Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

PIETY: Remembering the dead

za Mon Apr 30, 2018 12:21 am
Šero se pozvolna snášelo na území tábora, zahalujíce se do tmavých látek večerní oblohy. Pozvolna se smrákající nebe těžklo nad hlavou, měsíc ospale vykukoval zpoza nadýchaných oblaků tvořících jeho soukromou peřinu v ložnici, do níž měl přístup každý. Stačilo zaklonit hlavu a prohlédnout si scenérii odehrávající se nad ním. Nikdo se ale nepřišel pokochat pomalu se temnícím obzorem v dálce, ani prvními náznaky příběhů ukrytých ve hvězdách. Na ramena táborníků, od těch nejmladších přes neurčené, až k samotným ostříleným instruktorům, kteří už ledacos zažili, se snesla pochmurná nálada kabonící rysy ztvrdlé bojem a náhlým trápením. Vzpomínkami, jejich matností i jasem. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe a každému muselo být jasné, že tábor postihlo jakési neštěstí. To, ze kterého neexistuje cesta nazpět. Smrt vzala jim nejbližší - přátele, bratry a sestry, milované společníky, první opravdové lásky. Na část Afroditina srubu dopadly chmury nejhůř, většina dcer bohyně krásy a lásky nevycházela z bezpečí domku kvůli zarudlým očím a rozpitému make-upu. Kdo by se také toužil ukázat v tak nelichotivém vzezření? U nich takové pravidlo platilo trojnásob. Ani potomci Hekaté, bohyně kouzel, jindy tak zamlklí a držící se opodál, nepřipomínali působivé mágy jako spíš hromádku neštěstí. Ti, které trápily noční můry z nadcházejícího pietního ceremoniálu, chodívali za syny a dcerami Hypna, boha spánku, a Morfea, boha snů, aby jim pomohli od nočních můr a neschopnosti zavřít oči a usnout. I jinak živí Hermovci se neměli ke svým taškařicím. I děti samotného boha války, Área, se podivně uklidnili. Ač mezi sruby v jistých časech panovaly hluboce zakořeněné nesváry, jak už u jejich božských rodičů bývalo zvykem, dnes se vzájemně usmířili bez pronesení jediného slova. Den plný příměří - bez válek, bez potyček, zkrátka a dobře bez nálady. Jak také jinak uctít všechny padlé kamarády? Jak jim vzdát čest po starém dobrém způsobu?
Večer pokročil. Na nebesích se rozzářily hvězdy představující nejen faunu z bájí v čele s velkou Medvědicí a jejím drobným potomkem, ale taktéž slavné osobnosti dob již prakticky zapomenutých - Andromedu s Cassiopeiou, Blížence v podobě dvojčat Castora a Polydeuka, kteří pomáhali hrdinům s jejich výpravami. Jako by i jednotlivá souhvězdí toužila uctít padlé bojovníky, jimž nebyl dopřán dlouhý život. Tak to u polobohů chodilo, jen málokterý překročil hranici třiceti let, mnohdy umírali i dříve. Spousta z těch dnešních padla před oslavením dvaceti let, což mnohé rmoutilo o to víc. Povinností všech bylo si na dnešní večer obléct slavností roucha - chitón přes jedno rameno nebo peplos přes obě, u chlapců a mužů bylo důstojné vzít si himation, řasený plášť. Každý srub přišel vlastních barvách reprezentujících božské předky, se symboly odkazující na příslušnost. Pouze neurčení si oblékli prostý šedý oděv bez jakéhokoliv zdobení. Zdálo se, že i nymfy z blízkého Severního lesa, vyměnily své obvyklé barvy za temnější odstíny smutku - purpurovou a tmavě zelenou. Vedoucí srubu či jejich zástupci drželi v rukách pochodně, připraveni pálit jednotlivá roucha svých bratrů a sester na znamení úcty spolu s přáním, aby jejich duše nalezla klidu v Elysiu.
Za zvuku kopyt se všichni otočili směrem k Cheirónovi, po jehož boku následovali Reed, vrchní instruktor a vedoucí všech, kteří tento post zastávali, a pomocná ruka při vedení srubů, Audrey Clifford. Z druhé strany přicházela smutná žena, v níž by místní táborníci rozeznali Hébé, bohyni jara a věčného mládí. Ta pro tentokrát vyměnila svůj obvyklý chitón v pastelových odstínech za černý peplos se zlatými sponami a silným páskem. V Cheirónových očích byl jasně viditelný neklid. Nikdo z nich nedělal nic z tohoto rád, nikdo neskákal radostí nad smutečním obřadem na počest mrtvých. "Dnešní den... nebude patřit mezi ty nejšťastnější, jaké jsme měli čest zažít. Dnes se nebudeme radovat z úspěchů svých přátel, sourozenců a bojovníků...," začal prošedivělý kentaur s hlasem nalomeným zármutkem a hořkostí. Nesnášel pohřbívat děti, které vídal vyrůstat. S hlavou skloněnou pojmul výdech se zavřenýma očima, než se rozhodl pokračovat v tiché pietní řeči. "Dnešní večer patří těm, kteří mezi námi pobývali. Které jsme viděli růst, dospívat, stárnout po našem boku, když získávali zkušenosti, které je měly připravit na cestu budoucích hrdinů. A jimiž se stali, neboť každý z nich, každý do jednoho v nás alespoň na okamžik vyvolal pocit, že jsme něco víc než jen malé bezbranné děti. Dodávali nám naději, radili, stali se našimi průvodci. A dnes... dnes je naší povinností a zároveň ctí vyprovodit je na jejich poslední cestě."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Mon Apr 30, 2018 12:22 pm
Nikterak netíhl k událostem podobného ražení, ovšem, přesto každou doprovázel svou přítomností, neboť účast zde považoval za nepopiratelnou povinnost. Vzdát holt padlým představovalo nejvyšší akt úcty k mrtvým spolubojovníkům, jenž již nikdy nespatří prostranství tábora. Už od časných ranních hodin hleděl zachmuřeně do slunce loudajícího se po obloze, neschopen zahnat dotěrné vzpomínky obsahující zkušenosti z nejrůznějších výprav, jichž se účastnil. Častokrát balancoval na hranici, uvěznění mezi existencí či nicotou, taktéž, bohužel, i několikrát přinášel bezvládná těla zpět, či zoufale hleděl vstříc nezvratnému zahubení božského potomka. Klidně by vedl při o to, že právě jeho oči shlédly nejhorší možné výjevy vedené bájnými tvory v nekončícím hladu po krvi polobohů. Zasraných 14 let, zasraně dlouhých 14 let. Doba, po níž zde setrvával, žil, vyrůstal, trénoval, nostalgie. Zahloubaný uprostřed vzpomínek, nepromluvil jediného slova, naprosto ztracen v tíživé atmosféře pozvolně doléhající na rozložitá bedra. Děcka nechal na pokoji, zrušil výuku, jelikož sám by nedokázal, s čistou hlavou, ukočírovat bandu protivných puberťáků, jenž by beztak pouze odmlouvali, protestovali, vyhraňovali se vůči nutnosti lekci v tak pietní den. Sám bych toho krypla, co by mě nahnal do arény, poslal do míst, kde slunce nesvítí. V těchto ohledech projevoval porozumění s obyvateli tábora, jejich nelehkým údělem, vláčeným břemenem. Jemu již sudičky nadělili mnoho času, překročil hranici třicátého roku, dokázal doteď ustát všechny příchozí hrozby, stále čelil nestoudným běsům. Svět venku, jaksi ho pozapomínal do doby, nežli dostal možnost vycestovat ven, tolik možností k uvolnění mysli, zůstávající povětšinou přikované k nelehkému údělu instruktorského postu. Právě oslavy padlých probouzeli drobnou špetku melancholie, kterou jinak, úspěšně, zadržoval pod povrchem, stejně jakožto nepříjemné zážitky. Předmět, co vyštrachal v zásuvce stolu, připomínal nevzhledný kovový úlomek zavěšený na kožené šňůrce. Zvláštní náhrdelník, jehož význam na seveřana pokaždé doléhal, když opět stanul vůči těžkostem osudu. Furt ti neuvěřitelně dlužím, to bez tebe bych už tady nebyl. Příběh v pozadí už neznal z místních nikdo, jeho účastníci stihli buď odejít anebo vyhledat chladnou náruč skonu. Děkuju. s touto poznámkou pocítil jemný dotyk na hrudi, jak si každoroční připomínku navlékl na krk, kus rozlomené čepele, trpké varování minulosti.
Nejenže ze sebe konečně smyl špínu nanesenou za uplynulý týden, dokonce věnoval čas svému zevnějšků. Bezmyšlenkovitě zaplétal bradku do dvou vzájemně oddělených copánků, každý zakončený železnou kuličkou, vlasy několikrát omyl, přičemž z nich postupně vyčesal nashromážděný bordel. Vzhledově přestal připomínat Vikinga prošlého válečnou vřavou, ale muže navrátivšího se domů, jemuž již není cizí mýdlo ano dojem, jenž v ostatních vzbudí, neboť jeho válečné schopnosti znamenají pramálo v běhu obyčejné společnosti. Rozdivočené pačesy stažené do ohonu, tvář zdobená upraveným porostem, kdežto zbytek nevzhledných vousů odstranil. Vizáž rozlíceného zvířete vzala za své, což dokázalo vždy mnohé překvapit, jelikož si ho těžko představovali bez charakteristických rysů pramenících ze zanedbávané péče. Vždy soustředil pozornost k důležitějším záležitostem, jen nastalá událost představovala výjimku, kdy se dovolil pozastavit a odvrhnout prioritu reprezentovat schopnosti před působením na okolí. Pohodil rezignovaně hlavou, když spatřil svůj odraz v zrcadle, nebyl zvyklý vídat se takto, i když pro většinu dívek to představovalo jedinou příležitost, kdy ho nevnímaly jakožto naprosto odpudivého. Slavnostní rouchu nalezl okamžitě, oblékání trvalo o poznání déle.
Ustrojený po tradičním způsobu, reprezentující otcovy barvy, jejichž nesmlouvavost a horkokrevnost nenechávala nikoho na pochybách, že bůh války není hodným beránkem, který tíhne k smilování a poklidným úmyslům. Na chvíli upustil od nelichotivého smýšlení o Áreovy a rozhodl se neposkvrnit shromáždění případným handrkováním nad kompetencí rodiče. Procházel poklidně davem, kdy jeho jedinou odlišnost od zbytku představoval pouze roh umístěný u pasu, jenž využíval jakožto číši. Z tetování šlo zpozorovat jen část neprostupného lesa, kdežto rozevřená medvědí morda a zaklesnutá jména rodičů, zůstávala skryta pod oděvem. Netrvalo dlouho, nežli Cheirón nalezl cestu k davu prostoupenému smutkem, neveselá podívaná, naprosto odpovídající povaze shromáždění.  Místo živého hovoru panovalo mezi přítomnými nesmělé štěbetání, jakoby se snad i báli pořádně promluvit. Koutkem oka zahlédl Audrey, kráčející prošedivělému kentaurovi po boku, působila vznešeně. Naslouchal slovům, která se dotýkala všech, přičemž mezi prst mnul netradiční přívěsek, ztracený uvnitř vnitřního zmatku, což naznačoval i pohled prostoupený prázdnotou, pakliže si toho kdokoliv dokázal všimnout.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Tue May 01, 2018 10:04 pm
Cítila se trochu nepatřičně vedle Cheiróna, na zvláštním místě, které jí jako hlavě vedoucích srubů připadlo – v této situaci snad trochu neprávem, neb sama ty děti, mladé muže i dívky neznala, některé z nich potkala jednou či dvakrát, jiné vůbec. Když se rozhlédla okolo sebe, viděla tváře stažené bolestí ze ztráty, kterou si dnes připomínali v pietním aktu. Ať už měli obyvatelé tábora ubrečené oči s rozpraskanými červenými žilkami či nepřístupné výrazy ve snaze nedat znát vnitřní pohnutí, na všech bylo znát hluboké otřesení, jež tento ceremoniál vždy provázelo, protože každý z padlých táborníků měl minimálně jednoho dobrého přítele a své sourozence, kteří pro něj truchlili. Každý z nich si navíc velmi živě připomněl svou smrtelnost a křehkost života zejména mladých polobohů, jejichž oběť byla největší, ale rovněž nejčastější – sama Audrey dost možná oslavila třicáté narozeniny i proto, že se pohybovala ve zcela jiném světě se zcela jinými nástrahami, které zpravidla nebyla životu nebezpečná, zatímco podobné situace se v táboře rovnaly každodenní realitě – stačilo se vydat do Jižních lesů. Padlé možná neznala, ale tíživá atmosféra působila i na ni. Už jen proto, že každý z táborníků si dozajista zasloužil uctít, aby jejich duše mohla řádně odejít z tohoto světa a byla volná, zbavená sevření lidského těla. Krom toho si sama pamatovala některé z ceremoniálů, jichž se jako mladá holka účastnila a prožívala podobnou bolest jako všichni okolo, neb na spálení čekala roucha jejích přátel, jejích sourozenců.
I proto se své úlohy v ceremoniálu zhostila s pečlivostí jí vlastní a hodlala být Cheirónovým dostačujícím doprovodem vedle všech významných osob z tábora. Sváteční chitón, který neměla roky a roky na sobě, byl vyveden v barvách její matky, bohyně Nemesis, tedy s bílou horní částí a bílou splývavou sukní, zatímco vlasy si vyčesala do vysokého culíku, z něhož rovné vlasy splývaly na záda. Stála vzpřímeně, poslouchajíc kentaurovu řeč, jehož hlas byl jasně poznamenán hlubokým zármutkem – ostatně se nebylo čemu divit, když pro mnohé z nich byl otcovskou figurou a Audrey věřila, že tato představa není pouze jednosměrná. Čokoládově hnědé oči se v davu zastaví na postavě statného instruktora, který vyčníval mezi všemi ostatními. Natanael sice pořád působil lehce medvědovitě, čehož se asi nikdy nezbaví, ale na druhou stranu vypadal víc k světu s upravenými a přistřiženými vousy a vlasy staženými vzadu. Už jen to napovídalo, jak moc mu na této akci záleží, což ji nepřekvapovalo. Byl zde dlouho, musel podobných loučení začít již tíživě mnoho a nebylo těžké poznat, že mu na tábornících skutečně záleží – po takové době by bylo spíše s podivem, kdyby si zachoval odstup. Vypovídající byl též jeho pohled, ztracený někde daleko, možná ve vzpomínkách nebo úplně pryč? Uvědomění toho všeho přineslo Audrey snad ještě větší lítost. Mohla si jen domýšlet, ale něco jí říkalo, že smrt táborníků zhatila mnohem víc než jen jejich životy – sny, plány, lásky, přátelství, vize, radost, štěstí, u někoho třebas i vůli k životu, protože pocit zmaru byl všudypřítomný již od rána.
Vzdálit si dovolí až tehdy, kdy Cheirón domluví a předá slovo táborníkům, kdyby chtěli pronést něco k rozloučení s padlými, přecházejíc k muži, který v jejím životě nejspíš sehrál větší roli, než si uvědomovala – ostatně i díky němu se navrátila zpět do Tábora, na místo, které mohla zvát hrdě domovem. V tuhle chvíli se za něj však prostě cítila dosti špatně, aby mohla jen tak bokem stát a vše pozorovat s nadhledem, neb ten jí v obdobných momentech scházel. Jednalo se jen o drobné gesto, kdy prsty jemně přejede od poloviny jeho předloktí po jeho ruce, aby vzápětí s jeho tlapou propleta prsty a stiskla ji. Gesto, z něhož s trochou štěstí i beze slov vyzařuje podpora a snaha o pochopení jeho pocitů, stejně jako připomenutí, že zde ostatně nikdy na nic nebude sám, sic ona se vrátila teprve před pár týdny na neurčitě dlouhou dobu – na druhou stranu (a možná kromě Scotty) byla nejspíše jediná, kdo by se osmělil něco podobného vůbec vykonat.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Wed May 02, 2018 12:05 pm
Ztracen v úvahách postupně promílal získané zážitky, jejich hořkost, ale i příslib naděje. Procházel jednotlivé části života, jak postupně začínal chápat tíhu zodpovědnosti, k níž se upsal, vůči komu všemu si stanovil závazky, nesl nesnesitelné břemeno, jehož váhu ignoroval, dokud nepřišlo na takovéto události. Sklopil víčka, přičemž k němu slova kentaura doléhala pouze tlumeně, již dostkrát naslouchal obdobně prezentovanému proslovu, smysl zůstával stejný, jen balast okolo měnil podobu. Nejde mu to zazlívat. Sám nechápal Cheirónovo zapření a sebeovládání, že pokaždé dokázal stanout vůči společnosti prostoupené smutkem, tíženou přítomnosti smrti. Svou první výpravu dokázal přežít úspěšně, pouze několik drobných škrábanců ho tehdy hyzdilo na zápěstí pravé ruky, cítil opojení moci, úspěch jednoduše stoupal do hlavy. Druhou již provázely významnější komplikace, tam dostal pořádnou lekci, ovšem nikdo nezemřel. Při třetí tolik štěstí neměli, bestie tehdy ukojila touhu po masu více nežli dostatečně, když dva ze čtyř zůstali uvězněni v jejich spárech, zdaleka ne ten nejhorší zážitek. Jekot a křik. Jen s přízní osudu dokázali následně vyklopýtat z polorozbořené budovy, spíše příznivá náhoda, nežli dobře zorganizovaný úprk. Ovšem zkušenosti, kdy výpravy doprovázel jakožto člen uskupení, nemohly najít srovnání s těmi, jenž přinesla instruktorská pozice. Sedm lidí, dva instruktoři, vcelku banalita. Nic nenasvědčovalo tomu, že se to kolosálně posere, nejhorším možným způsobem. Dění okolo nevnímal, vnímal nechtěné věci, zapomenuté věci, bolestné věci. Zach a já jsme tu bandu měli na starosti, neuvěřitelně protivná skupina. Všechno věděli, disponovali neustálými poznámkami, výkvět k pohledání. Výraz ztvrdnul, přičemž levou rukou sevřel kus odlomené čepele v dlaní, až ho drobně poranila do měkké tkáně. Pak přišlo nevyhnutelný peklo. Podvědomě sklouzával k rekonstrukci situace, vybavení prožitých hrůz, obnovení těch momentů prostoupený naprostým zoufalstvím zabíjejícím i tu nejnepatrnější jiskru naděje. Odevzdání, upřímnému konstatování nevyhnutelného a setrvávání boje z pouhého principu, kdežto ve vítězství naprosto nedoufal. Poslední možnost smířit se s údělem, když bezděčně shlížel do záhuby. Tělo naplňovala obdobná beznaděj, svírán úzkostí, najednou zaregistroval cosi cizího. Obraz bojiště zborceného krví, ale i doplněného o lítého tvora, se rozplynul, zahnán vnějším podmětem. Otevřel oči, překvapen tím, co uviděl. Právě stisk ruky od Audrey dokázal odehnat vzniklé chmury, její gesto nechalo dotěrné vzpomínky děsivého běsnění, zůstat opět vybledlými záblesky minulosti. Proč? nechápal ono provedené gesto, zmatený. Váhavě se usmál, reflektujíc zaražení vzniklé z tak netypického přístupu, kdy pociťoval něžný dotek ženské ruky, prsty společně propletené. Audrey? Chvíli zůstal zaraženě shlížet k ní, zatímco povolil sevření netypického přívěšku. Divně roztrpčený, zaskočený, nejistý, což nepociťoval často.
Nakonec oplatil sevření, akceptující rozhodnutí, jenž učinila. Vnitřně stále netušil, jaký postoj zaujmout, neboť takovouto náklonost vnímal, jakožto přesahující vzájemné přátelské pouto, jenž kdysi udržovali. Dokázala se dostatečně osmělit, aby přistoupila k riskantní akci, tápal nad významem. Očividně si krokem byla jistá, nevnímala pochybnosti, konala. Jak tuto nejistotu vyjádřit, aniž by ji od sebe odehnal, existovala taková možnost? Dosud nepronikl do tajů myšlení ženského pohlaví, popravdě, horentně o to nikdy neusiloval. „Díky.“ Pronesl, snažíc se zaujmout alespoň nějaké stanovisko, nenechat okamžik trapně vyznít do ztracena. Její počínání vzbudilo drobnou odezvu v zájmu okolí, ono osmělení vnímalo jakožto netradiční, k Natanaelovi nikdo tak blízce nepřistupoval. „Nechceš se jít napít? Většinou to trochu pomůže, aby tě to tady neskolilo.“ Na nic inteligentnějšího přijít nedokázal, prostě nabídl prostou ponuku k tomu, aby si dopřáli trochu rozptýlení uvnitř nastalé mizérie. Samozřejmě, opití nepřicházelo v úvahu, ovšem i pár hltů dokázalo mysl oprostit od tíhy, jíž čelila touto událostí. A pakliže člověk věděl, na kterého jedince z Dionýsova srubu uhodit, tak mu dokázal pomoct i k silnějšímu pití, aby ono zapomenutí docházelo rychleji. Pak si jednoho takového musím najít, to víno už moc nepůsobí. Nakonec trochu urychleně učinil závěr, že hledá společnost k přečkání události, jelikož nedávno do tábora došla znovu, tudíž nedostala příliš prostor seznámit se současným osazenstvem srubů. Spojení nepřerušoval, pokud ona neusoudí, že již nechce být tímto způsobem vázána k seveřanovi, tak jí samozřejmě umožní stáhnout ruku zpět k tělu, jinak vyrazí mírným krokem kupředu, aniž by jakkoliv narušoval propojení. Její důvěra a přítomnost ho těšila, avšak nedokázal určit, jak hluboce si může dovolit, aby ho zasáhla. Audrey vnímal jakožto kamarádku a odmítal na ni myslet jako na ženu, už jednou vyjádřila svůj nesouhlas, stále si pamatoval a respektoval ono rozhodnutí, odhodlaný ho neporušit.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Wed May 02, 2018 9:50 pm
Jednala tak, jak jí velela spontánnost, s touhou alespoň jednomu člověku zde ulehčit vzpomínání – mnohé z přítomných znala dobře, ale žádný nepůsobil tak jako Natanael, což bylo svým způsobem pochopitelné, protože se v táboře pohyboval nejdelší dobu. Nebo v tom bylo něco absolutně jiného, přesto se ani nesnažila odolat touze k němu přijít a vyjádřit alespoň tímto drobným gestem podporu. Možná ji vůbec nepotřeboval – či co víc, vůbec o ni nestál, ovšem v nezvážení podobných možností ležela právě ona spontánnost a samozřejmost gesta. Až tehdy, když se v jeho úsměvu i výrazu zračí určitá nejistota i překvapení, se část těchto emocí přenese též na její osobu a ona zaváhá, jestli neudělala chybu – vzpomínky mohl vyhledávat, upínat se k nim. Možná byly smutné, ale ostatně byly to poslední, co zbylo ze ztracených přátel i dětí, které znával. Úsměv mu tedy oplatí, malý a ne s takovou jistotou, což mohlo vyvolat lehce trapnou situaci, kdyby sevřené neopětoval a aspoň z části ji neujistil, že její jednání nebylo zcela nechtěné.
Na jeho poděkování jen přikývne, nejistá, co se dá říct – to, že nemá zač, bylo zcela přirozené už jen proto, že… vskutku neměl zač, ostatně pro něj nic neudělala. Ale jeho nabídky se chytne vděčně. „Jo… Ano. Ráda…“ přitaká souhlasně. Teprve až tehdy pustí jeho ruku, nikoliv rychle ve snaze ze sebe tento moment setřást, ale uvolněně. Prozatím nelitovala, pokud se nebude sám zlobit a mít jí to za zlé. Ta potřeba však již pominula, neb ta nejtíživější chvíle celého ceremoniálu již proběhla a nyní ji nahradí… nu, snad ne nezřízená pitka, ale s trochou štěstí dost důstojná pietní hostina s vínem, které Audrey přijme s povděkem. Sic víno mohlo nepříjemné emoce umocnit a povzbudit, rovněž dopomáhalo k uvolnění a zdálo se, že po celém dnu táhnoucím se v teskné atmosféře něco takového bylo maximálně vítáno. Po jeho boku, rukou si přidržujíc dlouhé splývavé roucho, zamíří ke stolům s vínem. Odmlčí se alespoň na krátko, oči upírá do měkké věčně zelené trávy, než k němu zvedne pohled. „Nechtěla jsem nijak narušit tvůj… osobní prostor nebo tak něco. Jen jsi působil…“ Na krátko se odmlčí, hledajíc to správné slovo, které by vystihovalo celou situaci a to, jak ji vnímala svýma očima. „… sám.“ Dokončí nakonec. Odtažitý od všech, kteří před ním mají respekt a znají nejspíš všemožné stránky, jen ne tu, kterou kdysi dávno ukázal Audrey. Vidět jej na ceremoniálu poprvé, nic takového by si nedovolila, jejich setkání u stěny, jeho chování vůči ní i uvolněná přátelská nálada, co mezi nimi vládla, ji však pobídla k podobnému činu. Během let totiž rovněž z části zapomněla na svou odtažitost, které se jako mladá holka nikdy nezbavila, stále plná nedůvěry a opatrnosti. Nebylo to ani tolik světem venku nebo jinými lidmi, jako spíš novým životním stylem a slibem, že nástup na vysokou školu pro ni bude novým začátkem, co jí pomohlo se skutečně otevřít a projevit svou srdečnou povahu. Ta byla později ještě víc umocněna její prací – byla pravda, že v každém právníkovi musí být dostatečně ambicí bez obavy použít občas lokty, aby dosáhli svého, Audrey měla však to štěstí, že mnohdy pracovala s rodinami a s lidmi, kteří potřebovali ujištění. Někteří jen v podobě slov, zachovávaje si náležitý odstup, ale zejména ženy často hledaly podporu ve stisku ruky či uklidňujícím úsměvu, o dětech, jichž se případy často týkaly, raději ani nemluvit. Podobná familiárnost byla pro vztah mezi klientelou a jí velmi důležitá a Audrey brzy zjistila, že se do podobných gest nemusí ani nutit, vedl ji k tomu jednoduše přirozený instinkt – ostatně kdo by se rád díval do očí osamělé ženy, která neví jak dál? O to víc nyní se dokázala do jejich pozice vžít. Ta Natanaelova? Jednalo se o zcela něco jiného, nehodlala hodnotit a rozeznávat mezi horším a lepším, ale… bylo to něco jiného, jeho výraz na ni přesto působil dostatečně ztraceně a vyvedeně z míry, aby jednala. Až nyní si uvědomí, že se na nich předtím upíraly nenápadné pohledy řady táborníků, což ji donutí se nakrátko zarazit, když se její výraz změní na mírně vyděšený. „Doufám, že jsem ti moc nezavařila. S těmi puberťáky, myslím…“ Protože mnozí z nich bezesporu rádi využijí každou příležitost, aby si z něj utahovali nebo ho popichovali různými řečmi, ostatně jako každé drzé děti, kterých bylo všude dost, jen co se otřepou z dnešní elegie. Zastaví až u stolů s vínem, pravděpodobně nejlepším, co kdy pila – a to měla na víno vybraný jazyk – pokud si tedy pamatovala. Vezme dva poháry s temnou tekutinou, aby k němu natáhla ruku s jedním z nich.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Fri May 04, 2018 4:12 pm
„Áresovy děcka nebývají moc vyhledávání společníci.“ Pronese s nadsázkou. Víc než dotek samoty ho tížila váha vzpomínek, jejich nesnesitelná dotěrnost, když se nesoustředil na konkrétní věc, vlezlost v nevhodných momentech. Mrzelo ho, že si kvůli němu zbytečně dělala starosti, neboť tyto stavy odcházely stejně náhle, jako proběhlo jejich zjevení, znenadání. Prosté zaváhání mysli, jenž si jindy nedovolila učinit takové chybit, zůstávat zahleděna v rozpacích, neboť musila upírat pozornost k výcviku rozjívených polobohů. „Ale v určitým ohledu máš pravdu, fakt jsem tu zbyl tak nějak poslední“ přestože nikdy neuvažoval nad touto skutečností, najednou přišla, zlehka ho obkroužila a dosedla. Zachary, Ivy, Caleb, Maya a další, už dávno rozpojili svůj osud s táborem. Přežili běsnění nestvůr, dokázali ustát tlak výcviku a najednou jim svět otevřel náruč, vyzýval je k odpočinku, kde jedinou starostí bude brzké splacení záloh za živobytí. Zach s ním zůstal nejdýl, odešel před čtyřma rokama, Natanael si doteď neuvědomil, jak bolestně nejlepšího přítele postrádá, toho, který s ním prošel peklem, absolvoval onu osudovou výpravu. Když spolu naposledy mluvili, přáli si vzájemně štěstí, odhodlání, sílu. Dokázali společně vycházet tak dobře, jak jen toho je schopný potomek Área a Athény. „Ale zase jseš tady teďka ty.“ Nepatrné pousmání přešlo v jasný úsměv, stejně jakožto pohled naplnil optimismus. Její gesto ho zasáhlo, ač to nepřiznával nahlas, jakoby neustále cítil to letmé pohlazení, stisk. Fakt si mi chyběla. Připomínka minulosti, pohledné žena, taková ke které se nemusel jeden stydět vzhlížet, rozumná, ambiciózní, cílevědomá. Trochu zalitoval, že jednal tak rozpačitě.
Vždy upřednostňoval k pití roh zavěšený u pasu, z toho důvodu si ho taktéž dnes vzal, avšak rozhodl se přijmout nabízenou číši od Audrey, učinit výjimku v zaběhnutých zvycích. Obavy, pohlédl k ní, přičemž pohodil nesouhlasně hlavou. „Oni si najdou vždycky něco, tím se vůbec netrap.“ Upil vína, které chutnalo vždy skvostně, avšak nedokázalo ho dostatečně zasáhnout, jako kopanec jemné whiskey nebo štiplavé mrazení správné vodky. „A myslím, že tentokrát si ty hloupé žvásty schovají, jelikož oba jim můžeme trochu znepříjemnit život, když budou příliš dotěrní.“ Už zažil dost různorodých příležitostí, kdy se táborníci pokoušeli narušit stabilní bariéru trpělivost a dostat se až k jádru pudla, bestiálnímu rozhořčení, ve víře odvolání tréninku, jelikož v takových situacích se seveřan neovládal a lekci, častokrát, raději odvolal, nežli by bojoval pod náporem krvežíznivosti. Už slyšel dost kreativních básniček, úderných popíchnutí, přisprostlých veršovaček nebo originální sprosté nadávky doprovázené zběsilou gestikulací. Zůstával skeptický, vůči všem těmto projevům, prostě nechával slova proplouvat kolem, ovšem nešlo zapřít, že občas trefili do černého, měli štěstí. Parchanti vyčůrání. Konstatoval pobaveně. Pohled ovšem nespouštěl z okouzlující dcery Nemesis, která setrvávala v jeho blízkosti. Takticky vyhledával místo, kde by nemuseli čelit tak obrovské společnosti, až ji nakonec zavedl kousek stranou od shromáždění, aby nebudili zbytečný rozruch.
„Vím, že už to tady není, co bývalo, ale jak se ti to tady zatím zdá?“ Otevřel konverzaci nevinou otázkou, která patřila k správným zdvořilostním záležitostem. Oba prožili výcvik v naprosto odlišných podmínkách, pod vedením jiných lektorů, trpěli odlišnými problémy, i když část zůstala nepozměněna, rozdíl šel poznat. „Když bys věděla o něčem, co by ti pobyt tady zvládlo zpříjemnit, neboj se ozvat.“ Doplní po chvilce, jakožto validní nabídku k vyplnění jakéhokoliv přání, vedoucího k vyšší spokojenosti s podmínkami, podvědomě ji zde udržet chtěl, alespoň rok, možná dva nebo dokud ho samotného nenapadne odejít. Taktéž nechtěl, aby se z ní stal druhý Reed, který je vůči studentům odtažitý, přehnaně chladný a neosobní. Toho chlapa cosi žralo uvnitř a ventiloval si to na studentech, dokonce si kvůli tomu i jednou vjeli do vlasů, od té doby udržovali vztah čistě kolegiální, žádné přehnané bratříčkování. Divný, že Zach byl ze stejný krve a přesto naprosto jinej.„A kdybys chtěla vypadnout, sice nevím, co přesně posloucháš, ale pokud by ti to nevadilo.“ Působí mírně rozhozeně, přesto neztrácí sebejistotu, když předkládá návrh, jenž by šlo, v určitém slova smyslu, vyložit jako pozvání na schůzku, i když jde pouze o přátelské gesto. „Tak tě můžu vzít sebou na nějakej koncert. Když řekneš jestli chceš, black, thrash, power, doom, death, heavy. Všechno se dá zařídit.“ Pokrčí rameny, absolutně ignoroval možnost, že by sháněl lístky na něco, jako je pop nebo rap. Ještě by asi přežil operu, ale neměl oblečení, aby někam mohl jít na slušno. Doteď nikoho do své komfortní zóny nepustil natolik, aby ho případně vzal sebou užít si bujarou noc v doprovodu drsných rytmů. V úvahu připadala doposud pouze Scotty, ale ta preferovala jiný žánr, nežli hudbu naplněnou opěvováním satana, smrti, krvavých rituálů, krutostí přírody, byla příliš nevinná pro tyhle věci, tudíž ani neuvažoval položit takový dotaz. Až nyní Audrey, si svým příchodem získala tolik náklonosti.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Sat May 05, 2018 2:47 am
„Hmm… Myslím, že se podceňujete. A že něco takového bys mohl říct o každém z nás,“ odpoví rozverně na tvrzení, že děti boha války obvykle nikdo nevybere za své oblíbené společníky. Pravda, mnozí z nich byli arogantní jedinci, kteří si svou energii rádi vybíjeli šikanováním ostatních, ale prakticky každý z božských rodičů se stal nositelem určité ‚charakterové vady‘ – děti Hekaté byly zas obvykle jednoduše trochu divní, ztracení ve svém magickém světě, Hermovy se zas vyznačovaly jistou hyperaktivitou a ona sama si musela přiznat, že jakožto dcera Nemesis má občas tendence vynášet soudy, ač na ně neměla právo. V tento moment naštěstí jen kladně v tom smyslu, že Natanael si nemusí o své společenské vlastnosti dělat zas takové starosti – nebyla slepá, všimla si, že se před ním děcka mají svým způsobem na pozoru a přistupují k němu jak s respektem, tak s puberťáckou laškovností, kterou si nejspíš nedokázala odpustit. Sama si však mohla uzmout to právo mít jej za společnost – dobrovolně, čímž dala zjevně jasně najevo, že s táborníky názor nesdílí. „S trochou štěstí si alespoň polepšili…“ pronese po krátké odmlce rozpačitě, neb si nebyla zcela jista, jak odpovědět – bylo patrné, že se jedná o citlivé téma, už jen protože na něj vzpomínal v tento moment. Složení tábora se velmi obměnilo, sama našla jen velmi málo jedinců, které si pamatovala – některé své sourozence, pár instruktorů, ale nešlo přehlédnout, že řada polobohů je pryč. Nevyšetřovala, co se s nimi stalo. Takovým otázkám popravdě nechtěla čelit ve strachu, co by se dozvěděla. Zemřeli na výpravě, sami a vyděšení? Šli hledat štěstí do normálního světa, kde je neohrožovala monstra? Jedna z těchto možností musela platit, mnoho dalších na výběr neexistovalo. Jeho upřímný úsměv byl svým způsobem fascinující – a nakažlivý, že se na ni opět přenese uvolněná nálada bez předchozích rozpaků a zaváhání. „Já jsem si polepšila určitě…“ poznamená pravdivě. Vlastně se divila, proč jí tábor nepřišel na mysl již dávno – možná by období rozvodu a všeho okolo zvládla v trochu lepším psychickým rozpoložením. V táboře možná nad hlavou každého visela pomyslná sekera – a hlavně nad těmi staršími – ale přesto tohle místo bude navždy domovem, který jen na pár let opustila právě proto, že si tento fakt potřebovala uvědomit.
Přenechá mu jeden z pohárů, nevědoma si jeho zvyku, takže aniž by jeho gesto mohla ocenit, zatímco se sama napije. Dnešní večer by možná snesl přípitek, ale ten by nejspíš ještě víc umocnil tíživost loučení a odchodu přátel a druhů, takže Natanaela nevybízela a sama se ani nepokoušela. Místo toho slastně poválí víno na jazyku, užívajíc si jeho ovocnou a lehce kyselkavou chuť. Přesto bylo patrné, že jej z hroznů lisují ti největší odborníci a Audrey se konečně naučila docenit sklenici dobrého červeného, sic její preferovanými byla spíš sladká bílá. Sklenice vína každý večer po práci byla dříve její tradice s manželem, ta se však vytratila s manželem – naštěstí ne do té míry, aby se z ní stala láhev přes celý den. Jeho poznámce, kterou okomentuje možná risk táborníků při hloupých poznámkách, odmění pobaveným úsměvem, při němž nevědomky zabloudí pohledem ke všem těm malým i velkým otrapům, kteří mnohým z nich možná znepříjemňovali život, ale přesto bylo docela snadné je mít rád. „Na tom něco bude…“ Přitaká spokojeně. Samotná pomluva jí popravdě byla jedno, jen tušila, že podobné záležitosti mohou značně komplikovat jeho práci.
Až tehdy, kdy zamíří kousek stranou, se zpět obrátí na statného seveřana, aby jej následovala. Po jeho dotazu se na krátko odmlčí, hledajíc v hlavě to správné zhodnocení současné situace v táboře, než nakonec pokrčí rameny. „Vím, že jsem asi nepřišla do úplně vhodné situace, ale… myslím, že je to hodně podobné tomu, co to bývalo. Když se na ně podívám nebo je poslouchám, nevidím moc velký rozdíl od toho, jací jsme bývali my.“ Některé věci se jednoduše nemění. Děti zůstanou dětmi, mladiství mladistvými a to samé se dá říci o dospívajících. „Taky jsem si myslela, že mi u nohou leží svět,“ doplní svá slova, z části hravě, z části vážně. Když odcházela studovat práva na prestižní univerzitu, slibovala si od života mnohé – daleko víc, než dostala. Nebyla to však ničí chyba a pokud, pak jen její – je velmi snadné mít nerealistické představy, nechat se jimi ovládnout a nakonec jim nebýt sto dostát. Jeho nabídka zahřeje u srdce – sotva to lze vyjádřit jinak. Možná to bylo trochu sobecké, ale podobná slova jí chyběla – poslední měsíce v práci se dočkala většinou jen zklamání, zatímco po příchodu do tábora jí byl značnou oporou Cheirón a podobného jednání, jaké vůči ní užíval Natanael, si velice vážila a přesně proto by bylo povrchní dát na jeho lehce – vlastně těžce – odrbaný vzhled, jehož se dnes překvapivě zbavil a vlastně mu to jeho osobitým způsobem slušelo, zatímco se v něm skrýval někdo takový. „Díky, Natanaeli. Třeba nad něčím i popřemýšlím.“ Ne, že by se zde začala nudit, ale nějaký nový nápad nikdy neublížil a pokud se tímto zavázal být jejím parťákem, o to víc. To až při jeho další návrh vyvolá ještě překvapenější reakci, kdy dokonce pozvedne obočí. „A… ty bys mě vzal s sebou?“ Popravdě si sama sebe nedokázala představit třeba ve stanu, klidně ochotně přizná, že na to příliš zpohodlněla, ale na druhou stranu by se jednalo o právě tak vítanou změnu. Krátce se uchechtne. „A víš ty co? Ráda. Balet i vážnou hudbu mám ráda, ale užila jsem si jí už dost. Třeba je čas na něco jiného.“ Balet i vážnou hudbu milovala – ale sotva se omezila na tento hudební vkus, leč ten byl během jejího manželství a vlastně i kariéry uspokojen jako jediný. Na festivaly nebyl čas a její manžel se k podobným akcím stavěl relativně odmítavě se slovy, že jméno mají jen jedno a měli by si dávat pozor, jak s ním nakládají, protože jeden nikdy neví, kde potká klienty – a pak určitě líp působí smyčcové kvarteto než metalová kapela. „A pak, že Áresova děcka nejsou dobří společníci.“ Jemně do něj potutelně drcne loktem, než se znova napije. Cítila, že jí víno jí trochu stouplo do hlavy v tom příjemném slova smyslu, že měla myšlenky volné, netížené.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Sat May 05, 2018 9:36 pm
„Nejsme“ musí se taktéž tlumeně zasmát. „Zvu tě někam, kam by většina lidí nepáchla ani po třech promilech.“  Po tomto konstatování se úsměv ještě rozšíří a on uvažuje, jestli jí chce drobné, hravé, šťouchnutí vrátit, ovšem už měl několik špatných zkušeností s odhadnutím síly, tudíž se raději zdržel. Právě pohledné dceři Nemesis, již v minulosti přivodil nepěkný šrám, jenž se naštěstí, na její kráse nikterak neprojevil. „Jelikož jim to připadá příliš surové, rychlé, nenormální, jakože, občas se trefí.“ Společnost Audrey působila, jakožto nevtíravá a naprosto podmanivá. Dokázal se po dlouhé době uvolnit, neustále nesměřoval pohled za rameno, jestli není potřeba řešit nepokoje, přestože tento pietní akt jich snad zůstane ušetřen. Plně se věnoval právě jí, jaksi pozapomínal na existenci ostatních. Jen jednou zachytil procházející potomka Dionýsa, na něhož spiklenecky mrkl, přičemž mu do ruky vtiskl roh, chlapec rychle pochopil, načež se vzdálil. Platila nepsaná úmluva, vzájemná spolupráce přinášela výhody oběma stranám. Jemu přístup k čemukoliv silnějšímu, jim řádné zastání před dětmi boha války. „Jak budu mít volno, tak vyjdu do města a podívám se, jestli  se poblíž něco neděje.“ Opustit zdejší místo znamenalo vydat se na tří hodinovou pěší cestu lesem, než se v zorném poli objevila silnice, pak hrála roli náhoda, jestli v danou dobu pojede kolem auto ochotné přibrat pasažéra, v opačném případě, pak další kilometry navíc, většinou celá tato procházka zabrala půl den, občas více, dle nutnosti či vůle zdržet se ve světě běžných smrtelníků. Štreka, při které si dokázal mnohé promyslet, či ujasnit. V jistém ohledu, relaxační činnost. Bez toho všeho povyku kolem, klid a jediný, co se může posrat, pramení z mý vlastní blbosti nebo jen neštěstí. Žádný puberťáci, co podělají, co můžou.  
„Říkáš klasiku, Apocalypticu jsi na živo už slyšela?“ Určitě ji hned z počátku nechtěl nahnat do toho nejtvrdšího podhoubí k němuž, se v zásadě, vždy přikláněl. Tady vyvstával kompromis, mezi rozdivočenými rytmy a melodickými tóny. „Nebo třeba Stratovarius, případně Sonata Arctica.“ Předkládá návrhy, třebas možná jméno jedné či druhé kapely zaslechla, takže utvrdí případnou volbu. Prozatím vyčkává, dopíjejíc obsah poháru, jenž je pro Natanaelovu příčetnost naprosto neškodný. Áres nadělil potomků vcelku obstojnou výdrž v souboji s chlastem, tudíž mu tahle "šťáva" nedokázala ani pořádně vlézt do hlavy. Mírně se ušklíbne, když roh doputuje zpět, přičemž v něm trůní tekutina zbarvená obdobně, jakožto víno, jenž dříve vězelo v pohárech, načež Natanael svůj prázdný odloží na nejbližší stůl, potěšený, že dorazilo opravdové pití. Kdysi vymysleli drobný trik, kterými pravidelně obcházeli Cheirónův zákaz tvrdého alkoholu, když nahrazovali víno směsicí brusinkového džusu a 70% vodky, jelikož vzhledově působili naprosto totožně a nikdo zde nechodil, aby ucucával každému z číše. Bezpečný řešení. Musel uznale konstatovat, že obsah chutná výtečně, jako vždy, ještě vděčně zagestikuloval k hochovi mizejícímu v davu. „Chceš?“ pronese otázku jejím směrem, zatímco jeho samotného uvnitř zahřívá chladný dotek chladných končin spojený s mírně štiplavým podtónem v ústech. Je skoro zázrak, co tyhle děcka, díky moci svýho táty, dokážou. Umění, jinak ona schopnost nazvat nešla. Vše dokonalé, od prvního hltu po koncový ocas, autentické, vyvážené, jakoby tady měl někdo flašku pravého ruského destilátu opatřeného originálním kolkem. Pohodil hlavou, stále vytrvávající v nabídce, pro ni nespecifikovaného pití, které stoupalo do hlavy mnohonásobně rychleji, nežli nápoj připravovaný z hroznů. Většině táborníků to stačilo k dostání do nálady, avšak seveřan, již nedisponoval tou mladickou neschopností podléhat jemným vlivům, takže potřeboval pomoc od zkušenějších kamarádů. „Bát se nemusíš, pravděpodobně tě to nepovalí. Teda jestli dlouho dobu neabstinuješ.“ Dodá druhou část tlumeným hlasem s jasným příhledem k blízkým táborníkům, neboť nepotřeboval problémy, když by neuváženého snaživce napadlo kentaura informovat o instruktorově prohřešku. „Ale na toho idiota, co nechal tak pěknou ženskou samotnou, určitě zapomeneš.“ Dodá, sledující ji vlídně oříškovýma očima.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Sun May 06, 2018 11:43 am
„Myslím, že to přežiju,“ poznamená pobaveně při jeho ‚varování‘. „Přepokládám, že mě nevezmeš nikam, kde ženským sypou do pití rohypnol a pak je obětují při satanistickém rituálu,“ doplní ještě, naštěstí pro Natea ne proto, aby si ověřila, že je to pravda a tím zpochybnila celý jeho vkus. Krom toho nebezpeční satanisti se mohou skrývat i ve zcela měšťácké a fádní společnosti – stačilo se podívat či si přečíst Rosemary má děťátko. Vzápětí však zavrtí hlavou. „Bude to změna. Tu uvítám,“ ujistí jej, že jí nebude vadit nejspíš cokoliv. I kdyby se nejednalo o její vkus, vlastně by jí hudba vůbec nesedla, jednalo by se o úplně jiné lidi, než které byla zvyklá a tím pádem je bezesporu ocení. Toho, že se jedná o špatný nápad, se nebála – na to mu příliš moc důvěřovala. Natanael působil, že ví, co dělá a navrácení její důvěry se dočkal již tehdy u zdi, kdy se přesvědčila, že možná opouštěla kluka, co mezitím vyrostl ve statného a respektovaného muže, ale v jádru byl velmi podobný. S povytáhnutým obočím se na Natanaela zahledí, když roh na pití, který se mu předtím houpal u pasu, vtiskne do rukou jednomu z klučinů, podle barvy hávu od Dionýsa. Jeho konání zatím však nijak nekomentuje, nechávaje se překvapit, co z něj vyleze.
„Apocalyptica zní výborně. Tedy… Přiznám se, že tu jedinou znám, ale pokud se tvůj návrh ubírá takovým směrem, budu ti věřit, že vybereš dobře.“ Podobný hudební vkus jí nevadil, ba naopak. Obvykle patřila mezi ty lidi, co poslouchali absolutně vše, pokud jí písnička či skladba nějakým způsobem zaujala a bylo jedno, kdo byl interpretem. Ze svého vyrůstání si však odnesla sympatie též pro hudbu tvrdšího kalibru, neb ta k rebelským snahám tak trochu patřila. Daná osobnost pro ni byla sice nepřirozená a byla pouze revoltou vůči otci, hudba, kterou si k tomu vybrala, jí však vůbec nevadila.
Nevyřčená otázka ohledně rohu se zodpoví tehdy, když se k nim klučina přichomýtne zpátky a netradiční pohár Natanaelovi vrátí. Sama ještě upije vína, dostávaje se takřka na dno. Bohatě by se s ním spokojila, ale při jeho nabídce přesto zaváhá – a nakonec ji přijme, ze zvědavosti po nové chuti, neboť její výběr alkoholu byl většinou dost fádní, aniž by se snažila nijakým způsobem vybírat. „To už se stalo dávno. Každý dělá chyby. Jen něčí mají jméno.“ Lehce se ušklíbne nad nepříjemnou vzpomínkou, než s vzápětí zarazí. Taková být nechtěla, takovou se nikdy stát neplánovala. Nebylo to… důstojné a už vůbec ne šťastné. „To znělo víc zahořkle, než mělo. Ale myslím… hm… že jsem jednoduše neudělala chybu, když jsem se vrátila,“ zhodnotí nakonec. V táboře nevzpomínala, neměla ho každý den na očích, což v ní v kanceláři probouzelo vztek i lítost stejně jako výčitky, jestli si od života neslibovala příliš mnoho a on je ukázka tvrdé reality, kterou člověk nevidí v romantických komediích. Až zde si uvědomila, že by byla raději celý život sama se sebou, sic by to nejspíš začalo být dost ponuré a smutné, než jej strávit s někým, kdo jí začal tak zoufale svým chováním připomínat otce, natož aby do takového manželství přivedla na svět děti. Přebere si od něj nabízený roh, aby se napila – ne mnoho, ale na průměrného panáka by to vydalo. Ostrá chuť jí projede hrdlem, naštěstí je natolik zvyklá na whisku, že si udrží sebeúctu a nerozkašle se, zamrkat však musela, poznávajíc nezaměnitelnou chuť vodky i brusinek. „Nikdo tě neučil, že pití se míchat nemá?“ Pravda, víno a vodku v takovém množství mu asi nic moc neudělají – hlavně když viděla množství v rohu, které by ji asi povalilo. Děti boha války však měly obvykle daleko větší výdrž než ostatní a potomci Nemesis nebyli známi tím, že by jim v ní konkurovali. Cítila se uvolněná, alkohol působil příjemně tak, jak byla zvyklá, ale byla si dost dobře vědoma té tenké linie, kdy je všechno fajn a té, kdy je opilá, což by nebylo dobré – nikdy nechytala v opilosti ty vtipné veselé nálady, spíš naopak až na pár výjimečných situací. „Popravdě jsem si pít trochu odvykla. Takže… mi víno asi postačí, protože pak by mi ani Cheirón nemusel být vděčný.“
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: PIETY: Remembering the dead

za Sun May 06, 2018 7:44 pm
"Jo" uvolněně se zasměje nad tou poznámkou, správnou poznámkou, jak ji nezapomene přiřknout váhu. "Jakože jo, jen to bylo, když mi bylo asi šestnáct a já se válel zlitý pod stolem a pokud se moc nepletu, tak to byl můj táta, co mě zvedal na nohy." Takové milé připomenutí dávné historii, kdy působil ještě jakožto oškubané kuře, které nemělo se současnou podobou pramálo společného, karikatura. Vyzáblé tintítko trpící nepochopitelnou snahou vybočovat z davu a neobléknout cokoliv různobarevného, uznávající pouze nadvládu černé, naslouchající těm nejvíce uši drásajícím melodiím, něco přetrvalo, jiné odval poryv času. "A doplňoval k tomu něco ve smyslu. Jestli budeš znova chlastat, tak to bude, doma pod dozorem, protože v tomhle stavu tě budu muset vzít předníma dveřma, jelikož máš pokoj v patře a já se vážně chtěl vyhnout tomu, že tě máma uvidí jak špatně napitou babu." Překvapivě, rodiče nikdy netrápila synova nezkrotná povaha ani přehnané zapálení do určitých, nevhodných věcí, dokázali najít vlastní systém, kterým dokázali všechna příkoří pohodově ustát, přičemž veškeré avantýry nezvedeného dítěte přecházeli s úsměvem, čímž patřili k světlým výjimkám ve světě protkaném páry, jimž by takové kvítko nesmazatelně rozhodilo karmu, načež by pravděpodobně končily většinu dnů v hádkách, po kom to ten kluk má. "Jakože, většinou to dodržuju, v podstatě i teďka, když to vezmeš z pohledu toho, že víno není víc, než obarvená voda." Doufal, že nevyzněl jako naprostý ožrala, ovšem vyvrátit tvrzení, že již účinky vína necítí, nemohl. Po čase, prostě, došel do bodu, kdy nacházel uspokojení pouze na dně flaška čehokoliv silnějšího. Zřejmě vyrostl nebo prostě fungovala dědičnost ze strany boha války, když tak uvažoval, jevilo se to nadmíru pravděpodobné. Po tom, co ten chlap došel do tábora, tak vychlastal, co mohl. Vlastně, to do sebe kopal, bez ohledu na etiketu.
Událost značně pokročila, část účastníků již směřovala zpět do ubikací, najít zázemí ve srubu, neboť zítřejší den už patřil k těm obyčejným. I jemu opět nastanou povinnosti, což, bohužel, vedlo k odloučení od Audrey. Čím víc upíjel směsici z rohu, tím hlouběji krotil pohnutky zavést téma konverzace do osobnější roviny, dozvědět se něco o onom muži, jenž zapříčinil celý její návrat. Zvědav, jak kdokoliv dokáže odůvodnit tak nepochopitelné rozhodnutí, brouk vrtající v hlavě, hloubící čím dál hlubší jamku. Nakonec spolknut vtíravý dotaz, přesvědčený, že pokud by otevřel pusu o v tomto duchu, ráno podlehne touze dát si řádnou pěstí, neboť mu nenáleželo právo fušovat do cizího soukromí. Nakonec dospěl k rozhodnutí, kdy, bohužel, ponechá starou kamarádku osamotě. "No, pokud mě teď omluvíš. Jsem rád, že jsem s tebou mohl pokecat, ale ráno jedu nanovo a nechci těm výtečníkům usnadňovat pobyt tady. Když budeš mít cestu kolem, klidně se stav teda na trénink nebo mi zkus zabušet na dveře pokoje, bydlíme všehovšudy ve stejným baráku. Jinak, když se mi podaří něco sehnat, tak si tě najdu sám." Počítal přednostně s Apocalypticou, ale taktéž věděl, že Dimmu Borgir vyrážejí na turné po pauze čítající osm let, umíral touhu opět skupinu mládí, formující členy black metalu, vidět. Však rozhodne osud. To proběhlo statnému instruktorovi hlavou, když směřoval k hlavní budově. Předpokládal, že jejich cesty se brzy protnou, zdejší obyvatelé se vzájemně potkávali dost často, přestože mnohokrát prahli po pravém opaku. Prostory jim prostě neposkytovali dostatek soukromí, příliš mnoho obyvatel. Gestem, nežli se naprosto, jeden druhému, ztratili ze zorného pole, ji popřál příjemnou noc, nechtěl upadnout do momentu, kdy by ji objal, ačkoliv jich nespojovala touha, před všetečnými, senzace chtivými očky, nevyzpytatelných puberťáků, by akorát poskytl vodu na mlýn.
Sponsored content

Re: PIETY: Remembering the dead

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru