Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Horské jezero

za Sat Apr 28, 2018 3:06 am
avatar
Unclaimed
Počet postů : 1
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské jezero

za Sun May 13, 2018 1:11 pm
V Táboře opět zavládla kýžená pohoda. Většina sporů po pietním aktu ztratila na intenzitě, jednotlivé sruby krotily své chování, již nevznikal přehršel nových přestřelek jen kvůli malichernostem, které dokázalo vyřešit krátké vysvětlení. Všem, jakoby, spadla váha z ramen, působili uvolněněji, dokázali svět vnímat více otevřenýma očima, přestali tolik tíhnout k podléhání tíživé atmosféře a místo toho se rozhodli vytáhnout do boje vůči obcházejícímu stínu strachu. I když částečně stále přetrvávala nálada pošramocená minulými událostmi, a křik u Herma dosud nevymizel z listin pravidelné večerní aktivity, považovala Mizuki situaci za optimisticky postupující správným směrem. Strávila dopoledne v družném hovoru se skupinkou sestávající se z dětí Dionýsa a Deméter, kteří jí ochotně vysvětlovali rozdíl mezi jednotlivými odrůdami vinné révy, kde zevrubně popisovali nejen vzhledové rozdíly, ale též botanické klasifikace a náchylnost k nemocem. Většinu obyvatel tohle kázání bavilo omezenou dobu, přeci jen, tyhle děti dokázaly zapomenout, že už přešel oběd, když vám předávaly střípky svého vědění. Ona vytrvala celé tři hodiny, zatímco zamaskovávala potřebu jít si zívnout vždy prudkým pohozením hlavy. Ráda se pouštěla do hovoru s družnými jedinci a slušnost jí nikdy nedovolila poukázat na případně zbytečnou obsáhlost rozhovoru, neboť to mohlo vést k neúmyslnému uražení dotyčného. A zrovna potomci těchto bohů, ji měli vcelku v lásce, jelikož doteď se neprojevila nijak bojovně a ani nepodnikala tajné nájezdy na jahodová pole, kde by snědla dobrou desetinu celkové úrody. Platila za nekonfliktní a milou slečnu, která představuje dobrou společnici pro jakékoliv téma. Taktéž, sama sobě nezapřela, že jí lichotí pozornost, jenž u některých kluků vzbuzovala, třeba dnes, po ní nenápadně pomrkával Tyler, ale bohužel kvůli tomu, že bylo čtyři roky mladší, Mizuki věděla, že z toho nikdy nic nebude, i když měl opravdu krásné medové oči.
Seděla na kraji jezera, vlasy rozpuštěné, boty i s ponožkami odhozené po pravé straně, přičemž se pravou nohou čvachtala v průzračné hladině a prsty ruky kreslila drobné vlny v poklidném povrchu. Sledovala jednotlivé, nedokonalé kruhy, jak se roztahují do prostoru, čeří průzračný povrch. Dnes sebou nevzala Terriermona, zůstal v budově, která představovala přechodnou stanici pro většinu polobohů, ale jí zůstávala domovem již šest let, nepředstavitelná doba pro většinu určených, jen málokdo musil setrvávat tak dlouho bez vyvolení božským rodičem. Překvapivě, zrovna tohle ji naprosto netrápilo. Respektovala rozhodnutí, že není zatím dostatečně připravena stát se reprezentativním potomkem, trpělivě přijímala ony ústrky. Chodila ostatním gratulovat, přála jim štěstí do budoucna, upřímně, bez známek zášti. Věřila, že jednou nadejde i pro ni toužebně očekávaná doba, nalezne zlomek minulosti, dozví se, kdo sestoupil z Olympských výšin, aby právě jí daroval život. Voda chladila. Ona vykreslovala na hladině roztodivné obrazce, jenž se stejně rozplynuly, jakmile se dostaly příliš daleko do jezera. Naslouchající štěbetání ptáčků obývajících tahle zastrčené místa, začala si pobrukovat jednu starou japonskou písničku, kterou se učí malé děti jako jednu z prvních. Blok s tužkou zapomněla, šachy si nevzala, takže jen naslouchala zvuků přírody a pomalu se ponořovala do neuvěřitelně uklidňující melodie.
avatar
Počet postů : 1
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horské jezero

za Wed May 16, 2018 8:24 pm
Příliš mnoho barev se zabodávalo do světlounkých očí, momentálně bolestně přimhouřených při pohledu na veškerý jas, třpyt a odstíny místa, které měla pomocí svých schopností svrhnout spolu se sourozenci podobně temných bohů, mezi něž se počítala i její matka, královna duchů, Melione. Florence patřila mezi velmi nechápavá dítka v tomto intrikářském směru - nikdy jí neposkytovalo radost někomu škodit, šlapat po snech, dupat po šťastných vizích nebo mu závistivě krást pohádkové konce. Nepřekypovala radostí při vyhlášení válku všem bohům z Olympu a jejich potomkům, které ani neměla tu čest poznat. Skromná, nekonfliktní a poněkud plachá dívka se raději držela opodál s hlavou sklopenou a očima upřenýma k zemi, do níž by se nejraději propadla. Pokaždé svírala drobné pěstičky tak, až jí vhrkly slzy do očí samou bolestí, jak si nehty drásala měkké dlaně jenom proto, aby něco nenamítla. Bohové neuměli moc dobře odpoštět, trestání jim bylo k užitku daleko více než-li podle nich hloupá schovívavost a omilosrdnění. Raději ničili vše, co jim stálo v cestě, bořili svět do samých základů a se spokojeným smíchem naslouchali libozvučnému pláči nešťastníků. Světlovlasá dívka podobného ražení nebyla, spíš naopak - držela se opodál a pokud byla přeci jen vyvolána jménem, pokoušela se nalézt cestičku, skrze níž by nebylo třeba každému navrátit sto násobek hrůz. Ani její matka nefigurovala jako jedna z těch, které v předních liniích nabírají nové rekruty, přijímají je s manipulativní touhou podrobit si co nejvíce nepřátel, jimž olympský trůn, dle jejich slov, nepatří dosavadním bohům, ale právě jim. Těm, kteří byli odstrčeni, aby se tísnili v Podsvětí.
Svět plný hrůz, mučení a trpkých zkoušek bez vítězství, opustila ráda. Možná až příliš ráda. Život smrtelníků, který doposud znala pouze z vyprávění, ji lákal svou nevšedností a neomezenými možnostmi. Jediné, co ji vadilo, bylo příliš mnoho světla a ostré barvy, proti nimž útrpně přivírala oči v chorobné touze nevidět nic z těch jasných, do očí bijících odstínů. Upřednostňovala šedavost, nudný stereotyp, kam se jen sem tam nachomýtla jiná barva - obvykle notně vybledlá a neurčitá. Zatímco zde? Na každém rohu zelenavá tráva hlásající svou svěžest a čerstvost. Až přízračně modrá obloha odrážející se v ještě modravějším jezeře, k němuž odmítala pohlédnout. Jasně oranžová táborová trička, která si sem tam někdo na sebe navlékl. Dokonce i vzduch jí připadal barevný. Nebylo divu, že se uchylovala k samotě a do míst, kam by lidská noha obvykle ani nepáchla - hřbitov, ruiny jakéhosi chrámu, blízkost Jižního lesa, kde se prý nacházely nestvůry z Podsvětí, sloužící jako tréninkový nástroj pro ty chrabřejší. Vyhledávala samotu, místa, kde by mohla komunikovat se svými duchy. S někým si popovídat, neboť zdejší děti na drobnou dívenku působila až nešťastně hyperaktivním dojmem, kdy chvíli neposeděla, nepostála a jednoduše někoho neustále vyrušovala. Včetně její maličkosti.
S povzdechem klesne do trávy, na rtech nespokojený výraz, jež nesmaže ani klid v přírodě. Barvy vnitřně zřížaly nebohou dušičku, ani k tělu přitisknutá tlustá knížka nepomáhala Florence bránit se před okolními vlivy. Alespoň zde byl klid, ačkoliv zpěvaví ptáci rušili jednotlivé myšlenky, plašili je jako nedbalý lovec děsí svou kořist. Nedokázala zapadnout. Toto místo se vyznačovalo něčím, co do této chvíle nepoznala - přátelským prostředím. S bratry a sestrami se nestýkala, jediné, co je spojovalo (krom plánu na ovládnutí světa), byl patrně pouze Hermův srub, kde byl každý nováček ubytovaný. A to šílené dělení se o kousek volného místa. Jak by v tomto mohla ochránit své tajemství?
Sponsored content

Re: Horské jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru