Share
Goto down
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Wed Feb 21, 2018 3:07 am
Svaly na zádech se automaticky napínají, jakmile k němu stahuje hubenou ručku. Zavře obě oči, nechá si utřít slzu z koutku a podívá se ní s menšími rozpaky. Už zapomněl, jaké pocity mu způsoboval pouhý letmý dotek. Jako přátelé se často dotýkali navzájem, spali jeden na druhém, drželi se za ruce při běhu lesem a objímali, kdykoliv společnými silami vyhráli stolní hru. Naprosto nevynucené doteky teď pro něj mají jiný, větší náboj. Nedovede si to vysvětlit, nestojí o to, aby se ho dotýkala, ale zároveň je každé otření nahé kůže příjemné. Myšlenky jsou zmatené, on také.. Nikterak počin nekomentuje, jen si sám ještě jednou promne pravé víčko a párkrát za sebou rychle zamrká. Prsty přebírá jednotlivé vousky, kde se usídlil prach. Má ho snad všude. Bříšky prstů od prachu přejede Scotty po bradě, čímž zanechá další stopu po sobě. "Jo, teď rozhodně vypadáš jako můj spoluviník." Rozhodne se s přikývnutím hlavy, která přepadá do jedné strany. Neví, kdo z nich je větší šmudla. No, nejspíš ona. On je jenom nešika. Věčný nešika. Snaží se být zručný a obratný, ale to se mu daří převážně v boji. Co se týče praktických věcí, pohořívá jako svíce v dešti. Zapáleností a unáhleností věci akorát pokazí. Nesnáší se za to. Přijde si, jako kdyby se mu štěstí ustavičně vyhýbalo a s karmou to není o nic lepší. Veškeré činy se mu dvojnásobně vrací, možná proto se dneska pokusí udělat dobrý skutek. Nabídka pomoci se přeci počítá jako dobrý skutek a to, že chce něco na oplátku nehraje roli. Alespoň dle něho. Jedním pomalým tahem odsune knihu prachu ke konci stolu.
Pozoruje Scotty, ač se mu sama pohledem vyhýbá do stran. Plaše utíká před jeho očima. S nadcházející otázkou mu dech uvázne v hrdle, ani se nepohne. Jenom se na ní zaraženě dívá. Nečekal projev citů a už vůbec se takhle nahlas. Neví, co má odpovědět. Vlastně ví. /Ty mě taky./ Křičí nitro, ale rty se nepohybují. Nemůže opětovat ty stejné věty. Tváří se, jako by ho mnohem víc zajímala svíce na stole, hledí skrze malý plamínek. "Tak si ten sen užij, než se rozplyne." Odpoví tvrdě, ačkoliv to rozhodně nezamýšlel. Nechtěl Scotty řečmi ublížit, jenomže to znělo dost chladně. Situaci se pokusí zachránit úsměvem. Hraným úsměvem, jak se může smát, když ani nemůže říct pravdu nahlas. Má naivní pocit, že by mu ublížila. Může za to výuka po té, co se vrátil do tábora. Zásadně zahýbala životem vcelku milého a nesobeckého chlapce. Stal se tvrdším, odměřenějším, urputnějším a uzavřenějším. Veškeré vlastnosti prohluboval, zatímco se dál od ní vzdaloval, dokud se neztratil sám v sobě. Ona mu připomínala, kdo je a jakým mužem chce v budoucnu bejt.. Škoda, že to nedopadlo. Ani neví, jestli ti dva mají šanci na záchranu ztraceného vztahu. Nejspíš ne, ale to si myslí ten pesimista, kterým je jen polovinu dne. S ní po boku by deprese nemohly napáchat takovou škodu.
Pohodí nesouhlasně rukama do vzduchu rádoby uraženě. "Já jsem hodný dítě." Brání se hraně zamračeně. Vypadne z něj lež jako věž, tomuhle by snad nikdo, kdo ho zná nevěřil, proto se usměje a poslouchá ji dál. Má rád jemný hlas a dokázal by ji hodiny poslouchat, i když mumlá blbosti, nebo rýmuje. Vzpomíná si, že vedle ní usínal. Mluvila a mluvila, dokud ho neuspala. Každé ráno se probouzel sám přikrytý dekou. Přespávali na různých místech v táboře. Někdy v loďce na jezeře, opuštěném domku v lese, ale i Hermově srubu, kdy neznal pravého otce. Hlavou kývne ve znamení vzniklé dohody. Až přijde čas, tak Scotty vyhledá a připomene slib, kdy mu vyčaruje krásné a sladké sny. Mohla by ho chodit uspávat každou noc, ale to by jistě nefungovalo. Navíc jí používání schopností jistě vyčerpává, nesnesl by pocit, že je kvůli němu slabá a vysílená. To se radši utká s děsivýma nočníma můrama znovu a klidně pořád dokola. Pro ní by klidný spánek rázem obětoval. Vstává od stolu ve snaze najít tu správnou knihu. Trvá mu to, čte knižní tituly a chodí z jedné strany regálu ke druhému. Knihu za knihou vytahuje a spěšně do ní nahlédne. V některých se píše o lektvarech, jedech. Rozhodně zajímavé čtení, někdy by se měl zajímat i o tuhle část knihovny. Nakonec vezme dvě knihy z poličky zaklínadel a jde zpátky ke stolu. Hned zatne tváře a svraští čelo. Cože co? Otázka ho ohromí, pootevře překvapením rty a zorničky se mu rozšíří zoufalostí. Hloupá otázka, kdyby věděla, jak moc mu utkvěla v mysli. Naštěstí neví, proto nic nebrání letmému zavrtění hlavy, když si sedá za stůl. "Ne." Odpoví rychle a prostě, aniž by se na ní podíval. Stydí se jí lhát, nedělá mu problém lhát ostatním, ale když lže jí, má pocit klesnutí na úplné dno, ze kterého se ani nejde odrazit. Zůstane navždycky na jeho dně, to jest jeho osudem, ale radši si nechá vyříznout jazyk, než aby Scotty ukázal zápisky z dřívější doby. Byl do ní zamilovaný! Ne, tohle nemůže vědět. Skousne si ret a vzhlédne. "Je to deník o mně, nepíšu tam o nikom jiném. Jsem hrozný sobec." Pobaveně našpulí rty a doufá, že téma vyšumí. Vidí smutek ve tváři a vnitřně ho to ničí, požírá na malé kousky a on nic neudělá. Jenom se dívá, dokud neotevře knihu. Tentokrát opatrně, dává si pozor na nezbedný prach. "Scotty,.." Měkce vysloví dívčí jméno skorošeptem. "Chtěl bych, abychom byli zase kamarádi." Řekne a jeden by řekl, že se za ta slova téměř stydí.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 34
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Wed Feb 21, 2018 4:00 am
Tvrdá slova, ostrá jako facka, se jí vtisknou do tváře. Šokem oněmělé rty zůstávají pootevřené hořkostí, která plyne z celé krutě vyslovené fráze. Prsty, do této doby uvolněné, se křečovitě sevřou v drobné pěsti, cítí, jak se jí nehty zarývají do měkkého masa v dlaních. Do očí se hrnou slzy, jak by něco tak přirozeného mohla kontrolovat? Přísahala by, že srdce vynechalo úder, jeho tlukot zněl dutě, prázdně, slabě. Umírala snad? Nikoliv. To jí jen pocit naprosté bezmoci zasáhl plnou silou. Sípavý nádech už sotva zadrží, hvízdavě se prohlubuje rty do plic, ruce se třesou, že ani silnější pokus, kdy je tiskne ke stolu, nedokáží zastavit instinktivní touhu se skrýt do bezpečí. Mohl být skutečně tak krutým, nebo to myslel v legraci? Vnímala hloubku i povrchnost těch slov, tón jeho hlasu, tak chladný, odtažitý. Téměř jako by předpovídal budoucnost, v níž se už neměli vidět. Nejlépe nikdy, jak z toho dokázala usoudit. Pohledem okamžitě uhne, nedokázala by se mu podívat do tváře, pátrat po pravdivosti jeho slov. Raději uvěří tomu, co slyší, než... než mu zkoušet všechno vyčítat. Než si hrát na ublíženou duši, získat titul uplakané rozmazlené princezny. Zatnutou čelistí demonstruje vnitřní rozpor, bolest i vztek, žal i pocit bezradnosti. Malá bojovnice, válečnice beze zbraní, která je nucena si poradit s vlastními city bez jakéhokoliv dostupného manuálu. Paže prudce stáhne k sobě, gesto vedené zradou, ztrátou dobrého přítele. Nechce, aby se jí dotýkal. Aby jí snad konejšil? Ne, to sotva, nehodí se to k jeho statusu v táboře. To on je ten silný bojovník, zachránce, budoucí oslavovaný hrdina. Čím je proti němu ona? Malá hloupá holka, potomek jakéhosi boha, který má na starost sny. Co kdy proti němu dokázala? Už jen při pohledu na něj si dokázala dovtípit, jak propastný rozdíl je dělí od sebe. Zatímco Lyonel nalezl odvahu utéct z tábora, ať už jej k tomuto činu popohnalo cokoliv, Scotty zatrpkla proti světu za hranicemi hlavní brány. Strach jí dusil, nutil jí pokaždé se vrátit od bariéry, nepřekročit ji ani špičkou ošoupané kecky. Syn boha války sklízel úspěchy i obdiv, přízeň dívek a přátelství svých soukmenovců. Blondýnka? Posměch. Sázky uzavírané na její hlavu.
Čekala, dokud se nevzdálil. Teprve tehdy se odvážila vyslovit šeptem bolestnou lež, jíž se hodlala utěšovat. "Pak tedy doufám, že se brzy rozplyne. A spolu s ním i každá vzpomínka na tebe zahyne." Ani si neuvědomovala hořké slzy stékající po tvářích, dokud pár kapek nevytvořilo na stole menší potopu. Až tehdy zjišťuje, jak se věci mají a že tu celou dobu pláče jako malé dítě, co spadlo z kola. Dvěma rychlými pohyby setře jejich pozůstatky z tváří, promne oči, co získávají narudlý nádech. Něco takového by šlo snadno svést na prach a Scotty tak hodlala učinit, pokud by vznesl dotaz. Plavným gestem osuší kaluž tvořenou slzami na dřevěném povrchu. Pokud se předtím pokoušela vyhýbat se jeho pohledu, pak nyní zatvrzele kouká na opačnou stranu, vědomá si toho, jak to celé vypadá. Cítila se... uražená. Ublížil jí. Možná nechtěně, možná záměrem, ptát se odmítala. Kdo by se snížil k takové otázce, ona snad? Ne, ani náhodou. Nebude ta, co se bude doprošovat jeho pozornosti. Pokud jí hodlal zatratit, pak se vším všudy.
"Jak jinak než egocentrik. Z tebe by nemohl být poetik." Za tohle mu toužila ublížit, dokázat mu, že se umí bránit, ač její slova se nesou do prostoru roztřeseně, slabě, prakticky je pípne. Přiškrcená se několikrát pokouší polknout, knedlík v krku z úzkosti jí nedovoluje vyhrát. Zraněná k němu zvedne pohled, odhodlaná pro jednou mu dát najevo svůj chlad, jindy tolik vítaný. Dnes? Zatracený, mimické svaly tolik prozrazují její skutečnou slabost. Kamarádi... To jedno slovo jí nutí roztřeseně se nadechnout, hledět na něj napůl s neskrývaným překvapením, na druhou stranu... zlomená. Zase kamarádi... Jak jim to šlo doteď? Styděl se za ní. Nemluvil s ní, jak byl rok dlouhý. Nesnažil se navázat kontakt. Nenechával žádné vzkazy na jejich tajných místech, které denně kontrolovala od jeho návratu, až časem... přestala. Ztratila naději na obnovení krachujícího vztahu. Ač se mnohokrát snažila nenechat se stáhnout na samotné dno strachu z uvědomění, nakonec podlehla. Dala mu tolik šancí, všechny je propásl. "Aby ses za mě styděl a dál dělal, žes mě neviděl? Nemluvit na mě veřejně, ale přáteli být soukromně?" Tónem hlasu, ač šeptaným, ho syčivě obviňovala. Děsila se téhle pravdy, ač se s ní smířila. Jenže otevřít tohle téma bylo jako pohlédnout do Pandořiny skříňky. "Už ti nejsem dobrá, Lyoneli..." Slzy už nešlo zastavit a spolu s nimi i prudký pohyb, jímž se vymrští na nohy. Bylo jí fuk, jak musí mít rudé tváře od všeho toho rozhořčení a pocitu ukřivděnosti, zrady provolávající svou melodickou tragédii na celý sál postavený z ticha. "Mezi námi už nic... nebude a není." Krokem zamíří zpět, je jí jedno, zda do něčeho vrazí a ublíží si, když postupuje poslepu vzad. Zklamala se v něm... jako v každém. Buď jí odešli nadobro, nebo jí zatratili. "Nemusíš se namáhat. Ani mi říkat, zda mě máš rád. Už se nemusíš bát... Mé city nebudeš znát." S posledními slovy se otočí na patě, postupujíc ke dveřím. Nezáleželo na tom, zda jí chytí a možná i roztrhají hlídací harpyje. Jen potřebovala být daleko od něj. Od toho, kdo si hrál na někoho jiného, než ve skutečnosti byl.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Wed Feb 21, 2018 7:23 pm
Chudák chlapec si nevědomí, kolik škody mohou napáchat pouhá slova nevymyšlená vážně. Oči upřené k plamínku s vystrčenou bradou dopředu v prozíravém gestu. Zvedá oči výš, všímá si slz i smutku zahalujícím dívčí tvář. Srdce v hrudi bolestivě poskočí, kde se několikrát převrátí, až se s ním svět krátce zatočí. "Scotty, já to tak nemyslel." Praví tiše a slabě, když zavrtí nesouhlasně hlavou. Příště si bude dávat větší pozor na to, co řekne nahlas. Naučil se střílet tvrdá slova jedno za druhým, těžko bojuje s automatickou odtažitostí. Pro jednou zase zmizel filtr mezi pusou a mozkem. Ublížil jí. Neúmyslně, ale ublížil. Klopí oči zbaběle k zemi, nehodlá se dívat, jak brečí. Ale ani se neomluví, je příliš hrdý. Stále se neodvažuje zvednou pohled. Smyčka kolem srdce se utahuje, úzkostí stahuje hrdlo díky níž nedokáže smysluplně mluvit. Jistě, mohl by se pokusit Scotty utěšit, ale má pocit, že je snaha marná. Pokud si dobře vzpomíná, tak potřebuje trucovat, aby se posunula dál. Sama a bez cizího dočinění.
Sbírá veškerou potřebnou odvahu k tomu, aby se na ní přinutil podívat. Slova ho zamrzí stejně tak. Mihne pohledem do strany, aby si nevšimla stínu bolesti v očích. Jestli si něco nepřál, tak to aby na něj zapomněla. /Nebreč, prosím./ Žadoní nitro. Pohled ho opravdu neskutečně bolí, jako by mu sevřela srdce v pěsti a odmítala jej pustit.
Ve fázi poslední záchrany navrhne Scotty obnovit jejich přátelství, ale v danou chvíli to není upřímný. Potřeboval ji nějakým způsobem utěšit. Ve všem má pravdu, čte ho jako otevřenou knihu. Kousne se do rtu, sám slyší pravdu z jejích úst. Nemůže si myslet, že všechno napraví jeden jediný den. Navíc si není jistý, jak by přátelství vypadalo. Nemohl se s ní přeci ze dne na den začít procházet táborem, co by o něm ostatní pomysleli? Proto nadcházející minuty zarytě mlčí. Žmoulá si prsty vlny ve dlani pod stolem. Neodváží se bránit slovy, ani sebejistým postojem. Jenom sedí jako děcko na hanbě a poslouchá, co říká. Sem tam se tiše, skoro roztřeseně, nadechne. V jediném pravdu nemá.. Scotty pro něj byla až moc dobrá. Možná proto se od ní začal držet dál, byla nebezpečná, nepředvídatelná a neměl ji pod kontrolou, jako měl ostatní. Nemohl s ní manipuloval dle svého uvážení, byla mnohem přednější než zákeřné hry. Vtipnější než bratři ze srubu, chytřejší než polovina dívek v táboru, přesto ji vyměnil za slávu. Nezasloužil si jí! Lyo pro ní nebyl dost dobrý, myšlenka mu začerní mysli a stáhne se do sebe. Změní se mu pohled v očích. Vypadá neústupně a naprosto v pohodě, jako kdyby ho ta slova nakonec ani nemrzela. Před chvilkou vypadal rozhodně jinak, ale naštěstí se naučil věci předstírat a hrát, aby ze situace vyšel jako král a pán tvorstva. Nechá Scotty opustit knihovnu. Neřekne absolutně nic, nerozloučí se, nedívá se na ní. Jenom zamyšleným pohledem naslouchá krokům sdělujíc odchod pryč. Sklesle si povdechne. Krev se v něm vaří a nechá průchod emocím, jakmile jej nevidí žádné zvědavé oči. Švihne vztekle rukou do prostoru, knihy přepadnou přes okraj stolu a skončí na zemi. Zběsile se mu zvedá hrudník, dech připomíná vrčení a jindy něžné oči zlostí potemní v příkří. Pozoruje knihy na zemi, mezi nimiž nalézá deník. Několik okamžiků ho tupě probodává pohledem, všechno je to jeho chyba. Nebýt jeho, mohlo to dopadnout jinak! Přesto se k němu sehne a položí zpátky před sebe. Otevře zápisník na straně, kde s psaním skončil. Namočí pero do inkoustu, lehkými a rychlými tahy dopisuje poznámky týkající se Scotty. Čím víc píše, tím klidnější je. Naštvání opouští chlapecké tělo, barva se vrací do tváří a přistihne se při drobném uculováním během psaní. Nakonec usíná čelem na stole, lehl si nešťastně čelem do inkoustu. Ten se otiskne na čele během spánku, vzbudí se až s trhnutím při svítání. Zase se mu zdála noční můra, kde umírá. Otravné a ostré sluneční paprsky ho oslní na tváři, po zívnutí se sbalí a odchází do svého srubu, trápit se dál mizerným životem.
Sponsored content

Re: Knihovna

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru