Share
Goto down
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Tue Jul 17, 2018 3:28 pm
Melancholii, která se usadila Natanaelovi ve tváři, mohla Audrey sotva přehlédnout. Sice se nezdál tak ztracený jako tehdy během pietní akce během vzpomínání na všechny padlé sourozence a přátele, ale stejně z řeči jeho těla vyzařoval smutek – nebo možná únava, ač tyto dva jevy šly mnohdy ruku v ruce. Stejně však na tváři vykouzlila úsměv, už jen proto, že jí její nápad, co se mu chystala přednést, nepřipadal tak hloupý a nevhodný. Sama zapomínala, že sic ona vklouzla do života v táboře hladce a těšila se z něj, neměla si na co stěžovat a všechny ty problémy zde ji nerozčilovaly, neb je byla schopná racionálně řešit pomocí svých schopností a nikoli pod silným emočním nátlakem, který i přes své nepopiratelné ambice prostě nezvládala, řada místních táborník zde žili roky. Tábor byl tedy jediná a poměrně drsná realita, se kterou se denně setkávali a je pravda, že snad každého od nejútlejšího věku zasáhla každá neúspěšná výprava či smrt někoho z těch, které byli zvyklí vídat. Zatímco svět mimo hranice tábora se mnohdy zdál plný života, kam se smrťák připletl jen zřídka, zde to bylo přesně naopak – a to byl také jeden z důvodů, proč Audrey hodlala tehdy odejít, ač jej snad nikomu neřekla. „Ale prosím tě. Něco mi říká, že ani Jimmy Page by se na tebe nemračil. Dlouho jsem tě neslyšela zpívat…“ Trochu šibalsky se na něj usměje, respektujíc jeho snahu odlehčit atmosféru, než aby se mu Audrey začala rýpat v životě a v tom, co je mu nepříjemné. Roky a roky, to jen tehdy, když spolu krátce chodili, ho ráda poslouchala, když brnkal na kytaru – prakticky cokoliv, byla si takřka jistá, že od něj slyšela již i Starways to Heaven včetně jeho několik vlastních písniček. „Ze sestry vyrostla taky nadšená rockerka?“ Možná to bylo trochu neuspořádané, ale komu to vadilo? Vážila si každé informace, které jí svěřil, neb jak pochopila, Natanael neměl zrovna ve zvyku se lidem otevírat a říkat jim osobní věci na počkání. Jistě, mimo jiné věděla, že má rodinu ve Skandinavii a každý rok – tušila, že v srpnu, což jí nakonec potvrdil Cheiron – za nimi jezdí, že mu na nich velmi záleží, což byla už tehdy věc, co se jí na něm líbila. Podobnou informaci nemohl říct člověk o každém muži, jakkoli se zdála samozřejmá a zcela pochopitelná.
Jakmile se zmíní o mostu, pohlédne z něj do křáčů pod svýma nohama, než se tlumeně zasměje. „Já vím. Ale pud sebezáchovy mi říká něco jiného…“ odvětí pobaveně, než však krátce zavrtí hlavou. „Je tu klid…“ zhodnotí chápavě výběr lokace, ač pochybovala, že Natanael by zdráhal jít kamkoliv se mu zamanul – ostatně měl v sobě stále krev Área, zatímco Audrey poměrně mírnější Nemesis. Počkala, než ji vyzve, aby se jej zeptala, ač v daný moment sama trochu zaváhá. Bylo to zvláštní – ale ne natolik zvláštní, aby se jednoduše neotázala. „Každý rok bývá na Staten Islandu sraz amerických veteránů… Chevroletů, Harleyů a různé doprovodné akce. Kromě pár filmů v kině to byla asi jediná akce, na kterou mě táta bral a… myslím, že z toho vytvořil takovou malou tradici i pro mě, kam jsem chodila kromě let, kdy jsem žila tady asi… pokaždé kromě minulého roku.“ Tehdy se jí obvykle nikam nechtělo a když měla volnou chvíli pro sebe, raději někam zalezla s knihou a dala si na chvíli pokoj od lidí. Krom toho tam nikdy nešla sama a ta představa se jí příčila – to ale nebyl hlavní důvod, proč zde nyní stála, na visutém mostě a bylo již jasné, kam svými slovy míří. „Napadlo mě… Nevím, jestli se ti to nebude křížit s tvým odjezdem domů, ale pokud bys chtěl, byla bych moc ráda, kdyby sis udělal čas a jel se mnou. Bude to příští víkend, v sobotu přes celý den a v neděli do pozdního odpoledne. Byt v Brooklynu stále mám, je sice malý, ale má pohovku i postel a přespat se v něm určitě dá.“ Zněla trochu nejistě, když na něj chrlila všechny snad potřebné informace, aniž by se dalo přehlédnout, že by jí skutečně potěšilo, kdyby se s ní vypravil. „Rovnou ti říkám, že autům zas tolik nerozumím a jsem ráda, že jsem se je naučila řídit, ale… má to v sobě kapku nostalgie. A taky je to moc fajn akce včetně různých koncertů a… tak,“ doplní ještě, než na něj upře hnědá kukadla v očekávané odpovědi. Podobný „výlet“ s ním navíc nebyla vůbec špatná představa – dříve vždy uprosila svého manžela, aby ji doprovodil, ale celá ta situace v sobě měla tu jeho právnickou škrobenost, kterou nazýval zachování váženosti, kvůli které obvykle odcházeli již v podvečer dřív, než všichni okolo ožili a začali se bavit. Nehledě na to, že viděla, že to s ní protrpěl – naposled už snad jen z vyloženě dobré vůle a ze zbytku lásky k ní. Natanael se zdál být daleko lepší parťák – mnohem méně škrobený, kterou by celou akci mohl navíc s trochou štěstí ocenit a sám si ji užít. Krom toho působil, že mu pár dní mimo tábor, kdy nebude muset řešit všechny ty starosti okolo, udělá dobře.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Jul 21, 2018 9:04 pm
Pohrával si s rohem v rukách, kde již zbývalo velice málo medové tekutiny a přitom očima pozoroval slunce pozvolna mizející za korunami rozložitých stromů, utápějící se v moři červánků. Tiše přikývl, vskutku tu byl klid, nedostatková věc v táboře prolezlém uječenými puberťáky. Most nikdo příliš nevyhledával, některým táborníkům nedocházelo, že tady tu visutou hračku mají, jelikož pouze potomci Área sem pravidelně docházeli měřit síly a tam, kde setrvávaly děti boha války, nechtěl nikdo, příliš dlouho, dobrovolně šaškovat. Díky tomu, to zde povětšinou zelo prázdnotou, kde jeden mohl najít chvilku odpočinku od shonu i povinností. Otočil k ní hlavu, relativně překvapený slovy, jenž slyšel, avšak výraz se pokoušel držet neměnný, jelikož nechtěl vyznívat, jakožto naprostý hlupák. Naprosto ho odzbrojila svými slovy a on tu teď stál neschopný slova, ztracený, vskutku ztracený. Pokusil se myšlenky sesumírovat do souvislé linky, ale ona skutečnost, to pozvání, přinášelo stále další rušivé elementy, takže nedokázal donutit vědomí fungovat správně. Odvrátil pohled, jelikož cítil jeho proměnu, když z přívětivé zvědavosti došel do čitelného zaražení, raději opět brouzdal očima po okraji mizejícího kotouče. Nejen jazyk vypovídal službu, relativně odzbrojený, stál tu zaskočený pouhými slovy a jejich nepopiratelnou váhou, jenž v nich vyciťoval. Ty.. já... někam? Snad jediná myšlenka, na niž se dokázal zmoct, zmatená, nesouvislá, naprosto zbytečná. Toužil uštědřit sám sobě rázný políček, aby tu nestál jako kretén, kterej dostal příležitost, po níž prahl a najednou hodlal ustoupit, zalízt do díry. Buď rychle poskytne odpověď nebo do konce života podlehne výčitkám, že nechal příležitost utéct. Avšak, šlo poskytnout kladnou odpověď? Pochybnosti pozvolna vyplouvaly na povrch a nepříjemně dotíraly, obavy rostly. Jak by mohlo takový neupravený hovadu dělat někomu doprovod? Fakt chci riskovat to, že něco poseru a ona se potom na mě odmítne podívat? Zvláštní, jak přehnaně tyto detaily řešil, když si jindy napochodoval do společnosti smrdutý jak tchoř, ignorující uštěpačné komentáře, nijak nerozhozený špatným dojmem, jímž zásoboval okolí. Před ostatními vystupoval sebejistě, vedl polobohy k zvládání emocí, jejich krocení a odbourávání, ovšem Audrey dokázala seveřana uvrhnout do spirály nejistoty. Seber tu svoji prdel, chováš se jak malá, vystrašená holka. Spražil sám sebe, pravdivě. Ten vytuplý pohled nic nezmění, nějaký potrhlý scénaře o tom, jak bude za idiota, taky ničemu nepomůžou. Sebral hrdost, přičemž donutil ty zbytečnosti odtáhnou z hlavy. A co, když se něco posere, Adry není z holek, co by kvůli tomu padaly na prdel a zdrhaly pryč.
Obrátil k ní zrak, na rtech úsměv. Postoj sice, částečně odrážel předchozí vnitřní monolog, což se projevilo především ne tak jistým držením těla, avšak neodrážel v sobě žádné další známky jakýkoliv rozpaků. Roh umístil za opasek, aby jí nesděloval rozhodnutí, zatímco si s ním bude pohrávat v hnátách, levou rukou svíral provazové zábradlí. Vyčkával, formuloval slova, snažíc se pohledem omluvit za předchozí zaskočení, kdy ho musila sledovat vyvedeného z míry, což dozajista nepůsobilo nikterak vhodně, neboť to mohlo zneklidnit i ji, čemuž měl předejít. „Pokud myslíš, že si tam se mnou neuženeš ostudu." odvětil hlasem v němž zaznívalo potěšení z nabídky, s čímž dobře korespondoval výraz ve tváři. „Tak tě samozřejmě rád doprovodím." doufal, že nevyzněl, jakožto kardinální pitomec. Opravdu mu tím absolutně nezasahoval do plánu, i když, v jejím případě, by snad přehodnotil dokonce případný pozdní odjezd. Sám se nad tou skutečností pozastavil, co pro něho vůbec znamenala? Došla nedávno zpátky, opět upevňovali přátelské pouto, avšak, proč by kvůli ní uvažoval nad porušením zaběhnuté tradice? Zkoumavě hleděl, jakoby mu snad ona mohla poskytnou odpovědi na nevyřčené otázky. Bláhová představa. Musil nad svou momentálně zabedněností potřást hlavou. „Promiň, jsem nějakej jetej." rozhodl se podat alespoň částečné, nepostačující vysvětlení, absurdního chování, jenž předtím nikdy nepraktikoval. Většinou neucukával pohledem, nešklebil se jak tele, přičemž zmateně uvažoval nad vývojem situace. Doprdele, takhle fakt dojem neuděláš. Už se ho zmocňovalo zoufalství, jelikož nedokázal identifikovat věc způsobující ty roztěkané stavy, poprvé za dlouho dobu, uznal, že není schopen rozpoznat, jak je mysl rozpoložena. Cosi nesnesitelně doráželo. Zůstal stát dobrou půl minutu naproti ní, přičemž necekl jediné slova, načež natáhl ruku, aby mohl sevřít tu její. Pohled zjihl, úsměv se zvětšil, kdy konečně vyslovil, co cítil ohledně návratu, který Audrey vykonala. „Jsem šťastnej, že jsi zpátky." pronesl upřímně. Celou dobu váhal, zdali vůči ní vystoupit takto otevřeně, avšak nyní, když tak učinil, spadl mu kámen ze srdce. Konečně dokázal vyjádřit, jak moc ho těší, že našla cestu zpět do tábora. Sobecky děkoval tomu pitomci, jehož si vzala, že projevil svoji povahu v dostatečné míře na to, aby se vrátila zpět. Dlužil tomu hňupovi pivo a pak taky pár pořádných ran za to, jak jí ublížil.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 22, 2018 4:00 pm
V první chvíli – a vlastně nejen v té první, ale též druhé a třetí, které se nesou v tíživém tichu – viditelně znejistí, aniž by vytušila, jestli náhodou nezašla příliš daleko. Život v táboře a okolí byla zcela jiná věc než pohyb za jeho hranicemi. Natanael k ní byl úžasně milý a kdykoliv se chtěla někam vytratit či podobně, byla si jista, že se na něj může obrátit a statný instruktor si vždy najde skulinku času, což samozřejmě fungovalo oboustranně. Strávit však společný víkend v New Yorku byla zcela jiná liga. Věděla, proč požádala zrovna jeho – a nebylo to proto, že by jí nenapadl nikdo jiný vhodný. Jednoduše s ním jet chtěla. Nehledě na jejich společnou partnerskou minulost, nehledě na její hloupost, s níž ho jako mladá a nezkušená káča poslala úplně zbytečně do háje, si jeho přátelství skutečně cenila a ve chvíli, kdy se jí povedlo překročit prvotní rozpačitost, si jeho společnost užívala. Nebylo těžké přijít na to proč. Možná, že nebyl zrovna výkvět elegance a v luxusním obleku by působil poněkud absurdně, možná, že měl paže i záda pokryté tetováním a jednoduše mu na fyzickém vzezření tolik nesešlo, ale tyhle nedostatky snadno vyvážil osobními kvalitami, co se najednou zdály daleko důležitějšími – po svém občas drsném způsobu byl hodný, všímavý, záleželo mu na ostatních v táboře, zajímal se a oříškové oči na ni vždy hleděly inteligentním pohledem, neb měl jednoduše pod čepicí. To až tehdy, když se zatváří trochu přívětivěji, se sama uvolní – a jeho slova své dílo nakonec dokonají. „Kdybych si myslela, že ano, neoslovím tě…“ odpoví hravě, leč s prostou upřímností, co je však v tomhle případě snad i lichotivá. „Myslím… Jde mi o to, že s tebou si ten čas venku konečně trochu užiju.“ I tohle bylo upřímně řečené, upírajíc čokoládová kukadla do těch jeho. Věděla, že po jeho boku nebude muset skrývat nadšení, nebude se bát odkráčet na parket, aby se trochu vybláznila – podobně se necítila již dlouho a mít jeho po boku, to se zdálo osvobozující, neboť si byla jistá, že z jeho strany žádné výčitky či odsouzení nepřijdou. I tahle atmosféra, kterou mezi sebou měli, jí byla drahá, přičemž ona se snažila dávat najevo to samé i jemu. Sice byla dcera Nemesis, ale on si nezasloužil, aby jej soudila – a ani neměl za co.
Krátce na to se však vrátí ten ztracený, trochu zamyšlený pohled, co měl před chvílí a ona se začne obávat, jestli nepřijal jen z prosté slušnosti. Ani slova, co do ticha pronese, ji zrovna neuklidní. Krátce zavrtí hlavou. „Nevadí. Můžu jít, pokud chceš. A klidně si to nech ještě projít hlavou, je na to stejně čas.“ Audrey nevadilo sbalit saky paky a vypadnout třebas až danou sobotu – část oblečení měla stejně stále v bytě, takže toho tolik ani nemusela tahat. Jenže vzápětí se objeví další drobná změna v jeho gestech i výrazu, co se po chvíli projeví daleko víc – tím, že ji vezme za ruku, až ji trochu překvapí a ona, vyjukaná tímhle gestem, shlédne na jeho ruku – jen na chvíli, než pohled znova zvedne k jeho očím. A stisk ruky nakonec jemně opětuje a jemně jej pohladí palcem po hřbetě. „Jsem ráda, že jsi mě sem skoro přivedl.“ Bez něj by tu ostatně nebyla – a pokud, rozhodně ne takhle brzy. Kvůli své hrdosti by se snažila protloukat, ale díky němu ji překousla, vykašlala se na ni a raději se odebrala na místo, kde věděla, že bude šťastná. Zvědavě a zkoumavě se na něj zahledí, ne však proto, aby mu oplatila předchozí zírání, ale aby jí unikl krátký povzdech. „Děje se něco, Natanaeli? Je něco… špatně?“ Musela se zeptat, vypadal vážně rozhozeně, ztraceně, snad i smutně dostatečně, aby v sobě tuhle otázku nechtěla nadále dusit a raději se zkusila zeptat. Netlačila by, kdyby jí nechtěl odpovědět, na druhou stranu však každý viděl, že z jeho strany pravděpodobně přijde kladná odpověď. A pokud ne, pak bude jen zapírat a jí se třebas povede pravý důvod vysondovat daný víkend.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Wed Jul 25, 2018 10:51 pm
Situace ho nutí do stále většího úsměvu, čímž vyjadřuje, jak rád je, že mají chvíli klidu, aby si tyto věci vyříkali. Zřejmě by špatně snášel případné dotěrné pohledy z řad táborníků, jenž by udiveně zírali na mohutného instruktora, který se takto vstřícně projevuje k člence vedení. Odlehlost a opuštěnost místo poskytla soukromí, tolik nutné k uvědomění několika faktů, které Natanaelovi utkvívaly v hlavě, týkajících se příchodu staré kamarádky zpět. Předně vztah k Audrey se jevil komplikovaný, přestože cenil přátelství nadevše, uvnitř nenápadně přihlížel k vyšším cílům, což ale pravidelně upozaďoval, jelikož to vnímal, jakožto sobeckost k její osobně, neboť jí momentální situace vyhovovala, tudíž vše hodlal ponechat ve stejné rovině. Rád by řekl, že netrávil některé noci úvahami nad tím, zdali se neodhodlat překročit nastavenou hranici a zkusit navrhnout společnou akci, což učinila nyní a vzbudila tím u něj značné překvapení, ale nalhával by nesmysly sám sobě. Upřímně, pochyboval, že žádného rozumnějšího chlapa by nenechávala dcera Nemsis chladným. Přirozený šarm skloubený s ženskou elegancí, jednoduše dokonalá, příliš dokonalá pro někoho, kdo mlátil děti a jehož největším úspěchem bylo, když bandy holomků zahnal k ústupu jen svým medvědím řevem. Připadal si vedle ní neotesaně, hulvát svírající ruku královny, co se těší z chvilkové přízně, ovšem tuší, že ono opojení musí časem vyprchat. Návrat do reality, kde jejich světy nemůžou souznit, jelikož jsou tak různorodé. Naposledy shlédl dolů, k vzájemně udržovanému spojení. Jemně rozpletl propojené prsty, gesto přerušil, v obavě aby snad neučinil chvíli nevhodnou a přestal zasahovat do osobního prostoru. „Spíš bych to nazval náhoda.“ Mírně se ušklíbl při připomínce setkání ve vlaku, což nakonec vyústilo v tento moment. Zvláštní, jak se na první pohled nesouvislé události na sebe nabalovaly, jaké důsledky přinášely. Nikdy by si neřekl, že z jednoho nevinného povídání, získá Audrey zpět. Ale fakt dobrá náhoda. doplnil si pro sebe.
Nejisté rozpoložení opadlo, nezvyklá zaraženost a opatrný pohled v očích vzal za své, jakoby mu stisk její ruky značně ulevil, navrátil opět do reality, kde se netrápí vymýšlením hypotetických scénářů nad banalitami. Zase získal kontrolu nad rozjívenými emocemi, jež povolily, zřejmě, pod krátkodobou neuvážeností a neschopností přistupovat k situaci racionálně. Audrey si zaslouží lepšího chlapa. Správné zhodnocení situace, ta neupravená hromada chlupů, co stála naproti ní, totiž nemohla sekundovat plnohodnotnému partnerovi. Jeho úloha má spočívat v tom, že jí poskytne oporu, jakožto přítel. Vztáhl ruku, škrábající se na bradě s předstíraným zaražením, čímž si jí pouze lehce dobíral. „Myslím, že mi ty hyeny sežraly večeři.“ Pronesl, zazdívajíc pravou podstatu problému a to nepochopitelné city k její osobě. Raději zahrál situaci do autu, aby se oba mohli soustředit na známé věcí a nesklouznout k zbytečně vážným rozhovorům a probíráním kravin. Pohodil hlavou ze strany na stranu a vcelku rozmáchlým pohybem srazil mušku dotírající příliš blízko, čímž ji zaplácl o předloktí druhé ruky. Slunce zmizelo z obzoru, padala tma, i když drobné světlo stále přetrvávalo, noci již kraloval neúplný měsíc. Z lese pozvolna zaznívaly první známky o probouzení nočních obyvatel, vzdálené houkání sov, vlezlý cvrkot cvrčků a do se týká Jižních lesů, tam by, pro nezkušeného jedince, právě ožívalo peklo. Pohledem sklouzne do temně hnědých očí překrásné ženy, kterou obdaroval dalším bezelstným úsměvem. „Jestli se nechceme stát dárci krve, asi bychom měli vypadnout, než se ty krvežíznivé bestie naplno probudí a to nemyslím ty ve srubech.“ Věděl, že ona tu narážku pochopí, sama si dozajista vytrpěla dost, když korigovala vedoucí jednotlivých srubů, případně sama hlídala pořádek v prostorách Tábora. „Jestli chceš, můžeme vyrazit klidně dřív, stejně už potřebuju dovolenou a Cheirón to ví.“ Musil se zasmát, jelikož kentaur vždy přirozeně vytušil, kdy lektor přetahuje své možnosti a začíná již být prací relativně ubíjený, takže mu sám nabídl menší uvolnění. „A jak jsi se ptala na ségru, rockerka, metalistka, ale spíš na klasiky. Judas Priest. Iron Maiden. Black Sabbath. Metallica.“ vyjmenoval pár z kapel, jež si Miina oblíbila. „Jinak dělá v Královské akademii věd na oddělení aplikované matematiky.“ přihodil do placu mimoděk. Kontrast mezi sourozenci byl v tomto ohledu výrazný, jemu čísílka podvědomě utíkala z papírů, jí vyprávěla příběhy o tom, jak pomoct lidem. Nyní už vyčkával pouze reakce, aby se společně vydali zpět do útočiště v Hlavní budově, kde oba padnou do postele, aby zítra přivítali další den prosycený nesnesitelným kvílením rozjívených svěřenců.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 29, 2018 12:39 pm

Jeho úsměv ji ubezpečoval, že je přece jen všechno v pořádku, ačkoliv starostí o dobrého přítele ji sotva zcela zbavil. Ani ne, že by se strachovala, že jí něco zatajuje – i kdyby, měl na to svaté právo, vždyť se jednalo o jeho soukromí a bylo jen na něm, jestli se s ní rozhodne hovořit nebo ne. Ale aby v každém případě, ať by ji přijal nebo ne, nabídla pomocnou ruku ukázala mu, že na tu to přece jen není sám. Dlužila mu to, ostatně on pro ní udělal to samé – a co víc, nešlo jen o dluh či pocit závazku, ale hlavně o to, že jí upřímně zajímal. Bez nadsázky se jednalo o člověka, co jí začal být nejbližší ze všech těch zde okolo. Možná si mohla vybrat někoho jiného, možná třebas Hébé, co by se asi v očích mnohých jevila jako logičtější volba, zvlášť, když si s blonďatou půvabnou bohyní rozuměla a vycházely spolu dobře. S Natanaelem je však vázala společná minulost – možná se zdála krátká, ale pro Audrey byla důležitá a lhala by, kdyby řekla, že na chvíle strávené s ním v době, kdy si vzájemně nadbíhali, i tehdy, kdy spolu začali tak nějak chodit, nevzpomíná ráda. Bylo to trochu divoké, trochu potrhlé, ale to nejspíš dokonale odpovídalo rozpoložení, v němž tehdy oba dva byli a potřebovali dospět, než se uklidnili. Audrey by na něj mohla koukat jako na trhana, jako na neupraveného vousatého a vlasatého instruktora bez vkusu, aniž by se jí nejspíš kdokoliv divil – ostatně byla zvyklá se do teď pohybovat mezi určitými lidmi, mezi které by Natanael určitě nezapadl, rozhodně ne do kolektivu. Ale pohlížet na něj takhle, to by byla hloupá. Kniha se nemá soudit podle obalu – a o lidech to platí dvakrát tolik, protože tehdy by přehlížela všechny jeho dobré vlastnosti i to, že se s ním cítila dobře. To se po tolika letech zdálo být tím hlavním – že se vedle něj cítí v bezpečí, uvolněná, aniž by se strachovala budoucnosti či čehokoliv jiného. Nikdy předtím netušila, jak vzácný pocit to je, ale nyní, když jej nalezla, se ho nechtěla vzdát. A jak se zdálo, Natanael po ní nic podobného ani nebude chtít. Byla ráda, že vzájemná náklonnost i přetrvávající sympatie, ač si nebyla vědomá její míry, funguje a nahradila trapnost či vzájemnou nevoli se vídat, co se klidně mohla dostavit. „Každý tomu můžeme říkat jinak…“ Pokrčí rameny, aniž by se s ním hodlala hádat. V jejích očích byl opravdu on tím signálem, aby se sem vrátila. Nejspíš by jí to eventuálně napadlo i bez jejich setkání, ale mnohem později s dalším zbytečným trápením, kterému tak předešla a ba co víc, zbavila se ho, když svou minulost nechala za sebou v New Yorku.
Rozhodl se odpovědět jinak – nejspíš vůbec ne k povaze skutečného problému, sic asi jako chlap (nebo prostě člověk), měl rád jídlo, asi by se kvůli němu na ni nekoukal takhle. Rozhodla se do něj ale nerýpat, netahat z něj něco, co jí sám sdělit nechce a zbytečně ho do něčeho nutit – proč také? Mohlo jí to mrzet, ale copak by to nebyla hloupost? Pokud bude chtít, snad ví, že Audrey mu bude vždy ochotně nápomocná. „Myslím, že máš pravdu…“ Přitaká tak raději s úsměvem. „Ale taky myslím, že nikdo nebude mít odvahu tě nechat o hladu…“ praví škádlivě. Mušky už otravovali i ji – a asi každého, kdo měl tendence na lávku nad vlhký lesní porost, co se hemžil hmyzem a asi byl líhní pro komáry – vlézt. „Chápu, že se ti k nim asi nechce, ale… bude to nejlepší,“ odsouhlasí jeho návrh naoko vážně. Audrey se s táborníky sice mnohdy potýkala, protože většina z nich byli hyperaktivní bordeláři – nebo ti na sebe nejvíce upozorňovali – ale nebyla z toho tak unavená jako Natanael. Její post jí bavil, nenudila se, měla, čím se zabavit a snad si dokázala rovněž zjednat pořádek, takže v chatách mohli být spokojení všichni, nejen ti, kteří se nebojí chuchvalců vlasů v odtocích či ponožek… prakticky kdekoliv. Zamíří tedy po lávce zpátky na pevnou zem, kde bude ze strany komárů i více bezpečno. Jeho návrh ji však překvapí, že se za ním i nakrátko ohlédne, než ucítí půdu pod nohama a rovnou na něj přirozeně počká. Nebyla v tom váhavost, ba naopak, její tvář se rozzářila. „Vážně bys chtěl?“ Ona dovolenou tak nutně nepotřebovala, ale pár pohodových dnů? Jak by jim mohla říct ne? „Budu moc ráda. Vážně. Zvlášť, pokud ti to pomůže. Jak dobře znáš město? Mohla bych ti ukázat nějaká místa. A nebo ne… Popravdě mi je to teď jedno, pokud budeš chtít v klidu prospat celý den, máš ho mít.“ Netušila, kolik hodin spánku mu zde dopřejí, tušila ale, že to nebude zrovna moc. Povytáhne obočí, když se zmíní o své sestře. Ne z podivu, jako spíš z obdivu. „Páni. Vy a vaše rodina jste samé překvapení, pane Svenssone,“ obrátí se na něj hravě. Snad jí to ani nepřekvapovalo – sám Natanael možná jako téměř každý z nich bojoval s písmeny či čísly, exceloval však jiných oblastech. S jeho sestrou to nemohlo být jinak vzhledem k tomu, že jeho otec mu dal do vínku spíše onu divokou povahu.

avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 29, 2018 10:08 pm
Pozvolna opouštěli most plnící se jedním z úhlavních nepřátel zamilovaných dvojic, které si přejí zpestřit večerní rande vyjížďkou na loďce, komáry. Ten bzučící hmyz bral úbytek světla za jednoznačné zavelení k útoku a mobilizaci většiny sil, aby znepříjemnil prožití večera co nejvíce nebožákům, buď potulujících se mimo budovu, nebo těch naivních, co si nechávali otevřené okno. Těsné průlety kolem hlavy ignoroval s nelibostí, neboť protivný zvuk vydávaný při tak krkolomném manévru ho nutil k reakci v podobě bleskového výpadu rukou, jímž by tu dotěrnou potvoru rozmáčkl o nejbližší povrch, což nehodlal riskovat, jelikož nechtěl neuváženě ublížiti Audrey. Znal vnitřní nestálost, pramenící z krve božského rodiče, vedoucí k vytváření často neuvážených válek, jakmile by jednoho protivníka donutil zaplatit životem, pravděpodobně by pak usiloval o vyhubení celé populace, což neznělo jakožto validní záležitost. Malý krvežíznivý mrchy, jak ty co spinkaj ve srubech. Ta myšlenka stála za rozvíjení, seč křivdila určitým obyvatelům, jenž už překlenuli svoje období vzdoru a dokázali racionálně přijmout doporučení či vidět smysl ve výuce, kterou ti mladší, občas, záměrně sabotovali. Pijavice jsou taky dobřej příměr. Uvažoval kráčející opět do prostor tábora, trochu tiše doprovázející dávnou kamarádku s níž nyní stráví dozajista zajímavých několik dní. Sám netušil, co si od takové akce slibovat a zdali nebude přespříliš na obtíž, pravda dokázal usnout i na udusané hlíně a kvalitu stravy řešil jen v ten moment, až když mu začala utíkat z talíře, ale přesto trpěl lehkými pochybami. Třebas tato vágnost přístupu donutí Audrey víc přehodnocovat přátelství, i když momentálně nepůsobila, že by v jeho přítomnosti extrémně strádala a tom sem šel okamžitě po ukončení večerního tréninku, takže určitě nevoněl po fialkách a většinu těla dozdobovaly mírné škrábance, oděrky nebo narůstající modráky. Nešetřil děcka a ona k němu také nepřistupovala zrovna shovívavě.
„V New Yorku se podařilo jednou ztvrdnout kvůli komplikacím na palubě letadla, viděl jsem leda tak letiště Johna F. Kennedyho a víc ani prd.“ Tehdy nouzově přistáli kvůli tomu, že u jednoho z pasažérů bylo podezření na srdeční infarkt, takže musel být okamžitě převezen do nemocnice. „Dom, co Uppsaly, jsem se dostal asi dvou hodinovým zpožděním, což nebylo dost na to, abych dokázal prolízt víc jak halu a možná čumět na okolí ranveje.“ Jeden z mála incidentů, který kdy provázel cestu do rodného Švédska, kde ho kdy hned po příletu, vítala nadšeně celá rodina. „Takže kamkoliv mě vemeš, tak to pro mě bude nový.“ Čímž mohl dost ulehčit plánování případné trasy, jelikož představoval nepopsaný list papíru otevírající roztodivné možnosti ve volbě případných lokalit. Sice, přičiněním vzhledu a povahy, nebude příliš žhavým kandidátem do oper nebo galerií umění, ale to snad hostitelku příliš neodradí, zase nezkazí žádnou legraci a dokáže pít až do časného svítání, načež stále zvládne ujít vzdálenost nutnou k tomu, aby usnul v měkké posteli, nikoliv sebou plácl na rozpálenou dlažbu. Jemně se pousměje, když prohlásí, že skrývá tajemství. „A to ještě nevíš, že jsem trojnásobnej strejda a občas i závodní poník.“ to už dodá v mírné smíchu, když vzpomene rozdováděné děti, kterým prostě nedokáže upřít potěšení z jízdy na hřbetu. Ty dvě princezny prostě ví, jak ho ukecat, aby jim dovolil tyhle šílené kousky. „Vono, něco na tom asi je, když ti neutíkaj písmenka a každý třetí slovo nepotřebuje opětovný přečtení.“ Dořekne, tou dobou již otevírající dveře hlavní budovy, aby Adry nechal vklouznout dovnitř první. Cesta utekla překvapivě rychle a jemu se nyní na obzoru rýsovalo několik příjemných dnů, jenž stráví ve společnosti okouzlující dámy, jejíž šarm vždy nepokrytě obdivoval. „Dobrou Adry.“ popřeje, nežli sám zmizí v přítmí pokoje, jež se právem označoval za jedno z nejstrašidelnějších míst v táboře.
Sponsored content

Re: Dřevěný most

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru