Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Louka

za Tue Jan 23, 2018 9:55 pm
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Wed Feb 07, 2018 7:20 pm
Těch pár posledních dnů strávil tím, že si div nevykroutil krk, jak se snažil zaznamenat všechno, co mohl. Když vypadal hodně zmatený na své cestě po táboře, většinou se jej nějaký ochotný mladý člověk ujal a trpělivě mu vysvětlil, jak to tady vlastně chodí. Na spoustu věcí ale musel přijít sám a brzy zjistil, že se nemůže spoléhat jen na ochotu ostatních. Od doby, co ho matka vysadila před branou tábora, si připadá, jak kdyby jej někdo hodil do vody a čekal, zda bude plavat nebo se utopí. Kdyby to byla voda, pravděpodobně by se opravdu utopil. Bylo pro něj překvapivě těžké zvyknout si na nové místo. Věděl, že sem přichází i děti mnohem mladší, než je nyní on. Možná to byl i o něco vyšší věk, co mu tak bránilo zvyknout si na tak nové a neznámé prostředí? Připadal si jako na letním táboře, ze kterého za pár dní, nejpozději týdnů, pojede hezky domů. Jenomže nebylo léto, bez ohledu na to jak matoucí klima v táboře bylo a tohle nebyl jen tak obyčejný skaut a za pár týdnů se určitě domů nevrátí. Nebyl to stesk po domově, co ho tolik zžíralo. Byla to ta bezradnost.
A tak se jednou odpoledne prostě rozhodne, že na chvilku zmizí se všeho dění a odebere se někam, kde snad bude mít na nějaký čas klid. Sice se u jednoho z táborníků nejdříve ujistil, že to opravdu nevadí, protože by si nerad zadělal hned v prvních dnech pobytu na problémy. A pak se vydal prozkoumávat okolí. Neměl v plánu jít daleko, ale rozhodně chtěl být daleko od lidí.
Na sobě bílé triko, džínsy a tenisky, přes triko rozepnutou šedou mikinu s kapucí. Byla to jedna z věcí, která mu naprosto vyhovovala - teplo. Ačkoliv venku byla zima jako kdekoliv jinde, v táboře byl příjemný letní den. Možná právě tohle mu každý den připomínalo, že se mu to nezdá. Že Bohové jsou skuteční a že jeden z Bohů je pravděpodobně jeho rodič. Který z nich? To nevěděl. S rukama v kapsách mikiny se zatoulá k rozkvetlé louce. Od léta nic podobného neviděl a na rtech mu ten pohled vykouzlí úsměv. Na moment se zastaví a se zavřenýma očima poslouchá zpívající ptáky a poletující hmyz. I jeho duše potřebuje čas od času takovou péči, potřebuje se přeci nějak léčit. A v poslední době především. Zastaví se na kraji louky, zaujme jej pohled na zemi. Sleduje malou myšku, jak chvilku pobíhá okolo a pak nasouká své malé tělíčko do jedné z děr v zemi. Sundá si mikinu, kterou pohodí do trávy a posadí se vedle ní. Nádech, výdech... S nevnímajícím pohledem upřeným před sebe si nevědomky tře předloktí pravé ruky, na kterém se mu vyrýsovala z jednoho z tréninků pořádná modřina. Cítí, že mu v tichu a klidu víčka trochu těžknou. Ve srubu se mu zatím nespalo zrovna nejlépe a únava na něj čas od času dolehla. Bylo toho trochu moc...
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Wed Feb 07, 2018 8:03 pm
Svěží vánek přinášel uklidnění do stále poněkud hravé dívčí dušičky připravené zkoumat svět, všechna zákoutí i zakázané úseky života, jimž je radno se vyhnout. Čechral bělostnou sukni hipísáckých šatů, jejichž lem končil kdesi nad koleny - dostatečně nízko, aby se zamezilo případnému pohoršování mladistvých či starších obyvatel tábora, zároveň však vysoko v parných letních dnech. Štíhlé prsty upraví jeden ze záhybů, automatické gesto, jímž se ubezpečovala, že nic z toho se jí nezdá a všechno kolem je skutečné. Ani po půl roce stráveného času v bezpečí neviditelných hranic si nezvykla na zdejší podivný život. Chlapci a děvčata kolem pobíhali ve zbroji připomínající sparťanskou dobu, řinčení mečů se ozývalo ze všech stran. Jedni se pokoušeli druhého nabodnout na kopí, ti další si ze svých kamarádů tvořili jehelníček při nácviku s luky a šípy. Téměř v každém zahlédla alespoň částečnou touhu učit se bojovat, bránit se příšerám, monstrům skrývajícími se nejen v hlubokých jižních lesích, ale převážně tam venku, za hranicemi, kam je nic nemohlo vpustit. Kolikrát tam postávala v osamění na kopci, shlížela dolů a hledala špetku odvahy, aby se vypravila vpřed? Kolikrát již učinila krok směrem k hranicím, k Tháliině borovici, k bráně, která vpouštěla dovnitř táborníky, ať již staré známé nebo nic netušící nováčky? Mnohokrát. Pokaždé se zbaběle stáhla a utekla na jediné místo, které slibovalo pocit bezpečí - do hlavní budovy. Tam, kam příliš mnoho táborníků nenacházelo cestu, neboť to věstilo tak akorát problém. Nebo v jejím případě výpravu. Mocný duch z Delf sídlil v jejím těle, věštkyně předpovídající budoucnost, ač pokaždé vedla odvážné hrdiny na zcestí. Její slova nikdy netvořila příběh přímo, ale též neuměla lhát. Vše se nakonec vyplnilo. Něco dříve, něco později. Carly si nikdy tyto stavy nepamatovala, neuměla si vzpomenout na slova troušená z jejích rtů, zatímco ji zelenavý dým obaloval od hlavy až k patě a tvořil obrazce bájných bojů, vodítko k výpravám, na něž se ostatní vydávali. Dost ji poté bolela hlava, což byla nejspíš jediná připomínka předešlého stavu nevnímání svého okolí.
Dnes... Dnes se rozhodla vyhnout možným povinnostem. Zbaběle zdrhla z podkrovního pokoje, kam táborníci nosili trofeje, jež si odmítali ponechávat ve srubech. Podkrovní místnost sloužila jako perfektní odkladiště pro očarované šátky, zohýbané meče (na jednom se dokonce někomu či něčemu povedlo vytvořit uzel), rozdrápané brnění i jiné drobnosti po bozích. Zadním vchodem vyklouzla ven a nikým nepozorována (alespoň to si myslela, zas tak dobrá není) se vytratila do blízkého okolí tábora. Konkrétně? Na louku, kde čas od času pobývala, trhaje luční kvítí, aby si z něj upletla věneček do vlasů. Ty dneškem zdobila kožená šňůrka, chabá náhražka za čelenku. Obdobná verze svazovala i pas podobně jako zápěstí, na nichž cinkalo několik korálkových náramků. Vysoké nadkotníkové kozačky, trochu připomínající kovbojskou obuv, si klátily cestu skrze stébla trávy, po nichž čas od času chňapla v předklonu. Zelenkavé oči zarazí postava sedící v trávě, zády otočená k ní. Neznala všechny táborníky, jak by také mohla? Sotva docházelo k nějakému styku, když se téměř každého bála. Mluvili tak divně, oblékali se ještě prapodivněji, chovali se daleko otevřeněji než za jejího mládí, leč v poněkud odlišném podtónu. Hruběji, téměř násilnicky. Zvědavá ho obejde, ostražitý pohled měří každý centimetr jeho těla, jež obchází pořádným obloukem. "A-... A-ahoj?"
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Wed Feb 07, 2018 8:23 pm
Kolena si přitáhne k bradě a čelo si o ně opře, schová tak svou tvář před sluncem a trochu otravným hmyzem. Je to gesto, které dělával jako malý, většinou když něco provedl nebo když se mu něco nedařilo. Uraženě si pak sedl do růžku, schoval svou tvář a dělal, že neexistuje. Dnes měl poprvé po dlouhé době chuť dělat, že neexistuje. Od doby, co se na střední seznámil s Fleur a Wileym už mu nic nepřipadalo tak těžké. Jenže Fleur je teď v Evropě, s Wileym ani neví co se stalo a on je tady. Možná, že gesto hodno malého vyděšeného chlapce je opravdu nyní na místě. Není sice malý chlapec, ale vyděšený jistým způsobem je a to mu stačí. Zatímco za normálních okolností nemůže na místě chvíli posedět, teď je rád, že konečně nemusí nic dělat, na nic se soustředit, nic nevnímat.
Dlouho tam takhle nezůstane a stejně by asi dlouho již nevydržel. Zvedne hlavu v momentě, kdy za sebou zaslechne kroky. Jen o chvíli později následuje nejistý, vysoký hlas. Jeho pohyb připomíná spíše poplašené trhnutí, neměl tušení, že sem ještě zavítá někdo další. Někteří táborníci jej varovali, že se na tomhle místě někdy schází polobozi, kteří by si s ním mohli na louce docela vyhrát. Nikdo mu ovšem neřekl více detailů. Instinktivně se vymrští na nohy, to zřejmě způsobí úlek a pohlédne na osůbku, která kolem něj krouží v uctivé vzdálenosti. Že je to děvče, to poznal již z jejího hlasu, ale letních šatů si doteď povšimnout nemohl. Pohled modrých očí mu padl na náramky, které jej jakýmsi zvláštním způsobem zaujaly. Těžko říct proč, musel se donutit od nich odtrhnout oči a pohlédnout mladému děvčeti do tváře. "Ahoj," vydechne trochu úlevně, když z něj leknutí opadne. Teď jej spíš zajímá, proč kolem něj neznámá krouží jako ostříž s velmi ostražitým pohledem v očích. Ten pozná moc dobře, mnoho dětí mu jej na škole rádo věnovávalo. "Promiň, netušil jsem, že tady na někoho narazím... Nebo, že někdo narazí na mě," začne omlouvat své poplašené chování. Na rtech mu zahraje úsměv. Teprve po chvilce mu dojde, že je možná na místě, na kterém nemá co dělat. Co když vešel někam, kam neměl? To by také mohl být důvod k nedůvěřivému pohledu jeho krátkodobé společnice. Pozvedne obě dvě ruce v téměř obranném gestu. "Nemusím tu být, jestli nechceš!" ujistí ji možná až příliš horlivě. Pořád ještě je tady nový, pořád ještě neví, co si kde a ke komu může dovolit. Co když i louka někomu patřila?
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Wed Feb 07, 2018 9:25 pm
Jeho reakce byla překvapivě rychlá, příliš energická i na ni, děvče věčně se honící za motýly, dovádivé ve vysoké trávě, co jí lechtala stébly po lýtkách při běhu i jemném zafoukání větru. Sama cukne v odpověď, stáhne se o celý krok a půl vzad, dávaje mu tak prostor k utřídění si myšlenek a pochopení celé situace. Chlapec, v jeho případě už mladík, vypadal nervózně. Připomínal štěně, jehož někdo nemilosrdně zbavil střechy nad hlavou a do deště jej vykopl na ulici. Nejspíš by ho označila za pohledného, kdyby podobné stanovisko u mužů zaznamenávala. V jejím případě podobná záležitost nehrozí, už se smířila se svou odlišností. To ji však nebrání pozorovat ho, sledovat jednotlivá gesta prozrazující nejistotu a snad i strach. Z čeho? Hádala by a tohle není hra, při níž jde o vítězství. Zelenkavé oči přelétnou čistě bílé tričko bez jakéhokoliv nápisu i potisku, obyčejné rifle i kecky. Vypadal... inu, obyčejně. Všedně, ne jako jiní, kteří se po táboře pohybovali v prapodivných kreacích, až se tiše chichotala do dlaně, tlumíc tak smích. Až po jisté chvíli, vyplněné odmlkou, si všimla jeho pohledu směřujícím na její packy, k nimž se ohlédne. Kožené šňůrky hnědé barvy zdobily zápěstí podobně jako náramky z barevných korálků, jedna z mála památek na domov. Nostalgie zabublá pod povrchem, vnášela do jejích kukadel nádech melancholického vzpomínání na staré dobré časy. Ty, jež jsou pohřbené v časech, co již pominuly. Svůj dosavadní život opustila, z části o něj přišla, ztratila ho. Nebylo cesty zpět, pouze kupředu.
S lehkým úsměvem, jímž se pokouší zahnat náznak smutku, zavrtí hlavou, až se blonďaté vlnky roztančí kolem jejích tváří. "Nemusíš se omlouvat. Je to jen louka. Příroda je přítelem každého, kdo hledá... nejspíš cokoliv, že?" S otázkou k němu pozvedne oči, ramena mírně pokrčená při minutě filozofování. "Obvykle asi klid nebo nějakou vnitřní spásu. Příroda... je dobrý přítel pro osamělé duše," zašeptá měkce, úsměv na vteřinku pohasne. I ona zde strávila nějaký čas, zvláště v první chvíli, kdy ze všeho byla vykulená, snad i pádně vyděšená. Nechápala svět kolem sebe, všechny ty změny, jimž neporozuměla. Za pár dekád se vše, co do této doby znala, změnilo. Nejen prezident Spojených států. Opět na něj pohlédne, když se ozve, snad i trochu nezvyklý v nové situaci. Možná právě to ji přinutilo učinit krok vpřed a prohlédnout si ho z větší blízkosti, každý rys ve tváři, každou špetku nejistoty, načež se mu odvděčí úsměvem, tentokrát smířlivějším. "Kdepak, to já přišla po tobě. Není třeba odcházet. Pokud nechceš, abych šla já?" Nebyl by problém hledat si nové místo, začínala se vyznávat v jednotlivých koutech tábora. Na druhou stranu právě zde kvetly vlčí máky snad po celý rok a Carly si z nich ráda pletla věnce do vlasů. "Jsi tu nový, že?" Alespoň tipovala dle jeho chování. V každém z příchozích viděla dlouho potlačenou nervozitu, jež některé brzy přešla. Rychle se vžili do své nové role, kladli si za cíl být nejlepší z nejlepších, uznávanější než hrdinové v dějinách. "Mě se nemusíš bát..." Tedy... většinou ne. Za normálních okolností ji všichni považovali za milé děvče, snad někdy trochu plaché, jindy za přespříliš velkou zvědavku. Jindy... se báli. Jejích slov, toho, co pronese duch Delf z jejích rtů. "Jsem Carly. Car-ly," zopakuje podruhé po slabikách, dávaje důraz na každou z nich. Někteří s radostí komolili její jméno, a přezdívka Carol nebo Clary nebyla z jejích oblíbených. To jméno patřilo mezi zbytky minulosti, jež si hýčkala. "A ty?"
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Wed Feb 07, 2018 9:43 pm
Téměř cítí, jak se v jeho nitru ozve svědomí, když neznámou slečnu očividně vyplaší. Jako kdyby pozoroval plachou laňku a pak omylem stoupl na starou větev. Také by uskočila. A pak by se vydala na útek. Tohle děvče jenom udělalo pár krůčků vzad. Ano, asi by se také vyděsil, kdyby před ním někdo vyskočil na nohy jak čertík z krabičky. Bylo to snad opravdu kvůli věčné nejistotě v posledních pár dnech.
Trochu se mu uleví, když se neznámá usměje. Nemá už pocit, že se otočí a uteče od něj pryč a nemá ani nutkání udělat něco podobného sám. Není si jistý, zda je její otázka řečnická nebo ne, ale stejně v odpověď jen trochu nejistě pokrčí rameny. Když přešlápne z nohy na nohu, omylem přišlápne teniskou rukáv šedivé mikiny. Dobrý přátel pro osamělé duše... Je on sám nějakou osamělou duší? Podle něj spíše hledá. Osamělá duše se z něj stane až když to vzdá a to by udělal nerad. Má konečně šanci někde být a někým se stát, neměl by si to přeci překazit tím, že se vzdá již v prvním týdnu pobytu v táboře. "Našel jsem tohle místo náhodou," přizná se s úsměvem. Musí trochu mhouřit oči, ve snaze skrýt je před horkými paprsky slunce. Jistě, šel si vyčistit hlavu do přírody, ale jen proto, že tušil, že bude trochu prázdnější než samotné srdce tábora. Že najde rozkvetlou louku v době, kdy má být všechno pohřbeno pod sněhem a ledem, to netušil. Horlivě zavrtí hlavou. I kdyby chtěl, aby neznámá odešla, bylo by asi hloupé jí to říct. Ale její přítomnost mu nevadila. Bylo pro něj jednodušší mluvit s jedním člověkem, než promlouvat k nějakému táborníkovi s tuctem jeho kamarádů kolem. Nebo v jídelně, kde nebylo pořádně slyšet. "Vůbec," ujistí ji společně s výmluvným gestem. Skoro mu z úst teklo chci, aby tu zůstala, ale mohl by tak přijít o přítele, kterého si ještě ani nestačil vytvořit. Bylo by to trochu nevhodné.
Aniž by o tom věděl, pravou rukou si trochu nervózně promne zátylek, levou založenou v bok. Tolik typické gesto pro jeho nejistotu. "Je to hodně poznat?" pobaveně se ušklíbne, i když odpověď dávno zná. Jako kdyby si na čelo napsal obrovský nápis nováček, úplně každému bylo jasné, že tady musí být nový. Pravděpodobně se takového cejchu ještě chvilku nezbaví. S trochu pobaveným úsměvem pokývne na hlavou na znamení, že chápe a že se jí tedy bát nebude. Vylekala jej, to ano, ale nepřipadá mu, že by byl jediný důvod, proč se té slečny bát. Trochu se uvolní, pravou ruku spustí zpět k tělu, jak z něj nervozita konečně začíná opadávat. Kolem hlavy mu zabzučí obrovská moucha, která na vteřinu zaujme jeho pozornost. Jen do doby, než se mu doteď neznámá osůbka představí. Úlevný úsměv mu zahraje na rtech. "Dobře... Rád tě poznávám, Car-ly," zopakuje její jméno s precizností podobné té, kterou jej právě sama nositelka vyslovila. Rozhodne se při vší slušnosti přistoupit k děvčeti o trochu blíž, pravou ruku nataženou před sebe, připraven stisknout tu její. "Josiah," prozradí jí i své jméno. Však není žádným tajemstvím a čím více lidí o něm bude vědět, tím méně na něj pak bude volat hej, ty!.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 7:44 am
Shovívavý úsměv zdobní rty křehce vyhlížející blondýnky, v zelenavých očích pohrává zvědavost smísená s jistotou. Nepletla se, nováček. Už jen jeho slova, kdy sám připustil, že toto místo objevil 'náhodou' definovalo jeho brzký příchod. Noví táborníci se obvykle rychle oklepali a s touhou objevit každé zákoutí se vydali na průzkum. Rozlehlost pozemku dovolovala každému najít si svůj kout, kde jej nebude nikdo rušit. Ani by se nedivila, kdyby jisté části lesů zůstávaly neprobádané, nebezpečí v nich číhalo téměř na každém rohu. Zamyšleným pohledem sledovala mladíka, myšlenkami se toulaje u temně vyhlížejícího lesa, označovaného místními za jižní. A též nejnebezpečnější ze všech lokalit. Sama se tam nikdy neodvážila, ani Cheirón ji nevzal blíž než na pár desítek metrů. Život smrtelníka zde byl ceněn, vždyť ve svém nitru přechovávala ducha velké věštkyně, Apollónův dar. Potřesením hlavy se pokusí vymotat se z nešťastné konstelace úsudků a představ, o něž nestála, očima se znovu soustředíce na mládence před sebou. Zdál se tak sladce nervózní, čímž vykouzlil Carly na rtech něžný úsměv beze špetky posměchu. "Prozradila tě slova. A nejspíš i chování. Připomínáš ztracené dítě na koncertě ve Woodstocku," přirovnáním se vrátila do časů, které si vybavovala. Koncert na pláni ve Woodstocku byla jednou z posledních výraznějších vzpomínek, jež si dokázala vybavit. Zbytek zůstával zahalen mlhavým oparem, skrze který nedokázala pohlédnout. Divné, zvláštní. Nikdy předtím se jí to nestalo. Nikdy si nedokázala vysvětlit, kde byla posledních skoro padesát let. Informace trápící její duši, stravující pocit bezútěšnosti doprovázel na každém kroku, podkopával nohy, bral dech. "Mohla bych tvrdit, že se v tábornících vyznám, ale to není pravda. J-já... nevycházím moc ven." Sklopený pohled prozrazuje nervozitu vedenou tentokrát z její strany, podobně jako ruce spjaté před sebou, prsty propletené v gestu, jež by se mohlo zdát nástinem modlení. Klouby zbělely křečovitým stiskem, strach vklouzl do srdce. Přirozeně, že se bála, svět se změnil. Vše, co do této doby znala, odvál čas.
Konečně si prsty rozplete s drobným výdechem, příliš povrchovým, než aby se jím pokoušela uklidnit. Čas od času podléhala panice, z nevysvětlitelného důvodu jí propadala. Chlapec se to nemusel dozvědět hned ze začátku jejich rozhovoru, ač se nenesl v důvěrné rovině. Stále zůstávali cizí, neznali se. Což se mělo změnit, přirozeně, když jí nabídl ruku a sám se představil jako Josiah. Neobvyklé jméno, ale to její se též nenacházelo na každém rohu, nepostávalo s cigaretou mezi rty a nepokoušelo si vyšlapat na živobytí. "Žosája?" Nakrčené čelo prozrazovalo složité zadání úkolu - vyslovit jeho jméno správně, aniž by si zlámala jazyk, či si na něm vytvořila uzel. Ručkou vklouzne do jeho chlapecké tlapky, její jemný stisk se nemůže rovnat s typicky mužským. Příjemně hřál přirozeným teplem, líbilo se jí to. "Takže ty jsi jedním z nich? Z těch...," otočí se přes rameno, zahleděná k místům, kde se rozkládaly sruby a velký jídelní pavilon poblíž hlavní budovy obývané jí, Cheirónem a dalšími z vedení tábora. "... Polobohů? Tak se vám říká, že?" To slovo bylo divné, ač zcela normální. Jen neběžné v klasické mluvě, nikdo jej nepoužíval. Snad až na toto místo. "Už víš čí? Myslím... kdo je tvůj rodič?" Možná právě proto trávil čas zde, děsil se pravdy.
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 12:28 pm
Lehce povytáhne obočí, pobaven jejím přirovnáním. Tušil, že naráží na původní festival v samotném Woodstocku, festival květinových dětí. Jeho společnice tomu i docela odpovídala. Vypadala jako mladá hipísačka, což by ovšem nahlas asi neřekl. Myslet si to může, pokud mu tohle něžné stvoření nedokáže číst myšlenky. Vlastně by ho tady už asi překvapilo jen máloco. Určitě musí být v celém podivném táboře alespoň jeden člověk s takovou schopností. "Asi nemá cenu se tvářit, že vím, co se tady sakra děje," poznamená pobaveně, uznávajíc, že se skutečně cítí jako malý chlapec ztracený v davu. Stejně je to poznat na první pohled, že neví, proč tu vlastně je a co se po něm vůbec chce. Jen čas od času jej někdo nasměruje správným směrem, ale zbytek je zcela na něm. Zahledí se trochu zkoumavým pohledem modrých očí na děvče. Jestli na něm je poznat nejistota a nervozita, tak je na tom tahle slečna úplně stejně. Sklopený pohled a prsty zapletené do sebe ji prozradí ještě dřív, než nejisté zakoktání. Ještě nedávno by se divil, ale poté, co se musel vypořádat na ulici města v jinak celkem rušné čtvrti, mu to zvláštní ani nepřijde. Teď už ví, jaké měl štěstí, že se za celý svůj život setkal s jediným podobným incidentem. Očividně se o to postarala jeho matka s přítelem, ale i přesto... Mohl tady skončit už mnohem dříve. Nebo mohl skončit mnohem dříve mrtvý a to nebyla pro sedmnáctiletého chlapce příliš hezká představa. "Ono je to pro nás tak trochu lepší, ne?" pokusí se o povzbuzující úsměv, který by měl pomoci jak společnici, tak jemu samotnému. Vysloví tu větu v naprostém přesvědčení, že tohle drobné děvče je podobným táborníkem jako je on sám. Ani jej nenapadne jiný scénář.
Přikývne, lehce pobaven tím, jak Carly bojuje s jeho jménem. Je pravda, že se nikdy se svým jmenovcem nesetkal, ale jméno mu nikdy nepřipadalo zvláštní. Věděl, že je hebrejského původu a má nějakou spojitost s Bohem, ale pravděpodobně jej jeho matka jen viděla někde v nějaké knížce a zalíbilo se jí. I jemu se líbilo. Navíc, s matčinými zálibami má štěstí, že se nejmenuje třeba Kerberos. Narychlo stiskne ve známém gestu Carly ruku, ne příliš silně ze strachu, aby její drobné, bledé dlani stiskem svých velkých rukou neublížil. Jsou to teprve její další slova, co jej trochu překvapí. Na tváři se mu opět mihne zmatený výraz. Do své otázky děvče totiž nezahrnuje sebe, ale ostatní. Copak ona není stejná jako on? Vzpamatuje se rychle. Samozřejmě, že v táboře nejsou jen táborníci, ale ona skutečně vypadá jako jeden z nich. Těžko říct, proč o tom byl vlastně tak přesvědčen. "Jo... Jeden z polobohů." I jemu připadá vyslovení toho doteď neznámého slova nepřirozené. Hlavně proto, že patří mezi ně. Pořád nemůže uvěřit tomu, že jeho krev je z velké části nějaké mytického, bájného původu. "A z nějakýho důvodu jsem myslel, že ty taky," řekne bez rozmyslu a zcela upřímně, rukou si prohrábne hnědé vlasy. Zůstanou díky tomu gestu trochu rozcuchané, ale nemá šanci si toho všimnout. Co přišel do tábora, přestal o své vlasy tolik pečovat. Nemělo to cenu, když se při každém tréninku stejně zpotil tak, jako nikdy předtím. Na Carlyinu otázku v odpověď nejdřív jen zavrtí hlavou. "Prý to může zabrat dost dlouho, než se to zjistí," povzdychne si, v jeho hlase je slyšet trochu neštěstí. "Teda, pokud vůbec." Taky se klidně může stát, že o něj jeho božský rodič nebude stát a nikdy se k němu nepřihlásí. Pak bude navždycky nevyžádaným polobohem, navždy ve srubu s ostatními nevyžádanými... Nebo alespoň takhle to chápe. "Ani nevím, jestli pro to můžu něco udělat, nebo jestli mám prostě jenom čekat na zázrak," pokrčí rameny, melancholická chvilka jej rychle přejde a na rtech už mu opět zahraje úsměv. Nemá cenu trápit se něčím, s čím stejně nic neudělá. A ačkoliv se v tomhle ještě moc nevyzná, je si docela jistý, že s Bohem nemá šanci hnout.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 1:00 pm
"Cheirón říká, že je to pro mě moc nebezpečné. I když nestvůry ze mě nic necítí," potřesením hlavy se pokouší dát najevo, že by se mohla obejít ve světě smrtelníků, neboť je v zásadě normální. V zásadě, což není dostatečně vystihující. Patrně proto trávila v táboře čas namísto potloukání se venku mimo Long Island. Na jednu stranu jí to ochraňovalo před možným nebezpečím v podobě dravých harpyjí, lític, fúrií a kdo ví čeho všeho, co se vyskytuje hlavně na školách a pokouší se to sníst, nebo přinejmenším roztrhat děti polobožského původu. "To je ten... ků-... kentaur. Jo, kentaur," s rozpačitým nachem ve tvářích roztřeseně vydechne, už by Cheiróna nazvala obyčejným koněm a srazila mu tak status. "Nejsem... bojovnice. Nebo tak něco." Neuměla se ohánět mečem, kopím, sekerou ani šípy. Nelezla po té šílené horolezecké zdi, z níž stékala lává, nebojovala v aréně na život a potupu, neúčastnila se boje o vlajku. Defakto nezapadala ničím, co ostatní činilo výjimečné. Všimla si toho zmatení, jež prozrazovalo myšlenky toulající se u ní. Se sklopenými kukadly k zemi se tak pokoušela vyhnout jeho pohledům, plaše se nechávala zosobnit v roli vyděšené laně. Prsty popotáhly látku šatů, pohrávaly si s krajkovým lemováním, kopírujíc jednotlivé vzory. Uklidňovalo ji to, potřebovala si dodat odvahu, neboť věděla jaké otázky budou následovat.
Nemusela čekat dlouho. Dotaz vypálil bez rozmyslu, instinktivně v potřebné touze získat odpověď. "Někteří, co tu žijí, nejsou... jako vy." Zavrtí hlavou, až se jí blonďaté kučery rozletí kolem tváří v nazlátlém vodopádu. Bezmyšlenkovitě utrhne jednu z květin, pohrávaje si s ní mezi ukazováčkem a palcem, protáčeje barevný kvítek. "Žije tu hodně... nymf, víš?
Ochránkyně stromů a řek... různých částí přírody. A satyrové. Ti chodí hledat polobohy do škol. Mají kozlí kopyta a rohy."
Packami naznačí růžky vyrůstající z hlavy, jako by snad nedokázal pochopit, kde se jejich symbol nachází. Krapet se ošije nervozitou, nerada přiznávala, že je oproti zbytku obyčejná. "Já... jsem smrtelník. Člověk. Nemám žádné zvláštní schopnosti," vydechne rozpačitě, žmoulaje si jeden z pramínků mezi prsty. Hledávala v tomto gestu jistotu, jíž pozbývala. "Teda vidím skrz mlhu. Víš? Takový... asi opar. Chrání ostatní smrtelníky před pravdou." Což je stejně dobře jako špatně. Někdy je těžké je uchránit před nebezpečím, jindy se jedná o lehčí záležitost. "Uměla jsem to už jako malá. Viděla jsem... všechno. Hlavně příšery z bájí. Někteří z nás to mají." Jenže tehdy to nikdo neřešil. Doba lásky a míru sotva mohla přinést do jejich života strach z nestvůr, které neměly jak existovat. Nemohly. Carly to tenkrát nesla těžce. Tehdy našla jakýsi klid v hudbě, jezdila na festivaly, zpívala, tančila... Žila. "To je i důvod, proč jsem tady. Smrtelníci do tábora běžně nesmí, ani ti, co vidí skrz mlhu. J-já...," znatelně zaváhá, ale dál už neodpoví. Nechtěla, aby se jí bál. Někteří se od ní drželi dál, báli se proroctví, co na ně mohla vychrlit. Obvykle přinášely budoucnost s katastrofickými následky. Už takhle minimálně jednoho táborníka poslala na smrt.
Sleduje ho, jeho nejistotu z určení, ten strach, který zde pociťoval každý druhý při svém příchodu. Božští rodiče patřili mezi nevyzpytatelné, nikdo s přesností neznal návod, jak je popíchnout, aniž by při tom neskončil jako hromádka popela. Popojde o krůček vpřed, chlácholivě mu pokládajíc dlaň na paži. "On se ozve. Většinou... se ozvou. Oni...," vzhlédne k nebi, jako by je tam nahoře snad mohla vidět. Žel její schopnost tak daleko nezasahovala, ani vidiny. "Mají rádi bojovníky, kteří bojují jejich bitvy. Většinou se přihlašují po nějakém velkém skutku." Nebylo tomu tak vždy. A ani nevypadal, že by patřil mezi potomka Afrodity. "Musíš prokázat svůj talent. V čem jsi dobrý? Máš něco takového? Většinou se to dá poznat, alespoň to tvrdí ostatní, ale nikdy nevíš."
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 5:14 pm
Očividně je to venku nebezpečné pro každého, kdo má jen něco málo společného s tímhle podivným světem, do kterého teprve nedávno sám vstoupil. Možná Carly zaregistruje jeho lehce zmatený pohled, když mu ujasní, kdo je vlastně Cheirón. Cítí malou jiskřičku pochopení, jak si vybaví kentaura. Napůl člověka, napůl koně... Koně zcela jednoduše, jak málem z úst vypustí jeho společnice. Koutky úst mu zacukají neskrývaným smíchem. "Budu dělat, že jsem to neslyšel," ujistí ji s co nejvážnějším výrazem ve tváři, kterého je momentálně schopen. Neměl s tím člověk... Nebo, s tím... Tamtím... Prostě, neměl s tím kentaurem příliš zkušeností, ale přehlédnout jej nebylo jednoduché a prohodil s ním pár slov, především, když už byl naprosto bezradný. Věděl, že bez Cheiróna by byl tábor pravděpodobně již obrácený vzhůru nohama a v plamenech. Přestože někdy mívá problém s autoritami, kentaur mu byl podivně sympatický. Odpustí si poznámku, že to drobné děvče opravdu jako bojovnice nevypadá. Ale proboha, to on také ne. Carly aspoň vypadá, že ví, co tady vlastně dělá. To on tu putuje jako ztracená duše bez špetky života.
Téměř si vyčítá, že uvádí to děvče do rozpaků. Vidí, jak nervózně mezi prsty žmoulá lem šatů, jak klopí pohled hlubokých očí směrem k zemi. Ale jeho touha po odpovědích a po pochopení je prostě o něco větší. I když se všemi silami snaží, aby neřekl něco, co by Carly mohlo rozčílit nebo urazit nebo jakkoliv pohoršit, není si jistý, zda to úplně zvládá tak, jak má. A má poprvé po dlouhé době pocit, že se mu dostává odpovědí na jeho otázky. Ačkoliv jen zrovna na tuhle jedinou, je příjemné vědět, že konečně narazil na někoho, kdo se na něj při očividně hloupě položené otázce jen pohrdavě nepodívá. Poslouchá každé slovo drobného děvčete a Carly téměř doslova visí na rtech. Zasměje se, uvolněněji a hlasitěji než předtím, když mu děvče naznačí, odkud satyrům vyrůstají růžky. "To vím, jeden satyr se mě ujmul, když jsem sem přijel." Při té vzpomínce mu úsměv trochu poklesne, nevědomky si pravou rukou opět promne zátylek a v lehkém studu zabodne pohled do země. "Měl bych ho někde najít a omluvit se mu... Nebyl jsem zrovna příjemný." I když tehdy věděl, že se mu satyr pouze snaží pomoct. Byl tehdy unavený, zmatený, rozčilený a nešťastný zároveň a nejspíš se nechoval zrovna přívětivě. A to se jeho společník tak snažil. Od toho dne na něj nenarazil, ale je přesvědčený, že když ho v táboře potká, opravdu se mu omluví. Nechce, aby vypadal před kýmkoliv tak, jak se předvedl. Není takový.
Její slova o tom, že je obyčejný člověk, si ale rychle získají jeho pozornost zpět a na stud z prvního dne v táboře rychle zapomene. Chvilku mu nedochází, o čem Carly mluví. Náhlé pochopení jej donutí tiše zalapat po dechu. Teprve teď pochopil, proč jej matka musela opustit ještě před hranicemi tábora. Neviděla ho, nemohla ho vidět. Proto její hlídku vystřídal ten kentaur. Takže pravděpodobně Wiley tehdy před jejich domem neviděl to, co na ně zaútočilo. A vlastně to dává smysl. Kdyby všichni smrtelníci viděli to, co jsou schopni vidět oni, byl by z toho pěkný povyk. "Předpokládám že to, že je vidíš, tě automaticky dělá pro všechny ty věci venku o něco zajímavější?" Do hlasu se mu vetře soucit, představa malého děvčete, které vidí něco, co nikdo jiný. A nikdo mu to neuvěří, všechno bude svedeno jen na bujnou představivost. "Dobrý, dobrý!" řekne trochu naléhavě, má pocit, že se Carly dostává k něčemu, o čem nechce mluvit. "Chápu to," usměje se ještě, nepotřebuje to slyšet. Už tak je jí vděčný, dala mu dost odpovědí.
Překvapí jej, že děvče, které se od něj drželo dobrých pár metrů, když jej potkalo, k němu teď spontánně přistoupí a obdaruje jej utěšujícícím dotykem. Je to trochu zvláštní. Doma byl zvyklý na to, že jej matka i v tomhle věku hladila po vlasech, nebo že mu nevlastní otec pokládal konejšivě ruku na rameno. Tenhle pro domov tolik typický fyzický kontakt zmizel a tohle bylo po týdnu, co zas nějaké lidské teplo cítil. Po jejím vzoru vzhlédne k nebi, skoro čeká, jako by tam měl vidět něco, co mu pomůže. Nevidí však nic kromě modré oblohy a několika bílých obláčků. I přesto se na chvilku zarazí, s hlavou zvrácenou dozadu a přemýšlí nad tím, zda tam někde opravdu sedí jeho otec. Zda uvažuje o tom, jestli mu tenhle kluk k něčemu bude a jestli má cenu se k němu hlásit, nebo jestli se na něj má prostě vykašlat a ponechat ho vlastnímu osudu. "Rozhodně nejsem bojovník," ušklíbne se sám sobě při vzpomínce na poslední trénink. Ruce má celé od modřin a na holeni pod džínami schovává obrovskou bouli. Je tu sice nový, ale má pocit, že je už teď ztracený případ. Ani jeho reflexy nejsou k ničemu, když je má srovnávat se zkušenými táborníky. "Já nevím," povzdychne si a zadívá se děvčeti do tváře. "Mám pocit, že nic z toho, co umím, mě nijak neodlišuje od ostatních táborníků." Veškeré jeho přednosti jsou pravděpodobně způsobeny hlavně božským původem. To rozhodně není nic originálního. "Ale upřímně? Ani nevím, jestli bych chtěl bojovat bitvu někoho, jako je... Můj otec, ať je to kdokoliv." Ne, že by se vzdával. Rád by někam patřil, ale zároveň se toho dost bojí. Co to pak bude znamenat, co se pro něj změní? I postoj táborníků k němu by se mohl změnit. Toho se snad děsí nejvíc. "Promiň, přestanu fňukat, slibuju," zasměje se, připadá si jak hromádka neštěstí. To se k němu nehodí a rozhodně by se takhle nemusel chovat před holkou.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 10:16 pm
"Já myslím... že jsou zvyklí. Nejspíš každý si tím prošel." Začátky v táboře nebývaly mnohdy jednoduché, spíš naopak. Tolik nových informací, které z člověka vytvoří hromádku neštěstí plnou pochybností o dosavadním životě. Co z toho byla pravda? Co lež? Carly už zažila takové, kteří se při zjištění vlastního původu sesypali v pláči plném bezmocného škytání. Sama nemohla nic, maximálně jim přitížit, pokud se v ní projevil duch delfské věštkyně a začal šířit proroctví o nové cestě táborníků, hrdinech i padlých, jež zahynou při cestě za osudem. Komu by se pak chtělo ven za hranice tábora? Kdo by riskoval život pro... vlastně kdo ví pro co? Nebyla si jistá, proč se ona proroctví plní, proč dobrovolně obětují životy namísto poklidného odmítnutí a sezení na zadku, dokud to všechno neskončí. Pohledem plným lítosti přelétne Josiahovu tvář, tu nejistotu i ztrapnění se za čin, jehož si byl nyní vědom, ale předtím? Sotva. Jednal v zápalu intenzivních pocitů, které nedokázal kontrolovat. "Já tři dny nevylezla z hlavní budovy. Prostě... jsem se bála. Bylo pro mě těžké přijmout, že mám ovliv-... Ach, to je... Uhm..." Přeřekem vstoupila do tváří zářívá rudost signalizující provinění, jehož si nemohl být vědom. Někteří Carly znali, věděli, co je zač. Jiní ještě neměli tu čest. Považovali ji za tábornici, plachou, trochu ujetou, ale sotva nebezpečnou. Jak hluboce se mýlili. Kolik škody dokáže napáchat taková malá holka? Mnoho, příliš mnoho, což potvrzovaly slzy koulející se jí po tváři kdykoliv, když přišli o někoho ze svých řad. I teď do jejího pohledu vklouzl strach z odhalení, z toho, co si o ní bude myslet. Co když jednou zapříčiní jeho smrt? Vyčítala by si to po celý život, a že ten její bude kapánek delší než ostatních. Vždyť už prožila více jak šedesát let, další dekády se na ní podepíšou velmi zlehka. Z části byla její náplň v táboře důvodem, proč si valnou většinu táborníků držela od těla dál. Nechtěla je poznat natolik, aby jí pronásledovaly zlé sny o jejich smrti.
Dlaní si zlehka přejede po holé paži, na níž naskákala za tu dobu husí kůže. Sluníčko mohlo svítit sebevíc, ale chlad z nepředvídatelné budoucnosti se do Carly opřel plnou vervou. Smutným úsměvem oplatí jeho soucitný úsudek, nemýlil se. Jen spíš než 'zajímavé' se jednalo o 'děsivé' skutečnosti. "Bývá těžké se s tím vypořádat. Pochopit skutečnost," hlesně opatrně, ještě celá nejistá, co si počít. Namísto toho usedne, jako by to snad mělo vyřešit všechny problémy. Dlouhé nožky se natáhnou, kolena zůstávají pokrčená. Prsty okamžitě chytí nejbližší stéblo vysoké trávy. "Hodně z vás má v sobě bojovníka. To ty reflexy, je to přirozené prakticky pro každého z vás. Oni... oni tě to tady naučí, víš? Instruktoři. Trénují táborníky, aby měli větší šanci přežít nebezpečný život tam venku." Věděla, že se najdou tací, kteří v sobě dar boje nikdy neobjeví - předně potomci Afrodity nebo Hecaté, kteří ovládali spíše kouzla než meč či kopí. Jiní by celý souboj na život a na smrt prospali. "Uvidíš, až bude boj o vlajku. Tam... se budeš muset postavit ostatním. A nejen těm," se skousnutým spodním rtem dá najevo obavy o jeho život, ač jsou nejspíš neopodstatněné. Jako polobůh měl větší výdrž a schopnosti, jimž se nemohly ty její rovnat. "Budeš na sebe dávat pozor, že ano?"
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Thu Feb 08, 2018 10:40 pm
Nejspíš má to děvče pravdu. Určitě není první ani poslední nový táborník, který se nechová zrovna tak, jak má. A asi by dostal i za své chování vynadáno, přeci jen tu byl satyr o dost déle než on a také měl jistě důležitější postavení, pokud se tady na něco takového hrálo, ale očividně se setkalo s pochopením. Přejít z běžného života do toho polobožského se nedá jen tak, z hodiny na hodinu. A jelikož samotná cesta do tábora neproběhla zrovna tím nejklidnějším možným způsobem... Stejně ale pokrčí rameny. "Nikomu tím neuškodím," uzná. Zaplaší tak alespoň výčitky svědomí, přicházející vždy, když si na svůj příchod vzpomene. Alespoň nějaké, zbytek si stejně musí v hlavě uchovávat.
Sleduje Carlyinu rudou tvář, jako kdyby právě řekla něco, co se rozhodně nemělo dostat ven. Pokud tomu tak bylo, nezaregistroval to a tak se mu do tváře vepíše starostlivý pohled. Jak mu sama řekla, je obyčejný člověk, takže se musela mezi polobohy cítit ještě hůř než on nyní. Jen za ten týden stihl pochopit, že se tito lidé s božskou krví v žilách chovají trochu jinak, než obyčejní školáci. "Jsi... V pořádku?" nenapadne jej nic jiného, co by mohl říct. Nebo je to snad v něčem, co řekl on? Neuvědomuje si ovšem, že by něco udělal špatně. Přijde mu, že Carly se stále dostává k něčemu, o čem vůbec nechce mluvit. Je tedy lepší na to příliš neupozorňovat. Kdo ví, co by se ještě mohl dozvědět.
Sleduje, jak si děvče sedne do trávy, aniž by o tom příliš přemýšlelo, a po chvilce váhá udělá to samé a posadí se vedle ní, ovšem v dostatečné vzdálenosti, aby nezasahoval do jejího osobního prostoru. Pořád si přeci jsou úplně cizí, i když k ní zatím cítí jen a jen sympatie. Je jedním z prvních lidí v táboře, co mu zvládl odpovědět na otázky a za to je jí velmi vděčný. S nehraným zájmem poslouchá její slova. Nevědomky si dlaní přejede po pravém zmodralém předloktí. "Instruktoři mají svoje vlastní způsoby, jak nás učit," povzdychne si, ale v hlase mu zazní i troška pobavení a na rtech zazáří úsměv. Je pravda, že jej prostě jen předhodili lvům. Ať si dělá, co uzná za vhodné, ať se ubrání jak mu to jen půjde. Samozřejmě jej rozčiluje, že mu nejde boj tak jako jiným táborníkům, ale má ze svých modřin a namožených svalů stejný pocit, jako když se doma vracel z posilovny a druhý den nemohl ani stát z postele. Možná teď jeho bojové schopnosti stojí naprosto za hovno, ale snaží se. Pro něj je to začátek všeho. I téma boje o vlajku jej zaujme. Už v době, kdy do tábora přišel, se tato událost řešila. Očividně to bylo něco, z čeho byl každý táborník naprosto nadšený. On sám si rozhodně není jistý. "Nemám možnost se tomu vyhnout, co?" povytáhne obě dvě obočí vzhůru při představě, jak v prvních minutách zůstane někde ležet zmlácený a zkopaný na zemi. Uřízne si ostudu hned ze začátku a tahle pověst se s ním ještě dlouhé týdny ponese. Možná navždy. Neví, zda je účast povinná či nikoliv, zda se z toho může nějak vykroutit... Ale i kdyby mohl, udělal by to? Vzdal by se té možnosti? Je to přeci jen hloupá hra a koncept téhle hloupé hry jej láká víc, než je ochotný si přiznat. Možná jako každý tady zvráceně touží po dobrodružství a bolesti? Otočí hlavu, zadívá se Carly do tváře, trochu překvapen tím, že si o něj, naprostého cizince, opravdu dělá starosti. Pak se usměje. "Samozřejmě. Vždycky si dávám pozor." Vždycky se o to snaží, ne vždy mu to vyjde tak, jak chce, ale to už jí přeci vykládat nemusí.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Fri Feb 09, 2018 8:27 pm
Zavrtí hlavou, smutný úsměv vypovídal za všechny emoce bouřící se v jejím nitru. Nebyla v pořádku, rozhodně ne. Za celý život nenesla těžší úlohu než tu, která jí byla položena na ramena zde, v táboře polokrevných. Dětství prožila jako hodná dívka, veselá, trochu zvědavější než ostatní vrstevníci, kolem nichž se točila. Období dospívání se neslo v duchu koncertů, na které ráda chodívala, poznávání vlastního nitra, jehož se bála, ač láska nabízela v této době šokující volnost. Zaplétala se s děvčaty, poznávala odlišnou tvář přitažlivosti, neboť blízkost chlapců jí neříkala tolik jako pokukování po dívkách. Jeden čas se touto drobnou, avšak zásadní odlišností trápila, trvalo to celé měsíce, než přijala sebe samu jako lesbičku. S tímto menším tajemstvím se nechlubila, ač v její době se nejednalo o nic zvláštního a extrémně tajeného. Od zdejších se držela povětšinou dál, jen málokomu se svěřovala s podobným tajemstvím. Stačil fakt, že je dokázala vyplašit úlohou, jíž zastávala, a která ovlivňovala životy ostatních táborníků. "To nic. J-já... časem poznáš důvod mého pobývání tady," šeptne sklesle, viditelně nešťastná z budoucího odloučení. Důvod, proč zde jako jedna z mála smrtelníků, vlastně jediná, zůstávala. Nikdo jiný sem neměl přístup a i ona tehdy musela mít povolení od Cheiróna, aby jí bariéra propustila.
Zvědavě po něm jukne, prsty si pohrávají s utrženým stéblem trávy, které žmoulá bříšky. Už si stačila všimnout několika modřin zdobící jeho tělo, ač nejspíš valná většina byla skryta vrstvami oblečení. Ta na předloktí se vyjímala dostatečně, aby přitahovala pozornost okolí. Možná s výsměchem a škádlivými poznámkami na účet nešťastníka, možná soucitně, neboť snad každý si prošel tvrdými bojovými metodami, jejichž uplatnění mohlo polokrevnému v budoucnosti zachránit život. Smích ji splyne ze rtů při zmínce i instruktorském způsobu vedení výcviku, už se zjevně nebál mít drzé připomínky, což se jí líbilo. V táboře se dalo setkat spíš se sarkastickými reakcemi nebo zbytečně nabubřelými reakcemi plných arogantního myšlení a pýchy, jíž předchází pád. Jen málokdo z těch chytrých horáků a horákyň si uvědomoval, že to všechno dělají instruktoři pro ně, pro jejich bezpečí. Aby se vůbec dožili plnoletosti. "Oni...
to nemyslí zle. I když se tak nejspíš chovají. Jen... jen každého připravují na to, co je čeká tam venku."
Boj o holý život. Někdo měl výhodu, obvykle potomci slabších bohů, těch méně výrazných, kteří neumí způsobit takovou škodu. Povětšinou synové a dcery Afrodity, co tak stačila zahlédnout, si vedli v běžném životě dobře - kariéra s lukrativním zázemí, obvykle herecká nebo na politickém dění, kde snadno ovládli pole čaromluvou. "Nikdy nevíš, co po tobě půjde, až budeš venku za hranicemi. Někteří...," ztichne v momentě, co vypustí ono slovo ven. Někteří se nevrátili vůbec, slehla se po nich zem nebo je něco zabilo. Smuteční obřady, kdy se pálila jejich roucha, působily na okolí a nutili každého přemýšlet o budoucnosti. "Instruktoři obvykle znají ostatní nejdéle. Viděli hodně táborníků, kteří se jednou nevrátili z výpravy. Proto jsou tak přísní. Trénují sami sebe, aby se jich další smrt tolik nedotkla."
V náznaku, že opravdu nemá možnost utéct před připravujícím se boji o vlajku, potřese hlavou. Lehké vlnky se otřou o tvář při tom nesmělém gestu, jímž akorát utvrzuje mladíka v tom, že se neschová. "Je to vlastně oblíbená hra. Ukazuješ, co je v tobě, co ses naučil. Využíváš všechno, co máš. Schopnosti...
úsudek, taktické uvažování... Štěstěnu. Většina chce mít po boku potomka Niké, ti přinášejí vítězství, ale těch tu moc není. Povětšinou se je někdo pokouší sabotovat, aby nemohli hrát,"
nakrčí čelo při vzpomínce na minulý boj, kdy krátce před ním všichni ze srubu bohyně vítězství chytli vyrážku, jež je obsypala od hlavy až k patě. Ještě týden se k nim neodvažoval nikdo přiblížit. "Hodně tě to připraví na... výpravy. Protivníci na tebe budou tvrdí. Musí být.
S polobohy se život nemazlí."
Ani s ní, ale u téhle křehce vyhlížející dívky to bylo z jiného důvodu. "A máme tu dobré ošetřovatele. Hébé se o každého stará, mnohým tím prý leze na nervy," zahihňá se při vzpomínce na jednoho instruktora, který na její přítomnost ve svém životě už nejednou pořádně nadával. "Je to bohyně, pomáhá Cheirónovi dohlížet na ostatní. Je velmi milá, naslouchá, když máš problémy." Carly věřila, že ani neumí být zlá, ne jako ostatní bohové na Olympu. Sama tam nejspíš nebude, nerada se dívala, jak si ostatní ubližují. A co hůř - nerada jim chodívala na oči jako připomínka, že věštby se vznáší kolem nich. O životě, o smrti.
avatar
Son of Hephaestus
Počet postů : 20
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Sun Feb 11, 2018 8:38 pm
Ani jemu by neuniklo cosi, co se skrývá za tím úsměvem. Cosi nešťastného. A to si ne vždy všímá takových detailů v lidském chování a ne tolik je schopen číst pocity druhých. Carly mu však sama zcela ochotně odpoví na otázku typickým gestem, aniž by musela říct jediné slovo. Zamračí se, jak se zamyslí, jen na vteřinu, než mu pohled trochu zněžní. To jakmile zjistí, že domýšlet si cokoliv tady na tomhle místě nemá cenu. Ať už je tajemství téhle dívky jakékoliv, není na něj pyšná. Trochu jej zamrzí, že jí nemá jak pomoci. Ačkoliv je mu úplně cizí, nelíbí se mu představa, že se tohle milé děvče kvůli něčemu trápí. Přistoupí k ní a velkou, horkou rukou jí lehounce stiskne pravou paži, jako by se jí snad snažil dodat nějakou nadpozemskou sílu přenášející se dotykem. Ve skutečnosti se snaží o povzbuzující gesto, které by nevyděsilo děvče, které před možná půlhodinou potkal. "Ať je to cokoliv, určitě to nestojí za takhle skleslý úsměv, ne?" pousměje se. Ať schovává jakékoliv tajemství, nelíbí se mu, že se tím musí takhle trápit. Navíc, nikdy není nic tak hrozného, aby to nemohlo být ještě horší? Je to jeho vlastní motivace, která asi ne vždy dokáže motivovat i ostatní - pro něj je to ovšem celoživotní motto.
Samozřejmě, že to instruktoři nemyslí zle. Jistě, že se je snaží jenom vycvičit tím nejlepším možným způsobem. A jemu také nezbývá, než si na to prostě  zvyknout, jít s davem a stát se lepším bojovníkem. Nemusí být nijak geniální, aby si domyslel, proč je to nutné. Minimálně díky jeho poslední zkušenosti s mytickým monstrem, které už nebylo jen součástí mýtů. Trochu hořký úsměv, vyvolaný stále čerstvou vzpomínkou, mu pohasne, když se Carly zmíní o tábornících, kteří se už zpátky do tábora nevrátí. Není si jistý, jak a proč takové výpravy vůbec vznikají, ani kdo je na ně posílán. Na jednu stranu se mu už teď začíná trochu stýskat po okolním světě... Na stranu druhou nezní výpravy jako nějaké bezpečné dobrodružství a stejně, jako jsou z nich táborníci nadšení, se jich i bojí. Očividně se nikdo příliš ochotně nežene do náručí mytických monster, které mohou člověku vyrvat zaživa srdce, urvat mu všechny končetiny, nechat jej jedním pohledem zkamenět a tak dál. Polkne, než promluví. "Stává se to často?" zeptá se, je poznat, že se snaží být při volbě slov trochu opatrný. Neví ovšem, jak jinak by to měl podat. "Že se táborníci nevrátí?" Pomyslí na tolik mladých životů a tolik dětí, které skončily ve spárech něčeho nepředstavitelného. A proč vlastně? Kdo si tyhle výpravy vůbec vymýšlí?
Není nijak překvapený Carlyinou odpovědí. Je mu jasné, že pokud by neměl nějaký opravdu vážný důvod, proč se boje o vlajku neúčastnit, tak do hry prostě jít musí. Pobaveně se zasměje, když mu děvče sdělí, že v táboře probíhají i drobné sabotáže. Přestane, když si všimne vážného výrazu v její tváři. "Netušil jsem, že se to bere až tak vážně," přizná trochu zaskočeně. Pomalu mu dochází, že to, co bral jako hru, je vlastně docela vážná věc a že to pravděpodobně berou ostatní obyvatelé tohoto místa pekelně vážně. "Bože," sklopí při té představě hlavu. "Všichni bohové!" lehce rozhodí rukama, trochu se umírní, aby svou společnici náhodou omylem nepraštil. Samozřejmě, že tvrdí protivníci a obyvatelé jakýmsi způsobem magického lesa jej děsí, ale největší strach má z těch, se kterými skončí v týmu. "Ostatní táborníci mě zadupou, když jim to podělám," sklopí hlavu mezi kolena, viditelně zničen tou představou. Přivážou je na sloup uprostřed tábora a budou si na něj chodit ukazovat - podívejte se na toho vola, kterej celýmu svýmu týmu zkazil šanci na vítězství, protože je úplná nula a neumí vůbec, ale vůbec nic! To bude perfektní vizitka.
Sebe samotného překvapí tím, jak na něj zjištění přítomnosti nějaké léčitelské bohyně vůbec nepřekvapí. Nejspíš si už pomalu začíná zvykat na to, že se nepomátl a že se všechno, co zažívá, opravdu odehrává. Líbí se mu, jak prostě a přesto moc pěkně Carly o téhle bohyni mluví. "Jsem rád, že to vím," usměje se, i když s další větou mu úsměv trochu zhořkne. "Aspoň si budu moct zajít na sezení, až mě půlka tábora bude nenávidět." Se sklopeným pohledem a lehce povytaženým obočím si prohrábne vlasy. Možná by někomu mohlo přijít, že přehání, ale jemu zatím v mysli tančí jen ty nejhorší a nejpotupnější představy.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Louka

za Sun Feb 11, 2018 10:14 pm
Zavrtí hlavou, k jejich štěstí se jich dost vracelo, obvykle i bez vážnějšího zranění. Tu a tam si někdo odnesl na památku jizvu, spáleninu nebo i dočasnou ztrátu paměti, ale ještě nezažila nikoho v roli mrzáka. Už dávno pochopila, že polobohové si nedokážou takový život představit, jejich tělo pro ně bylo vším a bez paže nebo nohy nemohli prakticky existovat. "Jen občas. Někdy... Oni... Ví, do čeho jdou. Vždy to podvědomě očekávají." S povzdechem si přitáhne kolena blíže k tělu, pažemi je objímajíce, jako by se potřebovala zahřát. Nebo jen schoulit do klubíčka a samu sebe utěšovat. "Oni... Co jsem tak pochopila, pak se chtějí rovnat svým idolům, víš? Oddyseovi, Perseovi, Achillovi... Těm, o kterých se děti učí. Hrdiny, co nakonec vystoupali na Olymp a bohové je přijali mezi sebe. Tedy... většinou." Co tak stihla pochopit, někdy se tak nestalo, ale aspoň pro ně rodiče uronili slzu. Bývalo to mnohem víc, než si dokázala představit s ohledem k tomu, jak se někdy ke svým polobožským potomkům chovali. "A když se vrátí z výpravy... Jsou obdivováni. Dostává se jim cti, zkušeností... Jiní na to nejsou," krátce pokrčí rameny při vzpomínce na pár potomků méně významných bohů, kteří se na výpravy nedostávají. Povětšinou se to povedlo synům a dcerám boha války, dětem bohyně moudrosti a jiným silnějším polobohům. Někdy to byla příšera, co je smetla z povrchu zemského. Jindy? Dílo bohů.
Zasměje se, když se ozve Josiahova zaskočenost krutou realitou. "Berou to vážně, ale jen tehdy. Potom...," opětovné krčení ramen, jako by mu nedokázala zodpovědět na nevyřčenou otázku. Zvládla by to, jen ho chtěla maličko napínat. Vzápětí to už nevydrží, na rtech pobublává tichý smích. "Neboj se, každý nějak začínal.
Kdybys viděl, kolik chvástajících se Áresovců skončilo na ošetřovně jenom proto, že se vytahovali... To jsi neviděl,"
protočí se smíchem očima při vzpomínce na tu kupu posledních potomků od Área a jejich zlomené ruce a žebra. "Stačí nebýt všem moc na očích a nepouštět si pusu... jak to říkáte, na špacír?" Dál se hihňá jako malá holka, nemůže si pomoci, i když se jedná o tak 'vážné' téma. Dlaní jej pohladí po předloktí, pokouší se zadržet smích, co se jí stále dere na rty. "Neboj, nikdo se na tebe nebude zlobit. Možná tě dokonce pochválí, jak si na nováčka vedeš!" Něžně ho poplácá po ruce než packu stáhne zase do bezpečí.
Sponsored content

Re: Louka

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru