Share
Goto down
avatar
Daughter of Aphrodite
Počet postů : 24
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Tue May 29, 2018 3:04 pm
Když se za ní ozve něčí hlas, cukne sebou a otočí se. Jistě, zaznamenala klapání kopyt, ale to přisuzovala koním, kterých přece jen ve stájích bylo požehnaně. Nečekala, že by se za ní zjevil z ničeho nic kentaur. Nedá jí moc práce poznat o koho jde, přece jen moc kentaurů tu zase neznala. Vlastně jen Chryse. "Možná jen maličko." Odvětí a naznačí palcem a ukazováčkem levé ruky, že opravdu jen trochu. "Hej." Zaprotestuje, když jí odtáhne od stání, ovšem moc toho s tím nenadělá, protože kentaur má o dost větší sílu než křehká Afroditina dcera. "Můžeš se uklidnit? Nic mi neudělal!" Upozorní ho trochu rozzlobeně. Jak by taky nebyla, když jí absolutně bez varování odtáhne z místa, kde stála. Mohl tím koně vyděsit a ona si byla vcelku jistá, že pokud by se lekl, nejspíš by zlý byl. "Každý kůň má svoje využití, i ten zlý. Navíc tenhle má předpoklady pro vozatajství, což by se mi mohlo brzy hodit." Odvětí a vysmekne se mu, aby se na něj mohla otočit a věnovat mu pohled typu Nejsem malá holka, co nerozumí koním. Pak se otočí zpět na koně. "Neposlouchej ho, určitě nejsi zlý, jen tě on něčím naštval, co?" Nadhodí a usměje se na bělouše, který lehce pohodí hlavou a ozve se zaržání. Blondýnka se pousměje, ale raději stání zavře, aby Chryse zase nenapadlo jí od stání odtáhnout a toho koně nějak vyprovokovat. Opravdu si potřebovala sehnat nějakého koně, který by táhl její vůz.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 8:18 pm
Odkedy sa vrátili z výpravy jeho bežný deň v tábore mu prišiel až príliš nudný. Nemal chuť trénovať, boja mal dosť ešte ne istý čas. Po incidente s Nessou na zbrane ani len nepomyslel. On vedel prečo ich tak nemá rád. Sú preňho príliš smrtiace. Obzvlášť keď s nimi nevedel zaobchádzať. Nebol tak veľký tragéd ako by doňho všetci povedali, len to nebola jeho silná stránka a mal sa čomu ešte učiť. Koniec koncov, tábor ani nebol tak dlho jeho domovom aby mal reálnu šancu byť hodným súperom v boji. Zrejme by mal trénovať, aby sa už nič podobné nezopakovalo. Niekto by si z toho vyvodil práve to. Elyar však nebol ako iný. On mal svoju hlavu, divnú a zrejme po svojej matke. To však nemal ako tušiť, kedže ani tá o neho neprejavovala nijak záujem. *Kto by prejavoval záujem o vraha.* V mysli sa mu ozval uštipačný tichý hlások, ktorý podrýval jeho sebavedomie na dennej báze. Aj keď Nessu nezabil priamo v boji, všetci ho za to vinili. A nech sa snažil ospravedlniť to akokoľvek, nech to bola akákoľvek náhoda, nestačilo to a aj tak mal výčitky. Päsťou od Finna si však aj tak nezaslúžil. Ešte doteraz ho to bolelo. Za normálnych okolností by nudu zahnal jedlom, no teraz ho chrup bolel tak, že žuť bolo skôr ťažkosť než potešenie.
Nevedel čo má robiť. Nič ho nenapĺňalo. Po zážitku v podsvetí v duši cítil akési prázdno. Smútok, začal sa však zamýšľať, či to bol smútok zo straty, ktorú spôsobil on alebo straty dobrodružstva. Vzrušenie bolo preňho ako drogou. Nemyslel si, že bude po ňom prahnúť tak moc. Donedávna si myslel, že tu nič nie je čo by mu mohlo chýbať. Ako sa zdá, šeredne sa zmýlil. Aby toto prázdne miesto zaplnil, skúsil niečo čo už dávno nie. Vrátiť sa k niečomu, čo robil pred životom v tábore. Niečo..normálne. Ceruzky a skicár nechal ležať bokom. Na to aby kreslil bol príliš depresívne naladený a kresliť depresívne obrázky by mu nič nepriniesli. Miesto toho sa vzchopil z postele, ustlal ju. Už to bol zvyk, ani nad tým nepremýšľal. Podišiel ku skrini, v ktorej mal naskladané oblečenie do súmerných komínikov. Ani jedno nevytŕčalo. Na chlapca mal až príliš veľký poriadok.
Vytiahol z nej obyčajné biele tričko, ktoré bolo mierne vypasované a na nohy si natiahol jazdecké nohavice. Keď sa obzeral v zrkadle aby si upravil vlasy, sám sa nespoznával. Po tom čo jeho šatník prežil zásah jeho matky mu jeho terajšie oblečenie oproti tomu prišlo všedné, pohodlné ale všedné. Proti pohodliu nič nemal. Nahlas by to nikdy nepriznal ale niektoré veci mu chýbali, napríklad silná čierna kožená bunda. Tú by si pokojne nechal. V hlave si urobil poznámku, že v prípade ak sa dostane za hranice tábora a bude mať možnosť ísť do obchodu, zoženie si presne takú. Zrazu sa rozosmial sám nad sebou. Prišiel si príliš plytký. Zo sekundy na sekundu ho z myšlienok o vine a vražde vytiahla obyčajná kožená budna. Pripomenul si parafrázou Hádove slová, ktoré si zamumlal popod nos sám pre seba, skôr ako výčitku než kompliment či pochvalu. "Si synom svojej matky." Povrchný, plytký. Už bol rovnaký ako jeho sestry. Chýbalo už len aby aj on nosil biely či ružový lak na nechtoch a striekal na seba litre parfúmu. Potom by zapadol do stereotypu priam dokonalo.
Pri tej myšlienke sa zhrozil. Prikázal si, aby sa viac neobzeral v zrkadle ako nejaká fiflena a vyšiel svižným krokom do stajní. Nenechal sa nikým a ničím vyrušil. Vidina, že bude opäť sedieť v sedle s opratami pevne v rukách bola príliš zvodná na to aby jej predčil akýkoľvek človek. Potreboval mať kontrolu aspoň nad niečím a kôň mu túto možnosť dokonalo poskytoval. Skoro utekal, tak rýchlo kráčal. Keď sa dostal k veľkým dverám od budovy, divoko ich rozrazil ramenom, kedže šli otvoriť ťažšie a musel sa do nich poriadne oprieť. V vnútri naňho čakala už známa vôňa, alebo skôr zápach. Ako pre koho...Seno, kože a kone. Tento špecifický mix spôsobil, že opäť vytesnil smútok a prázdno. Začal sa prechádzať medzi boxami, ktoré obývali štvornohý živočíchovia a skúmal terén.
avatar
Daughter of Asclepius
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 8:50 pm
Poslední dobou se nesl v Táboře hluk radostného opojení z vyhlídky na připravovanou akci, o níž nikdo neměl sebemenší ponětí. Detaily zůstávaly utajené, jen Cheirón jednoho večera při jídle prohlásil, že se uskuteční velký turnaj o ceny, díky nimž se z téměř každého poloboha stal uslintaný lovecký pes větřící kořist. Zbraně, peníze, soutěžení, dobrodružství - čtyři magická slova působící na kde koho. Jen hlupák by si nechal uniknout šanci blýsknout se před ostatními, ať už kamarády, sourozenci nebo tajnou láskou, po které pokukoval dobrých několik týdnů, nevěda jak ji oslovit. Maja nic z toho ke štěstí nepotřebovala. Soutěží se neúčastnila a jediné, kam chodila, byly občasné výpravy, co zaváněly nebezpečím. Jako potomek boha lékařství vyčnívala díky schopnostem, co mohly zachránit život. Nebo v jejím případě alespoň zabránit případné infekci. Útlá, poměrně hubená, někdy až vychrtle působící nemluvná rusovláska s typicky sklopeným pohledem k zemi a netečným výrazem nepatřila zrovna mezi nejschopnější lékaře, jací si po zemi vykračovali. Specializaci rezidenta chirurgie by jí nikdo nepřiřknul podobně jako směnu na pohotovosti. Maximálně u dětí, k nimž se chovala podobně odtažitě a nejistě jako ke každému ve svém okolí. Pro většinu táborníků si nesla označení 'ta divná', 'ta nemluvná' nebo v horším případě? 'Ta, co má o kolečko míň'. Ano, i takoví se našli - konkrétně potomci Área, boha války. Dcery Afrodity jim zvučně přikyvovaly v souhlasu s nosem nakrčeným hranou lítostí. Děti Athény s ní neměli příliš mnoho trpělivosti a pokaždé své pokusy vzdaly s povzdechem plným marnosti a brbláním na adresu dívčiných zpomalených reakcí.
Maja trpěla autismem, což ji už tak vyčleňovalo z většiny skupinek, jichž se po Táboře nacházela celá řada. Aby toho však nebylo málo, jako bonus si mohla přičíst i syndrom savanta, díky němuž se mohla pochlubit téměř dokonalou fotografickou pamětí. Občas přišla s bláznivou teorií, kterou nechali ležet skladem, než se jí na poslední chvíli zhostili a rozhodli se ji proměnit v plán na záchranu svých životů. S touto výhodou tak dokázala porozumět lidskému tělu, většině obtíží a dokonce i je správně léčit. Nikoliv však prakticky - na to její schopnosti nebyly plně vyvinuty. Díky tomu jí čas od času někdo připomněl, že je vlastně tak trochu k ničemu, v mnohém bylo výhodnější chodit za Hébé, která se starala o raněné a nemocné pacienty. Maja si nikdy tato slova příliš k srdci nebrala, neuměla nic z toho přijmout jako urážku, kterým nerozuměla. Její slaboduchost bývala osvobozující - táborníci se tak akorát mohli rozčilovat, protože fyzické napadení? Ne, to skutečně nehrozilo. Představa, že by jí ublížili, jim zkrátka a dobře svírala žaludek.
Ani dnešní den nepatřil mezi výjimky. Několikrát byla popichována neurčenou partičkou přebývající v Hermově srubu, kam patřili všichni nováčci, poté protrpěla hodinu lukostřelby, kdy se opět vyhnula jakékoliv praktické ukázce vlastních schopností, až nakonec skončila ve stájích - v místě, kde nacházela uklidnění a ztracenou jistotu. Už dávno před nástupem do Tábora se naučila, že zvířata lidi nesoudí a koně? Ti obzvlášť ne. Ke všem si vybudovala silný vztah. Laskala je po nozdrách, hladila po plecích, prohrabávala se prsty hustou hřívou, jíž se pokoušela prakticky pokaždé vyčesat do hladka. Zdejší koně a pegasové bývali klidní, pokud se v jejich blízkosti nenachomýtl nějaký potomek války nebo podnapilý syn Dionýsův, co se rozhodl na pegasovi si zajezdit pozpátku a nejlépe s hlavou u jeho zadku. Drobná pihovatá dívčí ručka pomalinku přejížděla po hladkém vznešeném těle, klouzaje po každém svalu. Líbilo se jí, jak koně reagovali na její dotek, kývaje hlavou na znamení spokojenosti. Láskyplně se s nimi mazlila a hodlala v tom i nadále pokračovat, kdyby se neozvala silná rána. Doposud poslušní a klidní obyvatelé stájí začali divoce pohazovat hlavami, kopat kolem sebe a řičet v nespokojenosti nad způsobem, jakým se dotyčný dobýval do jejich příbytku. Maju v tu chvíli i její milovaný Zephyr odhodil stranou, až se dívka uhodila ramenem o dřevěné hrazení boxu, tak tak se vyhýbaje kopytům. "Dost-... D-dost... Pro-prosím..." Tichý hlas nabýval na panice s každou uplynulou vteřinou, doširoka rozevřeným očím dominovaly rozšířené zorničky. Bála se. Nerozuměla nenadálému koňskému šílenství a to ji přirozeně nutilo strachovat se.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 9:22 pm
Čakal že zvieratá budú pokojné no opak bol pravdou. Spiatočne, čomu sa divil? Po jeho náhlom vpáde do stajní by na ich mieste zrejme ani on sám nebol pokojný. Zvieratá boli citlivé na nové podnety. To mu však ešte pred tým nedoplo. Cieľom bolo dostať sa k nim čo najskôr, nie čo najpotichšie, najpokojnejšie, ... . Aby ich aspoň trochu upokojil zastal, aby zachytili jeho nový pach a aby sa situácia mierne ustálila. Prišlo mu to ako dobrý nápad. Nerobiť unáhlené rozhodnutia. To by malo byť jeho životné motto. Možno by potom narobiť viac osohu než škody. A opäť to bolo tu, tie myšlienky, ktoré ho pripravovali o zdravý rozum. Myšlienky, ktoré ho nútili chcieť sa vrátiť do ríše mŕtvych, tentoraz ako jeden z nich. Z opúšťania sa ho vymanil tichý hlas zo zadu. Skoro ho prepočul. Slabý a krehký, ako jeho majiteľka. Tú však ešte nevidel.
Keď sa kone trochu upokojili, vydal sa za zdrojom tenkého prosiaceho pípnutia. Neveril vlastným očiam. Úkaz hodný fotky. Rusovláska, taká útla, že mal pocit, že ak by do nej kôň narazil, rozplynula by sa do vetra. Možno to bolo aj tým, že jej myseľ akoby lietala vo vetre. Vedel, že bola iná. Ikonická osoba, najmä v zrube ktorý obýval. Jeho sestry si meno tohto úbožiatka vychutnávali na jazyku pri každej príležitosti. On tým opovrhoval. Vedel aké to je byť vystrčený a cítiť sa iný. Nikam nezapadať. Mal pocit, že je jediný pri zmysloch, všetci ostatný boli akýsi ..divný. Teda, až na pár ľudí, ktorých stihol spoznať. Ani tým si však nemohol byť na sto percent istý, pretože nikoho nepoznal tak dobre aby to mohol s istotou tvrdiť. Osamelý to život poloboha.
Akýmsi divným myšlienkovým pochodom sa dopracoval k záveru, že s dievčaťom, ktoré vyčnievalo spomedzi ostatných, má niečo spoločné. Možno to nebola pravda, možno to boli len jeho domnienky a teórie. Toto novoobjavené puto mu však umožnilo spokojne sa jej prihovoriť. "Neboj sa." Otázne však bolo koho. Jeho či tých koní? Nevedel čo má od nej čakať. Nepoznal ju až tak dobre, ani nemal žiadne skúsenosti s ľuďmi ako je ona. Napriek tomu jej však dal šancu a aj sebe. "Neublížia ti. Ani ja." Ruky zdvihol obrane pred seba. "Nechcel som ich vyľakať, ani teba. Tie dvere šli ťažko." Pokrčil plecami. Veď on nemohol ani za to. Elyar mal len smolu, že je vždy na špatnom mieste v špatnom čase. Zrazu mu napadlo, ako asi otvorila tie dvere ona. *Je tu aj iný vchod?* Uvažoval pričom sa dychtivo obzeral okolo seba hľadajúc iný vstup do konského obydlia. "Volám sa Elyar." Šiel na ňu pomerne pomaly. Najprv sa jej predstavil a pri troche šťastia, možno sa aj ona predstaví jemu. Urobil krôčik bližšie. Pomaly a neisto. Aby sa nevyľakala ešte viac a náhodou si neublížila. Ďalšiu osobu na svedomí mať nechcel. To už by o tej samovražde možno uvažoval aj naozaj, nie len ako dramatický záver, ktorý by bol tak vkusný pre potomka Afrodity.
avatar
Daughter of Asclepius
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 9:50 pm
Kůň se v boxu bouřil, pohazoval hlavou ze strany na stranu, stavěl se na zadní, aby vzápětí prudce dopadl, až seno kolem lítalo. Několik stébel se připletlo Maje do vlasů, čehož si sotva všímala s hlavou ukrytou pod rukama, krčící se v prázdném rohu. Neuměla reagovat jako každý jiná člověk, netušila, že má utéct. Namísto toho ji poněkud dětské smýšlení nutilo držet se v rohu a předstírat neviditelnost své osoby s tichým doufáním na rtech, že ji kůň nepošlape, kopyty neuhodí po hlavě a nezpůsobí jí tak ránu olepenou krví. Pohled na vlastní krev nesnášela, hysterie se pokaždé dotýkala jejího těla jako druhá kůže a nutila Maju křičet a prát se. Jen v těchto chvílích se projevovala ta minimální fyzická síla zděděná po otci, ale jinak? Stačilo do ní jen trochu strčit a rozpadla by se na milión kousků. Někteří z lektorů zabývajících se vyučováním bojových praktik nad ní zlomili hůl s oznámením Cheirónovi - nemá to cenu, beztak se nic nenaučí, jen kouká a nereaguje. A pokud se k ní přeci jen někdo zkusil přiblížit, instinktivně si kryla hlavu a tělo. Z výuky tak absolvovala především teorii a jen minimální základy ježdění na hřbetech bájných tvorů - pegasů. Většinu času, pokud to přeci jen alespoň trochu šlo, pak trávila na ošetřovně, kde se snažila pomáhat Hébé, nebo se alespoň od ní něco přiučit. A pokud ani tam nebyla potřeba z důvodu nedostatku pacientů (nebo naopak přehršel Áresovců), pak zbytek dne trávila buďto na mýtině nebo v prakticky prázdném srubu, který se pomalu ale jistě pokoušela nenápadně přeměnit na králíkárnu. Měkkou králičí srst zkrátka milovala, uklidňovala její duši při sebemenším narušením zavedených rituálů nebo změně v hlase lidí kolem její křehké osoby. Jenže teď se kolem nenacházel žádný králík, kterého by mohla k sobě tisknout a dotekem se uklidňovat při možném útoku zdivočelého tvora. Nezbylo jí nic jiného než si zkoušet chránit hlavu před možným dopadem tvrdých kopyt.
K jejímu štěstí se kůň začal uklidňovat podobně jako ostatní jeho druhu. Pegasové reagovali jako poslední, jejich volná, stále poněkud zdivočelá duše je nutila mít se na pozoru před každým nováčkem, co do této místnosti zavítal. Tyto mýtické tvory si vybíraly především dcery Afrodity - část z nich jako módní doplněk, ta druhá protože pegasové. I když každá dívka touží po jednorožci, tohle je to nejbližší, co se jim dostane. Majina láska naopak směřovala k těm obyčejným tvorům - zvláštně zbarveným, občas mírně baculatým grošákům, jejichž flekatá srst zpodobňovala dívčinu kůži. Kam oko pohlédlo, nacházela se samá piha v doprovodu celé stovky dalších. I proto si z ní holky z Afroditina srubu dělaly legraci. Každá z nich nenesla jedinou známku pihy a pokud, pak ji dokázala esteticky využít. Naproti tomu Maja byla pihovatá od hlavy až k patě, jako by na ní někdo ty drobné tečky nacákal. Díky tomu i pozbývala klasického označení krásy vyměněného spíše za roztomilost. Přesto všechno však pihovatou tvář nezvedala a dál se krčila v koutě jako hromádka neštěstí, ač se Zephyr začal uklidňovat a nanejvýš pohazoval hlavou bez rozmyslu, naváděje návštěvníka o něco blíž.
Paradoxně na Elyarovu pobídku zareagovala škubnutím a o něco viditelnějším přikrčením se v rohu. Veškerá komunikace s lidmi probíhala v podivném duchu - neměla ráda přímé otázky a tak bylo těžké vyzjistit, co si myslí. Naštěstí se zdálo, že Elyar si je buď to této informace vědom a rozhodl se zahrát si na chrabrého rytíře, nebo mu do cesty vběhlo štěstí a probíhaje kolem něj jej políbilo na obě tváře i čelo. Proč? Pro štěstí. Až po chvilce si dovolila stáhnout pomalu ruce, tvář skrývající za prsty tvořící drobné vějířky, skrze nichž pokukovala dvě hnědá kukadla s lehce nazlátlým odstínem. Jantar, tak její oči většinou barevně charakterizovali. "Ty...," opatrně začala mluvit, polykajíc slinu, aby si pročistila vyschlé hrdlo. Měla podobně měkký hlas, dost podobný jejímu vzhledu. Křehký, jemný, tichoučký. Někdy však dokázala, k překvapení ostatních, spustit s takovou razancí, jako by se měla začít hádat. "Ty dveře jsou špatné. Špatně promazané. Nemám je ráda." I výslovností připomínala malé děvčátko. Slovní zásobu mohla být bohatou a květnou, navzdory tomu však hovořila v základu bez slovních příkras. "Dveře vzadu jsou lepší. Nevrzají. Nebolí." I Maja si jednou prakticky zlomila rameno, když se pokoušela dostat dovnitř. Jen díky tomu poznala druhý vchod v zadní části stájí. "Maja Rosenquist. Dcera Asclepia." Neptal se na její jméno - na tu jedinou přímou otázku obvykle reagovala bez potíží, ovšem jiné? Ne, ani náhodou. Teprve tehdy pozvedla oči, ač mu nehleděla do tváře. Nikdy nikomu nehleděla do tváře, očnímu kontaktu se ze zásady vyhýbala. "Vyděsil jsi je. Vyděsil jsi koně. A pegasy."
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 10:32 pm
Či to bolo prekliatie alebo len karma, on mal vždy akési podivné šťastie na tých podivných. Vadilo mu to? Pokiaľ neutrpel žiadnu ujmu na zdravý nie. Nezdalo sa mu, že by práve Maja bola útočná pre nič za nič ako Ailin, alebo ako sa to dievča od Áresa volalo. Už si riadne nespomínal. Ba naopak. Maja vyzerala byť krotká ako baránok. Chúliac sa od strachu vzadu v kúte mu pripomínala malé mačiatko, ktoré sa bojí celého sveta. Vlastne to by zrejme aj sedelo. Ale jeho sa báť vážne nemusela. Prišlo mu smiešne ako sa prikrčila pri zvuku jeho hlasu ešte viac. Keby sa skrčila ešte viac, zanikla by snáď sama v sebe. Smiať sa nezačal. To by nebolo korektné a Elyar bol chodiaca etiketa. Dokonalo sa ovládal. Nie vždy. Ale teraz to bolo ľahké. Prišlo mu jej ľúto. On si život v jej koži ani len nevedel predstaviť. A zrazu sa puto, ktoré ho s ňou spájalo pretrhlo. Už mu neprišli navzájom tak podobný ako pred pár minútami. Obaja boli rozdielny vo svojej podobnosti a to ich odlišovalo ešte väčšmi.
Ako keby sa potrebovala iba oťukať. Jasné. Pomaly. Ako malé dieťa. Veď nič iné ani nečakal. Mal všetok čas na svete. Metaforicky, nie doslovne. Zostarnúť mal v pláne trochu inak. Sám ešte nevedel ako. Dúfal však, že bude starnúť dlho. Nechcel umrieť v žiadnom chrabrom boji ako odvážny hrdina. On nebol odvážny hrdina. On bol iba obyčajný poloboh. Taký priemerný... Nemal o sebe veľkú mienku, to ho odlišovalo od svojich súrodencov. Možno nie od všetkých, no prevažná väčšina obyvateľov zrubu, v ktorom žil aj on, mala o sebe väčšiu a lepšiu mienku, než by mal samotný potom Dia. Veď kto už mohol byť lepší, krajší a ...Nie. To im stačilo. Kto by bol krajší než potomkovia Afrodity. Nejaká ryšavá bláznivka krčiaca sa v rohu stajní so senom vo vlasoch určite nie. Minimálne to by tvrdila Amy. Vedel si to živo predstaviť. V duchu Maju ľutoval ešte väčšmi ako doteraz. Bolo mu jasné, že ona jeho ľútosť nechce a ani nepotrebuje. Prinajlepšom si ani neuvedomuje, že na nej niečo bolo niečo čo by bolo hodné ľútosti. Toto vedomie mu prišlo akosi očarujúce. Snažil sa predstaviť si jej svet, ako jednoduchú gombičku, na ktorej sú panákovia, bezvýznamný, všetci blázni, všetci iný ako ona. Začal sa touto predstavou zaoberať v ústraní svojej mysle a snažil sa udržať si tento obrázok aby nezabudol s kým má tú česť. "Musím si to zapamätať." Jeho mysle okupovala ďalšia činnosť. Pomaly mal zaplnenú RAMku. Muži predsa nevedia robiť naraz viac činností, to vedel každý. Už toto bolo skoro nad jeho limity.
Prinútila ho usmiať sa. Jej detské vystupovanie vôbec neladilo s jej výzorom. Jantárové oči, ktoré tak zanietene tisla všade vôkol neho len aby náhodou pohľadom nespočali na ňom vyzerali tak dospelo. Jej jazyk bol však na úrovni školáka základnej školy. Aspoň to tak usúdil z tých pár slov, ktoré mu venovala. "Rád ťa spoznávam."Podal jej ruku, bojujúc so silnou potrebou udržať ruku vo výške pásu a neupratať jej slamu z vlasov. Prišiel si trochu divne, keď sa mu podstavila ako niečí potomok. On to nemal rád. Nebol spokojný, keď mal byť definovaný ako syn Afrodity len pre to, že je jeho matka. On bol samostatná osoba tak ako bol. Musel si však opäť pripomenúť okolnosti. Pre ňu bolo jednoduchšie byť niečia dcéra a nie - tá podivná. "Ja viem." Tento fakt mu bol dobre známy. "Kone a pegasy." Zamumlal si obdivne sám pre seba. Počul o nich. Bol na ne zvedavý. Kto už kedy videl koňa s krídlami. Teraz však stály pred ním, v plnej svojej kráse. Bolo to skoro tak magické ako jednorožce. Tie však mali navrch ešte stále. Tie totiž ešte nevidel nikto...
S drobným plamienkom nádeje v očiach sa jej opýtal, tak ako to robia dospelý s malými deťmi, keď ich chcú zapojiť. "Myslíš, že by som si mohol na nich zajazdiť?" Jej odpoveď bola irelevantná. Bolo mu jedno či kôň či pegas, mal chuť si jednoducho zajazdiť. Z nej chcel dostať odpoveď len pre to, že si to určil ako akýsi podivný osobný cieľ.
avatar
Daughter of Asclepius
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Wed Aug 22, 2018 11:06 pm
Jeho svět vnímala trochu jinak než svůj vlastní. Nerozuměla poznámkám vedeným pro sebe, nechápala řečnické otázky, sarkasmus, slovní hříčky ani dvojsmyslné narážky. To vše jí jakýmsi záhadným způsobem, zplnomocněným autismem jako takovým, unikalo. Život se v tomto ohledu zdál mnohem lehčí s rovnou cestou bez zbytečných zatáček a výmolů. "Opakováním si zapamatuješ, co potřebuješ," ze rtů nechala splynout odpověď v lehce hravém tónu, reagujíc na Elyarova slova určená jen a čistě pro jeho vlastní potřebu, nikoliv vedené na ni. Přesto našla prostor pro odpověď, reakci stvořenou z myšlenek. "Stejně jako chůze. Napodobování. Opakování." Na závěr krátkého monologu sestávajícím z pouhých pěti slov se mu dostane přikývnutí. Viditelně spokojeného, jak šlo odhadnout z jejího drobného úsměvu. I tón hlasu, jímž mu tuto skutečnost oznamovala, se zdál věcný, snad i trochu učitelský. Jako by si vyměnili stávající role - Elyar se stal zvědavým žáčkem a Maja? Jeho učitelkou s brýlemi, utaženým drdolem a přísným výrazem v očích. Až na to, že všechno toto pozbývala. Alespoň ten jemný úsměv ji nepřecházel. Zdálo se, že v nejbližším chvílích jí vydrží pohrávat na rtech a jen tak něco jí ho nesmaže z tváře.
Na podání ruky však nereagovala. Ne tak, jak by se očekávalo od běžného člověka a vlastně i poloboha. Namísto toho ukročila o jeden krok stranou, dávaje jim o něco více prostoru, co brzy zabral pro sebe její grošovaný přítel Zephyr, jehož širokou plec laskala dívčí dlaní. Podobně jako jiní autisti, ani Maja nevyhledávala doteky a celkově kontakt s lidmi. Nerozuměla potřebe držet se za ruce, či si s nimi pouze potřást. "Je to jen fráze, kterou po tobě společnost vyžaduje. Je to...," okamžik ticha proťala zamračením, hledaje to správné slovo k opsání celé situace. "... Přetvářka. Ano, přetvářka." Ze statistického hlediska jen několik procent lidí bylo upřímně rádo, že někoho poznali. Ten zbytek využil jen oné prázdné fráze, protože jim etiketa velela něco podobného. Statistiku považovala za racionální a velmi ráda se jí oháněla. "Ale nevím, proč se to říká." Nerozuměla tomu. Nedokázala pochopit, že to má druhého potěšit, protože druhý má vážný zájem seznámit se a navzájem se poznat. Maju nikdo poznávat nechtěl - většina lidí by si přála, aby ji vymazali z povrchu nebo někde v lese zapomněli. Nikomu by nechyběla, jak se občas do větru zmínili.
Přikývne jeho slovům. Koně jsou ti, kteří nemají křídla. Pegasové křídla mají." Znovu se jala Elyara zasvětit do znalostí mýtických stvoření, jako by neznal nic. Vše pokaždé uváděla na pravou míru. "Koně nemůžou létat. Pegasové ano, protože mají křídla. Tučňáci také mají křídla, ale nelétají." Znenadání se jí povedlo dostat se od pegasů rovnou k tučňákům a poté pomalu vyjmenovávat jednotlivá stvoření, určovat, co mají společného a co nikoliv. Dalším zázrakem skončila u ptakopysků označených za savce, protože dávají mléko, ač vysedí vajíčka. "Zvířata jsou zvláštní. Jednou je to ryba, pak to není ryba. Jednou je to pták, podruhé ne. Zvířata a lidé jsou zvláštní," zakončí monolog s náklonem hlavy na stranu a lehkým úsměvem. Snadno se nechávala rozptýlit, nebylo tak těžké zaměstnat dívčinu pozornost nějakou banalitou, kterou se pokoušela vyřešit.
Když však přišla otázka na jízdu, mlčela. Bez viditelné reakce hladila grošovaného přítele po širokých plecích, nechávaje Elyara váhat, zda vůbec jeho otázku zaslechla. Či se naschvál pokoušela vyhnout odpovědi? "Ze srubu Afrodity sem chodí jezdit na pegasech. Děti Deméter nemají výšky rády, nespojí se se zemí a tak mají radši koně. Můj bratr měl rád koně. Já mám taky ráda koně. Ale radši mám králíky." Celou svou mluvou i reakcemi připomínala malé dítě znající jen pár základních slov. "Máš rád králíky?" Zapeklitá otázka. Ne proto, jak přímá byla, spíš vůči odpovědi, která mohla mnohé zvrátit. Pokud by řekl, že ne? Byla by smutná. Pokud ano? Stal by se z něj její nový kamarád. Vlastně... dost možná jediný kamarád.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Thu Aug 23, 2018 1:54 pm
A z ničoho nič mal pocit, že stál pred tabulou počas odpovede a akoby nič nevedel, jeho učiteľka - v tomto prípade Maja ho musela opraviť pri všetkom. Nemalo to byť opačne? On mal byť ten čo vie o veciach. Keď nad tým popremýšľal vlastne to nebolo nič zlé. Len povedala nahlas to, čo bolo jasné. V podvedomí to vedel, len si to neuvedomil. Prišlo mu zaujímavé ako pracuje jej myseľ. "Áno. Samozrejme." Pritvrdil jej, pretože naschvál popierať očividné a robiť z nej blázna ešte väčšmi nepotreboval. To nechá pre tých druhých. Pre tentokrát sa rozhodol, že ju v roli učiteľky nechá. Pozorne počúval jej výklad, o tom ako je zapamätávanie späté s opakovaním a ako je opakovanie späté s chôdzou. Samotnému by mu snáď podobné prirovnanie ani nenapadlo. Bolo to také...osviežujúce. Rozprávať sa s niekým, kto svet vnímal z iného uhľa a videl veci tak jednoduché ako len môžu byť. Všetko založené na číslach a štatistikách, bez rôznych emócií. To Elyar nemohol povedať. Ak niečo robil, bolo to založené na emócií. Alebo na dlhom premýšľaní. V tábore však čas zohrával poväčšine úlohu príliš luxusného zbožia a tak bolo dôležite rozhodnúť sa rýchlo. To ich tu mali naučiť. Nie, že opakovaním si človek zapamätá. Zrazu si prišiel akýsi ochudobnený a rozčúlený. Teraz trávy čas s dievčaťom, ktorého poúča o veciach, ktoré už dávno vedel miesto toho aby sa venoval tréningu.
Netrvalo dlho a prešlo ho to. Stačil výjav v jeho mysli - hellhound padajúci do rokliny. Tréningu sa vyhne ešte istý čas. A zrejme aj každému človeku, ktorý by sa o tom mohol dopočuť. počúvať výčitky nemal za potreby. Sám si ich robil dosť. *Náhoda.* Opakoval si v hlave. Bolo to presne tak ako Maja tvrdila. Opakovaním si človek zapamätá. Keď si bude pripomínať, že to bola iba náhoda, zapamätá si, že nemá mať výčitky. Bolo to však ťažké. Vyrovnať sa so smrťou, vraždou, nebolo jednoduché. Aj kedy to mala byť príšera. Vo svojich očiach by hrdinom nikdy nebol, bol by vrahom. Obyčajným prasprostým vrahom.
Zaskočila ho, keď ho obvinila, že jeho fráza je len prázdna fráza. Popremýšľal. Bola? "Máš pravdu." S previnilým úškľabkom na perách priznal. Bol vychovaný aby na slušné spôsoby nikdy nezabudol. "Ale patrí sa to povedať, keď niekoho stretneš." Opäť pokrčil plecami. Veď on ani za to nemohol. Bolo na tomto svete niečo za čo skutočne Elyar mohol? Asi hej, no teraz mu neprišlo nič na um. "Zrejme preto, aby si ten druhý nemyslel, že ho obťažuješ." Nahlas zauvažoval čo mohlo byť príčinou, že sa táto fráza zachovala a používala na bežnom poriadku.
"Áno. Kone krídla nemajú." Pritvrdil jej, opäť. Samozrejmosti. Samé samozrejmosti. Už ho to začínalo vyčerpávať. Avšak povedal si, že to len tak jednoducho nevzdá. V duchu sa zocelil. Veď to nebolo až také hrozné ako hovorili..."Tak ako veľryby. Ani to nie sú ryby a predsa sú to ryby." Ich konverzácia ho pobavila a tak sa mu na perách objavil široký úsmev, ktorým väčšinou obdaroval ľudí, pred ktorými potreboval urobiť dojem. Bol až príliš formovaný výchovou svojho otca, že sa tak správal aj v prípadoch, kedy to vôbec nebolo zapotreby.
Jeho otázka zostala nepovšimnutá. Spomedzi pier vydal tichý povzdych, niečo na spôsob - Tak dobre. Ako si sám zaumienil, vzdať sa nechcel a tak to skúsil s Majou znova. Pomaly. Aby nemala možnosť odvrátiť tému. Bolo však veľmi možné, že nezareaguje opäť. To však bude riešiť potom. Všetko pekne po poriadku. "To by na ne sedelo." Okomentuje poznatok, ktorým ho poučila a obyvateľoch tábora a ich preferencií. Všimol si ako spomenula svojho brata. *Mal?* Minulý čas mu naznačoval, že buď nie je medzi nami alebo len nie je poloboh ako ona. Nenazvala by ho potom nevlastným bratom? V jej prípade bolo všetko možné. Domnienky o jej bratovi odložil bokom a sústredil na ňu. "Králiky?" V duchu si predstavil roztomilé klbko, ktorému by neodolal snáď ani samotný Pán podsvetia. Ten síce možno teda, ale Elyar nie. "Áno." Odpovedal na otázku či ich má rád. Pred iným človekom by to asi nepriznal. Asi určite. Ale pred Majou mohol. Vedel, že tá to nikomu nepovie. A keď hej...tak to bolo už aj tak jedno. Jeho reputácia je beztak dosť poškriabaná, ďalší škrabanec už rozdiel fakt neurobí. "Ale radšej mám šteňatá. Máš rada šteňatá?" Opýtal sa jej na oplátku za čím hneď nasledovala ďalšia otázka. "Nechceš si zajazdiť so mnou?"
avatar
Daughter of Asclepius
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Sun Aug 26, 2018 7:45 pm
Dopřávaný dotek a teplo koňského těla dokázaly Maju uklidnit natolik, aby více vnímala to nejbližší okolí, do něhož momentálně spadal i Elyar a jeho hromadící se otázky. Nerozuměla tomu, proč mají lidé neustálou potřebu se ptát, proč touží všechno znát, do všeho rýpat. Přišlo jí to téměř absurdní, sama si vystačila s málem. Dlaň se několikrát zastavila při informaci o střetnutí se s někým, když se jí mladík pokoušel vysvětlit správnost svého přístupu a oznámení toho, jak moc ho těší, ač se ve skutečnosti jednalo o vcelku milosrdnou lež. S hlavou nakloněnou na stranu mu naslouchala - musela uznat, že měl libozvučný hlas, trochu hlubší, ač ne o tolik, jako jiní místní chlapci, a velmi zajímavou tóninu hlasu. Snažila se rozpoznat, odkud je, což vyvolalo na její tváři drobnější zamračení s očima zamlženýma tokem informací přeskakující v nervových zakončeních a impulzech mozku, než se rozhodla, že je Američan. Víc toho poznat nedokázala. Už se toto podobné chování stalo její malou hrou, díky níž se snažila hledat příběhy za jednotlivými táborníky, dokreslovat si minulost a možná ji i trochu vylepšit jako pohádku. Milovala pohádky, i když se jednalo o smyšlenky a ještě teď občas tahala vedoucího svého srubu za rukáv, aby jí nějakou přečetl na dobrou noc. Bez ní zkrátka neusnula. "Proč by si myslel, že ho obtěžuješ?" Pokoušela se pochopit unikající myšlenku, rozluštit ten kód lidských interakcí, ale pokaždé odcházela s nepořízenou. Svět zkrátka na ni nedbal, nechával ji bez milosti pozadu, aby se s ním poprala, jak nejlépe uměla a přitom přicházela o zajímavé části života. "Takže mu lžu? Lhát by se nemělo. Nechci lhát," zamračí se s poslední myšlenkou, jako by ji snad Elyar nabádal k podobnému chování. Přesto všechno se mu nepodívala do tváře, očima uhýbala a více než vzhůru hleděla naopak k zemi. "Arogantní lidé nelžou, protože jim to za to nestojí. Nemají důvod lhát - jsou arogantní. Ale já nejsem. Jenom nevidím smysl ve lhaní." S občasnými mezerami mezi slovy a přerývavými nádechy se pokoušela Elyarovi vysvětlit svůj pohled na svět. Poněkud přímý, rozhodně zvláštnější než jaký by potkal u ostatních. Na rozdíl od Maji se nebáli lhát komukoliv do očí, pokud z toho mohli profitovat. Hlavně Hermesovci, kterým lhaní šlo na výbornou.
Úsměv si vydobyl pro sebe až poté, co zmínil velryby. Měla ráda velryby, líbil se jí zvuk, který vydávaly. "Chtěla bych je jednou vidět. Velryby...," zasnila se s pohledem plným jiskřiček a radosti nad touto nesplnitelnou představou. Sotva by však mohla vyplout na širý oceán a sledovat je. Upřednostňovala pevninu, jakousi jistotu, kterou ji nemohl nikdo vzít. "Máš hezké sestry," pokračovala bez viditelného zauvažování nad tím, zda skutečně patří k jejich srubu či nikoliv. Pamatovala si ho - nacházela se v jídelně, když se mu nad hlavou objevilo znamení Afrodity, jeho matky a bohyně lásky. "Ale mluví moc nahlas. A nechovají se hezky," namístne náhle, čímž vyvážila jejich přirozenou (někdy možná i plastovou) krásu s jejich chorobným chováním šílených hus. S nimi si neměla co říct a pokud mohla, vyhýbala se jim velkým obloukem. Tedy v případě, pokud zrovna nedošlo na její malé rituály, které za žádnou cenu nepokoušela narušit změnou, ač to znamenalo velké sebezapření přirozenosti instinktitu a touhy utéct. "Myslí si, že kůň... je neslyší. Ale oni slyší, co říkají. Ale nelíbí se jim to. Neumí mluvit, aby něco řekli, ale vidím jim to na očích." Zlehka pohladila Zephyra po sametově hladkých nozdrách, než obrátila pozornost na Elyara a jeho otázku, co spíš byla výkřikem do prázdna. "Králíky. Mají chundelaté uši a tělo a maličký ocásek. Králíci." Na takto jednoduché otázky odpovídala stylem učitelky, co je nucena žákovi vysvětlovat jednoduchý příklad, jaký by zvládl každý spočítat bez zapocení. Inu... byla to ona - malá holka v těle dospělé dívky. Nemohla si pomoct, zkrátka to nešlo. "Nevím. Vždy jsem měla jen králíka." Její námitka mohla znít uboze, konec konců se po světě toulá stovka psů a každou chvíli mohla najít nějakého na ulici. Jenže popravdě? Ani tady se žádný nevyskytoval, pokud nepočítal toho občasného hellhounda zrozeného z Podsvětí.
Při otázce položené mezi ně by jindy zaujala o hodně obrannější postoj. Takto akorát stiskla koňskou hřívu o něco silněji, ač kůň se nezačal plašit - neubližovala mu. "Neumím jezdit," špitne po chvíli k překvapení sebe samotné. Na jízdu se nehodila, nikdo se neodvážil na ni dohlížet. "Říkají, že na to nemám... před... předpoklady..." Možná za to mohly i trhanější pohyby, jimiž se prezentovala celá její maličkost. Nebo zkrátka fakt, že se báli, aby se nepraštila do hlavy při pádu. Ten nedostatek důvěry v její osobu ji někdy mátl, jindy rozčiloval. Přála si jim dokázat, že není z cukru, ale zároveň jí strach nedonutil porušit zaběhnuté rituály. A mezi ně patřila absence veškerého řízení - ať už koně či vozidla.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Sun Aug 26, 2018 11:33 pm
Pozorno pozoroval subjekt nachádzajúci sa pred ním. Načúval s ušami nastraženými všetkému, čo mu rusovláska chcela zdeliť. Ako keby chcela hovoriť rýchlejšie než mohla a tak prerývane dýchala a sekala slová vo vetách. Nebol si istý či to patrí k jej diagnóze alebo sa len nadchla pre poúčanie. Jedno však bolo isté. Musel sa sústrediť ešte väčšmi ako za bežných okolností. Rozhovor s Majou bol preňho akosi vyčerpávajúci. Znie to priam nemožne ale nestíhal ju vnímať. Prišlo mu, ako keby skákala z jednej témy do druhej. Snažil sa hľadať súvis medzi tým všetkým no akosi mu stále ušiel. Rozhodol sa, že všetku logiku odloží stranou. Všetky zásady úspešnej konverzácie na chvíľu zabudne a pokúsi sa jej priblížiť. Na jednoduché odpovede bude reagovať ešte jednoduchšie. Ak to je ešte vôbec možné. Avšak túžba spoznať toto dievča bola väčšia než akékoľvek odsúdenie, ktorého sa jej kedy dožičilo.
Len prosto pokrčil ramenami. Netušil odpoveď. "Svet tak jednoducho funguje." Uznal porazene. Nevedel čo jej má odpovedať. Nevedel, prečo by si to niekto myslel. Keď nad tým popremýšľam, dostal sa k celkom uspokojivému záveru. "Dnes sa všetci niekam ponáhľajú. Interakcie s inými ľuďmi často krát niekoho môžu vyrušiť z ich plánov." Bolo mu jasné, že z toho pramení ešte mnoho otázok, na ktoré sa môže spýtať. V duchu si len povzdychol sám nad sebou. *Že ja vždy na seba upletiem bič.* Tak to už jednoducho chodilo. Nebolo cesty späť. Nechcel byť ani ako ostatný, že by ju zrazu, pre nič za nič odstrčil bokom len preto, že je iné.
"Áno." Rozosmiala ho. Bola ako malé nevinné dieťa. Tabula rasa. A síce už niečo vedela, jej vedomie sa stále akosi podivne dokázalo formovať. "Som si istý, že neklameš." Priznal jej, stále pobavený jej predošlým, hlasným, myšlienkovým pochodom. "Z ničoho ťa neobviňujem, Maja." On však proti klamstvám nebol tak zásadne proti. Snažil sa sa lži vyhýbať, no povedať, že nikdy nezaklamal sa tiež nedá. Každý niekedy klame. Maja možno nie, ale Maja nebola ako ostatný. Elyar bol ako ostatný. Elyar zvolil častokrát radšej milosrdnú lož, pred trpkou pravdou. Možno to nebolo najšlachetnejšie, no bolo to ľudské. Áno, to je to slovo. Ľudské. Elyar bol ľudský. Nebol krvilačný po boji, nebol plytký a povrchný ako jeho sestry, nezaujímal sa len o veci a veľa ďalších vecí, ktoré ho odlišovali od jeho spolunažívateľov v tábore. Elyar bol ľudský. Robil chyby a nehanbil sa za ne. Snáď len zopár.
"Možno by ti ich niekto od Poseidona vedel ukázať." Mykol plecami. Len hádal, výstrel do tmy. Skúsiť to však môže. Za skúšku predsa nič nedá. Avšak keď si uvedomil o koho sa jedná, bol si skoro istý, že sa to nestane. A aj keby k niekomu od Poseidona došla, s vysokou pravdepodobnosťou by ju ten niekto odpálkoval. *Tak asi nič.* Keby mohol, ukázal by jej veľrybu sám. No nemohol. Jedine by jej ju nakreslil. To vlastne nebol tak zlý nápad. Do pomyselného poznámkového bloku v mysli si poznamenal, že keď bude mať niekedy chuť na kreslenie, nakreslí pre Maju veľrybu. Len také ľudské gesto. Akýsi cena útechy? Teraz dostal chuť kresliť ešte väčšmi. Keď mal dôvod, všetko sa robilo lepšie.
"A tam to končí." Doložil k jej poznámke o tom, že má pekné sestry. Áno, pekné boli. Klamal by, keby tvrdil opak. Pekná tvár ale niekedy nestačí. Niektorým ľuďom áno. Ale to potom nie sú o nič lepší ako jeho sestry. Elyar si na vzhľade nezakladal, Elyara viac zaujímalo aké má človek srdce. Keď bola soba vnútri dobrá, aj jeho zovňajšok bol dobrý. To bola jeho filozofia. A nech si tvrdí kto chce čo chce, sám Hádes povedal, že je synom svojej matky a nech sa to nikto nepokúsi spochybniť! "Sú už raz také." Ale to neznamená, že by im to ľudia mali ospravedlniť. On to veľmi dobre vedel. "Rodinu si nevyberáme." Opäť pokrčil plecami. On ich musel jednoducho akceptovať nech už boli akékoľvek.
Jej podozrenie, že kone vedia rozprávať nebolo vlastne až tak z cesty. Maja možno vnímala svet ešte väčšmi, než všetci ostatný. "Kone vedia rozprávať." Utvrdil ju v domnienkách. "Zober si už len deti Poseidona. O nich každý vie, že sa rozprávajú s koňmi." Zdieľal s ňou poznatok, ktorý stihol niekde prečítať. Na to hneď ona zdieľala ďalší poznatok. O králikoch. A sme doma, od koňov ku králikom, od králikov späť ku koňom. Dalo mu zabrať aby chápal čo rozpráva a prečo to rozpráva. Vlastne na otázku prečo si už stihol odpovedať. Pretože proste... "Ako sa volá tvoj králik?" So šteňatami to vzdal. Radšej sa venoval jej králičkovi. "Dávaš mu papať mrkvičku?" Prišiel si trochu ako pribrzdený. Toto už bolo zrejme cez čiaru a mohol si to odpustiť. Čo sa stalo sa už neodstane. Tipoval, že jej to tak divné vlastne ani nepríde a bude to brať ako bežnú otázku. Len človek so zdravým rozumom by si uvedomil akú koninu Elyar tresol.
Predpoklady. Jeho predpoklady nikdy nebrzdili. On bol však iný. Opäť si musel pripomenúť. Rozmýšľal, či to s ňou má skúsiť, či jej má navrhnúť, že ju to naučí. Na druhej strane, druhí môžu mať pravdu. Nechcel mať na svedomí ďalšiu osobu. Stačilo, že jeho svedomie mu vyčítalo jedno smrť. Nepotreboval aby sa toto číslo zdvojnásobilo. To by ho rovno mohli preložiť do blázinca. "To nevadí." Zvolil preto radšej cestu ústupu. "Nie všetci musia vedieť všetko." Porozhliadol sa po miestnosti, zrakom hľadajúc sedlo a postroj pre koňa.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 7
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Thu Oct 11, 2018 5:53 pm
Jak trávila více času ve stájích, až moc jí to připomínalo domov, farmu s dědou. Chyběl jí Baron, její milovaný fríský kůň, ale nemohla zapřít, že si to tady v táboře za krátkou chvíli zamilovala. V Hermově srubu bylo neustále živo a to se jí moc líbilo. Tady v táboře byl i čerstvý vzduch a hodně věcí, co dělat. Ale klidnily jí teprve vyjížďky kolem, protože pro ni pohled z koňského hřbetu, je vše. Po pár dnech jí tu začali i dokonce říkat 'Hippie ' , jak jí říkali doma, kvůli jejímu stylu. Cítila se tu dobře, ale po tréninku šermování se potřebovala odreagovat. Nasadila si kovbojský klobouk a snažila se urovnat svoje rozpustilé dredy. Se smíchem a myšlenkami všude kolem se vydala do stájí. Viděla, že tam nikdo není, což jí překvapilo, ale znamenalo to, že může mluvit tím šišlavým hlasem ke koním, aniž by se ztrapnila. Z kapsy od kahot jí čouhal trs mrkví, a s úšklebkem se podívala na Pinto klisnu před ní. "No ahój". vypískla. Úsměv se jí rozzářil."Ty jsi krásná, no že jo?" utrousila elfím hlasem, jak na dítě. Trochu si porovnala klobouk, a pak před sebe vytáhla onu mrkev. Měla dobré srdce, tak klisnu nechtěla mrkví trápit. Po čase se posadila na balík sena v rohu. "Dneska jsem spadla několikrát při šermování na zadek, takže tu budu jen...tak...sedět". pokrčila rameny. Uchechtla se a mávla rukou nad tím, jak se chová. V seně se uvelebila a bylo jí jako doma.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Thu Oct 11, 2018 6:45 pm
Po výprave a hrách toho bolo na Elyara už príliš, a tak bolo na čase mierne spomaliť tempo. O pomalom tempe v zrube sa rozprávať nedalo. jeho sestry neustále ískali a výskali a jemu to už začínalo liezť na nervy. *Človek tu nemá nikde pokoj.* Prebleslo mu hlavou pritom ako vychádzal zo zrubu s plánom, že zájde za Lin. Bola to jediná osoba, ktorú chcel vidieť. Ak hľadal, tak ju nevedel nájsť. Ako keby sa po nej zľahla zem. Keď sa po nej pýtal v zrube u Hekate, nikto mu nič nevedel povedať, a tak sa rozhodol, že bude musieť zájsť za niekým z vedenia, kto bude mať čas. Teraz sa mu ale nechcelo nikoho z nich zháňať. Rozhodol sa, že pôjde plytvať časom do stají. Možno to plytvanie času nebude. Možno tam bude Maja. Aj napriek jej jedinečnej povahe, ktorá bola skôr ťažkým orieškom, než zábavným odľahčením, čas strávený v jej spoločnosti, mu neprišiel až tak márny.
S malou nádejou si to smeroval rovno do stajne plnej koní. A čo keď tam nikto nebude? Otočí sa na päte? Nie. Elyar mal kone rád a aj jazdu na nich ovládal celkom obstojne, ba čo ešte trochu lepšie. Zrejme vrodený talent. Na tom už však nezáležalo.
Vošiel do drevenej budovy, ktorá bola presiaknutá pachom koní, sena a mrkvy. Plným dúškom tento známy pach natiahol do nosa a vychutnal si pokoj, ktorý mu privodil. V tom ho z tohto "rituálu" vytrhol hlas. Maznavý, trochu vidiecky prízvuk sa rozliehal cez celý priestor. Zbystril. Očami blúdil od jedného rohu k druhému a pomaly kráčal ku zdroju tohto zvuku.
Dopracoval sa k istému dievčaťu, neznáma. Ešte ju v tábore nevidel, musela byť nová. "Pokojne. Kvôli mne vstávať nemusíš." Založil si ruky v bok a oslnivo sa na ňu usmial svojim Hollywoodskym úsmevom. Asi nebolo dobré doberať si niekoho, koho ani nepoznáte, no on si nevedel pomôcť a musel zareagovať na jej maznanie sa s koňom. "Neboj sa, do toho prídeš." Utešil ju, aspoň sa snažil utešiť ju ohľadom šermu. Bolo to však celkom paradoxom, že to hovorí práve on.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 7
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Thu Oct 11, 2018 7:30 pm
Posedávala v slámě, se zavřenými oči, myšlenky všude možně. Litovala, že si nechala ukulele ve srubu, do atmosféry by se to hodilo. Nějak přemůže touhu se zvednout, sláma je pohodlná a připomíná domov, až tedy na jejího děda, který ji vždy jen na oko vynadal. Začala přemýšlet, jaké to tady pak bude. Ten fakt, že je její otec bůh, jí nejde do hlavy. Pár dětí jí říkalo, že se bohové o své děti hlásí. Přihlásí se o ni její otec? Do reality jí vtrhly kroky, na to je citlivá.Nenápadně otevřela jedno oko a spatřila 'kluka' asi tak v jejím věku, kráčejícím po stájí. Trochu se usmála, s nikým mimo Hermův srub ještě nemluvila, tak byla zvědavá. Za zvědavost sice několikrát zaplatila, ale nemohla si pomoct. Navíc, Xandra je za každou společnost ráda. Sice by tu ve společnosti koní vydržela, byla zvyklá, ale nemohla zapřít, že je ráda, že tu nebude sama. Teď před ní stál viditelně sebejistý frajer. Šklebil se na ni, v tu chvíli se jí objevily jiskřičky v očích."Neboj, ani mě nehne. Je to tu pohodlné, jako doma". na konci povzdechne. Děda jí chybí a nemůže to dostat z hlavy. Na tváři je však stále úsměv. Pak jí dojde, že slyšel, co si povídala s klisnou a silně zrudne."Třeba". zasměje se. "Ale zatím jsem nejhorší. V životě jsem nic takového nedežela...No, počítá se kosa...srp?" zazubí se na něj. Zamyslí se nad tím a příjde jí to samé vtipné. "Každopádně.Xandra Dante. Nebo Hippie, to je jedno. A ty?" mrkne na něj. Po snaze vypadat sexy vybuchne smích, uvědomujíc si, že leží na slámě."Kdo je tvůj rodič?" vyhrkne neomaleně. Pak si dá mentálně facku."Promiň, to bylo neomalené. Ještě jsem nepotkala nikoho jiného mimo jedenáctku. Tak se zajímám".  Jeden dred jí spadne přes oko, tak si klobouk sundá a zastrčí si je za uši. Taktně si odkašle. Rozhlédne se kolem, nikde nikdo, před ní je usměvavý frajer se zuby jak filmová hvězda. Nakonec se ale postaví, navzdory co řekla předtím. Pokrčí rameny a nastaví mu svou ruku, s bezprstými rukavicemi.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 87
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Fri Oct 12, 2018 10:59 pm
"Ako doma?" Prekvapene sa opýta, pretože jeho podmienky doma vyzerali trochu..no..inak, než stoh slamy a zápach koní. "Neviem kde si vyrastala, ale museli to byť zaujímavé podmienky." Zhodnotí. Nemienil ju nijak uraziť, len si sám seba nedokázal predstaviť žiť niekde na ranči. Los Angeles ponúkalo istý prepych, preňho štandard. Navyše, keď si k tomu domyslíte, že jeho otec bol verejne známa osoba. No netreba ho hneď hádzať do jedného vreca s jeho súrodencami, rozhodne nebol namyslený a rozmaznaný ako Amy. Pri myšlienke, že by si to o ňom mohol niekto myslieť sa striasol a po rukách mu vybehli zimomriavky. Je pravda, že ju už dokázal zniesť a akceptovať, no vrúcnu súrodeneckú lásku k nej rozhodne neprechovával. Skôr naopak, keď mohol, vyhol sa jej. Vo všetkom. "No, nevadí." Napokon zhodnotil ešte aj svoje zhodnotenie a len mávol rukou vo vzduchu.
Najhoršia? Myslel si, že to on drží toto prvenstvo a teraz bol z toho vytrhnutý. Jeho život už nebol to čo predtým. Byť prvým nebol síce jeho životný sen, či už odzadu alebo odpredu, no byť prvým, aj keď odzadu, šlo len o to, že v niečom a nejako, bol celkom uspokojivý pocit. No teraz tu bola Xanda, ktorá mu toto prvenstvo vyfúkla. Keď sa nad tým po chvíli zamyslel, došlo mu, aká je blbosť byť sklamaný z toho, že je niekto horší ako on. Jeho svedomie avšak nezostalo dlho nečinným a novonadobudnutý pocit spokojnosti, že je lepší než nejaký nováčik, vymenil pocit hanby a sklamanie. *Vrah.* Ozvalo sa mu v mysli. Snažil sa výčitky potlačiť. Robil to už odkedy sa vrátil späť do tábora. Pokiaľ bol v spoločnosti ľudí šlo to. Pokiaľ bol sám, už to nebola taká sláva. Mal nad sebou len minimálnu kontrolu. Opäť natiahol nosom vzduch prestúpený rôznymi pachmi zo stajne a vrátil sa duchom do miestnosti. "Všetko sa ráta, keď ide do tuhého." Bolo jedno či ste bojovali s mečom, dýkou alebo len prostou kosou, zbraň bola jednoducho zbraň.
Následne na to naňho vychrlila spŕšku slov a on zostal mierne zmätený. V priebehu tridsiatich sekúnd sa mu stihla predstaviť, ozrejmiť mu aj ako ju volajú, teda jej prezývku a nadrzovku sa ho opýtať, kto je jeho božský rodič. *Ah to škatuľkovanie.* V duchu pretočil očami. Ako keby záležalo na to, kto je jeho božský rodič. Vlastne jemu na tom záležalo, celý život túžil po zistení mena svojej matky. Prečo by teda nemohol byť zvedavý aj niekto iný? No myšlienka, že keď jej to prezradí, bude automaticky zaradený k jeho sestrám ho odpudzovala aj tak a len s ťažkosťou sa prinútil odpovedať jej. "Som Elyar." Priezvisko vynechal. To nebolo podstatné. Nevedel síce, či by ho spoznala alebo nie. Jeho otec nebol veľká celebrita, no aj napriek tomu bol slávny. Kto sa orientoval vo svete šoubiznisu vedel dobre, kto je. Každopádne, nechcel riskovať a dávať jej ďalšie podnety k tomu, aby ho priradila k jeho povrchným a plytkým sestrám, ktorých životnou prioritou, je vyzerať ako zo škatuľky. "Moja matka je Afrodita." Povie hrdo a až príliš formálne. Nehanbil sa za svoju matku...keď už, tak to priznával s pýchou. "Si tu ešte len krátko, však?" Opýtal sa jej na oplátku. Usúdil to z jej predošlej konverzácie s koňom, keď mu priznala ako pri tréningu padla na zadok, no aj z jej priamej otázky, kto je jeho rodič. Nie že by to bol nejaký hriech alebo čo...no nikto sa tu nikoho nepýtal tak priamo, kto ho splodil.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 7
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Stáje

za Sat Oct 13, 2018 10:48 am
Hodně lidí v Hermově srubu bylo překvapených, když jim vyprávěla o svém domově a tak ji překvapený Elyar nějak nevyvedl z míry. Jen se blbě usmála."Přesně tak". řekne jen a pohodí rameny."No, lidem se jeví vyrůstat na ranchi zajímavé, ale je to domov". odvětí a chvílemi se zasní nad její vesnicí, kde všichni brali normální polehávat z nudy na seně a každé ráno dojit krávy."Nikdy jsem se z domovu ani nedostala, takže jsem to ani nedokázala zhodnotit". vychrlí ze sebe bez přemýšlení. Nikdy ji ani nenapadla myšlenka o tom, že by chtěla někam vypadnout. Měla pohodlí domova, milujícího děda a i když její matka byla pořád někde pryč, nikam jí to netáhlo. Xandra je pohodlný typ. Je pohodářka a vždy bude a když ji sem dotáhl satyr a ona se poprvé někam přesunula, měla z toho velký strach, o tom žádná. Naštěstí je společenská, tak se s vtipálky v jedenáctce rychle seznámila, ale nedokázala, ani nedokáže představit, že by tu zůstala. Bylo jí řečeno, že polobohové mají nestálý a nebezpečný život, což ji právě děsilo nejvíce. Po pár aktivitách jako šermování a lukostřelba byla úplně ztracená. Byla asi jediná, kdo dával najevo, jak je tohle neuvěřitelně, všichni kolem to brali jako samozřejmost."Do tuhého....Tady je prý bezpečně". odkašle si nervózně."Ještě jsem nepotkala žádnou nestvůru." podotkla a doufala, že se té zkušenosti vyhne. Potom co jí ale bylo řečeno a vyprávěno, nic není jisté."Ráda tě poznávám Elyare". Usměje se a poví nonšalantně. Takové jméno ještě neslyšela, ale v jejím žicotě se normálně pohybovali jen jména jako Trevor, Peter, Jack a Marty. Ona měla také trochu zvláštnější jméno, na vesnické poměry. Bylo hodně často zaplétáno za Alexandru a musela vysvětlovat, že je 'jen Xandra'. "Bohyně lásky". Zasní se poté co jí odpoví na její neomalenou otázku. Nevypadal, že by ho to nějak urazilo, ale kdo ví."Jo, jde to moc poznat, ani se neptám". Zasměje se sama nad sebou."Teprve si zvykám. Povzdechne si.
Sponsored content

Re: Stáje

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru