Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

QUEST: Temple of domnation

za Mon Mar 05, 2018 3:18 pm
Chladné zimní ráno neslibovalo doprovod slunečních paprsků na každém kroku. Vítr se proháněl táborem, ohýbal větve košatých stromů, pohrával si s hladinou jezerních i říčních vod a kdyby mohl, pak by jistě dokázal uhasit i táborový oheň uprostřed kruhového rozmístění srubů. Podobné počasí nepřinášelo táborníkům příliš nadšení do očí, když se časně z rána probudili. Konec konců kdo zde zůstával delší dobu, pak už stihl zaregistrovat, že v Táboře polokrevných se teplé, téměř letní dny sotva kdy mění na něco chladnějšího, ledovějšího... děsivějšího. Pošmourná obloha slibovala déšť v podobě prudkého lijavce, namísto do táborových trik a tílek se chlapci a děvčata zahalili od hlavy až k patě do teplejších mikin a svetrů, dlouhé kalhoty nevyjímaje. Děti Deméter se okamžitě jaly zkontrolovat jahodová pole v doprovodu mírně se motajících Dionýsovců, kteří se, jako obvykle, mírně přitopili na dně flašky kdysi čerstvé vody, nyní přeměněné na Lambrusco. Studený vzduch je však rychle donutil vystřízlivět a mračit se na šedavý obzor. Nikomu se nechtělo z postele - z Hypnova srubu se neslo stěžování na zimu táhnoucí na nohy a kňourání nad nedostatkem přikrývek, neboť zde vládl spíš přebytek polštářů. Afroditiny dcery zase kdákaly jedna přes druhou, jak jim  namokne účes nebo jim zkudrnatí vlasy při takové vlhkosti visící ve vzduchu. A co teprv make-up? Jak ten to přežije? Potomci Héfaista raději přikládali do ohně, zatímco se pokoušeli utěsnit veškeré díry ve střeše, aby jim případná voda nezatekla dovnitř a nezpůsobila potopu. Ani linie Athény, bohyně rozumu, nezůstala nečinná - kdo mohl, začal pomáhat s vyspravováním střech, jiní se rozeběhli k jídelnímu pavilonu, kde upevňovali plachtu chránící všechny hlavy snídajících před možným krupobitím. Zbytek se rozeběhl všude, kde je bylo potřeba - ošetřovna, stáje, knihovna. Někteří se hnali i za Cheirónem, jehož starosti se toulaly momentálně jinde - u skupiny dobrodruhů, kteří se rozhodli vydat vstříc osudu, včíl výpravě na záchranu... kdo ví vlastně čeho? Ze slov Orákula nebylo téměř nic k porozumění a jediné, co všechny uklidňovalo, byla věta pět jich vyšlo, sedm se jich vrátí. Ten konec už tolik klidu nepřidával. klid na Vrchu se časem zvrátí? Vrch mohl být jejich Vrch polokrevných, tedy tábor. Nebo Olymp? Nebylo by lepší označení 'hora'? Tolik otázek, které brázdily čelo starého kentaura, jehož mskající se koňský ocas naznačoval vnitřní rozrušení. Avšak i jeho pohled jednou musel opustit dřevěná prkna podlahy, po níž s klapotem kopyt přecházel sem a tam. Tentokrát je vrhl na skupinku pětice přítomných táborníků, dvou dívek a dvou chlapců a jednoho muže. Hluboký povzdech mu přesto unikne přes rty, než je konečně pozvedne v úsměvu, ač možná kapku strojeném.
"Omlouvám se, nechtěl jsem... zdržovat. Ach, ano, dnešní den byl patrně zvolen pro výpravu. Jak se zdá, bohové vám... Neřekl bych, že nejsou nakloněni, zjevně mají vlastní starosti," při posledních slovech si neodpustí hluboké zamračení, vráska na čele protíná nos. Ani jemu se nelíbila změna v počasí. "A ne, není možné odložit ji na později. Slova Orákula se pokaždé vyplní, nikdo před nimi neuteče. Lepší je vyrazit dříve než později. Argos vás odveze na nádraží, odkud budete muset pokračovat sami, znáte pravidla." Pronikavé oči se upřou na každého z nich, nejvýznamněji na jediného instruktora. Za koňským zadkem se zjeví vysoký chlapík mohutné postavy, na němž by nebylo nic zvláštního, nebýt několika párů očí. Přesněji padesáti. Argos, bývalý stooký pastýř, jehož úkolem bylo hlídat krávy. Nyní pomáhal hlídat táborníky. Kdo ví, co z toho bylo lepší. "Summer," obrátí se k jedné z dívek, tmavovlasé dceři Deméter, na jejíž ramena položí dlaně v otcovském gestu. "Byla jsi vybrána jako vedoucí výpravy. Je to důležitá úloha. Nikdy nepochybuj o svých instiktech, naslouchej jim. A taky tady Natanaelovi, bude ti pomáhat." Modrošedé oči se opět upřou na dospělého muže severského vzhledu, načež přikývne. "Vraťte se v pořádku a přiveďte ty dva, kteří čekají na vaši pomoc tam venku. Každý polobůh je důležitý. I ti, co tak o sobě nesmýšlí." Jeho pohled přelétne osazenstvo, než se zastaví na blondýnce, jediném děvčeti, které nemělo čím pořádně bojovat v opravdovém boji. "Hodně štěstí." Nakonec je propustí svěřené do rukou Argoa, jejich momentálního ochránce, který je zavede do dodávky hlásající značku 'Jahody z Delf - změní váš život!'. Každý byl na cestu vybaven menším batohem, kde se ukrýval malý balíček s ambrózií, lahev pitné vody, nějaké sendviče a drobnosti nezbytné na cestu, včetně nějakého toho obnosu drachem, jimiž by se v lidském světě nedoplatily, ale pro nadpřirozené se jednalo o běžnou měnu. Samotná Summer dostala navrch ještě mapu, která by jim měla pomoci s cestou. Jak se v dodávce dozvěděli po jejím rozložení, měli jet do Virginie, konkrétně do Fort Lee. Oči všech neznalých Área na takové úrovni, se upřely jediné dva potomky boha války s otázkou, zda o tom něco vědí. Minimálně jeden z nich by měl - každý bůh měl po Státech rozesety chrámy k uctění jejich památky. Většina jich byla ukrytá ve větších městech. Ve Washingtonu DC se to těmito 'památkami' jen hemžilo a smrtelníci ani netušili, na čí posvátnou půdu to vstupují. Nakonec z obou tak trochu vypadlo, že jejich otec má 'něco jako chrám' ve vojenských muzeích a Fort Lee mu bylo nejmilejším. Jeden měl dřív v New Yorku v podobě válečné lodě, ta se však z nějakého důvodu potopila - důvodem prý byla rez, která prožrala dno. Dodávka nakonec s trhnutím zastavila u Grand Central Terminálu, hlavního nádraží, odkus si mohli chytnout vlak, případně i autobus, což už záleželo na nich. Cestování bude tak jako tak zdlouhavé a momentálně ještě nemají tolik času na zbyt.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Mon Mar 05, 2018 9:54 pm
Další výprava. Možnost vyjít za hranice tábora, přičemž nebude směřovat do koncertních prostor, naposlouchat surové riffy, ale doprovodit ostatní spolu-polobohy, ke zdárnému splnění úkolu, předeslaného nejistým proroctvím Orákula. Tu informaci přijal neutrálně, již absolvoval jistou praxi v tom nenechat se rozkousat prvním nalezeným mazlíkem nebo nepřijít o ruku v rámci fatální chyby vygumovaného mozku, který přehlédne pitomě umístěný spouštěcí mechanismus obřího kyvadla. Trpěl částečnou apatií k touze všech těch nestvůr, roztrhat tělo Áreova potomka, učinit ze střev lahodnou hostinu na večerní menu. Přijal rozhodnutí pouhým mávnutím ohromné pracky, informující, že se dostaví na smluvené místo, jakmile zajistí náhradní program za zanedbané hodiny. Nikdy nenechával táborníky ponechané prostému osudu nezávazných radovánek, vždy našel alternativní program. Momentální sestával z celodenního tréninku s Angel, následoval cyklus hodin s Friedou a vše měla zakončit Koukiho přednáška o škodlivosti užívání návykových látek a huntování zdraví kouřením cigaret. Litoval všech těch zmučených obličejů, jak skončí v polospánků poté, co opět uslyší naučené fráze vybízející k vyvarování se těmto nevázaným způsobům zábavy. Cítil jistou škodolibou radost, když svému kolegovi zdůrazňoval nutnost přednášku provést co nejdůkladněji, ať odradí nebohé táborníky od případného negativního vlivu těchto svodů. Vždy rád, kdykoliv když měl převzít odpovědnost za členy výpravy, vymýšlel tyto úmorné peripetii, aby svým studentů připomněl, jak skvělé je vlastně poslouchat páření divokých šelem nebo stát se nedobrovolnou kuželkou na bowlingové dráze. Po příchodu, alespoň týden, sklízel kladné reakce, poslouchali lépe nežli švýcarské hodinky, než jejich věčně nespokojená povaha převládla před racionálním klady živelné Natanaelovy výuky. Upřímně se nemohl dočkat návratu, všech těch tváří plných úlevy, jakmile vůči nim rozlícený medvěd opět povstane s cvičným mečem. Sebral nejnutnější vybavení, kdežto vzal za vděk prvním nejméně děravým tričkem válejícím se na podlaze a zablácenými vojenskými kanadami, které nebyl s to očistit už druhý měsíc, takže zemina už pozvolna stihla opadat sama, větší pozornost dostalo vybavení do případného střetu. Obtěžkaný objemnou krosnou, působící jak přesluhující, všude neuměle zaplátovaný vak, skýtající vevnitř omlácený kyrys, oblíbenou vlčí kožešinu, plátové chrániče holení i stehen, vyrazil vstříc smluvenému místu, přichystaný přijmout odpovědnost vloženou na bedra. Nepozapomněl ani otcovu sekeru, zaháknutou za opasek a masivní dřevěný kruhový štít, připevněný provizorně k zavazadlu.
Počasí, jakoby samo signalizovalo značnou odtažitost k jejich poslání. Natanael prošlápl několik louží, nabral čerstvé bahno na podrážky, nechal vodu mu smáčet vlasy do podoby zmoklého psa a ještě přišel přiložit ruku k dílu Hefaistovcům, kteří urputně bránili kovárnu před náporem vody, takže si vysloužil mírné zdržení. Chčije a chčije. konstatoval pro sebe suše, když řádně svlažen přívaly vody, stanul v místnosti, kde již všichni přítomní vyčkávali slov Cheiróna. Cítil se nemístně, když tam počal kroutit cípy promočeného trička, aby si udělal soukromou loužičku v rohu. Pozvedl hlavu při prvním náznaku konverzace, avšak v činnosti neustával, takže nejenže působil jako řádně vyžitý metalista, přerostlé larp dítě a zatoulané vikingské "škvrně", přibylo k tomu i vandrák ve zmuchlaném oblečení. Tak prší no, zažili jsme horší podmínky, hlavně abych se znova nepropad podlahou. Tuhle vzpomínku nesnášel, ještě že, dotyční aktéři tohohle dobrodružství z Tábora před nějakou dobou odešli, jinak by neustále poslouchal ohrané narážky na zařazení dietnější stravy. Tak ty jsi Summer. objasnil si s mírně vědoucím pohledem stočeným po směru konverzace, aby si přiřadil jméno k jediné neznámé tváři zde. A vedeš výpravu. odpustil si povadlé svěšení hlavy, raději dostával pod ruky variantu, kdy velitele zásahu znal osobně, nejlépe strávili čas v aréně vzájemnou snahou si vymlátit zuby, to sbližovalo nejúčinněji. Nabídl dívce alespoň ruku, obrovskou tlapu, aby utvrdili své seznámení, zatímco jich kentaur mimoděk představil. Putování vyžadovalo jistý druh pouta, přestože existovala možnost, že zůstane pouze u zdvořilostního, avšak chtěl dotyčnou tímto gestem ujistit, že s ní počítá a vyskytne-li se problém i její život je rozhodnutý ochránit. Přijal nabízený proviant, jenž uložil do útrob nevzhledného báglu. Podvědomě se těšil na další střetnutí s obyčejnými smrtelníky, řešení běžných problémů, které se pro ně zdály tak vzdálené.
Cesta dodávkou připomínala nekonečné drkocání nutící zabalené plechy vydávat nepříjemné cinkání. Chvíli, taktéž, nevrle shlížel na nápis obsahující slovo jahody, všudypřítomnou pochutinu nejhorší, trpké chuti, nesnášeným, nevyhledávaným doplňkem na talíři. Argos jich odvážel, prohlíželi mapu, nakonec sklouzli do rozhovoru ohledně otcových chrámů, on se s drobnou nejistotou dal do vysvětlování této záležitosti. Nežli zastavili, tím nejprudším trhnutím volantu, jenž řidič zřejmě stihl vykouzlit, provedl drobnou instruktáž. Pohledem postupně prostřídal všechny.„V rámci udržení nějaké soudružnosti mi neříkejte Svenssone ani Natanaeli, což má stejně povolené jen jedna přítomné osoba“ tím myslel Scotty, člena uskupení o níž vnímal největší starost, pramálo zažila lidský svět, snad nepropadne přílišnému zmatení. „Ale Svene. Nebude to znít divně, je to normální švédský jméno, ale neporušíte tím to, že máte zákaz mi tykat, až na výjimky.“ Nepatrně zašilhal pohledem ke stejné slečně, která ho jako malá neustále otravovala s tužbou být jezdkyní ztepilého oře, takže klidně tři hodiny pobíhal po Táboře s holčičkou na zádech. „Když se něco semele, jsem první za koho se schováte a koho necháváte posledního v místnosti s čímkoliv přerostlým, chlupatým, nadpřirozeným. Bez námitek.“ pronesl neústupně. Nehledal hrdinskou smrt, avšak případnou příšeru zadrží delší dobu, než kterýkoliv z nich, čímž minimalizuje případné ztráty. Nehodlal, i přes přízeň proroctví, vyhledat útočiště zpětně s mladou mrtvolou v náručí. „A když nebudete něco vědět, klidně se ptejte.“ dokončil neurvalý proslov. Navštěvoval pravidelně rodinu i koncerty, znal dostatečně současnost mimo bezpečí Tábora, aby jim mohl suplovat rádce v základních otázkách. Zbytek cesty strávil provizorně opřený o stěnu, pak dostal dárek v podobě prudkého probrání, spolkl příval urážek, vystoupil. Hlavní nádraží. Grant Central Terminál.
První se procpal z té kovové rakve. Na světlo světa vyskočil dokonalý zjev. Umolousané tričko s motivem Dimu Borgir, blackmetalové kapely nejhrubšího zrna, tradiční potrhané maskáče vyspravené nášivkami Mayhem, Satyricon a Burzum, boty zasrané jak po návštěvě prasečáku, ke všemu si na sebe vzal zdobené kožené chrániče a sekera u pasu, díky mlze, vypadala jako robustní přívěšek vyvedený do podoby medvědí hlavy(ilustrativně). S přihlédnutím k narvané bagáží, neupravenému severskému vzhledu, kdy mu vlnité vlasy ledabyle padaly na rameny a bradku spletenou do copu zdobilo několik kovových ozdob, ke všemu obtěžkaný štítem, přitahoval okamžitě pohledy. Děti překvapeně koukaly po pánovi, starší jedinci raději klopili zrak a skupinka puberťáků se kvůli němu dala do čilého hovoru. Rukou se snažil urychlit jejich vystupování z vozidla, zatímco druhou vytáhl potlučený starý mobil z kapsy. Těkal očima mezi nakřáplým displejem zastaralého telefonu a promítanými časy příjezdů a odjezdů jednotlivých spojů a linek. „Takže, chcete se raději mačkat ve vlaku, kde budem za menší magory nebo využijeme bus, kde bude každej debilně koukat co za tydýty to přistoupilo?“ S touhle otázkou se otočil k nim. Upřednostňoval první způsob, ale on tady tomu nevelel, takže hodlal počkat. „Jinak v případě první varianty to tady je do půl hoďky, takže bych šel sehnat lístky nebo tou druhou tady počkáme hodinu, ale zas dostanete příležitost si tady tu díru líp prohlídnout, pokud o to máte zájem.“
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Tue Mar 06, 2018 9:58 pm
Se zatajeným dechem několikrát přešlápla na místě, viditelně nervózní z nadcházející výpravy, jíž se měla účastnit po dlouhých letech. Blonďaté prameny svázané v kratším tlustém copu, jehož koneček si žmoulala mezi ukazováčkem a palcem, jí dodávaly vzhled městského děvčete namísto buranky odněkud z venkova. Což už se nedalo tvrdit o notně orvaných riflích s velkými dírami na kolenou, u kterých se asi sotva dalo počítat s módním pokusem vnést do džínoviny lehkost moderny. Bílá sportovní bunda s drobnými geometrickými motivy hřála zevnitř a udržovala tělo v teple a bezpečí před slejvákem, co se zrovna spustil nad Táborem. Několik párů očí se zaměřilo na okno, po kterém stékaly provazy vody. Nikdo nepochyboval, že něco není v pořádku, i na Cheirónovi byla znát nervozita z neznámé situace. Nebyl čas lámat si s tím hlavu, přední se zdála výprava do končin, které jí nic neříkaly. Tam, kde oslavovali boha války? Neznala taková místa, svět venku jí byl vcelku neznámý. V tomto byla nucena se, nejspíš jako ve všem ostatním, spoléhat na své společníky, mezi nimiž vynikal hlavně Lyonel a Natanael, instruktor, na jehož tréninkové metody si čas od času (spíš více než méně) zanadával snad úplně každý. Scotty ho, na rozdíl od většiny ostatních, měla v oblibě víc, než by si jeden troufl říct. Po jeho boku vyrostla, splňoval roli rozmazlujícího strýčka, kterého pokaždé mohla poprosit o jednu či dvě jízdy na zádech, zatímco si hrála na Herkula dobyvatele s malým dřevěným mečíkem a příliš velkou přilbou, skrze jejíž hledí neviděla naprosto nic. Summer znala od vidění, párkrát s ní prohodila slovo. Potomci bohyně Deméter se vždy zdáli o něco milejší než zbytek osazenstva. Kromě nich jí uznávalo za normální bytost jen málo lidí, až na Dionýsovce. Kdyby mohli, tak si ji adoptují jako vlastního cvoka.
S tichým "Díky" přijala balíček ambrózie a potřebné vybavení uložené na dně batohu spolu s nějakým tím jídlem. Drze si přitom šlohla několik energetických tyčinek z jídelny, protože jak se znala, bude nervozitou užírat nejspíš vše, co najde v dosahu. Celou tu dobu se pokoušela vyhýbat se Lyonelově pohledu. Tušila, že kdyby mohl, určitě by se hlasitě dovolával toho, ať zůstane a místo ní zaskočí náhradník z množství přihlášených. A taky moc dobře věděla, že za to by mu na nohu dupla zablácenou kanadou, aby se koukal vzpamatovat a nedělal z ní někoho naprosto neschopného. S kapucou nasazenou na hlavě se raději vydala k dodávce, k níž je zavedl Argos, stooký obr, jejich takzvaný bodyguard v táboře, vedoucí ochranky. Ten toho nikdy moc nenamluvil, za což mohlo oko na jazyku. Ani se mu nedivila, s tím by toho taky moc nenakecala. Zmáčklá v jednom koutě se alespoň pokoušela nevyvolávat dohady, co by mohly začít, očima provrtávajíc zeď naproti sobě. Pohledem zalétla k instruktorovi až tehdy, když se rozmluvil jako jeden z mála. Zčervenalá si až teď zpětně uvědomila, že i on bude mít o ni starost, prakticky ji s Cheirónem a Hébé vychovali. "Všichni se za tebe nevejdem," špitne drobnou námitku, strach už se pomalu usazoval v těle a dovoloval jí ztichnout. Ta tam byla ona veselá holka, co tak ráda pozorovala hvězdy. Skrčená seděla v bezpečí rohu, vnímala jak motor vozidla pod jejich těly drnčí, když míjeli les a pomalu se blížili k lidskému prostředí.
Prudké zabrždění, co jí málem hodilo do klína jednomu z chlapců, ji přinutilo vrátit se do starých známých zajetých kolejí a brblajíc na Argovo řidičské umění se vyhrabe ven do nepříjemné kombinace deště se sněžením. Okamžitě nahrbí ramena při tak nepříjemném počasí, se kterým ještě neměla co dočinění. "To je... normální nebo nějaká anomálie?" Brblavým hláskem si dovolí okomentovat prapodivný meteorologický úkaz, načež jukne pohledem po ostatních, nejspíš stejně promrzlých společnících. Tohle mělo do příjemných letní dnů v táboře hodně daleko. "Mohli bychom... Já bych..." Chtěla jet vlakem, ještě nikdy s ním necestovala, ale věděla, že rozhodnutí zůstává na Summer. Dovolila si jen tiše hlesnout, načež se sklopeným pohledem porovnávala okopané kanady, co patřily jí a Natanaelovi. Packy jí mrzly, nenapadlo jí vzít si rukavice. Pravděpodobně proto, že žádné nikdy nevlastnila. Ani šálu. Nebo kulicha, co by zakryl zčervenalá ouška.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Wed Mar 07, 2018 7:47 am
Apollón a déšť. Ty dvě slova prostě dohromady nejdou i kdyby jste je slepili sekundovým lepidlem. Navíc byl tento šestnáctiletý hoch navyklý na slunce, které tady v táboře svítilo po většinu roku, takže když se obloha poněkud zatáhla a z nebe začaly padat kapky vody, zalezl si Thomas do srubu a u parapetu se díval ven na to nepříznivé počasí. Ani modlení k jeho otci s prosbou jediného slunečního paprsku nezabralo a tak musel s ne příliš dobrou náladou vyhrabat ze skříně teplejší oblečení. Popravdě mohl být rád za to, že před dvěma lety jel na měsíc k matce a ta ho zásobila teplým oblečením. Před těmi lety brbal, že je to v celku zbytečné a poveze si akorát plnou tašku oblečení, ale teď děkoval matce, že mu to oblečení vnutila. S klasickým gestem, které prováděl aniž by si ho byl vědom, si prohrábl vlasy a přes triko si dal ještě šedou mikinu s klokaní kapsou. Do oné kapsy si strčil ještě rukavice a kulich, který mu matka koupila na narozeniny, když ho vzala na zápas NHL. Tehdy mu černo bílý kulich byl poměrně velký, takže ho někde ztratil, ale když ho objevil v tašce s věcmi, musel se rozzářit jako sluníčko, které dnes na obloze tak chybělo. Cestou na místo, kde se měla celá ta výprava setkat se zastavil v aréně. Cestou mu samozřejmě uniklo pár nehezkých slov, když omylem šlápl do kaluže a studená voda se mu dostala do bot. V aréně došel k jednomu ze stojanů, vzal si svůj luk a do toulce si přidal pár šípů. Mohl jenom doufat, že na výpravě nebude muset čelit boji z blízka, jelikož by mu v tom jeho dobrý kamarád luk nejspíše moc nepomohl. S letmým pohledem ještě zajel k hromadě mečů na zemi, ale jen pobaveně cukl koutky. S mečem by jim byl užitečný stejně jako kdyby žádnou zbraň neměl. Přehodil si toulec se šípy přes záda a cestou, kdy pozdravil pár táborníků, kterým pobyt na takovém počasí nevadil stejně jako jemu, se vydal na místo srazu. Upřímně ho celkem zajímalo koho bude otravovat se svými upovídanými náladami, když jediný koho zde znal a věděl jeho jméno byl Natanael.
Když spatřil onu partu, která se měla stát zachránci dvou polobohů v nesnázích, přejel si všechny pohledem. Mohl jistě říct, že i když znal některé od vidění, jejich jméno mu bylo zatím neznámé. Opřel se o smrk, položil luk na zem a vděčně přijal batoh s výbavou poslední záchrany. Ještě před tím než Cheirón začal svůj proslov si do batohu strčil i rukavice s čepicí, aby mu nezavázely a položil batoh na zem vedle luku. Pozorně poslouchal Cheirónův proslov, jelikož kvůli v celku zničené náladě z dnešního počasí dokázal udržet pozornost. Oči mu přitom těkaly z Natanaela, na dívku, kterou Cheirón oslovil Summer a poté na samotného kentaura. Po chvíli se k tomuto, nyní už čtyřúhelníku lidí, které sledoval přidal i Argo. Toho chlapíka měl v oblibě. Musel říct, že i s těma očima skoro po celém těle vypadal dost krutopřísně. Když se po tom celém proslovu přesunuli do dodávky, se kterou ještě v životě nejel a byl proto natěšený, že zažije legraci a sedl si zde do rohového bodu, musel poněkud zmenšit svůj osobní prostor, jelikož jich bylo nejspíše více než chudák dodávka mohla pobrat. Při proslovu od Natanaela se musel udržet, aby se ho nezeptal, jestli mu může říkat Vikingu, jelikož Svene bylo jako z Ledového království a pořád si pod tím jménem musel představovat toho soba co jedl rampouchy. "Tak jak se všichni máte?"Snažil se prolomit to ticho co na chvíli nastalo. Přeci jen ticho naprosto nesnášel a užíralo ho zevnitř. Byl proto rád, když mohli vystoupit na nádraží a konečně se protáhnout, jelikož jeho svaly se za tu dobu co cestoval dodávkou až neuvěřitelně zkrátili.
Jemu samotnému bylo v celku jedno čím budou cestovat. Zaprvé o tom podle něj nejspíše měla rozhodovat Summer a zadruhé se na ně tak i tak budou dívat jako na exoty, kteří utekli z ústavu a hrajou si na hrdiny, což podle něj nemělo daleko od pravdy. Opřel se o betonový sloup a díval se na hnědovlasou dceru Deméter. Čekal na její rozhodnutí a přitom se snažil najít vzpomínku, kdy jí v táboře viděl naposledy. Svůj pohled přesunul na Scotty, dívku, o které mohl slyšet, že je z od Morphea. Vyndal si rukavice z batohu a podal jí je. Jeho ruce díky kapse nestuděly a proto mohl udělat ono šlechetné gesto a mít dobrý pocit.
avatar
Daughter of Demeter
Počet postů : 6
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Wed Mar 07, 2018 7:51 pm
Když ráno vstala ani by jí nenapadlo, že vyrazí na výpravu. Spíše se jí nechtělo ani vylézt z postele, jak bylo hnusně. Naštěstí ale přišla na snídani právě v čas, aby se po slovech orákula přihlásila k výpravě. Neváhala ani vteřinku, jelikož se nechtěla připravit na možnost udělat vše, aby na ni byla matka pyšná. Potom už jen naházela do batuhu teplé oblečení, které se vzhledem k ročnímu období bude venku hodit a mířila za Cheironem, který jim řekne všechno potřebné. Na výpravu jich mířilo pět včetně instruktora, který přišel pozdě. Ale nebuď kritická, jsi prostě jen trochu nervózní... Jako vždycky. Zhluboka se nadechla a věnovala pozornost kentaurovi, za jehož zády se, když domluvil, zjevil Agros, a poté oslovil přímo ji. Nepatrně sebou přitom trhla a znovu, když jeho ruce spočinuli na jejích ramenou. Klídeček, není to tvoje úplně první výprava... Vduchu se snažila přesvědčit ke klidnému a uvolněnému vystupování, i když jí Cheiron oznámil, že má celou výpravu vést. Ale nedokázala zabránit tomu, aby z těžka polkla, když celý význam téhle pozice dopadl na její bedra. "Přivedeme zpátky všechny, co vyjdou i ty dva navíc, slibuju." Nervózně se usmála a očima zabloudila i k její poslední pomoci, když něco zvoře, Natanaelovi, kterému potřásla nabízenou rukou a pevně je stiskla, aby se neřeklo, že má stisk jako dámička. Snad to nebude tak moc zlé, nerada by zklamala svoji matku, ale přinejmenším byla v relativním klidu, protože tenhle instruktor vypadal, že se na něj bude moct spolehnout, když všechno půjde do kytek. Takže to všechno zvládnou s hlavou vstyčenou, dovedou ty nový a ona ukáže všem, co o tom snad pochybují, že děti Deméter nejsou jenom zahradníci. Brnkačka. Zbytek týmu si také pořádně prohlédla a dobrou zprávou bylo, že to nezabilo její optimismus. Snad se jen trochu bála o Scotty. Sice nebyla s těch, kterým by každý den vykecávala díru do hlavy, ale nechtěla, aby se jí něco stalo. Ne, jinak. Nechtěla, aby se komukoli z nich něco stalo, ale Scotty vypadala tak křehoučce, že se o ni obávala.
Poté je Agros zavedl k dodávce, kde vyfasovali batohy s jídlem, vodou, ambrózií, drachmami, dalšími užitečnými věcičkami a ona sama dostala ještě mapu. Když nasedla do dodávky, všechno si uožila do svého připraveného báglu, protože byl větší a i přes to, že si zabalila náhradní oblečení, měl ještě dost místa, aby se tam vešlo pár drobností navíc. Přece jen nepotáhne dva botahy, no ne? Mapu poté rozložila, aby si ji mohli všichni prohlédnout a vyslechla spolu s ostatními Natanaelovu řeč, kterou radši nekomentovala, i když by nejraději dodala, že kdyby se to náhodou stalo, pak by byla na řadě s 'budu poslední v místnosti' ona. Nechtěla zvětšovat napětí, kterého byla beztak sama plná. Proto se taky nepatrně usmála na kluka, který se pokusil atmosféru trochu uvolnit. "Ale tak normáka... Co ty?" Nenucený tón jí zrovna moc nevyšel, ale bylo to všechno, na co se zmohla, než uklidila mapu do batohu a ponořila se do svých vlastních myšlenek, které se snažily vymyslet alespoň nějakou napodobeninu plánu, avšak ne tak docela úspěšně.
Když dodávka zastavila a octli se všichni na nádraží, nervozita z ní trochu opadla při pohledu na vločky snašející se k zemi. Milovala zimu, takže to byla výtaná změna od počasí v táboře, i když by se o tom dalo polemizovat, když měla zimní bundu s kapucí jak Eskimák a nasazovala si huňaté palčáky, ikdyž by vypadala určitě ještě víc komicky, kdyby byl vidět její meč, který byl teď díky mlze v podobě naramku s přívěskem růže. Všechno měla v táboře, aby se navlekla do teplého, když jezdila domů na Vánoce. Věnovala úsměv blondýnce neznalé tohohle úžasného počasí a pak začala přemýšlet, jesti bude lepší vlak nebo autobus. "Pojedeme vlakem, třeba se nám podaří zabrat kupé a budeme mít pokoj od čumilů a jak říkal Cheiron, nemáme zapotřebí plýtvat časem, jestli má někdo problém, takže... Jdeme sehnat jízdenky." Snažila se mluvit autoratativně, ale nakonec to vyznělo alespoň rozhodně, tudíž snad nebude mít nikdo námitky a stejně vypadalo, že nikdo proti vlakům nic nemá, takže se skoro jistým krokem vydala ke koupi lísků, i když je bude muset koupit Sven, protože měla jen drachmy, teď u sebe. "Tak jdeme."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Wed Mar 07, 2018 9:21 pm
Naposledy se vyspat s klidem duši a v bezpečí? Nikoli. Celou noc oka nezamhouřil. Psychicky se připravoval na nadcházející den, kdy měli, společně s dalšími čtyřmi členy, vyrazit na dobrodružnou výpravu vstříc slávě a nebezpečí. Nad proroctvím orákula téměř nepřemýšlel, dokonce jej pořádně neposlouchal, za což by se měl styděl. V paměti uvízla jen některá slova, která dohromady nedávala smysl. Šouravým krokem se vykope z postele ještě před svítáním. S dlouhým nádechem na sebe navléká černé triko s dlouhým rozdrbaným rukávem, přes které si přetáhne tmavě šedou mikinu s kapucí s potiskem znaku bývalé základní školy - bílá křídla orla v světle šedém kruhovém poli. K tomu si oblékne maskáčové kalhoty se spoustou pomocných kapes, kam vecpe lékořicové bonbóny pro dlouhou chvíli, kapesní nožík a nějaké další blbůstky, kterými má v plánu ostatním otravovat život. Například v podobě po domácku vyřezaného praku v zadní kapse s malou zásobou dutých dřevěných kuliček. Skrz dlouhé řasy pohlédne z okna ven, kde panuje třesknutá zima. Byl by hlupák, kdyby si nezval bundu chránící před mrazem a deštěm. Bunda je parťákem, který ho nezradí ani ve chvílích, kdy rtuť teploměru klesne na mínusové hodnoty. Jedná se o šusťákovou zimní parku, bažinové tmavé khaki barvy s dvěma většíma kapsama na bocích. Vnitřní materiál je teplý, prošívaný pravou medvědí kožešinou s bílými tkaničkami táhnoucí se po hrudi zakončené stříbrnými cvočky. Jako obuv volí odlehčené kanady s tvrdou vyztuženou podrážkou a několika páskovými přezkami nad kotníky. Rukavice nemá. Upřímně je ani nehledal, musel by prohrabat celou skříň a to se po ránu línému polobohovi rozhodně nechtělo. Před odchodem ven stáhne z věšáku černou bavlněnou čepici, kterou si okamžitě narazí na vlasy a schová pod ní malé uši. Ty mu mrznou obvykle nejvíc.
Trpělivě vyčkává na místě určeném, kam dorazil kupodivu první. Nemohl se dočkat a vyrazil mnohem dřív, než bylo nutné. Zatímco čeká na své společníky a Cheiróna kreslí špičkou boty do země drobná kolečka. Po pár minutách se začínají scházet ostatní, těm věnuje sotva krátký pohled. Ani Scotty nedostane o vteřinu víc. Pořád se nedokázal přenést přes fakt, že vyráží s nimi. Má hrozný strach - možná proto se nedokáže stresovat z výpravy obecně. Jde o první výpravu, kam ho vybrali. Nechce zklamat otce, ani ostatní v táboře. Musí všem ukázat, že je skutečně synem svého otce a ne omyl, jak nejednou slyšel. Konečně má možnost se předvést v plné síle a nehodlá nechat nic nechat náhodě. Pozorně vyslechne proslov Cheiróna, jehož respektuje a váží si ho. Někdy by chtěl, aby byl on jeho otcem. Všechno by bylo jiné, lepší - možná. S kývnutím poděkuje za balíček na cestu a nasadí si batoh na hrb. Svenna příliš neposlouchá. Z jeho přítomnosti musí neustále protáčet očima takřka po každé větě. Dovedl by si představil lepšího instruktora na jeho místě, ale alespoň se s ním po boku cítí bezpečněji. Několikrát ho viděl bojovat, rve se jako rozzuřený býk a nikdy se nevzdává. Dřív chtěl být jako on, jenže jako on nikdy nebude. Nikdy nebude mít tolik síly a nikdy z něj nebude vyzařovat taková hrůza jako z jeho bratra. Zkřehlé ruce zastrčí do kapes a následuje "tým" k dodávce. Pohled spadne na bývalého stookého pastýře. Chvíli na něj bez řečí civí, než nastoupí dovnitř. Usadí se trochu bokem od ostatních a okamžitě vytahuje deník, aby si zapsal veškeré poznatky, jenž mu byly sděleny. Taky spěšnými tahy tužky načrtne podobiznu Arga. Zdá se, že jej pastýř dosti fascinuje. Jakmile dílo dokončí, uklízí deník zpátky do batohu a konečně si všechny přítomné patřičně prohlédne. Scotty zná, Svenna také. S Thomasem už několik slov dřív prohodil, ale nezná jej. Podle prvního pohledu usuzuje, že je pěkně namyšlený manekýn po otci, ačkoliv zdání klame vidí celou výpravu dosti negativně. Navíc jim šéfuje holka. /Holka!/ Rozohní se vzduchu. Očividně nemá feministické pohnutky ani pochopení pro takové rozhodnutí, přesto je ochotný Summer poslouchat v zájmu vyššího dobra. Nechce nic pokazit, tohle je jedinečná příležitost, jak se může přiblížit otci. S povzdechnutím obrátí zrak při Thomasových slovech. Nepřišel si hledat přátelé. Nestojí o ně, nepotřebuje je.
Lyonel vypadá pěkně protivně. Nevyspal se a navíc se pořád zlobí na Scotty kvůli - podle něj - zbrklému rozhodnutí. Na druhou stranu ji chápe. Sám nemá ponětí, jaké to je vyrůstat odmalička v táboře a nepoznat svět tam venku. Obývá ho obvyklá krása, jenže někdy není o nic stát. Navíc má na paměti nebezpečí číhající za zdmi tábora. O jednoho kamaráda přišel, nehodlá nechat minulost se opakovat. Zažene strašáka zpět do skříně, když dodávka zastaví. Hbitě vyskočí ven a rozhlédne se kolem. Shrbí ramena a založí si ruce objímajíc tělo. "Je mi to jedno. Ty si kápo." Zabručí nezaujatě k Summer a bez dalších průpovídek následuje ostatní do vlaku. Možná si chvilku zdřímne, když to půjde.
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: QUEST: Temple of domnation

za Thu Mar 08, 2018 12:12 am
Cesta se nesla v podivném, nepřirozeném tichu, za něž bylo odpovědno pár z přítomných. Předně Scotty s Lyonelem, kdy jejich tichá rozmíška, nesoucí se ještě z tábora, vyvolávala napětí mezi jednotlivými členy, co si neodpustili nenápadné pokukování jejich směrem. Po rozhodnutí Summer, vedoucí výpravy, bylo rozhodnuto odploužit se do samotného Grand Central, zastřešeného komplexu historických budov tvořících nádražní halu a přilehlé chodby. Mráz alespoň z části utichl v teple budovy, kde se to hemžilo obyvateli i návštěvníky New Yorku spěchajícími na vlakový spoj. Natanael jako nejstarší z účastníků byl pověřen koupí lístků, neboť nejspíš jen on mohl mít přehled o jejich věku a případných slevách za jízdné. Bylo vidět, že minimálně Scotty, zakřiknutě působící dívka, byla z tohoto místa naprosto unesená. Velkými kukadly studovala každý oblouk, každou zeď a nejvíc hodiny uprostřed, které jí jednoduše učarovaly. Někdo se choval zcela obyčejně, hlavní nádraží nejspíš bylo jeho denním chlebem, jiný se pokoušel cítit nadneseně a celkem lhostejně vůči tomuto místu. Konečně se hřmotný, seversky vyhlížející muž vrátil i s několika lístky, které obsahovaly jejich cílovou destinaci - Fort Lee. Na vlak si ještě museli něco málo počkat z důvodu zpoždění díky počasí a proto byli propuštěni, aby se mohli cournout po nádraží - zásadně ve skupinkách po dvou, aby se navzájem chránili. Někteří se jali obhlížet krámky maloobchodníků, jiní zamířili ke stánku s občerstvením, kde se prodávali super dobré hot dogy, jak hlásala informační cedule. Jak se ukázalo, několik zaměstanců Grand Central station patřilo k polobožským potomkům nebo nadpřirozeným z bytostí a tak nebylo příliš těžké si domluvit koupi laté obohacené o panák nektaru.
Konečně tabule odjezdů signalizovala, který vlak je určen skupince hrdinů. Jako jeden muž se nahrnuli do kupé, které za sebou z bezpečnostních důvodů zavřeli. Sem tam si někdo dovolil položit otázku týkající se Área, otce dvou z přítomných polobohů, jindy padl dotaz, co je asi tak může potkat a čí potomci ti dva mohou být. Že by samotného boha války? Cestou někdo sem tam nahlas tipoval nástrahu, do které mohou padnout a nestvůru, jíž mohou čelit. Některé z nich byly mávnutím ruky a chabou poznámkou zamítnuty z úst blonďaté Morfeovy dcery, která díky svým nefyzickým predispozicím spíš ležela v knížkách a pokud to bylo jen trochu možné, navštěvovala předměty týkající se teorie. Jindy cosi zabručel Natanel nebo Lyonel, když se jim návrhy zdály přitažené za vlasy. Cesta ubíhala poměrně rychle a po přibližně devíti hodinách cesty, kdy se už několika z nich klížily oči ospalostí dorazili do Fort Lee ve Virginii. Z valné většiny je přivítala tma, cestovali poměrně dlouho. Déle díky nepříjemnému počasí.
Pomocí mapy se celkem snadno dala určit cesta do vojenského muzea, pro veřejnost momentálně zavřeného díky pozdní hodině. Jako by to snad chásku polobohů mohlo zastavit. Po delší debatě, kdy se navrhovaly jednotlivé alternativy, zda prohodit kámen skrze okno nebo zkusit vykopnout dveře, je nakonec Summer zavedla postranním vchodem pro zaměstnance, který někdo nechal příhodně nezamčený. Ne, že by to někoho z nich trápilo. Konec konců smrtelníci bývali zapomnětliví a nestalo se poprvé, že někdo z nich za sebou nezamkl. Bočním vchodem vklouzli dovnitř, očima hledajíc nějaký zdroj světla, ač jim pro teď musely sloužit chabé baterky s kuželem mizerného světla. Jejich jednotlivé kroky mířily chodbami, ve tváři se zračila posvátná úcta k tomuto místu. Muzeum působilo dominantně. Prostorné, udržované... a děsivé. Jako samotný Áres, jehož mramorová hlava skrytá pod přilbicí je uvítala v prostorné chodbě vedoucí do hlavního sálu. Jak se ukázalo, někdo si dal velkou práci s demolicí. Tam, kde původně měla stát jeho socha, zůstaly jen trosky, z nichž přítomní rozpoznali obří nohy. Sál se zdál zdemolovaný, jednotlivé sloupy oštípané, některé zhroucené na hromádce. Ať už to udělal kdokoliv, dal si záležet.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Fri Mar 09, 2018 1:05 am
Po tom, co se stalo se Scotty se na ní nedokáže dívat déle než pár vteřin. A vypůjčené rukavice? Pf, tohle komentuje teatrálním protočením očí. Jak laciné gesto. Utrhne nepřející pohled od dvojice. Hmatatelné dusno utahuje oprátku úzkosti kolem útlého krku. Po příchodu na nádraží zabočí do strany k automatu se sladkostmi. Hledí do robotického kvádru skrze špinavé, upatlané sklo hledající sladkost srdci oblíbenou. Sušenku vytvarovanou do obdelníku politou čokoládou a posypanou směsí lískových oříšků a pistácií. Naštěstí peněženka nezchudne ani o cent, automat je rozbitý, což usoudil z malého lístečku přilíplého na malém displeji, kde se volí číslo volby. Vztekle, ale umírněně do skla tloukne pěstí. Sušenka poposkočí, ale stále nespadne do výdejního prostoru. Akci několikrát opakuje, než jej okřikne zaměstnanec nádraží stojící u vchodu. "No jo, no jo. Hned neprskej, člověče." Spustí drze a zvedne ruce do vzduchu. Kdyby měl v kapse bílou vlajku nejspíš ji vztyčí na důkaz mírového znamení. Nechce na ně strhávat pozornost, ačkoliv to se mu nejspíš už povedlo. Mrzutě se odplahočí k lavičce, kde se nakvašeně usadí s pohledem projasněným nezájmem. Dobrou náladu by v něm jeden těžko hledal. Nezúčastněným pohledem se zvedá z lavice ve chvilce, kdy si všimne Scotty a Thomase motající se kolem sebe. Rozhodne se je ignorovat a nejlepší možností zůstane úprk stranou, kdy mu sejdou z očí i mysli. Krátkými kroky dojde Summer mířící ke stánku s občerstvením. Pro tuhle chvíli nejvíc touží po její společnosti. Neměli šanci se pořádně poznat a dnešek se jeví jako vhodná doba. "Tak co? Užíváš si pozici šéfový?" Zeptá se rýpavým podtónem. V kuse si z druhých utahuje, je to přirozené - drzost a rýpavost k němu patří jako vajice ke slepici. Natáhne ruku do strany, aby zabránil Summer pokračovat v cestě ke stánku. "Zadrž." Zavelí pevným hlasem nepouštějíc dívku ani o krok v před. Předloktí tiskne k jejímu hrudníku neuvědomujíc si důsledek, proto tváře neplanou zoufale rozjívenou červenou. "Něco ti ukážu." Bleskově stáhne ruku k tělu s omluvným výrazem, jakmile mu zpětně dojde, že Summer zatáhl do nepříjemné situace, kdy se ocitl v její těsné osobní bublině. Sám do ní nerad pouští cizí elementy, ale pro krásnou dívku má pochopení vždycky. S rychlým mrknutím pochoduje ke stánku obsluhující starší prošedivělá babička v béžovém svetru, přes který má kožešinovou vestu. Na očích pokřivené brýle se silnými dioptriemi a jemně naprasklými sklíčky smrdící smaženým olejem, mastí na klouby a peprmintovými bonbóny. Ladně se zapře o pult ostrými lokty objednávajíc dvě latté s nektarem. Roztomile se na bábinku usmívá, pohazuje zářivýma vlasama ze strany na stranu jako kasanova a rošťáckým úšklebkem si získává body k dobru. Starší paní připomíná jejího vnoučka, poňuchňá mu tvář - což Lyonel prožívá jako chvíle muka, kdy mezi palcem a ukazovákem svírá bronzovou pokožku. Popotahuje kůži na tváří a on bojuje s náhlou štiplavostí na líci. S ceknutím o patro se oddálí a díky rozkošné tvářičce získává dva panáky místo jednoho do každého kelímku. S poděkováním a spokojenýma očima odchází od stánku k Summer předávajíc horkou pochutinu do malé ručky. "Poděkuješ mi jindy." Broukne přes hranu kelímku, zatímco fouká vzduch do pěny. Z očích poskakují nebezpečné plamínky dobrodružné a šarmantní povahy. Bývá nedočkavý, co se týče přisunu sacharidů. Zcela jistě si popálí jazyk. S tichým syknutím sem tam pokukuje po Scotty prohlížející místní nádraží. Pf, dělá jako by nikdy neviděla nádraží? Bravo, Lyoneli.. Na tabuli se rozsvítí zpoždění vlaku. Naposledy se na Summer blahosklonně zakření a odchází se usadit na lavici ignorujíc ostatní, dokud se na kolejišti objeví železné monstrum převážející polobohy na další místo určení. Občas ve vlaku něco pronese směrem ke Svennovi, baví se o výpravě všeobecně - nic konkrétního. Navíc se po každé stáhne do sebe, kdykoliv se do rozhovoru vmísí zasněná Scotty s komentáři o kráse cestování. Jindy příjemný hlas dnes brnká na nervy. Chce se toho pocitu zbavit, všechno pozitivní zahubit a známku náklonnosti jako první. Nejlíp co nejrychleji! Vztah si vyjasnili už předchozí dny, není třeba se k ničemu vracet. Tahle mu to vyhovuje.
Zadkem si hoví v sedačce. Konečně si odpočine. Vlak ho ukolébá ke spánku, kdy hlavou přepadne na stranu přímo na rameno člena výpravy sedící vedle. Usne tvrdě, pokojně. S roztomile pootevřenou pusou. Budí se hodinu před koncem cílové stanice. Zbytek času stráví probíráním se jako Šípková Růženka k životu. Vystoupí z vlaku a následuje ostatní jako poslední. Nemusí být u všeho nutně první. Ohlíží se kolem nich, co kde vidí. Dlouho neopustil hranice tábora, rád si připomene lidský svět, ze kterého před časem odešel. Nikdy mu nepřestal chybět, ale to neznamená, že by se k němu vrátil. "Páni." Žasne hlasem s oněmělým pohledem. Vojenské muzeum ho naprosto uchvátí. Jak by ne? Je zasvěcené samotnému Áresovi - jeho otci. Sjede ostatní pohledem typu, jako kdyby se chlubil, koho má za otce. Měli by místo ocenit stejně, jako si ho cení on. Cesta sem nebyla obtížná. Lidé zapomínají spoustu věcí, jsou podobní, proto se nediví, že dovnitř proklouznou bez komplikací. Dýchá na něj temně zlověstná atmosféra. Místo působí opuštěně, přesto skvostně a honosně. Jemně přejde prsty po přilbici podobizny otce. "Na svůj věk vypadáš dobře, ale já mám hezčí bradu." Promluví z něj tiše egoista, když si jemně přejde po bradě. Zajímalo by ho, zda tak skutečně vypadá, nebo jde o zkreslenou představu. Nahmatá baterku připevněnou u boku. Mizerným světlem nasvěcuje sloupy zkoumající materiál i tvar. "Kdo to mohl udělat?" Zeptá se, kdy zatne prsty do dlaně volné ruky. Kdo mohl muzeum zničit a pošpinit památku jeho otce? Nakopal by mu prdel. Kroutí krk ve snaze prozkoumat z místa co nejvíc nevšímajíc, kam jdou ostatní. Bloudí sám na vlastní triko.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Fri Mar 09, 2018 2:05 pm
Strávil zbytečně dlouho dobu stáním ve frontě, jenom kvůli tomu, že pár před ním absolutně nechápal systém odjezdu a příjezdu vlaků, načež se zmateně vyptával na hromadu doplňujících informací, které stejně nikdy nevyužijí. Natanael při tom nervózně pozoroval hodiny a jakmile se již čas začal povážlivě naklánět, hodil několik nakvašených pohledů směrem k pokladně, přičemž tím zásadně zkrátil délku probíhajícího rozhovoru na úslužné poděkování a rychlé pakování z blízkosti nakvašeného obra postávajícího kolem. Jeho samotné setkání s prodavačkou proběhlo zásadně svižněji, přičemž s ním postarší paní nechtěla ani diskutovat, jestli má doklady k prokázání toho, jestli má opravdu prokazatelný nárok na skupinové jízdné, přičemž mu automaticky vydala požadovaný lístek a on z kapsy vytáhl několik zmuchlaný bankovek, jelikož kreditní kartou prý platit momentálně nelze, jelikož jim od rána blbnul terminál. Zaregistroval zpoždění vlaku až ve chvíli, kdy strkal hrst vrácených mincí do kapsy maskáčů. Informoval zbytek o situaci, že mají zabrané kupé, nikdo by jich neměl rušit a cesta bude zřejmě trvat až do večerních hodin. Do hlášení ohledně příjezdu požadovaného spoje, postával v pomyslném středu hlavy, občas si pohazující s batohem, kdy jeho činnost spustila tiché dorážení kovu o sebe. Nechtěl ostatní vyloženě zatěžovat svou přítomností, přičemž chápal, že jim místní prostory určitě částečně učarují, jelikož tak často nevycházeli, zatímco svou maličkost jim v táboře ukazoval každodenně, což někteří účastníci nesli nelibě. Při prvním náznaku toho, že již mohou nastoupit, svolal bandu k sobě jedním hlasitějším zvoláním, při kterém se na něho, i když to nezamýšlel, otočila polovina osazenstva se směsicí vystrašených a zmatených výrazů.
Společně vlezli dovnitř, zavřel za nimi dveře kupé, načež si batoh, krom vlčí kožešiny, jež stihl vyndat, hodil do úložného prostoru nad sebe, aby ostatním zbytečně nezabíral místo. Doufal v poklidnou cestu, snad jediné vyrušení očekával od příchodu průvodčího kontrolujícího platnost oprávněnosti k jízdě. Schválně kvůli tomu usedl co nejblíže dveřím, aby jen prostrčil ruku s jízdenkou. Využil zvířecí srst, jakožto náhradu za polštář k zvýšení pohodlnosti, pořád stejně působil děsivě, takže procházející lidé se ani nenamáhali s dotazem, jestli je možné si přisednout. Založil si ruce za hlavu, zavřel oči, odhodlaný usnout, avšak plány propadly zmaru, jakmile se stali první na ráně průvodčí. Mírně nerudně, jelikož jakmile se rozhodl zabřednout do sladkého nevědomí, byl z něj vyrušen. Čekal, než je zaměstnankyně drah zkontroluje, mezitím kolem procházeli další cestující. Když už se mu vrátil lístek zpátky se slovy, že je vše v pořádku, uslyšel překvapené zvolání svého jména, od ženy, jejíž kroky ustaly v pozorování rozložitého muže. „Natanaeli“ vyšlo z úst už na první pohled vzorně upravené dámy v nechutně drahém kalhotovém kostýmku s dokonale vyčesaným drdolem. „Adry“ Natanaelův výraz poskočí o několik stupnic nahoru a umolousaný viking se okamžitě rozejde směrem ven, nechávající původní plány hozené za hlavou. Žena ho obejme, nikoliv jako zdvořilost, načež by se znechuceně odtáhla, ale opravdu důvěrně, skoro si položí hlavu na jeho rameno. Společně kdysi prožili krátkodobé vzplanutí, nepříliš dlouho trvající vztah, který ukončila divokost Áreova potomka, kdy nebohé, přirozeně taktéž polobohyni, přerazil nos v zápalu boje. Něco ze vzájemné blízkosti ovšem zůstalo v obou z nich, přestože se na ono období již  nepokusili navázat. Jakmile se oddálí, oběma hraje na tvářích radostný úsměv, reakce ohledně šťastného setkání. Nesourodá dvojice chvíli vede obvyklý rozhovor, vyptávají se jeden na druhého, zážitky, zkušenost, poté instruktor cosi zamumlá, že půjde dotyčnou doprovodit na místo, ať se pokusí nepozabíjet, přirozeně zamířili do první třídy. Vrátí se později, nežli předpokládal, s výrazně lepší náladou, než ho většina táborníků zažila. Občasně se zapojí do rozhovoru, avšak myšlenkami viditelně bloumá jinde, osobně do konce jízdy nezamhouří oči.
Respektoval autoritu Summer, proto také nevyrazil první viditelné dveře, když dojeli pozdě a muzeum již uzavřelo brány návštěvníkům. Nakonec se to ukázalo jako moudré rozhodnutí, neboť dcer Deméter našla vhodnější, méně nápadnou cestu, čímž vzbudí podstatně méně rozruchu, jak při pokusu o vloupání. Nežli vstoupil do prostor muzea, z batohu povytahoval veškeré nesené vybavení, tudíž kyrys, dvě dvojice chráničů a vlčí kožešinu. Jestli výprava předpokládala, že stráví čekáním na válečníka zdlouhavé desítky minut, tak byl rychle přesvědčen o omylu, jelikož seveřanovi zabralo oblečené celého ansámblu několik svižných chvil. Vybavený, připravený, intuitivně se zařadil na čelo výpravy, připravený krýt, pokud se objeví jakákoliv hrozba. Místo přímého ohrožení života se ovšem setká s poskvrněním otcova chrámu, zhanobením, chaosem uvnitř svatyně. Podrážděně si protočil sekeru v rukách, zloba pomalu vřela, ale přesto zůstával smysl pro povinnost, takže se vztekle nerozběhl kupředu, ovšem zabloudil pohledem jak k Summer tak Thomasovi, jedinému dalšímu ozbrojenému členovi skupiny. Prve tiše promluvil k mladému Apollónovci „pokud by se mělo stát, budeš mě krýt“ zabručel. Když vzájemně spojí síly, tak v případě závažných problémů, dokážou oni dva udržet postupující monstrum, dobře si to uvědomoval. Potom zaměřil pozornost k dívčině „co si myslíš Summer?“ pronesl otázku, zatímco pozoroval učiněnou spoušť, stále urputněji držící rukojeť zbraně, štít umístěný před sebou. „Stačí říct a rozejdu se dopředu.“ Nechtěl spekulovat o tom, že právě jemu měla náležet pozice na čele, přede všemi, aby se stal hromosvodem objevených problémů. Ať to udělalo cokoliv, bude to tady. byl si tím jist. Spatřil pohyb v zorném poli, kdy on sám vyčkával, musel začít skřípat zuby, aby místnost neproťal naštvaný medvědí ryk společně s kletbami. Vymrštil prudce ruku a pokusil se zachytit Lyonela odcházející od skupiny. Největší, nejnezodpovědnější bláznovství, které sice nemusel skončit tragicky, ale přes mizivou možnou úspěšnost, ho odmítal riskovat. Do prdele, odkdy máš v hlavě piliny. Každopádně, jestli mu proklouzl, zůstal raději s tříčlennou skupinkou sestávanou ze Scotty, Summer a Thomase, přestože urputně zatínal pěsti a rozohněné nitro plápolalo neskrývaným vztekem, kdy mu tuhle bezohlednost vrátí na příštím tréninku, jestli bude.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Fri Mar 09, 2018 2:54 pm
Nijak se mu nelíbil pohled, který na něj mířil od dalšího hocha ve skupince. Pamatoval si, že s ním v minulosti prohodil pár slov, ale nikdy nepřišel na to jak jeho jméno, teda hlavně příjmení vyslovovat. Změň všech přehlásek a bůh ví čeho ještě se mu nemohla dostat na jazyk a tak se musel spokojit s tím, že ho bude oslovovat jménem a ne příjmením jak měl u hodně chlapců v táboře zvykem. Do mozku mu ihned naskočil důvod jeho nevrlosti. Pohled stočil ke Scotty, které dal před chvílí rukavice a o krok raději poodstoupil. Nejspíše ti dva spolu něco mají a on teď vypadá jako kdyby se pletl do cizího zelí. Místo toho, aby se vydal šmejdit všemi těmi malými obchůdky, kde prodávali náramky a talismany, tak si sedl na plastovou sedačku a hodil si batoh vedle sebe. I toulec se šípy na chvíli odložil a vzal si do ruky jenom luk, kterému začal upravovat tětivu podle toho jak mu to ukázal jeden z instruktorů když byl v táboře první měsíc a bylo mu pouhých jedenáct let. Po nějaké chvíli mlčení, které ho ubíjelo, přeci jen otočil pohled ke Scotty."Takže ty jsi Scotty, že?"Vypadla z něj nějaká věta, kterou měl na jazyku jako první. Možná se chtěl jen opravdu ujistit, že nemluví s někým jiným a nebo byl až moc znuděný na to, začít konverzaci smysluplněji.
Nakonec děkoval bohu, že se Natanael vrátil s lístky ve dlaních a spokojeně si na záda znovu hodil batoh. Toulec si jen lajdácky přehodil přes jedno rameno a luk taktéž. Svižnými kroky se přitom vydal společně s ostatními k jejich vagónu. Vlezl si do kupé mezi prvními a zabral své oblíbené místo u okna. Ještě než se stihl pohodlně usadit, hodil si batoh do úložného prostoru nad jejich hlavami a svalil se konečně do pohodlné sedačky. Instinktivně si přitom prohrábl vlasy a opřel si své zbraně o nohy. Cestou překvapivě nepatřil k těm, kteří spekulovali nebo kladli otravné dotazy. On se jen díval z okna a sledoval ubíhající krajinu. Tedy až do té doby než jeho oči nespatřili něco zajímavějšího na hledáčku a přesněji Vikinga a ženu. Opravdovou ženu. Na rtech se mu rozlil pobavený úsměv a sledoval ty dva do té doby než se neztratili z jeho dohledu. Když se po nějaké době vrátil nemohl si odpustit dotěrnou poznámku."Vy máte holku?"Nadzvedl tázavě obočí a přitom se neubránil cukání koutků. V realitě, ve které momentálně žil pro něj nebylo normální, že by měl někdo něco s Vikingem. Když to teda nebyla jeho sekera, se kterou musel dokonce snad i spát. Nakonec stejně radši pohled odvrátil, aby nedojel do toho muzea přelámaný na dva kusy a na chvíli se mu podařilo si zdřímnout, což mu velice pomohlo, ač se to na první pohled nezdálo.
Když vystoupili byl v celku rád, jelikož posledních pár minut cesty už nemohl najít vhodnou pozici, při které se mu dobře sedělo. Vzal si všechny své věci a společně s ostatními došel k muzeu. Nijak se mu nechtělo do muzea, které bylo zasvěcené jeho nejméně oblíbenému bohovi, který ho v podobě svých dětí pronásledoval skoro celý život. Ani vize toho, že se v muzeu nacházejí letadla a jiná technika ho nedokázalo nabudit natolik, aby se tam opravdu těšil. Po nějaké chvíli kdy sám přemýšlel jak se do muzea dostat a na nic nepřišel, byl rád za Summer, které to očividně myslelo více než všem ostatním. Už jen u té velké hlavy, která vypadala, jako kdyby si měřila pohledem skoro každého musel nasucho polknout a rozhlédnout se po ostatních jestli zažívají stejné pocity jako on. Z jeho přemýšlení o tom, na jakou potvoru zde narazí ho vyrušil až Viking."Tak jo.. Ale za to, že vám skončí šíp v pozadí neručím"Pokrčil pobaveně rameny a spravil si na zádech toulec se šípy a stiskl v levé ruce pevně svůj luk. Očima těkal po všech věcech, které se kolem nacházely tak, že si ani nevšiml toho, že jeden člen jejich výpravy se bezhlavě vzdálil. Nejspíše by mu to i tohoto jedince bylo šumák kdyby to zaregistroval."Vážně Arés vypadá tak krutopřísně?"Snažil se uvolnit napětí a nějak navodit pozitivní náladu i když tomu jeho řeči nejspíše nijak nepomáhaly.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Fri Mar 09, 2018 4:26 pm
Před prapodivným počasím je dokázala zachránit až budova hlavního nádraží, kam vklouzli několika velmi rychlými kroky za doprovodu lijavce zkombinovaného se sněhem. Vyrazit jen v táborovém tričku, pravděpodobně by se z ní stal rampouch. Takto mohla v teple ohromeně koukat na nádražní halu, kde jí učarovaly mosazené hodiny uprostřed systému chodeb vedoucích do jednotlivých koutů. S tichým "Díky" přijala od Thomase nabídku v podobě páru rukavic, jež se ukázaly poněkud větší na její útlé drobné packy s dlouhými prsty klavíristky. Nádraží působilo v zelenavých očích jako nový svět, ukázka umění architektů a zároveň hold bohům, což si dokázala živě představit. Ani by se nedivila, kdyby právě tohle byl jeden z chrámů boha cestovatelů, Herma. Cestou míjela obchůdky, prohlížela si jednotlivé výlohy, u nichž se zastavovala, zatímco se zbytek skupiny rozeběhl kdo ví kam. Zvědavá kukadla, momentálně unešená z výprodejových akcí na hrnky s logem Grand Central Station, stočí k chlapci sedícím za jejími zády. Thomase znala nejspíš každá holka v táboře, mohl se chlubit pověstí Cassanovy, ačkoliv samotnou Scotty nikdy nepřesvědčil, že je něco víc, než rozmazlený floutek s brejličkama po tatínkovi. Pokaždé tak akorát nakrčila nos, když procházel kolem ní se svým vítězoslavným úsměvem na tváři. Frajírek od pohledu. Některé děti si zkrátka myslely, že jsou něco víc, když mohou ovládat více schopností. Ramena s výdechem instinktivně nahrbí, hodlala se bránit proti možným příchozím poznámkám, které by jí mohly zkazit potěšení z cesty na jih Spojených států. "Mhmmm," zabrouká souhlasně, očima sleduje jeho profil ve skle výlohy. S kluky obecně měla problém mluvit, obvykle je zajímal jen svět kolem zbraní, jimž nerozuměla, nebo frajerské počítání zářezů, ať už to znamenalo cokoliv. "A ty Thomas," zareaguje zpětně bez jakéhokoliv slyšitelného nadšení. Nehodlala mu tu předvádět výskání v roli pošahané fanynky, to ať si užijí dcery Afroditiny. Další konverzace z obou stran vázla. Scotty bloudila starými vzpomínkami na dřívější výpravy a Thomas? Nebyl její typ. Neměla si s ním co říct, tak raději vyrazila za Summer, tou drobnou dcerou bohyně úrody.
Ani cesta ve vlaku se nenesla v příjemném duchu, spíš naopak. Konverzace čas od času trapně vázla. Jedinou chvilku zvědavosti vykřesal Natanael při jakémsi setkání s cizí ženou, která mu byla evidentně blíž než všichni čtyři táborníci dohromady. I Scotty se ohlédla jejím směrem. Nejspíš jako každý, kdo se s Natanaelem setkal, si dokázal představit jeho typ - drsná ženská ze severu, holdující tvrdému metalu a legendám o Odinovi. Pravděpodobně by se koupala v ledovém moři a k jídlu lovila medvědy. Nebo losy, z jejichž paroží by si vyrobila lžíce. Rozhodně ne něco, co od pohledu vypadlo z katalogu realitních makléřů. Úsměvem se zkroutily rty ve chvíli, kdy se ozval Thomas se svým vykáním. Jistá privilegia jí bavila, líbilo se jí, že může instruktorovi tykat, zatímco jiní bojují s tím, aby mu říkali, jak si sám nařídil. Měla pro něj slabost. Připomínal strýčka, kterého nikdy neměla. Podle něj soudila ostatní starší intruktory v kempu, hodnotila je na základě jejich chování a přístupu. Natanael však zůstával jediný, kdo jí byl ochotný vozit na zádech a tak to i zůstane.
Rozlámaná po dlouhé několika hodinové cestě stanula, podobně jako zbytek skupinky, před obrovským muzeem s vojenskou technikou a výbavou, která v minulosti musela dobře zásobovat. Budova působila impozantně, dominovala širým pláním, na nichž postávaly letouny i tanky připravené do boje. Skrze temná okna nebylo nic vidět, tma bránila v hlubším zahlédnutí čehokoliv. Jsou snad ty děti uvnitř? Drží je tam někdo v zajetí? Se skousnutým rtem a vnitřními obavami, rozlévajícími se do končetin, nakonec vstoupila dovnitř. Přivítalo je šero a pocit stísněnosti. Všechno se zdálo, jako by na každý kousek muzea zaútočil gang. Zničená omítka, orvané sloupy... Áreova hlava válející se uprostřed chodby, jak ji někdo silou ulomil ze sochy, z níž nic nezbylo krom pár nohou. Všechno rozdrolené na kusy. "Kdo tohle mohl udělat?" Hlas se jí třásl, když se ptala sebe samotné. Kdo mohl takto zničit posvátný chrám?
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Re: QUEST: Temple of domnation

za Fri Mar 09, 2018 8:12 pm
Strach z neznámého prostředí začal proudit pod kůží téměř každému. Dech se stával mělčím, před rty se začaly objevovat obláčky páry. Chlad visel okolo nich, proháněl se jim pod bundami a nutil těla reagovat na drtivé sevření mrazivých prstů kolem páteře. Čas od času se ozvalo ze všech koutů zakašlání, jak si táborníci pokoušeli pročistit hrdla, tu někdo hlasitě polknul v obavě, co si dovolilo poničit chrám mocného boha války. Mohl být pro srandu valné většině za své prohry a krvežíznivost hraničící s ignoranstvím, na druhou stranu se stále jednalo o boha, někoho vysoko nad nimi. Pohled na trosky pouze utvrzoval, že ať se jednalo o cokoliv, pak záměrem dotyčného bylo zničit vše v dosahu bez jediného zaváhání. Při jednom kroku kupředu nedával Thomas pozor na nohy. S hlasitým syknutím, intenzivně se rozléhajícím po chrámové místnosti tvořené především letadly z druhé světové války, se mu povedlo nakopnout část ulomené mramorové sochy a ukopnout si palec. Nic příjemného pro bojovníka. Pokud si jich předtím nikdo nevšiml, pak teď už nebylo pochyb, že je slídivé oči sledují z bezpečí temnot, skrze která nikdo nemohl prohlédnout.
Skupinka postupovala vpřed, z části rozdělená, z té druhé držící při sobě. Jak se ukázalo, nic ze sochy nezbylo. A ani z chrámu, po bližším přezkoumání. Nápisy vyryté do mramoru někdo poničil ostrými drápy. Těmi, které vyťukávaly žíly trhající rytmus, jako by jim kdosi neviditelný odpočítával čas. Zářivé oči žhnuly ve tmě, ale když jejich směrem bylo vystřeleno z luku syna Apollóna, ozval se jen nervy drásající smích v odpověď. Dveře se postupně zabouchávaly, dřevo práskalo, zámek se zacvakl. Žádný východ nezbyl. Smích se ozýval čím dál tím častěji ze všech možných míst, jedovatý, téměř hysterický. Srdce bojovníků tloukla hlasitěji, než by si byli ochotni přiznat. Něco děsivého se vznášelo ve vzduchu...
Tmavý stín se před očima začal formovat u nohou bývalé sochy oslavující velkého muže Olympu. Jako trůn sloužily ženě, která se před nimi zjevila - hrdá, vznešená... a přeci z ní čišela zvláštní krvelačnost. Jako kdyby se živila tlučícími srdci těch, kteří padnou v boji. Modré, značně nepřívětivé oči, si měří každého z nich, ale povětšinou setrvávají na přítomných mužského rodu. "Ale, ale, jaké to překvapení... návštěva!" V jejím podání však chyběla ryzost dobrosrdečnosti. Celý výkřik potěchy zněl jako by objevila nový recept na večeři. Nebo slevu na chutné maso v supermarketu. "Jak vám mohu být nápomocna, pánové?" Rukama rozhodí s lehkostí, právě jim nabídla neodolatelnou možnost se vyzpovídat. Sama se odmítá pohnout byť jen o píď ze svého mramorového trůnu z trosek. "Ach, jak nedůstojné ode mě, ještě jsem se vám nepředstavila. Jsem Kér, jedna z bohyň násilné smrti," prsty laškovně přejede po bujném dekoltu, černý chitón lahodil její postavě. Zamrká, odměňujíc ty tři významným úsměvem s velmi ostrými špičáky. "Pokud si to dobře pamatuji, tak ty jsi Natanael... Ty Thomas... A ty... Lyneol, že? Dva skvělí potomci samotného Área. A pak jeden... Apollónův." Je jasné, co si o posledním zmíněném chlapci od boha slunce myslí, když se nad tím vším ušklíbne a znechucením ohrne nos. Nic dvakrát milého to rozhodně nebude. Její pozornost si totiž zaslouží ti zbylí dva. "Nemusíte se bát, miláčkové. Já vám neublížím. Já ne. I když bych mohla, ale... proč se namáhat, že? Proč to nepřenechat jiným?" Lusknutím prstů přivolá tři mlhavé přízraky, jejichž šedavá podstata se brzy transformuje do nevábně vyhlížejících příšer z Tartaru. Novosé, duchové nákazy. Dva se okamžitě postaví za dívky s hladovým výrazem, aby se nikam nemohly hnout. Jediný dotek a nemoc by jim začala proudit tělem, zžíravá a palčivá, až by nakonec zemřely. Nebyli moc známí, jen s malou pravděpodobností by je někdo z přítomných poznal. "Tak... to vás dozajista udrží v mé milované aréně. Čím jiným také oslavit toho idiota?" Její smích už se nesl k jejich uším s vražedným podtónem slibujícím hořkou smrt. Zavrčení za jejími zády přinutilo všechny stuhnout na místě. Mohutné lví tlapy vnesly do měsíčního světla příšeru z bájí a pověstí - Chiméru. Z části lva, z části kozu, zadní nohy draha a ocas v podobě tří metrového hada. Jedna z nejhorších nestvůr, jakou mohli potkat. "Tak hoši? Pobavte mě. Nebo vám ty vaše princezny nechám umřít hezky jednu po druhé."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Sat Mar 10, 2018 1:47 pm
Nakonec dostali povel postupovat kupředu, avšak touha popadnout Lyonela za límec, praštit s ním o stěnu, stále zůstávala. Samozřejmě, všichni Áresovci trpěli nedostatkem pudu sebezáchovy a častokrát volili to nejunáhlenější řešení přinášející největší potencionální slávu a většinou též největší riziko smrti a zmrzačení, avšak nyní nesměl myslet na sebe, ale družinu jakožto celek. Budu ti muset naordinovat lekce navíc. zavrčí sám k sobě, načež rozvážně postupuje dopředu, stíhán nepříjemným pocitem tančících očí a zvířete zahnané do zrádné pasti. Protáčí oči, hledá ve stínech, avšak marně. Podezření nezahání, avšak snaží se ho alespoň mírnit, jinak by dávno před tím, než Thomas geniálně prozradí jejich přítomnost, zařval výzvu k rovnému střetu dvou protivníků. Nesnášel bojovat s neviditelným sokem, intrikánem ukrytým ve stínech, jehož přítomnost signalizuje pouze nepřesnost intuice a matná předtucha nebezpečí. Vrhne k nešikovy pohled v němé otázce toho, jestli opravdu nutně musil svoji nohu seznámit se zbytky mramorové sochy. Tahle neopatrnost jim může, při troše smůly, vyhrát přímou jízdenku do nejhlubších propastí Tartaru. Nakonec se tyto obavy ukážou jako liché, neboť  jejich přítomnost je evidentně očekávána, někdo důkladně vyčkával příchodu výpravy z Tábora k dosažení vlastních cílů. Nepříjemná melodie, zarývající se svou pravidelností pod kůži působí skvěle k dokreslení ponuré atmosféry plné zmaru a nevědomosti. Skvěle připravená scenérie pro neznalé poutníky hledající neurčenou věc uvnitř poničeného chrámu. Drnknutí tětivy donutí válečníka pohlédnout k místu dopadu hrotu, zaměřit pozornost vůči lokaci zdejšího hostitele. Šváby zahnaní do kouta. necítí se v této pozici pohodlně o to více ho nepotěší, když dveře v doprovodu mohutných ran, vytyčí prostor pro vzájemné setkání. Efektní přístup ženy sleduje chladně, odtrhující mysl od zjevné skutečnosti její větší moci, aby dokázal stanout proti příchozím hrozbám. Odmítal propadnout znejistění jen na základě několika magickým triků, či vskutku impozantního vzhledu dotyčné, kdy z ní čišela neskrývaná bestiální dravost. Slova, bodavá, útočná, ostrá. Hledí vzhůru, připraven okamžitě krýt ostatní, spolehající se na lukostřeleckou podporu, přestože mu byl takřka přislíben šíp do zadnice.
Naslouchá tomu teatrálnímu výstupu, který, z jeho strany, působí jako nedůstojná a přehrávaná urážka veškerého otcova snažení. Zesměšňovat božstvo ve vlastním chrámu hraničilo s obrovským nedostatkem taktu i zdravého uvažování, ke všemu v přítomnosti dětí. Vypozoroval jasně mířené narážky s cílem rozlítit protivníka, prahla po prolití krve Áresovců v lítém, krvavém, boji. Nijak nezareagoval k vyslovení jména, pouze mírně povytáhl obočí nad onou znalostí, kdežto mu příliš nedodalo na klidu, že ho automaticky předurčila k tykání, nesnášel takto činěná rozhodnutí, když on k nim nesvolil. Násilná smrt. Změnil výraz do mírného šklebu nad potvrzením veškerých hypotéz, kdy tato bohyně toužila pouze po tom, aby si s jeho střevy dekorovala barák. Pohodil zbraní, dárkem od otce, na znamení očekávaného boje, zatímco neuměle prozkoumával terén, nedisponoval ovšem taktickými schopnostmi dětí Athény, aby z toho vytáhl víc, než kde se váli hromady suti. Ty štiplavé poznámky, proklínal osobu očima. Tolik tancování, pro co? Následně dostal odpověď v naprosto nečestném gestu. Vzala za rukojmí nejslabší z výpravy, po bojové stránce jednoznačně nejméně schopné, jejichž smrtní momentálně samolibě vyhrožovala, připravená donutit zbytek hrát podle načrtnutého programu. Skřípal zuby, z hrdla vycházelo tlumené vrčení, nabírající na intenzitě s každým dalším okamžikem, kdy tu megeru pozoroval.  „Slepice“ vyplivl to slovo nesouvisle společně se chuchvalcem slin. Přesně tak ji vnímal, nic než zavrženíhodná existence neschopná respektovat principy čestného boje. Pokud ochránit Scotty a Summer vyžadovalo umřít v šílené aréně, přijímal ten úkol. Odhodlaně pohlédl k dívkám, sebejistě pohodil hlavou, snažíc se obě alespoň trochu uklidnit, aby zbytečně nepropadaly panice. I kdyby se k tobě měla doplazit jen moje horní půlka, tak ti tím zasraným krkem zakroutím Kér. Přísahal.
Chiméra? I jemu zatrnulo při pohledu na majestátního tvora složeného z části odlišných zvířat. Sledoval postupující kolos v němé úctě, hltající každé potažení končetin či zavyklání ocasu. Příležitost stanout vůči jedné z nejnebezpečnějších příšer, impozantní. Pobavit? To slovo neustále rezonovalo v hlavě, vytáčelo ho. Držel krvežíznivost na uzdě, ovládal pochody naplněné hněvem, vztekem, zlobou, potlačoval urputnou touhu vystartovat kupředu, poměřit síly. Výzva. Avšak ve výsledku stejně nezbude nic jiného, než k příšeře naběhnout pod návalem adrenalinu, využít převahu zběsilosti i dobře mířených ran, jakoby dostával přímé vybídnutí k uvolnění šelmy. Učinil několik kroků kupředu, bez jakéhokoliv zaváhání v pohybech, stále svíral štít, sekeru, oděný do zbroje. Zaujal postoj, na přímo, připravený naplno zaujmout sokovu pozornost. Sál naplnil typický řev, mocný, nespoutaný, výsměšně vyzývající. „Aaaarrghh!!“ Šel do krytu, zablokovat první ránu mířenou k usmrcení nepohodlného červa. Doufal, předpokládat, že Thomas využije čas, kdy budou vzájemně tancovat s Chimérou k střelbě po nepřehlédnutelné bestii. Natanael nutil k otevíracímu kroku oponenta, nikoliv sám sebe, aby hodil život okamžitě všanc. Jakmile počnou zběsilou hru útoků a vyhýbání, hodlal vyčkat příhodnému omylu soupeřící strany, k uchycení na kožichu stvůry, odhodlaný vylézt svépomocí až na hřbet, kde by jediným rychlým sekem přeťal míchu. Riskantní plán, skoro sebevražedný, ale těžko tu najde někoho s lepším postupem. Tudíž čekal. Prve se mnou ohodíš zeď, pak si společně provedeme pár romantickejch přešlapů a když se dostaneš dost blízko, tak se pomazlím s tvým kožichem.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Sat Mar 10, 2018 6:16 pm
Pomalu, ale jistě se rozkoukával po okolí a začal si v hlavě tvořit scénáře toho, co se tu nejspíše stalo. Díky jeho až někdy přehnané fantazii se do jeho myšlenek po chvíli dostal i Chuck Norris a nebo Terminátor. To už musel, ale své fantastické nápady zatrhnout, jelikož každý další byl více zvrhlejší než ten předchozí. Zrovna v době kdy ho zaujaly obláčky páry, které mu vycházely z úst se místo plynného šouravého kroky levé nohy, dočkal nečekané a až moc silného nárazu do samotné podobizny boha války. Luk, který v té době ještě pevně svíral mezi prsty a čekal až ho bude moct plně využít mu vypadl na zem a vytvořil ozvěnu, která se roznesla po celém muzeum. Jeho noha okamžitě vyskočila do vzduchu a byla zachycena volnými dlaněmi. V tu chvíli už se jeho obličej svíral v nepředstavitelných bolestech, které byly horší i něž všechny katapulty či nástrahy boje o vlajku a z jeho úst proudily vodopády sprostých slov, narážek a bůh ví čeho ještě."Který kripl tu sochu rozbil na tak debilním místě?!"Zakončil své poskakování na jedné noze a znovu se postavil na obě dvě. Vzal si do ruky luk a zrovna když zvedl pohled, uviděl odpověď. Oči, které je sledovaly by si rozhodně nevylepil nad postel a neoblepil páskou se srdíčky. Vytáhl naštvaně z toulce jeden ostrý šíp a vložil ho do tětivy. Naučenými pohyby sevřel konec šípu společně s tětivou, kterou natáhl a po pár vteřinách zaměřování vystřelil do místa, kde se ony žluté oči nacházely.
Už očekával nějaké bolestné zasyčení když šíp zmizel v temnotě, ale když se ozval jen pouhý smích, který k tomu zněl ještě ne moc příjemně a radostně, musel znovu zkrabatit obočí a zamračit se. Ten kdo si tu z nich dělal očividně velkou srandu ho začal pomalu, ale jistě štvát. Tak se ukaž ty nádhero..Pomyslel si a hleděl do místa kde zmizel jeho šíp. Byl proto v celku rád když se jim konečně žena ukázala. Musel uznat, že jí v životě neviděl a když jim řekla své jméno tak ani neslyšel. Jenom zarytě mlčel a s pohrdavým pohledem na tváři jí sledoval do té doby než jeho jméno a otce pronesla s tím ledabylým tónem."Takže si kompenzujete to, že vás vlastně nikdo nezná a nejste slavná, pokud jsem to dobře pochopil..."Přerušil její majestátný monolog. Ušklíbl se na ni a přitom se rozhlédl okolo sebe na trosky sochy."Nebojte se. To znechucení je na obou stranách. Vy mi taky nejste zrovna dvakrát sympatická" okomentuje ještě její ohrnutí nosu a přesvědčivě ho napodobí. Neměl chuť si tu s tou ženskou hrát na nějaké hry. Chtěl jen najít ty dva polobohy, poslat tu ženskou odkud přišla a vrátit se do tepla své postele.
Jeho oči se okamžitě rozmístí po všech tom jejím lvíčkovi, kterého na ně poštvala. Teď opravdu nechápal jak si mohl stěžovat na něco tak primitivního jako byl boj o vlajku. Klidně by se tím katapultem nechal vystřelit do střechy několikrát za sebou, jen aby se nemusel dívat na toho mutanta, který se na ně zřejmě každou chvíli chystal zaútočit. Potichu a pomalu si vytáhl z toulce šíp a vložil si ho do tětivy. Musel přiznat, že ho to bavilo více než při tréninku. Možná to bylo hlavně z toho důvodu, že v sobě měl teď kupu adrenalinu, který doslova překypoval a chtěl ven, ale nejraději by té bestii rovno střelil šíp do obličeje a začal po ní házet cokoliv co by měl po ruce. Teď jen doufal, že i ostatní nehodlají jen tak stát a dívat se Chiméře romanticky do očí a nebo si navlhčovat společně jazyky jako v nějakém slaďáku. Svýma očima těkal z přítomné bohyně, na obě dívky, které stály uvězněné ve spárech oněch přízraků, přes Vikinga a Lyonela až na Chiméru. Na čele se mu přitom začaly tvořit drobné kapičky potu. Hlavně se nezabij. Musíš jít ještě Rileymu na svatbu za svědka, Iskanderovi kontrolovat básničky a zjisti jestli si opravdu dělá Cheirón něco se svým ocasem a nebo takový přírodní objem.
Když Natanael vyrazil vpřed, na nic nečekal a okamžitě vystřelil první šíp, který byl mířený do oka Chiméry. Jeho prsty pracovaly bez toho, aby vůbec přemýšlel. Vzal si okamžitě další šíp a znovu ho vystřelil. Po očku se přitom podíval na Lyonela s pohledem pomoc-nám-bro a znovu natáhl tětivu svého luku a vystřelil šíp, který ještě před odjezdem nechal nabrousit u Héfaistových dětí, aby si byl jist funkčností své zbraně.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: QUEST: Temple of domnation

za Sat Mar 10, 2018 10:13 pm
Nevnímá snahu staršího bratra jej zastavit. S prudkým cuknutím těla odchází dál od skupinky, očima zkoumající ruiny. Sundá ze zad batoh a dřepne si za účelem vytáhnou deník z té největší kapsy. Otevře jej na aktuální straně, kam horlivě načrtne podobiznu omlácené hlavy otce. Rychlé tahy obyčejné tužky šramotí po zažloutlém papíře, dokud neupře pohled před sebe. Kůži zaplaví prapodivná vlna přicházejícího chladu, svaly samovolně tuhnou. Dech se stává mělčím a méně pravidelným. Instinktivně stáhne prsty k opasku kolem kalhot, po jednotlivých častí pospojované oceli přejede chvějící bříšky prstů. Zbytek družiny se nebezpečně vzdálil, přesto na každého z členů vidí. "Co je to?" Vyhrkne vyhroceným hlasem, když zaslechne zvuky oznamující příchod cizí osoby. Drásavý smích ho tahá za uši a donutí jej upřít pohled do stinných míst, kde jsou jasně patrné stopy něčí přítomnosti.
Automaticky couvne o krok zpátky, ale to větší udělá vpřed, když se před nimi zjeví - na první pohled - pohledná žena s prazvláštní zlověstnou aurou. Přitahuje ho divokostí a krutostí. Překvapením rozšíří zorničky a stáhne rty do přísné linky. Netuší, co čekat, přesto odepíná kovovou přezku pásku. S rychlým trhnutím kov opouští poutka, za něž je meč připevněn k látce maskáčových kalhot. Okouzleným pohledem hledí k ženě, ta ho způsobem skutečně zaujme. Ztrácí se v podtónu svůdného hlasu, zapomínajíc na celou situaci. /Kdo jsi?/ Otázka vyvstane na mysli, ještě než se představí, jenže ji utíná ještě ve fázi přípravy. Kdo je není podstatné. Důležitější je, co tu chce a proč zničila chrám. Navíc zná jejich jména - zvláštní. Páteří projede mrazení, jako kdyby kostmi prolézali ti bídní, pověstní mravenci. Zpevní postoj těla. Nechce nechat vyplout strach na povrch. Nemíní ukázat slabost. Uchváceně drží stabilní pohled na bohyni Kér, jak se sama představila. Bohyně násilné smrti? Pf, vypadá k sežrání.. Škoda, že jsou nepřátelé. "Jak znáš mé jméno?" Zazní z něj povrchně, sobecky, ale i potěšeně. Musela o něm slyšet, nebo mu nad hlavou bliká nápis s jménem i příjmením? Pro jistotu zvedne hlavu, aby se krátce zadíval nad sebe ve chvíli, kdy promluví. Tak neublíží? Pche. "Dovolte paní, spíš já Vám neublížím, pokud hodláte pokojně odejít." Rty roztáhne v úšklebku plném povýšení a nakročí si rádoby nebojácně k ní. Snaží se tvářit naprosto nad věcí, nepřipouštějíc, jak moc jsou v prdeli. S prudkým výdechem padnou oči na přivolané přízraky, stavící se dívkám za zády. Rozčílí se.
Nevrle na bohyni namíří dlouhým prstem. "Tak hele!" Utrhne se rozezleně. "Ani se jich nedotýkej!" Je vidět, že má pro dívky slabost. Takové chování shledává zbabělým. Vidět Scotty v nebezpečí je ojedinělý. Nezvyklý pocit, na který si nehodlá zvykat. Naštvaně se mu rozklepe ruka s - pro tuhle chvíli sestaveným a připraveným - mečem. Posledním pohledem pohladí dívky vnášející na dálku trochu víc bezpečí, než v téhle chvíli cítí. Nepřichází v úvahu, aby se jim něco stalo. Nadešel čas hrdinů.. jeho čas, leč se k činům zatím nemá. Nejistě pohlíží na Chiméru obcházejí ji kolem dokola. Našlapuje pomalu, ale těžkopádně s pevně přilépnutýma podrážkama k zemi, aby jej stvůra nepřetlačila tak snadno, pokud by na to přišlo. S výkřikem vyběhne proti Chiméře s pohledem hodným sebevraha. Nejčastějí útočí přímo, žádné dlouhé přemýšlení nebo taktiky. K těm se uchyluje, pokud plán číslo jedna nevyjde. Několikrát sekne ostřím po tváři lva. Neúnavně švihá mečem hlava nehlava, naštěstí Nate stvůru zaměstnává dostatečně. V boji je na něj spolehnutí, jako začíná být na Thomase. Uskočí od Chiméry, šíp nalézá cíl a ve chvíli, kdy se řevem otevře tlamu bodá meč do patra skrze řadu ostrých zubů, které se mu zarývají do masa předloktí. Tlačí meč proti patru, chce to sílu, aby špička mečem projela skrz hlavu. "Agrrrr!" Dodá si zavrčením sílu nevnímaje bolesti. Dlouhý špičáky tlačí na kosti, bolest se zavrtává do celé paže. Přijde mu, jako kdyby ruka uvnitř tlamy kameněla. Má ve lví tlamě skoro půl ruky, snadno by přišel o ruku nebýt vzhůru ohnutého zápěstí, kterým drží tlamu dokořán. Křečovitě svírá rukojeť, zaťaté zuby vypovídají o snaze stvůru přemoci, ačkoliv má mnohem víc síly. V blízkosti monstra nezůstává zbytečně dlouho. Nakonec musí uskočit, sotva stihne meč vyjmout. Hadí ocas se ohání na všechny strany, dřív nebo později by jej také odmrštil. Přitiskne se k obřímu šutru v bezpečné vzdálenosti. Snaží se popadnout dech, zatímco se hrudík zběsile zvedá a úsečně klesá. Má strach o Scotty a Summer. O sebe samotného mu tolik nejde. Může zemřít jako hrdina, to si vždycky přál. Nepřátelsky probodává bohyni Kér. Čelo zbrocené potem otře do zakrváceného rukávu a kousne se do rtu. /Tohle není dobrý nápad, pitomče./ Varuje se v duchu. Pitomý nápad. "Ale co. Jsem pitomec." Tituluje se a nechá rozhořet plamínky v očích do nezměrné výšiny. Už nejde o plamínky, ale prameny. Adrenalin se šíří žilami, krev v uších hučí a on se svérázně vrhne vpřed, dopouštějíc se další fatální chyby. Během nabírá potřebnou rychlost do nohou, vyskočí na kus sutiny, po jejímž povrchu přebíhá až na konec. Odrazí se do výšky s mečem napřáhnutým až za krkem, div ho nebodne do zad. Cílem není Chiméra. Ale samotná Kér! Má v moci dívky, musí porazit ji, aby členky výpravy zachránil. S mečem po ní máchne dřív než dopadne na koleno před ní. Pokud má zemřít, nejspíš se stane jeho bohyní a tohle může splnit účel, ačkoliv to nebylo cílem.
Sponsored content

Re: QUEST: Temple of domnation

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru