ti řeknou. Frieda je, myslím, přes teorii, hlavně co se různých monster týče a umí vyvolávat věci z temnoty a z Podsvětí. Kouki se... mám pocit... specializuje na kouzla? Jdi za nimi, pomůžou ti, uvidíš." Ještě jednou jí zlehka stiskne ruku, než ji pustí. Potomky Hekaté měla ráda, nad nikoho se nepovyšovali. Ráda s nimi trávila čas a pozorovala je při praxi. Byli fajn. Stejně fajn jako Lin. Nebylo divu, že k nim patří.
Nervózně stiskla rty k sobě, nechtěla se o tom příliš bavit. Tuhle vzpomínku si neslo hodně lidí, nikomu se nelíbila představa, že by někdo z Táborníků ovládal tak silnou moc, aby dokázal ostatní poštvat proti sobě. Cheirón o tom s několika zástupci diskutoval a Carly? Jak jinak než tiše odposlouchávala. Navíc si ji Cheirón jednou povolal k sobě, zda náhodou něco nezahlédla. "Nikdo neví, proč se to stalo. Jednoho dne se najednou obloha zatáhla a všichni se začali chovat... zle. Navzájem proti sobě. Nikdy jsem nic podobného neviděla, Cheirón to taky nechápal. Trvalo několik týdnů, než se vše vrátilo k normálu, ale od té doby se to tu nezměnilo." Naštěstí - což nedodala. Možná proto, že nehodlala nic z toho zakřiknout. Zavrtí hlavou při zmínce o závodech. "Cheirón nechtěl riskovat, že by se závody zrušili, kdybych měla vidění. Nechtěl riskovat hněv Niké. Když se bohové zlobí, je to... ošklivé." Neurčitě vyjeví možnost, co by mohla následovat. Nikdo pořádně netušil, jak takový hněv bohů vypadá, ale riskovat? Ne, to neměl v plánu nikdo s trochou inteligence. Pootočí hlavu, když Lin přijde s dotazem, na který přikývne. "Samozřejmě! Povídej, s čím ti můžu pomoci?" Pokaždé se cítila dobře, když si někdo žádal její názor nebo se jí toužil s něčím svěřit. Připadala si jako část tohoto světa, nikým neodstrčená.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Táborový oheň

za Sat Jul 28, 2018 10:16 pm
Zamračí se a zavrtí znechuceně hlavou, přitom se rozhlédne kolem sebe. “Proč bys nemohla ven? Tohle je… ugh.“ Prskne rozhořčeně, jedovatost v hlase nedokáže skrýt. Ona přece ví, že je Carly orákulum, že jí kdykoliv může říct ‘holka, zítra umřeš‘, ale copak je to její vina a přestane se s ní kvůli tomu bavit? Ne. Má pocit, že když odstrčí tuhle její nadpozemskou bytost, která v ní sídlí, je to někdo, koho by si každý oblíbil. Aby taky ne, hezká, milá a hodná dívka si snadno najde přátele. Jenomže to by se k ní tak museli nejdřív začít chovat. “Nejsi žádný předmět, který použijí jen když potřebují a pak ho zas někam odklidí.“ Zatěká očima po svém okolí, jako kdyby se bála, že ji někdo zaslechl, když nevědomky zvýšila hlas. Nikdo si jich ale evidentně nevšímá, což je jedině dobře, nemá zájem o diváky. “Na tenhle svět by sis zvykla, kdyby ti dali šanci a trochu volnosti.“ Procedí nesouhlasně skrze zuby, mračí se přitom tak, až se jí mezi obočím objeví hluboká vráska. Chtěla by jí ukázat, že tenhle svět není špatný, že se v něm dá žít. Není to sice úplně ideální éra, ale co na tom, která z nich je? Každá doba má něco a ona má možnost ji objevovat, přesto se drží zpět, zavřená jako nějaká princezna ve věži.
Ostře se nadechne a lehce vyvalí oči. Ona věděla, že ji určí, že bude vyžádána? Věděla i o tom, že svoji matku viděla? Přijde jí to hrozně zvláštní, fakt, že někdo viděl to, co se jí stane, aniž by o tom ona měla tušení. Nepocítí vůči Carly zlost, spíš takový osten zklamání. Zastává názor, že když někdo ví určité informace, týkající se někoho jiného, ten dotyčný má právo to vědět. Jenomže pak Carly pokračuje s tím, jak nebezpečné to je a měla by se držet stranou. Následuje její pohled k jednomu ze srubů, které si hned nedokáže přiřadit, navíc se o to ani nesnaží, protože raději poslouchá ten příběh. Tak o tohle šlo, neopětované sympatie. Zmateně se očima vrátí ke Carly, těžko říct, co teď vlastně cítí. Proč chtěla zabránit tomu, aby zjistil, že o něj ta holka neměla zájem? Nemůže být přece tak hodná, že by chtěla ušetřit jeho city. Nejspíš by ji to nemělo u ní překvapovat, nikdy se nesetkala s tak obětavým člověkem, jako je ona. Možná proto si tak rychle a snadno získala své sympatie. Přes rty se jí mihne náznak úsměvu nad tímhle uvědoměním, který nezažene ani to, že by se dostala do problémů. Připadá si náhle provinile i ona, že jí vize o ní způsobila tyhle nepříjemné pocity. “Jen klid.“ Konejšivě přeruší její omluvy a položí ruku na její rameno, aby ji donutila se tím přestat zaobírat. Věnuje jí úsměv v pokusu o uklidnění a nakonec zavrtí hlavou. “Nezáleží mi na tom, jestli jsi to věděla, nebo ne. Stalo se to, a i když bych upřímně řečeno byla radši, kdybych na to byla připravená, na druhou stranu… některé věci je lepší nevědět. Co se má stát, se stejně stane, vědět o tom by pro mě nic nezměnilo. Pokud, jak říkáš, si osud vždycky najde cestu, jako u toho kluka, nemělo by smysl o tom vědět dopředu, ne?“ Snaží se znít rozumně, brát to tak, a proto pokračuje, aniž by čekala, jestli ji ujistí o tom, že má pravdu, nebo její domněnky vyvrátila. “Nechci, abys toho litovala, nebo se mi omlouvala, není za co. Riskovala bys svoje bezpečí a to bych rozhodně nechtěla, nestojí to za to.“ Spustí ruku zpět podél těla a trochu si povzdechne. “Díky, žes mi o tom řekla.“ Na krátký okamžik se Carly podívá zpříma do očí, hned nato ale zase uhne, nemá to ráda. Kdo ví, proč tomu tak je, ale připadá si obnažená, když někoho nechává hledět jí do očí. “Co…“ Nejistě polkne a pohled zaklestí na ohni, aby se vyhnula pohledu na Carly. “Co by ti udělali, kdybys šla proti nim?
Celá nesvá se ošije, když ji Carly tak snadno odhalí. Není si jistá, jestli se o tom chce bavit, ale ona stejně pokračuje, a tak ji nechá. Jenomže ona je tak pozitivní, že to v ní všechno najednou vybublá. “Vždyť nedokážu pohodit ani pitomou plechovkou! Když se dívám kolem sebe, vidím prostě… polobohy, někteří umí bojovat, jiní mají zas schopnosti, které umějí na rozdíl ode mě ovládat. A pak jsem tu já. Je mi jedno, jestli na mě koukají tak nebo onak, mám pocit, že se ode mě očekává, že nebudu dělat svojí matce ostudu a já nedělám nic jiného. Neumím pořádně bojovat, moje schopnosti jsou na úrovni pětiletého dítěte a já nevím, jak se mám posunout dál. Co když se prostě Hekaté… já nevím, spletla?“ Náhle se zarazí a zavrtí hlavou. “Omlouvám se, nechci tě tím zatěžovat.“ Unaveně si promne propadlé tváře a náhle má nutkání si zapálit cigaretu, což už se hezkých pár měsíců nestalo. “Ty se potýkáš s břemenem orákula a já tě tu zatěžuju tím, že jsem neschopná.“ Trochu se uchechtne, když se to pokusí přehodit na humornější vlnu, avšak není si jistá, že se jí to úplně podařilo.
Jen tak prostě šli proti sobě? Copak tohle děti Hekaté umí? To přece… proč by to proboha dělali?“ Nechápavě zavrtí hlavou. Nedokáže si představit, že by někdo z těch, se kterými teď spává pod jednou střechou, něco takového provedl a bez potrestání se tu dál mezi nimi procházel, konverzoval, předstíral přátelství. Nebo to byl snad krutý žert? Jestli ano, nechtěla k nim patřit. Tělem se otočí směrem k ohni, pak se nakloní bokem ke Carly, aby k ní byla blíž a mohla tak šeptat. “Viděla jsem svoji mámu.“ Když to vysloví nahlas, vžene jí to zas úsměv a blažený výraz do tváře, ne však na dlouho. Proto jí to neříká. “Toho rána, když si mě vyžádala. Byla kolem mě mlha a pak se tam objevila ona. Řekla mi, že… že se něco chystá a její děti v tom budou nějak figurovat. Zmínila tebe, že ti mám naslouchat, naslouchat srdci a orákulu. Co myslíš, že to znamená?“ Podívá se na ni se zoufalou nadějí v očích, doufajíc, že zná odpověď. Přemýšlela nad tím až moc často, možná tomu přikládala příliš velkou váhu, větší, než by měla, ale nemohla si pomoct. Musela to s ní probrat, potřebovala to.
Sponsored content

Re: Táborový oheň

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru