Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

MINIQUEST: Lost scarf

za Fri Apr 27, 2018 6:41 pm
Byl to den jako každý jiný. V Táboře se po delším čase opět probudilo k životu slunko, aby ozářilo hlavy těch, kteří v něm přebývali díky zvláštnímu, velmi nestandartnímu původu a schopnostem, co ještě nedokázali plně ukočírovat. Tábor polokrevných poskytoval útočiště potomkům bohů před zlými, nezkrotnými silami tam venku, transformovaných do podoby mytologických stvoření, které neznají slitování. Ani kapka jim ho nekoluje v těle. Aby také ano, když byli zrozeni k páchání zla a celá jejich historie obsahuje požírání lidí a trhání hrdinů na kousky, dokud se nezjevil ten pravý, aby všemu učinil přítrž. Mnohé ze zdejších dětí doufali, že se jim jednoho dne vyrovnají. Že to oni budou obdobně známí jako Herákles, Oddyseus a jiní, o jejichž chrabrých činech se dodnes vypráví u ohně. Tvrdě trénují den za dnem, potí krev v aréně a střelnici, snaží se ovládnout prazvláštní ability, díky nimž se vymykali normálu. Jiní... jiní o pověst hrdiny zas až tolik nestáli, raději se drželi v ústranní a snažili se vyhýbat potyčkám a výzvám v podobě hloupých sázek s obvykle nešťastným koncem pro poraženého.
Ten případ se týkal i Iskandera, jednoho z mála mužských potomků bohyně krásy a lásky, Afrodity, který se stal totemem mateřského srubu. A také Rileyho, malého chlapce od Hypna, co víc spal než žil vlastním životem. Ani jeden z nich se příliš (jako spíš vůbec) neúčastnili fyzických aktivit, kde bylo zapotřebí rozvíjet sílu spolu s úhybnými manévry. Dnes se jim zcela náhodou povedlo utéct před jedním z instruktorů od Apollóna, který je z nějakého záhadného důvodu naučit střílet lukem s vidinou, že ani jeden nezraní toho druhého, nebo si sami nevystřelí oko. Ani to by zde nebylo novinkou. Jejich cesty se střetly kdesi při hranicích v kopcích, v jednom z údolí, kam nikdo moc nechodil kvůli vzdálenosti od Tábora. Kus od lesů plného nebezpečí v podobě obřích pavouků a přerostlých štírů, s nimiž přišli do kontaktu hlavně účastníci Boje o vlajku. Z tábora se příliš neznali - Riley obvykle většinu dne prospal a poslední týdny se držel dál od všech. Pokud kdysi předtím vyšel ven, pak si spíš rozuměl s lidmi, kteří se nechali přeměnit do objímacího plyšáka. Iskander naproti tomu se obvykle držel stranou z prostého důvodu - buď netoužil mít za zády bandu sester, nebo jeho romantická duše neměla pochopení pro bujaré akce, které končívaly bitkou. Možná, že tohle bude jejich první setkání, kdo ví?
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Fri Apr 27, 2018 8:19 pm
Nebýt zářivě oranžového trička, náhodnému kolemjdoucímu, příliš nezkoumajícímu okolí, by se snadnou mohlo stát, že by malého hypnosovce přišlápl, neboť ten ležel jako pařez a nebyl téměř schopen pohybu. Odevzdaně bořil svůj obličej do suchého listí, bez jediné myšlenky na pohyb, přinejmenším v dohledné době rozhodně ne. Uplynulo sotva pár minut od té doby, co chlapec málem vypustil duši, když musel prchat před tím, bezpochyby mentálně narušeným, instruktorem, který zřejmě měl v úmyslu nahnat si body u výše postavených vedoucí tím (pro Rileyho) nejhorším myslitelným způsobem - zapojením neaktivních povalečů do tréninku. Pokud by se jednalo o šerm, Riley by to možná skousl. Ovšem, pouhá myšlenka na lukostřelbu mu rozhoupala žaludek takovým způsobem, že se pro jednou rozhodl porušit svou nejhlavnější a nejvyšší zásadu - ,,Nikdy neběhat.". Jediný důvod, proč ho dlouhonohý apollónovec nedostihl zřejmě pramenil z jeho úžasu nad překvapující rychlostí, jež se povedlo malému synovi boha spánku při útěku vyvinout. Riley však za takové rouhání proti celému svému životnímu stylu musel zákonitě trpce zaplatit. Nyní svého rozhodnutí, zrychlit nad tempo kulhavé krůty hořce litoval. Plíce jakoby mu zaplnil oheň, píchání v boku se proměnilo v bolest, z níž ho chytaly mdloby, nohy se mu chvěly vyčerpáním a navíc ho tlačil neblahý pocit, že v běhu spolkl mouchu. Během svého přemítání mezi kapradím a spadanými šiškami ale dospěl k závěru, že nic z toho by nevyměnil za hodinu lukostřelby. Už jen při pomyšlení na ono slovo se mu objevila husina.
Teprve urputná snaha mravenčích obyvatel tohoto lesního zákoutí o vyštípání nezvaného vetřelce z jejich teritoria mu byla dostatečnou pobídkou, aby se trochu pohnul. Několikaminutová snaha o vyškrábání se aspoň do sedu byla nakonec korunována úspěchem a Riley si tak mohl poprvé prohlédnout své okolí. Zmateně mžoural do jasného slunce a snažil se zorientovat. Brzy to však vzdal, neboť les mu přišel všude stejný. Tedy, jistě, nějaké orientační body měl - například viděl, že se dostal až do jakéhosi půvabného údolíčka a že nikde nevidí táborové budovy. To první mu bylo k ničemu, neboť netušil, kde by ono údolíčko mohlo ležet a to druhé v něm vzbudilo nemalý údiv a obavy. V životě by ho nenapadlo, že by mohl uběhnout takový kus, že by se dostal z dohledu tábora. Začala ho hryzat nervozita. Co když se dostal z dosahu bariéry? Co když už se k němu blíží nějaké hladové monstrum a chystá se k menší svačince? Co když je to monstrum nemejský lev....? Rychle tenhle nápad potlačil a věnoval se jinému problému. Jak se dostane zpátky? Neměl nejmenší ponětí, kudy se sem dostal, natož kde vůbec je a představa, že by měl jen bezcílně bloumat lesem a čekat, až ho někdo zachrání, nebo v horším případě sežere, se mu vůbec nelíbila.
Nicméně, jak tak uvažoval, viděl jen dvě možnosti - sedět jako pecka na místě, nebo se pohybovat. A ačkoliv jeho prvotním popudem bylo natáhnout se a dát si dvacet... Třicet.... Čtyřicet... Zkrátka dle potřeby, moc dobře si uvědomoval, že ho spíš dříve sežere chiméra, než si někdo všimne, že mu zmizel bráška - Riley si nedělal iluze, že by si ho pamatoval někdo jiný než jeho sourozenci. Možná tak Bethany, ale s tou už se neviděl... Hodně dlouho. Asi začali příliš unáhleně. Věkový rozdíl je stavěl spíše do sourozeneckého, než romantického vztahu. Oproti Bethany byl Riley zkrátka ještě malé dítě, ať si namlouval co chtěl. A podle toho, jak ochotně napomáhala jejich vzájemnému vyhýbání, Bethany to docházelo taky. Jestli... Totiž vlastně až se dostane zpátky do tábora, měl by ohledně toho něco dělat. Možná až budou starší, ale teď, s odstupem mu přišlo, že by neměl Bethany nutit, zachovávat věrnost děcku. Už byla skoro dospělá a Riley na ní nestačil, ať mentálně, či tělesně.
Zabrán myšlenkami na svou přítelkyni si Riley ani neuvědomil, že se dal do pohybu. Když mu to došlo, měl už kousek cesty za sebou. Vyslal krátkou modlitbu k Hermovi, bohu cest a cestovatelů, aby šel správným směrem a odevzdaně pokračoval v chůzi vpřed, nemotorně pod nohama drtící větvičky, prázdné šnečí ulity a další lesní harampádí.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Fri Apr 27, 2018 10:12 pm
Považoval to za extrémně hloupý nápad, pokusit se mu po sté vysvětlovat něco, co evidentně nedokázal pochopit ani s tím nejpomalejším slovníkem, jímž jednají speciální pedagogové s dětmi majícími vývojovou vadu. Nejenže si připadal neuvěřitelně trapně, muset tam nejméně hodinu trdlovat s tím kusem dřeva v ruce, přičemž pouze probrnkával napnutou tětivu, aby ji několikrát vyhodil z drážky, načež přivodil drobný infarkt nejen sobě, ale i ostatním přihlížejícím, neboť instinktivně cukl,jakoby byl napaden zdivočelým medvědem. Ta napnutá struna ho děsila, jako pohotově stihla vyskočit, zaútočit a potom následně dopadnout k zemi. Viděl v očích instruktora nevyřčenou prosbu o odejmutí postu a možnosti navrátit se opět k prostému tábornickému životu, kde by nemusel takovému neumětelu vysvětlovat základy práce se střelnou zbraní, jenž by ho jednoho krásného dne, mohla ochránit před bolestnou zkázou. Protrpěl onen nutný čas, než vycítil příležitost zmizet skrz nastalý zmatek pryč od nadšeného lektora plného nesmyslných nápadů na zkvalitnění výuky a zakomponování všech členů do společných aktivit. Využil zmatku pramenícího z útěku chlapce náležícího k Hypnovu srubu, jež svým výkonem vzbudil údiv na tváři všech přítomných, když neuvěřitelně kvapně vzal do zaječích, jakoby jeho hlavní devízou neměl být spánek. Občas jsou ty nejjednodušší řešení opravdu nejlepší. konstatoval, těžící ze situace, přičemž opatrně postupoval z dohledu překvapeným účastníkům tréninku. Většina zaraženě koukala po směru zmizení toho nenápadného spáče, kdežto druhá uzavírala sázky na případnou honičku mezi ním a starším Apollónvcem vedoucím dnešní program. Zrzek postupně činil kroky, vedoucí nakonec k dosažení kompletního odtržení od ševelícího hloučku, načež zapadl skryt do nejbližšího křoví. Ačkoliv si tímto manévrem zadělával na nepříjemnosti, mnohem více se mu příčila myšlenka dalších minut promarněných nesmyslným úsilím, kdy akorát plýtval energii a dostával splín. Nerad zůstával svědkem připomínek, jak velké nemehlo z něj stihlo vyrůst, trápil se nedokonalostí v ohledu boje, avšak nehodlal jí propadat zcela. Zahnal chmury, plížíc se daleko od původního místa setrvání, kamsi do ztracena, kde dostojí klidu. Postupoval, v hlavě změť nedokončených veršů, metafor, básnických přirovnání. Hluk slábl. Dneska opravdu ne, ať mi Cheirón klidně udělí oficiální pokárání, ale učit se něco, abych byl cílem posměchu, odmítám.
Mladík propadl kouzlu živoucí mysli, vedoucí libou písničku o ztracených dálavách, roztodivných pocitech, netradičních setkání, ztracený. Neveden žádnou přímou cestou, jen podvědomým uvážením. Už od ranního rozbřesku nepůsobil den nejlépe, nejdříve drobná roztržka mezi sestrami, kde byl přinucen v roli soudce, aby rozhodl, které sluší fuchsiový odstín rtěnky lépe, jakmile unikl spárům hašteřivých dívek, málem dostal nepřátelský políček od skupiny rozladěných áresovců, přestože procházel pouze kolem. Objevoval nechtěnou smůlu v každém nepatrném pohybu, dokonce uvažoval nad možností prokletí, což působilo relativně reálně bráno v úvahu, jakými silami určití jedinci v táboře disponovali. Nakonec naznal, že není nikým tak významným, aby si vysloužil tak štědrý dar, tudíž jen vstal levou nohou z postele, pronásledován krátkodobou, ovšem intenzivní dávkou, smůly. Zastavil až, když ho slunce počalo šimrat do tváří, zamezující tak v čistém výhledu po okolí. Chvíli vzhlížel k nebesům, trochu zmatený v určení pozice, jelikož víc propadal inspiraci, nežli starosti o volení směru. Šlo usoudit, že se nestal cílem pronásledování, okolí působilo opuštěně. Dostat někdo za úkol přivést bázlivého syna Afrodity zpět, už dozajista vyřvává jméno z plných plic, čímž si úlevně oddechl, bezvýznamné vítězství. Aspoň něco dneska vyšlo. Ohledně onoho nadšení, netrvalo dlouho. Blížíc se údolím, nacházející cestu uvnitř rozdivočeného porostu, vlasy zůstaly uvězněni v nenechavých spárek větví nejrůznějších tvarů. Nejdříve ho lapilo pichlavé křovisko, jemuž vzdoroval jen s vydáním silného sebezapření, když prameny opatrně doloval, ničíc si příkladně bříška prstů o ostré výčnělky. Potom kadeře neúmyslně protáhl skrz pavučino, to již nepotlačil drobné, konsternované, vyjeknutí, jelikož musel obyvatele vystrnadit ze záplavy zrzavých pramenů neurvalými, dosti nesouvislými, pohyby rukou, nedivil by se, kdyby ho spíše rozmáčkl, nežli shodil zpátky do náruče lesa. Další překvapení čekalo v podobě zamaskovaného srázu, jenž v rozhořčení přehlédl, takže se natáhl jak široký tak dlouhý, na pokraji údolí, které s určitostí nepoznával. S vydáním veškerého sebezapření, se vyhrabal na nohy, zničený žerty osudu, nesnášel škodolibé naschvály. Vytřepával zbytky hlíny, listí z košile, opatrně prohraboval svou největší chloubu ve snaze, odstranit alespoň největší kusy zaneseného smetí. Postával, připodobněný frustrované princezně, rozčilené nad stavem zevnějšku. Takto neohrabaně již dlouho nepůsobil, alespoň v blízkosti nebyl nikdo, kdo by se mohl stát svědkem trapného okamžiku, i když... Zpozoroval postavu. Teď? Tady? Kdo? Nejistě hleděl k pohybující se osobě, jen matně rozpoznávající svou dnešní záchranu v podobě výrazně mladého táborníka. Aha, shodou náhod jsme se vypařili na stejné místo. Prozatím mlčel, chlapec přítomnost druhého zřejmě nezaregistroval, takže upustil od okamžitého zdravení, aby nepřivodil nebožákovy moment absolutního děsu, kdy přesvědčeni o vlastní samotě, jste z ní vytrženi necitlivým zákrokem . Každopádně mu ovšem věnoval pohled, zatímco pokračoval v ustavičné činnost, vybírání nasbíraného nepořádku, na tváři drobný úsměv, přestože se cítil, dnes, zrazován celým světem.
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sat Apr 28, 2018 12:27 am
O horském údolí v Táboře polokrevných věděl jen málokdo. Skryté za vysokými stromy jej každý považoval za jednu ze stěžejních hranic, přes které se jen tak nikdo neodváží. Valné většině táborníků se v tomto malém městečku, v útočišti, jak jej sami ti slabší nazývali, dařilo dobře. Co na tom, že se několikrát dostali jako přímí, a velmi nešťastní účastníci do roztržky, z níž si odnesli nějaký ten šrám nebo podlitinu zdobící tvář? Rozbitý ret nebo natržené obočí? Venku za hranicemi je čekala mnohem větší pohroma. Hladové nestvůry, o nichž se mohli dozvědět něco víc na hodinách mladičké instruktorky s rysy původních amerických obyvatel. Někteří toužili pochopit jejich vlastnosti, naučit se jednotlivé slabiny. Ti druzí? Více je bavilo máchání po slaměných figurínách, třískání mečem o kov a řvaní urážek po protivníkovi. Ti další se pokoušeli získat náskok v obratnosti - hbité zdolávání horolezecké stěny s nejvyšším zatížením, slaňování se, téměř akrobatické manévry na dřevěném mostku vedoucím mezi stromy. Sečteno, podtrženo, každý vynikal v něčem jiném. Přesto se mohli na sebe navzájem spolehnout. Ať už si lezli na nervy v rámci srubů nebo jednotlivců, nenašel se v celém táboře snad nikdo, kdo by se za svého soukmenovce nepostavil a nepodal mu pomocnou ruku v nouzi. I tak mnohé děsilo překročit pověstné hranice tvořené přírodními úkazy - ať už Tháliinou borovicí, posledním to známým potomkem samotného vládce bohů, Dia, nebo moře táhnoucí se do dálky. A zkusit nalézt cestu přes les? To už vůbec ne. Jistí jeho obyvatelé vzbuzovali pověstnou hrůzu v očích i těch silnějších, dalece schopnějších instruktorů, ač by nahlas nic z toho nepřiznali.
Čistý vzduch se dýchal dobře a snadno odprostil návštěvníky tajemného místa od problémů, které je doposud pronásledovaly na každém kroku. Konejšil a dovedl jim stáhnout z ramen těžký kabát nepříjemných starostí i výčitek na svou hlavu. Téměř by zapomněli na toho druhého, pohrouženi do příjemných chvil samoty, ač... to nebyla tak úplně pravda. Tichounký pláč si našel cestičku k jejich sluchu, naříkavý a od prvního poslechu jasně dívčí. Stačilo se přiblížit pár kroků opodál, aby dva chlapci nalezli menší skaliska, prve bezpečně ukrytá za korunami vysokých borovic. Na jednom z výčnělků seděla dívka se světlounce hnědými vlasy ve světlém chitónu pohrávajícím různými odstíny stříbřitě modré, jako by si jej utkala z oblak. Oreada, nymfa z hor a údolí, strážkyně tohoto místa. V bouřkově šedavých kukadlech zely slzy postupně stékající po tvářích, pláč se pokoušela tišit drobnými pěstičkami, jimiž si už poněkolikáté přejela po mokrých stopách od proudu brekotu. Od prvního dojmu působila tak křehkým dojmem, že i v takovýchto chlapcích mohla vyvolat touhu ji ochraňovat, pomoci a vlastně i potrestat toho, kdo způsobil onen smutek, do jehož barev se halila.
Zpozorovala je vcelku pozdě. V první chvíli přišel na řadu úlek, strach vklouzl do krásných očí, jimiž pomrkávala jejich směrem, typicky plachá, jak se od nymfy dalo čekat. Nejvíce kontaktu s lidmi udržovaly převážně její sestry - najády a dryády. Však se také pohybovaly v blízkosti tábora, tak blízoučko k polobohům, o nichž si špitaly. "Kdo... Kdo jste?" S námahou promluvila k nim, hlasem připomínaje lehký letní vánek hladící po duši. "Jste z tábora? Jste potomci bohů?" Až teprve po této otázce se zdálo, že konečně ožila natolik, aby ustala s pláčem a začala si je obhlížet o něco pozorněji. "Pomůžete mi? Ztratila... Ztratil se mi šál, dárek od mé matky... Ztratil se mi kamsi do lesa, ale tam já nemohu. Nesmím opustit toto místo. Najdete mi ho, prosím, hrdinové? Odvděčím se vám!"
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sat Apr 28, 2018 12:08 pm
Riley už přestával vnímat kam jde, kudy jde, či dokonce proč vůbec jde, když tu zaslechl dívčí pláč. Slabý, z dálky, ale slyšel ho a kluk, který by nepomohl dívce v nesnázích by se sám sobě nemohl podívat do očí. S touto myšlenkou se Riley nakrátko zaposlouchal do onoho zoufalého hlásku a když si byl jistý, odkud přichází, vydal se oním směrem. Respektive, ušel sotva pár kroků, než jeho pozornost upoutala jiná bytost. Na okamžik zmateně zazíral, neboť si nebyl zcela jist, zda před ním stojí dryáda, strašidlo, nebo něco jiného, ale když si uvědomil, že listí a jiný nepořádek ve vlasech nejsou vítanou ozdobou lesní víly, anýbrž nepříjemností, kterou rudovlasý mladík neshledává nijak žádoucí, o čemž svědčila jeho snaha o osvobození ohnivých kadeří,  došlo mu, že se jedná o celkem obyčejného táborníka. Tedy, plamennou hřívu nyní zacuchaných vlasů by Riley očekával spíš u dívky, ale ne každý v Táboře musel být znovuzrozením Hérakla, čehož byl ostatně důkazem i on sám. Zarazil svůj pochod a pomalu se na mladíka usmál.
,,Uhm... Ahoj.... Slyšíš to... Taky? Asi bysme se... Měli podívat... Jestli někdo nepotřebuje... Pomoc." ozval se, nijak nezrychluje své želví tempo, poněvadž mu došlo, že byl zpozorován. Zároveň se svými slovy k němu vyslal úpěnlivý pohled, který jakoby říkal: ,,Nenechávej mě jít samotného!". Sice mohl vidět, že rudovlásek není žádný bojovník, o čemž svědčil i fakt, že se potkali kdesi v lesích a ne v aréně, ale ta dívka plakala. A lidé obvykle nepláčou, pokud je něco neohrožuje, nebo nerozesmutní. Když už nic jiného, tak aspoň bude někdo, kdo Cheirónovi podá zprávu Rileyho úmrtí - chlapec nepochyboval, že rudovlásek umí utíkat rychleji než on, když na to přijde. ,,Já jsem Riley mimochodem. A ty?" dodal, zahanbeně si uvědomuje, že se vlastně ani nepředstavil. Z myšlenek na svou neomalenost ho ale hned vytrhl další vzlyk nešťastně dívky. Udělal párk kroků patřičným směrem a obrátil se zpět k rudovláskovi, v naději, že se k němu přidá. ,,Já... Uhm... Půjdu se podívat." Další pohled, škemrající o společnost, načež se chlapec definitivně vydal zachránit ono nešťastné stvoření.
Nemusel jít ani příliš daleko, sotva dvacet metrů, než narazil na skaliska. A ono přepůvabné děvče, které zřejmě nebylo ohrožováno žadnou příšerou, ale čistě svým vlastním smutkem. Rileyho bodlo u srdce, když viděl tak něžné stvoření v slzách a zvedla se v něm vlna hněvu, směřovaném proti tomu, jenž kouzelné bytosti ublížil. Když shledal, že se sám stal zdrojem dívčina znepokojení,  zvedl ruce v mírumilovném gestu a usmál se. ,,Já jsem Riley, syn Hypna... A ty jsi?" Odvětil krátce. Nespouštěl přitom z oreády své udivené, rozzářené oči, snad z obavy, že by mu mohla zmizet, pokud jí jen na chvilku ztratí z dohledu. Ještě rozšířil svůj úsměv a nadšeně přikývl. ,,Budeme rádi, když tu budeme moct pomoct! Viď?" otočil se k mladíkovi, který se zřejmě rozhodl zdroj pláče vypátrat také. Jakoby přitom úplně zapomněl na únavu, která ho trápila ještě před pár minutami, jak se zapálil pro pomoc té nevinné dušičce. ,,Nemáš ponětí, kterým směrem se přibližně máme dát? Ať máme nějaký základ, kde začít hledat?" zeptal se, jen o fousek pomaleji, než normální osoba. Používal plurál s neochvějnou jistotou, že ho rudovlásek nenechá na holičkách a pomůže mu s hledáním. Koneckonců, nejednalo se o hon na Kolchidského býka, jen o ztracený šál....
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sat Apr 28, 2018 1:47 pm
To otravné zbavování smetí zabralo delší dobu, než předpokládal. Neobratně vymotával úlomky větviček z jinak udržovaných vlasů, jenž nyní působily takřka bídně, žalostně. Přestože postupoval se vší opatrností, občas již neudržel nervy na uzdě a několik zrzavých nitek přetrhl ve snaze urychlit akt. Hřeben zůstal ve srubu, čehož nepokrytě litoval, neboť by mu mnohonásobně pomohl zvrátit tuto katastrofu. Zabrán do nerovného boje, zpozoruje chlapcův zájem. Samozřejmě, už nějakou chvílí tu vykonává naprosto absurdní činnost, inscenuje rvačku mezi vlastní osobu a záplavou zrzavých kadeří, kdy porost jednoznačně vyhrává. Pravděpodobně bude podroben dlouhému výslechu, jakmile svou chloubu svěří do opatrovnictví všetečným sestrám, jelikož sám nedokáže škody plně napravit, takže nakonec sice odstraní největší kusy, avšak těm drobnějším vytmavit nedokáže. Vzhlédne k přibližující se postavě mladého chlapce, který předtím úspěšně inicioval úprk ze střelnice, jemuž sám vděčí za příležitost prchnout, tudíž zůstal ušetřen dalších nesmyslných snah instruktorů. Pozvedne nejen oči, ale též hlavou, aby nemusil odpovídat zakrytý příkrovem kadeří, momentálně neúhledně roztřepených do všech světových stran, trochu nezvyklý pocit. „Těší mě.“ odvětil, odhazující poslední neposlušný pramen ze zorného pole, zatímco v kapse kalhot hledal urputně gumičku, jelikož by, s její pomocí, dokázal vypadat alespoň trochu k světu. Jakožto dítě Afrodity, ho neupravený zevnějšek skutečně iritoval a pomyšlení, že bude v něčí společnosti působit, jakožto naprostý vidlák, plnila příčky obav velice vysoko. Nějakou dobu, tedy přítomný vyčkával, nežli Iskander dokončí jednoduchý zákrok, načež konečně, alespoň částečně, dokázal vnímat svoji maličkost v lepším světle. Sice to není nejlepší, ale v těchto podmínkách nic důstojnějšího nevykouzlím. Až poté nabídl ruku k seznámení, přičemž taktéž sdělil jméno, aby se mohli normálně oslovovat. „Iskander, tvůj dlužník za záchranu z dnešního tréninku, když jsi překvapivě rychle zmizel, čímž jsi mi poskytl možnost zmizet.“ pronese jazykem, více kultivovaným, než většina zdejších puberťáku dokáže vysoukat z prořízlých úst. Pomoc? Ach ano, přes neustále upravování loken nedokázal rozeznat ten něžný pláč nesoucí se pozapomenutým údolím. Naslouchal, překvapen přítomností smutných vzlyku právě zde, což ho přivádělo k okamžitému souhlasu s Rileyim, určitě nehodlal nechat dívku osamocenou, ke všemu sžíranou smutkem, uprostřed neznáma.
Když zahlédl překrásnou bytost usazenou na výčnělku skal, jejíž tváře zdobily viditelné stopy po vydatném, neutuchajícím, breku. Jakmile sebou polekaně škubla, pocítil vinu, neboť ji netaktně vyrušovali a ona, pravděpodobně, neočekávala žádnou návštěvu, přestože později shledala, že nakonec není nutné ji považovat za naprosto nežádoucí. Opatrně přistoupí blíže, pečlivě sledující jakoukoliv reakci sloužící k odehnání hostů, dbal osobního prostoru pohledné nymfy, jak se o původu neznámé domýšlel. Trávil čas ve společnosti dryád, vyzařujících podobnou auru nepokrytého ženství a laskavé povahy skloubené v nehynoucí lásce k přírodě, tudíž o jejím původu smýšlel takto. Natáhl ruku, přičemž, pokud ona svolí, jemně uchopí drobnou ručku, aby se pokusil jí částečně uklidnit. Shlížel k ní, v očích pochopení, uvnitř rozhodnutí dopomoci k opětovnému úsměvu. Přestože vylíčený problém nespadal do kategorie esenciálně zásadních, velice dobře rozuměl trápení, když milovaná věc zůstala ztracena. Neváhal souhlasně přikývnout nabídce Hyponova syna, který okamžitě přistoupil k řešení problému, neboť také, zřejmě, nerad spatřoval kohokoliv lapeného do pavučiny neštěstí. Iskander zůstával stále přítomen u plačtivé dívky, na tváři milý úsměv, sloužící jakožto ujištění, že vynaloží veškeré úsilí k splnění úkolu. Následně připojil i svou otázkou k dotazování, jenž by jim mohlo pomoci v hledání ztraceného šátku. „A jak vypadal? Byl zelený jako koruna nejzdravějšího stromu? Roztančený všemi barvami, jako rozkvetlá louka? Nebo třeba modrý, jako čisté nebe?“ Oba zajímaly jiné informace, Riley už hledal směr, kdežto potomek Afrodity toužil znát spíše popis. Už jen v tom se projevovala jejich polo-božská odlišnost.
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sat Apr 28, 2018 2:12 pm
Plačtivá dívka zkoumala návštěvníky skrytého místa zvídavým pohledem nadpozemsky krásných očí. Nymfy byly známé pro svou zvláštní krásu, jemnou a fascinující, oreada nepatřila mezi výjimky. Světle hnědé vlasy splývaly v něžném závoji přes záda, pokožka se leskla dokonalostí bez jediné známky vady. Na pohled mohla vzbuzovat dojem sedmnáctiletého děvčátka, mladého a naivního, avšak oči, ta hloubka v nich utvrzovala, že její věk sahá mnohem, mnohem dál, než si ti dva dokáží představit. "Mé jméno jest Thaleia a hlídám toto místo. Patřím mezi oready, nymfy z hor a horských údolí," představí se jim zdvořile, přijímaje nabízenou ruku od mladého jinocha, Afroditina potomka, do jehož dlaně nechá vklouznout svoji. Její stisk působil láskyplně, konejšivě, ač to byla ona, kdo před chvílí proléval slzy, jejichž stopy ulpěly na dívčiných tvářích. "Šál byl dárek od mé matky. Sám Astraios, otec hvězd a větrů jej nechal utkat od svých synů, Eura, Zephyra, Borea a Nota z vánků všech světových stran a matka jej předala mně... A on... On mi uletěl, když jsem nedávala pozor..." Studem sklopené oči prozrazovaly, jak moc se styděla za svou chybu. Jejím největším hříchem byla láska k tanci, kdy se nechávala unášet tóny větru a šumícího listí. Chyba, jíž si bude po nějaký čas vyčítat.
"Prosím, hrdinové! Je tím nejcennějším, co mám. Odvděčím se vám, slibuji!" Do kukadel se opět draly slzy a dívka nabírala k pláči, až by jednomu zjihlo srdce. Nakonec pouze popotáhne, poukazujíc prstem kamsi k lesu vzhůru nad nimi. "Odletěl mi tímto směrem. Vím, že je stále zde, ale někdo jej drží a já si jej nemohu přivolat zpátky." Les se zdál na první pohled bezpečný, mnohem zdravěji vyhlížející než Jižní, kde sídlily nestvůry. "Poznáte jej hned. Je... jiný než jsou šály smrtelníků. Prosím, přineste mi ho nazpět." Pohledem těkala mezi mladými chlapci, jedním ještě klukem, sotva patnáctiletým, druhým dospělým a velmi pohledným. Doufala, že pomohou, sama nezmohla nic.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sun Apr 29, 2018 11:02 am
Naslouchá vyprávění překrásné nymfy, líbezného stvoření, jejíž půvaby, v očích básníkových, dosahovaly daleko za hranice skutečného světa, předčily v mnohém obyčejné smrtelnice, hodné opěvování. Upíral k ní oči, nevýslovně potěšen když přijala nabídnu, nechajíc si galantně tisknout ruku, přičemž Iskanderův úsměv rostl úměrně odhodlání splnit její přání. Dokázal by nehnutě sedět a zírat na dokonalé křivky, utopit se v hlubokých očích, napsat nespočet děl a stejně by nedokázal přesně vystihnout podstatu tak čistou, úchvatnou. Déle, nežli měl, tudíž zůstával ztracen uvnitř nepopsatelné nádhery, očarovaný. Nádherná nymfa, plačtíc svůj žal... v údolím poklidném, kde smutek došel v zmar... tam prohlédna skrz utrpení a přihlédla k nám... Pozvolna pohodil nesouvisle hlavou, vymýšlel nekvalitní verše, když už dávno měl následovat prosby. Nedokázal ovšem ukočírovat rozpoložení tíhnoucí k vyjádření pocty nad možností stanout v těsné blízkosti Thaleie, jak ona sama prozradila své jméno. Konejšivě stiskl drobnou ručku ukrytou ve vlastní dlani, kdežto druhou ji jemně pohladil přes prameny vlasů, vyjadřujíc tak souznění se ztrátou, přičemž doufal, že ona gesta přinesou alespoň mírné uklidnění do raněné duše, nežli naleznou šátek, jenž vítr neuváženě sebral na svou pouť. Jak někdo může stále svírat onen dar? Proč ho na chvíli nepopustí, nenechá ulétnout vstříc právoplatné paní? Nezáviděl úděl, ve kterému musila dotyčná setrvávat poblíž určitého místa, načež nedokázala tuto hranici překročit.  „Není třebas odměny, když se opět budeš smát, bude svět o to kouzelnější a to je, na čem přeci záleží.“ řekne upřímným hlasem prostoupeným klidem, doprovázený ujištěním. Pohlédne k Rileyum doufající, že on sdílí stejný zájem, ale i kdyby mladého hocha odradilo řečené, on hodlal dostát podanému slibu, neboť, pakliže neovládal umění boje, stále dbal cti, tudíž neotvíral ústa naprázdno, aby v dalším okamžení již nechtěl věcem dostát.
Daroval jí poslední pohled, když jemně rozpojil spojení, přičemž jí ponechal prostor, ať si ručku stáhne zpět. Působil sebejistě, přestože tak o sobě nikdy nesmýšlel, a věděl, že obětuje cokoliv k rozveselení oné sklíčenosti. Kde jaké obludě by raději utekl, nežli bojoval, avšak pukající srdce něžného pohlaví, v něm vyvolávalo vlnu odhodlání. Ten kdo onen šátek zachytil, snad pochopí, že kvůli tomu zarmoutil. Vstal, prohlížející okolí s nově nabitou jistotou, těkající vytyčeným směrem. Nežli ovšem vykročil kupředu, rozloučil se s dosavadní společností mírnou úklonou, přičemž mu culík zrzavých vlasů přepadl přes rameno, zanedbatelná nepříjemnost. „Brzy budeme zpět.“ pronesl, kdežto zamířil vstříc lesu. Nepřipouštěl si žádné nebezpečí, snad proto našlapoval tak zlehka, přesvědčený, že ho nepotká nic zlého, opitý nastupujícím hrdinským pocitem. Ovšem, právě neodcházel s výpravou na lov bájné nestvůry, či vyřešit božské spory, ovšem pomáhání dívkám v nesnázích, mu dávalo větší smysl. Nač neustále honit děsivé obludy schopné jednoho přerazit máchnutím ocasu, když poblíž trpěly nevinné panny, sžírané neodbytnými pocity? Někteří touží hledat uspokojení v činech dalece přesahujících obyčejné cíle, ale když všichni odejdou být hrdiny, kdo zůstane, aby rozséval radost do srdcí ostatních? Jen ať si nechají všechny tréninky, bitky a klání o život. Jeden může být víc prospěšný, když přiloží ruku k obyčejným starostem, vypomůže tam, kde ten oslepený slávou nevidí. S tímto přesvědčením, pomalu postupoval lesem, dbající, aby nezopakoval předchozí incident, vlasy tudíž přehodil dopředu, pečlivě kontrolující každou podezřele vyhlížející větev. Miloval náruč přírody, jelikož nikoho nesoudila, ale občas projevovala svoji zákeřnost, jenž ventilovala škodolibou přítomností vhodně umístěných dřevin či křoví, útočících na nebožáky, které zdobila na hlavách bujná kštice, nikoliv vyholená pleška.
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sun Apr 29, 2018 11:58 am
Rileyho hlavou se neproháněly ani zpola tak hluboké a šlechetné myšlenky, jako Iskanderovi. On sám cítil jen hlubokou lítost nad dojemným zármutkem nádherné víly a nadšené zapálení pro nalezení onoho neposlušného kousku Thaleiny garderoby. Roztáhl rty do širokého úsměvu, roztrubujícího do světa jeho ochotu pomoci, ujišťuje dívku, od pohledu velmi mladou, třebaže si byl dobře vědom vysokého věku, jehož už bezpochyby dosáhla, že ztracený šál se brzy navrátí ke své majitelce. Iskanderův pohled sebejistě opětoval doplňuje ho o souhlasné přikývnutí. Ani on v tuto chvíli nepociťoval nejmenší obavy z toho ,,někoho", který Thaleiin majetek prohlásil za vlastní, třebaže by možná měl. Nenapadalo ho, kdo by mohl takto úchvatnému stvoření jako Thaleia upírat právo na něco, na čem jí evidentně velmi záleží. A ačkoliv sám obvykle nechápal, proč děvčata tolik lpí na kouscích látky, uložených ve skříni, tato situace byla výjimkou z pravidla. Navíc, stihl pochopit, že tohle asi nebude obyčejná šála z ovčí vlny.  ,,Jasně! Pomáhání přeci mají hrdinové v popisu práce!" přitakal, odhodlaný dostát danému slovu a vykouzlit tak opět úsměv na nymfině rozkošné tvářičce.
Ve společnosti nymfy se zdržel sotva o dvě vteřiny déle, než jeho nový známý. Po celou dobu rozhovoru si nedovolil přiblížit do bezprostřední blízkosti a tak mezi ním a oreádou zůstávala značná mezera. Zaculil se, zvedl pravici na pozdrav a rychle došel zrzavého Iskandera, s nímž měl tento úkol sdílet. Následoval ho, spíše než o pichlavé větvičky se zajímaje o směr, jenž jim Thaleia určila. Co chvíli naslouchal, jestli k jeho uším nedolehnou nějaké zvuky, podle nichž by si mohl utvořit obrázek o uzurpátorovi onoho podivuhodného šálu a rozhlížel se, zda neuvidí něco, co by mohlo být vyrobené z větrů všech čtyř světových stran, ale prozatím musel konstatovat, že je jeho strana korunována neúspěchem. Přesto se nevzdával a nadále ve svém hledání pokračoval.
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sun Apr 29, 2018 1:42 pm
Dívce po dlouhé době někdo opět vykreslil úsměv na líbezně krojené rty, jimiž rozdávala horám a horským lukám radost v podobě zpěvu a tance, jež nemohl jen tak někdo spatřit. Mladý potomek bohyně lásky zněl tak rozhodně v ujišťování, že vše skončí dobře, což se Thaleie zalíbilo na první pohled. Jako každá nymfa, i ona pociťovala naivitu vrozenou těmto křehkým stvořením stvořeným z čisté přírody. "Bohové štěstěny nechť vás provází při vaší cestě. Slibte, že se vrátíte. I... I za cenu, že jej nezískáte, prosím," světlounkýma očima je vyprovází, žádaje od nich slib se šťastným koncem, ač určeného pouze dvoum mladým chlapcům, nikoliv jí. Šál by oplakala, ale ne tolik jako dva zhrzené životy. S posledním úsměvem se s nimi rozloučí, dávaje jim požehnání v podobě polibku na čelo - prve malému Rileymu, k němuž sestoupí, nakonec i Iskanderovi, co v její blízkosti setrvával podstatně déle. "Budu vás očekávat, moji hrdinové," zašeptá s nádechem očekávání, naděje tkvěla v každé slabice. Vítr se zlehka zvedl a její podstata se rozplynula spolu s něžným dotekem na tváři polobohů.
Cesta netrvala dlouho. Jedinou záludnou překážkou se zdála strmost kopce v údolí, který byli nuceni vyšplhat, že si čas od času byli nuceni udělat kratší přestávku pro chycení dechu. Fyzická aktivita nepatřila do vínku ani jednomu z nich, v tomto ohledu se na ně sudičky z vysoka vykašlaly a příroda zrovna tak. Naštěstí se jim po čas výstupu nepletly pod nohy kameny, bludné kořeny ani žádná jiná tělesa znesnadňující přístup k lesům na vrcholcích kopců. Ani tam dlouho nepátrají - jak se ukázalo, les se táhl spíše do šířky než-li do dálky a pruh stromů se projevil jako tenčí. Před zraky se dvěma poutníkům rozevřel úkaz chytající za srdce: vysoké hory se zasněženými vrcholky, kopce porostlé stromy a obrovské jezero odrážející každý sluneční paprsek Apollónova ohnivého kočáru. Čistý vzduch plnil plíce. Příroda si zde žila vlastním životem, divokým, nespoutaným a snad i právě proto nádherně kouzelným, až by nejedna citlivá dušička zaplakala. Dravci jim kroužili nad hlavou, svobodní, připraveni kdykoliv se snést a z jezera si vytáhnout živou rybu, na níž by si kdesi ve svých hnízdech pochutnali. Tomu všemu kralovala jedna vodní víla, najáda, prozpěvující si na hladině jezera. Modré šaty jako by tvořila samotná voda, korunku ve vlasech zdobily mušle a květy divokého leknínu. Výrazné blonďaté kadeře čas od času protínal stříbrnější pramen, oči i z dálky zářily jako dva smaragdy. Až po chvilce si snad mohli chlapci všimnout, co se leskne dívce na pažích - stříbrný šál, zpola průsvitný, že jej snadno šlo přehlédnout. Třpytil se při každém pohybu, jak se do něj opíraly sluneční paprsky a lesk vody. Působil jako závoj z mlhy, malý fantasktní dárek.
Teprve po značně dlouhé chvíli si jich drobná dívenka všimne. V kukadlech se zjeví šok, hned na to však ztvrdnou podivuhodným chladem, prsty energicky přitáhnou kořist blíže k tělu. "Kdo jste? Co tu chcete?" I její slova působila útočně, avšak hlasem stále připomínala křehkou bytost, jíž se v tónině odrážela dominanta vodního elementu. "Jak se opovažujete vkročit na mé území? To nemáte v sobě kouska studu?"
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Sun Apr 29, 2018 5:06 pm
Cesta ubíhala poklidně, bez zřejmějších komplikací se jim dařilo postupovat lesem, jenž se nakonec ukázal méně hlubším, než při prvním zběžném pohledu. Překvapivě rychle prostupovali nepříliš bujnou vegetací, až před nimi vytanul výhled hodný zapamatování. Potomek Afrodity chvilkově ustrnul, jak zůstal nadšen tou pohlednou scenérii sestávající se hor dotýkajících se nebes, kopců obrostlých stromy, ale především jezerem majestátně usazeným snad v samotném srdci údolí. Dosud netušený kout tábora ho upřímně okouzlil, rozevřel náruč, do níž by ochotně skočil, trávíc tu poklidné posezení jen ve společnosti knihy, či pozorování letu hrdých ptáků, jenž jim občasně přelétali vysoko nad hlavami. Očima těkal od jednoho zákoutí k druhému, snaží zachytit co nejvíce vjemů. Vykročil dopředu, avšak nikterak ochotně, neboť myslí stále rozebíral úchvatnou atmosféru zdejšího prostředí, tak přirozeného, divokého, přesto vlídného. Kroky naplněné nejistotou, jelikož více tíhl úvahám nad vlastním zaražením, jaktože již dříve nedokázal nalézti tento zasutý kus země, trochu rozladěný onou skutečností, neboť sem mohl utíkat před protivnými spolu-táborníky. Naplněn nepopsatelnou inspirací, stržen přívalem energie, chvilkově zůstal vzdálen od původního záměru návštěvy údolí. Vytržení nastalo až s osočením, nepříliš vítaným, avšak proneseným taktéž líbezným hlasem, jemuž nešla upřít něžnost mýtické bytosti. Zastavil krok, udržujíc odstup, sledující dotyčnou, jenž svírala hledaný předmět.
Iskander prve váhal, zda vykročit či zůstat, nakonec zkrátil délky mezi aktéry tak, že stanul na kraji jezera, což šlo považovat za mírně bláhové, snad nebezpečné. Tvář stále zdobil úsměv, jemný, přívětivý, jaký dokázali vykouzlit pouze potomci bohyně lásky. Trochu nejistě si zasunul nezbedný pramen zrzavých vlasů za levé ucho, přičemž se osmělil promluvit k neznámé. „Nechtěli jsme tě vyrušit v tvém údolí, avšak hledáme šátek, jenž přidržuješ ve svém vlastnictví.“ Mluvil pozvolna, udržující oční kontakt, dbající vhodné intonace při promluvě k nymfě, neboť poslední věcí v nastalé situaci, jenž by potřebovali, bylo dotyčnou urazit, aby jim i s kořistí pláchla. „Thalelia, oreáda žijící nedaleko roní slzy zdrcená ztrátou daru, jenž jí byl blízký. Chceme tě poprosit, zdali by jsi nám mohla dáti, aby ona už nadále nemusila smutnit.“  Více již nedokázal pravit, vyčkávající budoucího vývoje. Dozajista netoužil ani jednu dívku ranit, avšak ona sama snad pochopí, že nemůže schraňovat cizí věci, ubližuje-li tím někomu. Když viděl šátek, jakožto překrásný skvost, snad se i zalekl, že ho odmítne vydat po dobrém, počne se s nimi hašteřit, či povolá na pomoc živly, aby jich odehnala. Nyní ovšem doufal  v rozum dlouholeté bytosti a jejího soucitu k ostatním. Snad kdyby zatvrzele prahla po šátku, našel by se nějaký schopný ukojit její touhy, ale zajisté by žádný nebyl tak výjimečný, jako tento. I v rámci této úvahy rostla obava, že nakonec budou vysláni zpět s nepořízenou, což se mu ovšem, při opětovném pomyšlení na plačící stvoření, absolutně nezamlouvalo. Věřil, že naleznou schůdnou cestu kompromisu ke spokojenosti obou stran, přestože jedna jednala v rozporu s právem a nestydatě si uzurpovala věc, jenž nepatřila do jejího vlastnictví. Doufám, že není tak hádavá jako Amy. Opravdu silně v to doufal.
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Tue May 01, 2018 11:07 am
Prvních několik minut probíhalo naprosto hladce, povzbuzen náhlým přívalem energie Riley div neposkakoval. Jenže ona energie už za chvilku vyprchala a on tak měl co dělat, aby si nekecl na nejbližší pařez a dal si dvacet...třicet...možná čtyřicet, dle příznivosti okolností. Pouze vědomí, že Iskander na tom nebude o moc lépe, a přesto si ani nezastěžuje ho pohánělo vpřed, spolu s vidinou uplakané Thaleii. Snad můžeme jeho únavě přičíst ignorantský přístup k okouzlující scenerii, která tolik zasáhla rudovláska. On sám po ní sice přejel obdivným pohledem, ale nedokázal jí ocenit tolik, jako mladík s duší básníka. Teprve když jeho pohled sklouzl až k éterické bytosti, zlehka čeřící svými kroky vodní hladinu, ustrnul v pohybu, ústy vytvářeje dokonalé O, červeň ve tvářích, neskonalý obdiv v očích. Pakliže oreáda si získala Iskanderovy oči, najáda jednoznačně přitáhla Rileyho zrak. I proto sebou provinile cuknul, když zaslechl její vyčítavý, přesto tak okouzlující hlas. Na okamžik byl v pokušení otočit se a ponechat půvabnou tanečnici v požadované samotě. Ihned nato si ale připomněl slzy, skrápějící tvář utrápené Thalei a zůstal tak, sice ne po Iskanderově boku, neboť z vody měl přirozený respekt, ale jen krok, dva za ním. S bázlivou úctou hleděl na jezerní vílu, jen mírným přikyvováním potvrzuje Iskanderova slova. Sám nedůvěřoval svému jazyku natolik, aby se opovážil nahlas promluvit. V nejlepším případě by z něj vyšlo nedůstojné blábolení, kteréhožto prohřešku se v najádině přítomnosti nechtěl dopustit. Závistivě poslouchal, jak hladce se Iskander rozhovořil. Jeho rétorika, bezpochyby ovlivněná množstvím literatury, o níž Riley v životě neslyšel chlapce poněkud zahanbovala - on sám stěží zvládl vyseknout neohrabaný kompliment, zatímco Iskander uměl mluvit jako rozený diplomat. Raději se tedy ani nepokoušel cokoliv říkat, aby náhodou nepokazil příznivé účinky rudovláskových slov a tiše vyčkával, jak na najádu Iskanderova řeč zapůsobí.
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Fri May 04, 2018 1:24 pm
Scenérie rozprostírající se před mladými hochy si jistě zasloužila dávku důstojného úžasu. Zelenavé údolí, vysoké kopce, které se postupně svažovaly k břehům jezera tak modravého, až oči přecházely. Na každém centimetru se skvěla výrazná barva, žádné mdlé odstíny. Sněhem zasypané vrcholky hor slibovaly chladný dotek nad nimiž se protáčel vítr v lehkém tanci. Nic z toho nepřipomínalo jediné místo v táboře. Dokonce ani Severní les plný nádherných dryád nepůsobil tak osvěžujícím dojmem rukou nedotčené krajiny. Toto království chránila jedna z nymf, od pohledu něžná blondýnka se smaragdově zeleným pohledem, křehká a jemná, dokud nepromluvila. Útočným hlasem sotva mohla připomínat lítou harpyji strážící tábor za večerky, ostře však sympatizovala s ledovou vodou, která jednoho přinutí se klepat bolestí pod jehličkami chladu. Sivý šál, poklad, o který chlapcům šlo, si přitáhla ještě o něco blíže k tělu, až se mohlo zdát, že jej zničí, jak pevně se do něj zamotávala. Zelenkavá kukadla si měřila tu jednoho, tu druhého, těkaje mezi nimi pohledem plným zloby a nerozhodnosti, zda je vůbec má v plánu vyslechnout či nikoliv. Nakonec se přeci jen spokojila s jejich hlasem, zvláště pak se starším mládencem, který se ujal role mluvčího této prapodivné výpravy do její krajiny.
"Co je mi po ní?" Chlad se nesl dotekem jejích slov, kdy naštvaně ohrnula nos nad takovou opovážlivostí, jakou bylo vydání nově nabytého majetku. Není charita, nerozdává na potkání. "Měla si ho hlídat. Kdyby nebyla hloupá, mohla ho mít. Ale teď je můj. K mým nohám zalétl, do mého jezera spadl. A jezero patří mně, nikoliv jí. Moje jezero, můj šátek," povýšeně cukne rameny, následně i tvářičkou se stočí na druhou stranu, jak konverzaci právě ukončila, aniž by vůbec dovolila chlapcům cokoliv nabídnout na oplátku. Najády platily za dívky velmi pyšné, ne nepodobné Afroditě a jejím dcerám, s nimiž se velmi rády měřily. Jen pár se jich našlo milých a láskyplných, v táboře se jich nacházela sotva hrstka. A Kalliste, nejznámnější najáda v celém Táboře polokrevných, mezi ně rozhodně nepatřila. Tato blondýnka jí velmi zdatně konkurovala v osočování a uzurpátorství všeho, na co její pohled padl. "Je mi to jedno, ať si klidně pláče nad vlastní hloupostí. Však jí to patří. To mně by se nikdy nemohlo stát!" Zatvrzelá opět promluví, viditelně nehodlá opustit ze svého stanoviska. V zelenavých očích se bouří touha dokázat jim, že i ona je z části obětí, když ji chtějí připravit o něco tak cenného, na druhou stranu si nedokázala nechat vzít své prvenství, kdy získala výjimečný dar.
Ještě dlouho je sleduje pohledem, více Iskandera než toho malého chlapečka, který nepromluvil slova a jen s otevřenými ústy zíral jejím směrem. Nakonec se podvolí volání v srdci, což si na maličkou, sotva zaznamenatelnou chvilku nechá projevit drobným úšklebkem na rtech. "Dobrá. Vrátím jí ho. Ale nebude to jen tak. Oba mi musíte něco věnovat." Jen kratičkou chvilku sečkává, pohrávaje si s dlouhými světlými kadeřemi. "Ty," poukáže na Iskandera, "mi musíš složit báseň. Ódu na mou krásu. A ty," pro změnu poukáže na Rileyho, "mi věnuješ polibek a své srdce." Viděla, jak na ní zíral, toho si nešlo nevšimnout. Proč by se nemohla stát jeho uctívanou modlou? "Teprve poté jí ho vrátím. Ale jen za předpokladu, že splníte své úkoly."
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: MINIQUEST: Lost scarf

za Mon May 07, 2018 11:39 am
Naslouchal slovům panovačného stvoření, jak prahl opět spočinout v blízkosti přívětivé oreády, jejíž jemný hlas lahodil sluchu a vstřícnost hladila duši. Tato nymfa působilo naprosto odlišně, když k sobě majetnicky tiskla cizí šátek, tváříc se nanejvýše dotčeně, jakmile předložil formulovanou prosbu. Zůstával zaražen, hledíc k ní, neschopen řádně pochopit manýry dotyčné. Pociťoval úzkost i vztek, kdy mohl pouze němě přihlížet panovačné prezentaci. Sklopil chvilkově pohled, raněný štiplavostí odpovědi, projevením nedostatku empatie. Potřeboval vydechnout, utřídit myšlenky, jelikož úkol toužil splnit, avšak přistupovat k podmínkám úlisné najády, vnímal nelibě. Avšak uvnitř nedokázal zformulovat lepšího plány, dokázat nalézt zatím neznámou cestu, pouze letmo zavadil pohledem o mladíka vedle, mladý, nezkušené. Iskander nechtěl společníka podcenit, ovšem, pravděpodobně, ani jeho hlava nedokáže najít odpověď oproštěnou od splnění stanovených podmínek. Opět ho zastihla tíseň pramenící z božského původu i vlastní neschopnosti, jak zde stál, předtím naplněný optimismem a odhodláním, nyní skleslý, bez nálady. Žádný básník nemůže opěvovat něco, co se mu z hloubi duše příčí, ty jsi ješitná a protivná, což o to, že i krásná. Spatřoval v ní připodobnění k sestrám, vytušil, že i ony, v případě nálezu čehokoliv hodnotného, by odmítaly věc vydat, jelikož majitel projevil nedostatek ostražitosti. Zpátečnické, vztahovačné. Znovu očima spočinul na obyvatelce jezera, již ho unavovalo hledět do země, stejně jako naslouchat tomu povýšenému projevu. Toužil najít odvahu vzepřít se, projevit vnitřní znechucení, dát ji poznat upřímného komentáře její osobnosti, ale nedokázal to. Vůle selhala, rozum odmítal. Veškerstvo spiknuté proti němu, nedokázal překonat vnitřní bariéru, jednou jednat naprosto bez obalu. Přestaň vyvádět, jsi slabý, ale čeho dosáhneš tím, když urazíš tu hloupoučkou bytost? Vztáhne se ti do jezera, uteče, zmaříš vše, o co ses snažil. Raději pokloň hlavu, nech záležitosti plynout. Celý on, zbabělec. Rezignovaně potřásl hlavou, už z něho nic víc nebude.
„Jak bych mohl opěvovat něco tak nadpozemského?“ pronesl na úvod, stahující obličej do líbezného úsměvu, kdežto ho tížilo nechutenství. Chtěla divadlo, cítit pozornost, najít malicherné uspokojení, tudíž on musí zaujmout roli herce. Sklopil víčka, mysl uklidněnou, pátral, neobratně tvořil jednotlivé rýmy, snažíc se přihlédnout k vnitřní struktuře, žádná opora v psaném textu, bez času na důkladné rozmyšlení, zapojení metafor, žádost tvořená ve spěchu. Nepřítomně obmotával kadeř zrzavých vlasů kolem bříška prstu, což dopomáhalo lepšímu soustředění, skousl ret, jak ho trápil nedostatek slov. Z úst tiše vypouštěl jednotlivé návrhy, skoro neslyšně, postupem času, mírně popocházet na břehu jezera, stále obklopen tmou. Snaha, snad letmý dotek múzy, dopomohly k zdárnému formulování. Seskládal dohromady báseň, kratší, nepříliš obratně poskládanou, avšak čas ho tlačil, ba co víc, nakopával. Nakonec olízl rty, mandlové oči upírající vstříc. Několika rychlými pohyby upravil neposlušné kadeře, provedl drobnou úklonu, snažíc se, aby chování vyznělo dostatečně zdvořile, čímž snad dosáhne drobného polichocení té protivné ženštině. Promluvil, recitoval, pozvolna, pečlivě vyslovující každou část, dbající na intonaci, rytmus, snažíc se, aby neumělé dílo vyznělo co nejvznešeněji.

„Nejsi hodna slov, jsi hodna úcty, lásky a něhy,
neboť k tobě vzhlížel bůh, tvoříc svět.
Právě vzorem krásy jsi mu byla,
tvoje tělo, tvůj krásy květ.

Jak hnětl nebe, myšlenkami viděl tebe,
když ladnost ptákům daroval,
to na tvé křivky tiše vzpomínal.
Ztracený, chudák, tě vždy miloval.“


Teď zbývalo pouze čekat, zdali jí dokázal dostatečně polichotit, sehrát úlohu správně a zvednout její, už tak obrovskou, pýchu.
Sponsored content

Re: MINIQUEST: Lost scarf

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru