Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Podkroví

za Tue Jan 23, 2018 5:10 pm
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Apr 17, 2018 12:45 am
Vůči tomu, co se stalo Friedě, musel mít výčitky docela přirozeně – ačkoliv se tak tvářil, Reed nebyl jen necitlivej idiot, kterému nezáleželo na nikom jiném než na sobě. Uznal, že tenkrát v jeskyni to přehnal, ignoroval zákonitosti přírody a jednu malou instruktorku, která absolutně nestála o to mu být v úkolu, jež na ni uvalil, nápomocná, to málem stálo život. Naopak za ni z části převzal zodpovědnost, což pro ni mělo kladný výsledek – jednoduše ji přestal šikanovat a začal se starat, snad jako by mohl celou záležitost odčinit. Strávil u jejího lůžka na ošetřovně prakticky dva dny, dokud sám nebyl z toho všeho nevrlý, takže ho Hébé vykázala. Kanady jí přinesl, přesně jak slíbil, ba dokonce i se třemi fixami s barvami, které svítí ve tmě. Ne, že by se kolem ní vyloženě ochomýtal, ale rozhodně přestal být vůči její osobě tak povýšený a začal zjišťovat… že ji možná přece jen dřív podceňoval, když ignoroval její přirozené schopnosti. Možná, že nebyla zrovna fyzicky zdatná a nezakládala si na schopnosti postarat se o sebe, ale marná nebyla. Využívala to, co uměla, ze svých schopností dělala svou nejsilnější zbraň, která ve výsledku nemusela být tak špatná, za jakou ji dříve považoval. Intenzitou své výuky sice nepolevil vůči jejím sourozencům ani polobohům jim podobným, ale postupně si byl ochotný přiznat, že třeba… třeba jednou začne vymýšlet něco, co bude více rozvíjet jejich schopnosti místo toho, aby je vyloženě psychicky a fyzicky týral a nutil je sáhnout si na dno s myšlenkou, že něco takového jim jednou může zachránit život. A přitom k tomu, aby se dostal k podobnému zjištění, stačila jedna malá hloupá chyba. Jeho chyba.
A v současné chvíli byla také jeho poslední záchranou, s kým si trochu necitlivě přehodit hodiny příští týden tak, aby měl celou středu volnou a mohl tak vyrazit na Jamieho zápas. Normálně by to neřešil a všem těm, kteří připadaly na jeho hodiny ten den, by dal prostě pokoj, na druhou stranu ho ta banda ani trochu nepřesvědčila o tom, že si něco takového zaslouží – ba naopak se chovali jako nevycválaná cháska a po konzultaci s Cheirónem mu stihlo dojít, že i přes jeho chápavost vůči Reedově rodinné situaci, by z toho kentaur nebyl nadšený. I tak bude mít na jeden den v poměrně kritické časy o instruktora méně a nezbývalo než doufat, že nikdo si neudělá žádnou botu. Až po notné chvíli trochu neurotického vyptávání ho konečně někdo navede do podkroví, do skladu, ve kterém si Frieda nejspíš libovala – nebo také ne, protože inventura nebaví nikoho. Schody bere tak nějak ze zvyku již po dvou, než se ocitne na prahu podkroví, kterému se jinak vyhýbal z jednoho prostého důvodu – kvůli jeho obyvatelce. Popravdě, pokud bylo něco, co nechtěl znát, pak to byla budoucnost, které se upřímně děsil. Ne tak kvůli sobě, jako spíš pro fakt, že by zjistil, že se třebas Debbie znova vdá a on o děti přijde úplně, což byl mimo nějakou nešťastnou nehodu asi nejhorší možný scénář. Pro jistotu dá svou přítomnost najevo i zaklepáním na futra, zelenohnědé oči skenují sklad, co se zdál na první pohled prázdný, ale složka s papíry dávala najevo, že se skutečně jedná jen o dojem. „Friedo?“ pronese tázavě do prázdna, tak trochu s obavou, jestli ji náhodou něco nezavalilo, protože tu bylo znepokojivé množství věcí. Vejde do místnosti, pohled hned přitáhne vrstva prachu, co svědčí, že už tu pěknou řádku let nikdo neuklízel. Takže se možná spíš udusila při astmatickém záchvatu. „Asi… bych od tebe potřeboval laskavost a jsem ochotnej tě za to dostat z tohoto bordelu…?“ Ačkoliv tak nějak tušil, že Frieda si v tomhle bude spíš libovat. Starý zajímavý věci. Koho by nezaujaly?
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Apr 17, 2018 1:07 pm
Od chvíle, kdy se probudila na ošetřovně, se její svět změnil. Minimálně z části ano. Z té, kdy si nepamatovala polovinu věcí, některé nové informace obhlížela s očima přimhouřenýma plnými podezření a v hlavě jí vrtal červíček pochybností hluboko se zarývající do šedé kůry mozkové. Mnohé ze svých žáků nepoznávala, natož své nevlastní sourozence. Jako by posledních několik let neexistovalo a dívka je přeskočila vstříc budoucnosti. Zprvu její kroky následoval průchod zmatení, až se sem tam zdálo, že se jí ujme záchvat úzkosti a počínající hysterie, naštěstí vždy si zavčasu uvědomila, jak hloupě by si počínala. A navíc tu byl někdo, kdo se jí pokoušel v těchto momentech poznávání podržet. Reed, její nadřízený, jak jí sám oznámil, když se začala vyptávat a jeho ramenatou postavu zasypala přehršelem nekončících otázek. Jak se ukázalo, sama zastávala post instruktorky. Naštěstí ne žádného pohybového rázu, což jako jediné ji nutilo oddechnout si a děkovat všem bohům, neboť se zraněním utrpěným před lety při jednom z tréninků na ledě by asi těžko zvládala náročné překážkové dráhy nebo boje na dřevěném mostě zavěšeném mezi dvěma stranami lesa. Poučovat táborníky o nebezpečnosti monster za hranicemi jejich území? Skvělé. Tak moc, že se samou úlevou rozesmála, stíraje si slzy z tváří. Nebyla srab, pouze uvažovala racionálně. Se svými schopnostmi na tom byla mnohem lépe než kdejaký potomek Morphea nebo Týché, na druhou stranu vyvolávání duchů žádnou příšeru do Tartaru neposlalo.
Postupně se začala seznamovat s Táborem a jeho obyvateli. Na některé si sama přirozeně vzpomněla, jiné si nedokázala zařadit. Přátelským projevem se pokoušela stylem pokus-omyl znovu zapojit do táborového dění, zjistit, kdo je vlastně jejím přítelem a kdo patrně nepřítelem, což padlo na všechny Áresovce a část Afroditiných dcer, které nepřestávaly potomky Hekaté osočovat z šílenství, které jim obalamutilo mysl. Hodně času začala, téměř paradoxně vůči jejich předchozímu, prakticky nenávistnému vztahu, trávit s Reedem. Kdykoliv ji přišel navštívit, vykreslil jí úsměv na rtech, spokojenou náladou sršela na všechny strany. Hodně se vyptávala - předně na těch několik let, které si nedokázala vybavit. Hébé jí radila klid na lůžku, což šlo pouze s enormním množstvím knížek, které si nechala donést, jinak by sebou mlela na lůžku hodiny, než by ji přikurtovali pomocí pásů. Problém byl ten, že Frieda četla hodně. A rychle. Celý stoh o pěti tlustých bichlích, které jí měly vydržet přinejmenším na tři dny, zhltla za pár hodin. Nakonec přečetla celou vlastní zásobu knih, dělaje si poznámky při okrajích, až prsty nesly známky zašpinění inkoustem. Jak se ukázalo, k plnícímu peru si nesla větší důvěru než k propiskám. Po třech dnech nepřetržitého pozorování byla konečně propuštěna z péče místních ošetřovatelů, jimž velel jeden z vrchních lékařů. Začala pátrat po své minulosti tou nejpřirozenější cestou. Ta druhá se zdála poněkud těžší - projít se do Podsvětí a tam hledat řeku Mnemosyne, která by jí mohla navrátit vzpomínky po napití se z ní. Tohle místo nehodlala riskovat, ne teď, když se teprve znovu zaučovala. Časem? Kdo ví. Možná si vzpomene sama od sebe, i to byla možnost, které se momentálně držela zuby nehty. Prozatím se spokojila s vyučováním studentů, kdy jí mnozí museli nenápadně navádět na správnou cestu a oznamovat jí, co všechno už probírali a do čeho by se měli pouštět dnes.
To až dnešního dne získala trochu prostoru pro sebe. V naději, že si snad na něco vzpomene, se dobrovolně nabídla na inventuru bordelu v podkroví hlavní budovy, kam všichni táborníci, účastnící se výprav, odhazovali trofeje, o které nikdo nestál. Některé si nesly ošklivé vzpomínky na ztrátu společníků, jiné jim nebyly k ničemu. Malá očarovaná zrcátka samotnou Afroditou, několik zlomených mečů, jakási past, která se pokaždé zacvakla tak ostře, že i Frieda několikrát vylétla do vzduchu leknutím, a mnoho dalšího. Několika lexikony vyvedené tuze škrábavým písmem o velikosti blech psích se právě prohrabávala, předčítaje si z nich. Tmavé vlasy smotané do drdolu vysoko na temeni, velká čokoládová kukadla skrytá za tlustými brýlemi, které jí pomáhaly louskat text v cizím jazyce. Černé legíny zašpiněné prachem usazeném na každém z volných i zabraných povrchů, černé volnější tílko s hlubším výstřihem (pod nímž klasicky chyběla podprsenka) dopadlo obdobně. Na rtech pobrukovaná melodie z nějakého starého sitkomu, jehož znělku si vybavila, vyštrachaje ji ze dna paměti. "Hm?" Aniž by si byla čeho vědoma, už začínala odpovídat na zvolání jejím směrem. Oči odmítala pozvednout od zajímavého textu, to až požadavek o laskavost ji přinutil odtrhnout se, zvednout hlavu a později i tělo. Chyba. "Au! U všech duchů!" V první chvíli se jí povedlo na sebe srazit jen a pouze několik titulů. Poté následovala apokalypsa. Strhla na sebe vše v dosahu, až skončila zapadaná celou řádkou naprostých zbytečností. "Vydrž! Po-počkej... Já jen... Vyle-... Sakra... zu!" Pokoušela se vytáhnout z hory předmětů, které ji zaskočily jako lavina lyžaře. "Co... Co potřebuješ?" Konečně se jí povedlo vytáhnout toho všeho. Tílko spadalo z ramena a odhalovalo víc z výstřihu než bylo nutné, několik pramínků uniklo z drdolu, špinavější byla víc než před chvilkou. Po čele se ještě táhla viditelná jizva od nešťastného nárazu, světlounká na snědé kůži, dlouhá, naštěstí alespoň tenká. "A-ahoj..." Zčervenalá se pokoušela dodat si trochu důstojnosti, oprašujíc ze sebe hromadu prachu, ruce několikrát překřižující přes sebe, než se spokojila s jejich spojením za zády.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Apr 17, 2018 4:42 pm
Přestože neslyšel její tázavé brouknutí, tu malou apokalypsu, kterou způsobila svým narovnáním, mohl sotva přehlédnout – za prvé se konečně znatelně ozvala, za druhé se vysoká skřínka s různými předměty po jeho levici zatřásla a těžce získaná harmonie onoho místa, kde každá věc závisela na té druhé a ta zas na třetí, se začala s rachotem – a také její nadávkou, ač velice vkusnou na rozdíl od těch Reedových – hroutit. Jeho reakcí je, alespoň v první chvíli, povytažení obočí, ke kterému se brzo přidá i poťouchlý a pobavený úsměv na rtech. Podobná nešikovnost totiž působila poměrně roztomile, ač poněkud nebezpečně vzhledem k tomu, že na ní mohla skončit celá skříň. Takhle to bylo pravděpodobně jen pár knih. Se zavrzáním podlahy zamíří jejím směrem uličkou mezi starými zaprášenými krámy, které krom Friedy už pravděpodobně nikdo nevezme do ruky, přičemž se popravdě snažil nemyslet na to, že mezi věcmi žije pravděpodobně četná kolonie půvabně chlupatých a pořádně velkých pavouků. Reed se ukáže být aspoň dostatečně iniciativní, aby jí z cesty odtáhl rozměrné zrcadlo, z něhož zbylo jen pár střepů u spodního rámu, a ona tak při vyhrabávání z bordelu dostala trochu prostoru. „Přežilas… to?“ Druhá část krátké věty je pronesena z notným zpožděním z toho prostého důvodu, že pohled na ni jej trochu zarazí, že pobavený úsměv, co se na jeho rtech od rozvodu nikdy neobjevoval příliš často, zůstal. Frieda možná nikdy nebyla ras na svůj zevnějšek jako Afroditiny dcery, které trávily před zrcadlem hodiny krášlením něčeho, co již krásné bylo – což si Rick jako chlap přiznat uměl, ovšem v jeho očích byly tak trochu přihlouplé dylinky, které ztratily svoje kouzlo tehdy, když otevřely pusu – ale nyní působila trochu komicky. Zaprášená, rozcuchaná a… bez podprsenky. Jak jinak. Stačilo, aby pohledem sjel k jejímu výstřihu, který provokativně odhaloval opálenou pokožku dekoltu do větší míry, než se slušelo a patřilo – a stejně nevhodnou dobu na něm setrvá pohledem, než znova těkne k hlubokým hnědým očím za skly brýlí s tlustými obroučkami.
„Možná by ses chtěla trochu… upravit. A nemyslím tím zrovna sprchu.“ I když tu bude docela nutně potřebovat taky, pokud nechce chytit svrab. Jakkoli byl daný pohled lákavý, rozhodl se být víc dospělá osoba než úchylný instruktor. Frieda nebyla jeho typ – vlastně se asi neřadila k ženám, které by v baru či kdekoliv jinde oslovil jako první. Faktem však zůstávalo, že díky času strávenému po jejím boku, aby jí byl nápomocen při vzpomínání, přičemž jeho závazek mu připomínala vybledlá jizva na čele, začal oceňovat některé její ženské přednosti. V čokoládových očích se vždy skrývala jiskra nadšení i tajemnosti, jakou oplývají děti Hecaté, díky brýlím a ostatně i tmavým vlasům působila vychytrale a on rychle stihl pochopit, že její znalosti krom fyziky a matematiky zdaleka převyšují ty jeho (ačkoliv proti blondýnám netrpěl předsudky, ostatně Debbie byla lékařka), i její povaha, co mu dřív přišla kardinálně otravná, byla něčím, co začal oceňovat. Snoubila se v ní dospělá vyspělost s dětskou hravostí, nejistota a určitá nesmělost, co se i nyní projevila, když netušila, kam s rukama. Zkrátka a dobře, i Reed si musel přiznat, že některé věci v minulosti ignorantsky přehlížel – prakticky cokoliv se týkalo Friedy byl jeden z těchto bodů.
„Ahoj…“ odpoví ještě nakonec i na pozdrav s uchechtnutím, než zavrtí hlavou, aby se vrátil do méně zaprášené reality. Popravdě se mu nechtělo žádat zrovna ji – vzhledem k okolnostem na ni nehodlal házet víc povinností, než kolik bylo opravdu nutno, na druhou stranu nechtěl hloupě promarnit příležitost, aby se po dlouhé době viděl se svým synem a s trochou štěstí i Eve, pokud na zápas přijde. V lehce nervózním gestu se podrbe na zátylku, než znova založí ruce na hrudníku. Má upřímnou touhu ramenem se opřít o ono těžké, nyní lehce posunuté zrcadlo, ale v tomhle případě též dostatek rozumu, aby to neudělal. „Myslíš, že bys za mě mohla vzít hodiny příští středu? Ve smyslu… Já nevím, suplu? Potřeboval bych den volna.“
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Apr 17, 2018 5:30 pm
Stála tam v celé své kráse. Poněkud ušmudlané, plné prachu, až se sama rozkašlala, jak se v hutném oblaku zvedl a dorážel na dívčiny plíce. Na vzhledu jí nikdy extra nezáleželo. Jako každá dcera Hekaté, i ona tíhla k tmavým barvám s heslem 'čím tmavší, tím lepší', tudíž šatníku dle toho dominovala převážně černá a všechny její možné odstíny. Mohla se chlubit celkem štíhlou postavou, snad jen s trochu zaoblenou v oblasti boků a stehen díky pravidelnému posilování, aby jí noha nezahálela a nezakrněla. Na druhou stranu čas od času působila jako tintítko, které se protáhne nějakou tou malou skulinou nebo se dá zavřít do kufru. Rozhodně dobrý typ pro budoucí vrahy. Exotickou přitažlivost dodávala snědá pokožka, nazlátlá jak v letních, tak v zimních měsících, kdy nepotřebovala trávit minuty pod spalujícím světlem v soláriu. Tmavé oči jiskřily radostí ze života i touhou po poznání, které si osvěžovala den za dnem, dlouhé vlasy se zlehka vlnily po zádech, obvykle rozpuštěné, pokud po ní někdo nechtěl zdolávat horolezeckou stěnu (naštěstí bez bonusu v podobě horoucí lávy přetékající z vrchu). To si je pak smotávala do uzlu jako v každé činnosti, kdy se jí mohly plést nebo někde zachytit. Tak tomu bylo i dnes - v bordelu, kterým bylo prostředí podkroví známé, se hned zezačátku zachytila několika prameny do dvířek od skříně, šuplíků a několik se jich namotalo i na podivně vyhlížející dřevěnou panenku, která ji k smrti děsila, že jí radši zahodila do kouta a vyděsila tak hejno malých myšek, co si v oněch místech vybudovaly rezidenci i s letním sídlem. "Jo, dobrý. Jsem živá a... asi i zdravá. Do zrcadla se raději nebudu koukat, takže mi jako hodnotící parametr budeš muset stačit ty," z úst vypustí všechno rychleji, než původně bylo v plánu, což jí dojde vzápětí. "Tedy ne, že by na tobě bylo něco špatného, vůbec ne! Jsi fakt pěknej chlap a... A můj nadřízený, takže to vyznělo pravděpodobně fakt špatně," povzdech, který následoval, hovořil sám za sebe. Stávala se hračkou svých vlastních myšlenek, nechávala se zmanipulovat jako nějaká malá holka stojící před svým školním idolem, nejlepším klukem na střední, předsedou třídy, premiantem a kapitánem sportovního týmu. A ona? Typická brejlounka, šprtka, která vysedává hodiny v knihovně den za dnem, úkoly má vždy jako první hotová a mezi ostatními se řadí do kategorie asociála bez budoucnosti. "Chci říct, že... mi budeš asi muset říct, jak moc jsem potlučená, odřená a celkově...," máchne rukama kolem sebe, upozorňujíc na svou téměř metr osmdesát centimetrů vysokou maličkost. "... Zdevastovaná."
Odpovědi se jí dostane prakticky hned s lehkým poukázáním na jisté partie, kdy jedinou reakcí zůstává její nechápavé zamračení. Očima těkne dolů k dekoltu, jehož jedna část se více než méně odhalila, díky vrcholek ňadra vykukoval o něco víc, než bylo zdrávo. Naštěstí ne do té míry, aby to snad působilo jako vyložená provokace či špatný pokus Reeda svádět formou adaptace pornografického filmu. "Ach!" Ramínko je hned vysunuto po paži vzhůru, kam patří, čokoládová kukadla těknou do prostoru více nalevo, jak se pokoušela uhnout pohledem a přitom se studem nepropadnout do cizích krajin. Obvykle by s něčím podobným neměla zas až takový problém, vždyť ji Reed už nahou jednou viděl, když ji svlékal z trička, aby jí zabalil do své mikiny při oné nešťastné události. Na druhou stranu zde byli sami a situace působila jinak, než co si pamatovala. "Díky." Prsty zavadí o několik pramínků, které se uvolnily, rychle je zastrkávaje za ucho, aby si alespoň z části dodala na vzhledu knihomolky, za níž se skrývala. "Fajn, takže... cos potřeboval?" Zeptá se znovu, tentokrát se zhoupávajíc stylem pata-špička, aby mu ukázala, že si z předchozí záležitosti nic nedělá. Byl to jen další znak nervozity, kdy se za každou cenu pokoušela působit tajemně. Namísto toho si tak akorát natáhne poraněný sval, až tiše sykne a rychle toho nechá, přehazujíc váhu na zdravou nohu. "Co? Jo, jasně, nebude problém, já se... o to postarám. Jestli je to všechno, tak-...," snažila se mu naznačit, že může jít a nehledět si ji. Potřebovala si sednout a zraněnou nohu trochu promasírovat, aby ji upustila dravá křeč svírající každičký sval v lýtku. Rozhodně tak nehodlala učinit před ním. Kdo ví z jakého důvodu? Netoužila, aby ji viděl slabější, než už měl tu čest. Další marnotratná holka od Hekaté, která se o všechno zraní.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Tue Apr 17, 2018 11:14 pm
Jsou slova, která od ní nikdy nečekal. Slova, která k jejich vztahu, před onou nehodou značně opovržlivém a nenávistném, jednoduše nepatřily. Třeba taková, ve kterých uznala, že vlastně vypadá docela k světu a jeho zevnějšek nebyl úplně k zahození. Na jednu stranu by se za to měl nesnášet ještě víc, protože to tak akorát potvrzovalo výpadek paměti, na druhou stranu však pracovalo jeho mužské ego, co ho donutilo se při jejím blábolení pobaveně usmívat - a těmto úsměvům se bránit, takže mu tak akorát zarputile cukaly koutky nahoru. „Jo… Trochu jo…“ S hraným cynismem jí odpoví na její zaváhání, co ji zjevně samotnou rozhodí, protože – jak si již rovněž stihl zvyknout – byly věci, které neplánovala říct, prostě z ní vypadly a přiváděly ji do podobných situací, které mohl Reed využít. Aby řekl pravdu, docela si to užíval. Netušil, jestli se jí paměť někdy vrátí a pokud, tehdy mu asi pořádnou flákne. Pokud jen jednu. V současné situaci ale neměl co ztratit, takže vesele pokračoval v divadle, které pro ni přichystal, aby zjistil… že najít k ní cestu není tak těžký. Frieda byla docela přátelská bytost, pokud na ni člověk neřval, nerýpal do ní, nesnažil se zabít její sourozence a vůbec všechny fyzicky nenadané polobohy. Bytost, s níž mu ve výsledku nevadilo trávit čas a která mu nezačala lézt na nervy, jak povýšeně předpokládal na začátku a bral to jako součást svého trestu. Protivné a cynické řeči se tak změnily na odlehčené škádlení, které mu – světe div se – tak trochu chybělo. Se svými ženskými společnicemi málokdy došel do takového bodu, kdy by se setkání s takřka absencí citů změnilo na… nu, bůh ví, jaký to měli s Friedou vztah, rozhodně byl však přátelštější a přívětivější než ten předchozí. Nakonec však zavrtí hlavou, aby to případně nechala být. „I přes svou.. zdevastovanost vypadáš… hm…“ Na moment se odmlčí. Ne, že by musel, ale stejně ji sjede očima. Sic se bylo na co dívat, nyní to rovněž udělal spíš pro to, aby ji trochu rozhodil, snad i uvedl do rozpaků, neb šedozelené oči působily velmi pozorně a bedlivě, aby jim neunikla jediná nedokonalost, kterou však nenacházel. „V pohodě…“ zhodnotí nakonec, znepokojivě znale. To vše však ve výsledku bylo jen součástí hry.
I od prachu byla Frieda docela půvabné stvoření, aniž by nutně musela mít lehce lascivně spuštěné ramínko, přestože upřímně pochyboval, že na něj nastražila sváděcí past a udělala to naschvál. Na to by si vybrala jiné prostory než půdu, ze které by jeden dostal tak akorát astma. Ramínko je navíc velmi rychle spraveno a dle jejího pohledu lze soudit, že ze studu netuší, kam s očima – a když jemně pootočí hlavu, Reedovi neujde drobnost, který předtím přehlídl. „Jen malej detail… Dovolíš?“ Aniž by opravdu čekal na dovolení, stačil jeden krok k ní, aby se dostal do její blízkosti. Zvedne ruku k jejímu obličeji, ani ne tak pro romantické pohlazení nebo tvrdou (a bezdůvodnou) facku, ale aby vybral z vlasů dvě drobná pírka, co se pravděpodobně urvaly z nějakého polorozpadlého lapače snů – korunu tomu nasadí tehdy, když jí je ledabyle a rozverně strčí do drdolu. Aniž by cokoliv tušil o jejím původu, když už díky snědé pleti a rysům působí alespoň maličko jako indiánka, může být indiánkou pořádnou.
Při jejím souhlasu viditelně ožije. „Fakt?“ Musel se ujistit, že s tím nebude mít problém. „Klidně za tebe pak vezmu ty tvoje, nebo… hm… tak něco?“ Z její strany nenásledovala podmínka, podrážděný pohled, nic – a Reedovi to tak umožnilo zmizet z Tábora za dětmi, které mu po takové době již zoufale scházely. Tenhle akt ho tak akorát přesvědčil o tom, že začali špatnou nohou – nebo spíš on začal, ve své panovačnosti a zahořklosti, které si vybudoval. Frieda byla… prostě hodná. A Reed začínal upřímně litovat toho, že se k ní choval jako naprostej idiot a ignoroval fakta o její osobnosti, protože tímhle gestem – ač to nejspíš sama netušila – se mu hluboce zavděčila. Díky tomu, že však stojí tak blízko její osobě, sotva mohl přeslechnout její bolestné syknutí i okamžité přenesení váhy na druhou nohu, což vyvolá zachmuřený výraz. „Máš něco s nohou?“ Nikdy zrovna nechodil kolem horké kaše, zbytečně to zdržovalo. Nikdy předtím si – docela pochopitelně – nevšiml, že by měla problémy a nespojoval si to tedy s žádnou dlouhodobou záležitostí. Posun v myšlení ani nezaznamenal – nebyla to totiž nešikovnost a neschopnost, co se mu vybavila v hlavě, jako spíš starost o to, co se s ní děje. „Podvrtnutej kotník?“ Zkusí tipnout s tázavým výrazem, než kývne směrem k parapetu kulatého okna, co měl dostatečně širokou plochu. „Co kdyby sis sedla?“ Možná nebyl zrovna Hébé, ale tuhle medicínu nebylo těžké navrhnout, přičemž se základními úrazy si rovněž dokázal poradit.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Wed Apr 18, 2018 12:54 am
"J-já to tak neto-... Nemy-... slela," zakoktanost skloubí s uzarděním ve tvářích, oči plaše sklopené k zemi. Situace, v níž se ocitla, byla podivně nová, nezvyklá pro dívku, jakou byla. Nikdy se tak úplně nebála vpálit někomu něco do očí, na druhou stranu existovaly jisté hranice, jež nepřekračovala, ani kdyby na tom visel její život. Při projevu násilí se krčila, při křiku taktéž, dokud nesebrala odvahu vrátit mnohdy bezdůvodný křik i s úroky a vytasit se s ramenatou pózou, co jí byla spíš k újmě než k užitku. Nikdy nepůsobila zrovna dvakrát výhružně a bylo jí jasné, že se tento postoj do budoucna nezmění. Zkrátka bylo souzené tmavookému děvčeti s velmi noblesním francouzským jménem, které nesnášela, aby se potýkala s nedokonalostí v podobě svého fyzického... neumu. Před Reedem si nebyla jistá. Netušila, zda se vžít do role vychytralé bojovnice, ohánějící se nejen kopím, ale též silnými řečmi, které jen tak někdo neporazí. Či snad nakrčit nos a troufale jej ohrnout s nějakou velmi inteligentní poznámkou na Reedovu adresu? Spokojila se s tím, co z ní vypadlo - jakási ukoktaná odpověď, kdy jí na tvářích pohrávala dávka studu a provinilosti za nepříliš vhodné poukázání na vztah, který mezi nimi panoval, totiž šéf a zaměstnankyně. Sotva sekretářka, aspoň zde si polepšila. "Teda myslela, ale ne tak, aby sis to vyložil nějak jinak. Jako že snad po tobě toužím a pro povýšení jsem schopna udělat cokoliv. Což nejsem!" V hrdiné verzi, kdy máchne rukama, načež je okamžitě překříží na hrudníku v obranné pozici, tak vynechá jednu podstatnou část - tu se zmínkou o toužení po něm. Rick se jí líbil, které pak taky ne? Byl vysoký, ramenatý, vzbuzoval nejen dojem nebezpečí, které potká každého, kdo se mu připlete do cesty, protože by je nejspíš jednou ranou poslal do Morfeovy říše, ale také chytrý, což patrně zdědil po matce. Možná i po otci, konec konců si Athéna nevybírala za milence nějakého tupce, ale toho, komu to v hlavě pálilo. A i přes čelist, s níž patrně louskal buráky, působil velmi mužně. Dominantně, což byla vlastnost, která Friedě imponovala, ačkoliv ne vždy. Nesnášela typickou nadřazenost, tendenci si z ostatních vytáhnout respekt vůči osobě dotyčného zastrašovacími metodami. V Rickových gestech, v pohledech i hlasu vše působilo přirozeně a ona autoritativnost hlasu brala hnědooké Friedě jedním slovem dech. Dokázala si představit, jak za nimi zavře dveře, otočí klíčem v zámku a svým typicky velitelským hlasem pronese památnou větu, z níž jí ještě teď, při hloupé a naprosto naivní vidině, která se nemohla splnit, řekne "Svlékni se". Nic víc, nic míň. V ten moment by věděla, že její vůle skončila rozpucovaná na kousky. Podlehla by. Jeho hlasu, vábení a přirozenému respektu, aby tílko následovalo krámy na zemi a po něm i legíny, připomínaje tak zrození Venuše, slavné to dílo. Jen ne z mořské pěny, ale v pořádných oblacích prachu způsobujících dávivý kašel. Romanika hadr.
"V pohodě... No, mohlo to dopadnout hůř. Mohla jsem vypadat jako Skylla. Nebo Medúsa. Ale to bys pak při pohledu na mě zkameněl, což...," krátce se prohlédne, načež zhodnotí svůj vzhled lehce povytaženým obočím. "Ne, až na tenhle přívěsek trpím značnou absencí hadů a ty kamení. Kamene. No to je jedno. A pokud se mi neproměnily i vlasy...," do nichž mimoděk šáhne, shledávaje je jako typicky svobodomyslné, kdy se jí část vlnila, část zůstávala prakticky rovná, jak si žily vlastním životem. "... Hmmm ne, myslím si, že i to můžeme vyloučit. Takže jo, asi jsem v pohodě." Dokázala by vyjmenovat celou řadu dalších potvor, směle diskutovat o jejich vlastnostech, schopnostech a dokonce i povahových vlastnostech. Jako by ho to však zajímalo. To těžko. Co pochopila, tak Reed vedl své hodiny stylem přežiješ nebo zemřeš, což instruktorce ani trochu nelichotilo, spíš naopak. Po fyzické stránce se zdatnosti už před nějakou dobou vzdala, ač byla nesmírně ohebná a nebýt svého zranění, pak by předváděla dokonalé přeskoky přes kameny spolu s hvězdami, piruetami a salty vzad. Takhle byla ráda, když přeťapkala po kamenech v čase, který jí byl zadán a nenatrhla si při tom zraněný sval. "Detail? Jaký detail? Mám něco na nose, že jo?" Ješitné děvče se v ní probudilo a Frieda si už už třela nos, aby se zbavila neexistující šmouhy prachu a špíny, která na ní pravděpodobně měla ulpět. Tak akorát si ji vyrobila, nikoliv setřela. Z fleku se mohla pohybovat v kominictví a ani by se nemusela zaučovat o svém pracovním vzhledu. Tmavá kukadla, tak čokoládová, až ve stínu působila téměř černě, sledovala ruku pohybující se jejím směrem. Na okamžik přeci jen zatajila dech. Proč? Inu... chvilku si s její hlavinkou skutečně pohrávala myšlenka, že ji snad pohladí po tváři. Že si ji přitáhne k sobě k polibku. A že celé ty její bláznivé představy se zkrátka splní. Co na tom, že ostatní říkali, jak ho neměla ráda a kdo ví jak dlouhou válku spolu vedli? Nevěřila jim. Jak by se mohla zlobit na muže, který ji pomohl, když jí bylo nejhůř? Hloupost, jednoznačně hloupost.
"Ach. Díky." Tichounce pípnutý vděk, stále neví, kam s očima. Snad jen na chvilku, na krátký okamžik je upře jeho směrem, vzápětí však uhýbá a raději se soustředí na vysokou, pořádně rozložitou skříň za jeho zády. Hotový kousek z antikvariátu. Na zem ji vrátí až podivná nabídka, při níž se chtě nechtě musí tiše zasmát. "Ty a vzít si moje hodiny? Víš, jak by mě za to nesnášeli?" Zavrtí nad tím tak akorát hlavou, uchechtávaje se v tichosti nad tou hloupou představou. Mezi jejími studenty se vesměs nacházeli zastánci nefyzických aktivit - potomci Týché, Hekaté, Morfea, Hypna, Deméter a Afrodity. Zkrátka ti, co nepůsobili nijak zručně. Čas od času se na hodinách objevil i někdo od Athény nebo Niké, ale ten zbytek? Tomu se nechtělo dávat pozor a její či Koukiho hodiny brali všichni za trest. Nevyučovali žádnou aktivitu, pouze šprtání se, bichlování, znalosti, které jim však v boji tak jako tak mohly zachránit život. Jenže... to nikdo neviděl. Všem šlo o boj, o vítězství nad monstrem. Nikoho už nezajímalo, že Chiméra je nebezpečná ze všech stran a i její hadí ocas není jen tak pro parádu, ale nese v sobě dávku paralyzujícího jedu, který může v některých částech těla vyvolat zástavu a tím i smrt. Reflexy nereflexy, boj neboj. Jen málokdo ocenil jejich výuku a spolu s Koukim docela trpěla nad nechutenství ze strany studenstva. Proto si hýčkala ty, kteří ji měli rádi. "Ne, kašli na to. Prostě... jim s pomocí Finna vytvořím nějako překážkovou dráhu a budu doufat, že mě na ní nakonec nepověsí. Nakonec asi lepší volbou zůstávám já než třeba... Kouki." Proti bratrovi nic neměla, chraň bohové, ovšem nebyl ten typ, co by ocenil něco jiného, než-li přednášku o škodlivosti návykových látek. Zase. Už jen nad tím protočí panenky, potlačujíc smích, co se jí dral na rty. Pokud někoho nesnášeli víc jak ji, pak to byl Kouki. Řekla by, že i Natanael si vedl lépe jak oni dva dohromady. "Ale... můžeš mi třeba někdy něco přinést... z venku. Až... až někdy zase půjdeš na výpravu. Až bude líp." Bezděčné pokrčení ramen mělo symbolizovat jistou lhostejnost, jež jí zkrátka nevyšla. Nebyla ten typ, co by se dokázal tvářit nad věcí. Až moc dbala na upřímnost. Momentálně stav v táboře nebyl dvakrát dobrý a hodně táborníků, včetně těch bývalých, se vracelo domů. K nim do tábora, kde vyrostli.
Plachý pohled se střetne s tím jeho, notně zachmuřeným a nehraně starostlivým. Zaskočil ji. Nejen tím, že si všiml, ale že se staral. Zajímal se. A pokud jí mohl vyčarovat růž ve tvářích něčím, pak jistě touto reakcí, kdy na něj zůstane překvapeně pomrkávat očima plaché laně. "T-to ni-nic není!" Z části lež, z části pravda vydraná z hrdla v hloupém zajíknutí. Jak se zdá, ono nic se nezdá dostatečnou odpovědí. "J-já... je to už dávno. Ještě... ještě když jsem netušila, že existují bohové a polobohové a nymfy... satyři a nějaká Charibda zněla jako špatný název pro horor. Zranila jsem se na ledě. Špatně jsem dopadla a poranila si lýtkový sval. Proto... Proto se nevěnuji tolik sportovním nebo jakýmkoliv fyzickým aktivitám na poli nebo ve tvých hodinách. Nejspíš. Nevěnuju se jim, že ne?" To poslední tipovala zcela náhodně. Nakrčené čelo, váhavý pohled, to vše prozrazovalo, jak urputně se snaží bojovat s černočernou tmou tam, kde se měly nacházet její vzpomínky. Nic, nada. Hluboká propast, nic víc. "Občas mě to ještě bolí, když třeba dlouho sedím nebo běhám. Za chvíli to povolí, vážně, nemusíš si dělat-... starosti." Poslední slůvko z ní vypadlo už rezignovaně. Jak se zdálo, nehodlal ustoupit od svého nařízení, aby se usadila na parapetu v arkýři. "Hodláš si hrát na doktora?" Znělo to troufale. A vlastně i velmi nebojácně, když onu otázku pronášela. Nehledala za tím nic jiného, ačkoliv poté, co ji vypustila z úst, na něj pohlížela krapet jinak. "Nepotřebuješ, abych se svlékla do půl těla? Nechodí to tak u lékařů?" Tentokrát se toho nebála. Vypustila první poznámku, co se jí připletla na rty, aby ji vzápětí doplnila o hravý smích. "Fajn, dělám si legraci. Ale vážně to nic není."
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Fri Apr 20, 2018 1:44 am
Chtěla si pomoct a ospravedlnit své jednání, s každým dalším slovem se však stavila do čím dál tím horší a horší situace, kdy se zaplétala do svých vlastním slov a pravděpodobně na sebe stačila prásknout věci, které mu měly zůstat navždy utajeny – což by bylo, svým způsobem, docela škoda. Reed ji nikdy neplánoval využít – možná měl určitý vzorec chování, který nebyl každému po chuti a do něhož se promítala zahořklost z obecného zklamání životem, kdy mu záleželo jen již na velmi málo věcech, ale jakýsi morální kompas se v něm nevytratil. Jeho prvotní pohnutka, když se kolem ní začal motat, byla opravdu zcela nevinná a vedená očerněným svědomím, co mu nedávalo stát. Chtěl jí pomoci znova v táboře nalézt místo, rozpomenout se. Problém byl ten, že v tu ránu ji začal poznávat a uvědomil si, že chvíle strávené s ní nejsou tak špatné. Vlastně se – tehdy, když překonal škrobené období kvůli vlastní nejistotě a vině z jejího úrazu – vedle ní cítil uvolněně. Když začali od začátku a trochu více přátelsky, najednou se zdálo, že by spolu mohli vycházet, stačilo se jen trochu snažit, aby seznal, že má před sebou vlastně relativně sympatickou osůbku. Stále si z ní utahoval, ale sotva tak agresivním způsobem jako dříve, kdy jí byl schopen zlomyslně dupnout na černý hábit, ve kterém chodila. Hravěji. Rozverněji. Že v sobě začal nacházet stránky, na které téměř zapomněl, takže se mu konečně dařilo i v její přítomnosti odložit cynismus a absolutní odtažitost stranou. Bylo to… příjemný. Možná trochu znepokojivý, protože se na Friedu podobnýma očima nikdy nekoukal, ale na druhou stranu na tom nebylo nic zlýho. S holkama v táboře si nezačínal hlavně proto, že byly příliš mladé a povahově nevyspělé, což se o Friedě i přes její infantilní sklony říci nedalo, navíc obvykle nezkušené (v tomhle směru ohledně Friedy již nepátral) a o úlety, jaké měl třebas Finnegan, nestál. Rozhodně ne v táboře jako takovém, protože jedna noc následovaná kupou nadějí by jednoduše nedělala dobroty. Na lásku si ambice nedělal, mimo Tábor těžko a uvnitř… nu, pořád tu byl ten fakt, že měl všeobecnou pověst hajzla a krom toho neřešené rodinné problémy hned ve vleku. „Ne? Chm…“ Místo jasné odpovědi se jí dostane zamručení, téměř jako by byl snad překvapen nebo na pochybách z její odpovědi. Nejspíš nebylo hezké vzbuzovat v ní rozpaky nebo dojmy, že spolu předtím něco měli a že se třebas právě proto dostala na post instruktorky, což byla kardinální blbost, ale malou chvíli – alespoň pokud si to tak vyloží – ji v tom nechat mohl.
Se stejným pobavením sleduje též její zmatenost, s jakou se snaží orientovat v situaci – jak se zdálo, pro ni lehce nezvyklé, protože se jí snažila zakecat zdánlivě nelogickými řečmi, což jí však nebral. Sám se v tom pomalu ztratí, než Frieda dokončí myšlenku, kterou nakonec ohodnotí a ocení pouhým přitakáním. „To je… asi skvělý.“ Očividně. Oba byli v pohodě. On nebyl – zcela iracionálně – zkamenělý a z ní se nestala medúza. Může si člověk přát něco víc? Těžko. A o to víc si přisadí, když jí z vlasů vyndá pírka. Musel by bejt slepej, aby si nevšiml její reakce, zčervenání i klopení očí. Reagovala tak vždy? Nevšiml si. Buď byl ignorant nebo na něj poslední dobou začala koukat o něco víc – obojí mělo však stejný výsledek. Mohl jí dát pokoj. Jistěže mohl – na druhou stranu mu její nesmělost čímsi imponovala a byla to dost dlouhá doba, kdy se s něčím takovým setkal. Holky, s nimiž se obvykle mimo Tábor tahal, byly sebevědomé a věděly, co od něj chtějí. Frieda, jak se zdálo, si byla do jisté míry též jistá – jen netušila, co s tím. Netušil, co by jej donutilo škádlit ji o to více, ačkoliv… to nejspíš byla ta druhá možnost, protože při první by už nejspíš byly v úplně jiné situaci. A poloze. Lehce se k ní nakloní, téměř k její tváři, aby položil jednu zásadní otázku: „Víš, že nekoušu?“ zeptá se s lehce zvednutým koutkem rtů. „A pokud, asi by ti to nevadilo…“ dodá ještě. Z části se nechal strhnout jejím chováním, z části prostě tím, že po dlouhý době k někomu cítil upřímný sympatie.
„Byl bych na ně hodnej… Teda, aspoň bych se o to snažil.“ Mezi jednotlivými tvrzeními přišlo krátké zaváhání, kdy si uvědomil, že hodnej na ně úplně nebude, protože to jednoduše neumí a protože by beztak za krátko zapomněl, kdo na něj vyjeveně kouká, když po nich chce fyzické výkony. Měl za to, že aspoň něčeho by měl být schopnej úplně každej – přece jen i dobrý útěk může zachránit život, jeho tvrzení se ale vždy nesešlo s nadšením. Uchechtne se při jejích slovech. „On byl popravdě poslední volba. Po tobě. A vzhledem k tomu, že jsem to nechtěl házet ani na tebe… Finn bude možná trochu neochotnej, když tak máš posvátný právo mu vyhrožovat průserem.“ Tak nějak tušil, že irský instruktor se do povinností navíc zrovna nepohrne a že Frieda bude ve výsledku moc měkká na to, aby mu vyhrožovala. Fakt, že jí bude možná stačit zamrkání těma čokoládovýma kukadlama, aby se nakonec úkolu zhostil, ho popravdě iritoval daleko víc než čekal, přičemž při představě, že by si dovolil něco víc, má už nyní chuť mu urazit ty nenechavé a nechvalné známé pazoury. Povytáhne obočí, když přijde její návrh, čím by se jí mohl odvděčit. „Nebude to trochu jako pohádka o Popelce? Nebo Kráska a zvíře?“ Dárek, na který narazí po cestě, v první případě oříšky, v druhém zas růže. S jediným rozdílem, že Rick v žádném případě nehodlal zaujmout postavení jejího rádoby otce. Pochopil, že se dostal do fáze, kdy bylo něco takového vyloučeno – a že zvlášť po této zkušenosti mu třebas copatá Frieda nebude připomínat dceru, ale něco úplně jinýho.
„Vidím, že tě to bolí…“ upozorní nesmlouvavě. Nebyl slepej. Nebýt jejího úrazu a ztráty paměti, pravděpodobně by mu to bylo putna, ale tohle „Bruslila jsi?“ Očividně ho to zaujme – už jen proto, že to vysvětlovalo hodně. Upřímně doufal, že se jí úraz stal opravdu při bruslení a ne při nějakém enormně blbém pádu, protože podobný úrazy byly prostě smutný. „Ne,“ zavrtí hlavou, aby vyvrátil její obavy, že je snad sportovně založení tvor. I v tomhle jí mohl kecat – vlastně byl jeho možný vliv na její bytost dost děsivý – na druhou stranu mu v tomto směru došlo, že si problém s nohou nevycucala z prstu a že případná lež by jí mohla dost ublížit, o což nestál. Vůbec. Sama nakonec rezignuje nad úvahou, že by mohl jen tak odejít a nechat ji tam, když si pokorně sedne na arkýř – s méně pokornými slovy, co jej překvapí. Ne nemile. Ne nepříjemně. Jen byl nezvyk – s vědomím, jaké spolu vztahy předtím – něco podobného vnímat a uvědomovat si, kolik málo v minulosti stačilo, aby spolu vycházeli. Jak se zdálo, daleko víc jak vycházeli. „Ne jen u lékařů…“ opraví ji potměšile, když si k ní dřepne. „Ale abych řek pravdu, radši bych si tě svlík sám…“ V tuhle chvíli už přistoupil na její hru, ona věta nemohla vyznít jinak než prostopášně, hlavně když jí upíral pohled do očí – sic se nacházel v podřízené pozici, necítil se tak a ruku na srdce, oba věděli, kdo je z nich víc submisivní. Svému slovu částečně dostojí tehdy, když jí zuje těžkopádnou kanadu a černé legíny vrhne po celé délce – i přes její handicap – vysportovaného lýtka. Její nožku opře o své stehno, aby jí mohl s precizností promasírovat ztuhlý a stažený sval. Reed neměl vyloženě fetiš na nohy a byly části těla, které by opečovával daleko raději, na druhou stranu se nyní spokojil s tím, co měl před sebou a každý dotek na hladké, hebké pokožce byl pečlivý, ač vzhledem k povaze zranění nejspíš sotva vždy jemný.
Pohled k ní zvedne až tehdy, kdy cítil, že se sval pod jeho prsty uvolnil a povolil, dlaní jí však stejně stále přejížděl jemně zezadu po lýtku. „Lepší?“ otáže se s tázavým pohled – pokud by přišla negativní odpověď, pokračoval by, ale křeč byla zažehnána, tím pádem pro ni nebyl důvod. Přesto posečká na souhlas, než pomalu přikývne. „Skvělý. To se můžem posunout dál…“ Jeho tvrzení by mohlo znamenat mnohé – ale on jí ho vzápětí objasní svými činy. Tehdy, když se ruka z jejího lýtka přestěhuje na její stehno, celkově se nožka spustí na zem, když se nadzvedne, aby ji mohl políbit. Podvědomě mu hlas svědomí našeptával, že je to hloupost – ale Rick se choval racionálně už příliš dlouho a ona chutnala až příliš dobře na to, aby přestal.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sat Apr 21, 2018 8:59 pm
"Jak ty můžeš vědět, co by se zrovna mně mohlo líbit, hm?" Otázkou až příliš nápadně zpovídala svého protivníka. Ruce založené na hrudníku, ukazováček poklepával o předloktí a výraz rozpačitého štěněte, co si není jisté, zda provedlo něco špatného, se rázem změní na učitelku očekávájící žákovo zhodnocení svého vlastního počinu před tabulí. Až na to, že tentokrát se nejednalo o jedno ze zkoušení, přednášení referátu nebo odrecitování básničky ze slabikáře, jako spíš praktická ukázka Friediny neznalosti vlastních zvyků a oblíbené činnosti. Ačkoliv udělat si obrázek? Ne, nebylo to až tak těžké. V jejím pokoji v hlavní budově se povalovalo dost černého oblečení, které milovala od téměř dětských let, hromada knih, která počtem převyšovala obsah šatníku a violoncello opřené v koutě. Pamatovala si na všechny ty hodiny strávené opakováním skladeb mrtvých skladatelů, symfonie, díky nimž si málem rozedřela prsty o struny, bolesti v ramenou od nepohodlného sezení, na které si později navykla. Viditelně nepřestala hrát ani teď, když už vyrostla. S Cheirónovým dovolením začala opět praktikovat hudbu v lese, kde si sedala na donesené klády dříví, aby měla přírodní stoličku a nemusela se tahat se židlí. Na druhou stranu mohl něco tušit. Mohl toho vědět více než se zdálo očividné. "Teda... Víš to? Nebo blafuješ? Hmmm... Vsadím se, že blafuješ." Čokoládou zbarvenými kukadly si ho obhlíží, nedává na sobě znát pochybnosti, co s ní zmítají potají pod povrchem. Proč by ho nemohla obvinit z blafu? Alespoň zjistí, kolik je na tom pravdy. Chlap jako Reed se nebude upejpat, aby se jí snažil pomoci pouze slovy. Jistě se sníží i k činům, pokrytec jeden. A ona? Užije si tu chvilku, kdy se jeho rty budou dotýkat holé pokožky v oblasti krku. Jen se musí ujistit, že mu nezavzdychá slabostí do ucha.
Onen pokus 'být hodný', který mu nezbaštila, odmění tak akorát pochybovačným pohledem zpoza přimhouřených očí. "Myslíš ty první tři minuty, než by ti došla trpělivost, seřval bys je a zavelel, že dnes se hodina přežívání nebude zabírat teoretickou částí ale praktickými ukázkami, kdy možná někdo přijde o život, pokud tě bude štvát?" Téměř se zajíkne, jak všechno vychrlí na jednu domu, aniž by se pokoušela mezi jednotlivými odmlkami o nádech. Vidno, že jí docházel, když po něm momentálně lapá. A ne z toho důvodu, že se nacházel hříšně blízko. "Jo, určitě tě za to budou milovat," v komentáři protočí očima nad nezdravou představou sourozenců lopotících se s bažinou někde uprostřed lesa, kde se to hemží samými příšerami. Co na tom, že je sama dokázala vyvolat z Tartaru na ukázku? Uměla je i zapudit. Nebo přijmenejším dobře křičet. Sice se nikdy nejednalo o nic velkého a destruktivního, jako je Chiméra nebo Sfinga, na druhou stranu ani o obřího hada nikdo nestál. Pobaveně se zatváří i po výčtu pohádek, kde tatínek ostrouhal, týraný ostatními. Ať už zlou macechou nebo Zvířetem. "No, podle pohádek by mi ta dotyčná věc měla přinést štěstí. Výhodně mě provdá za prince a budu si žít šťastně až do smrti. To zní fér, ne? Jedna malá drobnost a zbavíš se mě." Že vše pronesla s žertem, o tom nemohl být pochyb. Snad se toho však nechytne a nebude ji chtít předhodit prvnímu milionáři, co si to potáhne kolem. I když tady? Na Long islandu, kde nikdo není? Ne, to nehrozí, ani trochu. "Fajn, fajn, výhodně se provdat nemusím, na to mám ještě čas. Snad..." Pochybovala, že by si ji vůbec někdo chtěl vzít. Dle všeho s nikým poměr neměla, do romantických oplétaček se nezatahovala a klukům hlavy nepletla. Sečteno, podtrženo? Skončí sama. A adoptuje kočku, aby neskončila tak úplně sama.
Sledovala jej očima potemnělýma naprostou fascinací. Způsob, jakým se choval, ji bral dech. Tak lehký, nenucený a přesto hravý. Hříšný. Prostopášný, neboť ona věta nemohla vyznít jinak než tak, jak patrně byla zamýšlena. Vzal jí dech. Doslova - na okamžik přestala dýchat a držela jej na rtech, lapená v jeho pohledu a slovech. Tohle... nemohl říct. Nemohl! Musela si to všechno vysnít, příliš bujná fantazie, tak to bude. Přece by jí chlap jako Reed nemohl podat takový návrch, tak vzrušující představu, při níž rozvířil hejno motýlů v břiše, až nebyla schopná myslet na nic jiného, než na vrchního instruktora, jak ji pomalu vysvléká z jednotlivých kousků oděvu. Až po chvilce naprostého zatracení si uvědomí nekonečné to sledování Reedovy osoby, až musí potřást hlavou, aby se vrátila zpátky na zem. "Hm? Jo, jo, bruslila jsem. Kdysi... dávno. Nebyla jsem špatná... Vlastně... Jsem byla hodně dobrá. Ale při jednom tréninku jsem si natrhla vaz a raději jsem s tím skončila. Chtěla jsem jet na Olympiádu. To jsem ještě o tomhle světě nic nevěděla a jediné, co mě zajímalo, byl axel a piruety. Byla jsem... povrchní." Alespoň teď jí to tak přišlo. Zpětné ohlédnutí ji nutilo přehodnotit dosavadní život a kočírovat ho jinak. Už nebyla princeznička filmové hvězdy. Žádné soukromé školy a učitelé na kroužky, které si vymyslela.
Nakonec tak pouze přikývne. "Jo, jo, lepší. Díky." Zčervenalá se pokouší na něj nekoukat, až moc dobře si uvědomovala jednotlivé doteky, z nichž příjemně mrazilo v zádech. Mohla si alespoň namlouvat, že podobně jemně by se jí dotýkal i jinde a dopřávat si lahodné sny, v nichž by figuroval, ale nic víc. Kam by to vedlo? Nikam. Vždyť se nezajímal, jen ji škádlil, nic víc. "Jo... Po-počkat, kam dá-..." Nic. Prázdnota. Pouze sladký pocit a výbuch ohňostroje o čtvrtém červenci v pozadí, když se poprvé dotkly jeho rty jejích a spojily se v polibku. Nikoliv dvakrát vášnivém, jen povrchním, oťukávacím. Přesto více než příjemném. Vnímala jeho teplo v blízkosti, kdy se k němu mohla kdykoliv natisknout. Rozdílnou výšku, co jej nutila se trochu přihrbit a sklánět se, protože arkýř se nenacházel vysoko. A hlavně jeho vůni, co jí zamotala hlavu tak dokonale, až téměř oněměla slabostí. Ochutnávala jej spontáně tak, jako on ji, brala si, co ji nabízel, až zprvu nejistě, než ji svými rty ubezpečil, že... to tak má být. V ten moment padla ostýchavost, z části ji opustila. Prsty si jej o něco víc přitáhla k sobě, tričko žmoulajíc v dlaních, na rtech spokojený úsměv, který si nemohla odpustit. Cožpak to šlo? Líbal ji chlap, do kterého se zakoukala. Někdo, ke komu měla vzhlížet s respektem a ne s touhou dostat se mu do kalhot, ačkoliv tento počin si zatím odpustila. Momentálně... ani nechtěla, aby se to zvrhlo v tragikomický pokus servat oblečení z toho druhého. Líbilo se jí, jak ji líbal. "Tohle... bylo za odměnu, že jsem byla tak statečná?"
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sat Apr 21, 2018 10:46 pm
„Řekněme… že mám určitou představu,“ odpoví potutelně a poněkud otevřeně. Faktem, který si musel přiznat, však bylo, že toho o ní zas tolik netušil. Neznal její rodinné zázemí, oblíbené jídlo, písničku, knihu, neznal její malé zlozvyky a podobně. Některé věci dokázal odhadnout během několika minulých týdnů, kdy se poznali lépe, ale to jí spíše pomáhal vzpomínat a bavili se… nu, spíš o věcech, které byly a které si on vybavoval, zatímco její malé libůstky nestihl poznat – ani o cellu neměl ani tušení. Věřil však, že by se mu teoreticky mohlo povést – a po dlouhé době ho ani tak neštvala představa, že by se zapovídali v trochu osobnější duchu a oprostili se od starých strohých hovorů, kdy neměl jeden o druhém ani šajnu. Základní představu však měl – měla ráda staré knihy a věci, tipl by si, že i jejich vůni, černou barvu, brouká si – ač se mu zatím nepovedlo zjistit, co vlastně – a toužila se stát krasobruslařkou, jak se nyní ukázalo. „Ten zbytek… Hádám, že se budu muset nechat překvapit.“ A postupně všechny její slabosti odhalit. Popravdě by se tomu nebránil – před pár týdny to byla jen těžko představitelná situace, nyní? Nyní se jí nebránil. I on byl občas unavenej z toho, jak se všechny snažil držet od těla a být na něj zlej. Tušil, že tohle celé nebude zas tak dobrý nápad, jak se nyní zdálo, že toho možná bude litovat, až se něco pokazí – Friedě se stane něco na výpravě, kam se nedopatřením dostane, případně si vzpomene a veškeré podobné nálady půjdou do háje. Nyní se toho však nedokázal vzdát – jí, osoby, s níž mohl jednat trochu víc hravě, trochu víc rozverně, trochu víc… jako on. Jako osoba, kterou v sobě téměř zakopal spolu s rozvodem, kdy se snažil oprostit od všech.
„Chm… Možná. Ale snažil bych se.“ Ani tolik se nejednalo o snahu ospravedlnit svůj zvláštní styl vedení výuky, jako spíš humor. Svým sourozencům by to asi neudělala právem, aby jí polobohy nakonec nevrátil rozbité. „Každopádně kdyby tě někdy štvali, víš, na koho se můžeš obrátit…“ Rozuměj na něj a jeho schopnost všechny buzerovat, takže by na nich nenechal nit suchou a Frieda by si mohla být jista, že už ji nikdy prudit nebudou. „O to větší motivace ti něco dovézt…“ Ať už to budou oříšky nebo růže. Reed nikdy neměl moc dobou paměť a upřímně netušil, jestli si vzpomene, vzhledem k lepšímu rozpoložení by však mohl. „Ale máš recht. Ještě si tě nechám pro sebe…“ Ať už jako jeho soukromou otrokyni nebo krásku ve věži, aby se k ní nikdo nedostal. Reed bude možná inovativní a udělá obojí.
Musel vidět, jak moc ji jeho slova rozhodila – jak na něm zůstala viset pohledem, zatímco on se staral o její nožku, jako by snad nic neřekl a nepoodhalil jí své záměry – nejspíš ne zrovna sem, nepotřeboval přilákat Orákulum nebo se udusit prachem, ale eventuálně? Kdo ví. Jak se zdálo, nebránila by se. A on také ne, i když mu vztahy na pracovišti nepřišly jako obecně dobrý nápad a mohli skončit pořádným průserem, aniž by tušil, jak by to nakonec vysvětloval Cheirónovi. To byl též důvod, pro se něčemu podobnému doposud vyhýbal – byl vybíravej a nikdo… mu tak nějak nepřišel dostatečně dobrej, přestože ve svém týmu měli pár nadějných instruktorek. Reedův problém byl, že si sice nehodlal malovat ihned budoucnost a kdo ví co, ale u žen hledal i další kvality – včetně toho, jestli by ji jednou mohl třebas představit dětem, aniž by se u toho cítil blbě. Pokud se teda kolem nějaké holky ochomýtal, zavázal se nepsaným pravidlem, že bude minimálně o deset let starší než Jamie, ideálně o více. Frieda stála sice na hranici, ale podmínku splnila.
Překvapil ji – poznal to z její reakce. Zprvu dost nesmělá, prkaticky žádná odezva, když se snažila zpracovat jeho čin. Nespěchal na ni – tedy, ne víc než samotným polibkem, jednal s ní jemně, lehce, to až tehdy, když sama odpoví, polibek prohloubí. Přitáhne si jej k sobě za triko a on musí sám sobě přiznat, že v tenhle moment by nechtěl být na jiném místě. Posadí se na místo na arkýři vedle ní, přitáhne si ji k sobě – a rovnou na sebe, pokud jej nechá, když jí nohy přehodí přes svá stehna a vytáhne ji k sobě na klín. Ruku jí prve položí na stehno, než přes boky vyjede až na její bedra – pod triko, aniž by si nechal odepřít dotek na jemné a horké pokožce, prsty přejížděje podél páteře, objímaje ji kolem útlého pasu. Odtáhne se, jen na kousek, zkoumaje rysy její tváře. Byla úplně jiná. Úplně jiná než kdokoliv, do koho by kdy řekl, že jej zaujme. Úplně jiná Frieda, než jakou v ní viděl na konci prosince. „Ne. Protože jsem to chtěl udělat…“ odpoví upřímně. Možná ne dlouho, ale minimálně v tuto chvíli ano. Dlaň jí položí na tvář, palec má za jejím ouškem v jejích vlasech. „Tohle bude za odměnu…“ Přitáhne si ji k dalšímu polibku, zatímco se sám nakloní na tu krátkou vzdálenost, aby jí vyšel vstříc. Dala mu skvělou záminku to udělat znova – ne, že by nějak hluboce váhal i bez ní, ochutnávaje ji nyní troufaleji než předtím. Jak je to dlouho, co tohle naposled dělal? Mimo dva týdny, kdy se nepohyboval v táboře? Pravděpodobně s Debbie. Frieda byla úplně jiná… Ale možná přesně to bylo v tomto kontextu jen dobře. Jen aby se vzápětí pomazlil s její pokožkou, co se mu nyní přímo nabízí, když ji má na klíně a je tedy o maličko výše – další polibek vtiskne na hranu čelisti, vnímaje její zvláštní vůni zabarvenou všemi možnými bylinkami.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sun Apr 22, 2018 10:08 am
"Zajímalo by mě, jak moc jsem se tu změnila. Od... Od té chvíle, kdy si na nic nevzpomínám." Což se neslo pár let zpátky. Nemohla si ani vybavit přesnou dobu, ale na Reeda vzpomínky zkrátka nenesla žádné, ne ty staré, kdy mezi nimi vřela nevraživost a jeden druhého toužili zaškrtit. Nebo v případě Friedy spíš proklít na odpornou ropuchu. Strach ze selhání kouzla však dělal své, představa, že by tam pro změnu skákala ona na na žabích nožkách, ke všemu ještě pokrytá odpornými, notně nevábnými bradavicemi, ji děsila a znechucovala, že od tohoto zaklínání raději upustila a nanejvýš si pohrávala s mlhou a drobnými kouzly, která zvládala. Těch pár posledních týdnů se, navzdory očekávání od ostatních, neslo v přátelském duchu. Rick ji zasvěcoval do táborových aktivit, snažil se jí pomáhat vzpomenout si při opětovném seznamování se s lidmi, které buďto učila, nebo patřili do party jejích sourozenců, ač v nich míval guláš a popletl si jejich jména, čímž dokonale předvedl svoji tendenci nepamatovat si někoho tak fyzicky nedokonalého, jako jsou potomci Hekaté a ostatních menších bohů, co si se sportem a základy přežití nebudou rozumět. Čas strávený s ním jí otevíral oči. Všímala si, jak dokázal být milý a pozorný, dokonce jí pomáhal vyškrábat se na horolezeckou stěnu, když na ní jeden z Hermovců vyrukoval s verzí své teorie, kdy něco tak těžkého holka jako ona nezvládne. Zvládla. Sice v čase, za který by ostatní vyšplhali a slezli nejspíš tak dvoj až trojnásobně rychle, i s přípavkem lávy pro ztížení, ale dala to. A jasně tak dokázala, že část v ní, ta maličko soutěživá vůle a touha dokázat, že není jen nějakou holčičkou, která neumí pohnout prstem (maximálně tak při zaklínání), stále existuje a dost jistě se momentálně naparuje. Hnědé oči přeskočí z jedné strany místnosti na druhou ve snaze si vzpomenout... na cokoliv. Na ošetřovně jí bylo řečeno, že se uhodila do hlavy, to potvrzovala i tenká jizva táhnoucí se od spánku přes část čela k vlasům, jen pár centimetrů dlouhá. Občas si ji promnula, jako by to snad mělo pomoci. I teď tak učinila, ovšem žádná ze vzpomínek se nedostavila. Proč taky? Dokázala si vybavit jiné věci. Nikoliv, tam ještě nedošla, ovšem drobnosti, kterých využívala den co den - drobná kouzla bez nutnosti je opakovat, co z jejích úst vyšla samovolně a bez dlouhého přemýšlení; pobrukování si muzikálových písní, které už minimálně rok existovaly. Maličké části jí samotné.
Prsty přejede po přívěsku na krku, jednoho z mnoha, které za žádných okolností nesundavala. Věděla, že had je symbolem její matky, Hekaté, bohyně kouzel, Frieda si však z neznámých důvodů zamilovala mnout mezi palcem a ukazováčkem přívěsek kočky a mírně ji tahat za ocas. Tahle stvoření podle ní byla dokonalá, snad právě proto, že byla věrná, ač ne způsobem, jakým se preferovali psi. Pamatovaly si, kdo jim ubližuje a měly svou hlavu. Nikdo je nemohl nutit někoho milovat bezdůvodně. A pokud si je někdo znepřátelil? Krutě by se mu pomstily. Zvedne však oči ve chvíli, kdy Reed promluví o překvapení ze své strany. "To mě tu vážně nikdo tak nezná? Asi jsem se snažila být tajemná," zklamaně si povzdechne nad špatnou zprávou. Pokud ji vážně nikdo neznal tak dobře, aby jí pomohl se navrátit do zajetých kolejí, bude se jednat o objevování i pro ni samotnou. Malý Kryštof Columbus na cestě za poznáním. Za svou Amerikou, ač ji nikdy neobjevil a skončil někde na Kubě. "Ono... by to ale i dávalo smysl," pokrčí nakonec rameny. "Pokud jsem toužila být tak moc tajemná, je jasné, že jsem se s každým svým tajemstvím nesvěřovala ostatním. A patrně ani žádnému deníku, neboť jsem ho nenašla. Buď ho umím sakra dobře schovat, nebo jsem si ho nevedla," zamračí se nad poslední možností, která jí přišla hloupá. Vzpomínala si, že jako malá si je vedla pořád, svěřovala se do nich se svými obavami. I zde si nějaké vedla, ale těch šest let zpátky? Ani ťuk. Žádná vzpomínka, žádné vodítko. Jen malá ztracená holka s napůl indiánským vzhledem. "Ale...," vyhrkne jen tak mimochodem za hlubokého nádechu, čímž akorát rozvíří prach kolem a přinutí se ke kašli. "... Mám hromadu dlouhých plášťů. S kápí. Asi ráda chodím ven jako magor. Nebo spíš... jako pravá čarodějka z dob Salemu." Krátce potřese hlavou než se zahihňá nad tou představou. Od té doby, co se dostala do svého pokoje v hlavní budově, ji ještě nevytáhla, ani jednu z nich. "A mám obrovskou sbírku kanad. Jako... fakt velkou. Mám jich asi deset a zjevně každé na jinou příležitost. A... Ne, to ti nebudu říkat." O plyšácích je lepší se nezmiňovat. "Ale na svoje cello jsem nezapomněla. Pořád leží opřené v koutě, i když se ho snažím tahat ven. Zvlášť teď, když už se zase vyjasnilo. Satyrové mi ho pomáhají naladit, aby dryády netahalo za uši, já na to nikdy nebyla. A pořád si pamatuju všechny ty skladby, které jsem se učila jako malá. Je to... zvláštní." Milovala svoje cello. Byl to dárek od otce k jedenáctým narozeninám. Tehdy se její pozornost však stále točila kolem krasobruslení a na cello se prášilo. Avšak po úraze? Zdálo se jako jediná volba. "A zjistila jsem, že dělám kick-box. Nebo... jsem ho aspoň dělala. Mám na něj rukavice a jsou mi." Po svém zranění zkusila snad jakýkoliv rekreační sport, od jógy přes horolezectví, na které pak skoro ani nesáhla (a snad proto se vyšplhala na zeď), až po další z mnoha aktivit. Kickbox jí sedl nejlépe.
V poslední chvíli se zamračí na oplátku. "Mě moji studenti nebudou štvát. Mám je ráda proto, jací jsou. Ne jako ostatní, ani... nemusí být. Mají své přednosti. Jsou... loajální a zachovávají si chladnější hlavu. Podporují se navzájem. A jsou skvělí v oblasti teorie, což ti tvoji neumí," založí si s vítězoslavným pohledem ruce na hrudníku, vyzývaje ho k slovního souboji o to, kdo se nakonec může pochlubit lepším studenstvem. Frieda předně vyučovala ty sruby, kde byla jakákoliv větší fyzická aktivita nemožná - od svých a potomků Afrodity, které myslely jen na to, jak druhému vyčarovat na nose bradavici a zkazit mu tak rande, přes děti Hypna, Morfea a Týché. Sem tam se jí na hodinu připletl i někdo od Athény, obvykle ti studenti, kteří využívali logického myšlení a došlo jim, že na nestvůru je lepší vyrukovat s nějakou znalostí, než se do ní bezhlavě pustit a doufat, že přitom zahyne ona a ne někdo z jejich srubu. Zamrkání plné překvapení si už nestihne odpustit. Jeho slova... zněl tak podivně. Tak... autoritativně a přesto bylo patrné, že ji škádlí. Doufala v to. Nechtěla si namlouvat, že by se mu líbila. Jistě, dala se považovat za hezkou holku, vlastně možná i krásnou. Dlouhé tmavé vlasy sice nosívala poslední dobou spíš stažené do drdolu, ačkoliv na hodinách se obvykle vytasila se záplavou zvlněných kučer, které si žily vlastním životem. Pyšnila se velkými kukadly čokoládového odstínu, snědě zlatavou pletí, která nebledla a docela i hezkým tělem.m Jo, nemohla si na nic moc stěžovat, i když svoje packy občas prohlašovala za příliš hubené a neforemné. Někdy. Jen pokud jí zrcadlo nědělalo dobrotu.
Celá ta situace působila... eroticky. Jiné slovo nedokázala ve svém zbídačeném mozku najít. Aby také ano, když ji líbal chlap, kterého považovala za nejpřitažlivějšího z celého tábora. A způsob, jakým si ji vysadil na klín, ji v jednu chvíli opětovně vzal dech. Každý z Reedových počinů působil sebejistě bez formy nejistoty, v každém gestu se odrážela nadřazenost, z níž jí běhaly motýlci po břišní stěně. Kdokoliv je mohl vidět. Kdokoliv je mohl načapat. Bylo jí to jedno. Teď si užívala jeho rtů, jeho polibky, kdy si jej sama přitáhla za tvář k sobě a opětovala každý z nich s touhou po nekonečnosti tohoto okamžiku. Cítila hrubost strniště v dlani, jak se už od včerejška nejspíš neoholil. Líbilo se jí to. Každý dotek, kdy se mazlil s její pokožkou, každý okamžik, kdy zkoumal hladkost kůže. Být jen trochu nevinější, patrně by se i začervenala studem. Takhle jí do tváří vklouzl lehounký nach ze vzrušení prožívaném každým kouskem těla. V momentě, kdy jí přejel prsty po páteři, se zachvěla, že to nešlo přehlédnout. Byla citlivá, tušila to o sobě a tohle to jen dokázalo. Jak snadno by ji dokázal prokouknout? Příliš snadno. Nedokázala ani moc dobře lhát. "Myslíš záminku pro další polibek?" Téměř to nestihla doříct, když překonal onu vzdálenost mezi nimi a opět ji políbil, tentokrát mnohem hlouběji a vášnivěji. Sama mu to oplácela podobnou měrou, jen o něco lehčeji. "Jak... jak mám vědět, že to není sen? Moje... bujná představivost? Tedy... ne, že by se mi o tobě zdálo, ale... Víš, jak to myslím. Víš?" Poslední slůvko z ní vypadlo tak trochu toužebně, zda skutečně ví, co má na mysli. Doufala, že ano. "Líbáš takhle každého instruktora, s nímž si vyměníš práci?"
avatar
Son of Athena
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sun Apr 22, 2018 8:12 pm
Zaváhá, když promluví o životě před úrazem – v tomto směru se jednalo pro něj o pochopitelnou věc, jen netušil, jak ji vysvětlit. V tomhle byl trochu srab a uvědomoval si, že se k ní nechová zcela fér a že by jí nejspíš měl říct pravda – o tom, co se stalo, o tom, jak moc se dřív měli rádi, o tom, že byl vůči ní zatraceně zlomyslnej, až si to nyní vyčítal spolu s faktem, že… jí to přesně neřekl. Mohl, měl milion příležitostí. Ostatně se kolem minulosti točila většina jejich rozhovorů ze zcela jasných důvodů, ale on se těmto slovům vyhýbal. Proč? Sám netušil. Zprvu, protože ji nechtěl zbytečně stresovat a chtěl splatit ten nebetyčnej dluh, co si u ní udělal, bez větších problémů. Nyní se kvůli tomu začínal cítit blbě, neboť si všechny předchozí vztahy zakládal na pravdě a upřímnosti, ač občas kruté – vždyť i jeho manželství zkrachovala kvůli poněkud bizarní pravdě – zatímco Friedu úspěšně tahal za nos, aniž by si uvědomil, že kdyby jí pravdu řekl nyní, dost možná by to bylo o dost férovější a o dost lepší, než když se ji dozví jinak předtím. A celé to pramenilo přesně z toho… že byl srab. Každej jeho den nebyl zrovna hitparáda při pohledu na všechna ta děcka, co mu jen bolestně připomínala, že nevychovává ta svoje, co mu zoufale scházela a Rick se chopil každé příležitosti, aby se s nimi viděl. Vzhledem k tomu, že takřka celý svůj předchozí život zasvětil rodině a jejího bytí, i po šesti letech se jen těžko smiřoval s odloučením a s faktem, že až si Debbie někoho najde, bude zdárně nahrazen. Přijít zas o jednu osobu, vedle níž dokázal být v pohodě, klidnej a vůbec úplně vyměněný? Nechtěl o ni přijít. I za cenu lži. Což byla přesně jeho největší chyba. „Povaha lidí se během života moc nemění, co myslíš? Takže… zas tak velkej rozdíl to nebude.“ Potřeboval na to nějak odpovědět a nic lepšího ho nenapadlo, ač se jednalo o zoufale špatné a vágní vysvětlení. „Popravdě jsem s tebou dřív trávil o dost míň času než teď…“ Alespoň tohle nakonec přizná, leč lehce neochotně. A pokud, pak na ni byl zbytečně hnusnej a ani se ji nesnažil pochopit – ji ani její sourozence, což se lehce, alespoň trochu změnilo k lepšímu.
„Jsi dcera Hecaté…“ připomene s lehkým úsměvem, že nemohla čekat nic jinýho, než tajemnost ze strany vlastní osoby. Vzápětí ale zavrtí hlavou. „Zkus se zeptat někoho ze svých sourozenců. Možná budou vědět líp.“ Rozhodně daleko líp než on, který většinu lidí v táboře povýšeně přehlížel, dokud se s nimi nějakým způsobem nedostal do krátkého a většinou zcela účelného kontaktu – buďto jako s táborníky při lekcích, nebo s instruktory, když potřeboval něco vyřešit. Sám si hlídal své vlastní soukromí a nechoval se zrovna otevřeně, od ostatních to také nevyžadoval. A ani nechtěl. Nebyli mu úplně putna, to by lhal, jen se nechtěl dostat do situace, kdy mu na nich začne záležet a jim se pak něco stane – situace, do níž v současnosti zabředával víc než dobře. „Jo, ty pláště si pamatuju…“ odpoví, kupodivu ne tolik s humorem, jak by se dalo čekat, asi protože si vzpomenul na oblíbený druh šikany – jejich přišlápnutí, takže div nepadla dozadu (a na něj), pokud s ní chtěl mluvit. To až zmínka o hudebním nástroji mu vyvolá na rtech úsměv. „Hraješ na cello?“ Ne, že by měl Reed nějak moc blízko k hudbě, ale dokázal ji ocenit – Deborah hrála na klavír a vedla k nástrojům i Eve, takže po čase jim přišel na chuť. „Kickbox budem někdy moct zkusit, pokud budeš chtít. Jen nevím, jak s tou nohou…“ Zranění mohlo být právě v kickboxu, který závisel na rychlosti a na tom, aby byl dotyčný stále v pohybu, dost ošemetné. Na druhou stranu nenaučí svaly poslouchat, pokud je nebude pokoušet – ne však přetěžovat.
Uchechtne se, když s vervou začne bránit své studenty. Dřív by se jí za její slova vysmál, dnes? Dnes už ne. „Jsou to děti, Friedo. Jasně, že tě někdy budou štvát. To děti dělaj…“ Dost dobře si pamatoval na malého Jamieho, který byl jeho vlastní syn, ale i přesto mu mnohdy svým šmejděním lezl krkem. V této situaci to bylo navíc umocněno tím, že jeho šikovnost mu též mohla ublížit a Reed se o něj jednoduše bál v tom smyslu, že nechtěl, aby se spálil a tím věděl, že na horkej sporák se šahat nemá – věděl, že je to nutný, ale nechtěl, z čehož si Deborah mnohdy dost utahovala. S Eve to bylo snad ještě horší, neboť vypadala křehčí. To však nic neměnilo na tom, že ho občas dokázali pořádně vytočit. A o to víc se jeho úsměv prohloubí tehdy, když se na něj zahledí s vítězoslavným pohledem. „Nekoukej na mě tak, nikdy jsem neřek, že je teorie úplně zbytečná. Jen že jsou situace, kdy ti život nezachrání… Kdybych to vyhnal do extrému, je hezký vědět, jak se teoreticky neutopit, ale plavat tě to nenaučí a ani nezískáš sílu, abys někoho mohla vytáhnout z vody.“ Reed byl syn Athény a navíc inženýr – teorie mu zcela cizí nebyla, ale blízká rovněž ne. Spíš naopak. Preferoval praktickou stránku věci jako daleko užitečnější a prospěšnější snad pro každého, v čemž tkvěl jejich hlavní rozdíl.
Pod jeho dotekem na páteři se zachvěla – přesně v tuhle chvíli ji nejspíš začal opravdu poznávat. Její citlivá místa, její tajemství včetně všech, co mu předtím řekla a která si zapamatuje, což byla alespoň jedna z jeho kvalit v partnerském životě. Pamatoval si. Možná, že výročí a podobně zas tak neřešil, ale pamatoval si – to, jak Deborah nesnáší sjíždět na čerpací stanice, její večerní rituály, slova, co jí dokázala vytočit nebo naopak uklidnit. Pamatoval si je do teď – a podobně si začal do hlavy ukládat věci ohledně Friedy. „Nemůžeš…“ zamručí proti její pokožce, než k ní znova zvedne oči a jemně, hravě ji znova kráce líbne na rty. „Na druhou stranu teď vím, že to můžu udělat zítra znova. Pokud by se ti o mě mohlo už i zdát…“ Jistěže to nahrávalo jeho mužské ješitnosti – pokud se jí o něm něco zdálo, něco mála to znamenalo. Teda pokud to zrovna nebyla noční můra. „Hm… Koukiho bych asi nechal. Proto jsem šel první za tebou…“ odpoví naoko vážně – pak však opravdu trochu zvážní. „Vlastně… Jseš první. Z celýho tábora. Takže se můžeš cítit zatraceně speciální.“ V čem na něj měla dobrý vliv byl fakt, že už nenadával – ne před ní.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 17
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Podkroví

za Sat Apr 28, 2018 1:10 am
"V tom... s tebou nebudu souhlasit," zareaguje bez sebemenšího rozmýšlení, až ji to samotnou překvapí tak moc, že se čelo zkrabatí zamračením nad vlastním překotným tvrzením své pravdy. Reed byl možná synem bohyně moudrosti, ale jeho pohled na svět byl odměřený. Nevěnoval pozornost emocím, pouze taktickému zvažování možností, z nichž jakožto syn své matky vybíral tu nejbezpečnější možnost, aby ochránil ostatní před zbytečnými ztrátami na životech. Něco v jejím srdci si to myslelo. Téměř jako by snad věděla, minimálně tušila, že někdy v minulosti je tohle nutilo diskutovat a vytahovat se s argumenty, který ani jeden z nich nebyl ochoten připustit za pravdivé. "Myslím si...," začne zezačátku, nadechujíce se k odpovědi. Rty tiskla k sobě, do očí se drala vážnost celé situace. Vnímala tep bušící ve spáncích, jako by se jí tělo pokoušelo varovat, ať se zbytečně nepřepíná. "Mám za to, že lidé se vyvíjejí po celý život. Tím, jak sbírají zkušenosti, jak se učí, poznávají svět, lidi a poslečnost kolem sebe... To všechno je ovlivňuje. Formuje. A to, co si z toho odneseš, to tě poznamená. A myslím si, že se nikdy úplně nemůžeme změnit, to ano. Něco v nás, něco z toho původního postoje, myšlení a kdo ví čeho všeho v nás zůstane. Ale... můžeme se změnit. Podle toho, co slýchám, tak.. ses změnil. Máš to ze života tam venku, jsi poznamenaný zážitky a rozhodnutími." O Reedově životě se s Cheirónem nebavila, nic jí do něj nebylo. Co však stihla pochopit z krátkého výkladu, pak dřív nebýval tak drsný k ostatním, zvláště pak k dětem slabších, méně významných bohů, jak jim snad každý v táboře říkal. Hecaté nepatřila zrovna mezi favority, zato však dokázala nadělat nejspíš největší peklo ze všech. "Ale je to na každém," v krátkosti pokrčí rameny nad shrnutím, jímž zkusila uzavřít celou kapitolu tohoto příběhu. Možná se už nikdy nedozví, jaká byla předtím. Nevzpomene si. Snad to bylo dobře. Snad...
"Jo, hraju. Hrála jsem patrně o hodně víc než teď, ale bylo to dobré rozptýlení po tom všem. Navíc jsem u toho nemusela aspoň stát, což tenkrát tu nohu namáhalo. Ale už to není jako kdysi, nejsem tak dobrá. Zjevně jsem se na to vykašlala." Šlo to soudit dle toho, jak moc ji bolely prsty při stisku strun. Už to zkrátka nebylo to pravé ořechové, jak usoudila při pohledu na svou neschopnost. Lehčí skladby dávala v pohodě, ale ty těžší? I notné zaváhání v hlase svědčilo, že není se svým výkonem nijak spokojená. "Vždycky jsem ho považovala za takové... vznešené. A osobnější než je třeba klavír. Jako... nejlepšího přítele, k němuž se přivineš a on vypráví tvůj příběh," šeptem vypoví své přesvědčení, než se zamračí nad svou otevřeností. Tohle nemusel slyšet, osobní záležitosti obvykle skrývala, neotevírala se s nimi. Nesvěřovala se až tak. "Promiň, to... Měla bych se vrátit ke své práci. Jsem dost pozadu a Cheirón by byl rád, kdyby se to zkompletovalo co nejdřív. Tak mne... omluv. Prosím." Vyhýbala se mu pohledem, nakonec se i vymanila z jeho náručí, klouzaje na zem, aby se obula a vrátila ke svým záležitostem. Tedy k těm pracovním, jak se ukázalo. "A neboj, ten den za tebe vezmu, není to problém." Zdálo se, že by ještě něco dodala, namísto toho se však pouze otočila zády, ve tvářích připomínaje rajské jablíčko. "J-já... budu ráda, když se zase zastavíš. Až... až půjdeš kolem třeba." Na rtech pohrával drobný úsměv, s nímž se vrátila nazpět k jednotlivým zbraním a knihám se stránkami ozdobenými oslíma ušima. Byl to zvláštní den. Ale... příjemné setkání. Takové, o kterém se jí bude zdát.
Sponsored content

Re: Podkroví

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru