Share
Goto down
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Mon May 07, 2018 11:28 am
Temná zákoutí podkroví hlavní budovy nepřinášela radost, nanejvýš pocit osamělosti, prázdnoty hromadící se v hrudi a pomale nadcházející ztrátu sebekontroly doprovázenou kroky z jedné strany na druhou. Stísněnost přivádějící k šílenství i silnější jedince, mezi které se blonďatá dívka řadit nemohla, doléhalo na rozechvělou duši, smysly se rvaly při pohledu na prázdné zdi, jež se jednou, nanejvýš dvakrát pokusila ozdobit malůvkami připomínajícími fraktály a rozpité barvy ve vodě. Zůstávala zde pro dobro ostatních. Kdyby se jí tolik nebáli, kdyby se neděsili toho, co se skrývalo pod povrchem hipísácky vyhlížejícího děvčete vypadajícího jako oživlá připomínka největší éry hnutí lásky a míru. I teď, při pohledu na svět venku skrze kulaté vikýřové okno, si mnula hrudní kost ve snaze zatlačit ducha velké věštkyně z Delf, aby snad na náhodného kolemjdoucího nevybafl jednu ze svých věšteb, které nosí tak akorát zkázu a přepočítávání dnů, kdy ještě budou účastníci výpravy a předpovědí žít, nebo zda si mají sepisovat poslední vůli. Ani těm největším bojovníkům z Áreova nebo Athénina srubu se nechtělo vydat na cestu smrti, do blízkého náručí Elysejských polí.
Procházeje mezi jednotlivými artefakty z výprav, naskládanými na hromadách pomalu tříděných a kategorizovaných dobrovolníky, se protahovala až ke schodům vedoucích dolů, do pater obývaných především instruktory, různými zástupci vedení nebo krátkodobými návštěvníky tábora z řad dospělých navrátivších se na pár dnů pro pozdrav a okouknutí následníků ze svých vlastních řad. Noha minula nohu, záda natisklá na zeď si prakticky rozdírala o dřevem obložené zdi, postupujíc pomalu dolů krok po krůčku. V háčkovaném topu, co jí sahal sotva do pasu, jako spíše pod žebra, džínových šortkách a pleteném přehozu, který chránil útlé paže před ranním chladem postupně opouštějícím území tábora, pomalu klesala schod po schodu v kožených sandálcích s třásněmi, přidržujíc si na krku veškerá cingrlátka, jimiž se, jako obvykle, ověsila. Už to tak nějak k ní patřilo podobně jako neschopnost spojit se s módou současnosti, k níž nenacházela cestu. Krátké vyčkání na posledních schodech, kdy zelenošedými kukadly sleduje jednotlivé instruktory probouzející se za časného ranního svitu, zatímco Carly sama byla vzhůru už několik hodin, doplní o velmi rychlé protáhnutí se a seběhnutí několika posledních schůdků do přízemí, kde vzala dráhu zadními dveřmi namísto hlavními, jak by se od každého obyvatele ústřední budovy tábora dalo čekat. Blondýnka sotva toužila po tom, aby ji někdo zahlédl. Sice měla možnost pohybovat se po prostranství tábora volným krokem, nikde nepřevládaly zákazy, kam smí chodit a kde se naopak nezdržovat, na druhou stranu - kde by pak našla to správné dobrodružství, když jí srdce tluče jako o závod při myšlence na přistižení?
Překvapivě lehkými skoky překonala vzdálenost mezi hlavním placem, kde se nacházely jednotlivé sruby obývané polobožskými potomky, jídelnu, k níž se ospale ploužilo několik jedinců, na které čekal duši rvoucí trénink. Odtamtuď si stihla ukrást dvě zelená jablka, jimiž hodlala zasytit rostoucí hlad, vydávaje se na procházku směrem k lesům, kam chodívala nejradši - nikdo ji obvykle nerušil při rozjímání nebo pokusech zápasit s jógou, kdy se obvykle překotila na záda se smíchem na rtech za doprovodu chichotání místních dryád. Po cestě si stihla světlé vlasy doplnit lučním kvítkem polního máku, než její kroky zamířily k místům, kam se mnoho zdejších neodvážilo. Neradi si připomínali své padlé sourozence, přátele i lásky. Za cesty ubíhající překvapivě rychle, stihla natrhat několik květin, z nichž každou hodlala obětovat za klid jejich duším. Zdejšímu systému 'očistce' nerozumněla ani za mák, snažila se ho pochopit, ale nic jí neříkala Elysejská pole značící jakýsi ráj. Opatrným protáhnutím se z druhé strany hřbitova se dostane mezi náhrobky, o která léta už nikdo nepečoval, do nejstaršího z koutů, kde si připomínali první padlé. Každý z nich si zasloužil vzpomínku, ač si je nevybavovala - ani nemohla. Některé z náhrobků byly staré několik desítek, prakticky i stovek let. Za tu dobu padlo tolik životů, některé příliš mladé, jak dokazoval pohled na Jamese T. Sinclairea, teprve třináctiletého kloučka, jemuž vzala život lamia. I jemu patřil drobný kvítek zastrčen do mezírky v kameni. Nevědomá si přítomnosti někoho dalšího na tomto odlehlém místě pomalu postupovala pozpátku zcela instiktivně. Už znala každý náhrobek, věděla, kde se nachází bludné kořeny, kde se kus kamene uštípl. Co však nečekala byla jiná osoba, do níž vrazila. Vyjeknutí plné hrůzy, oči zalité děsem, v první chvíli srdce naplnila touha utéct, vzít zbaběle nohy na ramena. To až po krátkém rozkoukání si šlo povšimnout, že před ní sice nestojí duch, ovšem dívka v černém k němu měla vzhledově vcelku blízko. "P-p-promiň!"
avatar
Unclaimed
Počet postů : 36
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Mon May 07, 2018 5:24 pm
Vždycky obdivovala architekturu antiky, zejména pak jejich krásně zdobné sloupy s pilíři, ale tohle bylo jiné. Přestože na ni ta atmosféra dýchne, jak pomalými kroky prochází vchodovou stezkou, to vše se rozplyne ve chvíli, kdy si začne číst jména na náhrobcích. Některé je pro ni těžší přečíst, než jiné, jelikož se její nespavé období blíží ke konci a písmena se splývají do jednoho. Těžko říct, jestli je to skutečně ten důvod, ale nechce se tím zabývat, stejně jako je to u většiny věcí. Čte si všechna ta neznámá jména a snaží se si představit, jak asi vypadali, jací byli. Jestli měli spokojený život, jako ona, nebo jestli se potýkali s nebezpečím skrytého světa dřív, než se o něm pořádně dozvěděli, jestli měli strach, když utíkali hrobníkovi z lopaty a tenhle boj prohráli. Jestli zemřeli bolestivou smrtí, nebo to pro ně bylo rychlé. Kdyby si sama mohla vybrat, rozhodně by volila rychlou smrt. Jako spousta lidí se nebála smrti, ale umírání. Možná to bylo zbabělé, a i když její práh bolesti byl vyšší, než u jejích přátel, se kterými si jej kdysi porovnávali [to nespíš měla po otci, i on snášel bolest velice dobře], neznamenalo to, že by jí bolest vadila o to méně, než jiným. Sledovala dlouhé umírání plné utrpení u svojí babičky, jež se potýkala se zákeřnou nemocí. Její sténání v tichých nocích, kdy na ni vzpomíná, slyší doteď, vidí před očima její smrtelně bledý a pohublý obličej s lícními kostmi tak děsivě vypoulenými, vrásčitou kůží a temnými kruhy pod očima. Na takové věci se nejspíš nikdy nedá zapomenout. Zažene poslední vzpomínky na svou babičku, takhle si ji pamatovat nechce a snaží se, jak jen může, aby tyhle chvíle vymazala z hlavy. Nikomu z těch lidí, kteří tu leželi, nepřála pomalou smrt. Nejspíš by jim neměla přát žádnou, ale na to už je trochu pozdě. Kdyby jí nebylo trapně nad tím, že nechala červíka černého humoru vniknout do popředí, nejspíš by se nad svým vtipem uchechtla, avšak dokáže to zarazit.
Přidřepne si namátkově k jednomu z hrobů, které vypadají nové, a zamyšleně se dotkne kamene. Nesvítí sem zatím slunce, těžko říct, jestli na tohle místo vůbec během dne dosáhne, a tak je nepříjemně studený, proto ruku stáhne. Ani by se nedivila, kdyby byl hřbitov po celý den schovaný před slunečními paprsky, bylo by to příhodné. Tady se světlo najít nedá. Odjakživa nesnášela ty řeči, že hřbitov slouží k tomu, aby zaprvé našli mrtví svůj klid a měli kde odpočívat, a zadruhé aby se pozůstalí snáz smiřovali s odchodem jejich milovaných. Podle ní po smrti nic dalšího neexistovalo, žádné cestování duší a vracení se na důležitá místa. Kdyby ano, přece by nějakého ducha už spatřila, navštěvovala ponurá místa půlku svého života. A že by jí kdy hřbitov pomohl k tomu, aby zmírnila bolest ze ztráty svých blízkých, se taky říct nedá. Naopak se spíš dívala na jejich jména vytesaná do kamene, jak studeně to působí, a všechny ty emoce vypluly znovu na povrch. Ne, jí hřbitovy nikdy nepomáhaly. Z úcty samozřejmě každý rok na dušičky zašla s otcem na hřbitov položit čerstvé květiny, vyhodit ty uschlé z loňského roku a v duchu přeříkat modlitbu za jejich duše, přestože nebyla věřící. Babička ji k tomu učila a tenhle zvyk jí prostě zůstal. To samé udělá i pro tohohle náhodného cizince, odtrhne pohled od jeho jména a naposledy se dotkne kamene, než vstane. V tu chvíli narazí na odpor, který tam předtím nebyl a s leknutím uskočí stranou, aby vyrovnala ztracenou rovnováhu ze střetnutí. Jakmile zhodnotí, že se nejedná o nějakého mrtvého, který si z ní chtěl udělat legraci kvůli jejím myšlenkám, jež by mohl někdo nazvat rouháním, zklidní tlukoucí srdce, které hrozí, že si najde cestu z její hrudi ven a odťapká si někam na zasloužený odpočinek. Je to jen dívka. Klid. Nepatrně pozvedne ruce dlaněmi k zemi ve snaze uklidnit obě dvě. “Nic se neděje, já vrazila do tebe.“ Ujistí ji a ruce spustí podél těla. “Já… nečekala, že tu někdo bude.“ Prohodí trochu nesvá z nečekané společnosti a bezmyšlenkovitě si zaryje nehet ukazováku do kůže na palci. Toho zlozvyku se prostě nezbaví.
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Tue May 08, 2018 3:08 am
Srdce tlouklo na poplach, prvotní reakce v podobě strachu, zhrození se z místních duchů toužících po krvavé odplatě za předčasně ukončený život, se drala do zelenošedých kukadel světlovlasého děvčete připomínajícího ulítlé stvoření pobývající příliš dlouho mezi dětmi květin. Některé pramínky dlouhých kadeří z nudy spletla do drobných copánků splývajících s každou z jemných vlnek, jimiž se pyšnila. Dlaň skončila přiložená na zběsile bijícím srdíčku ve snaze jej zklidnit, ač sotva by ho dokázala zatlačit nazpět do hrudníku, kdyby se rozhodlo hrůzou proskočit si ven. Krok hodný zbabělce. Carly se také nikdy nepyšnila závratnou chrabrostí hodnou středověkého rytíře nebo hlavního hrdiny o Harrym Potterovi, jehož sotva mohla znát. Tak nějak ji celá jeho epocha minula a dívka si k němu ne a ne najít cestu. S výdechem, kdy prve zatínala zoubky do spodního rtu, se konečně uklidnila natolik, aby věnovala dívce před sebou více pozornosti, prohlížeje si ji od hlavy až k patě, jak se na malou zvědavku sluší a patří. Táborníci pocházeli z různých koutů světa, jak si stačila povšimnout - taky už narazila na několik dětí i dospělých s asijskými, latinsko-americkými nebo africkými předky, ač se jednalo o výjimečnou situaci. Dívka působila jako klasická Američanka, nanejvýš Evropanka, ačkoliv přízvuk nestačila zachytit, tipovala to první. "Ne, to jsem byla já! Nedávala jsem pozor na cestu, ne-nekoukala jsem se... Šla jsem po... po paměti a...," zbytek si mohla domyslet sama vzhledem k rychlému uhnutí očí stranou. Rozpaky ji sladce doběhly v podobě zrůžovělých tváří i zrychlenějšího dechu, co se marně pokoušela utišit dýcháním nosem. Ne, že by to pomohlo vzhledem k sípavému hvízdání, jaké jí vycházelo ze rtů. "Promiň, já jen... je to... hřbitov. A-asi jsem si to vzala moc k srdci a vyděsila se víc než by bylo vhodné. Což není urážka tvým směrem, to vůbec ne!" V panice zopakuje gesto, jímž se neznámá pokoušela zabránit nečekanému útoku, co mohl z její strany přijít. Nepřišel, Carly se považovala za zarytého pacifistu, kdyby ono slůvko vůbec znala. Až na to, že jí zůstávalo cizí.
"To... já taky. Moc lidí sem nechodí," odvětí s rychlým pokrčením v ramenou, jakémsi ospravedlnění vlastní přítomnosti. Očima klouzala všude možně, jen čas od času je pozvedla výš, vzápětí jimi opětovně klesla směrem dolů, vyhýbaje se dívčině pohledu. S dívkami to měla složitější - jakožto lesbičku ji to přirozeně táhlo k nim, na druhou stranu věděla, že se nesmí zamilovat už jen z toho prostého důvodu, že jinak v sobě nebude moci hostit Orákulum. A kdo ví, zda by se našel někdo vhodný, kdo by jej mohl do sebe pojmout a nevnímat ty odporné věštby o smrti, různá proroctví, jimiž se dal změnit osud celého lidstva, a být s tím v klidu, když by znal dopad na lidskou psychiku. Nebo minimálně na tu polobožskou. "A-ani se jim nedivím. Nemají... rádi smrt. Sice ji svým způsobem oslavují, ale... Nikdo si nechce připomínat mrtvé kamarády a sourozence," potřesením hlavou dávala najevo souznění s ostatními táborníky. Možná je všechny neznala jménem, nevyslechla si jejich příběh, ale všichni do jednoho se v koutku duše obávali toho dne, kdy skončí mezi ostatními na hřbitově. "Ty... ty jsi tu nová, že?" Na okamžik se přeci jen odvážila zvednout oči natolik, aby čelila jejímu pohledu, z části plachá, stále ještě růžovoučká ve tvářích. Na druhou stranu jí vždy zajímaly oči ostatních - tvrdila, že prostřednictvím nich vidí ostatním do duše, zná jejich úmysly, čte jim myšlenky, ač to byla hloupost. Zkrátka a dobře se jí líbily ty barvy, výraznost duhovky a reakce panenky na světlo. V tomto připomínala malou, věčně hravou holčičku. "Všimla... Párkrát jsem ti tě všimla v jídelně." Kde se cpala jako nezavřená, což byla informace, kterou nehodlala nahlas zmiňovat. Každý měl jednou za čas neuvěřitelný hlad. "J-já... Jsem Carly. Jmenuju se Carly. Ne Charlie, ani Carol, je to... Carly. Promiň, někdy ho všichni komolí a já to nemám ráda. Přijde mi pak, že mi znevažují něco, co mi patří. Co mi dala maminka," ošije se na místě, pohrávaje si s nakousnutým jablíčkem v dlani. "Máš hlad? Mám ještě jedno, kdybys... Kdybys chtěla. Ne, neboj, není to... že bych tě... jak se tomu říká? Balila?" S nejistotou se hryzne do spodního rtu, než se osmělí natáhnout packu vpřed a nabídnout cizince nenačaté zelenavé jablko.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 36
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Tue May 08, 2018 10:36 am
Proplete si prsty obou rukou a rty stáhne do tenké linky, že skoro nejsou vidět, jak silně se snaží zachovat dekórum a nezačít se smát. Její vylekání je už dávno pryč, když vidí, jak neškodně tahle koktající dívka působí. Možná je to klam, ale jí je to teď jedno. “Hej, to je v pohodě… do ducha nebo zombie máme obě hodně daleko.“ Nadzvedne povzbudivě koutky rtů, až se jí na tvářích objeví ďolíčky. „I když jsi chvilku vypadala, že toho ducha fakt vidíš.“ Neodpustí si s úsměvem, potlačujíc své vlastní vyděšení, už je zkrátka dávno zapomenuto. Skoro automaticky k ní natáhne ruku a konejšivě se dotkne její paže, než ji zase rychle stáhne. Občas se nechá natolik unést snahou někoho uklidnit, když vidí, že je rozhozený, že ignoruje určité hranice, jako právě teď. Možná by ji měla uklidnit, že obvykle neosahává cizí lidi, ale dle jejího logického smýšlení by na to tím spíš ještě upozornila, takhle je pořád šance, že si toho blondýnka nevšimla. Omluvně sklopí pohled a pro jistotu si strčí ruce za záda. Neujde jí, že se vyhýbá jejímu pohledu stejně, jako ona sama, ale těžko říct, jestli je to pořád tím menším infarktem, nebo jestli to nemá stejně tak ráda, jako Lin. S jejími slovy se podívá na hrob, u kterého prve dřepěla a začne přemýšlet o tom, jestli k němu někdo chodí vzpomínat a přát si, aby byl pořád mezi živými, nebo jestli byla jeho smrt pro někoho úlevnou. “Myslím, že nikdo nemá rád smrt… ale zapomínat by se taky nemělo.“ Tradice Mexičanů, jejich Día de Muertos je podle ní dobrý nápad. Nevěří sice, že bez vystavené fotky jsou mrtví odsouzeni k zapomnění, ale takovým způsobem si alespoň mrtvé s úctou každý rok připomenou.
Váhavě přikývne na její otázku, načež zapřemýšlí, jak to na ní poznala. Přece to nemá napsané na čele. Její další slova jí to však vysvětlí. “Už jsem myslela, že je to na mně tak moc poznat.“ S teatrální úlevou si přejede po čele, jako kdyby byla zpocená. “Nikdy jsem si tě tam nevšimla… ale nakonec, všechny ty tváře se mi slévají.“ Zatváří se omluvně. Máchne rukou někam směrem k táboru, kde je touhle dobou už jistě rušno. Tady panuje uklidňující ticho, rušené pouze jimi dvěma. Nepatrně nakrčí oči nad jejím představením a zacukají jí koutky. Přijde jí, jako kdyby ta dívka byla vyplašený koloušek a ona naproti ní stála s puškou. Přece nemůže být děsivá, vždyť je sama trochu menší, než ona a rozhodně nevzbuzuje strach. “Jsem Lin… teda, Adeline, ale nesnáším to… když už jsme u jmen, co nemáme rády.“ Ani by ji nenapadlo komolit jméno Carly s Carol, ale nejspíš se taková kopyta najdou.
Ještě mě nikdo… nebalil tím, že by mi nabídl jídlo.“ Neodolá troše sarkasmu, avšak v kombinaci s nadzvednutými koutky a lehce zmateným výrazem to není ani trochu kousavé, což ani nezamýšlela. Přijde jí zvláštní, že na to Carly okamžitě upozornila, a přestože nemá dost dobrý důvod, ucítí horkost ve tvářích. “I když možná měl, na to bych se chytla.“ Uchechtne se spíš pro sebe tlumeným hlasem. Po chvilce zaváhání od ní jablko přijme, nejspíš hodnotila, jestli Carly neumře hlady, když si ho vezme. Jenomže při pohledu na něj se začne kousavě ozývat její vlastní žaludek, a tak se po něm natáhne. Ne, že by pochybovala o jeho čistotě, ale automaticky si rukávem trika očistí místo, kam se později zakousne. Její přátele vždy uráželo, že byla takový blázen na čistotu, i umytou sklenici si před použitím znovu opláchla, těžko říct, proč vlastně. Nikdy neměla traumatizující zážitek se špínou, ani se nedostavovala nedůvěra k čistícím schopnostem jejího okolí, prostě to pro ni bylo tak nějak normální. To samé platilo pro jídlo. Málokdy však sáhla po jídle, které bylo potřeba omýt nebo očistit, nezdravé věci jsou už přece zabalené. Pokusí se potlačit zašklebení nad hořkosladkou chutí jablíčka, avšak příliš se jí to nedaří. Nejspíš ji rozhodila tahle holčina, že si ani neuvědomila, že se jedná o ovoce, co jí nabízela. Ona přece ovoce nesnáší! Taky si to dost rychle uvědomila, a tak nenápadně ruku s jablkem spustí podél těla, kousat do něj už nebude. Možná je to plýtvání jídlem, ale hlavu si s tím lámat teď nebude, děti v Africe ji nebudou nutit cítit se provinile. Očima zakotví na Carly a potlačí touhu schválně zkomolit její jméno, jelikož její hlavinka zachytila tu informaci, že to nemá ráda. Nemůže ji přece trápit, když chuděra koktá. “Co tady vlastně děláš, Carly? Někoho jsi tu znala?“ Máchne rukou kolem sebe, směrujíc na hroby. Není asi žádný něžný způsob, kterým naznačit otázku, zda někdo jí blízký zemřel, proto se nesnaží to nějak zaobalit.
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Wed May 09, 2018 2:52 pm
"Oni... Oni to vidí jinak, víš? Myslím všechny ty bojovníky, kteří prahnou po hrdinských skutcích, aby byli opěvováni podobně jako Odysseus a jemu podobní. Byl to Odysseus, že jo? Nebo se pletu?" V první chvíli máchne packou směrem k Táboru za svými zády, konkrétně ke srubům, o jejichž obyvatelích vede kraťoučký monolog na téma hrdinové a zázraky boje, načež sebe samu odmění drobným zamračením, při němž se čelo krčí touhou nevypadat úplně hloupě a typicky barbienovsky, ačkoliv do plastové panenky má poměrně daleko. Třeba už jen tím, že jediná růžová se jí obvykle nachází ve vlasech v podobě lučního kvítí svinutého do věnce. Ani nenosila upnuté šatečky a sandálky na vysokém klínku, které by jí přihodily pár dobrých centimetrů k dobru. Nepotřebovala je, její výška vyhovovala majitelce po všech směrech. Štíhlé prsty prohrábnou dlouhé lokny, načež si několik z nich zastrčí za ouško, když se vítr nepatrně zvedne, pohrávaje si s konečky v tiché honičce na babu. "Některým to přijde hrdinské. Jako zemřít v boji s nějakou nestvůrou. Ale už nevidí, komu všemu tím mohou ublížit," nepatrně se ošije při zmínce na sobecké chování místních polobohů, jimž je ukradeno, kolik z dětí kvůli nim prolije slzy. Jisté typy to nezajímalo, proč taky? Nebyl důvod. Patrně to neměli v hlavě v pořádku.
Se smíchem potřese souhlasně hlavou na její slova, ubránit se úsměvu zkrátka nedokáže. "Sice je tu hodně lidí, ale nováčka obvykle poznáš. Nikdy se úplně neadaptují hned na začátku a starší si z nich utahují, takže se drží stranou, pokud nejsou vyloženě společenští nebo je bohové neurčí svými potomky. Pak je to lehčí," krátce pokrčí rameny ve vší své nevinnosti, věnujíc Lin něžný úsměv plný naděje do budoucna. Tušila, že tahle dívka není určená, jinak by se pravděpodobně držela svého srubu a co ji tak zahlédla, jedla s Hermesovci. Pravda, mohla být i jejich příbuznou, ale nezdálo se to tak očividné. Netrénovala schopnosti, v nichž vynikali, a v sukni se také asi špatně běhá. Značně zvážní, váhavě se vyhýbá jejímu pohledu, klopí oči k zemi. Nepatřila mezi jednu z těch zapamatovatelných, nebyla Natanael, který svým vzezřením připomínal robustního vikinga, ani Hébé, z níž vyzařovala přátelskost a pomocná ruka. Byla... Orákulum, tvor, kterého se každý bál. Aby také ne - kdo by toužil slyšet proroctví o své budoucnosti? O smrti, která se neodvratně blíží? Dobrá jim byla akorát na výpravy, pokud se nesly v pozitivním duchu. Kde hrála roli smrt, všem se stáhlo hrdlo úzkostí. "J-já moc... moc nevycházím ven. Mezi... ostatní. Držím se.. stranou." Pro jejich bezpečí, což však nahlas neřekne, v myšlenkách si ovšem dovětek nemůže odpustit. Milovala společnost a ve svých teenagerovských letech si ji hojně užívala. Pak přišla dlouhá doba, odmlka, kterou si prožila v kasínu Lotus, kde ztratila pojem o čase, než ji jeden z Apollónových potomků vyvedl ven. Jeho nová nositelka Orákula se nesměla ztratit ve světě, kde se nestárne. "Těší mě, Lin," obratem se vrátí do přítomnosti, podávaje ji packu, jak se sluší a patří. Kamarádská dušička z ní vyzařovala na míle daleko, touha najít si nové přátele ji hnala kupředu s každým nováčkem, který překročil práh tábora. Třeba si konečně někoho najde.
"Já to tak... nemyslela." Sarkasmus zlehka ranil duši nevinného stvoření, poměrně vyjukaného nad reakcí nové společnice, jejíž jméno si neustále opakovala v myšlenkách. Lin, Lin, Lin... Znělo to jako rajská hudba, které může porozumět jen ona sama. Lin... "Nemyslela jsem to ve zlém. Já jenom... No... Asi se možná dozvíš od někoho, že se mi nelíbí chlapci. Proto... asi proto jsem to řekla. Aby sis nemyslela, že..." Nedokončená větička zůstala viset mezi nimi. Carly si nechtěla novou dívku znepřátelit, vůbec ne. Bála se však její reakce. Co ona na to? Co když jí nebude Carlyno smýšlení po chuti? "A-ale nemusíš se bát. Já stejně... nemůžu nikoho mít, takže je to jedno. Nevadí to. Tedy myslím tím, že bys neopětovala třeba náklonnost v budoucnosti nebo tak." Blekotající se jí všemožnými způsoby pokouší dodat jistoty, že po ní nevyjede jako nějaký nadržený mladíček, který si chce dokázat, že na to má. Carly vlastně nikdy neměla žádný vztah a sama se utvrzovala v tom, že jí podobná budoucnost nehrozí. Jediné štěstí bylo to, že Lin změnila téma zpět na hřbitovní, velmi ponuré a typické pro tuto oblast. "Někoho, ale jen od vidění. Jsem tu asi tři čtvrtě roku, takže ještě nemám o všech přehled a jak říkám, moc ven nevycházím. Oni... oni se mě bojí. Myslím... v táboře." Nerada rozváděla, co si o ní myslí, každého by jen děsila. A u Lin tomu tak nemuselo být. Tak proč? Proč jí to říká? "A ty? Přišla... přišla jsi položit květiny na hrob... novým?"
avatar
Unclaimed
Počet postů : 36
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Sun May 13, 2018 1:57 pm
Pokrčí rameny na znamení nevědomosti, ona se o řeckou mytologii nikdy zrovna dvakrát nezajímala, spíš než historie ji zajímalo umění toho období. Jediné, co o Odysseovi věděla, bylo, že měl něco společného s trójským koněm a plul do podsvětí. “Nebyl skutečný, že ne? Je to jen mýtus.“ S náznakem prosebného výrazu na Carly hledí, snažíc se udržet si alespoň zbytek z toho, čemu celý život věřila. Jestli Odysseus nebyla jen fiktivní postava z mytologie, pak to znamená, že Achilles, Prométheus a jim podobní mohli být taktéž skutečnými lidmi, ne? To prostě není možné. Nikdo nemůže být zranitelný pouze na patě, ani darovat nebo brát oheň. A už vůbec ne přežívat každý den klování jater, jež nakonec narostou zase zpět. Nesmysl! Donutí se odpoutat své myšlenky od domněnek nad tím, co je skutečné a co ne, vracejíc se k původní myšlence. “K čemu je být opěvovaný, když nezůstane živý, aby to mohl slyšet?“ Odfrkne si pohrdavě, pro ni byli hrdinové vždycky otravní. Buď ze sebe bohy dělali, nebo jimi pro ostatní skutečně byli a patřičně si užívali svou nadřazenost. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého, Hollywoodská kartotéka je plná filmů s důkazy o povrchnosti hrdinských činů. Nejspíš je její zvláštnost mýlka, neměla by taky nosit bradu hrdě nahoru a těšit se na střet s nějakou sirénou nebo kyklopem? Nejspíš by měla dopravit svůj zadek na cvičiště a nechat do sebe vtloukat způsoby, jakými může bojovat.
Sklopí zahanbeně pohled, když ji Carly tak snadno prokoukne, nejspíš není tak tajemná, jak by si ráda myslela. Měla za to, že se jí daří tu proplouvat, jako kdyby měla Harryho neviditelný plášť, jenomže ona si jí přece všimla i v jídelně. U jídelního stolu se stejně tak s nikým příliš nevybavovala, jen takové zdvořilostní fráze, a málokdo ji pozdravil, když šla mezi lidmi. Většinou pouze lidé od jejich stolu. Tak nějak si proto myslela, že ji nevnímá nikdo, ale to se nejspíš spletla. “Z tebe si utahovali?“ Otáže se opatrně, jí samotné nikdo neřekl nic špatného, ale nakonec Carly působí mnohem společenštější, než je ona. Dokáže si představit, že je v populární skupince lidí, jestli tady nějaké takové vůbec existují [natolik ještě táborníky nebyla schopná vypozorovat, aby mohla něco takového určit], takové to lepidlo, které se všemi vychází a všichni ji mají rádi. Avšak Carly ji vyvede z omylu ve chvíli, kdy jí sdělí svou uzavřenost před ostatními. Zmateně nad jejími slovy zamrká. Proč se někdo jako ona drží stranou? Zkoumavě si ji prohlédne, není to nijak oplzlé, vzhledem k tomu, že ona nad dívkami nepřemýšlí jako nad možným středem zájmu, spíš se snaží najít nějaký důkaz o tom, proč by se měla ostatních stranit. “Proč?“ Vyřkne jednoduchou otázku, na kterou nikdy není snadná odpověď, ať už se jedná o cokoliv. Nechce ji nutit cítit se nepříjemně, avšak tomu slůvku proč nedokáže zabránit. Vloží svou ruku do té její a zlehka ji stiskne, aby si s ní potřásla na seznámení. Uvědomuje si, že má nepříjemně studené ruce, což je u ní vždy znak toho, že se její období nespavosti blíží ke konci. Za pár dní nebude schopná vylézt z postele, aniž by to pro ni nebylo utrpení a nebolel ji celý člověk.
Čím víc Carly mluví a snaží se vysvětlit, jak myslela to, co řekla, tím víc se Lin usmívá. Připadá jí to na jednu stranu komické, na druhou hrozně roztomilé. Nejradši by ji poňufala, jako plyšového medvídka, jehož jí právě teď hrozně připomíná. Ne, že by byla chlupatá, je to tou roztomilostí. “Oh…“ Vyplodí ze sebe inteligentně ve znamení pochopení, proč ji na to upozorňovala. “Netušila jsem… jak je na mně poznat, že jsem nováček, tohle rozhodně poznat není.“ Nejradši by si nafackovala, vážně bude něco jako Chandler s nevhodně zvolenými slovy, přestože je za nimi dobrý úmysl. Musí doufat, že to nevyznělo, jako kdyby to byla nějaká špatná věc, protože to si rozhodně nemyslí. Je každého věc, co kdo má rád, a i když na to v dnešní společnosti není tolik pohlíženo negativně, pořád se najdou tací, kteří to kritizují. Ona mezi ně každopádně nepatří. “Chci říct, že se nemusíš ničeho bát, rozhodně ne ode mě. Nemyslela bych si to, ani kdybych už o tobě slyšela. A i kdyby… zamlouváš se mi.“ Zastříhá na ni rošťácky obočím, jako kdyby byly spiklenci a chystaly se provést něco nekalého. Ve skutečnosti jí naznačuje, že si s ní tuhle konverzaci užívá a nehodlá jí dovolit se jí stranit. “Proč nemůžeš nikoho mít?“ Zamračí se, až se jí mezi obočím objeví vráska. Je nejspíš vidět, jak strašlivě nová v tomhle světě je, protože ať už je její důvod jakýkoliv, jí to nic neřekne.
Bojí?“ Zopakuje po ní, jako kdyby tomu slovu nerozuměla. Rozhodně nerozumí v kontextu s ní, co je na Carly tak děsivého? Nemá tesáky, nemá třetí oko, ani skryté pařáty a křídla, kterými by ji mohla vznést do vzduchu a slupnout ji jako malinu. “Vlastně ne, já...“ Zavrtí hlavou, načež se zarazí, přemýšlejíc, jak větu zformulovat, aby nevyzněla jako úplné pako. Je těžké se seznamovat s cizími lidmi, aniž byste ukázali, že jste ve skutečnosti hrozní a je těžké s vámi vydržet. Ne, že by byla nějaká semetrika, ale její zlehčování situací okolí poměrně často irituje. Proto se teď snaží, aby nevhodila do éteru nějaký nevhodný vtípek, jako to dělával Chandler z Přátel, ale je to tedy dřina. “Snažím se tady co nejlépe zorientovat a vlastně se i vytratit z toho shonu tam. Takže se toulám, kam až můžu a dnes jsem narazila na hřbitov.“ Pokrčí nevinně rameny, jakmile Carly vysvětlí svůj záměr s návštěvou hřbitova. Nejspíš to není tak vzrušující, jak by čekala, ale ji osobně toulky a objevování baví. Problém nastane, až už tady nebude co objevovat. Nejspíš to jen tak nenastane, ale přesto. “Nakonec ale nevím vůbec nic o tomhle… novém světě.“ Pokrčí trochu bezradně rameny a natočí si pramen vlasů na prst. “Napadlo tě někdy, jak strašně paradoxní je, že tohle všechno existuje vedle lidí, kteří o tom nemají ani ponětí?“ Jí to tak rozhodně připadá. Skoro celý život žila v tom, že žádné nadpozemské věci neexistují. Že je to všechno jen výplod něčí fantazie zpracovaný do filmů, knih nebo seriálů. Ani ve snu by ji nenapadlo, že něco jako antičtí bohové bude skutečné. Svým způsobem ji to fascinuje, jak dobře skryté to před očima obyčejných smrtelníků je, ale na druhou stranu si připadá hrozně obelhaná, že jí taková znalost byla odepřena. Musí doufat, že není jediná, kdo je takto rozpolcený. Má nutkání se na to zeptat Carly, ale nakonec to neudělá.
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Sun May 13, 2018 2:53 pm
Viditelné zaváhání prozrazovalo neúplnou znalost antických dějin týkajících se starověkého Řecka, kouzelné země, kde není téměř nic nemožné. Zde pohádky ožívaly v podobě chrabrých hrdinů s prapodivnými, mnohdy nesrozumitelnými, nevyslovitelnými jmény, na nichž si obyčejný člověk zlámal jazyk při krkolomném pokusu jej vyslovit, a nestvůr hodících se do fikce. Na místa draků nastupovali vodní hadi a příšera požírající lodě v Bermúdském trojúhelníku, jako domácího mazlíčka si šlo ochočit Kerbera nebo alespoň jednoho z jeho hladových potomků, nebesa zakrývalo rozpětí křídel lítých harpyjí a sirén vábících nebohé duše okouzlujícím zpěvem. Carly v tomto fantasmagorickém světě působila za nováčka, někoho naprosto neznalého zásad, pravidel i historie, o níž se část současného života opírala. S příšerami se za svůj život nestřetla, a pokud snad, pak si to ani v nejhloupějším snu nenamířila k nim do chřtánu, jako spíše na opačnou stranu. Nejlépe v podobě rychlého úprku. Nehtem ukazováčku poklepe v zamyšlení na bradu, bříškem následně přejíždějíc po plném spodním rtu v touze poskytnout dívce co nejlepší odpověď, jež ji uklidní a zároveň nezklame. Nerada v lidech vzbuzovala negativní emoce. Milovala smích, štěstí, radost v očích - ať již dětských nebo u dospělých, když je potěšila. "Zeptej se Cheiróna, ten to bude vědět jistě. Měl by... prý je to vážně ten, který trénoval Hérakla," přívětivým úsměvem nakonec zodpoví otázku drobet vyhýbavým způsobem, za což se na ni nešlo zlobit. Jisté informace zkrátka a dobře šly kolem ní, ani cestou nezamávaly. "Ale mám za to, že všichni existovali. Včetně těch, co jsou na nebi, víš? Jako je Orion, Cassiopea... a tak." O mnohých souhvězdích se tvrdilo, že se jedná o duše potomků bohů, kteří byli vyzvednuti, aby si je svět navždy pamatoval. Blonďatá nositelka Orákula tomu věřila. Proč by ne? Hvězdy milovala, už jako malá je ráda pozorovala. A zde se noční obloha zdála jasnější než kdekoliv jinde.
Krokem opatrným, aby neponičila místní náhrobky, památky na zemřelé táborníky, pomalu postupuje po hřbitově, okukujíc jednotlivá jména na kamenných deskách. Některým, hlavně těm starším, zbudovali hrobky, malá mauzolea. Carly v sobě nacházela tolik úcty, aby se nepokoušela vměstnat dovnitř a narušovat jejich klidný spánek, ač duše se již dávno dopravily do Podsvětí, kde čekaly na svůj rozsudek. Lehce usměvavá se obrátí na dívku po svém boku, načež v krátkosti potřese hlavou. "Ani ne. Jak jsem řekla, držívám se obvykle stranou, takže jim neposkytnu tolik příležitostí si ze mě... utahovat." S posledním slůvkem krapet zaváhá, obočí mimoděk sťuknuté o sebe, jak se mračí při pokusu vyslovit vše správně a obratně, aniž by působila v roli podivínky, která jí čas od času patřila. Cheirón se jí pokoušel spolu s ostatními začlenit, ale z části zde hrál zásadní rozdíl rok, v němž se narodila. Konec konců její věk zdatně přesahoval šedesátku, což by do ní nikdo neřekl. Aby také ano, když stále působila jako mládě, sotva osmnáctileté. Po vyslovení otázky, vypálené narychlo, se instinktivně nakrčí, záda nahrbená, jako by se potřebovala bránit před tvrzením o správnosti tohoto chování. Nikomu nic neprovedla, pouze v sobě nosila ducha z delfské věštírny. Slavnostně ji náležel titul delfského Orákula posvěceného samotným Apollónem, který nad jejími schopnostmi držel ochrannou ruku a pomáhal jí je rozvíjet. Stále se ještě nezžila s novou identitou a abilitami, ač to trvalo už dobrý víc jak půl rok. "Oni... Oni to nemyslí zle, víš? Nejde o to, jak vypadám, nebo jak se chovám. Jde spíš... Jde... Chm...," posteskne si s krátkým výdechem, mezi ukazováčkem a palcem si žmoulaje pramínek dlouhých loken. Jak jí to jen vysvětlit, aby se nelekla a neutekla? "Jde o to, co jsem. Co... Koho v sobě nesu. Nejsem... polobůh jako ty nebo ostatní. Bojovnice s kopím nebo psím vínem, neumím skládat verše ani vyvolat mlhu. Nebo přinášet štěstí či každého soudit dle skutků. Jsem... člověk. Vždycky jsem byla jen člověk." S náznakem rezignace mírně pokrčí rameny. Jak ráda by působila lhostejně, možná i namyšleně, že se mezi slavnými polobohy, hrdiny z Olympu, nachází někdo tak obyčejný a bariéra ji přesto propustila, ač u jiných tuto výjimku neučiní? "Ale už jako malá jsem viděla věci jinak. Někdo ten dar má, umí prohlédnout mlhu, která zakrývá vše nadpřirozené. Neměla jsem tak problém zřít pravou podobu nestvůry, i když se před očima jiných ukrývala." I polobozi dokázali vidět skrze mlhu, ale jen v občasných případech. S nestvůrami pouze tehdy, pokud jim odkryly svou pravou tvář. Carly tomu všemu čelila už od dětských let. "To se občas stává. Jenže já občas... zahlédla i budoucnost. Jen někdy. Myslela jsem si, že jsou to sny, ale... nebyly. A... Od jisté doby v sobě hostím Orákulum z Delf." Což jí asi moc neřekne podle toho, jak se tvářila na historii antického Řecka. Co by taky mohla vědět o delfské věštírně, když sama Carly tušila nula nula prt? "Já... Nebo spíš... Ta bytost... Ona určuje polobohům jejich osud. Vyslovuje věštby, proroctví, připravuje je na boj, výpravy... smrt." Zvlášť s tím posledním sama měla největší problémy. Připadalo jí, že za všechno může ona. "Proto se mě bojí."
Ani si neuvědomila, že při svém vyprávění zastavila a jaksi se odmítala pohnout kupředu. Tolik jí trápila celá tato podivná situace, neměla si s kým promluvit. Nikdo nechápal takovéto potíže, zvlášť pak když se týkaly osmnáctiletého děvčete. Lin byla po dlouhé době někdo, komu se mohla vyzpovídat, aniž by jedinkrát zapřemýšlela nad tím, jaký dopad to může mít na její vlastní emoce. "Díky. To mě... těší. Vážně!" Aby si snad nemyslela, že to vše pronesla jen proto, že se jedná o společenskou frázi, vyjekne při posledním slůvku, zdůrazňujíc tak, že je opravdu ráda. Konec konců ji to opravdu těšilo. Tak moc, že růž na tvářích byla více než dobře patrná a lehkou barvou jí lichotila. Pohledem uhne do strany, maličko se ošívá při vysvětlování své dobrovolné sólové dráhy ve vztazích. "Orákulum nesmí nikoho mít. Nesmí se zamilovat a musí zůstat čisté. Je to prostě tak. A bez Orákula... by Tábor asi nemohl existovat." Pro Carly se jednalo o malou cenu za to všechno. Za pomoc, za možnou budoucnost pro ostatní. Za jistoty, ač čas od času v podobě smrti. Na rty se jí alespoň konečně vrátil úsměv, na tu chvíli ztracený. Štastně pohlédne na Lin, načež radostí téměř povyskočí. "Měla bys vidět jezero při západu slunce. Nebo jeskyně nymfy Echó, jsou nádherné. Voda je tam nazelenalá, taková... tyrkysová! A úžasně se tam nese zvuk. Asi proto je pojmenovali. Podle... Echó..." Dávalo to smysl, pokud se tam zvuk přenášel a vyvolával ozvěnu. "A nebo Severní lesy, kde sídlí dryády! Ale k Jižnímu nechoď! Tam... tam je to nebezpečné." V jednu chvíli, aniž by si toho sama byla nějakým způsobem vědoma, chňapne po dívčině ruce, nutíce ji zastavit a pohlédnout blondýnce do očí. Nechtěla, aby se jí něco stalo, ne teď, když nalezla kamarádku. "Jsou tam... příšery. A jsou nebezpečné. Prosím, slib mi, že tam nepůjdeš? A-alespoň ne sama." Trvala na tom, ač neměla žádnou přesvědčovací metodu. Snad jen ubrečený pohled, avšak jinak nic víc.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 36
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Sun May 13, 2018 5:41 pm
Souhlasně přikývne, přestože si není úplně jistá, jestli se odhodlá k tomu, aby přistoupila k prvnímu kentaurovi, kterého v životě viděla, a vyptávala se ho, jestli je Odysseus skutečný. Nejspíš by se na ni díval jako na blázna, navíc má pořád hrozný problém vstřebat to, že lidé s koňským zadkem klusají po téhle zemi, doslova. Ještě před pár týdny by toho, kdo by se snažil jí tohle vnutit, nejspíš odkázala do blázince, kde by mu mohli pomoct. Nyní je jeden z těch bláznů. Ne, že by honem utíkala do lidského světa vytrubovat to málo [ač ohromující málo], co se tu dozvěděla, ale její staré já by ji za blázna bezesporu považovalo. Musí honem v paměti zapátrat a spojit si, kým je Héraklés, nakonec se jí to naštěstí podaří, přece jen ve škole dávala pozor, jak se zdá. Následuje Carly a stejně jako ona se rozhlíží po okolních náhrobcích, avšak její myšlenky jsou tak zaneprázdněné hovorem s ní, že se nesnaží si představovat životy těch, kteří o něj přišli.
Přemýšlivě sešpulí rty k jedné straně, snažíc se si vytáhnout co nejvíce z jejího koktání. Chápe, že to musí pro ni být něco nepříjemného, ale není s to ji zarazit a nenutit dál odpovídat, jelikož to o to víc vzbouzí její zvědavost. Její slova postupně začnou dávat větší smysl, přestože není schopná určit, co je Carly vlastně zač, když ne polobůh. Když skončí s vyprávěním, Lin chvíli mlčí, snažíc se si to v hlavě utřídit do správných kupiček, aby to nepomotala. “Takže ty jsi něco jako médium?“ Jiné pojmenování pro tohle nemá, pořád se snaží si spojovat svůj svět s tímhle, najít si ekvivalenty. “Jak to vlastně funguje, když se bojí s tebou stýkat? Copak se… na někoho podíváš a hned o něm víš jeho budoucnost?“ Není to žádný nátlak, kterým by ji nutila dál odpovídat, rozhodně se nebude dožadovat odpovědi, pokud nebude chtít. Jen se nejspíš snaží ji lépe pochopit a poznat. Svým způsobem je děsivé, že je tu ta možnost, že o ní samé teď ví mnohem víc, než ona, že třeba viděla způsob, jakým zemře, kdy se to stane. Netuší, jak to funguje, ale její mozek pracuje s tím, co stihla pochytat z filmů a knih, kde to přesně takhle probíhalo.
Ještě chvíli pokračuje v chůzi, než odtrhne pohled od náhrobků, načež zjistí, že vedle ní Carly nekráčí. Zmateně se zastaví a pozdviženým obočím se po ní ohlédne, v obličeji tázavý výraz. Vrátí se několik kroků zpět k ní a nakloní zlehka hlavu na stranu, její červenání ji nutí se pousmát. Její další slova už ale ne. “Není to smutný život? Bez lásky.“ Sice do nikoho doopravdy zamilovaná ještě nebyla, vždy se jednalo spíš o platonické pobláznění, nebo nutné vztahy, aby nebyla oproti svým vrstevníkům pozadu, stávajíc se tak terčem posměchu, ale to prudké vzplanutí se jí vyhýbalo. Přesto je tu pořád pro ni šance, že to přijde, Carly takovou šanci evidentně nemá, a takové vyhlídky by se jí samotné moc nezamlouvaly.
Tu jeskyni mi musíš ukázat.“ Rozhodne se na základě jejího nadšení, jež je poměrně nakažlivé. Jezero už viděla, ačkoliv ne za západu slunce, i tak se jí zdálo krásné. Všeobecně miluje přírodu, její vůně, rozmanitost stromů i květin, i malé detaily. To, jak se ranní rosa drží na stéblech trávy a šimrá na nohou, než zanechá mokrou kapku, šum listí ve větru, jak květ a jeho sladký nektar přivolá motýly a včeličky. Nikdy jí nevadila tahle pro někoho havěť, ačkoliv fanoušek komárů a much zrovna není. Olízne si rty, načež spodní ret schová pod ten horní, snažíc se nepoukazovat na to, co Carly právě udělala. Nejde jí vůbec o to, že jí chytila ruku, spíš ten zákaz, kam nemá chodit. Každý přece ví, že v momentě, kdy někdo ví o tom, že je něco zakázané, chce to objevovat o to víc. Ona není výjimkou, už si v hlavě plánuje, jak se tam půjde podívat a přitom doufá, že to na ní není moc poznat. Nebyl pro Carly problém odhalit to, že je nováček, což znamená, že ani tohle jí nemusí činit potíže. Na Severní lesy zapomene, vytěsní je ty Jižní. Mimoděk sjede pohledem k ruce, za kterou ji chytila, než zvedne opět oči k jejímu obličeji a trochu rezignovaně po něm zatěká. Nakonec od ní uhne pohledem a donutí se s ní souhlasit [gif]. “Dobře, pokud… pokud je to tak důležité, nepůjdu tam. Kde že to bylo? Jižní lesy? “Nenápadně se ujišťuje, že slyšela správně. Nepoběží tam rozhodně hned, nebere její varování na lehkou váhu, ale ona je ve schovávání prostě dobrá a její přirozenost objevovat opuštěná [a mnohdy nebezpečná] místa už v jejích útrobách rozechvívá to známé vzrušení, jako když se chystala do nějaké napůl rozpadlé rezidence. Vědět, že tu existuje místo, kam málokdo chodí, nebo alespoň soudí podle jejích slov a nebezpečenství, jaká tam čekají, nafotit si jej a prozkoumat, je pro ni velice nebezpečné. Nedokáže odolat. Problém však je zjistit, kde je jih. Světové strany jsou prostě tak složité! Sever je pro ni tam, kde stojí čelem, jih za ní a tak dále. Jak má uprostřed ničeho poznat, kde je sever? Světové strany by zakázala, stejně se podle nich dnešní mladí neumí orientovat. Možná bude dobře, když to nenajde, protože Lin neujde, jak se Carly zalesknou oči. Pocítí provinilý osten někde v oblasti žaludku a povzdychne si. “Víš, já… odmalička ráda zkoumám opuštěná místa, kolikrát už se se mnou propadla prohnilá podlaha a tak dále. Čím méně známé a zdokumentované to místo bylo, tím spíš jsem tam já chtěla. Když jsi mi řekla o těch lesích… chci tam jít. Nehodlám se vrhat do žádného souboje.“ Rozhodně zvedne bradu, takže je o maličko vyšší, než byla, pořád však není vyšší, než Carly, i když snaha byla. “Podívat se, vyfotit… a odejít.“ Neplánuje se honit za nějakým monstrem, protože by ji rozmáčkl jako borůvku ve vteřině. Nejde jí ani tak o příšery, jako o to místo samotné. Musí být nějak poznamenané tím, kdo jej obývá, no ne? Jistě to bude vsáknuté do okolního prostředí a ona by se ráda pokusila to zachytit. Nejspíš je blázen, ale na to už si začíná zvykat.

http://imgbox.com/P7LN8HGK
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Tue May 15, 2018 11:48 pm
"Nemluvím s duchy," zavrtí zlehka hlavou v negativní odpovědi, jak si Lin přinejlepším představuje úlohu, jíž zastává v Táboře polokrevných. Neuměla s nimi komunikovat, ani nevlastnila Ouija destičku, která by posouvala ukazovátko tím či oním směrem dle toho, jak se jim duch (nebo jiná entita včetně té lidské) snažila odpovědět na položenou otázku. V jejích časech bývala média opravdu hodně oblíbeným tématem a dost lidí se pokoušelo na této stránce věci vydělávat peníze. Obvykle se jednalo o různé druhy šarlatánů, podivíni, kteří předstírali kontakt s duchem pomocí třesoucího se nábytku nebo jeho pohybu po pokoji. "I když jednoho v sobě mám. Je to... delfská věštkyně. Dříve se jmenovala Pýthia, jestli ti to něco říká?" Zvědavý pohled soustředí na drobnou dívku po svém boku v toužebném očekávání, zda alespoň tuto informaci odsouhlasí. Ulevilo by se jí, kdyby ji znala? Netušila. Nechtěla se tím až tak zabývat, tíhnout k myšlence, že přeci jen v očích Lin nebude tak neznámou součástí historie a bájí o nadpřirozených tvorech. "Předpovídala budoucnost díky Apollónovi, díky jehož daru mohla šířit své vědění, věštby a proroctví. Obvykle bylo několik možností, jak si je vyložit, ale ne vždy se to povedlo. Tak jako tak na její slova pokaždé došlo. Její duch...," na chvíli se odmlčí, rty stisknuté k sobě v úvaze, kolik jí toho může říci. Nebude se Cheirón zlobit, že straší nováčky? Ramena poklesnou, ze rtů unikne prudký výdech vyznačující se starostmi nad tímto tématem. "Její duch byl vázán na těla panen. Tak mohla nadále existovat i po smrti svého nositele. Já ji hostím teď. Nesmím si s nikým nic začít, nesmím cítit lásku. Vím, že by se stalo něco strašného, i když se o tom nehovoří a já... nechci přinést komukoliv zkázu."
Po svém monologu vypadala zničeně. Aby také ne, bolelo to. Představa, že by někomu ublížila? Komukoliv? Ne, ani trochu se jí nezamlouvala. Ruce spjaté vpředu, prsty si pohrávala s látkou šortek, z jejichž roztřepeného lemu regulérně tahala nitky. Nebyla šťastná. Svět se posunul dál a ona si mohla nalézt přítelkyni, která by ji milovala stejně jako ona ji. Co z toho má? Život v kleci, ač pozlacené se zasazenými démanty. Nacházela se v bezpečí, kde největším pokusem o sebevraždu mohlo být vlétnutí někomu při boji pod nohy nebo se vydat do Jižního lesa, kde se nestvůry s nikým nepárají. Podobně jako před chvílí, i nyní zavrtí hlavou. "Ne, nevidím ničí budoucnost. Ale občas... Občas nade mnou převezme moc síla Orákula a já pak mluvím ve verších, v nichž jsou uložené věštby. Nebo proroctví o některých polobozích. Některým... je už jasně předurčen osud - boj s budoucností, dva možné směry. U jiných jen jeden, obvykle ten nešťastný. Dost se jich proto bojí ke mně přiblížit. Děsí se chvíle, kdy by nade mnou přezvalo Orákulum svou moc a já jim přiřkla nezvratitelnou budoucnost." Se zdrcujícím výdechem stočí tvář na opačnou stranu, aby Lin nemohla zahlédnout do očí se tlačící slzy. Bolela ji myšlenka, jak se pomalu propadá do temnot. Nikomu nepřála nic špatného, ale někdo tento kříž nést musel. Rozhodla se dobrovolně. Litovala toho někdy? Ano, ale pokaždé si své rozhodnutí odůvodnila. "Sama občas vídám záblesky budoucnosti. Obvykle ve snech. Nebo jsou to malichernosti, kdy vím, že někomu spadne talíř na zem a roztříští se. Nebo si omylem ublíží při šermu. Velké předpovědi ještě ovládat neumím. Je to hodně... zodpovědnosti."
Na nápad ukázat jí jeskyni přikývne, viditelně nadšená touto myšlenkou. Jeskyně milovala, ač se v nich dokázala ztratit. Voda chladila na holých lýtkách a pokud ji příliv nezatopil, což se stávalo jen jednou denně na pár minut, pak se zde dal strávit celý den. Co už se Carly líbí o dost méně, a viditelně si neumí pomoct, aby se nezamračila, v očích planoucí strach, je představa, jak se Lin sama plíží do lesa. "Ale tam žijí nestvůry! Skutečné nestvůry!" Zděšená se otočí čelem k dívce, chytaje ji za předloktí. Potřebovala, aby Lin pochopila, že vydat se oním směrem je životu nebezpečné. "Obrovští štíři s jedovatým ocasem. Pavouci velcí jako dům. A některé vynálezy boha Héfaista, které tam uklidili, aby v Táboře nedělaly paseku. Nechodí tam nikdo, možná tak synové a dcery boha války nebo bohyně moudrosti. A lovkyně, ale nikdy ne nikdo neurčený! Je to příliš nebezpečné. Nevrátilo se jich tolik, tolik, co jich tu leží pochovaných," rychlým gestem poukáže na několik hrobů, o nichž věděla, jak jejich majitelé skončili. Neslavné nálezy to byly. Mnohdy i pro silné žaludky. "Neurčení tam chodí pouze tehdy, pokud se pořádá boj o vlajku, kdy jim může kdokoliv pomoci. Nechci, aby tě tam něco zabilo!" Tentokrát už slzy neudrží, skrápějí její tvář a bezcitně si odnáší veškerou radost.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 36
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Thu May 17, 2018 8:43 am
Pocítí sotva výrazný osten zklamání při zjištění, že nemluví s duchy. Sice na ně nikdy nevěřila, protože nevěřila na nic, ale s příchodem sem se všechny tyhle zdi zbortily a za chvíli bude schopná uvěřit i tomu, že objekty dokáží mluvit jako v Krásce a zvířeti. Snad neskončí jako Belle, aby mluvila s kartáčem na vlasy a svícen s hodinami se jí přitom smáli. Ano, už nejspíš šílí. Vrátí se myšlenkami od pohádky do reality na hřbitov právě ve chvíli, kdy se jí Carly na něco vyptává. Bezradně pokrčí rameny, protože nemá nejmenší tušení, o kom to mluví. Dávno věděla, že ve škole měla dávat větší pozor, než tomu bylo ve skutečnosti, ale alespoň v té jejich škole se prostě tomuto období příliš nevěnovali. Ona sama se o to taky nijak moc nezajímala, rozhodně ne natolik, aby věděla víc, než základy. Carly naštěstí pokračuje a ve zkratce ji obeznámí s tím, co dělala a co tohle orákulum obnáší. “Ty to takhle chceš?“ Optá se váhavě, snažíc se si představit, jaké to pro ni musí být. Podle ní se dřív či později stejně náklonnosti k někomu nevyhne, ale kazit jí její představu rozhodně nechce. Přece to říkají, že na každého někde čeká ten pravý, že je to nevyhnutelné a tak dále, a tak dále. “Co by se stalo, kdyby ses zamilovala?“ Něco strašného jí prostě nemůže stačit. Možná by jí tohle mělo napovědět, že je láska jen samé trápení. Jestli je člověk čistý, dokud se nezamiluje, pak láska rozhodně není nic dobrého, ačkoliv jí jsou všechny příběhy plné. Přijde jí to hrozně zvláštní a vůbec se jí nelíbí, jak protichůdné myšlenky v ní tahle skutečnost vytváří. “Nechceš mi snad říct, že by se stala nějaká pohroma, kdyby ses do někoho zamilovala?“ Pokud ano, je to celé postavené na hlavu. Sice pořád dost dobře nechápe, proč se jí ostatní straní, nebo snad i děsí, protože i přes fakt, že na ni kdykoliv může vyhrknout, že za týden zemře, není to přece její vina a ona by tím neměla trpět.
Zamyšleně si natočí pramen vlasů na prst, přičemž mhouří oči do dálky, jak se snaží utřídit své myšlenky. “Myslela jsem, že si budoucnost tvoříme sami svými rozhodnutími.“ Vždycky se jí líbilo vědomí, že je pánem sebe sama, že si tvoří vlastní budoucnost a osud a Carly jí to teď trochu kazí tím, že je schopná vyřknout nevyhnutelné. “Takže musíš nějak procvičovat své schopnosti?“ Pořád se snaží přijít na to, proč je pro tábor tak životně důležitá, když se jí stejně všichni vyhýbají, což je podle ní známka, že po jejích schopnostech zrovna netouží. Ptát se na to však nechce v obavě, že by se svou otázkou vypadala hloupě, jelikož je zjevné, že jí ten evidentní důvod uniká, za což může její neznalost. Slíbí si, že zjistí víc, k čemuž může zrovna teď využít i Carly, protože ona toho ví podstatně víc. Už ji přestává bavit, že se cítí jako ztracený koloušek uprostřed silnice, uskakující před jedoucími auty.
Provinile nakrčí čelo, přičemž zkoumavě hledí na slzy své společnice. Ona ji přece nechtěla takhle rozhodit, nenapadlo ji, že je to tam až tak nebezpečné a aby byla sama k sobě upřímná, to, co tu Carly jmenovala, ji poměrně vyděsí a odradí od toho, aby se tam vydala. Zaprvé štíři. Tyhle potvory nesnáší jako maličké, a kdyby měly být větší, jak ona, nejspíš tam omdlí. Nehledě na pavouky. Sice nepatřila k těm, kteří trpěli arachnofobií, nedělalo jí problém se jich dotknout, nepištěla, jakmile jí nějaký skončil na rameni, ale ty osminohé zrůdičky taky zrovna dvakrát nemusela, notabene ve velikosti domu. Jestli měli rádi lidské maso, slupli by ji jako malinu, a bez toho se právě teď obejde. Potlačí touhu se zeptat, jestli má možnost vidět její smrt, protože... kdyby se tam pořád ještě chystala vyrazit, nejspíš by byl její konec blízko, no ne? Namísto toho ale udělá malý krůček k ní, volnou ruku jí přiloží na paži a jemně ji stiskne. “Omlouvám se, byla to hloupost. Jistě tu jsou jiná alespoň trochu opuštěná místa, která budou stát za to, a nebudu mít přitom za zadkem hrobníka s lopatou.“ Pokusí se to přehodit na humornější notu, přičemž doufá, že to na ni zabere. “A ty mi je ukážeš...?“ Konec slova vyzdvihne do otázky, čemuž odpovídá i výraz v obličeji.
avatar
Oracle
Počet postů : 18
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hřbitov

za Tue May 29, 2018 6:27 pm
Filozoficky položený dotaz stál za myšlenku - minimálně pro Carly se jednalo o velmi výrazné nakrčení čela, kdy se obočí sťuklo o sebe v lehkém náznaku polibku dvou housenek, světlá zelenkavá kukadla upřená kamsi do trávou vydlážděné cesty. Chtěla to? Trvalo nějakou chvíli, než se dostala k odpovědi, zprvu váhavěji znějící, ovšem časem jako by z ní nervozita opadla a dívka si sama uvnitř hlavy upřednostnila jisté priority. "Není to... něco, co bych... chtěla," začne zvolna, ukazováčkem si ťukajíc o spodní ret. Světlé vlasy lemovaly pohlednou dívčí tvářičku v ukázkovém zamyšlení, vítr si zlehka pohrával s každým jemným pramenem, nadzvedávaje ho pozvolna vzhůru. "Jde spíš... o všeobecný prospěch. Orákulum bývalo zakleté a několik lidí přede mnou se pokoušelo získat jeho moc. Neuspěli. Asi to má svůj důvod, proč jsem byla vybrána." Nezněla nadšeně, jak by to také v tomto případě bylo možné? Ani jí o to nešlo. Nehodlala se přetvařovat a vyprávět jí na potkání o všech výhodách tohoto single stavu s jakýmsi duchem uvnitř. "A zase tolik mi to nevadí. Každý nenajde lásku, mnohokrát se v ní zklameš. Mně to alespoň nehrozí," uculí se na závěr své kraťoučké přednášce, vyzdvihující tuto malou, krapet za vlasy přitaženou přednost. Dost pochybovala o dívkách uvnitř tábora, ani jedna jí nepřipadala jako vhodná kandidátka na přítelkyni z jednoho prostého důvodu - koukaly po chlapcích.
Na druhou otázku pouze pokrčí rameny. "Nevím. Asi něco špatného. V bájích to tak bývá, ne? Zamiluješ se a obvykle umřeš. Tragédie... Jako u Shakespeara, alespoň myslím. Takže jo, předpokládám, že bych zemřela." Celé to vyznělo jako zhodnocení kuřecí polévky, do níž někdo přidal namísto kuřecího masa odrůdu vepřového. Maso jako maso, zvíře jako zvíře. "V pověstech to tak bývá, že?" Zasměje se jejímu výrazu při myšlence, jaké krupobití by se mohlo snést na ty, kteří obývali Tábor dvojí krve. I na druhou otázku zavrtí hlavou v negativní odpovědi. "O tom by ti řekli víc starší táborníci. Já tu nejsem ještě ani rok, ale instruktoři toho ví víc. Tu a tam něco zaslechneš... Třeba o sudičkách, které drží tvůj osud v rukách, spřádají ho... A občas přeruší nit pouhým šmiknutím." Neudělala by pak nic, s bohy se jen těžko vyjednává a co se má stát, stane se. Takové pravidlo platilo všude.
Opatrnými krůčky se pozvolna vyhýbala jednotlivým náhrobkům v touze je neponičit. Možná do těchto míst už jen tak někdo nezavítal, ani tak to neznamenalo, že všechny náhrobní kameny okope špičkou sandálů, nebo se je rovnou rozhodne odtrhávat od země. "Snažím se. Ale je to těžké, někdy ani pořádně nevím, že se mi předpověď vyplnila, dokud se to nestane. Neříkají tomu Francouzi nějak... de... deji...," lámala si nad tím spojením slůvek ve frázi deja vu hlavu dost dlouho, než se nakonec rozhodla všechno raději zapomenout a věnovat se Lin. "Ale neboj, tvoje schopnosti se budou rozvíjet rychleji. Od toho tu jsou instruktoři se svými lekcemi a soutěže. Ani se nenaděješ a budeš skvělá!" Samou radostí se rozzáří při představě vítězného mávání praporem nad hlavou své nové kamarádky. Minulý boj o vlajku vyhrál nováček, proč by se to nemohlo podařit dalšímu? Náhoda zde fungovala více než efektivně.
Konverzace i příslib držení se dál od nebezpečného místa v podobě Jižních lesů, uklidnily Carly natolik, aby rozehnala prostým zamrkáním slzy deroucí se jí do očí. "Je to tam vážně nebezpečné, ani mnozí instruktoři si tam netroufnou sami." S varováním v hlase se už otočila zády k ošemetnému tématu, namísto toho poslouchá Lin a její touhu vydat se do míst, která zejí prázdnotou. "Ukážu! Třeba... třeba staré ruiny nějakého chrámu! Nebo jeskyně! Jsou tu i kaskády a mnohem, mnohem víc!" Nadšená povyskočí vyhlídkou na společné dobrodružství, přičemž nešťastnou náhodou uklouzne po hladkém kameni jednoho z náhrobků. "Auvajs. Jejda, Cheirón nebude rád, pokud se mi něco stane. Radši si dojdu na ošetřovnu, i když si ze mě budou ostatní dělat legraci." Jediný, kdo chodil s drobnými zraněními, bývali nováčci, hypochondři - tedy děti menších bohů, kteří neuměli tak dobře válčit, a dcery Afrodity. Občas i Erota, ale nikdy ne tolik, jako zástup holek z růžového srubu. "Najdu si tě, slibuju!" Houkne na ni ještě od branky, kam stačila dopajdat, než se kulhavým, mírně poskakujícím krůčkem vydá směrem k vrchním ošetřovatelům Tábora.
Sponsored content

Re: Hřbitov

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru