Share
Goto down
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Tue Jul 17, 2018 3:28 pm
Melancholii, která se usadila Natanaelovi ve tváři, mohla Audrey sotva přehlédnout. Sice se nezdál tak ztracený jako tehdy během pietní akce během vzpomínání na všechny padlé sourozence a přátele, ale stejně z řeči jeho těla vyzařoval smutek – nebo možná únava, ač tyto dva jevy šly mnohdy ruku v ruce. Stejně však na tváři vykouzlila úsměv, už jen proto, že jí její nápad, co se mu chystala přednést, nepřipadal tak hloupý a nevhodný. Sama zapomínala, že sic ona vklouzla do života v táboře hladce a těšila se z něj, neměla si na co stěžovat a všechny ty problémy zde ji nerozčilovaly, neb je byla schopná racionálně řešit pomocí svých schopností a nikoli pod silným emočním nátlakem, který i přes své nepopiratelné ambice prostě nezvládala, řada místních táborník zde žili roky. Tábor byl tedy jediná a poměrně drsná realita, se kterou se denně setkávali a je pravda, že snad každého od nejútlejšího věku zasáhla každá neúspěšná výprava či smrt někoho z těch, které byli zvyklí vídat. Zatímco svět mimo hranice tábora se mnohdy zdál plný života, kam se smrťák připletl jen zřídka, zde to bylo přesně naopak – a to byl také jeden z důvodů, proč Audrey hodlala tehdy odejít, ač jej snad nikomu neřekla. „Ale prosím tě. Něco mi říká, že ani Jimmy Page by se na tebe nemračil. Dlouho jsem tě neslyšela zpívat…“ Trochu šibalsky se na něj usměje, respektujíc jeho snahu odlehčit atmosféru, než aby se mu Audrey začala rýpat v životě a v tom, co je mu nepříjemné. Roky a roky, to jen tehdy, když spolu krátce chodili, ho ráda poslouchala, když brnkal na kytaru – prakticky cokoliv, byla si takřka jistá, že od něj slyšela již i Starways to Heaven včetně jeho několik vlastních písniček. „Ze sestry vyrostla taky nadšená rockerka?“ Možná to bylo trochu neuspořádané, ale komu to vadilo? Vážila si každé informace, které jí svěřil, neb jak pochopila, Natanael neměl zrovna ve zvyku se lidem otevírat a říkat jim osobní věci na počkání. Jistě, mimo jiné věděla, že má rodinu ve Skandinavii a každý rok – tušila, že v srpnu, což jí nakonec potvrdil Cheiron – za nimi jezdí, že mu na nich velmi záleží, což byla už tehdy věc, co se jí na něm líbila. Podobnou informaci nemohl říct člověk o každém muži, jakkoli se zdála samozřejmá a zcela pochopitelná.
Jakmile se zmíní o mostu, pohlédne z něj do křáčů pod svýma nohama, než se tlumeně zasměje. „Já vím. Ale pud sebezáchovy mi říká něco jiného…“ odvětí pobaveně, než však krátce zavrtí hlavou. „Je tu klid…“ zhodnotí chápavě výběr lokace, ač pochybovala, že Natanael by zdráhal jít kamkoliv se mu zamanul – ostatně měl v sobě stále krev Área, zatímco Audrey poměrně mírnější Nemesis. Počkala, než ji vyzve, aby se jej zeptala, ač v daný moment sama trochu zaváhá. Bylo to zvláštní – ale ne natolik zvláštní, aby se jednoduše neotázala. „Každý rok bývá na Staten Islandu sraz amerických veteránů… Chevroletů, Harleyů a různé doprovodné akce. Kromě pár filmů v kině to byla asi jediná akce, na kterou mě táta bral a… myslím, že z toho vytvořil takovou malou tradici i pro mě, kam jsem chodila kromě let, kdy jsem žila tady asi… pokaždé kromě minulého roku.“ Tehdy se jí obvykle nikam nechtělo a když měla volnou chvíli pro sebe, raději někam zalezla s knihou a dala si na chvíli pokoj od lidí. Krom toho tam nikdy nešla sama a ta představa se jí příčila – to ale nebyl hlavní důvod, proč zde nyní stála, na visutém mostě a bylo již jasné, kam svými slovy míří. „Napadlo mě… Nevím, jestli se ti to nebude křížit s tvým odjezdem domů, ale pokud bys chtěl, byla bych moc ráda, kdyby sis udělal čas a jel se mnou. Bude to příští víkend, v sobotu přes celý den a v neděli do pozdního odpoledne. Byt v Brooklynu stále mám, je sice malý, ale má pohovku i postel a přespat se v něm určitě dá.“ Zněla trochu nejistě, když na něj chrlila všechny snad potřebné informace, aniž by se dalo přehlédnout, že by jí skutečně potěšilo, kdyby se s ní vypravil. „Rovnou ti říkám, že autům zas tolik nerozumím a jsem ráda, že jsem se je naučila řídit, ale… má to v sobě kapku nostalgie. A taky je to moc fajn akce včetně různých koncertů a… tak,“ doplní ještě, než na něj upře hnědá kukadla v očekávané odpovědi. Podobný „výlet“ s ním navíc nebyla vůbec špatná představa – dříve vždy uprosila svého manžela, aby ji doprovodil, ale celá ta situace v sobě měla tu jeho právnickou škrobenost, kterou nazýval zachování váženosti, kvůli které obvykle odcházeli již v podvečer dřív, než všichni okolo ožili a začali se bavit. Nehledě na to, že viděla, že to s ní protrpěl – naposled už snad jen z vyloženě dobré vůle a ze zbytku lásky k ní. Natanael se zdál být daleko lepší parťák – mnohem méně škrobený, kterou by celou akci mohl navíc s trochou štěstí ocenit a sám si ji užít. Krom toho působil, že mu pár dní mimo tábor, kdy nebude muset řešit všechny ty starosti okolo, udělá dobře.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Jul 21, 2018 9:04 pm
Pohrával si s rohem v rukách, kde již zbývalo velice málo medové tekutiny a přitom očima pozoroval slunce pozvolna mizející za korunami rozložitých stromů, utápějící se v moři červánků. Tiše přikývl, vskutku tu byl klid, nedostatková věc v táboře prolezlém uječenými puberťáky. Most nikdo příliš nevyhledával, některým táborníkům nedocházelo, že tady tu visutou hračku mají, jelikož pouze potomci Área sem pravidelně docházeli měřit síly a tam, kde setrvávaly děti boha války, nechtěl nikdo, příliš dlouho, dobrovolně šaškovat. Díky tomu, to zde povětšinou zelo prázdnotou, kde jeden mohl najít chvilku odpočinku od shonu i povinností. Otočil k ní hlavu, relativně překvapený slovy, jenž slyšel, avšak výraz se pokoušel držet neměnný, jelikož nechtěl vyznívat, jakožto naprostý hlupák. Naprosto ho odzbrojila svými slovy a on tu teď stál neschopný slova, ztracený, vskutku ztracený. Pokusil se myšlenky sesumírovat do souvislé linky, ale ona skutečnost, to pozvání, přinášelo stále další rušivé elementy, takže nedokázal donutit vědomí fungovat správně. Odvrátil pohled, jelikož cítil jeho proměnu, když z přívětivé zvědavosti došel do čitelného zaražení, raději opět brouzdal očima po okraji mizejícího kotouče. Nejen jazyk vypovídal službu, relativně odzbrojený, stál tu zaskočený pouhými slovy a jejich nepopiratelnou váhou, jenž v nich vyciťoval. Ty.. já... někam? Snad jediná myšlenka, na niž se dokázal zmoct, zmatená, nesouvislá, naprosto zbytečná. Toužil uštědřit sám sobě rázný políček, aby tu nestál jako kretén, kterej dostal příležitost, po níž prahl a najednou hodlal ustoupit, zalízt do díry. Buď rychle poskytne odpověď nebo do konce života podlehne výčitkám, že nechal příležitost utéct. Avšak, šlo poskytnout kladnou odpověď? Pochybnosti pozvolna vyplouvaly na povrch a nepříjemně dotíraly, obavy rostly. Jak by mohlo takový neupravený hovadu dělat někomu doprovod? Fakt chci riskovat to, že něco poseru a ona se potom na mě odmítne podívat? Zvláštní, jak přehnaně tyto detaily řešil, když si jindy napochodoval do společnosti smrdutý jak tchoř, ignorující uštěpačné komentáře, nijak nerozhozený špatným dojmem, jímž zásoboval okolí. Před ostatními vystupoval sebejistě, vedl polobohy k zvládání emocí, jejich krocení a odbourávání, ovšem Audrey dokázala seveřana uvrhnout do spirály nejistoty. Seber tu svoji prdel, chováš se jak malá, vystrašená holka. Spražil sám sebe, pravdivě. Ten vytuplý pohled nic nezmění, nějaký potrhlý scénaře o tom, jak bude za idiota, taky ničemu nepomůžou. Sebral hrdost, přičemž donutil ty zbytečnosti odtáhnou z hlavy. A co, když se něco posere, Adry není z holek, co by kvůli tomu padaly na prdel a zdrhaly pryč.
Obrátil k ní zrak, na rtech úsměv. Postoj sice, částečně odrážel předchozí vnitřní monolog, což se projevilo především ne tak jistým držením těla, avšak neodrážel v sobě žádné další známky jakýkoliv rozpaků. Roh umístil za opasek, aby jí nesděloval rozhodnutí, zatímco si s ním bude pohrávat v hnátách, levou rukou svíral provazové zábradlí. Vyčkával, formuloval slova, snažíc se pohledem omluvit za předchozí zaskočení, kdy ho musila sledovat vyvedeného z míry, což dozajista nepůsobilo nikterak vhodně, neboť to mohlo zneklidnit i ji, čemuž měl předejít. „Pokud myslíš, že si tam se mnou neuženeš ostudu." odvětil hlasem v němž zaznívalo potěšení z nabídky, s čímž dobře korespondoval výraz ve tváři. „Tak tě samozřejmě rád doprovodím." doufal, že nevyzněl, jakožto kardinální pitomec. Opravdu mu tím absolutně nezasahoval do plánu, i když, v jejím případě, by snad přehodnotil dokonce případný pozdní odjezd. Sám se nad tou skutečností pozastavil, co pro něho vůbec znamenala? Došla nedávno zpátky, opět upevňovali přátelské pouto, avšak, proč by kvůli ní uvažoval nad porušením zaběhnuté tradice? Zkoumavě hleděl, jakoby mu snad ona mohla poskytnou odpovědi na nevyřčené otázky. Bláhová představa. Musil nad svou momentálně zabedněností potřást hlavou. „Promiň, jsem nějakej jetej." rozhodl se podat alespoň částečné, nepostačující vysvětlení, absurdního chování, jenž předtím nikdy nepraktikoval. Většinou neucukával pohledem, nešklebil se jak tele, přičemž zmateně uvažoval nad vývojem situace. Doprdele, takhle fakt dojem neuděláš. Už se ho zmocňovalo zoufalství, jelikož nedokázal identifikovat věc způsobující ty roztěkané stavy, poprvé za dlouho dobu, uznal, že není schopen rozpoznat, jak je mysl rozpoložena. Cosi nesnesitelně doráželo. Zůstal stát dobrou půl minutu naproti ní, přičemž necekl jediné slova, načež natáhl ruku, aby mohl sevřít tu její. Pohled zjihl, úsměv se zvětšil, kdy konečně vyslovil, co cítil ohledně návratu, který Audrey vykonala. „Jsem šťastnej, že jsi zpátky." pronesl upřímně. Celou dobu váhal, zdali vůči ní vystoupit takto otevřeně, avšak nyní, když tak učinil, spadl mu kámen ze srdce. Konečně dokázal vyjádřit, jak moc ho těší, že našla cestu zpět do tábora. Sobecky děkoval tomu pitomci, jehož si vzala, že projevil svoji povahu v dostatečné míře na to, aby se vrátila zpět. Dlužil tomu hňupovi pivo a pak taky pár pořádných ran za to, jak jí ublížil.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 22, 2018 4:00 pm
V první chvíli – a vlastně nejen v té první, ale též druhé a třetí, které se nesou v tíživém tichu – viditelně znejistí, aniž by vytušila, jestli náhodou nezašla příliš daleko. Život v táboře a okolí byla zcela jiná věc než pohyb za jeho hranicemi. Natanael k ní byl úžasně milý a kdykoliv se chtěla někam vytratit či podobně, byla si jista, že se na něj může obrátit a statný instruktor si vždy najde skulinku času, což samozřejmě fungovalo oboustranně. Strávit však společný víkend v New Yorku byla zcela jiná liga. Věděla, proč požádala zrovna jeho – a nebylo to proto, že by jí nenapadl nikdo jiný vhodný. Jednoduše s ním jet chtěla. Nehledě na jejich společnou partnerskou minulost, nehledě na její hloupost, s níž ho jako mladá a nezkušená káča poslala úplně zbytečně do háje, si jeho přátelství skutečně cenila a ve chvíli, kdy se jí povedlo překročit prvotní rozpačitost, si jeho společnost užívala. Nebylo těžké přijít na to proč. Možná, že nebyl zrovna výkvět elegance a v luxusním obleku by působil poněkud absurdně, možná, že měl paže i záda pokryté tetováním a jednoduše mu na fyzickém vzezření tolik nesešlo, ale tyhle nedostatky snadno vyvážil osobními kvalitami, co se najednou zdály daleko důležitějšími – po svém občas drsném způsobu byl hodný, všímavý, záleželo mu na ostatních v táboře, zajímal se a oříškové oči na ni vždy hleděly inteligentním pohledem, neb měl jednoduše pod čepicí. To až tehdy, když se zatváří trochu přívětivěji, se sama uvolní – a jeho slova své dílo nakonec dokonají. „Kdybych si myslela, že ano, neoslovím tě…“ odpoví hravě, leč s prostou upřímností, co je však v tomhle případě snad i lichotivá. „Myslím… Jde mi o to, že s tebou si ten čas venku konečně trochu užiju.“ I tohle bylo upřímně řečené, upírajíc čokoládová kukadla do těch jeho. Věděla, že po jeho boku nebude muset skrývat nadšení, nebude se bát odkráčet na parket, aby se trochu vybláznila – podobně se necítila již dlouho a mít jeho po boku, to se zdálo osvobozující, neboť si byla jistá, že z jeho strany žádné výčitky či odsouzení nepřijdou. I tahle atmosféra, kterou mezi sebou měli, jí byla drahá, přičemž ona se snažila dávat najevo to samé i jemu. Sice byla dcera Nemesis, ale on si nezasloužil, aby jej soudila – a ani neměl za co.
Krátce na to se však vrátí ten ztracený, trochu zamyšlený pohled, co měl před chvílí a ona se začne obávat, jestli nepřijal jen z prosté slušnosti. Ani slova, co do ticha pronese, ji zrovna neuklidní. Krátce zavrtí hlavou. „Nevadí. Můžu jít, pokud chceš. A klidně si to nech ještě projít hlavou, je na to stejně čas.“ Audrey nevadilo sbalit saky paky a vypadnout třebas až danou sobotu – část oblečení měla stejně stále v bytě, takže toho tolik ani nemusela tahat. Jenže vzápětí se objeví další drobná změna v jeho gestech i výrazu, co se po chvíli projeví daleko víc – tím, že ji vezme za ruku, až ji trochu překvapí a ona, vyjukaná tímhle gestem, shlédne na jeho ruku – jen na chvíli, než pohled znova zvedne k jeho očím. A stisk ruky nakonec jemně opětuje a jemně jej pohladí palcem po hřbetě. „Jsem ráda, že jsi mě sem skoro přivedl.“ Bez něj by tu ostatně nebyla – a pokud, rozhodně ne takhle brzy. Kvůli své hrdosti by se snažila protloukat, ale díky němu ji překousla, vykašlala se na ni a raději se odebrala na místo, kde věděla, že bude šťastná. Zvědavě a zkoumavě se na něj zahledí, ne však proto, aby mu oplatila předchozí zírání, ale aby jí unikl krátký povzdech. „Děje se něco, Natanaeli? Je něco… špatně?“ Musela se zeptat, vypadal vážně rozhozeně, ztraceně, snad i smutně dostatečně, aby v sobě tuhle otázku nechtěla nadále dusit a raději se zkusila zeptat. Netlačila by, kdyby jí nechtěl odpovědět, na druhou stranu však každý viděl, že z jeho strany pravděpodobně přijde kladná odpověď. A pokud ne, pak bude jen zapírat a jí se třebas povede pravý důvod vysondovat daný víkend.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Wed Jul 25, 2018 10:51 pm
Situace ho nutí do stále většího úsměvu, čímž vyjadřuje, jak rád je, že mají chvíli klidu, aby si tyto věci vyříkali. Zřejmě by špatně snášel případné dotěrné pohledy z řad táborníků, jenž by udiveně zírali na mohutného instruktora, který se takto vstřícně projevuje k člence vedení. Odlehlost a opuštěnost místo poskytla soukromí, tolik nutné k uvědomění několika faktů, které Natanaelovi utkvívaly v hlavě, týkajících se příchodu staré kamarádky zpět. Předně vztah k Audrey se jevil komplikovaný, přestože cenil přátelství nadevše, uvnitř nenápadně přihlížel k vyšším cílům, což ale pravidelně upozaďoval, jelikož to vnímal, jakožto sobeckost k její osobně, neboť jí momentální situace vyhovovala, tudíž vše hodlal ponechat ve stejné rovině. Rád by řekl, že netrávil některé noci úvahami nad tím, zdali se neodhodlat překročit nastavenou hranici a zkusit navrhnout společnou akci, což učinila nyní a vzbudila tím u něj značné překvapení, ale nalhával by nesmysly sám sobě. Upřímně, pochyboval, že žádného rozumnějšího chlapa by nenechávala dcera Nemsis chladným. Přirozený šarm skloubený s ženskou elegancí, jednoduše dokonalá, příliš dokonalá pro někoho, kdo mlátil děti a jehož největším úspěchem bylo, když bandy holomků zahnal k ústupu jen svým medvědím řevem. Připadal si vedle ní neotesaně, hulvát svírající ruku královny, co se těší z chvilkové přízně, ovšem tuší, že ono opojení musí časem vyprchat. Návrat do reality, kde jejich světy nemůžou souznit, jelikož jsou tak různorodé. Naposledy shlédl dolů, k vzájemně udržovanému spojení. Jemně rozpletl propojené prsty, gesto přerušil, v obavě aby snad neučinil chvíli nevhodnou a přestal zasahovat do osobního prostoru. „Spíš bych to nazval náhoda.“ Mírně se ušklíbl při připomínce setkání ve vlaku, což nakonec vyústilo v tento moment. Zvláštní, jak se na první pohled nesouvislé události na sebe nabalovaly, jaké důsledky přinášely. Nikdy by si neřekl, že z jednoho nevinného povídání, získá Audrey zpět. Ale fakt dobrá náhoda. doplnil si pro sebe.
Nejisté rozpoložení opadlo, nezvyklá zaraženost a opatrný pohled v očích vzal za své, jakoby mu stisk její ruky značně ulevil, navrátil opět do reality, kde se netrápí vymýšlením hypotetických scénářů nad banalitami. Zase získal kontrolu nad rozjívenými emocemi, jež povolily, zřejmě, pod krátkodobou neuvážeností a neschopností přistupovat k situaci racionálně. Audrey si zaslouží lepšího chlapa. Správné zhodnocení situace, ta neupravená hromada chlupů, co stála naproti ní, totiž nemohla sekundovat plnohodnotnému partnerovi. Jeho úloha má spočívat v tom, že jí poskytne oporu, jakožto přítel. Vztáhl ruku, škrábající se na bradě s předstíraným zaražením, čímž si jí pouze lehce dobíral. „Myslím, že mi ty hyeny sežraly večeři.“ Pronesl, zazdívajíc pravou podstatu problému a to nepochopitelné city k její osobě. Raději zahrál situaci do autu, aby se oba mohli soustředit na známé věcí a nesklouznout k zbytečně vážným rozhovorům a probíráním kravin. Pohodil hlavou ze strany na stranu a vcelku rozmáchlým pohybem srazil mušku dotírající příliš blízko, čímž ji zaplácl o předloktí druhé ruky. Slunce zmizelo z obzoru, padala tma, i když drobné světlo stále přetrvávalo, noci již kraloval neúplný měsíc. Z lese pozvolna zaznívaly první známky o probouzení nočních obyvatel, vzdálené houkání sov, vlezlý cvrkot cvrčků a do se týká Jižních lesů, tam by, pro nezkušeného jedince, právě ožívalo peklo. Pohledem sklouzne do temně hnědých očí překrásné ženy, kterou obdaroval dalším bezelstným úsměvem. „Jestli se nechceme stát dárci krve, asi bychom měli vypadnout, než se ty krvežíznivé bestie naplno probudí a to nemyslím ty ve srubech.“ Věděl, že ona tu narážku pochopí, sama si dozajista vytrpěla dost, když korigovala vedoucí jednotlivých srubů, případně sama hlídala pořádek v prostorách Tábora. „Jestli chceš, můžeme vyrazit klidně dřív, stejně už potřebuju dovolenou a Cheirón to ví.“ Musil se zasmát, jelikož kentaur vždy přirozeně vytušil, kdy lektor přetahuje své možnosti a začíná již být prací relativně ubíjený, takže mu sám nabídl menší uvolnění. „A jak jsi se ptala na ségru, rockerka, metalistka, ale spíš na klasiky. Judas Priest. Iron Maiden. Black Sabbath. Metallica.“ vyjmenoval pár z kapel, jež si Miina oblíbila. „Jinak dělá v Královské akademii věd na oddělení aplikované matematiky.“ přihodil do placu mimoděk. Kontrast mezi sourozenci byl v tomto ohledu výrazný, jemu čísílka podvědomě utíkala z papírů, jí vyprávěla příběhy o tom, jak pomoct lidem. Nyní už vyčkával pouze reakce, aby se společně vydali zpět do útočiště v Hlavní budově, kde oba padnou do postele, aby zítra přivítali další den prosycený nesnesitelným kvílením rozjívených svěřenců.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 29, 2018 12:39 pm

Jeho úsměv ji ubezpečoval, že je přece jen všechno v pořádku, ačkoliv starostí o dobrého přítele ji sotva zcela zbavil. Ani ne, že by se strachovala, že jí něco zatajuje – i kdyby, měl na to svaté právo, vždyť se jednalo o jeho soukromí a bylo jen na něm, jestli se s ní rozhodne hovořit nebo ne. Ale aby v každém případě, ať by ji přijal nebo ne, nabídla pomocnou ruku ukázala mu, že na tu to přece jen není sám. Dlužila mu to, ostatně on pro ní udělal to samé – a co víc, nešlo jen o dluh či pocit závazku, ale hlavně o to, že jí upřímně zajímal. Bez nadsázky se jednalo o člověka, co jí začal být nejbližší ze všech těch zde okolo. Možná si mohla vybrat někoho jiného, možná třebas Hébé, co by se asi v očích mnohých jevila jako logičtější volba, zvlášť, když si s blonďatou půvabnou bohyní rozuměla a vycházely spolu dobře. S Natanaelem je však vázala společná minulost – možná se zdála krátká, ale pro Audrey byla důležitá a lhala by, kdyby řekla, že na chvíle strávené s ním v době, kdy si vzájemně nadbíhali, i tehdy, kdy spolu začali tak nějak chodit, nevzpomíná ráda. Bylo to trochu divoké, trochu potrhlé, ale to nejspíš dokonale odpovídalo rozpoložení, v němž tehdy oba dva byli a potřebovali dospět, než se uklidnili. Audrey by na něj mohla koukat jako na trhana, jako na neupraveného vousatého a vlasatého instruktora bez vkusu, aniž by se jí nejspíš kdokoliv divil – ostatně byla zvyklá se do teď pohybovat mezi určitými lidmi, mezi které by Natanael určitě nezapadl, rozhodně ne do kolektivu. Ale pohlížet na něj takhle, to by byla hloupá. Kniha se nemá soudit podle obalu – a o lidech to platí dvakrát tolik, protože tehdy by přehlížela všechny jeho dobré vlastnosti i to, že se s ním cítila dobře. To se po tolika letech zdálo být tím hlavním – že se vedle něj cítí v bezpečí, uvolněná, aniž by se strachovala budoucnosti či čehokoliv jiného. Nikdy předtím netušila, jak vzácný pocit to je, ale nyní, když jej nalezla, se ho nechtěla vzdát. A jak se zdálo, Natanael po ní nic podobného ani nebude chtít. Byla ráda, že vzájemná náklonnost i přetrvávající sympatie, ač si nebyla vědomá její míry, funguje a nahradila trapnost či vzájemnou nevoli se vídat, co se klidně mohla dostavit. „Každý tomu můžeme říkat jinak…“ Pokrčí rameny, aniž by se s ním hodlala hádat. V jejích očích byl opravdu on tím signálem, aby se sem vrátila. Nejspíš by jí to eventuálně napadlo i bez jejich setkání, ale mnohem později s dalším zbytečným trápením, kterému tak předešla a ba co víc, zbavila se ho, když svou minulost nechala za sebou v New Yorku.
Rozhodl se odpovědět jinak – nejspíš vůbec ne k povaze skutečného problému, sic asi jako chlap (nebo prostě člověk), měl rád jídlo, asi by se kvůli němu na ni nekoukal takhle. Rozhodla se do něj ale nerýpat, netahat z něj něco, co jí sám sdělit nechce a zbytečně ho do něčeho nutit – proč také? Mohlo jí to mrzet, ale copak by to nebyla hloupost? Pokud bude chtít, snad ví, že Audrey mu bude vždy ochotně nápomocná. „Myslím, že máš pravdu…“ Přitaká tak raději s úsměvem. „Ale taky myslím, že nikdo nebude mít odvahu tě nechat o hladu…“ praví škádlivě. Mušky už otravovali i ji – a asi každého, kdo měl tendence na lávku nad vlhký lesní porost, co se hemžil hmyzem a asi byl líhní pro komáry – vlézt. „Chápu, že se ti k nim asi nechce, ale… bude to nejlepší,“ odsouhlasí jeho návrh naoko vážně. Audrey se s táborníky sice mnohdy potýkala, protože většina z nich byli hyperaktivní bordeláři – nebo ti na sebe nejvíce upozorňovali – ale nebyla z toho tak unavená jako Natanael. Její post jí bavil, nenudila se, měla, čím se zabavit a snad si dokázala rovněž zjednat pořádek, takže v chatách mohli být spokojení všichni, nejen ti, kteří se nebojí chuchvalců vlasů v odtocích či ponožek… prakticky kdekoliv. Zamíří tedy po lávce zpátky na pevnou zem, kde bude ze strany komárů i více bezpečno. Jeho návrh ji však překvapí, že se za ním i nakrátko ohlédne, než ucítí půdu pod nohama a rovnou na něj přirozeně počká. Nebyla v tom váhavost, ba naopak, její tvář se rozzářila. „Vážně bys chtěl?“ Ona dovolenou tak nutně nepotřebovala, ale pár pohodových dnů? Jak by jim mohla říct ne? „Budu moc ráda. Vážně. Zvlášť, pokud ti to pomůže. Jak dobře znáš město? Mohla bych ti ukázat nějaká místa. A nebo ne… Popravdě mi je to teď jedno, pokud budeš chtít v klidu prospat celý den, máš ho mít.“ Netušila, kolik hodin spánku mu zde dopřejí, tušila ale, že to nebude zrovna moc. Povytáhne obočí, když se zmíní o své sestře. Ne z podivu, jako spíš z obdivu. „Páni. Vy a vaše rodina jste samé překvapení, pane Svenssone,“ obrátí se na něj hravě. Snad jí to ani nepřekvapovalo – sám Natanael možná jako téměř každý z nich bojoval s písmeny či čísly, exceloval však jiných oblastech. S jeho sestrou to nemohlo být jinak vzhledem k tomu, že jeho otec mu dal do vínku spíše onu divokou povahu.

avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Jul 29, 2018 10:08 pm
Pozvolna opouštěli most plnící se jedním z úhlavních nepřátel zamilovaných dvojic, které si přejí zpestřit večerní rande vyjížďkou na loďce, komáry. Ten bzučící hmyz bral úbytek světla za jednoznačné zavelení k útoku a mobilizaci většiny sil, aby znepříjemnil prožití večera co nejvíce nebožákům, buď potulujících se mimo budovu, nebo těch naivních, co si nechávali otevřené okno. Těsné průlety kolem hlavy ignoroval s nelibostí, neboť protivný zvuk vydávaný při tak krkolomném manévru ho nutil k reakci v podobě bleskového výpadu rukou, jímž by tu dotěrnou potvoru rozmáčkl o nejbližší povrch, což nehodlal riskovat, jelikož nechtěl neuváženě ublížiti Audrey. Znal vnitřní nestálost, pramenící z krve božského rodiče, vedoucí k vytváření často neuvážených válek, jakmile by jednoho protivníka donutil zaplatit životem, pravděpodobně by pak usiloval o vyhubení celé populace, což neznělo jakožto validní záležitost. Malý krvežíznivý mrchy, jak ty co spinkaj ve srubech. Ta myšlenka stála za rozvíjení, seč křivdila určitým obyvatelům, jenž už překlenuli svoje období vzdoru a dokázali racionálně přijmout doporučení či vidět smysl ve výuce, kterou ti mladší, občas, záměrně sabotovali. Pijavice jsou taky dobřej příměr. Uvažoval kráčející opět do prostor tábora, trochu tiše doprovázející dávnou kamarádku s níž nyní stráví dozajista zajímavých několik dní. Sám netušil, co si od takové akce slibovat a zdali nebude přespříliš na obtíž, pravda dokázal usnout i na udusané hlíně a kvalitu stravy řešil jen v ten moment, až když mu začala utíkat z talíře, ale přesto trpěl lehkými pochybami. Třebas tato vágnost přístupu donutí Audrey víc přehodnocovat přátelství, i když momentálně nepůsobila, že by v jeho přítomnosti extrémně strádala a tom sem šel okamžitě po ukončení večerního tréninku, takže určitě nevoněl po fialkách a většinu těla dozdobovaly mírné škrábance, oděrky nebo narůstající modráky. Nešetřil děcka a ona k němu také nepřistupovala zrovna shovívavě.
„V New Yorku se podařilo jednou ztvrdnout kvůli komplikacím na palubě letadla, viděl jsem leda tak letiště Johna F. Kennedyho a víc ani prd.“ Tehdy nouzově přistáli kvůli tomu, že u jednoho z pasažérů bylo podezření na srdeční infarkt, takže musel být okamžitě převezen do nemocnice. „Dom, co Uppsaly, jsem se dostal asi dvou hodinovým zpožděním, což nebylo dost na to, abych dokázal prolízt víc jak halu a možná čumět na okolí ranveje.“ Jeden z mála incidentů, který kdy provázel cestu do rodného Švédska, kde ho kdy hned po příletu, vítala nadšeně celá rodina. „Takže kamkoliv mě vemeš, tak to pro mě bude nový.“ Čímž mohl dost ulehčit plánování případné trasy, jelikož představoval nepopsaný list papíru otevírající roztodivné možnosti ve volbě případných lokalit. Sice, přičiněním vzhledu a povahy, nebude příliš žhavým kandidátem do oper nebo galerií umění, ale to snad hostitelku příliš neodradí, zase nezkazí žádnou legraci a dokáže pít až do časného svítání, načež stále zvládne ujít vzdálenost nutnou k tomu, aby usnul v měkké posteli, nikoliv sebou plácl na rozpálenou dlažbu. Jemně se pousměje, když prohlásí, že skrývá tajemství. „A to ještě nevíš, že jsem trojnásobnej strejda a občas i závodní poník.“ to už dodá v mírné smíchu, když vzpomene rozdováděné děti, kterým prostě nedokáže upřít potěšení z jízdy na hřbetu. Ty dvě princezny prostě ví, jak ho ukecat, aby jim dovolil tyhle šílené kousky. „Vono, něco na tom asi je, když ti neutíkaj písmenka a každý třetí slovo nepotřebuje opětovný přečtení.“ Dořekne, tou dobou již otevírající dveře hlavní budovy, aby Adry nechal vklouznout dovnitř první. Cesta utekla překvapivě rychle a jemu se nyní na obzoru rýsovalo několik příjemných dnů, jenž stráví ve společnosti okouzlující dámy, jejíž šarm vždy nepokrytě obdivoval. „Dobrou Adry.“ popřeje, nežli sám zmizí v přítmí pokoje, jež se právem označoval za jedno z nejstrašidelnějších míst v táboře.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Nov 22, 2018 1:34 am
S lekcemi, které převzala od Natanaela, toho poslední měsíc bylo hodně - to však naštěstí někomu jako Audrey rozhodně nevadilo. Alespoň měla pocit, že celý den dělá něco smysluplného a zbytečně neplýtvá časem, což bylo něco, co si přinesla ještě z New Yorku a nedokázala se toho zbavit, přestože v Táboře nikdy nebylo kam spěchat. Jediným problémem se snad ukázala jen energičnost a také jistá frackovitost táborníků, povětšinou Natanaelových nevlastních sourozenců, s níž si prvních pár dní nevěděla tak úplně rady, než zjistila, že zvýšit hlas a přistoupit na jejich styl jednání docela zabírá - stejně jako si sem tam vzít k ruce někoho ze starších táborníků, kteří se již uměli chovat a dokázali jí vyjít vstříc, takže vesměs ani nemusela otravovat žádného z ostatních instruktorů. Přesto se jí aspoň trochu ulevilo, když Natanael zahlásil, že je odhodlaný si s děckama poradit sám, aniž by mu lezly na křehké nervy a on je měl chuť minimálně přizabít - což mnohdy dokázal snadno převést do činu. Když ne proto, že z jejích beder spadla tato povinnost, pak minimálně kvůli tomu, co to znamenalo - že Natanael se cítí natolik psychicky v pohodě, aby se znova vrhl do učení, což mohlo znamenat buďto fakt, že se s nemocí své mámy smířil, nebo že dostal dostatečně dobré zprávy, aby jej dokázaly uklidnit a on přestal přemýšlet nad nejhoršími možnostmi. Příliš o tom spolu nemluvili - Audrey doufala, že ví, že se jí kdykoliv může svěřit a kdykoliv jí může vyhledat, když bude potřebovat spojence v tomhle celém blázinci, třebas jen proto, aby jí oznámil, že se nakonec rozhodl vrátit domů, protože už to tady nedokázal vydržet. V jejich vztahu vnímala jistý posun, který se jen těžko popisoval - věděla však dobře, že by l k lepšímu a že jí byl zas o něco bližší než před jeho odjezdem. Dokázal s ní vyjít ve chvíli, kdy byl vzteklý na celý svět a nejspíš měl pro každého jen nadávku, věřil jí natolik, aby před ní ukázal stránku, která nejspíš většině ostatních zůstávala skrytá. Vážila si toho, jak jinak - samotnou ji překvapovalo, jak moc. A zrovna tak jí překvapilo pozvání, které z Natanaelovy strany přišlo - na visutý most, o němž věděla, že tam mnohdy mizí s kytarou, aby měl od každého klid. Nemusela zrovna váhat, aby jeho pozvání vyslyšela a zamířila směrem k mostu v danou hodinu - snad jen o chvilku dřív, neboť nedochvilnost upřímně nesnášela jak na ostatních, tak sama na sobě.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Nov 22, 2018 2:22 pm
Zahleděný vstříc slunci, jenž se pozvolna kolíbalo oblohou. Zde, odtržený od běžných starostí, nacházel vždy útěchu. Zlatavé paprsky osvětlovaly blízké okolí, prostupující korunami stromů, lačně se vztahující k zemi. K místu si za tu dobu vybudoval sentimentální hodnotu, většina nejhorších pádů prožil tady, když vinou své mladické nerozvážnosti dovolil protivníkovi využít chyby. Starý dobrý časy. Postupně však vítězství střídalo prohru. V oněch momentech cítil hrdost k božskému původu, v jeho přirozenosti kolovala touha ukázat světu, že zvládne přijmout svěřený úděl. Dneska je fakt krásně. Jakoby počasí hrálo seveřanovi do karet,nebe bez mraků, poklidný, ničím nerušený den. Stál tam, opírající se o lanoví, kochající se krásou přírody, vychutnávající zdejší kouzlo, jako již mnohokrát předtím. Mrzelo ho, že musil vyklidit pozice, přenechat starost o nezvedené božské děti na bedrech Audrey, první dny se neuvěřitelně styděl, raději nevyhledávající její společnost, či nikoho z vedení, nerad přiznával slabost. Trvalo dlouho, nežli mysl plně odtrhl od starostí doma, počal nahlížet na tok událostí bez zjeveného ovlivnění rozvášněnými emocemi, neustále nabádající k okamžitému jednání, pohotovému návratu. Nechtěl tak lehce podlehnout, vidět pouze jedinou možnost, i kvůli značnému zaujetí cítěnému k staré kamarádce. Krátký povzdech protnul bariéru mlčení, momentálně se uvnitř svářilo odhodlání s nejistotou. Netýkalo se to matčiny rakoviny, tu nakonec přijal jako neměnnou součást přírodního řádu, nutnost, která pramenila povinnosti, avšak otázky, jenž hodlal v brzkých chvílích pronést. Máma to zvládne, zrovna vona se fakt nedá lacino. Právě vzpomínka na nezdolnost rodiče, který s tak nepochopitelným smířením vychovával potomka boha války, vedlo k závěru, že nemoc se bude muset předvést v opravdu nepředstavitelné síle, aby nad tak nezdolným optimismem a kuráží, zvítězila. Jakmile koutkem oka Audrey spatřil, neubránil se drobnému pousmání, přičemž přestal pohledem vyhledávat jev před sebou, kdežto pozornost věnoval příchozí. "Jsem rád, žes došla." Došla, zareaguje okamžitě. Vzhledově působil mnohem upraveněji, nežli ho obyvatelé tábora znali. Rozepnutá károvaná košile s vyhrnutými rukávy, pod tím čisté černé tričko, kalhoty obdobné barvy bez toho aniž by byli jedinkrát vyspravované, dokonce i věčně zablácené vojenské kanady už neodpuzovaly na první pohled. Vlasy stažené vzadu do culíku, vousy spletené do dvou souměrných copánků, krom toho kolem krku zavěšený medvědí dráp na kožené šňůrce. Jednoho by to až vedlo k podezření, zdali nestalo něco neočekáváno, či neschyluje-li se ke katastrofě. Pozdravil nejen okamžitým pohozením hlavy, tak přátelským úsměvem. "Dík za to, co jsi pro mě udělal." pronese upřímně, upírající k ní zrak, zatímco přistoupí o kus blíže. "Dalo se to s těma smradama aspoň trochu zvládnout?" zazní v mírném žertu, ti mizerové nervům nikdy nepřidali, ovšem on nepochyboval, že zrovna půvabná dcera Nemesis dokáže zkrotit ten rozdivočený zvěřinec. V tomto ohledu disponovala celou jeho důvěrou a nezměrným vděkem, jelikož se nezdráhala vypomoci. Asi je zbytečný kolem toho dělat tanečky. Nervozita nenarůstala, avšak podvědomé popouzení k činu sílilo. Zatím však vyčkal, příliš ukvapený krok by dozajista nezapůsobil požadovaným účinkem."Každopádně zítra už tu sebranku přeberu zpátky, Cheirón to ví." Dodá, s kentaurem již záležitost prokonzultoval, načež se i omluvil za předchozí nezvladatelné chování a svou situaci osvětlil i před zdejším vedoucím, aby mu tím poskytl detailní vhled do situace. "Ale asi ti je jasný, že tohle není ten důvod, proč jsme tady." nepředpokládal u ní přehnanou naivitu, dozajista taktéž tušila, že za pozváním tkví hlubší důvod, nežli oznámení o skončení dočasného vedení hodin. Natáhl k ní ruku a pokud mu to dovolila, pohladil ji opatrně po tváři. "Jsi skvělá ženská a já jsem neuvěřitelně šťastnej, že jsi zpátky. A i přestože vím, že si zasloužíš mnohem lepšího chlapa, než nějakou chlupatou hromadu vzteku." následuje odmlčení, avšak pokračování přijde vzápětí. "Chci vědět, jestli by jsi mi dala druhou šanci." dokončí, zahleděný jí do očí, očekávající jakoukoliv odpověď, plně připravený akceptovat odmítnutí, i když vkládal určitou naději v znovuoživení vztahu. Tehdy jich k sobě přitahovaly vzájemné sympatie, dva puberťáci poblouznění hormony, kteří neustáli první větší krizi, bláhové děti. Něco z těch telecích let ovšem zůstalo, prazvláštní náklonnost, podbízející jinak nepřístupné myšlenky o společné budoucnosti. Ona byla jediná ženská, která za tou obrovskou horou svalů viděla normálního chlapa k němuž se nebála přistoupit ve chvíli nejhoršího rozhořčení, když všichni ostatní stahovali ocasy. Jsi jediná, která to kdy udělala, která se odvážila. Měla pochopení.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Fri Nov 23, 2018 11:28 pm
Kdyby se neuměla lépe ovládat, nejspíš by na Natanaela hleděla daleko víc vyjeveně – podobně upraveného jej za dobu, co pobývala v Táboře, viděla jen jedinkrát během piety za padlé hrdiny i táborníky, což se dalo očekávat a navíc byl oblečený do tógy. Pohled na něj, nyní, působil poněkud nezvykle – sotva si však mohla stěžovat, když takhle vypadal víc než k světu. Natanael možná nebyl zrovna typický hezounek, na čemž by se shodli nejspíš všichni v Táboře, Audrey na něj pohlížela přece jen trochu jinak – ohlížena na společnou minulost i minulost svou, během let života v New Yorku a hlavně po nepovedeném manželství jí došlo, že fyzický vzhled se velmi rychle spájí s faktem, jestli se s daným člověkem cítí dobře a jestli je v jeho přítomnosti uvolněná a spokojena. Na jeho poněkud neotřelý zevnějšek si tak rychle zvykla, začínala pomalu doceňovat pravdivost přezdívky Medvěd, avšak pouze a jen v tom kladném slova smyslu. Možná se v ní trochu svářil její perfekcionismus, kdy jí řada jeho trik přišla vhodná spíš na vyhození než na další spravování a jeho boty zasloužily umýt (a ještě předtím pravděpodobně otlouct od bahna), vždy jej potlačila a raději vnímala jeho jiné kvality, nehledě na to, že vážně nebyla v pozici, kdy mu něco takového mohla vytýkat. Ani nechtěla, nehodlala ho měnit, neb i přes všechny drobné chyby byl stále mnohem lepší chlap než její bývalý manžel. Netušila, kdy o Natanaelovi začala uvažovat tímto způsobem – a vlastně si na podobné myšlenky zvykla natolik, že jí již ani automaticky nepřipadaly divné. Zastaví jen kousek od něj, na tváři jí hrál jemný úsměv. „Já taky. Vypadáš… dobře. Moc dobře.“ Po krátké odmlce zvolila slovo, které jej vystihovalo asi nejlépe, až ji skoro samotnou zamrzelo, že si nedala trochu víc práce, ačkoliv neupravenou Audrey v Táboře snad ještě nikdo neviděl – možná jen tehdy, když zabalená v ručníku opouštěla společné sprchy. Působila tedy elegantně a ležérně takřka jako vždy s jemným líčením v podobě kočičích linek, bílé halenky bez rukávů a úzkých černých kalhot zkombinovaných s balerínami.
Lehce zavrtí hlavou při jeho poděkování. „Jsem ráda, že je ti snad o něco líp. Kdykoliv.“ I poslední slůvko myslela vážně – kdykoli by znova potřeboval pomoci, neváhala by, zvláště v podobných situacích jako před měsícem. „Mámě je už lépe?“ zeptá se měkce, stále ještě trochu opatrně, avšak z toho prostého důvodu, že se přirozeně jednalo o citlivé a nejspíš ne zrovna příjemné téma. Úsměv se trochu rozšíří po jeho otázce, když se krátce zasměje. „Myslím, že jsme to spolu nějak přežili, sem tam s menší pomocí, přeci jen by se mnou vytřeli podlahu, kdyby chtěli.“ Audrey byla vůči nim docela bezbranná v otázce fyzických schopností, na druhou stranu si to k ní nikdo nedovolil – dost možná i z toho důvodu, že se přece jen stále trochu báli případné odezvy, kterou by to vyvolalo u Natanaela. “Možná bych trochu lhala, kdybych řekla, že se jich zase ráda nezbavím,“ odpoví na jeho slova, že si své drahé nevlastní sourozence zase nepřevezme pod kontrolu a jim tím pádem skončí alespoň o trochu volnější režim.
Jeho další slova jí však donutí zpozornět, úsměv se zas změní na o něco menší, ač z něj stále byla patrná veselost a radost, v očích se však objeví zvědavost a očekávání. Na jeho slova přitaká. „Je…“ Kdyby jí chtěl říct něco podobného, nemuseli by sem, stačilo jí zaklepat na dveře nebo ji zastavit na chodbě, až půjde okolo. Sotva mohla říct, že se jí nejímala alespoň lehká nervozita, zvláště vzhledem k jeho odění, takže minimálně nějakou novinu očekávala. Jeho natažená ruka a následné pohlazení překvapení trochu přiživí, ale neuhne – ba naopak, jeho dlaň možná nepatřila mezi nejjemnější, ale příjemně hřála a dotek to byl něžný, lehký, že takřka zatoužila se k ní ještě víc přitisknout. Natanael v ní vzbuzoval pocity, které již téměř zapomněla, vyvolával vzpomínky, které by jí normálně na mysl vůbec nepřišly a když promluvil, pochopila, že nejspíš nebyla jediná, kdo začal pociťovat postupné a jemné změny v jejich vztahu, kdy navázali na staré přátelství a jak se zdálo, mnohé z bývalých sympatií zůstali, jen oba dva vyrostli, dospěli a zmoudřeli. Dokud to však on neřekl nahlas, sama si to naplno neuvědomila. Dokázala by s ním po boku být šťastná? Věřila, že ano, každý večer se stulit v jeho náručí a poslouchat jeho hlasu, to byla hezká myšlenka. Poprvé za celou dobu od rozvodu se s někým zase cítila dobře a příjemně, v jeho přítomnosti trávila čas víc než ráda a představa, že by z toho bylo něco víc? Ta byla lákavá, neodrazovala ji, nebála se, že ji znova ublíží – ani tehdy, když byli ještě děti, jí vlastně neublížil, jen Audrey tehdy hleděla spíš na své ambice než štěstí. Nyní to celé vnímala přece jen jinak. Ač si sama byla se slovy jistá, pro jednou použije něco jiného jako odpověď – polibek, kvůli kterému se musela postavit na špičky, pokládajíc mu ruku na zátylek. Jen jemný a krátký, výmluvný a všeříkající. Po té krátké chvíli se odtáhne, hledíc mu do oči, rukou sklouzne k jeho krku. „Dal jsi mi ji ty. Jak bych mohla odmítnout?“ zeptá se hravě. Možná to zas skončí špatně, možná zjistí, že si prostě souzeni nejsou – věděla ale, že by se nesnášela, kdyby to alespoň nezkusili. „Znáš mě. Taky víš, že se s mnohým budeš muset popasovat… A ty jsi ten nejlepší chlap, kterého znám.“ Možná nebyl dokonalý, ale minimálně poslední půl rok při ní držel, návrat do Tábora pro ni udělal mnohem snazší než jí kdy připadlo možné a Audrey si ho každým coulem vážila. Nikdo není dokonalý – on byl možná „chlupatá hromada vzteku“, Audrey byla zas nenapravitelná perfekcionistka a detailistka s vědomím, že tuhle stránku povahy bude muset do určité míry zapomenout vzhledem k jeho bordelářství. Rukou sklouzne po jeho rameni k jeho tlapě, s níž proplete prsty. Byl to zvláštní pocit, ale nic na něm jí nepřipadalo špatně.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Nov 25, 2018 5:11 pm
Vykročil do neznáma, na led, který kdysi promptně opustil, aby znovu stál připravený čelit starým vzpomínkám. Nikdy netíhl k vyhledávání společnosti opačného pohlaví, vystačil s krátkodobou zábavou v podobě jednorázových radovánek a několika zběžných doteků. V alkoholovém opojení zvládl vystřídat několik pohledných slečen, než s tou poslední skončil v těsném objetí někde mimo zvědavé oči. Žil příležitostmi mimo tábor, zcela ignorující myšlenku vztahu, neboť nikdy plně nepocítil nutkání se hlouběji sbližovat s objekty zájmu. Ty ženy, leč krásné a živelné, neskrývaly v sobě dostatek charakteru, působily unyle, neosobitě, postrádaly kouzlo. V Audrey jedno nádherné dřímalo, přes veškeré jejich rozdíly, před sebou spatřoval tu nejdokonalejší ukázku definice možné partnerky. Třebas si to uvědomoval již tehdy, když poprvé utvořili pár, i když nestálý, připomínající italskou domácnost. Jako mladí a nezkušení těžko dokázali pochopit pohnutky za činy, jenom se domnívali, že věcem rozumí, trochu naivně a hloupě. Slepě následovali volání, jehož výklad nezvládali rozluštit, což vedlo do odloučení, které vydržela pěknou řádku let a blízký kamarádský vztah. Trvalo to kurevsky dlouho, než to zapadlo do sebe. Odloučení jim poskytlo odlišný náhled věci, pomohlo utřídit si fakta i motivace do budoucnosti, na čem záleží a co naopak lze pokládat za nadbytečné. Bylo neuvěřitelně příjemné připustit si slabost pro stvoření před sebou, jakby ani chvíli neváhal k tomu ochránit její život, riskovat cokoliv pro poskytnutí bezpečí. Chtěl ji darovat bezpečí a později i snad domov, kam by se oba rádi vraceli.
Zareagoval takřka okamžitě. Očekával delší rozmýšlení, či snad rozpaky, ale ona ničím podobným netrpěla. Nestačil ji ani uchopit kolem pasu a přitisknout k sobě, když ho polibkem mistrně zaskočila. Odzbrojila ho svou upřímnost, v níž též vězel důvod širokého úsměvu. Ty jsi ta, která si může vybírat, ne já. Upřímný zájem o Natanaelovu osobu neprojevilo v táboře ani pár odvážných. Božský původ společně se schopnostmi ho předurčoval spíše do role primitivního hovada, jenž veškeré trable řeší hrubou silou a kromě hromady mrtvých nepřátel ho zajímá jen opečovávaní zbraní. Vždycky spadal do kolonky - nenapravitelně rozbité, ale škoda vyhodit. „Jenom, sice bych si nejraději praštil, když ti to musím zdůraznit, ale je ti jasný, že to dlouho neudržíme v tajnosti?“ Klepy zde proudily obzvláště rychle, když jedna z bohyň poskytovala nepřebernou zásobu kvalitních drben v růžových šatičkách a s blonďatými vlasy. Každá malá Afroditka se bude vyžívat v možnosti dát jim sežrat, jak neuvěřitelně nechutnou dvojici tvoří, přičemž si neodpustí záplavu štiplavých, mnohdy urážlivých, poznámek. Tomu však předejít nešlo. Ač by vynaložil sebevětší úsilí, tyto záležitosti vždy prosákly na povrch, ačkoliv do nich ostatním, zákonitě, nic nebylo. „My dva nebudeme to jediný, s čím se budeme muset popasovat“ pronese, jakožto doplnění k tomu, co řekla ona. Počítal, že odteď pro něho odpadne možnost chodit týden ve stejných hadrech a nechávat v pokoji spoušť jak po vybuchnutí bedny granátů, avšak hodlal podobné oběti podstoupit. Věděl však, že tlak přijde i z vnějšku, ať už v podobě zvýšeného zájmu o jejich osoby nebo nepříjemnými narážkami. „A lžeš.“ přistoupí k ní blíže, naklánějící k ní, aby vyrovnal výškový rozdíl. „Ty jsi ta nejlepší ženská, kterou znám.“ V ten moment jí už nedovolí cokoliv rozporovat. Následuje totiž polibek, mnohem intenzivnější, nežli první, který iniciovala Audrey. Užíval si tu chvíli, kdy se jejich rty střetnuty a on jí, alespoň prostřednictvím tohoto, dokázal dát najevo své zalíbení a chované vášně. Připadal si, že čekal neúměrně dlouho. Pravou rukou jí vjel do vlasů a levou chytil kolem pasu. Takže, i když se nepatrně oddálil, zůstali v těsné blízkosti jeden druhého. Pohrával si s prameny jejích vlasů, zatímco zrakem zůstával zaseknutý v nádherných hnědých očích.
Přestal ji svírat pouze na okamžik, aby si sundal náhrdelník, který pověsil kolem krku jí. „Od tý doby, co se to mezi náma rozhádalo, ho mám u sebe. Měla to být omluva za tvůj přeražený nos, tak snad to po těch letech přijmeš.“ Tehdy nenacházel odvahu stanout proti ní, kát se za činy, jenž způsobily rozpad. Hrdost nevybouřeného fracka nakonec převládla nad snahou vše napravit. Nyní už ho přehnaná pýcha nezatěžovala, ba naopak si zvládl připustit učiněné chyby a vzít plnou odpovědnost na svá bedra.


avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Mon Nov 26, 2018 12:46 am
Působil téměř překvapeně, ale co bylo důležitější, také šťastně. Úsměv mu slušel, sic byl pro mnohé nezvyklý a poslední měsíc ho na jeho rtech takřka nevnímala, což bylo pochopitelné. O to hřejivější pocit jeho úsměv však vyvolal. Neměla proč váhat a vlastně ani jediný důvod, proč jeho nabídku odmítnout, ač sama by ještě před půl hodinou nikdy nehádala, že se jejich konverzace ubere tímto směrem. S jeho nabídkou však přišlo uvědomění a s polibkem jistota, že je vše přesně tak, jak má být a že situace a události stejně spěly do této chvíle, nehledě na jejich rozchod nebo dlouhé odloučení. Racionalita mu však ani v tento moment nechyběla, což dokázala jeho další poznámka poukazující na skutečnost, s níž se budou spíš dřív než později muset vyrovnat. Sotva totiž dostanou čas na to, aby si sami zvykli, že tvoří pár, když je obklopuje banda puberťáků, kteří jsou navíc dostatečně všímaví, aby postřehli drobné odchylky v jejich chování. Na moment zamyšleně nakrčí čelo, přemýšlejíc nad tím vším, brzo však zavrtí hlavou. „Vždyť je to jedno. Budou popichovat, utahovat si, ale to by stejně jednou přišlo a čím dřív s tím začnou, tím dřív s tím přestanou.“ Pravděpodobně je to rychle přejde, jen co si zvyknou na to, že Audrey s Natanaelem mohou tvořit pár – na druhou stranu, řada z nich nebyla slepých a viděli, že zrovna tito dva instruktoři k sobě mají v přátelském vztahu blízko. „Není proč se schovávat. Na to jsme oba už dost staří,“ podotkne s úsměvem. Asi ani jeden nestál o krátká půlnoční dostaveníčka někde v temných koutech, kde by je nikdo neviděl a nikdo nepodezíral z nepravostí. Nejspíš by ocenila, kdyby měli alespoň v prvních dnech klid jen sami pro sebe, ale pokud to nešlo, jako tragédii to nevnímala – a zrovna tak se nehodlala bát bandy puberťáků a jejich řečí. Byla dostatečně dospělá na to, aby si řadu aspektů vztahu nechávala do jejich soukromí, na druhou stranu pusa na rozloučenou nebyla velkým požadavkem bez ohledu na to, jakou gestikulací na to povětšinou potrhlí táborníci budou reagovat.
Nejspíš by se rozporovat nesnažila – jeho slova patřila mezi ty, které už dlouho neslyšela, zvláště od muže, kterého měla upřímně ráda vzhledem k tomu, že Natanael byl prvním po svém bývalém manželovi, koho si pustila znova k tělu a dovolila mu, aby se jí dostal do srdce nebo o něco méně prozaicky, aby ji políbil. Během rozvodu si sice pohrávala s myšlenkou, že Harrymu ublíží nejvíc tím, že se brzo spustí s někým jiným, stejně jako se to jevilo jakožto dobrý způsob zapomnění, nakonec však její hrdost zvítězila nad hrdostí v prvních chvílích a pak… pak jí chyběla nálada a chuť na to, aby se s kýmkoliv seznamovala nebo s kýmkoliv flirtovala. O to vřelejší byl vztah k Natanaelovi – vykvetl na existujícím přátelství a už jen tím byl pevnější než jakýkoliv jiný. Nebylo to však přátelství, co čišelo z polibku – nebylo na něm nic divného, nepřirozeného, přátelství dávno přesahoval a Audrey, ta mu sotva dokázala odolat. Namísto toho se k němu přitiskne, ruce mu obtáčejíc kolem krku. Najednou se jí z jeho blízkosti vůbec nechtělo, jeho náruč byla příjemná a důvěrně známá, jen díky životním zkušenostem, které jí jako mladé chyběly, o to víc ceněná.
Ruce z jeho krku stáhne až tehdy, kdy jí pověsí na krk náhrdelník – možná ne od Tiffanyho nebo Cartiera, ale o to dražší, když se k němu vázala citová vazba, navíc dráp byl vzhledem k jeho tetování víc než symbolický. K Natanaelovi překvapeně zvedne oči, když řekne, jakou dobu ho měl u sebe – nebo že ho za tu dobu nedal nikomu jinému, ač bezesporu mohl. „Díky. Je… Moc se mi líbí. Aspoň tě budu mít pořád u sebe,“ dodá trochu hravě, ačkoliv si dobře uvědomovala, že za náhrdelník bude dost možná brzo ještě více ráda – alespoň bude mít co svírat v dlani, až zas jednou odejde na nejistou výpravu. Vezme jej do ruky, pohrávajíc si s jeho hladkým povrchem, zatímco ho zkoumala pohledem. „Byla jsem tak hrozně hloupá. A hrdá. Nejsem si jistá, jestli to nejsem já, kdo by se měl omluvit za přehnané reakce. Ale možná to bylo dobře…“ Krátce se zasměje, vzápětí jej objímajíc, téměř stydlivě skrývajíc tvář v jeho hrudníku s pobaveným úsměvem a uvědoměním vlastních chyb v minulosti. Třeba by se jinak vůbec nedostali sem, jejich vztah by skončil jinou hloupou hádkou a cestu zpět by si už nenašli. „Myslím… Že se mi ještě nechce tak úplně zpátky. Ještě bych si to aspoň chvíli nechala pro sebe.“ Ta chvíle byla dost výstižné časové vymezení – ale klidu, který zde měli, se vzdávalo jen velmi těžce.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Fri Nov 30, 2018 10:47 pm
Mile ho překvapilo s jakou jistotou se hodlala Audrey postavit puberťáckému dobírání, jehož středem se brzy oba stanou. Oceňoval tu nespornou dávku nadhledu, jenž projevila i ujištění, že kvůli hloupým řečem odmítá měnit své stanovisko. Neúmyslně mu tím lichotila, neboť hodlala vložit svou pověst, ale i dosavadní reputaci, na pomyslný pranýř, aniž by jakkoliv litovala. Jsi skvělá ženská... moje ženská. Už ty pocity nepotlačoval, ponechával volný průchod své touze držet ji přitisknutou v těsné blízkosti a dodávat pocit bezpečí, zatímco před nimi slunce pomalu mizelo v rudých červáncích. Ono veškeré vzdorování, obavy, strach z odmítnutí, vše představovalo naprosto neopodstatněné záležitosti. Dřív tomu váhu přikládal, zkoušel se stranit její společnosti, trochu zpomalit nárůst vzájemných sympatií, ovšem s životním zlomem hodil ostýchavost za hlavu. Uvědomění, jak je život vlastně křehkou záležitostí, že jistoty mohou každý okamžik potkat nepředvídané otřesy a nelze nic přijímat s absolutní jistotou, donutilo Natanaela přehodnotit priority. Spokojeně ji hladil po vlasech, vychutnávající si chvíli vzájemné samoty, kdy k nim nedoléhal otravný ruch z blízkého tábora. Tu smečku věčně uřvaných sarančat si ještě dostatečně užije, když na ně zítra nastoupí s plnou vervou, aby jim připomněl svou instruktorskou maličkost. Při těch dnech hloubání, uvažování, se pozvolna přistihl i v nutkání, opět stanout před božskými potomky. Vůle předat rozjívené generaci znalosti narůstala. Ta pachuť lpějící na nesmyslnosti vyučování, neboť v tom postrádal smysl, pozvolna opadala, kdežto odhodlání vtlouci do vymetených hlav základní principy ovládání jinak převládající zuřivosti, nabývalo na intenzitě. To všechno jen díky tobě. Očima sledoval svou překrásnou přítelkyni, tu výjimečnou ženu uvázlou v srdci, šarmantní a okouzlující dámu. Čím jsem si tě zasloužil? Děkoval štěstěně v onen osudný den jejich prvního setkání po dlouhých letech odloučení, že zařídila aby společně znovu nalezli řeč. Prapodivná souhra náhod vedoucí do neuvěřitelného vyústění.
Pro sebe? nezabránil šibalskému pousmání, aby se prodralo na rty. Ty slova hřála, ba co více, donutila statného seveřan k zesílení stisku, jimž jí opět vinul k sobě. I on momentálně prahl po možnosti častějšího bližšího kontaktu. Avšak, jestliže zajede opět do starých kolejí, uvidí svou milou akorát při obědě nebo pozdě večer v prostorách hlavní budovy. Vedl tréninky jak v časné dopoledne, tak pozdní hodiny, případně dozoroval ohledně pořádku a dodržování pravidel mezi obyvateli, přičemž nejednou řešil jejich malicherné spory. „Mám takový pocit, budu svoje děcka ostatním půjčovat mnohem častěji.“ Tím myslel nezkrotnou Áreovu bandu, jíž neoficiálně předsedal, protože v nich vzbuzoval dostatečné pocity respektu a úcty zásluhou monumentálních proporcí. „Sama jsi poznala tu radost, kterou kolem šíří.“ Když radostí nazveme chaos, násilí, nezvladatelnou povahu, výbuchy nálad a neopadající agresivitu. Rozjívená klubíčka hyperaktivity nasáklá krví bývalého obyvatele Olympu. Miloučký až do morku kostí. Načež pozornost věnoval opět křehkému stvoření, jenž s opatrností a něhou, láskyplně objímal. „Zatím jsem se vrátil z výpravy pokaždý, nechci na tom nic měnit.“ Broukl k ní útěšně, načež ji rukou pohladil po hnědých kadeřích. Zpozoroval onen záblesk starosti, vycítil drobný záchvěv smutku, když přijímala dlouho opečovávaný dar, nehodlal zklamat její důvěry i chované emoce. Větší obavu choval v tom ohledu, aby Orákulum nevyslalo právě Audrey vstříc nepředvídatelnému nebezpečí, kdyby nedostal příležitost jí činit doprovod k ochraně. „Vzal bych tě k sobě, ale je tam čurbes.“ pronese omluvně, jelikož se doteď nedokopal k tomu alespoň zlikvidovat hromadu špinavého prádla, či zamést omítku po posledním vteklém mlácení nevinné zdi. „A když ses ptala na mámu.“ zabrouzdá k otázce, jejíchž odpověď neposkytl. „Asi jí nakonec budou muset nasadit chemo. Ségra ale říkala, že má šance dobrý.“ Volali si nyní častěji, nežli u nich bývalo obvyklé, právě kvůli tomu, aby i Natanael věděl o aktuálním dění doma. „A jeden by do ní prý neřek, že s ní něco není dobře. Neustále lítá po baráku, přerovnává hadry a chystá vánoční výzdobu. Což v jejím podání znamená, že budem mít před domem opět Jacka Skellingtona. “ Už viděl toho morbidně usmívajícího se kostlivce s celou nemrtvou partou, jak vítá případné procházející. „Protože máma prostě miluje Night before Christmas a jak sama nadneseně říká, žádnýho vyžranýho kapitalistu v komunistický rudý si na barák neposadí“ Už z toho šlo pochopit, v jak netradičním prostředí vyrůstal, že jejich domácnost nepatří k těm uhlazeným předlohám dokonalé rodiny bez jediné chybičky. „Ale to tě zbytečně zatěžuju kravinama.“ načež jí uštědří krátký polibek do vlasů. Čas ubíhal až přehnaně rychle, přičemž tušil, že postupně nastává doby, kdy již bude nutné, aby se otočili k návratu.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sun Dec 02, 2018 2:46 pm
Tak trochu škádlivě povytáhne obočí, když praví, že se svých táborníků bude zbavovat častěji. "Myslím, že tohle budu brát za tu největší lichotku," řekne škádlivě s krátkým polibkem na rty. Pokud hodlal odložit některé ze svých povinností, kterých měl až nad hlavu, aby mohl být s ní, znamenalo to pro ni mnohé. A přestože tušila, že to není zcela fér vůči ostatním instruktorům, nehodlala ho odrazovat. Pravdou je, že stejně jen málo z nich přistupovalo ke svým povinnostem stejně poctivě jako Natanael nebo Audrey, takže na to měli alespoň nepatrné právo. "Jsou to sluníčka," odpoví se smíchem na jeho slova, která se týkala jeho drahých sourozenců, s nimiž si za poslední měsíc mnohé užila. Kdyby však nabylo zbytí, sama sebe překvapovala nepochybnou ochotou opět stanout jako jejich instruktorka - na druhou stranu si ale byla vědoma toho, že jim Natanaelova výuka předá mnohem víc. Krom toho to ale neznamenalo, že mu při některých hodinách nemůže asistovat, když bude mít sama volno - sic by se museli značně omezit v dotecích i projevech vzájemné náklonnosti, byla to jeho přítomnost, co jí stačila k radosti.
"To bych ti doporučovala. Jinak si pro tebe osobně přijdu," broukne trochu nespokojeně, aby ho vzápětí jemně šťouchla do ramene v podpoře svého varování. Bylo zvláštní, co vše se dokázalo během pár chvil a díky jeho vyřčeným slovům a citům změnit. Měla ho ráda i předtím, brala ho jako svého důvěrníka a přítele, někoho, na koho se vždy může obrátit a komu může v každé situaci věřit - už tehdy byla šťastná, že má někoho takového. Nyní se to však změnilo - k lepšímu. Svým doznáním, nabídkou, aby to celé zkusili znova, dodal jejich vztahu novou dimenzi, která dalece přesahovala přátelství a díky které se k němu nyní mohla tisknout, cítíc jeho potřebu ji mít u sebe, zatímco ona vnímala velmi podobnou touhu. Cítila se s ním v bezpečí, jistě, což bylo něco, co nedokázala říct už velmi dlouhou dobu a až nyní si uvědomovala, jak moc jí to vlastně scházelo. Uculí se jeho slovům o nepořádku. "Nechci na tebe být žádná... uhm... puťka." Natanael byl bordelář, Audrey byla perfekcionistka. Propastný rozdíl mezi oběma vlastnostmi si uvědomovali oba - Audrey ale věřila tomu, že tohle jednoduše nějak vyřeší a vzájemně se zvyknou na své zlozvyky, naleznou příjemný kompromis. Nechtěla ho sekýrovat - z něčeho takového už vyrostla, navíc by to vedlo jen k dalším nepříjemnostem. "Ale popravdě jsem hrozně utahaná. Jak jsem řekla, jsou to sluníčka." Sotva by zapírala to, že zvládnout tu tlupu pro ni bylo snadné a nabíjelo jí to energií - spíš naopak. "Ale můžeš spát u mě, pokud chceš..." nadhodí alternativu, že kdyby chtěl, její postel je dost velká pro oba, sic do ní s muži obvykle nelezla minimálně do třetího rande - Natanael byl ale přece jen trochu jiný případ. Zpozorní, když se rozmluví o máme, upře hnědá kukadla do těch jeho, z nichž sálala upřímnost a také vřelost. Pobaveně se usměje, když začne rozbírat vánoční výzdobu. "Ženská, která uvažuje tímhle způsobem, musí být v pořádku..." řekne mu jemně, jen aby natáhla ruku, pohladila ho po zarostlé tváři. Zavrtí hlavou. "Nejsou to kraviny. Jsem ráda, že vím něco o tvé rodině. A láska k Tomu Burtonovi je vážná věc," uvede vše na pravou míru. Znova se k němu přitulí. Aspoň na chvíli, dokud je Slunce ještě na obloze a z krajiny se neztratí poslední mdlé světlo. "Měli bychom se vrátit. Čelit těm malým supům..." řekne nakonec hravě, aniž by to tak úplně myslela vážně - Táborníky měla ráda a v jejich společnosti byla spokojená. Jen ve společnosti jednoho očividně přece jen o něco víc. Nakonec tedy nezůstane nic jiného než se vrátit zpět - ruku v ruce, neb jak řekla, odmítala se schovávat nebo něco zapírat.
Sponsored content

Re: Dřevěný most

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru