Share
Goto down
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Aug 14, 2018 12:48 pm
Trošku se pousměje nad přístupem, jež si Carly přisvojila. “To je osvěžující... někdo, kdo říká, co si myslí. Dneska se to moc nenosí.“ Přesto je za to nesmírně vděčná, hlavně proto, že ji to jen utvrdilo v tom, aby poslouchala svoje instinkty a věřila jí, což taky dělá. V „normálním“ světě je tolik lži a přetvářky, že je z toho jednomu zle, hlavně teda jí. Nesnáší, když někdo nemluví přímo, vše jen okecává nebo maže med kolem pusy, jenomže takový dnešní svět prostě je. Aby si každý mohl nahrabat na svém písečku, musí tím, či onakým způsobem obelhat někoho jiného, aby z něj vytáhl peníze. Nikdo nic neudělá zadarmo, žádná pomoc, a když už, ostatní jsou tak nedůvěřiví, že to ani nepřijmou. Je příjemné poznat někoho, kdo je tímhle nepošpiněný, vyvolává to v ní určitý pocit jistoty, kterou už hrozně dlouho nezažila.
Napodobí Carly v ujídání, protože, buďme upřímní, kdo nemá rád jídlo? Navíc s únavou, jež se na ní podepisuje, musí doplňovat energii jinak, než spánkem, který nepřichází. Dá si načas, než promluví, zaprvé musí dokousat sousto a zadruhé si to chce trochu urovnat v hlavě. “Pořád nechápu, o co jde. Mě nijak neděsí, že mi můžeš kdykoliv oznámit, že umřu, nebo tak něco... no a co? Není to přece tvoje vina, nevyhnou se tomu, ani když se budou vyhýbat tobě, ne?“ Protočí nad tím oči, přijde jí to zkrátka a dobře směšné. Carly je prostě fajn a rozhodně by si zasloužila mít pár přátel. Život je pak bez nich osamělý. Ne, že by teď nějaké měla, když musela zpřetrhat veškeré vztahy s okolním světem, přirozeně až na blondýnku vedle ní, ale i tak může říct, že ty přátele venku má. Kdo ví, co si myslí. Zapomněli na ni? Nebo usoudili, že někam utekla? Hledají ji? Za celou dobu, co je tady, ji tohle ani nenapadlo, až teď. U otce je to poměrně snadné, ale co ten zbytek? Nemůžou ji přece jen tak smazat z povrchu zemského, jako kdyby nikdy neexistovala. Ani by se nedivila, kdyby jim táta namluvil, že odjela někam do světa, nebo tak něco. Vždycky zbožňovala cestování a objevování nového a pro ni neznámého. Takže by mu nejspíš věřili. Z myšlenek ji vytrhne až hlas vedle ní, na nějž se donutí zaměřit. Nepostřehne celou větu, ale s tím, co následuje, si snadno odvodí, na co se jí ptala. Usoudí, že kdyby na ni vytasila ironii a začala z legrace tvrdit, že to jen předstírá, Carly by to nepochopila, a tak tohle nutkání polkne. Je jí sice nepříjemné vyjadřovat svoje pocity, ale něco v jejím výrazu jí napoví, že kdyby se z toho chtěla vykroutit, nepochopila by to. Rezignovaně si povzdechne a začne těkat očima všude, jen ne na ni. “Mám. Upřímně, jsi nejmilejší osoba, co tu je... a jedna z mála, s kým si mám co říct... a nemusíš mi hned říkat, jaký druh náklonnosti to je, já ti přece hlavu neutrhnu.“ Povzbudivě se zatváří, aby Carly pochopila, že od ní odsuzování nemusí čekat v žádném případě. Navíc ji ani nenapadlo, že by tím mohla myslet jinou lásku, než tu přátelskou, ale to si připouštět teď nebude.
Následuje Carly, protože tuhle budovu vůbec nezná a netuší, co čekat, avšak soudě podle šepotu a našlapování své společnice usoudí, že tu není zrovna vítaná. Uzpůsobí tomu svůj krok, našlapuje tak lehce, jak jen dokáže a naštěstí není vůbec slyšet. “Jestli to máš zakázané, nemusela jsi s tím souhlasit.“ Nakloní se Carly k uchu, aby nenadělala hluk ani tím šepotem. Vyčítala by si, kdyby se kvůli ní dostala do problémů. Bere schody tiše po dvou, aby byla co nejrychleji nahoře, jako kdyby čekala, že vyběhne instruktor a začne na ni ječet, že tam co nemá dělat, nehledě na to, že vyrabovala jídelnu. V podkroví si však dovolí trochu polevit a rozhlédnout se kolem po všemožných věcech, jejichž význam příliš nechápe. Nepřipadá jí, že by měly nějaký systém nebo účel, avšak Carly jí to, jako všechno, hned osvětlí. Bez ní by byla nejspíš úplně nemožná. “Zvláštní, že bydlíš u něčeho takového...“ Zamumlá trochu nepřítomně, je spíš zamyšlená, než že by si uvědomovala, že to řekla nahlas. Vážně ji odstrčili od ostatních. Jakmile však dorazí do jejího pokoje, pocit odstrčení ji přejde. Uznale se porozhlédne, zejména velká postel se jí zamlouvá. Položí jídlo z náruče někam, kde nebude překážet a začne se rozhlížet kolem. “Máš to tady útulné... a vystihuje tě to.“ Pochválí jí její příbytek, natáhne se pro pytlík nachos i s pálivým dipem a hned ho rozdělá, aby si pochutnala, přitom se posadí na zem do tureckého sedu a poklepe na místo před sebou.
avatar
Oracle
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sun Aug 19, 2018 10:05 am
Už si za tu dobu, co Lin pobývala v Táboře, stihla všimnout, že se příliš k ostatním lidem neměla. Nechápala to. Od prvního okamžiku se jí zdála milá, možná přespříliš zvědavá, což na mladou dívku, dceru bohyně, nebylo zrovna dvakrát zdravé, ale kdo by jí mohl zabránit v prozkoumávání každého koutu a novinky, co jí přistane pod nosem? Leda tak smrt s Hádem v čele. Netušila, proč s ostatními nekomunikuje tak jako s ní, nebo s tím chlapcem, jehož přítomnost vnímala v dívčině blízkosti. "A pak je tu ještě ten kluk, se kterým trávíš hromadu času," s náznakem ďolíčků ve tvářích díky uculení do Lin lehce šťouchne. Vypadalo to, že spolu velmi rádi pobývají, ač nepříslušelo Carly soudit je. Co by to vůbec byla za člověka, kdyby se k něčemu takovému snížila? "Jenom jsi nepoznala každého. Audrey, vedoucí všech srubů, je taky hodná a milá. Nebo Hébé, ta hodně chrání ostatní. Většinou bývá na ošetřovně a pomáhá Cheirónovi vést tábor. Je to bohyně," dodá šeptem to největší tajemství, o kterém tu každý věděl. Mnoho bohů nesestupovalo mezi smrtelníky pravidelně - snad jen proto, aby si s nimi mohli vytvořit dysfunkční rodinu, za což jim děti nikdy nepoděkovaly. "Hébé nemá děti, alespoň ne jako jste vy. Je věrná Héraklovi, svému manželovi. To je ten, co vykonal dvanáct úkolů z vůle Héry." Carly bavila mytologie a dějiny obecně, v Táboře často nebylo co dělat a tak si četla nebo nechala od Cheiróna vyprávět příběhy z dávných dob, kdy monstra zastrašovala smrtelníky a pochutnávala si na jejich mase. "Je vážně krásná, nádherná," se zasněným úsměvem si nemohla odpustit tuto drobnou poznámku na účet bohyně. Hébé kralovala jaru a mládí, nesla si kolem sebe sílu moci a jakousi nedotknutelnost. Její blízkost vyhledávali především satyrové a mladí chlapci, kterým zamotala hlavu přátelským jednáním. "Je tu spousta lidí, Lin, se kterými by sis sedla. A tvoji sourozenci ti budou v mnoha věcech podobní." Už jen to by jim pomohlo najít společnou řeč. Ne stejní, jen podobní, neboť každý byl originál, přesto si uchovávali podobné povahové rysy.
Dlouho neváhala, zadkem kecla na místo nabídnuté návštěvou. "Dřív tu přebývalo bývalé Orákulum. Všichni se ho děsili. Mě berou ještě jako příjemnou změnu," podotkne s informací, co Lin nemusela být vůbec známá - konec konců přišla do Tábora mnohem později než Carly. S pokrčením ramen potichu pokračovala, neboť jí bylo jasné, že by se její společnice mohla vyptávat. "Zbyla z něj už vlastně jen mumie, kterou nechtěli děsit ostatní. Takže ji odklidili sem. Já-... Já na její místo měla přijít už dlouho předtím, jenže... jsem se ocitla jinde a několik desítek let se o mně nevědělo. Prakticky jsem ji proklela." To slovo spojené s kletbou se jí ani za mák nelíbilo. "Navíc nejsem potomek bohů, nenáleží mi s nimi spát ve srubech. A nejsem ani instruktor, abych bydlela na patře s nimi. Tenhle koutek mi vyhovuje. Nikdo sem moc nechodí a když si pustím nahlas hudbu, tak nikoho moc neruším." S poslední informací se už musela uculit. Kolikrát jí sem přišel nějaký instruktor zabouchat na dveře, že občas měla puštěnou muziku trochu víc a je to rušilo - naštěstí však domluva s ní byla celkem normální a rychlá, což se o mnoha tábornících říkat nedalo. Celou dobu, zatímco Lin vysvětlovala co a jak, ujídala ze své porce, hladová jako malé nenažrané štěně. Nakonec přeci jen večer pokročil a brzo mělo dojít na večerku. "Měla by ses vrátit do srubu včas. Harpyje, které to tu hlídají, se s nikým nemazlí a mohly by ti ublížit."
Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru