Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Dřevěný most

za Tue Jan 23, 2018 10:07 pm
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Mar 01, 2018 7:31 pm
Uklidňující, houpavý, pohyb mostu. Každý krok představoval zpečetění vrtkavé cesty, jak jednotlivá prkna úpěla pod náporem váhy příchozích. Jeho pochybná konstrukce přímo vybízela k bujným spekulacím ohledně možných nebezpečí, přetržení poutacích lan, projevení chatrnosti dřeva nebo jen prostý přepad přes ledabyle dotvořené zábrany provazového ražení. Překrásné místo. Místo dýchající nebezpečím, střetem dvou jedinců v nerovných podmínkách, nutností krotit strach pohlédnout dolů, aby veškeré jídlo neskončilo jakožto obětina do měkkého mechu. Statný Áresovec se opíral o stěžejní kůl na jedné straně, který kotvil celý vrtkavý přechod, přičemž skoro až nostalgicky přejížděl po jednotlivých uzlech, kdežto obdivoval, jak cosi vypadajícího tak mizerně, přežilo do dnešních dnů, přežilo jeho urputných 14 let v Táboře, kdy se sem dosyta nachodil. Šlo o jakousi válečnickou tradici, její stvrzení v podmínkách připomínající rozbouřené vlny, když se zbraně s chutí zaklesly do sebe a soupeřící strany vydávaly ryk největšího odhodlání. Úchvatné časy. Skoro až zatlačil nostalgickou slzu, jak tu tak vyčkával, nežli oblíbený student dorazí k individuálními tréninku na tomto, většinou proklínaném místě. Zvedl oči, stále hladíc lanoví, načež, jen velice zběžně, kontroloval možné následky pádu z této vysuté atrakce. Ti odhodlanější, robustnější, odtud vycházeli s natlučenými žebry nebo naraženými končetinami, křehčí rovnou se zlomeninami, občas i otřesy mozku. Vcelku povrchní zranění na to, jak bohatou zkušenost soubojem v takto nepředvídatelném terénu, získali. Denní chleba všech, jimž v žilách kolovala divočejší krev, jenž požadovala svou dávku bezhlavých gest, utržených zranění. Těžko se přiznávala skutečnost, že krvežíznivost přejatá, jakožto otcovo dědictví, vás příležitostně bezostyšně ponoukala do těch nejšílenějších střetů, těch nejvíce bolestivých možností, jen abyste mohli být pyšní na utržená zranění. Tohle naštěstí dnes nehrozí.
Vytrhl mysl z potupného rozjímání nad neukočírovanou divokostí, navracející se v pravidelných smyčkách zpět, jako letící bumerang. Obrovská slabost potomků Área, nezřízenost zasazená v pravé podstatě bytosti. Dnes se takovým teatrálnostem musil vyhnout, neboť nechtěl vidět nebohého hocha rozbitého na tři kusy, aby pak sklidil další hořké gratulace od Cheiróna, jenž si ho možná vážil, ale přesto ho nutil k obezřetnosti ohledně zdraví táborníků. Bohužel Thomas, to bezstarostné Sluníčko, už zameškal tolik tréninků, že ho na normální hodiny pořádně pouštět nemohl. Dojít v polovině lekce, nachomýtnout se k tématu probíranému dlouhodobě, to neneslo žádné ovoce. Většina kluků už chápala základy, kdy nejdůležitější bod představovalo nepustit si do gatí, když proti vám startuje řvoucí kolos nebo neztratit koncentraci, přestože protivníka očividně neznervózňuje, že vás je pět a on osamocen. Jestli nedojdeš kluku, budu tě muset poslat na intenzivní trénink k Angel a to zřejmě nechceš. Sestru uplatňoval vždy, jakmile vycítil prozatímně nezvladatelný případ. Mohlo jít o ignorování pravidel, tvrdou hlavou či opomíjení výuky, vše neslo díl na tom, že poklidná Natanaelova stránka schytával povážlivé trhliny. Neřekl mu, že se zde rozhoduje o tom, kdo bude pro nebohého Apollonónvce, v řádu nadcházejících měsíců, největší hrozbou, zda syn či dcera téhož boha. Osobně doufal, že mladík, seč potlučený, zkoušku splní, jelikož nechtěl předávat plnou starost o toto kvítko hbitým ústům Angel a jejímu nekonečnému slovníku nadávek. Tak kde tě mám? Mírně nervózněl, avšak neodcházel. Dotyčný jednoznačně nepůjde na čas, v jeho případě úspěchem bude ovšem i to, zda vůbec dorazí.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Mar 01, 2018 7:48 pm
Trénink v aréně, to slovo bylo pro hnědovlasého mladíka, stále zářícího jako odpolední slunce naprosto cizí a v některých případech i odporné. Přeci jen nebyl typ, který by dodržoval pravidla a byl milovníkem instrukcí a času stráveném s mečem popřípadě lukem ve dlaních. Když jako obvykle začal po boji o vlajku vynechávat tréninky, jak bylo jeho častým zvykem, měl na to poněkud normálnější důvod než jen ten, že zrovna skákal z útesu po hlavě o jezera a nebo lezl na střechy a dokonce i po samotných srubech. Místo toho vycházel jen minimálně a to v případě, kdy si byl jistý, že na blízku není žádný instruktor, který by mohl spatřit, že už vypadá použitelně na trénink. Po těch všech příhodách v lese, od katapultu až po všelijaké knock - outy od pavučin byl natolik potlučený, že na lezení po srubech nemyslel. Místo toho ležel zalezlý v posteli, vypadajíc jako zakuklený motýl a odmítající naprosto všechny pohybové aktivity.
Když se proto dozvěděl, že si ho jeho oblíbený instruktor vyžádal na individuální trénink, snažil se přemluvit samotnou Hebe, aby mu vystavila stejnou omluvenku jako tomu poetovi z Afroditina srubu. Když se s výrazem ve tváři, který by bylo možno vidět i na historických obrazech Ježíše, jak se plahočí vstříc smrti, vydal na dřevěný most, nejraději by se převtělil do Iskandera a trávil by čas s jeho pohlednými sestrami. Jen velice nerad se po dlouhé chvíli zdržování všeho druhu dostavil na starý most. V hlavě doufal, že už bude natolik potlučený a chátrající, aby si to Natanael rozmyslel a poslal ho raději zpátky do srubu. Už když však spatřil jemu známého instruktora, nadechl se a podíval se k nebi."Jestli mě slyšíš otče.. Doufám, že jsem stále tvůj oblíbený syn a mohl by jsi zařídit aby jsem nezemřel"Poté se už jen pohodovým krokem vydal k Vikingovi. Zastavil se asi metr před ním a prohrábl si vlasy."Tak jsem zde... Vážně musím?"Pohlédl na něj a opřel se o zábradlí mostu."Víte, že jsem se nezabil při boji o vlajku? To je celkem dobrý důvod ten trénink nebo co to vlastně je nemít ne?"Namítl a rozzářil se jako sluníčko. V duchu jen doufal, že opravdu to nebude nic co by bylo nad jeho možnosti a schopnosti, kterých měl pramálo.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Mar 01, 2018 8:41 pm
Konečně spatřil plahočící se hromádku neštěstí, jak si to pozvolna šine směrem, kde se rozložitá postava instruktora opírala o mohutné kmen ztepilého dubu. Kriticky pohlédl vstříc Thomasovi, jehož mučednický výraz hraničil s profesionalitou, kdy by se dokonale hodil jakožto životem zkroušený mladík do dokumentu o těžkém životě náctiletých. Zahnal tu sarkastickou poznámku, jenž tak přirozeně vytanula na jazyku, aby ho obvinila ze záměrného přehrávání vcelku banálních škrábanců z boje o vlajku. Zůstávalo však pravdou, že každý polobožský potomek vnímal zranění odlišně, což nutně bral v potaz, proto taky tohle věčně rozjívené štěně uvolnil z týdenního tréninku, aby se mu neukázalo týdny dva. Dej jim prst a ukousnou ti ruku. Neradi viděl porušování dobrotivosti, kterou občas projevil vůči vybraným táborníkům. Přimhouřil oči, šinul se připomínající sopel vytékající z nosu, žádné nadšení. Natanael si založil ruce na hrudi, přehodil nohy přes sebe, shlédl vůči němu v obličeji mírně kyselý škleb z toho, že ještě nežli začali, už tu měli melodramatickou chvilku s příchodem zuboženého samaritána. Učitel oblečený do roztrhaných maskáčů, polovojenských bot a improvizovaně zašitého trička s motivem satanského rituál, zkousnul podrážděně ret, přičemž očima utkvěl Thomasovi ve tváři. Chvíli ho pouze deptal pohledem, němě probodával pohlednou tvářičku, vždy připravenou k nekalostem v táboře, aby na to, skoro nezaujatě mávl rukou, což představovalo gesto nezájmu. Otočil statnou postavu směrem k visutému mostu, momentálně poklidně usazeného jako spojovací lávka mezi dvěma, jinak nedosažitelnými, konci země. Tohle je vážně klid před bouří. utrousil v duchu, kdežto se konečně rozhodl vytrvat ve vykonání zkoušky, přestože předtím naslouchal pochybám, zdali raději nepřistoupit na Thomasovu prosbu, nechat ho vynechat, přenechat starost Angel. Z podivného důvodu ovšem chtěl právě jeho vychovat, zkusit, jak kvalitním pedagogem vlastně je, jak daleko hranice naučené trpělivost sahají.
„Nemusíš, chceš.“ zavrčel neskrývající podráždění. První náznak, že dnes nepůjdou zakopat sekeru usmíření, naopak stanou lítě vůči sobě. Ona narážka v sobě obsahovala neoddiskutovatelný příkaz, k jehož naplnění dojde, i přes všechny Thomasovi obratné řečičky nebo marné snahy vzít do zaječích. Rukou pohodil vůči rozmístěným zbraním, umístěným ledabyle v blízkosti Natanaela, jenž si už nějakou dobu pohrával s cvičným mečem. „Vybírej rychle nebo jdeš s holýma rukama.“ pronesl, zatímco sledoval mladíkovo počínání, jestli zauvažuje alespoň trochu v souladu s táborovou znalostí a nepůjde do něho střílet z luku, což by představovalo zoufalost největší úrovně. Naopak šáhnutí po jednoručním meči, nejlépe se štítem, zase dobrou, opodstatněnou volbu. Každopádně, on sebral veškerý možný arsenál povalující se v budovách, takže šlo najít opravdu prazvláštní kousky, stačilo zapojit fantasii. Už akt výběru představoval jisté měřítko hodnocení umu, zda tintítko pobralo špetku rozumu z neustálého peskování. Zůstával v pozadí, kontrolující jakoukoliv akci, vše důkladně ukládající do paměti, aby z toho případně vyvodil odůvodněné kroky k přeřazení Thomase do láskyplné péče sestry, nebo ponechání ve skupině, čímž by nešťastníkovi přidal několik modřin, pravidelně, po každém tréninku. „Nezabil, letěl.“ odvětí, odvracející pohled, opět kontrolující blízké okolí. Měli by mít absolutní klid, přesto se do těchto končin mohl kdokoliv zatoulat, tato představa by ho dvakrát netěšila, neboť souboj chtěl držet v co nejsoukromějším duchu. „Je skvělé, že jsi přežil, skvělejší bude, až nedopadneš chodící mrtvola, co se snaží schovat pod peřinu a nevyjebe se svým instruktorem tím, že se mu neukáže, i když už má.“ Dával najevo krocený vztek, čímž ho buď donutí k usilovnému klepání kolen a stažení zadku nebo v něm probudí tu špetku odhodlání, co předvedl, když urputně pokračoval v boji o vlajku, přestože prošel, pro něj, doslova peklem. „Tak půjdeme na to Sluníčko.“ pronesl pozvolna se rozcházející, kdy nevzal tu nejvíce sviňskou zbraň k tomuto souboji, to jest buď Halberd nebo pořádně těžkou palici.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Thu Mar 01, 2018 9:07 pm
Už jen když viděl jeho pohled a uslyšel ten podtón v jeho hlase mu přejel mráz po zádech a úsměv na tváři mu okamžitě strnul v nervózní ba až vystrašený. Rozhodně poznal, že není asi nejspíše v nejlepší náladě. Nemusel se ani namáhat s přemýšlením a už věděl, že to bude kvůli tréninku. Vzpomenul si na den kdy se měl vrátit do své obyčejné tréninkové rutiny, kterou měl dodržovat. Cítil se naprosto stejně jako teď - moc líny na to jít trénovat, a tak se rozhodl využít onoho týdnového uvolnění a udělat z něj dvoutýdenní. Sice se ten týden obloukem vyhýbal všem místům, kde by tohoto oblíbeného instruktora mohl potkat, ale rozhodně si ten týden užil více než v aréně. Teď však litoval toho, že se na tom tréninku neobjevil alespoň dvakrát, jelikož pohled na jeho zjev mu vážně přidělával vrásky a to se ještě nic nedělo. Nechápal jak ho dokázalo něco takového jako obyčejný polobůh vyděsit natolik, aby mu přejel mráz po zádech. Jeho pohled se stočil ke zbraním. Hned napoprvé vyloučil možnost luk a šípy. Za to se omlouval otci už předem, že ho nereprezentuje a nebere si jeho zbraně, ale z boje o vlajku dobře věděl, že na boj z blízka mu tato zbraň přihodila jen potíže na víc. Vzpomněl si na výraz Des, který měl možnst spatřit když se s ní setkal a luk obešel obloukem. Nechtěl riskovat znovu opakování minulosti aneb střetnutí s potomkem Ára s lukem a šípy a snažit se s ním bojovat na blízku a přitom si říkat, že zemřeš a nikdo ti nepřijde na pohřeb. Vzal si jednoduchý meč a stejně jednoduše vypadající štít, jelikož to z těch zbraní dokázal rozeznat, pojmenovat a uchytit správně jako jediné, když nepočítal se zbraněmi jeho otce. Teď jen doufal, že jednu hodinu, kterou mu s tím dal jeho nejlepší kamarád Kai využije v tom nejlepším, jelikož už při pohledu na zbraň od Natanaela měl chuť se rozeběhnout proti stromu a naprat do něj plnou silou."To jste slyšel nebo mě viděl? Pěkně to bolelo. Vážně!"Utrousil a vzpomněl si na svůj dopad. Při té představě se musel bolestně zašklebit. "Vy vážně umíte povzbudit. To se musí uznat.. "přikývl uznale a pohlédl na něj."Tak co teď? Půjdeme se navzájem povraždit.. Teda vy povraždit mě, abych to uvedl na pravou míru?" Nervózně se zasmál a začal si prohlížet špičky svých bot. Vzpomněl si na Iskandera a napadlo ho, že proč alespoň trochu nestočit řeč od něj."Proč nemůžu mít taky takovou omluvenku jako Iskander z Afroditina srubu. Takový fajný chlapík. Dělá básničky.. Celkem mu závidím ty jeho ségry"Zašklebil se a podíval se mu statečně do očí jako pravý hrdina.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Fri Mar 02, 2018 7:05 pm
Natanaelovy kroky směřovaly rázně k mostku, ignoroval to dětské brblání, kterým si nebohý mladík pokoušel ulehčit před nadcházejícím střetem. Protáčel v rukou cvičnou dvouručku, jakoby to byla nejpřirozenější věc na světě, další apel směrem k nervozitě. V tomto souboji hraje prim, jak rychle Thomas ustoupí, kolik ustojí před fatálním neúspěchem, či zvládne nátlak vedený schopnostmi staršího instruktora dostatečně k tomu, aby zůstal schopen boje nutnou dobu. Kombinace veškerý darovaných lekcí, kdy vždy nabádal k opatrnosti, nutnosti sledovat kroky oponenta, nenechat se zastrašit prvním dojmem, jenž častokrát klame, jakožto nevhodný rádce. Tíha pocitů, strachu, nejistoty, nikdy nesmí převážit racionální podstatu boje, vaše prvotní ucuknutí totiž může představovat jednosměrný lístek směrem k nepříliš radostnému osudu. Potomek Área v tomto ohledu mohl těžit, nepotřeboval žádné větší přemáhání, jen přirozený vzhled, aby nabudil dostatečnou nutnost autority a neskrývaně hutnou atmosféru zahalující svou tíživostí celý akt. Už jen způsob manipulace se zbraní, ledabylý, podvědomý. Přestože párkrát učinil chybu, dokázal to mladík vůbec zaregistrovat, když před ním kráčelo ozbrojené, rozdivočené zvíře? Udělám ti speciální představení. Uchechtl se nad tou nevyřčenou poznámkou, až koutek úst vyskočil vzhůru ve škodolibém šklebu, další z mimických náznaků a snah k roztříštění pozornosti dotyčného, Čím menší dávku soustředěnosti předvede, tím pravděpodobněji zažije krátký let. Taková hra, drsná, zastrašovací hra. Utečeš, zůstaneš? Tak kolik chyb, Sluníčko, tě bude stát jenom pohled na mě? Pokračoval v cestě, nežli stanuli tváří v tvář na vytyčeném, ohraničeném sloupu vratké podlahy, tvořené stlučenými prkny a svázané lany. Už pouhá jejich přítomnost, to vkročení, následné přecházení, uvedlo lávku do pohybu, takže provedla několik drobných pohybů do stran. Nic závažnější, ale dávala tušit možný potenciál. Prozatímně zůstávali ve středu, až následně zaujmou pozice v určené vzdálenosti, aby vzájemně změřili síly.
„Tohle tě nezabije.“ Pronese po dlouhých minutách ticha, kdy mu věnoval pouze kousavé oční kontakty nebo pohledy na rozložité záda, kdežto tričko v těchto oblastech zdobil vyvedený pentagram, zepředu civěla kozí hlava pod níž se fontem s gotickým nádechem, skvěl nápis BATHORY. Klid udržoval ze stejných důvodů, jako výraz vikinga připraveného vyplenit vytyčenou vesnici a znásilnit každou nalezenou ženu, podkopání Thomasovy morálky. Dotaz, či zmínku ohledně vraždění přešel. Cheirón nikomu nedával pravomoci k takovým úkonům, avšak ponechání roušky tajemství sebou mohlo přinést zajímavé vedlejší efekty, proto se při pronesení těchto slova zatvářil pouze potutelně ublíženě, ale nijak jich nekontroval. „Protože je od Afrodity a skládá básničky, sám jsi si odpověděl.“ další podrážděné zavrčení, přičemž si odplivl přes chatrné zábradlí do mechu pod nimi. „Mám povětšinou zakázaný trénovat děti od Afrodity o to víc ty, který jsou naprosto neschopný.“ Generalizoval, toho kluka znal z vyprávění, ovšem celkově nesnášel potomky bohyně lásky, jak rád přijal usnesení o tom, že z valné části, jich nemusí trpět na tréninzích, neboť by svoji náturu musil neúměrně krotit. Seveřanovi oči se přimhouřili, potřásl hlavou, začal pozvolna kráčet vzad. „Zaujme se vzdálenost k tomu, aby obě strany mohly vést výpad, mít prostor pro prvotní manévrování. Jakmile se souboj zahájí prvním vzájemným úderem zbraní, je tvým cílem jediné, shodit nepřítele z mostu přes lanoví. Jelikož máš už praxi z boje o vlajku, věřím, že víc tři nebo čtyři žebra to neodnesou.“ Opět, úmyslné rýpnutí. Slova dokázala před bojem udělat mnohé, někdy vést k opravdu fatálně špatným rozhodnutím. Vidíte muže, co vás dehonestuje sprostými gesty a nadávkami, jak málo se udrží, nežli vyrazí bezhlavě kupředu? Hrstka. Zaujal požadované metry, skoro ďábelsky pohlédl na nebohého mladíka, kozí bradka spletená do copu ten vjem umocňovala, celou vahou těla uváděl most do pohybu. Bez jediného předchozího varování. Trochu legrace, než začnem. Přibyl další vnější vliv, se kterým se ten ubožák bude muset vypořádat, nežli řádně zaútočí. Silná káva.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Fri Mar 02, 2018 7:52 pm
Uklidni se.. Hlavně se uklidni a přežij ty jeden potrateAsi nějak tak se uklidňoval. Už jen každý sebemenší pohyb, mimika obličeje, pohled očí či jen citoslovce, který vyšel z toho stvoření co kráčelo před ním ho od klidného stavu oddalovalo o několik kilometrů dále. Pravda byla, že by radši prošel tím bojem o vlajku klidně i dvakrát, než aby se měl někde prát s mečem, pro něj tolik neoblíbeným nástrojem destrukce, s tou velkou gorilou pralesní, která před ním kráčela. Věděl, že Natanael nejspíše bude jisto jistě vyplňovat jeho noční můry pár dnů a když ne on tak jeho milovaná sestřička, kterou miloval stejně jako uklízení toho bordelu co dokáží potomci Apollóna udělat při jedné párty. A nalijme si čistého vína... Po každé párty je najády, nymfy a vlastně každý obyvatel tábora bytelně nesnáší. Psychicky už se připravoval na nějaký další rituál vyvolávání deště či zahánění zlých ďáblů, usedlých v jeho duši, jelikož věděl, že z něj při boji vypadne nějaký skřek, který by se slovy popsat nedal. Thomas si mohl jen představovat co by tím zvukem dokázal udělat. Myšlenky mu létaly z místa na místo a toho velkého kolosu, který před ním kráčel si nevšímal."Co kdybych taky začal skládat básničky?"
Až když se Natanael zastavil, musel co dělat aby do něj nenapral zezadu. Při tom manévru málem spadl jako hruška na zem. Nic mu na sebevědomí nepřidalo, když při tom pohybu zaregistroval, že plocha pod ním není zrovna dvakrát stabilní. Ještě lepší místo pro boj si vážně vybrat nemohl.. Zašklebil se a podíval se z lávky dolů. Když uslyšel jeho poslední slova, pohlédl mu pobaveně do očí a ze zoufalosti mu z pusy vyšel jen nervózní smích."Už jsem vám někdy řekl jak vás vlastně žeru?"Řekl mezi smíchem a stiskl v ruce tu pro něj nepřirozenou zbraň. Naprosto sám sebou nebyl jistý, ale jen představa toho, co by se stalo kdyby prohrál ho nabudila k tomu, aby se snažil alespoň nezabít sám sebe. Postavil se tak, aby nepsadl hned na začátku a hodil pohled na Natanaela ve smyslu děláš-si-ze-mě-prdel? "To si jako budeme hrát na surfaře nebo co?"Nadzvedl pobaveně obočí. Měl chuť se rozesmát na celé kolo, ale nejspíše by vypadala jako duševně postižený. Ne, že by tak nevypadal už teď.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Mar 03, 2018 11:52 am
Most už nepředstavoval pouze tupý prostor k boji, získal dynamiku přisouzenou z počínání instruktora, jenž ho svými neurvalými gesty uvedl do pohybu, takže nejenže šlo těžit nervozitu z praskajících prken, nyní bylo nutné zachovávat řádně stabilitu, jinak jeden skončil jako kometa řítící se k zemi. Žádné mírné pohupování, spíš plnohodnotné kmity, kdy jakýkoliv krok vpřed, mohla doprovázet značná šance přepadnout přes chatrné zábradlí. Natanaelův úsměv se prohluboval s každým výkyvem do strany, snad škodolibost. Sám nedisponoval nejlepšími předpoklady pro udržení se na nestabilním terénu, avšak díky tělesné konstituci si mohl vést lépe, než se předpokládalo. Masa usazená hmotností svalů, přibitá na místě, kdežto celý svět začínal být rozmazaným obrazem a jednotlivé prostředí začínalo splývat v neurčenou míchanici odstínů zelené a modré. Nejen nutnost soustředění vstříc protivníkovi, ale též udržení na vlastních nohách, které budou v nadcházejících okamžicích donuceny k chodu, neboť sem nepřišli testovat novou táborovou atrakci, ale bojovat. Učinil první krok, výhružně svírající obrovský meč v tlapách, nechal mu výhodu zbraní, kdy si štít proti takto neohrabanému krámu mohl vést značně lépe. Už jen posunutí nohou donutila lávku vyloudit nepříjemné zavrzání, prkna zaúpěla pod vahou kolosu, jenž si dával pozor, aby nepřepadl jako shnilá švestka ze stromu. Pomalý, rozvážný posun směrem k Thomasovi, kterého nutil bojovat hned s několika vlivy najednou. Jednak hrozby vznášející ve vzduchu z rozlíceného medvěda, druhak donucením ke střetu v nevýhodných podmínkách a ještě se k tomu přidávala otravná bolest hlavy způsobená tím neustálým houpáním, kdy si most zachovával získanou energii, takže neustále pokračoval v započatém.
Potomek boha války, po ujití několika kroků, zůstal stát, sledující oponenta, jak zápasí s nastavenými záležitostmi. Teď už nemohl jednoduše utéct, jelikož dát se střemhlav do běhu, skončí akorát přepadnutý nebo povalený na čtyřech. Tak Thomasi, ukaž, že v tobě něco je. Zkoumal reakce zpoza přivřených očí. Pokukoval, spekuloval, zapisoval do paměti, aby pak dokázal vhodně vyhodnotit veškeré okolnosti. Už jen výběrem prostředků si na stupínku polepšil, avšak opravdová zkouška započne až v okamžiku, kdy společně zkříží umění. Seveřan si nedělal iluze, že ho mladý Apollónovec přepere, o to ani nešlo. Spíše vynutit snahu, odhodlání a probudit v něm bojovnost společně s nabitými znalostmi. Soustředěně vyčkával, nežli zavelel k útoku prudkým, mocným zařváním, tolik typickým pro lítou šelmu. Zpráva o zahájení boje se nesla širým okolím, protínala nastolené ticho obklopené lesem. Vyrazil kupředu. Nikterak vztekle, přesto rychle vedl meč k útoku, jakoby ho hodlal rozpárat od vrchního pravého ramene po levý bok, jeden ze základních útoků, které zde vyučovali. Stačilo pouze pozvednout štít v obraně, zablokovat vedenou ránu a pak se nazpět ohnat vlastní zbraní, nejpřirozenější protireakce. S touto variantou počítal, přičemž jestliže se Thomas ožene v okamžité odpovědi, hodlal mu chňapnout útočící ruku za cenu toho, že ztratí vlastní prostředek boje, načež už by nebylo tak těžké dotyčného přehodit silovým nátlakem vstříc měkkému dopadu. Neboj se mi to vrátit, kluku. Možná mě překvapíš. Byl i scénáře, který počítal s ústupovým krytím, to by pak zahájil sérii dost prudkých výpadů, zběsilých ran vedených za účelem prolomení obrany.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Mar 03, 2018 3:39 pm
Ze všech sil si snažil najít stabilní pozici, u které by se mu neviklaly nohy ze strany na stranu a nemusel se bát, že poletí hned při sebemenším pohybu dolů. Výšek se nebál. Měl nejspíše štěstí, ale i tak ho představa volného pádu z několika desítek metrů nijak závratně nepřitahovala. Na to se měl hodně rád. Už jen proto se tvářil tak soustředěně a snažil se co nejrychleji ustálit svůj postoj na tom satanově mostě, u kterého nikdo nemohl vědět, jestli s vámi spadne celý a nebo se propadne jen pod vámi. Očima přitom upřeně sledoval ten kolos, který stál před ním. Musel co dělat, aby nevypadal naštvaně, jelikož soustředit se při něčem takovém byl pro něj nadlidský úkol. Došlo mu, že to dělá schválně, ale i tak ho nadmíru dokázalo vykolejit z pohody, kterou si cestou dokázal získat. Když si po několika sekundách jeho nohy našly v rámci možností ustálenou pozici, jeho uši už uslyšely onen řev, který tak dlouho očekával. Zastihl ho naprosto nepřipraveného a tak jeho první reakce sebeobrany byla vztyčení štítu, který třímal v levé ruce. Když na štítu ucítil Natanaelův meč, zprvu si oddychl, že se rána opravdu nedotkla jeho maličkosti, ale přitom ho ten jeho výpad dokázal naprosto znervóznit. Pohledem přejel ke svému mečí, který měl v ruce druhé a snažil se i přes milióny dalších věcí, které se mu v tu chvíli mihaly hlavou přemýšlet co by mohl udělat. I on věděl, že mít štít celou dobu před sebou a chránit se jen tak by bylo naprosto nelogické a v případě Vikinga ještě k tomu nebezpečné, jelikož nikdo nemohl tušit co by si na něj v tu chvíli vymyslel.
Jediné co ho v té chvíli napadlo udělat ala výpad skřížený s pohybem když chytíte křeč. Přes štít doufal, že jeho ruka bude alespoň směřovat na Natanaela i když ho nezasáhne. Na jeho mozek se toho dělo až moc najednou a tak výraz ve tváři vypadal jako kdyby mu uletěli holubi a byl zamrznutý v čase. V jediné co doufal bylo, aby mu neujela noha a nepřepadl už po několika sekundách, což by bylo i na jeho poměry celkem politováníhodné.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Mar 03, 2018 4:50 pm
Musel se pousmát, cítil určité uspokojení při sledování Thomasova počínání, jakoby sledoval úspěšný pokrok, víc rozvahy, méně neuváženosti. Zápasil, snažil se udržet čistou hlavou, soustředit na boj, přestože k rozptýlení stačil jediný pohyb mimo vytyčenou linii střetu. Nedalo se říci, že by potomek Área dával do nápřahů plnou sílu, více si pohrával, simuloval situaci, než tlačil na pilu. Takové slušné otrkávání dvou jedinců, než přistoupí k zásadnímu kroku a to, že ze sebe navzájem vymlátí duši. Krotil nesmlouvavost souboje, svoji polobožskou krev, velící k drsnému, přesvědčivému vítězství. Nechci toho kluka zabít, otče. posteskl nad vroucí brutalitou, touhou uzmout sladkou chuť vítězství. Občas i jemu usměrňování rozbouřeného nitra činilo potíže, snad proto potřeboval ono umění sebeovládání nejvíce, neskončit jako náhodná mrtvola kvůli vlastní neuváženosti, zaslepenosti, nezkrotnosti. Oceňoval soustředění mladého Apollónovce, kdy vykryl očekávaný útok použitím štítu, nezvolil zběsilý úprk před rozlíceným protivníkem, už tím připomínal své zkušenější bratry. Dost táborníkům činilo potíže udržet váhavé emoce na uzdě, jakmile mohutné zvíře zařvalo, kde samotný vzhled budil častokrát příval nekontrolované rozklepanosti. Záměrné stylizování, jenž napomáhalo úloze využití v tréninkovém prostředí, i v běžném světě působil drsným vzezřením bouřlivé reakce, pokud tedy nezavítal mezi vyznavače stejného hudebního stylu, kam naopak dokonale zapadal. Občas uvažoval nad tím, že by pár nebohých dětí vzal sebou, jen aby poznali prostředí odlišné od ohraničení Tábora, vždy však tu myšlenku zavrhl. Vlastně bylo celkem absurdní rozvažovat o těchto věcech nyní, neboť okolí poznamenalo vzájemné otření zbraní. Vytrhl mysl chvilkově zatoulanou od hloupostí, aby pokračoval ve výcviku. Ovšem tyto okamžiky zastřenosti mu pomáhaly kontrolovat rozbouřenost.
Zaregistroval pohyb druhé ruky, odlišné od té svírající štítí, úšklebek. Rozhodl jsi se nebránit. Pohodil hlavou, odhodlaný učinit zamýšlený plán. V mžiku sekundy ponechal vlastní zbraň osudu, kdežto plynule padala k zemi. Další následovalo chycení zápěstí útočící končetiny, přičemž nedbal na případný zásah. Nepředpokládaná gesta, největší nepřítel rozvahy. Něco co potomci Athény chápali stěží. Nerozvážné obětování zdraví v zájmu riskantního kroku se spekulativním naplněním. S neskrývanou vervou, prudce, odhodlaně, jal Thomase zaskočit touto absurditou. Ne vždycky budou ti proti tobě používat učebnicové techniky, čekat, až dostaneš prostor. Někdy prostě vycítí příležitost, po které se vrhnou. Právě jeho momentální jednání, pokud mladík nepředpokládal takto podlý tah, mohl jen zůstat překvapeně sledovat, jak přestože provedl úspěšnou ránu, octl se najednou zahnaný do kouta. V takovém případě se hodlal na překvapeného soka nabalit celým tělem, přehodit si jeho konstrukci před záda a nechat ho uvažovat o slastném pádu, který se nikdy neuskuteční. Natanael nikdy nehodlal přímo přistoupit ke shození, jen případně simulovat. Mohli stále stát proti sobě, on neozbrojený, soupeř ve výhodě, nebo právě držel mladíka jednou rukou nad propastí, přičemž k němu potěšeně shlížel. Vše záleželo na tom, jak bude Thomas mrštný, kolik nečekaných akcí zažil a jak souboj odhadoval. Tak jako tak, už byl dávno ušetřen nekončících tréninků s Angel, na seveřana udělal dojem.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Mar 03, 2018 5:33 pm
Mozek mu v tu chvíli doslova přehltily informace, které se mu před očima hromadily a tak si ani nestihl povšimnout Vikingova sevření dlaně. Až když si po chvíli dokázal znovu pročistit myšlenky, už visel nad propastí. Jediná věc, která zabraňovala tomu, aby letěl první třídou rovnou dolů byla právě Natanaelova ruka. Nevěděl jestli mu má být vděčný za to, že ho ještě stále nepustil a nebo na něj být uražený za to, že ho vůbec nad tu propast dostal. Přeci jen, kdyby nebylo jeho, tak by ještě stále stál pevnýma nohama na lávce a nemusel se bát těch několik desítek metrů, které se pod ním momentálně rozprostíraly. Hlasitě vydechl a podíval se nahoru. Jediné co však viděl byly obrysy jeho instruktora, na které se nemohl dívat dlouho, jelikož slunce, které mu znepřístupňovalo pohled do jeho očí, ho samotného začalo v očích štípat. Pár krát zamrkal a koukl se pod sebe."A doprdele..."prohodil a znovu se pokusil podívat vzhůru."Myslím, že vás to náramně baví..."Uznal a podíval se na lávku, na kterou se neměl šanci dostat pokud by neriskoval to, že by kvůli jednomu blbému pohybu spadl do propasti. Rozhodně nechtěl provádět nějaké akrobatické úkony, když ještě stále svíral v obou dlaních pomůcky k boji a nad ním stála stále gorila pralesní, u které si nebyl jist jak by zareagovala, a tak jen doufal, že ten instruktor co stojí nad ním a právě je to jediné co ho udržuje při životě nebude mít nějakou záminku ho zabít a nebo se trochu pobavit.
Mírně si odkašlal a sevřel v levé ruce, která se mu potila štít, tak aby mu nevyklouzl ze sevření."Mohl by jste mě vytáhnout nahoru? Uznávám, že jsem nejspíše prohrál.."vysoukal ze sebe a nasucho polkl, jelikož každá další sekunda, kterou trávil s ničím pevným pod nohama mu drásala nervy. Bylo to jako kdyby hrál v nějakém akčňáku až na to, že pod ním nebyly vyskládány žíněnky a nebyl zajištěný lanem, které by ho v případě možného nebezpečí zachránilo a nenechalo ho spadnout.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Sat Mar 03, 2018 6:40 pm
To co prořízlo hutnou atmosféru byl Natanaelův upřímný smích. když shlížel pod sebe, nad Thomase houpajícího se nad propastí. Tvář rozzářil doširoka roztažený úsměv, přičemž koutky vystoupili výš, nelži normálně. Chvíli ponechal nebohého táborníka viset nad propastí, avšak neprotahoval tento rituál příliš dlouho, neboť sám neměl dostatečnou sílu k udržení jeho váhy na zbytečně dlouho dobu. Zapřel tělo, napnul svaly, vyčkal zklidnění rozdováděného mostu, vytáhl mladíka opět do bezpečí rozvrzaných prken, zatímco co se stále připitoměle tlemil. Dal mu prostor pro vydechnutí, uklidnění, srovnání situace. Sám stál, sledoval, nechával most poklidně dojít konce pohybu. „Vedl sis dobře.“ pronesl hlasem v němž zazníval uznalý tón. Sledoval očima krajinu, jednotlivé stromy, nechtěl ho rozptylovat ještě více, nějak ho popouzet, tyčit se nad ním jako kat připravený říct ortel, proto raději pozornost obracel jinam. Jen se uklidni, tenhle zážitek budeš mít ještě dlouho před očima. Mhouřil zrak, sledoval slunce jemně se sklánějící k obzoru. Na obloze postupně prosvítaly náznaky přicházejících červánků, barva krve opět zaujme místo v poklidném světě noční oblohy, vetře se vstříc zapadajícímu slunci, dokončí podmanivou scenérii. Cítil hrdost i uspokojení z toho, že nevynakládá úsilí zbytečně, opravdu dokázal do každého, byť sebedivočejšího dítěte vtlouct trochu rozumu, pomoct mu, na cestě ke slávě. Sklonil hlavou, kdežto jakoby děkoval svému otci. Občas pochyboval, jindy osud pokorně přijímal, právě díky těmto okamžikům vnímal, jaký smysl jeho práce zde má. Došel na popud Áreův, zůstával dobrovolně. Přestože život je věcí pomíjivou, právě to co si oni odnesou, je oslavou umění boje, umění války. Chvíli jen naslouchal větru, pozoroval nebe, jaksi ztracený, ovšem smířený. Pak přenesl pozornost zpět.
Pohled ulpěl na Apollónovci, kterého hrdě poplácal po zádech, načež mu veškeré rozlícení, nevraživost i naštvání odešlo z tváře, zůstala jen jistá varianta radosti. „Gratuluju Thomasi, nezačneš a neskončíš každý den tréninkem s Angel, místo toho si užiješ jednou denně mě.“ pronesl pobaveně, rozdíl v tom vězel minimální, avšak on alespoň nepoužíval tak peprný slovník, nepořvával po nich, byl tvrdý, zásadový, toť vše. Ledabyle se opřel o chatrné zábradlí. „Běž na večeři, já zatím půjdu vylovit meč z propasti.“ pohlédl dolů, načež si musel uplyvnout, čekalo na něj nesnadné zdolávání strže. Milá zábava, nezhoršovat se rapidně viditelnost. „Jsem rád, že ti v tý hlavě něco zůstalo. Nejseš tupej, jen nezodpovědnej.“ řekl upřímně. „Táta na tebe může bejt hrdej.“ poslední slova, která k němu směřovala, pak se mohutná postava rozešla, pobrukující si Hels Vite, aby se dostala na konec mostu. Plán byl najít vhodný sráz, slézt dolů, vytáhnout ten ztracený krám, dostat do sebe kus žvance, jestli mu ty malé kobylky něco nechají, když zřejmě přijde za tmy.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Mon Jul 16, 2018 9:15 pm
Rozložitá postava se opírala provizorní lanové zábradlí, kochající se scenérií před sebou. Kýčovitý výjev zapadajícího slunce, jehož barvy přecházely z nevinné žluté do krvavého zbarvení bojiště, dotvářely atmosféru tolik přívětivou pro potomka boha války, jenž už poněkolikáté upil z rohu naplněného kořeněnou medovinou. Ke své smůle, měl dosti času přemýšlet, přemýšlet nad nejrůznějšími věcmi v životě a začít rekapitulovat cestu osudem, což přijímal nelibě, neboť neholdoval sentimentálním žvástům. Snad stárl, když už ho tolik neuspokojovalo nahánět rozlítaná děcka po táboře, být jim nepřítelem na cvičišti, jaksi propadal neznámé temnotě. Pohled do rozžhaveného kotouče sice nikterak nevypomáhal zraku, ba naopak ho rozostřoval, občasně nutíc Natanaela sklopit znavené oči, ale přinášel tolik žádané vnitřní uklidnění. Pamatoval nerovný souboj v chrámu, přerostlou chiméru usilující mu o život, vždy v něm narůstala krvežíznivost, při přehrávání tohoto obrazu. Snad ona událost prolomila skrytou bariéru, kdy následky aktu ho vytrvale pronásledovaly. Zasraná všivá bestie. Směrem dolů směřoval rozvášněné uplyvnutí, nesnášel nedokončenou práci, přičemž výsměch Kér zazníval v uších. Sbíral síly k provedení odplaty, sžíraný potupou, jejíž váhu sám sobě zvyšoval. Ztrácel směr, upíral veškerou pozornost k pomstě, očištění jména, zahloubaný a spřádající plány. Dny v Táboře ubíhaly pozvolna, už žádné lusknutí kouzelným proutkem, kdy se vzbudil čilý ráno a večer upadal naprosto znavený do postele, nyní si pamatoval každý debilní dotaz vznesený jeho směrem, každou připitomělou poznámku vševědoucích táborníků, jejichž ego občas šplhalo nad samotný Olymp. Všechny znechucené, ztrhané obličeje upírající se jeho směrem, ten rádoby bodavý podtón v jejich hlase. „Už fakt potřebuju dovolenou.“ Zamumlal pokračující v konzumaci alkoholu plným douškem, alespoň takto zaplašil ty dotěrné pochybnosti o kvalitě mentálního zdraví. Doma bude klid, klid, žádný uřvaný spratci. To volání se stupňovalo úměrně tomu, jak rostla nechuť k setrvání zde. Vždycky to přicházelo v ročních cyklech, neměnná zákonitost uvnitř seveřanovy mysli.
Zběžně pohlédl kolem, prostranství mostu musilo přirůst k srdci každému příslušníkovi Áreova srubu, právě zde probíhaly nejlítější souboje zaměřené na dokazování síly a utvrzení pozice v hierarchii. Popošel mírně do strany, hladíc přitom drsný provaz nesoucí celou vysutou parádu, stále, ve vzduchu. Vzpomínky na léta bezelstných rvaček naplněných pouze slepou touhou rozbít protivníkovi hlavu o nejbližší kámen nebo ho vidět letět střemhlav dolů. Nádherná doba. Tam dole rostlo dost křovisek, aby z vás nezůstala pouhá fašírka po dopadu, avšak přesto ten zážitek nikdo nepovažoval za extrémně příjemný, pád do prázdna, tak tomu občas přezdívali. Nejednou se oběť letu vydrápala nahoru se zlomeninou či vážnějšími tržnými ránami. Pod jednotlivými kroky vrzala zašlá prkna, užíval si onen povědomý zvuk, který předtím doprovázel každý nejistý výpad trdla, jenž to později dopracovalo na instruktorskou pozici. Závan nostalgie. Občas by to chtělo být zas jen kluk, naivní, pitomej, bez rozumu. Pro mnoho jedinců zvláštní představa, jemu připadala, zrovna nyní, neuvěřitelně lákavá. Tíha starosti, povinnosti, tlak, nepřetržité řešení cizích problémů, platil nepříjemnou daň. Zastavil, věděl, že datum odjezdu do rodné země se blíží, stejně jako setkání s rodiči, sestrou, budou opět celá rodina pohromadě. Nikde žádní polobohové, ani zmínka o mýtických bestiích, jen starosti běžného dne, obyčejných lidí, tak vítaná změna. Těšil se již, jak umlčí dotěrná hlasy v hlavě ve víru divoké pitky bez nutnosti další den rázovat desítky kilometrů, aby mohl ulehnout v posteli, nechtěl-li se spokojit se škarpou, neboť Cheirón pití, ve velké míře, u lektorů netoleroval a vždy si tudíž Natanael musil vybírat speciální "volné dny", aby ukojil nespoutané zvíře uvnitř, prokletí krve. Vítr mírně vál, pohrávající si s neupravenými vlasy. Spontánně, tiše, pozvolna začal, snad zachvácen atmosférou, tlumeným hlasem prozpěvovat text nezapomenutelné klasiky, připomínky mládí, ikonickou skladbu dospívání, písničku kterou se speciálně naučil vybrnkávat na klasickou kytaru:

„There's a lady who's sure
All that glitters is gold
And she's buying a stairway to heaven
When she gets there she knows
If the stores are all closed
With a word she can get what she came for
Oh oh oh oh and she's buying a stairway to heaven“
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Mon Jul 16, 2018 10:06 pm
Měla se… dobře. A možná ještě o něco lépe. Ačkoliv byl všude okolo neustále hluk, křik, prakticky žádné soukromí a chaos z věčných bitek mezi táborníky, když se rozhodli spory vyřešit pěstmi. Ač si musela ve své pozici hlavy vedoucích srubů mnohdy dupnout, protože v mnohých ubikacích odmítali zachovávat pořádek i ve společných prostorách, což jí bylo proti srsti – ostatně pro tuhle úlohu ji vybral Cheiron z nějakého důvodu a po čase určitě každý ocení, že nechytl plíseň nohou od olezlých kachliček ve sprše. Přes všechny nedostatky, které život v táboře přinášel a před kterýma kdysi dávno utekla na univerzitu, aby mohla studovat práva, se zde nyní měla dobře. Nejspíš protože okusila život venku a zjistila, jak hořký dokáže být, nebo také proto, že vracet domů je vždycky takové – tábor jejím domovem bezesporu byl, jen na to musela přijít a vše si v hlavě uspořádat. Možná si někdy posteskla po New Yorku, po společenském životě, po elegantním životě, ale postupem času se tak stávalo čím dál tím méně, když si uvědomovala, že stejně o tolik nepřišla.
Krom všeho jiného zde navíc měla přátele, opravdové přátele, na které se skutečně mohla spolehnout, ač ona je kdysi dávno opustila a vrátila se až nyní. Zdálo se, že jí to však nemají za zlé, čehož si na nich vážila ještě víc – nyní to bylo snazší, přeci jen si životem za hranicemi tábora trochu utřídila jednotlivé priority, aby si uvědomila, koho by si měla ve svém životě vážit a kdo za to naopak nestál, přičemž do této kategorie spadala většina (ač pravda, rozhodně ne všechny) právnických známostí. I oni byli další důvod, proč se nacházela zde. Jednoho z nich se snažila již dobrých dvacet minut splašit, aniž by jí kdokoliv byl schopen sdělit o ramenatém a vlasatém instruktorovi nějaké informace – což bylo bizarní už jen proto, že pokud cokoliv, Natanael rozhodně nepatřil mezi nenápadné osazenstvo. Trvá to nějakou dobu, než jí jedna z malých – a očividně všímavých – dcerek Niké navede k visutému mostu, kterému se Audrey obvykle vyhýbala, přičemž jako důvod můžeme uvést skepsi vůči jeho nosnosti. Jak se zdálo, ta byla dobrá, o čemž ji ujistil i pohled na Natanael, když se dostane k patě mostku. Bylo zde chladněji než v táboře, snad díky lesu, co most obklopoval, snad díky větru, který zde vál o něco silněji, až se v první chvíli lehce zachvěje zimou, než si blíže k tělu přitáhne tmavě modrý svetřík, který doplňovalo bílé tílko, upnuté černé kalhoty a černé běžecké boty. Až tehdy vykročí na most, co pod její vahou zapraská a ona se instinktivně chytí lanového zábradlí z hrubého režného provazu. I díky větru, který vane od něj jejím směrem, k ní dolehnou slova písně, kterou si tlumeně prozpěvoval možná trochu drsnějším a hlubším, přesto čistým hlasem, až jí to donutí se pousmát. Říkal jí o jeho kapele, to si pamatovala – a ostatně si též pamatovala trika, které hrdě nosil – a snad byla i škoda, že skončili, protože pokud by Natanael nepatřil sem, pak k hudbě určitě, jediným problémem bylo, že každý s trochu rozumem si uvědomoval jeho přínos táboru. Dokázal si s dětmi poradit, dát jim zabrat, ale záleželo mu na nich a snažil se z nich vychovat někoho lepšího. Popravdě by se klidně přidala, slova znala dobře – měla ráda všemožné druhy klasiky, i ty z 20. století – ale na rozdíl od něj její hudební sluch stál za nic a nikdo by ji dozajista nepřesvědčoval, aby vedla něco jako táborový sbor, pokud by nechtěl zažít absolutní fiasko. Zastaví tak pár kroků za ním, ani ne tak proto, že by nevěřila prknům a provazům, co by je nemusely také unést oba dva takřka na stejném místě, ale protože ho nechtěla překvapit, bafnout na něj z jednoho metru a narušit mu osobní prostor, ač přesně toho se nezdráhala třebas na pietě za padlé. „Neruším tě?“ Tentokrát zvolí jako lepší variantu oslovení a dovolení se – kdyby chtěl být sám? Nechala by ho. Samozřejmě. „Chtěla… jsem se tě na něco zeptat. Ale pokud jdu nevhod…“ Znova mu dá možnost ji požádat, aby odešla, kdyby si chtěl urvat jednu vzácnou chvilku o samotě.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Dřevěný most

za Tue Jul 17, 2018 10:26 am
Na tváři vyskočí drobný úsměv, podvědomá reakce ohledně přítomnosti Audrey, Adry, jak jí kdysi rád familiérně říkal. Zrovna dnes, když pociťoval takové rozmrzení, bylo pro ni vcelku nešťastné, že ho v takovémto stavu našla, nerad přitěžoval těm, na němž mu záleželo, zvláště, když to byly spíše prkotiny. „Nejdeš nevhod.“ pronesl v přátelském duchu. Nešlo odmítnou zrovna její společnost, neboť už jen tím, že se dlouho neviděli, považoval tyto okamžiky za nadmíru vzácné. Přítomnost dávné přítelkyně v Táboře patřila mezi příjemná zpestření a on si jejího případného zájmu, opravdu vážil. Vlastně, od posledního setkání, kdy společně mluvili při pietě, dostával několik hloupých nápadů, jakožto zkusit navázat na předchozí známost, avšak uvnitř nenašel odhodlání k takovému kroku, jelikož se obával ztráty nově obnoveného přátelství. Ona pro něho byla příliš důležitá, nežli by riskoval neuvážený krok směrem do prázdna, přestože si tento fakt dlouho nepřipouštěl, záleželo mu na ní zatím nejvíc, ze všech žen co potkal. Ovšem, věděl, že zásadně nespadá do okruhu mužů, jenž by se mohli titulovat alespoň nálepkou "použitelné", až příliš dobře si dokázal rekonstruovat pohled opačného pohlaví, na svou osobu, když ty uštěpačné puberťačky neustále něco mlely v koutě v tupém domnění, že je nikdo neslyší, nebo tak činili schválně? Těžko odpovědět. Rozložité severské hovado, které svou medvědí pracku sice dokázalo využít k ovládaní různých druhů zbraní, ale sympatií budilo asi tolik, jako odpadky ponechané v parném dnu na slunci. Dojem nepomáhala lepšit ani rozložitá tetování, zabírající značnou část těla, nyní ovšem všechna zakrytrá odrbaným tričkem s provizorně zašitou dírou přes hrudník. Když tak shlédl níž k pozvolna se rozpadajícím maskáčům, ale i kanadám ztrácejícím se pod nánosem špíny, chápal, jaktože nikdy žádnou neuchvátil, příliš málo řešil to, jak vypadá, jak působí na okolí. Asi jako rozježděná veverka na dálnici. Konstatoval, znovu si svlažíc medovinou hrdlo.
Pohledem zabrousil k ní, ležérně se opírající o provazové zábradlí, důvěřovl mu. "Začínám mít takovej blbej pocit, že na mě leze stáří. Těch hroznejch skřeků co občas vyluzuju, si nevšímej, je to nářek jen nářek umírajícího idiota." Pokusil se rozptýlit případnou nejistoto z toho, že ho zde zastihla pobrukujícího si Starways to Heaven. „Na tomhle jsem vyrůstal, táta miluje Led Zeppelin, se ségrou nás naučil slova a když jsme jeli kempovat, byla to ta první, co jsme zpívali, další byla Highway to Hell, ale AC/DC už nebyli tátovo volba.“ V obličeji zavládne záchvět ušklíbnutí, když takto nesouvisle vypravuje o dětství, která jako většina, prožil mimo zdi Tábora, v jeho případě, se jednalo o extrémně šťastné časy. „A nemusíš se bát, ten most je stabilní. Se sourozenci jsem se tu kdysi řezal, občas je tu furt proháním, jen se ti zdá, že se co nevidět zřítíš do té peřiny utvořené z bodláčí, nízkého křoví a vlhostí nasáklého mechu.“ Snad ironicky, ten mech byl to nejhorší, na co se dalo dopadnout, neboť nacucaný vodou, při prudkém nárazu vypustil všechny zadržované tekutiny a dotyčný měl veškeré svršky okamžitě promočené, přičemž ani v letních měsících se to nedalo považovat za příjemné osvěžení, jelikož zanechaný odér připomínal vždy chcíplého psa a nedobrovolná oběť se musela jít bez milosti umýt, chtěla-li opět projít dveřmi do srubu.
Ještě nějakou chvilku mu trvalo, že Audrey vlastně došla s otázkou a on ji zde zatěžoval zbytečnými řečmi, jenž jí pravděpodobně nemusely zajímat. Očima opět zabloudil k zapadajícímu slunci a červnákům vytanuvším na obloze. Právě pro tyhle chvíle stálo za to vypadnout od všech těch hyperaktivních krků, nechat Hlavní budovu za zády, jelikož ani tam neexistovalo nic jako klid. Zvlášť když Koukiho malí vypičovali a on chodil oxidovat mě. Naštěstí, kolegu dost rázně odnaučil, že nehodlá poslouchat řeči plné stupidních klišé ohledně měknutí mozku a utíkajících jater. Natanael měl vlastní teorii, Kouki se vlastně neuvěřitelně moc chtěl napít, ale byl slaboch, aby to přiznal. „Na co se to chceš zeptat?“ upřel k ní zvídavě pozornost.
Sponsored content

Re: Dřevěný most

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru