Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Horské údolí

za Sat Apr 28, 2018 3:07 am
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sun Jun 24, 2018 8:55 pm
Už jenom vyškrábat se na strmý svah ji bralo dech rychleji, než uznávala za vhodné. Každý metr se na jejím těle podepisoval - pramínky tmavých vlasů spadaly do očí, lepily se po spáncích a na krku, po němž stékaly jemné kapičky potu, jak ji fyzická zátěž znavovala. Co na tom, že kdysi se aktivně věnovala krasobruslení? Záleželo snad i na tom, zda v této době se procvičovala ráno co ráno v jogínských pozicích, procvičovala svalstvo okružním během kolem jezera a blízkého okolí Tábora, nebo se čas od času věnovala kick-boxu? Výšlap na svah horského údolí byl fyzicky náročný natolik, že už po několika desítkách metrů si div nešlapala na jazyk a z úst unikaly obláčky páry. Nehodlala to vzdát, padnout na znak a nehnout se, dokud nepadne soumrak a líté harpyje si na jejím zpustošeném, značně vysíleném těle nepochutnají, to ani náhodou. Každý krok otřásal napnutým svalstvem, zatnuté zuby svědčily o tom, jak ji každý krok namáhá, ale hlavně bolí. Zraněné lýtko se ozývalo s každým metrem čím dál častěji, kolikrát dopadla na koleno, aby ulevila namožené noze. Přesto ani jedinkrát nevykřikla bolestí, nanejvýš se ozvalo zmučené syknutí a vršek údolí počastovala vražedným pohledem pomalu odpadávajícího bojovníka, co však v sobě stále nachází dostatek kuráže, aby se na vrcholek třeba i vyškrábal, doplazil, odpídil... cokoliv, jen aby Reedovi ukázala, že se nehodlá vzdát a dát mu tak najevo, že vyhrál. Nevyhraje.
Ani nezáleželo na tom, že by jí tento prohraný výšlap pravděpodobně uznal a připsal jí body za snahu, nebo... z protekce. Ačkoliv tomu až tak nevěřila, Rick se konec konců tvářil jako nekompromisní muž, který si dává záležet na svých studentech. Hlavně na tom, aby jim způsobil co nejvíc utrpení, jak mu až příliš často připomínala, ač jen ve škádlivém tónu hravého popichování. Netušila, kolik lidí ví, že si spolu něco začali. Mezi ostatními se pokoušeli hrát notu kolegů, kteří se po dlouhé době konečně přiměli k usmíření (nebo k tomu byli násilím přinuceni Cheirónem). Na druhou stranu si začínala uvědomovat, že po něm pokukuje čím dál tím víc. Dokonce jí stačilo tak málo, jako sledovat ho na chodbě Hlavní budovy, když mířil za jednotlivými instruktory, aby s nimi probral hodnocení jejich práce a výcviku. Reedova napnutá ramena ji pokaždé brala dech jako nějaké mladičké zamilované školačce, která nedokáže spustit oči ze svého idola. Jenže ani tyto návštěvy si nemohli pořádně užít - pokaždé si dovolil zdržet se jen o pár minut déle, což jim vyneslo jen pár polibků a doteků lačnících po blízkosti toho druhého. A vytratit se za ním? Ani to by jí nevyšlo. Chodbami se pokaždé někdo plížil - buď na pozdní či brzkou svačinku, na zabouchání na dveře svého souseda, jehož hudba ho rušila od čtení nebo spánku, nebo fakt, kdy za nimi napochodovali žáci s dotazem nebo vzkazem od vedoucího srubu či jiného instruktora. Co na tom, že v Táboře se nacházelo tolik lokací, kde se dalo skrýt, každá bývala někým zabraná. Frieda zatím nahlas nevytahovala svůj vztah a Reed se k tomu obdobně neměl. Vše zůstávalo prozatím u tiché dohody a drobné výměně rychlých polibků.
"Vážně... po mně... chce... vyplivnout... plíce?" S každým pokusem vydechnout se dostavil tak akorát kašel. Nezbývalo jí moc kroků, i tak každý z nich proklínala. Na malou chvíli dokonce zauvažovala, že si zkusí vyvolat nějakého pekelného psa, aby ji dotáhl nahoru, ale Rick by pravděpodobně vyletěl z kůže a dal jí najevo, s jakým nebezpečím uprostřed Tábora si zahrává. Momentálně toužila po něčem jiném než po výprasku a rozkazovačném tónu. Znavená na okamžik klesne do vysoké trávy, nechávaje se obalit mlhou. Vzduch se jevil o něco řidší, přesto čerstvější než-li dole, kde někteří kouřili a plnili plíce ostatním škodlivým tabákovým dýmem. S pohledem vzhůru zaúpí, další kroky budou zlem. Nebylo divu, že... nakonec se skutečně uchýlila k podvodu - konkrétně k vyvolání pekelného psa ze samotného Podsvětí. Oblaka dýmu se zbarvila rudou, později tmavým odstínem šedi, načež zpoza něj vykukovaly rudé oči hellhounda. Svalstvo napnuté na obou stranách prozrazovalo porovnávání soupeře, načež se obrovská chundelatá doga vrhla směrem k mladé instruktorce. Nikoliv však z důvodu, aby jí vyrvala ostrými zuby maso z krku, ale s obrovským olíznutím po tváři. "Dobrý, dobrý, chlapče, tak se uklidíme, jo? Pomůžeš mi dostat se nahoru a já tě zase vrátím tam, kam patříš, platí?" Nastavení drobné lidské packy se neslo v duchu stvrzení mohutnou tlapou, která ji srazila nazpět na zem. Štěstí, že si mohla hned vylézt na chlupáčův hřbet a během několika vteřin si užívat pohled z vrcholu horského údolí. A hlavně odjinud, než kde měla sraz s Reedem. "Čekej tu. Když jsi byl tak šikovný, dovolím si ho trochu vystrašit." Do ouška zašeptá chundelatému dostavníku svůj plán, nechávaje ho za sebou. "Ahoj, čekal jsi... hmmm... dlouho?" Narychlo si během cesty ještě urovná károvanou košili, notně pomačkanou díky válení se ve trávě, pod ňadry svázanou uzlem, modré tílko dominovalo na snědé kůži a lichotilo i tmavým vlasům. Odrbané rifle vyměnila za černé legíny z celkem odolného materiálu, kdy nehrozilo zničení během pěti minut. Stále ještě trochu popadala dech, příliš se k němu nepřibližovala. Co kdyby se Reed rozhodl nastražit pastičky? Ne, nehodlá to riskovat. S rukama založenýma na prsou jej pozorovala zvědavým pohledem, nevšímaje si tmavého stínu vyrůstajícího za ní z oparu mlhy. Rudé oči pekelného psa probodávaly kořist, načež se obří stín vrhl vpřed, strhávaje do mlhy tmavookou Friedu s výkřikem hrůzy. Během vteřiny zmizela jako pára nad hrncem. Že padla na zem a dusila smích? To sotva mohl vědět. Jako že onen pes už zmizel pávnutím třesoucí se packy.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sun Jun 24, 2018 9:38 pm
Reed byl tak trochu… nepoučitelný. Možná, že ji už nadále netahala do jeskyní, které se mohly během pár minut zaplnit vodou a kde nutně hrozilo utopení, ale pokoj jí ani tak nedal a stejně pokoušel její fyzické limity třeba v podobě dlouhého výšlapu do strmého kopce svahu. Byla to však Frieda, kdo se tentokrát přihlásil o jakýkoliv typ fyzického cvičení s tím, že jí to prospěje. Při těchto slovech se mu poměrně přirozeně vybavil jeden určitej druh, který však po krátkém momentu přemáhání zahodil a přišel s něčím více konstruktivním – a také s něčím, za co ho pravděpodobně nebude mít po dobu táhnoucího se kopce zrovna v oblibě, avšak neměl na výběr. Pravdou bylo, že si mnoho soukromí neužili. Zdálo se, že v táboře je na každém místě všech plno a ani jejich vlastní pokoje nebyly nutně neveřejným místem, když do nich sem tam vrazili udýchaní táborníci s kdo ví jakými problémy, aniž by se zamysleli nad tím, že klepání se zrodilo z několika praktických důvodů. Tento fakt měl však jeden jasný dopad – Reed se Friedy nemohl nabažit. Bodejť by ano, když si zvládl v nestřežených momentech ukrást sotva pár polibků či doteků, aby ji vzápětí propustil ze svého sevření a nechal ji odhopkat, kamkoliv potřebovala jít. Štvalo ho to. Měl ji rád. Měl ji fakt rád – až ho to samotného překvapovalo a děsilo vzhledem k tomu, jak spolu dříve (ne)vycházeli, nemohli se vystát a nerespektovali názory toho druhého. Jeho vina však tohle všechno změnilo – a absence její paměti zrovna tak, což asi nebylo zrovna ideální, ale Reed se nedokázal dokopat k tomu, aby jí ještě o všem řekl. Bylo to zbabělý, bylo to špatný a přesně proti jeho tradiční povaze, ale ve chvíli, kdy ji začal mít rád? Nějak si nedokázal pomoct. Bojoval s pocitem, že už toho i tak ztratil až moc – nejlepšího kamaráda a pak manželku s dětma, které vídal velmi sporadicky a postupně ho to ubíjelo. Ztratit nyní Friedu, opět všechno zvrtat? Nemohl. Prostě nemohl, již ne. Nedokázal by na ni jen tak zapomenout a mávnout nad tímhle podivným románkem rukou, a tak v něm pokračoval i přes vědomí, že je vystaven na lži a ta jednou nutně praskne.
I touha užít si každé volné chvíle s ní byla důvodem, proč zvolil tuhle možnost posílené fyzické zdatnosti – výšlap účel splní a zároveň bude na vrcholku dost soukromí, aby si ji snad pro jednou mohl užít jen sám pro sebe, aniž by se musel s kýmkoliv dělit. Což, jen tak mimochodem, bylo pokaždý zatraceně těžký a nedělal to rád, potlačuje v sobě veškeré tyhle pocity s vědomím, že se jedná o táborníky a pro ty tu ostatně jsou. Ale tady… tady byl klid. Dokonalej a většinou i trvalej, protože se sem nikomu nechtělo lozit z pochopitelných důvodů. Reed se sem občas coural zašívat, když už nesnes nikoho jinýho v táboře a potřeboval se sem uklidit, sic i on se při výlezu zapotil. Zdálo se, že nyní by to zde mohl zneužít jinak. Jen musel počkat na Friedu – jak jinak než s cigaretou mezi rty, což se zde na čerstvém vzduchu rovnalo takřka hříchu, ale byly závislosti, s nimiž se rozhodl nebojovat.
Netrvalo tak dlouho, než se objevila – popravdě kratší dobu, než jakou čekal, takže se zaobíral svýma myšlenkama, když uslyšel její hlas, jehož směrem se ihned upřel pohled jeho očí. Dřív se mu na tváři objevilo tak akorát zamračení, nyní? Nyní mu koutky samovolně těknou v drobném úsměvu, kdy cigaretu típne a jeden z kamenů a vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední z krabičky, nedopalek do ní schová. Možná s tím nebojoval, ale nehodlal svými zlozvyky mrzačit přírodu a hlavně sebe samého, když by se ho nějaká dryáda rozhodla vzít do parády. „Ne,“ zavrtí hlavou v prostý odpovědi, než k ní zamíří. S pastmi se neobtěžoval – v této situaci totiž bude bohatě stačit on vzhledem k tomu, že Friedu trápí on sám víc než dost. Idyla však měla být narušena – v tomhle případě útokem hellhounda, který se začne formovat v mlze a kterého si Reed přirozeně povšimne dříve než ona – stačilo upřít oči za její ramena. „Nehýbej se,“ praví místo pozdravu tlumeným hlasem. Sic s sebou fakt netahal meč, nůž se skládací čepelí ano – ač proti hellhoundovi? Zbytečnej, což věděl. Nadějí však bylo, že dá Friedě alespoň čas na útěk. Za tři rychle kroky jejím směrem s podobným záměrem však pes stihne zaútočit a stihnout Friedu strhnout kamsi stranou, jen aby horské ticho protnul výkřik. Neváhal – musel ji najít, alespoň se pokusit.
Než mu dojde, že je něco špatně. Může za to absence jakýchkoliv zvuků – třeba vrčení, dalšího křiku – či tlumené pohihňávání, co se o pár kroků stane zřetelnějším. Pak už nemusel být zrovna syn Athény – což byl – aby si dal dvě a dvě dohromady ve zjištění, že ho tady někdo pěkně natáh se svými schopnostmi. Po sluchu zamíří jejím směrem. „Do prdele Friedo…“ I to bylo milé přivítání. Zněl podrážděně – ale ne proto, že by si z něj vystřelila, utahovala si z něj a třeba si i po pár dnech dělala srandu z jeho obličeje. Ale protože se o ni upřímně, vážně bál. A to, jak rychle mu tlouklo srdce, toho bylo jen důkazem.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sun Jun 24, 2018 9:59 pm
Zdálo se až děsivě těžké tlumit smích do dlaní a tvářit se, že si její maličkost hellhound odtáhl do Podsvětí, kam jen tak nějaký polobůh nezamíří. Ani instruktor. Upřímně? Nikomu se tam dvakrát nechtělo a i Friedě se dělalo špatně od žaludku, když si vzpomněla na všechny ty duše vystavené pekelnému prokletí z Hádových rukou. Nakonec to přeci jen nevydržela, smích se dral ze rtů tak hlasitě, že si ho nutně musel všimnout i Reed, leda by se řadil mezi nahluchlé obyvatelstvo Tábora. "Promiň, promiň, promiň... Když... měl jsi se fakt vidět," zahihňá se v odpověď, ramena se třesou dalšími várkami smíchu, který ne a ne přestat. Konečně lapne po dechu natolik, aby se mohla posadit, nohy pokrčené v kolenou. Stačilo jen ohlédnout se přes rameno a věnovat vysokému instruktorovi úcul. "Chtěla jsem vidět tvůj hrdinský postoj, něco jako máš ve filmech. Víš? Jako... jako Star wars, když všichni vytáhnou ty světelné meče, zaujmou své postavení říkající Já se tě nebojím, Sithe, a... a tak! Jenže... Ty..." Nedokončila to, smích ji rázem přešel. Nevypadal vůbec jako mistr Jedi, nepřipomínal ani bojovníka z řeckých legend, kde hrdinové přežívali své skutky. V očích mu koloval strach. Nechápala to. "Tvářil ses... jinak." V poslední chvíli se zamračí, vrtalo jí to hlavou, jak pak by ne. "Tys... tys vážně o mě měl strach? To... to tě ani na vteřinu nenapadlo... že... to není tak, jak se zdá?" S tmavýma očima upřenýma na něj potřebovala znát odpověď. V Táboře platila za jednu z mála, kdo se vyzná v netvorech a stvůrách zrozených ze samotného Tartaru. Téměř jako jediná je také dokázala vyvolat a hellhoundi byli její oblíbenou doménou. Dokázala je přinutit k poslušnosti, ač nejčastěji naslouchali Hádovi nebo Áreovým potomkům. Hecaté však vládla magii a do té se zařazovali i pekelní psi. "Byl... byl to jen žert," začne se ospravedlňovat čím dál tím provinilejším hlasem, očima uhýbaje, aby neviděla vztek v Reedově tváři. Nechtěla, aby se mračil, zvlášť ne na ni za takovouhle blbost, kterou vyvedla. "Nemy... Nemyslela jsem to zle, Ricku, jen... jen jsem byla unavená a ten výšlap... bolela mě noha. Jenže jsem to za žádnou cenu nechtěla vzdát, protože vím, jak by sis ze mě utahoval." Některé vzpomínky se matně vybavovaly - hlavně ty, kdy jí říkal, co udělala špatně a v čem by se měla zlepšit. Víc ale ani ťuk. "Moc dobře si pamatuju, jak tě to štvalo. A já to nechci!" Aniž by tušila, že mu právě sdělila vědomost si několika svých vzpomínek, dál se obhajuje máchajíc prstíčkem sem a tam, jako by mu to mělo dokázat její sílu a odvahu. "Možná jsem dcera Hecaté, Reede, ale splním i ten nejtěžší úkol, který si pro mě přichystáš. Jen... jen holt občas budu podvádět." Nakonec pouze pokrčí rameny, viditelně vykolejená, že mu toho řekla tolik. A že se přiznala k podvodu.
Za celou dobu svého monologu se už stačila postavit na nohy, ač notně rozklepané. Nejen výšlap ji stál síly, i vyvolání a zaplašení Hellhounda, zvláště v tak krátké době. Snažila se na sobě nenechat znát ony následky, držela se pevně, jak jen to šlo. Avšak znamenalo to, že se ani o krok nepřiblíží. "Odpustíš mi to, Ricku? J-já... vážně jsem to tak nemyslela. Možná jsem tak trochu doufala, že tě kousne..." Na okamžik se odmlčí, vědoma si toho, jak to musí vypadat. "... do zadku," doplní vzápětí, aniž by si přidala bonusé body, spíš naopak. "Pro jednou jsem to chtěla být já, kdo bude... vítěz. A třeba tě zachrání. Protože... dcery Hecaté jsou vždy ty, které potřebují zachránit, nikdy tomu není naopak." Byla příklad za všechny. Reed ji možná vhodil do problémů, ale také ji z nich vytáhl. Pečoval o ni, zachraňoval ji. Jednou toužila zažít to samé. "Tím asi hodina padá, co?"
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sun Jun 24, 2018 11:43 pm
Její pobavený smích odmění jen povytaženým obočím. Reed nebyl vyloženě suchar, ačkoliv asi každý musel uznat, že jeho smysl pro humor není zrovna rozvinutý a raději jednal přímo, než aby se vyžíval v drzých a pohotových odpovědích – na druhou stranu se mu snad ani nikdo nemohl divit. Neměl důvod být zrovna sluníčko, když mohl být někde úplně jinde a mít zcela jiné povinnosti, které by nejspíš vykonával s větší radostí. S Friedou byl alespoň uvolněnější, víc… svůj – víc takový, jaký býval vůbec ještě před Debbie, kdy byl sice tak trochu nerd vzhledem k tomu, že většinu svého života strávil s pravítkem, tužkou a notesem na výpočty po boku, ale byl… nu, mladší. A rozhodně zatížený jinými starostmi či vzpomínkami. A tenhle její soukromý vtípek v něm vážně vyvolal tak akorát strach – nikdy předtím si netroufal říci, že by potkal někoho, s kým by si dokázal představit… nu, jen to, že spolu chodí. Mají nějaký vztah, citově založený se sdílenými myšlenkami, minulostí, s otevřeným srdcem a myslí. S Friedou se tato myšlenka postupně stávala realitou a uvědomění, že by o ni mohl přijít, čím dál tím více nesnesitelné. „Napadlo. Před chvílí.“ Předtím nad tím neuvažoval – neměl čas, prostě jednal. Možná měl mysl stratéga, ale ta mu byla na nic, kdyby nedokázal reagovat a tyto reakce rychle přenést v činy. Kdyby se zarazil a ten hellhound si pro ni skutečně přišel, kdyby zaváhal a přemýšlel, ztratil by i těch pár chvilek, které měl k tomu, aby jí mohl pomoci. Nechtěl ji v tom máchat, vážně ne, ale nemohl si pomoct – jeho temperament byl vždycky dostatečně prchlivý na to, aby se nezbavil možná lehce dětinského jednání v této podobě, snad až zbytečného vzteku, když by se mohl zasmát a nechat její vtip plavat. Nemohl – právě proto, že se mu až nyní začalo klidnit bušící srdce. „Neutahoval,“ popře příkře její obvinění. Nyní však zaváhá. „Možná trochu… Ale ne kvůli noze,“ opraví se. Asi by ji škádlil, provokoval, ale vše v dobrém smyslu s tím, že o packu by se jí pak postaral. To stejně udělá tak či tak, jejího úrazu si byl vědom a sic po ní chtěl, aby se tlačila na fyzické limity, bylo mu jasné, že s jejím úrazem jí prostě některé věci půjdou hůře či vůbec. To ale nezjistí do té doby, než to zkusí – a právě teď zjistila, že podobného výšlapu je schopná i přes staré zranění. „Tehdy jsem o ní nevěděl,“ řekne na svou obranu. Nebyl si vědom jejích problémů, nemohl na ně tudíž reagovat, což byl však v táboře běžný problém – krom Cheiróna nikdy nevěděl o jeho strašácích, sotva na ně pak mohl někdo reagovat. „Podvádění mi nevadí. Ne… tolik. Už.“ Tohle jej Frieda naučila za těch pár měsíců – pokud měli nějaké schopnosti a ovládali je, měli je využít. Proč by ne – byly jim k dispozici. Sic by se měli umět postarat i bez nich, obecně mu přestávalo vadit, pokud je táborníci užívali.
Nakonec mu však unikne povzdech. Asi protože se na její vinu už nemohl dívat – vztek sice přišel rychle, ale byli lidé, co ho dokázali donutit vyměknout velmi rychle. A nebylo jich málo. U ní navíc stačil pohled na to, jak se snaží vytáhnout na nohy, k tomu, aby k ní přešel, natáhl k ní ruku a pomohl jí nahoru – přímo k sobě, blízko. „To už jsi dávno udělala, čarodějko…“ Dlouho pro ni hledal mazlivé oslovení, neb její jméno zrovna zdrobněliny nepodporovalo, až mu jednou samovolně přišlo na jazyk tohle. Hodilo se k ní dokonale. V každém případě, možná to znělo jako klišé, ale svým způsobem ho skutečně zachránila. Na jaře z tábora vytáhl paty jen za dětma, jinak si volno nebral a tím ušetřil svá játra i psychický stav, co se během dovolené stále zhoršoval, a v létě tuto akci též neplánoval. Možná, že bez ní dokázal žít, ale uvědomil si, že život s Friedou… je jednoduše snazší. „Ale pokud tohle budeš častěji, spíš mě zabiješ.“ Jeho tón se změnil, byl o něco uvolněnější, ba dokonce pobavený, což značilo, že je krize zažehnána. Stále ji držel za packu, navíc s ní nyní proplete prsty, zatímco tou druhou jí prve hřbetem ruky lehce pohladí po tváři, jen aby sjel až na krk a po paži na bedra, přitahuje si jí k sobě. „Když jsem tě dostal až sem nahoru? Ani nápad.“ Nebyla naděje, že by ji nyní pustil. Ne v blízké době. Místo toho se skloní, aby jí na rty vtiskl vytoužený polibek, na který si myslel asi celou dobu, co zde čekal. Odtáhne se, leč trochu neochotně, až po notné chvíli. „Jsi v pořádku? Bolela tě ta noha hodně?“ Asi jo, jinak by mu o ní neřekla, že se začal znova cítit skoro provinile, vtiskávaje další polibek na hřbet její packy.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Mon Jun 25, 2018 12:15 am
"Vážně ti... nevadí?" Jiskřičky v očích utvrzovaly, o čem asi tak přemýšlí. Schopnosti neměla dvakrát vyvinuté, hlavně ne Mystiokinesis, která by jí pomáhala v čárách a kouzlech. Rozuměla tvorům, nestvůrám, které si dokázala ochočit natolik, aby ji poslouchaly. Hellhoundi patřili prakticky k nejnižšímu žebříčku z monster, během několika desítek vteřin by zvládla vyvolat i takovou Empúsu - tvora připomínajícího folklórového upíra. To ale jedině tehdy, kdyby o něco pilněji cvičila. Magické schopnosti se rozvíjely pomalu, to věděl každý v Táboře. Nejlépe se dařilo potomkům Athény, Área, Apollóna a Niké, kterým šly boje nejlépe. Někteří zkrátka uměli ovládat zbraně, jiní dostali do vínku velkou šanci na vítězství. Ani synové Erota si nevedli špatně, ti ostatní? Byli na tom hůř, mnohem hůř. Friedě ani Koukimu se jako nejstarším zástupcům Hekatina srubu nedařilo rozvíjet potenciál svých schopností a postupovali hlemýždím tempem. Frieda měla snad jen tu výhodu, že v Táboře pobývala o něco déle a tudíž se učila ovládat i mlhu, ač její vyvolání bývalo trojnásobně těžší, než si ji přivolat z lesa a obalit se do jejího závoje od hlavy až k patě. Ani to nedokázala, sotva jí šátrala vlnitýma ručičkama kolem kotníků. "To by pak znamenalo, že bych nás časem mohla zahalit do mlhy, aby nás nikdo nenašel. Ačkoliv... by nás možná zašlápli," nakrčí obočí při poslední myšlence, co by rázem ukončila romantickou idylku. "Nebo bych mohla povolit hellhounda, aby nás hlídal. Víš jak, aby nás někdo neotravoval, když bychom..." Nemusela dokončit větu, oběma bylo jasné, co by mělo následovat. Neupejpali se v dotecích ani na jedné straně, ale k ničemu víc nikdy nedošlo - nedostatek volného času a soukromí decimoval jejich milostný život. "Ale počítám, že tvé myšlenky by stejně směřovaly k tomu, jak se ho zbavit a...," v závěru pokrčí rameny. Představa, že by hellhounda zabil se jí příliš nelíbila. Nestvůry neměla nijak v lásce, ovšem pekelní psi byli jedni z mála, kdo dokázali projevit svou loajalitu i někomu jinému než samotnému vládci Podsvětí.
Sledovala, jak se k ní přibližoval, každý krok jí dokázal rozbušit srdce, až měla pocit, že musí ten tlukot slyšet. Minimálně její zrudlé tváře signalizovaly jisté zalíbení v tak dominantních pohybech, jimiž Reed vynikal. "Vážně? Počkej, připomeň mi, kdy jsem tě tahala přes kameny na zádech, dávala ti umělé dýchání, nebo tě chránila před obřími štíry, kteří nám stále okupují Jižní lesy, protože Cherión a vy instruktoři boje potřebujete 'materiál na cvičení'." V závěru naznačí prsty uvozovky s mírným úšklebkem, ze štírů měla upřímně řečeno hrůzu, nechápala, jak se jim mohla postavit při boji o vlajku. Nejradši by se těm místům vyhnula, ale nemohla. "Jen počkej, až bude příště boj o vlajku a já budu ve druhém týmu, než jsi ty, tak uvidíš, jak rychle vezmu roha a nechám tě tam, ať se s těmi příšerkami potýkáš. Nemluvě o těch příšerných pavoucích velkých jako tank, co tam žijou a kdo ví, jestli tam ještě náhodou někde nežije Héfaistův porouchaný drak. Pak se zachraňuješ sám, protože na to moje kouzla nestačí ani zdaleka." V posledním rázném pohybu jej šťouchne do hrudníku ukazováčkem, trochu jako učitelka ve školce při kárání školáka.
To až jeho dotek ji zelektrizoval a připomněl jí, že v těchto chvílích bylo lepší... mlčet. Na jednu stranu toužila zavřít oči a jen si užívat Reedovy doteky, na tu druhou... věděla, že nesmí. Protože pak by se ochudila o jeho pohled, o přibližující se rty, které jí na její vtiskly horký polibek, do něhož se celá, celičká ponořila. Líbal vážně skvěle, a Frieda se nehodlala ochudit o jediný moment. Sama mu vyšla vstříc, ač ne na dlouho. Jak by také ano, když přišla otázka týkající se starého zranění. Touha povzdechnout si byla rychle umlčena krátkým pohledem, zjevně zamyšleným - alespoň o to se snažila. "Už je to lepší. Teď už bolí jen trochu. Protože jinak..." Packy skončí obtočené kolem jeho krku a celé drobné tělo se vyšvihne vzhůru, stehny ho objímaje nad boky, v kotnících zaháčkovaná jako malá koala. "... Bych nezvládla tohle." Krátkým úculem se mu odvděčí, načež je to tentokrát ona, kdo vyhledá jeho rty v polibku, užívaje si příjemné teplo tvořené jejich těli. Pro změnu se tentokrát odtáhne s podobnou otázkou, jen jinak zaměřenou. "Nehledáš teď jen výmluvu, proč mě neučit? Nebo jsme tu z jiného důvodu?" Podezřívavý pohled, v očích se nakrátko mihne bouřka. "Jestli si myslíš, že si teď uděláme další výšlap někam do hor, tak se pleteš a toho hellhounda na tebe vážně pošlu. Nebo si z něj udělám transport." Něco jiného byl krátký běh, tady se jednalo o extrémní fyzickou zátěž. "Mám?" zamává prstíky ve větru v nenápadném gestu popichování.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Mon Jun 25, 2018 12:50 am
„Sám je používám. Jen jsou trochu jiný.“ U Reeda se daly jeho schopnosti přičíst pohybovému nadání a ničemu výjimečnému, ačkoliv všichni věděli, že za jeho šikovnost se zbraněmi na blízko v podobě meče nebo klidně kyje nejspíš bude spočívat v jeho původu. I to mu pomohlo si uvědomit, že zakazovat ostatním využívat je, byla hloupost. Schopnosti se staly jejich součástí – možná ne tak nenápadnou jako ty Reedovy, ale fungovalo to úplně stejně a Rick tak nevědomky zvýhodňoval některé táborníky před druhými ještě víc, než kdy vůbec zamýšlel. Až s ním Frieda skončí a trochu ho přivede ke smyslům, pravděpodobně jí celý tábor zlíbá ruce. Právem. Stačilo ho jen nakopnout správným směrem, ale to se zatím povedlo skutečně pouze jí. „Kdybys ho ovládala a v tu chvíli? Friedo…“ Její jméno snad mluvilo za vše navíc s užitým tónem. Aby nebyla naivní a nemyslela si, že v tu chvíli by myslel na pekelnýho psa, kterého měla stejně jeho holka pod palcem, neboť v danou chvíli by se jeho úvahy nejspíš upíraly dost přímočarým a jasným směrem. Neměl potřebu zabíjet všechno, co se hýbalo, jen to, co je ohrožovalo. Hellhound by jim očividně naopak dělal laskavost, na kterou asi oba dva čekali.
„Oba víme, že v tomhle směru se o sebe dokážu postarat.“ A oni s trochou štěstí také. Byly však věci, které neovládal. Třeba poměrně těžkej splín pokaždý, když se vrátil od dětí a uvědomil si, jak dlouho je zas neuvidí. Jeho neskrývanou averzi k některým táborníkům, jako by mu chronicky připomínali něco z minulosti. Nikdo o tom nemluvili a Reed snad ani nechtěl – bylo toho ještě dost, co netušila ona o něm a on zas o ní – ale poslední dobou u ní měl dveře otevřené i jen tehdy, když se potřeboval odreagovat. Ne nutně polibky a doteky, nýbrž též prostě její přítomností. Pomáhala. Zatraceně hodně pomáhala a možná si to ani neuvědomovala. „Pokud se někdy přihlásíš do boje o vlajku, přísahám, že tě zamknu v tvým pokoji.“ Zamručí tlumeně. Tohle byla jeho horší stránka – snaha ji držet od všech, kompletně všech možných nebezpečí a ač byly boje o vlajku většinou ne tolik nebezpečné, nehodlal nic riskovat – ani tu hloupou zlomenou nohu, kdyby na to přišlo, nebo nehezké setkání právě s jednou z potvor z Jižních Lesů, které si sice moc rád půjčoval pro své lekce, ale… Ale ne pro Friedu.
Trpělivě počká na její odpověď, která je ale výmluvná sama za sebe – dostatečně na to, aby mu na rtech vyvolala potměšilý úsměv, jen co ji zachytí, jednu ruku podsune pod její zadeček, zatímco druhou ji obejme kolem pasu a navíc již vjede na zádech pod tílko, vnímaje pod prsty její holou, jemnou pokožku. Líbila se mu její chuť, blízkost, kterou mu dávala a která rovněž značila, že nejspíš nebude první, s kým si začala. Za což byl popravdě docela rád, protože by si dost nerad vybíral nevinné oběti – hlavně protože by se cítil trochu nepatřičně. Friedu od něj sice dělil značný věkový rozdíl, ale zdálo se, že pro teď to zrovna nevadilo, přičemž to tak s trochou štěstí zůstane i tehdy, až se dozví o jeho rodinném zázemí. Sama si tímhle gestem spočítala to, že z ní už asi ruce nespustí, místo toho ji hladí po páteři. A když se otáže? „Ne,“ odpoví prostě, jen aby ji políbil na hranu tváře. „Vylezlas to, ne? A budeš to muset sejít…“ Což bylo dost na to, aby jí dal pokoj. Další polibek vede na krk. „Jen mě napadlo, že je tu… klid.“ A ticho. A tak trochu zima, takže popravdě se sem netáhl s žádnou velkou nadějí, snad jen pár momentů o samotě, kdy si ji bude moct užít a nebude se muset ostýchat se jí dotknout. Což se projeví dalším polibkem na krk. A po její provokaci? Kousnutí do kníční kosti, ne zrovna jemně, ale sotva tak, aby jí skutečně ublížil. „Opovaž se,“ napomene ji a její nápady, co se nyní nezdály zrovna dobré. „Kdybych chtěl nepříjemný překvapení, vezmu tě jinam.“ Třeba do Jižních Lesů. Nebo kamkoliv jinam než sem. Je to poslední polibek, který vede do jejího záňadří, na moment zavře oči, nadechuje se její vůně, v níž se mísila řada bylinek či kdo ví čeho všeho, s čím pracovala. Dřív mu to přišlo otravný. Nyní? I tohle se naučil vnímat jinak. Daleko jinak, otíraje rty o její pokožku s jemně slanou chutí od potu, ale komu to vadilo? Sám konečně přejde k jednomu z plochých kamenů, u nichž předtím čekal, aby se na něj posadil, ji stále na klínu, jednu ruku přesouvaje na její stehno. „Nebo mi chceš utéct?“ zeptá se hravě, popichuje ji.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Mon Jun 25, 2018 11:22 pm
"U tebe je to něco jiného," zabrblá kapku rozmazleně, pohled se ztrácí kdesi za Reedovým ramenem. Skutečně se jejich schopnosti nedaly porovnávat. Pro děti Athény se jednalo o přirozenost, prodlouženou ruku v boji, rozvinutý instinkt. Potomci Hekaté se museli učit rozvíjet každou stránku svých sil, objevovat nová kouzla, triky, vypilovat každou drobnost do nejostřejšího diamantu, protože jinak? Stačila chyba, malá chyba a zemřeli by. Boj pro ně nebyl, nikdy se nemohli rovnat ostatním bojovníkům, ani Hermovcům, natož dětem bohů válek - ať už krvelačných či moudrých. Friedu často tížilo svědomí a vidina toho, jak se některými dětmi prakticky opovrhuje jenom proto, že nejsou vystavěné na boj. Zvláště děti menších bohů, které ovládaly nanejvýš dvě schopnosti, byly vystavené odsuzujícím pohledům. Nesnášela ty chvíle, každé z ublížených dětí držela v náručí a dopřávala jim duševní sílu. "Pro tebe... se jedná o přirozenost. Chytneš zbraň a víš, jak ji použít. Víš, jak... jak šermovat nebo vykrýt úder. My sotva udržíme meč v rukách a jsme rádi, když se nepropíchneme skrz na skrz. Dost dětí se i bojí vzít zbraň do rukou, třesou se při pomyšlení, jak na ně budou koukat ostatní, protože se nenarodili jako velcí vojevůdci, kteří jednoho dne povedou svou výpravu. A pokud? Pak se zesměšní, protože znají teorii." Frustrace čišela z jejích slov, kousala se do rtů nervozitou. Vnitřní konflikt rostl s každým okamžikem. prodíral se ven. Tohle bylo téma, kde oba měli vlastní vizi, bojovali spolu v tiché hádce. Zvláště dřív, jak jí kolikrát bylo připomenuto. "Moji sourozenci... Neumí nic jiného, než co vyčtou z knih. Děti Hypna... Morfea... Týché... jsou na tom naprosto stejně. Nám... nezbývá nic jiného než podvádět, Ricku. V boji se nikomu z vás nevyrovnáme. Co jiného máme dělat?" Sledovala ho s očima lesklýma od slz, které se ze všech sil pokoušela potlačit. Nechtěla plakat, nepřála si prolévat slzy svého neštěstí. Na okamžik svěsí hlavu, prudce se nadechujíc, než se na něj opětovně podívá. "Je to pro nás jediný způsob, jak přežít tam venku." Mnohdy zachraňovali ostatní, odpoutávali pozornost, ukrývali je. Nikdo si toho nebyl vědom, nikdo jim nepřislíbil kredit. Pokaždé si vavřínový věnec odnášeli bojovníci.
Ze své poněkud přešlé nálady ji dostane až Rickova výhružka o zamčení v pokoji. "Vylezu oknem. Přes střechu." Nebezpečný to pokus, jak jej vyprovokovat. "Možná jsi můj nadřízený, Richarde Reede, ovšem účastnit se boje o vlajku? To mi nezakážeš. Stejně jako výpravy." S každým slovem se o jeden centimetr přiblíží, v závěru se tiskne tělo na tělo. "Pokud ještě někdy chceš vědět, jak chutnají moje rty. Nebo jak horkou mám kůži, když mám v hlavě vlezle svůdné myšlenky. Nebo..." na špičkách natažená mu zašeptá velmi vyzývavou větičku do ucha, nechávaje si ho pohrát s představivostí. Věřila, že v tomto ohledu nebude skoupí a rozhodně nebude na vše nahlížet z jednoho úhlu pohledu. Konec konců ji v oblasti erotiky dokázal už párkrát překvapit. Počítat, že v následujících momentech by se jednalo o pravý opak? Hloupost.
"Takže... mám plusové body?" Zvědavost čiší ze slov, než se hlasem pohrouží do spokojeného zavrnění při polibcích na snědou kůži. "Mhmmm... klid... a soukromí... a jen my dva..." Přesně to, čeho v táboře byl nedostatek. "Čekali jsme dlouho...," šepotem připomene problém jejich dospělého já. Jako instruktoři byli vcelku obletovaní, ač se Reeda dost táborníků bálo. Jenže pokud chtěli vyrážet na výpravy, bylo třeba zvládnout tvrdý výcvik pro větší šanci na přežití a ten byli nuceni složit u vrchního instruktora. Sykne, avšak jemně, když se jí odvděčí kousancem do klíční kosti, spokojené zabrblání tiší do jeho krku. "Myslíš, že bych s tím zraněním utekla dvakrát daleko? Neušla bych ani dva kroky, aby sis mě nepřitáhl zpátky," podotkne tiše připomínaje mu svou nevýhodu. Zranění se vždy po delší době ozývalo a Frieda brblala pokaždé, když ji křeč prudce kousla do lýtka. "Takhle mi to vyhovuje. Jen... Bych si tě možná o něco více vysvlékla. Třeba... z trička... a pak..." Packa naznačí cestičku mezi jejich těla, přejížděje mu po břiše až k pásku kalhot, načež sjede o maličko níž. Nepotřebovali slova, stačila gesta, prostá a jednoduchá. "Ani bych tě nemusela svlékat úplně. Tohle by... stačilo." Aneb jak si o to víc pohrát s představou, že pro jednou je ona jeho paní.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Tue Jun 26, 2018 12:18 am
„I my se to museli naučit, Friedo. Vám to možná trvá dýl a je to svým způsobem složitější, ale princip je dost obdobnej. Krom toho, ne každej je jako já ohledně celý věci okolo teorie…“ Byli synové a dcery Athény, kteří se rozuměli lépe v otázkách taktiky a strategie, což se daleko více bílilo její expertíze než té jeho, neb odpovědi na podobné otázky ležely rovněž primárně v knihách, nikoliv v praxi. Reedovi tyhle věci do hlavy příliš nelezly a byl zvyklý raději reagovat na aktuální situaci, takže na teorii zanevřel a dál se jí nevěnoval, snad jen pouze tehdy, kdy to bylo zoufale nutné – v jeho případě tedy zejména pokud se jednalo o fyziku a matematiku spíš než o samotný boj, neb v tohle oboru se bez ní rovněž neobešel a stále byla řada faktů, které se musel na škole nabiflovat. „Není to podvádění.“ Dá však trvá na svém. „Je to plný využívání schopností, to je rozdíl.“ Rozdíl, který nechápal velmi dlouho, ale Frieda mu pomalu otevřela oči. Nepodváděla, jednoduše využila to, co uměla – stejně jako on. Jen v jejím případě to nebyla fyzička, nýbrž vyvolání pekelného psa, co ji nahoru doslova vytáhl. Princip byl jednoduše stejnej. Oba překonali překážku svým vlastním stylem tak, jak nejlépe dovedli. A účel svědčí prostředky. Vzápětí se slabě usměje, než ji políbí na vrcholek hlavy. „A nekoukej tak. To je podvádění…“ Její psí oči barvy tmavé čokolády, ty byly vůči němu pořádně nefér. Byly doby, kdy jim odolával snadno, ale ty už dávno pominuly a stačilo, aby na něj pohlédla s uslzenýma očima, aby ji k sobě přivinul a chtěl ji ochránit před celým světem – včetně před sebou samotným a vším, co jí dříve řekl.
Povytáhne obočí, když se zmíní o lezení po střechách nebo ven oknem, ve tváři se sice prozatím úsměv nezračil, ale zato potměšilost byla v očích dostatečně patrná – stejně tak se přenese do gesta, kdy ji položí ruce na pas a zálibně sjede až na boky, přitahuje si ji ještě o něco blíže, zrovna tak ji pomáhá držet rovnováhu, když se k němu natáhne na špičkách se škádlivými slovy. „Hm… Možná bych tě prostě moh zabavit jinak. Jinde.“ Aby na výpravy a boje o vlajku neměla ani pomyšlení, případně jakékoliv přihlašování úspěšně zaspala a dala tak Reedovi dost času najít pár dobrovolníků vzhledem k tomu, že byl větší ranní ptáče než ona. A byl si dostatečně jistej, že by ji byl schopen utahat, ukolébat ke spánku všemožnými aktivitami – jen k žádné z nich nedostali takřka příležitost díky neustále plnému táboru.
„Ne.“ Což je pro ni nejspíš zklamání. „Ale ty body máš. Protekce by byla dost nefér, čarodějko. Ty máš jiný výhody,“ odpoví škádlivě. Svou odměnu v podobě bodů si bezesporu zasloužila i bez této sladké tečky – nebo byl naopak výšlap jen začátek, zatímco tohle byl neplánovaně hlavní program dne? Nehodlal se tím zaobírat. Jen souhlasně zamručí, když praví, že čekali dostatečně dlouho na to, aby si zde v soukromí mohli popustit na uzdu fantazii a konečně se navzájem užít. Až příliš dlouho, na jeho vkus, ale povinnosti byly povinnosti a sotva je mohli zanedbávat nebo ignorovat. Společně strávený trénink se naopak zdál být přívětivým únikem z reality a navíc skýtal rozsáhlé možnosti, které Reed hodlal využít. Do jedné. „Ne. To ne.“ Pousměje se, než ji políbí na rty. Nikdy by mu neutekla daleko, nenechal by jí, raději by si ji znova chytil a dal jí dostatečný počet důvodů zůstat u něj. „Copak ti někdo brání?“ On ne, kdyby na to přišlo. Sám jí jež stačí rozvázat uzel na košili, která dost omezovala prostor pro jeho nenechavé ruce, jež zajedou pod její triko, aby zas a znova zjistil pro něj již dobře známý fakt – že se neobtěžovala nosit podprsenku, což ocení něžnými doteky dlaní. Chtěl ji. Sotva to chtěl – a nyní popravdě i mohl – zapírat. Byla jiná než Debbie, úplně jiná. Tmavovlasá, tmavooká. Povahově veselejší a popravdě nejspíš i stabilnější, což byl značný klid. A i když si v minulosti vybíral typy, co odpovídaly jeho bývalé manželce, v případě Friedy nemusel. Stačilo bohatě to, jaká byla ona sama, což jí opět dokáže dlouhým polibkem i o něco žádostivějšími gesty. To až po chvíli se zarazí, nejspíš v rámci myšlenky, co se vklínila do jeho hlavy. „Friedo? Hm… Je to fakt stupidní otázka, ale ty se chráníš prášky nebo… ne?“ Reed – zabiják romantiky. Zeptat se ale musel z toho prostého důvodu, že tuhle drobnost již jednou zanedbal. Sic se díky tomu narodil jeho syn, popravdě v tento moment a situaci by si další děti prozatím odpustil.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sat Jun 30, 2018 10:41 pm
"Je to jiné," dovolí si s ním nesouhlasit s hlavou nakloněnou na stranu, prsty propletené ve více než-li přátelském gestu. "Pro vás je to instinkt. Vezmete do ruky zbraň a... víte, jak funguje. Jak se s ní ohánět, vykrývat jednotlivé rány, způsobit zranění. Možná je pak složitější praxe, samozřejmě, ta chce cvik, ale... Nemůžeš srovnávat kouzla a zbraně." Nejistá si tím, že mu vůbec odporuje, pozvedne oči k Reedově tváři, patrně vyjukaná z náhlé touhy nechat ho pochopit jednotlivé rozdíly. Svůj dar milovala, nikdy by o něm neřekla, že je špatný, nezahodila by jej. Ani jedinkrát si neposteskla nad tím, jaké by to bylo, kdyby mohla ovládat lučištnictví nebo měnit vodu na víno. Jemně stiskne Rickovu tlapu v tiché odpovědi, než se sama rozpovídá. "Když mě poprvé postavili před knihy s magickými formulemi... nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se. Zahrávat si s kouzly... je ošemetná věc, Ricku, každému z nás se může vymstít. Není to jen... o teorii. O cviku. Je to... o koncentraci. O zodpovědnosti." S posledním slůvkem si skousne ret, vědoma si toho, že nyní bude znít jako profesorka někde na základní škole. Celé jí to mučilo, potřebovala, aby věděl, aby poznal, co je zač. Co všechno stojí za jejími silami. "Není to jen kouzlo. Když... když chceš vyvolat ducha... nebo hellhounda... Nejde o to, abys ho přenesl z Podsvětí sem. Prve... ho musíš nalézt. Nalézt mezi těmi všemi bytostmi, které jsou tam dole, volají tě, prosí, abys jim pomohl. Křičí na tebe, sténají bolestí tak moc, až si přeješ ohluchnout. A pak... ho najdeš. Nalezneš ho, to stvoření mezi všemi, věrné Hádovi. Přeneseš ho skrze stíny, vyvoláš jeho podstatu. Ale nakonec ji musíš ovládnout. Protože v momentě, kdy selžeš... někdo může přijít o život. A tak je to s každým kouzlem. Protože když něco zkazíš... už není cesty zpět. A čím častěji kouzla užíváš, tím víc cítíš, jak..." Nedořekne to. Nevysloví svoji obavu. Každým kouzlem více a více vnímala, jak ji temnota stahuje. Jak ji cosi táhne blíž a blíž propastem Tartaru. "Tak mi netvrď, že je to stejné, Reede. Není." Nikdo vlastně moc dobře netušil, co se za jejich uměním skrývá. Ještě pár let před Reedovým příchodem sruby Hekaté a dalších menších bohů prakticky nikdo neobýval, téměř neexistovali. Jejich obyvatelé umírali rychle. Frieda se bála toho samého, což ji vedlo k tvrdšímu tréninku schopností, ač jimi neoplývala.
"Takže chceš podvádět? To je velmi nesportovní jednání od někoho, kdo má jít příkladem ostatním instruktorům. A nejen jim," zašveholí nazpět v roli malé uličnice. Přeci jenom Reed obvykle vypomáhal Cheirónovi při těchto táborových aktivitách, jakými boj o vlajku bezpochyby byl. Konec konců kdo jiný by měl ostatní děti zachraňovat z nesnází, když ne vrchní instruktor? "Navíc i já musím jít svým sestrám a bratrům příkladem. I my se můžeme účastnit boje o vlajku jinak, než schováváním se za největší balvan, který po cestě najdeme." Stávalo se jakousi tradicí, že potomci Morfea, Hekaté a Iris bývali vybíráni jako poslední z posledních. Každý dal před nimi přednost Niké, Nemesis nebo Týché, kteří přinášeli štěstí nebo uměli něco víc než nepovedená kouzla. Každý dal před ní přednost Koukimu, což ji čas od času vytvořilo vrásku na čele. Hrdě pozvednutou bradičku rychle sklopí, když jí dojde význam Reedových slov. "Ou... Ach..." Třikrát rychle zamrká, Rickova poznámka ji nenechala chladnou. Působil tak sebejistě, což nebylo divu. Už nějaký ten pátek se mohl pohybovat ve společnosti jakožto dospělý zkušený muž. Frieda? Možná nějaké zkušenosti měla a upejpavá dvakrát nebyla, na druhou stranu Reed byl Reed. A už jen představa, že ji svádí za účelem dostat jí do postele, se jí... patrně líbila, jak prozrazovaly mírně zrudlé tváře. "Tohle není fér, Ricku. Já svoje oči používat nemůžu, ale ty svůj šarm ano?" A nestydaté řeči, což by mu taktéž ráda připomněla, kdyby jeho slova nevyzněla jako prohlášení, které v klidu může přednést před ostatními, aniž by si cokoliv dovtípili. Nanejvýš fakt, že chudák instruktorka bude trpět při výcviku.
Spokojené zavrnění zavibruje hrdlem, Rickovy doteky působily omamně a nutily Friedu zavírat samou spokojeností oči a dýchat o něco zrychleněji. Spodní ret skousnutý intenzitou, která se každým dotekem prohlubovala čím dál tím víc. Sama nikam nespěchala, její dlaně objevovaly instruktorovo svalstvo, dotýkaly se ho zas a znova. To až otázka, která přijde, přinutí tmavovlásku zastavit se a zmateně zamrkat. A odpověď? Ta na sebe nenechá dlouho čekat zpoza ironické poznámky. "Jasně, Ricku, jenom si skočím támhle do New Yorku, zrovna mi došly." Dobrá, tak jedovatá být nemusela, ale Reed patrně zapomínal, že ne všichni se podívají několikrát do roka za bezpečné hranice Tábora. "Myslíš, že by tu nějaká holka riskovala občasnou návštěvu lékárny kvůli práškům? Navíc... co bych s nimi dělala? Do... téhle doby." Nepotřebovala je, neměla důvod. A doufala, že Rick důvody hledat nebude. "Chápu... bojíš se, že se něco zvrtne a ve mně začne růst... dítě. Které ani nebude mít magické schopnosti, protože se to nepřenáší. Já tomu rozumím a sama bych se toho bála. Ale na druhou stranu... Radši podstoupím tohle riziko než fakt, že se ve frontě potkám s Empůsou."
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské údolí

za Sun Jul 01, 2018 2:30 pm
„Tohle jsi mi neměla říkat. Docela se mi líbilo žít v bláhový iluzi, že jsou kouzla a vyvolávání kompletně bezpečný.“ Věděl, že nejsou – už jen to, jakým způsobem dané slovo znělo, napovídalo, že se může jednat o dost ošemetnou a nebezpečnou zkušenost, přičemž jakákoliv taková se mu v případě Friedy příčila – a takhle možná ještě víc, neboť jsou situace, ve kterých by ji jednoduše nemohl chránit, ne před sebou samou. Zároveň není tak bláhový, aby jí omezoval v jejích schopnostech a v rozvíjení všech dovedností, co k potomkům Hecaté patřily. Snad se mu to celý jen nemusí líbit z pouhé starostlivosti, kterou choval vůči její osobě, neboť nechtěl přijít o další osobu, ke které si postupně, pomalu, ale jistě hledal a také nacházel cestu, jak dokazovala celá tahle chvíle. Ovšem již od začátku si byl vědom, že každému z nich visí nad krkem pomyslná gilotina a stačila jedna hloupost, jeden přešlap, který mohl mít fatální a konečné důsledky. Něco, co ve světě za hranicemi tábora již takřka neexistovalo, když byli polobozi dospělí, ale přesto jeho nejlepší přítel zemřel kvůli jednomu z monster a Reed si odnesl nehezkou jizvu. Zde? Zde byla pravděpodobnost o to vyšší a nejspíš byla chyba nalézt spřízněnou duši zrovna mezi táborníky. Sotva si však mohl vybírat – a i kdyby mohl, stejně by ho to nejspíš znova zavedlo k Friedě.
„Každej člověk se zdravým rozumem ví, že účel světí prostředky. Neříkám, že všechny prostředky, ale některé z nich… hm… klidně překousnu.“ Když budou dostatečně vynalézavý a dovedou je k cíli, proč by ne – za předpokladu, že to nikoho nebude stát život, končetinu či cokoliv podobného. „Můžeš jim jít příkladem v tom, že se dáš do kupy s někým fyzicky zaměřeným.“ S ním, jak jinak. „Ne jako dáma v nesnázích, ale jako povedený duo, co kombinuje schopnosti.“ Popravdě i nad tímhle poslední dobou dost přemýšlel – zdálo se, že lidé jako on a pak jako ona by mohli vytvořit dostatečně šikovné a silné dvojice, které by se navzájem doplňovali a tahali z toho druhého to nejlepší. Stačilo jen trochu týmového chování. Její nejistota, kterou jí vzápětí sebral svou poznámkou, na jeho tváři vyvol lehký úsměv. „Šarm?“ Povytáhne obočí. „Tak to už dlouho nikdo nenazval. Kromě toho to bylo spíš… varování. Nebo slib.“ Který stvrdí polibkem na rty. Počítal, že až si na sebe zvyknout a hlavně se jim povede skloubit chod tábora a jejich vlastní režim partnerského soužití, který byl přece jen relativně nový, čas se bude hledat lépe a soukromí snad taktéž. V tomto kontextu jej napadlo se o jejich vztahu třebas též zmínit, neboť by představa, že je někdo chytí při milostných hrátkách, mohla mnohé táborníky alespoň naučit klepat. Tuhle možnost však zatím hodlal nechat otevřenou a též čekal na ni bez potřeby cokoliv uspěchat, protože to pro něj minule nedopadlo zrovna dobře.
„Hm…“ Na její jedovatost odpoví pouze zamručením, co však není podrážděné, ale spíš zamyšlené. Měla pravdu, byla blbost počítat s touto možností, jen Rick si zvykl až příliš na to, že ženy, se kterými byl před ní, si tuhle možnost posichrovaly a nyní bylo na něm, aby myslel na ochranu její bezdětnosti. „Popravdě jsem tě donedávna úplně nešmíroval…“ Netušil, jestli neměla s někým v táboře pletky a raději se ani neptal – pro zachování zdraví svého i dotyčného, neboť by v něm dozajista viděl konkurenci. Neměl by jí to za zlé, samozřejmě, že ne, jen by se na onoho muže fakt hodně mračil. „Protože nevíš, jaký obludky můžou být tvoje vlastní děti…“ odpoví docela věcně a prakticky, těžko říct jestli vážně nebo ne – alespoň v první chvíli, v tu druhou se pousměje. Jeho děti z něj sice dokázaly vysát veškerou energii a elán svým věčným nočním brekem, protože vážně nebyly klidné – dle Debbie po otci – a později též zlobením, když začaly zvědavě lozit všude po domě, ale to nic neměnilo na tom, jak moc je miloval a jak moc mu jejich zlobení, co nyní mnohdy přešlo do zdravých koníčků, chybělo. To však neznamenalo, že toužil spadnout do rodičovství třetího dítěte stejně bezmyšlenkovitě, jako se to stalo s Jamiem, který byl výsledek jedné s nocí, kdy se s Debbie prostě zapomněli. Sic svého syna považoval za to nejlepší, co se mu v životě přihodilo, nehodlal riskovat podruhé, tentokrát jen s jinou ženou. „Ale… hádám, že to nevadí aspoň v tom smyslu, že je tu konečně klid…“ I v tom se našel najít nespornej klad. Možná, že si zrovna dospělácky neužijou, na druhou stranu mu však nedělalo problém si ji rozmazlit mazlením.
Sponsored content

Re: Horské údolí

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru