Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Áreův srub

za Tue Jan 23, 2018 7:17 pm
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Sun Mar 04, 2018 7:44 am
Několikáté přešlápnutí v řadě za sebou na prahu dveří, váha přepadá z jedné nožky na druhou, spodní ret si úporně kouše rostoucí nervozitou, před níž se nedokázala ubránit. Slabá, tak nepříjemně slabá vůči jednomu klukovi, až jí to samotnou děsilo. Měla ho ráda, samozřejmě. O tom, konec konců, nebylo vůbec pochyb. Někdy jí možná pil krev, v duchu mu toužila omlátit polštář (nebo něco tvrdšího) o hlavu, aby se konečně probral a přestal se chovat jako totální blbec. Ke konci dne však musela uznat, že bez toho by to zkrátka a jednoduše nebyl on - Lyonel. Její Lyonel, jak čas od času nabádaly myšlenky, při čemž se neubránila mírnému začervenání ve tvářích. Zasněným pohledem přestávala v podobných momentech vnímat okolí, představy jely na plné obrátky, spouštějíc zajímavé scénáře točící se kolem romancí, jaké touží prožít nejspíš každá holka jejího věku. S randěním neměla tolik zkušeností. Popravdě? Postrádala je. Těch několik krátkých, obvykle nevydařených schůzek končících fiaskem, raději nezapočítávala ze studu, jak neznalá je ve vztazích. I teď, zatímco se culí do blba a palcem si přejíždí po spodním rtu, vzpomínaje na Lyonelovy polibky vtisknuté na její ústa, se v rozpacích pokouší nemyslet na případné následky. Lyonelova poněkud nestálá povaha ji chvílemi děsila. Co když se rozhodne navrátit se do starých dobrých zajetých kolejí? Co když zjistí, že bavit se s ní na veřejnosti je něco tak trpkého? A pobuřujícího? Diskreditujícího?
S prudkým výdechem se zahledí zpět na dveře s dvěma meči přibitými na dřevo. Nejnásilnější srub ze všech, každý moc dobře znal pověst Áreových potomků, bezohledných bojovníků, jejichž cílem bylo provokovat a vyvolávat bitky, v nichž by mohli zvítězit - tedy dokud na scénu nenakráčel někdo od Athény. Jaká ironie - Scotty se s obyvateli tohoto místa příliš nemusela, ve většině případů se jednalo idioty, kteří neuměli prakticky do pěti napočítat. Lyonel... byl jiný. Tedy... někdy. Jindy působil přesně jako jeho sourozenci, povýšený páv, co by mu mělo napršet do nosu. Protočí očima nad touto myšlenkou, ani si nedokázala představit, že by se něco podobného mohlo odehrát. Leda by snad usnul venku, což nejspíš nehrozilo. Kdo mohl, zabral si postel. Rty se zkroutí do úsměvu, brzy měnícím se v tlumený smích. Stačilo si vzpomenout na ty jejich kavalce jak z armádních kasáren, aby jí bylo jasné, že jejich postelovému zázemí připsala příliš kreditu. Popravdě by se nedivila, kdyby měli jedny z nejhorších postelí v celém táboře. Na druhou stranu se to k nim hodilo. Bojovníci asi těžko budou spát na postelích s nebesy.
Sama se o tom přesvědčila, když šla Lyonelovi vrátit jeho deník. Ten deník, kam se toužila podívat a zjistit, zda mluvil pravdu. Prsty už několikrát přejely po hrubých deskách v kožené vazbě, odolávalo se jen velmi těžko. Nakonec... to zvládla. Silná vůle ji ani v tomto nepokořila. Jak by se mu mohla podívat do očí a přitom nelhat? Nehrát si na něco, co není? Zradit jeho důvěru? Právě tyto myšlenky ji přivedly na správnou cestu, kde nehrozil pád do propasti. Nechala mu ho na nočním stolku zatímco se sprchoval. Ještě teď si dokázala vybavit tu neutuchající zvědavost, kdy jen očkem nakoukla do sprch. Chvilková záležitost s balancováním na špičkách, po níž celá zrudlá vyběhla ven. Nezahlédla... prakticky nic. Nic než jeho mlžnou siluetu, ale i to stačilo, aby si domýšlela svoje, zatímco kolečka fantazie se točila na plné obrátky.
Konečně se odváží vejít dovnitř. Hluboký nádech, stisknout kliku a vkročit vstříc osudu. V této chvíli spíš do společenské místnosti, co připomínala spíše zbrojovnu nebo místnost s válečnými kořistmi. Samé štíty, samé zbraně, čas od času nějaký kel, roh nebo celá hlava. Za dne se zdál srub horší než v noci, kdy si podobných věcí nevšímala. Opatrně pohybující se pomalu dostává na schody, kde zjevně nevěřili na zábradlí. Pro bojovníky něco nepraktického, nejspíš rovnou skákali dolů. Několika rychlými, vcelku pohotovými skoky se vydrápe až nahoru, aniž by jí hrozil pád, načež se vydá po paměti k Lyoneolově pokoji, na jehož dveře zaklepe. "Lyoneli... Spíš ještě?" Měla štěstí, že zde byl klid. Většina Áresovců zdrhla do Arény, kde se věnovali své oblíbené činnosti - vyzývat ostatní k boji. A sázení na vítězství.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Sun Mar 04, 2018 11:28 pm
Od událostí onoho večera nespal. Doslova se bál usnout, a tím zapomenou na vše, co se stalo a vniklo mezi dvěma zcela odlišnými táborníky. Po rychlé sprše se usadil ke psacímu stolu a začal zaznamenávat den do deníku sebraného ze stolku, kam ho, bez bezpochyby, sám položil. V hlavě má jako vystláno vatou. Zapomněl, že deník zapomněl. Jak tragické. Zbytek noci strávil neutuchajícím broukáním veselé melodie s marně zasněným pohledem z okna. Civěl na hvězdy jako zbavený svéprávnosti. Sourozenci si nemohli nevšimnout náhlé změny chování, nejdřív si jen dobírali, ale po té, co celou noc prozpěvoval jako slavík mu uštědřili i bolestivé rány pěstmi. Naštěstí na náladě ani trochu neubrali, akorát si na něm při ranním tréninku pěkně vybili vztek z probděné noci.
Vrací se do srubu pár minut před polednem ve zpoceném, přiléhavě bílém triku s vypocenými kolečky pod pažemi a jedním obřím na zádech. Trénoval tvrdě a ustavičně jako po každé, jenomže teď proti němu nestála tlupa rozzuřených sourozenců. V obličeji vypadá, jako by dostal potloukem. Pravá tvář čitá monokl táhnoucí se po celé délce lícní kosti. Má prapodivné zbarvení hýřící vícero barvami. Od bouřkově modré po žlutofialovou šmouhu. Několik ran dostal už včera a dnešek jen další přidal. Kromě obličejového jelita dostal na cestu rukojetí meče do nosu a brady. Ze rtíku ukapávají kapky rudé krve přímo na dřevěnou podlahu Áreova srubu. Naštěstí v něm skoro nikdo není - až na prcky dupající po mravencích na zápraží. Jemným pohozením ruky je pozdraví, aniž by promluvil a vchází dovnitř. Bez zaváhání zdolá schody vedoucí do horního podlaží, kde má pokoj. Cestou si tiskne dlaň ke tváři, musí zatlačit bouli, jestli zítra nechce vypadat jako ošklivá dýně po obrně. Schody kvílí po těžkými kroky stejně jako o sebe skřípou zuby tupou bolestí rozlévající se po tváři. Uprostřed chodby se zastaví, jako by dostal facku od vzduchu. Pěkně prudkou. Hlas se zadrhne kdesi v krku a zorničky se rozšíří překvapením. Nečekal návštěvu. Tohle je.. Je to.. - neví. Neví, co na to má říct. A jestli se zlobit, nebo mít radost. Nepřeje si, aby ho viděla takhle zdevastovaného a domněle slabého. Přesto udělá vstřícný krok k ní, aniž by sjel z tváře dlaní. "Ah- ahoj, Scotty." Uhne zbaběle pohledem. Dost živě si vybavuje včerejšek, nezapomněl na nic. Naštěstí. Ale bohužel jednou usnout musí. Obejde Scotty, aniž se na ní pořádně podíval a otevře dveře k sobě. "Pojď dál." Kývne hlavou do prázdna místnosti a vstoupí dovnitř jako první. Odepne si opasek s připevněným mečem a pohodí na postel. Po celém pokoji má nepořádek a rozházené prádlo. To začne hbitě házet na jednu hromadu, aby udělal místo na sezení. Vypadá nervózně, klepou se mu ruce a přebíhá z místa na místo, ve snaze udělat z pokoje čisté místo a prostředí vhodné dámy. "Promiň, já.. Nečekal jsem tě." Pronese zahanbeně. Mluví tiše. Zná sourozence a určitě si všimli příchodu Scotty. Nedivil by se, kdyby mu právě viseli od oknem chycení za parapet. Nakonec dlouze vydechne. Musí se uklidit a zvládne to během cesty ke dveřím, které zabouchne a opře se o ně. Konečně k ní zvedne obvykle sebejistý pohled. "Potřebuješ něco?" Zeptá se konečně a nepatrně se usměje. Směřuje kroky doprostřed pokoje a přetahuje tréninkové tričko přes hlavu. Nechce páchnout na míle daleko, zvlášť ne teď, když ho poctila její ctěná přítomnost. Odhalí rozložitou hruď i vypracovaná ramena. Promenáduje se u okna, odkud ho skvěle nasvětlují sluneční paprsky. Zvlhlou část látky hodí přes židli a otevře šatní skříň, odkud vytáhne čisté triko v černé barvě. Okamžitě si ho oblékne a veškeré viditelné svalstvo zakryje. Jediné, co nezakryje je pomlácená tvář a zaschlá krev na bradě. Podívá se na ní, neubrání se vzpomínkám na včerejšek. Samovolně se usměje a přejde si po rtech jazykem. Štiplavá bolest připomene rozseknutý ret. Určitě vypadá příšerně. Přiměje se myslet na svůj vzhled, chce vypadat za každou cenu dobře. Jak by ne? Ačkoliv ošetření není podstatné ani důležité.. Zamíří do koupelny. Nechá si napustit vodu do dlaní a omývá opuchlý obličej. Zatíná zuby a drhne kůži. Očima vyprovází krvavé proudy vody stékající do odpadové roury a pak se na ní otočí. Zatřepe hlavou, aby zbavil obličej nepotřebných kapek a vrátí se za ní. Vypadá už mnohem líp, přesto stejně unaveně a zbídačeně.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Mon Mar 05, 2018 12:16 am
V typickém stylu zvaném 'pobuda', zahrnujícím velmi odrbané rifle, které měly víc děr než látky a kolena skrz ně prosvítala jako tvář muslimek v burkách, bílé univerzální tílko, na které si kdysi vykreslila UV perem drobné hvězdy, převážně souhvězdí - známá i ty méně, vyčkávala na svého... koho, kluka? Nejspíš. Kolem boků držela vyšisovaná károvaná košile, co držela po všech těch letech spíš kouzlem než silou vůle, vpředu zauzlovaná rukávy. Bříška prstů přejížděly po plastovém chokeru, který nikdy nesundávala, tolik jí přirostl k srdci, že už patřili k sobě. Zvědavé tmavě zelené oči, působící ve tmě temně šedým dojmem přejížděly po jednotlivých suvenýrech a trofejích z výprav. Pravděpodobně, soudila dle vlastních chabých zkušeností, které znaly svět tam venku jen velmi sporadicky. Nad jednou opravdu nechutnou znetvořenou lebkou, která mohla patřit, dle velikosti, leda tak obrovi, ohrnula rozpačitě ret. Styl Áresovců nikdy nebyl zrovna ukázkový. Preferovali výstavu toho děsu, který cestou skolili, což na jednu stranu chápala, jak pak by ne. Konec konců sama se řadila mezi polobohy, ač ty méně významné, hodné jen... Na to, když má někdo špatný sny a trápí ho noční můry. Už jen ta připomínka nutila blondýnku zatínat packy v drobné pěsti. Věděla moc dobře, kdo tyhle věty nejhlasitěji šíří mezi ostatními. Dokonalí potomci boha války, krvežízniví po každé bitce, kde by mohli sundat protivníka a vymáchat mu obličej v písku a prachu. Pitomci, nepovedlo se jí potlačit úšklebek dávající najevo, co si o té partičce myslí. Chvála to nebyla, ani náhodou. Na druhou stranu nedokázala porozumět předvádění se. Bylo jí cizí, nikdy nesympatizovala s touhou stát uprostřed všeho dění, strhávat na sebe přebytek pozornosti. Kdyby mohla, zůstala by zakřiknutě sedět v koutě a mlčky přesouvala jídlo z jedné strany talíře na druhou.
Nehty zavadí o kůži při poškrábání se na levém ňadru, srdce už jí zase zbytečně nahlas tlouklo rozčilením. Ne, teď se musí uklidnit. Zůstává její povinností dát se do kupy, aby mohla čelit-... Tomu, kdo právě přicházel. "Lyoneli! A-... A-ahoj!" Nepovedlo se. Oslovení i pozdrav vyhrnne, či spíš vypískne samým překvapením. Nečekala jej tu tak brzo. Pokud by to byť jen trochu šlo, klidně by ještě pár minut jeho přítomnosti oželela. Už jen fakt, že zbaběle uhýbá pohledem a raději si hledí podlahy či zdí, ji prozrazoval. Pokaždé upírala oči kamkoliv, jen ne na dotyčného, když byla přistižena při něčem nekalém. Nedokázala lhát. A už vůbec ne někomu do očí. A už tuplem ne Lyonelovi. Párkrát se snažila, ale hlas, tvář nebo nervozitou vedená gesta jí pokaždé prozradila. "J-já tě tu nečekala. Te-tedy čekala, samozřejmě, vždyť je to konec konců tvůj srub. Nemyslím přímo tvůj, ale tvých sourozenců. A vlastně ani jejich, protože všichni jste si tak nějak rovni, až na vedoucího srubu, který je logicky výš postavený. A vlastně je to srub zasvěcený tvému, chci říct vašemu otci, bohu války, že? Áreovi. K-který měl poměr s Afroditou i přes to, že je vdaná za Héfaista, což je bůh ohně a kovářství a-... Můžeš mě, prosím, už zastavit? Když jsem nervózní, začnu mlít a nemůžu přestat." Se zatajeným dechem se konečně zastaví, ačkoliv by byla schopna nadále mlít pantem, dokud by jí nedošel kyslík a následkem jeho absence by se pravděpodobně přivedla do stavu bezvědomí. Mačkajíc si ruce se pokoušela nalézt alespoň část vnitřní rovnováhy, když s prosbou konečně zvedla oči od země. Spolu s úpornou modlitbou pro jednou se propadnout skrz podlahu. V další chvíli ji porazí síla vzhledu, který si Lyonel odnesl z arény. Šokovaně vykulené oči signalizovaly strach umocněný starostlivostí o jeho zdraví podtržené krokem vpřed a packou natahující se směrem k němu. Tu však rázem zastaví, krčíc čelo, až se obočí drobet sťukne o sebe v půlce, rozdělené drobnou vráskou od velmi složitých a hloubavých úvah. Sváděla boj se všemi emocemi, co se jí stihly připlést do cesty - strach o jeho bezpečí, starost plynoucí z otázek, jak vůbec k těm zraněním přišel a zda se nestal něčí obětí. Vztek na všechny včetně něj, protože se nejspíš předváděl. Touhu ho praštit a vynadat mu, jak to zase vypadá. I láskyplné objetí, při kterém by ho nechala položit si hlavu do jejího klína, zatímco by se mu vískala ve vlasech a ve vší opatrnosti jej opečovávala. Emoce, které se jí viditelně proháněly očima spolu s jednotlivými odezvami mimických svalů. "Cos to... Ne, nechci to vědět, protože pak bych se nejspíš zlobila a-... Ne." Rázně zamítne možnost, že by jí to celé odvyprávěl, zatímco by se na něj mračila z druhého kouta místnosti. Frustrovaně vydechujíc spustí ruce k bokům, načež je opětovně zvedne, prohrabujíce si polodlouhé blonďaté vlasy. "Namlátil jsi aspoň tomu druhému tak, že vypadal... přinejmenším stejně?" Alespoň tohle potřebovala vědět. Potřebovala znát odpověď, zda se aspoň ukázkově bil, ač kdo ví o co. Sama mu tím neopatrně dala najevo, že žádný manekýn z přehlídkových mol s vizáží Jamese Deane mu dnes z očí nekouká. Aspoň mu neřekla na plné plíce, jak hrozně vypadá.
Oběma došlo velmi rychle (ač Lyonel byl rychlejší, neboť Scotty z něj stále nedokázala spustit pohled plný zhrození i ukázkového přístupu slibujícím minimálně přetáhnout každého, kdo mu ublížil, polštářem po hlavě), že debatovat na chodbě je asi tak trochu blbost. Proto s přikývnutím souhlasí k pozvání do pokoje, kam proklouzne skrze pootevřené dveře. Do světa bordeláře, ačkoliv sama nebyla extrémní pedant na pořádek, rozhodně to u ní připomínalo čerstvě nastěhovaného člena domácnosti, co se zbavil veškerých krabic obsahujících celý její život. "To-... To nic. Já tě přepadla, je to moje... chyba." Zaražená až příliš rychle odvrátí zrak od dveří do sprchy, které si příliš dobře pamatovala z poslední návštěvy. Ne, nebude se tam koukat. Ani kdyby jí za to královsky zaplatil. Se zhoupnutím na patách kecek se pokouší udržet si tvář odvážného poloboha, který předem nepočítá s negativními následky svého rozhodnutí. "Vlastně... jo. J-já... Totiž... Tak nějak... Uff... Nečekala jsem, že to bude tak složité. Fajn... takže...," na prstech odpočítá tři, dva, jedna, start, než vypustí svou reakci. Tedy spíš záležitost, kvůli které přišla. "Přihlásilajsemsenavýpravuabylajsemvybraná. Avidělajsemtěvesprše..." Vysypalo se to z ní nečekaně rychle, až sama nad tím vykulí oči. "Promiň?" Omluva na konci toho asi tolik nespraví, ale možná... Možná by mohla.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Mon Mar 05, 2018 1:44 am
Potkat Scotty ve svém srubu, je jako potkat motýla v kanálu. Nečekané a podivné zároveň. Svraštěné obočí doplňuje zmatení v očích, kterými kreslí po zdech a podlaze raději, než by je zvedl výš. Ještě není připravený mluvit o citech, ani je nechat viset v očích. Co kdyby si toho všimla? Byl to jen polibek. Krásný, horký a mrazivý zároveň. Pomíjivý jako sen. Zatřepe hlavou mírně přepadlou v bok. Zpevní tělo, aby nepůsobil dojmem ustrašené slepice. Nikdy emocím nestál čelem a nestojí ani teď. Vyhýbá se jim, co jen může. Proč mu to neusnadňuje? "Nečeka.." Nechá zbytek věty zmizet v prázdnu, semkne rty těsněji k sobě a zvedne k ní vyčkávavý pohled. Zase mele. Zastihne sám sebe v žoviálním úšklebku, proto klopí koutky níž a pobaveně zvedne obočí. Chrlící slova k ní neodmyslitelně patří. Kamarádil se s ní dost dlouho na to, aby si na tuhle zlovlastnost dokázal zvyknout. Alespoň v rámci možností - na žvatlání si nikdy nepotrpí. Je mužem činů. Ne slov. Přesto nedokáže utnou přiliv tepla do tváří čelem k blonďaté roztomilosti na nohou. "Nemůžu." Broukne odmítavě. Sice rád pokřikuje rozkazy, ale zaposlouchá se do jemného hlásku tak moc, že sotva vnímal, co říká. "Líbí se mi, jak žvatláš, když si nervózní." Pokrčí rameny nadlehčeně s mile uneseným pohledem. Snaží se ulevit té dusné atmosféře. Oba jsou značně nesví a zaražení. Uleví se mu, nenechala ho v tom samotného. V ničem ho nikdy nenechala samotného. /Spolu až navěky./ Vzpomene si na jedno z dávných hesel dvojice kamarádů. Je zvláštní, jak věkem slova získala zcela odlišný náboj i původní myšlenku.
O půl krok ustoupí vzad, jako kdyby se téměř bál reakce na zhuntovaný obličej. Jindy tak perfektní a dokonalý - dnes zbarvený krví, prachem a pachutí potupné porážky. Při tréninku se nesoustředil, myšlenky ho odváděly daleko. Jako příliv mušle od břehu. Odvrátí tvář ke straně a nechá spadnout ruku podél těla. Vystaví se Scotty v celé své domlácené kráse. Slyší starost v jejím hlase. Hřeje ho, ale brání se o to víc. Obrní se před tím teplem, které svádí do zajetí. Neklidně se otřepe. "To je fuk." Ohradí se protivněji, než bylo nutné. Ale trénink a boj je něco, do čeho se plést nebude. Nechce, aby se o něj bála a nechápe, že na tenhle strach je již pozdě. Dost možná jednoho dne zemře, nesmí se k němu tolik vázat. Bolest a ztráta bude o to horší. "Jsem v pohodě." Zamumlá, když kolem ní prochází do pokoje. Malé, úzké království toho moc nenabízí. Kromě dřevěné postele s matrací se v místnosti nenajde místo pohodlnější. Vybavení je ze dřeva, opotřebované a většinou rozmlácené. Výbuchy vzteku ventiluje mlácením do nábytku. Šatní skříň nemá dveře a trčí z ní vymlácené panty. Psacímu stolu chybí vrchní šuplík.
To když se jednou Natanael opil a bavilo jej páchat škody v bratrově pokoji. Poházené prádlo několika rychlými hody naháže za postel, kde se kupí už pěkná hromada špinavého prádla. Dřív nebyla vidět, jenže teď je vysoká skoro jako samotná postel. Stydí se tiše, nechce si dál sypat sůl na hlavu. Nezačne uklízet ani počínaje dneškem. Pf, ani ho nehne. "Jo, tvoje chyba." Zamumlá pobaveně, než odchází do koupelny. Udělá ze sebe člověk a vrácí se zpátky za ní. Zajímá ho, co ji sem přivedlo. Přišla mu říct, že včerejší noc byla chyba? Že ho nemá ráda víc než kamaráda? Z otázek ho rozbolí tvář i hlava. Nakonec se přemůže zahledět Scotty do tváře a namíří rukou k posteli, jako kdyby chtěl postel zastřelit. "Sedni si. Já.., já nejsem dobrý hostitel." Odkašle si a zběsile pohodí rukama ve vzduchu. "Chci říct.. Chovej se jako doma. Nebo tohle se aspoň říká." Uchechtne s protočenýma očima. Přijde si hloupě, vypadá hloupě.. Proč se vždycky vedle ní cítí hloupě a nedospěle?
Srdce se mu rozechvěje s přívalem slov. /Cože?/ "Cože?!" Rysy tváře ztvrdnou, jak urputně zatne tváře. /Co?/ Hlas uvnitř hlavy se mísí se skutečnými slovy. "Jak přihlásila?" Přeskočí mu hlas. Zatne vzdorovitě pěsti. S mimickými svaly si pohrává přísný výraz a deformuje již zohavenou tvář. I přesto je Lyonel okouzlující Quasimodo, co pohazuje hlavou na znamení nesouhlasu. "Jak vybrali?" Jak? Jak? To jediné rezonuje v hlavě jako ozvěna. Tohle nemůže myslet vážně! Chloupky na zátylku se zježí strachem, ačkoliv o nic nejde. Zatím ne. "Zbláznila ses?!" Vyjekne na ní. Trochu se utrhne a působí jako strachující se otec. Rozladěně se zvedne. Přechází po pokoji, jak by mu ujel autobus a čekal na další. Jednou rukou se hladí ve strništi - přemýšlí. Nepostřehne ani zmínku o sprše, zrovna to teď není důležité. "Fájn, můžeme si vymyslet, že jsem ti zlomil ruku. Nebo máš mořskou nemoc." Zarazí sám sebe. Rychle došly nápady na záchrannou výmluvu. "Blbost." Kousne se do rtu a založí ruce na hrudi nepřestávajíc přecházet po pokoji. "Co chřipka?" Vykřikne, když na to kápne a otočí se důležitě k ní. "Zvládneš zahrát chřipku, že jo? Prostě budeš kašlat.. Takhle." Mluví rychle, bez dechu. Prostě plaší, ale to je způsobené tím, jak moc se o ní bojí. Názorně zakašle a sedne si vedle. Ruce položí na ramena a zatřepe s ní. Panikaří. "Zakašlej!" Přikáže zoufale. Začíná mu docházet, že se chová jako pitomec. Poraženě vydechne a sklopí hlavu. "Nemůžeš riskovat svůj život, Scotty." Rázem mluví tiše, smutně. Skoro bez života. Ještě o ní nepřišel, ale už se smiřuje s tím, že přijde. Pesimista jeden.. "Nejradši bych tě..-" Zaškrtil? Políbil? Zmlkne a prudce vstane. Chňapne po meči a hodí ho po ní. Musí si uvědomit, že se neumí bránit. Neumí skoro nic! Je pravděpodobnější, že zvedne meč silou vůle než paží. Přejde k oknu a zahledí se ven. S tímhle faktem se nesmiřuje snadno. Má strach. Ne o sebe. O NÍ! Co když.. /NE!/ Nespustí z ní oči, bude ho mít furt za zadkem. Nedovolí, aby se jí něco stalo. Ochrání Scotty i za cenu vlastního života.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Mon Mar 05, 2018 3:09 am
Čekala, že se vyjádří. Podobné reakce obvykle zahrnovaly úšklebky, pobavená odfrknutí a egoistické řeči o tom, jak někdo jí podobný nepřežije za hranicemi ani pět minut, natož delší čas, který výprava obvykle vyžadovala. Dokonce už počítala i s výsměšným chechotem na celé kolo, instinktivně už začínala hrbit ramena, jako by jí to snad mohlo pomoci ochránit se. To, co vzešlo z jeho rtů? Přesný opak. Nutil ji seknout očima Lyonelovým směrem a propichovat mladíka tmavými kukadly, sotva ledovými a ostrými jako krápníky v jeskyni. Spíš jako brčálem zbarvené jezero plné chaluh, tudíž žádná výhra pro blondýnku špulící spodní ret v odmítavém postoji. "Tak to bacha, já nejsem žádný blázen, Lyoneli!" Prudké houknutí, objevivší se zničeho nic, se nese spolu s polštářem mrsknutým proti němu, což byla první věc, kterou měla na dosah ruky. "Nejsem a nikdy jsem nebyla, to už nikdy... NIKDY neříkej!" Hlasem se prosévala bolest, příliš rychle ztrácela sebekontrolu. Pokud něco nesnášela, pak obdobné škatulkování její osoby do boxu s vyumělkovaným nápisem Blázen. Nebyla jím, nikdy se za něj nepovažovala a nehodlala s tím začínat jen kvůli němu. Ukazováčkem celou dobu míří na něj ve snaze dodat svým slovům potřebnou sílu a váhu, aby si pro příště rozmyslel, zda ho napadne z úst vypustit podobná slova. V očích probleskuje elektřina rozhořčení, prudkým zavrcením hlavy jasně dává najevo postoj, který momentálně zaujala. Včetně paží složených na hrudníku. "Ani mě nehne. A nemysli si, že to zkusíš po zlém. Možná vypadám jako že nic neumím, ale v tomhle stavu ti klidně jednu do nosu vrazím," zavrčí v chladnou odpověď, bradičku hrdě pozvednutou, jako by mu dávala na výběr, ať si to zkusí. Ať riskuje její slova a přesvědčí se o nich na vlastní kůži. Věřila si? Docela jo. Připomínal zbité štěně a i když se mohl pyšnit tvrdším výcvikem, momentálně by jí nejspíš stačilo praštit jej do žaludku, aby se svezl na zem v křečích. Což neměla v úmyslu. Ale kopanec by zajisté zvládl pobrat.
Přesně tohle byl její styl - seknout se, zašprajcovat se na místě a odmítat se pohnout jakýmkoliv směrem. A pokud se rozhodl na něčem trvat, o to víc ji nutilo učinit pravý opak. Zatvrzelá mu tak vrací pohled, čelist tiskne k sobě. Stisknutou ji drží o to úporněji, když se po ní chce způsobné tuberácké zakašlání. "Zakašlej si sám." Prsknutými slovy dává více než dobře najevo stanovisko, z něhož nehodlá ustoupit. "Na tu výpravu jsem se přihlásila, když jsem na tebe byla naštvaná. A než mi začneš skákat do řeči-...," namíří na něj ukazováček v rozkazovačném gestu, jak nyní sehrávala roli nezávislé ženy, která ke své ochraně nepotřebuje nic a nikoho, tvrdošíjně riskujíc, že jí ho tak akorát zlomí. "... To, že jsem na tebe nebyla naštvaná před chvilkou neznamená, že nejsem teď. Vyjasnili jsme si svůj vztah, i když v tom mám sama pořád guláš. Ale... Já tu nemůžu trčet po zbytek života, Lyoneli! Prostě... nemůžu..." Do hlasu se začínala vkrádat melancholie, trpkost pocitu méněcennosti a fakt, že se nikdy pořádně nepodívala ven. V očích se hromadí slzy, prudké oddechování značilo, jak těžce zvládala svou úlohu. Prsty prohrábnou polodlouhé světlé vlasy, několik pramínků tak odstraní z očí. Spodní ret si jako obvykle hryzala, dělala tak pokaždé, když se cítila zahnaná do kouta nebo se svíjela nervozitou. Až tehdy zvedne pohled doprovázený prudčím výdechem. "Pochop mě, prosím. J-já... žiju tady od malička. Vyrostla jsem tady. Nic... Defacto nic jiného neznám. Nevím, co je škola. Nemám ponětí, jak vypadá lidský svět. J-já... tehdy... když jsem se vrátila ze své poslední výpravy... Přísahala jsem si, že už nikdy na žádnou nepůjdu. A kam jsem to dotáhla, hm?" Dlaněmi práskne o stehna, sama začne připomínat tygra zavřeného v kleci. Potřebovala křičet, dát najevo své pocity. "Všichni ze mě mají srandu. Nikdy jsem nic nedokázala. Jsem... neužitečná. J-já... se už nechci schovávat, Lyoneli. Nechci být srab a zavírat každé dveře, které poskytují nové možnosti. Nechci... nechci, aby ses za mě styděl. Už nikdy, Lyoneli." S rozporuplným výdechem z ní alespoň z části opadne ta tuna provinění, které si s sebou táhla. Jako by odhodila opravdu těžký kámen.
"Je to jen... malá výprava. A slyšel jsi, vrátí se nás sedm. To... to je dobré znamení, ne?" Snažila se vložit do svých slov trochu optimismu, ač to vyznívalo kapku strojeně. "Já už odmítám sedět na zadku jako nějaká... slepice. A jestli si myslíš, že nevidím ty tvoje obavy, tak to se pěkně pleteš. Sama mám strach. Bojím se toho, co je venku, samozřejmě. A taky se bojím o tebe. A to si piš, že bych si pro tebe došla do podsvětí, žádnej Kerberos by mě nezastavil," máchne mladíkovým mečem jeho směrem, jako by se jednalo jen o delší párátko, ač jeden prudší pohyb jí div nevykloubí ruku. "Co? Co bys udělal, hm? Zabil mě?" Na důkaz toho, že se ho ani trochu nebojí, pouze stiskne rty do přísné linky hodné učitelky na základní škole. Ještě chvíli mu oplácí pohled, než se stáhne a podá ten nejméně racionální důvod, proč opustit tábor. "Navíc potřebuju nový walkman. Ten... můj se... utopil." Spolu s kazetami jejích milovaných písniček.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Thu Mar 08, 2018 1:56 am
V reakci na prudké houknutí z dívčiny strany trhne rameny a zády se oddálí. Polštář naráží do hrudi, kde jej zachytí a sevře v pevném náručí. Rozhoření ventiluje skrz vatové polstrování, kdy do měkké vycpávky zatíná dlouhé prsty v ocelovém sevření. Vnitřně zuří, zběsilou gestikulací ne jednoho děsí, ale tohle téma je příliš citlivé, aby jej mohl řešit otevřeně. Strach ze ztráty její osoby je příliš silný. Mnohem přijatelnější možností se zdá být to, že Scotty chtě nechtě ublíží. Potlačí odpověď těžkým polknutím. Nejradši by dál hlasitě trval na jejím bláznovství, jenže mu nedává vhodné příležitosti. S prudkým výdechem pohodí rukama značně rezignovaně polštář spadne na zem. Zamotaný kruh, z něhož se nevymaní. Jako kdyby k sobě násilím tlačili dva opačné konce. V téhle věci se nikdy neshodnou. Odmítá ustoupit a tváří se snad o kapku víc tvrdohlavěji než ona. Odvrátí tvář v jasně odmítavém postoji. Nesouhlasí, ale ještě víc ho štve, že Scotty rozumí a chápe ji na té nejprimitivnější úrovni. Nedokáže si představit, jaké je žít celý život v táboře. Nechodit do školy, nekrást sladkosti a zažívat naprosto obyčejné momenty dětství. Jak v městském prostředí, tak na kráse venkova. Urputně zatíná špičáky do spodního rtu, aby odolal samovolnému přikyvování ve znamení pravdy, kterou nehodlá přiznat. Ustoupí o krok blíž k posteli, aby mohl zřít meč do ruky. Nejdřív s ním jen výhružně napřáhne, když vyhrožuje v plané nadávce. Počíná si bezradně. S ní očividně nic nepohne a rozhodla se. Právě to odhodlání na Scotty obdivuje a vždycky to tak bude. Přelétne po těle pohledem. Jak by se tak křehké a krásné stvoření mohlo postavit těm stvůrám venku? Rozporu plně uhne očima z její tváře. Jindy by byl pyšný, jak silná osobnost se z ní stává, ale nedokáže se tvářit, že je s tím rozhodnutím za dobře. Zdá se mu unáhlené a nelíbí se mu myšlenka, že tohle impulzivní chování je kvůli němu. Nechá na sebe dopadat slova jako proud studené vody. Stojí v očistci za předchozí skutky a chování, které se vrátilo pro kompenzaci na následky minulých rozhodnutích. Zarazí ho použité podstatné jméno. VZTAH. Zašpuntuje ho v uších odmítaje jej opustit. /Vztah?!/ Nemají vztah! Ani jeden z nich nemůže mluvit o vztahu. Ten vypadá jinak. Ne, rozhodně Scotty nemůže nabídnou plnohodnotný vztah. Není připravený. A po pravdě velká láska je to poslední, o co stojí. Už takhle má zaplavené smysly vším možným. Scotty se zmocnila jeho hlavy, patří ji myšlenky, možná už i srdce. Kdy na ní myslí celé dny, večery, mnohdy noci.. /Nemáme žádný vztah./ Odpoví hlasu srdce nepřipouštějíc si nic tak hřejivého k tělu. Nezaslouží si Scotty. Co by s ním dělala? Akorát by jí ubližoval. Neustále dokola. Nevyrovnal se s tím, jako se nedokáže vyrovnat s faktem, že se na výpravu přihlásila kvůli němu. Přival výčitek ho svalí jako lavina. Sklopí uši a zkroušeně svěsí ramena. "Chceš, aby se cejtil mizerně?" Zvedne zraněně pohled, skutečně mu přijde, jako kdyby mu tohle dělala schválně. "Jsi pořád ještě dítě, jestli se chováš na truc takhle nadutě." Záměrně protivně zkřiví tvář. Možná je dobře, když na něj bude naštvaná. Zlobí se na sebe stejně. "Nemáš se na mě ohlížet. Po mně ti může bejt fuk." Stále pokračuje stejným za uši tahajícím tónem, kdy je zcela zřejmé, že se od sebe snaží Scotty odhánět. Lyonem s pevným zabýčeným pohledem, pálící ostrá slova s nepřístupnou tváří, přesto něžnýma očima zračící strach a obavy. Mrzí ho, jak o sobě pochybuje. "Za ty roky jsem tě nepřinutil se cítit výjimečně?" Položí mrzutě otázku. Od té doby, co se poznali se v ní snaží vzbudit kapku sebevědomí. Chvíli měl pocit, že se mu to daří, jenže teď před ním stojí jako balíček nervů se spoustou pochybností. "Protože ty jsi výjimečná, Richardsonová." Hlas o stupeň zhrubne, když po ní hodí rozvášněně mečem v pouzdře. "A jestli tohle opravdu chceš, tak to dělej hlavně pro sebe..." Utne rázně větu, i když to vypadalo, že se jal pokračovat.
Žaludek obrací myšlenka, že je to vlastně pravda. Styděl se za ní, možná stále stydí. Ale není to její chyba. Scotty je dokonalá. Tak moc dokonalá, že by po jeho boku uvadla jako květina. "Ne pro mě.." Houkne tiše. Musí získat vlastní sebevědomí. Pokud chce výpravu, má ji mít, přestože s tím nesouhlasí. Život druhých řídit nemusí, zvlášť když má starosti s vlastním. Dneškem pro sebe získala vlastní zodpovědnost a víru, jenž do ní vkládá, ačkoliv to nedává znát. Nedokázal sám se sebou žít, pokud by bylo Scotty ublíženo a nechala ho samotného žít s pocitem, že tohle dovolil. Takhle alespoň zmírní chmurné myšlenky končící smrtí pronásledujícího jako noční můry i za denního světla. Do žil vjede toxická pozitivita z tónu hlasu, kterým k němu promluví. Snaží se zahnat tu negativní energii, kterou kolem sebe nevědomky vytvořili, tíží na prsou jako cejch hanby. Jak mohl dovolit nechat Scotty vyrůstat v neustálé pochybnosti, že není dost dobrá pro ostatní? Vykašlal se na ní. Možná mu to takhle osud vrací. Riskem bezpečí osoby srdci nejmilejší. "Pokud někoho z nás nerozpůlí." Kysele zabručí proti jejímu obličeji, ale už se konečně usměje, čímž rozhání bouřkové mraky nad jejich hlavami. Nechce se trápit, ne před ní. Nadávat si a zpytovat svědomí může v noci, když nespí. Skvěle vyplní čas mezi nocí a ránem, kdy bdí. Mohl by hravě konkurovat lesní sově. Dnes sově po srážce s kmenem stromu. Nelze přehlédnout modřinu ani otok pod okem, který se víc a víc rozlévá přes tvář jako červeno fialová skvrna od vína. "Oba máme strach, protože nám na sobě záleží. Ale ty uvědom, že si pro mě nejdůležitější a radši bych se utopil, než tě ztratil." Zavře oči pod náhlým náporem emocí. Radši se rozkročí se smíchem k posteli. "Ne, ale udusil!" Vyštěkne hravým hlasem a povalí Scotty na postel s polštářem v ruce na před tlačíc ho k jejímuu obličeji, sotva dořekne poznámku o walkmanu. Utopil se? Něco mu říká, že za tohle taky může. Skočila přeci za ním do jezera, dost možná jej při té příležitosti utopila. Provinění? Ne, tahle vlastnost mu začíná být rychle cizí. Plně se věnuje Scotty, naráží polštářem do blonďaté hlavy chichichotajíc se, když prsty jedné ruky trápí žebra na bocích. Šťastně se směje, tohle mu chybělo. Drobné pošťuchování a tělesný kontakt s nekončícícm smíchem, dokud se únavou nehroutí jeden vedle druhého. V tomhle případě klesne on zády na postel vedle ní. Ruce si položí dlaněmi dolů na hruď a natočí na ní hlavu, když smích utichne úplně. Dívá se jí hluboce do očí se rty pevně semknutými. Svět kolem se točí a on pohledem hypnotizuje protější rty. Chce se jich dotknout, ale zároveň ví, že je tohle dávno zakázané. Nechce Scotty ublížit jako každé druhé dívce, na níž do týdne zapomene. Jak ví, že tohle bude jiné? Přesto v něm vítězí sobec, když se k ní natočí celým bokem a rukou si začne pohrávat s pramínkem vlasů spadající Scotty do tváře. "Jsi krásná." Šeptne omámeně. Jemné rysy tváře ho dokázaly dostat při každé příležitosti. Stará city nikdy úplně vymizí, i když se hrany dřívější lásky dávno obrousily.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Thu Mar 08, 2018 6:37 pm
Dítě... Nebyla dítě, už ne. Chápala však, proč užil tohoto označení. Proti němu byla dítětem. Prakticky celý život zůstávala v bezpečí tábora, za hranicemi, kde číhalo zlo. Nepoznala jiný svět než ten, ve kterém vyrůstala. Mohla mít kolem sebe tuny mečů, štítů, šípů i kopí a přesto to znamenalo nic ve srovnání se světem smrtelníků, kde každého zocelovaly nástrahy života včetně platby daní, nájmu, za jídlo, školné... Cokoliv, co šlo mimo tábor. Nakonec se téměř každému zdál život zde tak trochu idylkou vůči tomu, co je čekalo opodál. Žádná auta, žádné pády výškových budov, žádná vykolejená metra. Žádné úkoly z matematiky ani laboratorní vědy v hodinách biologie a fyziky. Žádní rodiče, co nikoho nikam nepustí, protože mají o své potomky příliš velký strach. Nic z toho neznala. Nevěděla, jak zní hřejivé 'dobrou noc' od matky, ani jak vypadá takový polibek na čelo. Do zelených očí vklouzlo ublížení zapříčeněné jedním slovem - dítě. To, které ji odsuzovalo. Které jí říkalo, že ve srovnání s ním nezažila nic. "Nebudu se zavírat do skříně jenom proto, že ti to přijde jako nejlepší nápad. Na to zapomeň," bojovně vystrčí bradičku vpřed, ač původní hrdost se už, zdá se, vytratila z jejího aktu zachování si špetky důstojnosti, co se jí tak rychle vytrácela ze zaťatých pěstí. Pohled odvrátí hned, jak se na jeho tváři usadil ten odporný škleb, dokazující Scotty, že by ji nejradši považoval za malou ubohou sestru, mladšího, věčně otravného sourozence.
To až věta, že jí může být ukradenej, ji zastaví. Šokoval ji těmito slovy, tak odporně lhostejnými vůči tomu, co cítila. Ani netušila, kdy napřáhla ruku, aby mu vrazila facku za takový přístup. "Kdybys mi byl fuk, nikdy bych se nenamáhala. Nikdy bych se nesnažila. J-jak... Kde bych jinak měla motivaci? V sobě? Ne, takhle to u mě nechodí. Mojí motivací jsou ostatní. Ty jí jsi. Kvůli... tobě jsem skočila do té děsně ledové vody. Kvůli tobě jsem se přihlásila na tu výpravu. Kvůli tobě tu teď stojím a říkám ti tohle všechno, protože mě nemůže motivovat nic víc než ty sám. Nikdo jiný. Nemám... nemám potřebu dokazovat nic sobě nebo otci." Kdo ví kdy se jí do očí nahrnuly slzy z tak nešťastného počínání. Trápil ji a její prudce lapaný dech dokazoval, jak těžké je pro ni potýkat se s pocitem bujícím uvnitř hrudi, kolem níž obtočila paže. Věděla, že sama by zůstala zalezlá v bezpečí, neodvážila by se vystrčit nos. Porušila tohle svoje pravidlo. Proč? Kvůli němu? Možná se měla víc soustředit na sebe, ale až příliš dobře měla na paměti, že pak by se na všechno vykašlala, což bylo nejspíš to, po čem Lyonel toužil. Aby se umoudřila a zůstala tady jako další z řad strašpytlů.
Zvedne oči od studia podlahy pod jejich nohama, když se ozve. Nejdůležitější? Skutečně jí byla. Už se nadechovala k odpovědi, ale rázem skončila povalená na posteli, v kukadlech zračící se šok. Tváře zrudly pod náporem rozpaků, dech se stal mělčím, povrchovým, když ji zaskočil. Nikdy neučinil tak dominantní krok, který by mohl skončit... Nejspíš tím, o čem si v Afroditině srubu děvčata šeptají s tichým smíchem. Zvědavost rychle utlumí ve smíchu, když jí začne lechtat na žebrech, až vypískne, pokoušejíc se mu zastavit ty protivné ruce, které ji nutily neustále se hihňat. "Dost, dost, dost, prosím! Vzdávám se! Sly-slyšíš?" Konečně to toho zanechal a blonďatá dívka se mohla zhluboka nadechnout. Pootevřenými rty unikaly jednotlivé nádechy a výdechy, oči držela zavřené pod pevně stisknutými víčky, než je upřela na strop nad nimi. Ten jeho nezdobily hvězdy a celá souhvězdí, která si tam už jako malá namalovala. Ráda se ztrácela ve hvězdné obloze, pomáhala ji usnout, držela nad ní stráž. Tehdy se cítila nejblíž k otci, kdo ví z jakého důvodu. Dotek na tváři jí přinutil pohlédnout jeho směrem, natočit se k Lyonelovi čelem, díky čemuž se přetočila, podobně jako on, na bok. "Tahle ohraná věta mě má přinutit cítit se výjimečně? Selháváte, pane, na celé čáře. Vidím to na nula bodů. Zkus to znovu." Z části si z něj utahovala. Z té druhé... ne. Sám mluvil o výjimečnosti a přitom se nesnažil. "Zkus to znovu a možná tě požehnám polibkem, bojovníku."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Thu Mar 08, 2018 10:48 pm
Zacpat si uši, aby všechny ty řeči neslyšel? Jo, nejspíš právě tohle měl udělat. Pohledem dlouhodobě fixuje dřevěnou zem patřičně zastrašen oči pozvednout výš. Ukázat zklamaný pohled? Neexistuje. Celou věc si zformuloval po svém. Určité věci si vykládá špatně a nedochází mu pravý význam slova. Většinou jimi plýtvá, než by se je snažil chápat, jak se správě chápat maj. Přijde si uvězněný ve friend zóně, kam se pohodlněji zaškatulkoval sám. Vidí v něm motivaci? Odjakživa mu přišlo, že se zhostil role staršího bratra. Dával na ní pozor, bránil před ostatními chlapci a velmi vulgárně vyhrožoval jejímu potencionálnímu nebezpečí. Zdaleka nic romantického, ani času maratón na vztahu těch dvou podle všeho nic nezměnil. "Neříkej mi takové věci." Zabrblá neslyšně víceméně pro své uši. Špatně si vyložil karty, se kterými za ním přišla Scotty hrát. Věčný ignorant opět nezklamal. Zabedněná hlava, která nepozná, když mu dává pěkná holka signál. Většinou bývá on, kdo opačné pohlaví dobývá. Dívky se snaží okouzlit denně. Flirtuje s nimi s tím svým rošťáckým úsměvem, jemuž nejedna snadno podlehne. Ale pokud jde o Scotty? Chová se jako poblázněný školák, co se bojí vzít svou první dívku za ruku, protože se bojí odmítnutí. V jeho případě nejde jen o odmítnutí, hrůzu mu nahání, že tohle chvilkové pobláznění rozbije už tak nestabilní mosty vzácného přátelství. Hazardovat se srdci ostatních děvčat a je nic v porovnání s tím ukrást srdce Scotty. Už pro dobra ní by se měl snažit být vzorným bratrem, k němuž vhlíží a motivuje ji.  Nakonec se je dobře, že to tak Scotty cití. Netřeba se trápit, když mu trochu ušetří bolesti. Odpírání touhy bývá pro sobce nejhorší. Nesnáší po něčem toužit a nemoci to mít. Trhá mu to žíly - zvlášť teď, když vedle ní leží, po bitvě s polštáři, a myšlenky ho nabádají přitisknout se blíž. Zatím zvládá boj sám se sebou, kdy se natáhne pouze rukou, aby srovnal neposedný pramen vlásku za ouško. Bříška prstů putují po horké tváři přes líce až k hraně čelisti, po níž sjede prsty, jako by se dobrovolně vzdal příležitosti. S nicneříkajícím povzdechem si začne sedat na postel. Nohy přehodí přes okraj a k ní se nastaví zády. "Jinak to říct neumim." Odpoví krapet nerudně. Nechce se snažit. Nebude se snažit o něco, co k ničemu nevede. Nemůžou spolu bejt. Jsou přátelé. /Přátelé.. Bratr a sestra.. Pitomče, jak sis mohl myslet?/ Kousne se do rtu, neodvrací hlavu. Nedívá se na ní přes rameno. Zajímavější je pohled na protější stěnu, kde visí několik plakátu s přírodou a ledními medvědy, jimiž je uchvácen od nepaměti. /Ne, tohle nejde. Není pro mě./ Zaslouží si lepšího. Chytřejšího, milujícího a hlavně hodného. Přesný opak jeho. Stejně mu nejspíš rozbije nos, ale přesto lepší možnost než rozbíjet nos sám sobě. "Možná bys měla jít. Musíš se připravit na výpravu. A- a.. A tak." Rozmáchne rukou, aby poukázal na všechno okolo - naleštění meče počínaje. Umí vůbec s mečem. Nepamatuje si, že by viděl Scotty šermovat. Propásl toho tolik, že si nemůže nechat další roky upláchnout kvůli "jedné" - krasné, dokonalé, téměř osudové - puse.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Áreův srub

za Thu Mar 08, 2018 11:08 pm
Celý ochladl, opět. Byla by slepá, kdyby si nevšimla těch nahrbených ramen i způsobu, jakým k ní hovořil. Znala tyhle jeho reakce až moc dobře, nesetkala se s nimi poprvé a nejspíš ani naposled. Odháněl ji, když už si nacházela cestu k němu, k jeho srdci. Náhle vytáhl sečné zbraně zpoza štítu a začal se jimi ohánět jejím směrem. Zrazená, proč tak nyní činí, stiskne rty k sobě do uzounké linky, viditelně trpící jeho slovy. Ne, slovy ne. Hlasem. Tím hlasem, co jí ještě před chvilkou říkal, jak je krásná. Tím, který po ní dříve žádal přátelství pod hvězdným nebem. "V tom případě budeš navěky sám." Tentokrát se jala Scotty ublížit jemu, aby podobně jako ona trpěl a později litoval svých slov a činů. Ta věta ji dusila, škrtila ji, zatímco se pokoušela chytit dech do plic pálících podivnou směsí hrubosti, s níž svou odezvu vyhrkla. Dlaň se rozhořela pod dotekem kůže v dekoltu, srdce bolestivě tlouklo v rozhořčení, že si znovu ubližují. Paličatí jako mezci, ukázková tvrdohlavost z nich sršela. Nebyla to pravda, jen blondýnce se zdala tato fráze otřepanou, výsměšnou vůči tomu, co jí pokaždé říkal. Necítila z ní nic výjimečného. Krásná... tuctová kráska bez sebemenšího náznaku čehosi speciálního. Nejspíš ani netušil, jakou barvou očí se může pyšnit. Nebo jakou vůni používá. Jaká květina jí doprovázela při výletech po mýtině, kde si tančila v doprovodu nyní již mrtvého walkmana. Pravděpodobně se nezajímal, čím by chtěla být, kdyby žila ve světě smrtelníků. Nestál o to, jak se upozorňovala zaťatými pěstmi a prudkými nádechy. Matrace se zhoupla pod náporem úsilí, s nímž se zvedla z postele, na které do této chvíle pobývala. Mohl ji políbit, připomenout si ty ukázkové momenty něčeho víc. Ale kdeže. Při pohledu na jeho záda jasně viděla, že nestojí o žádnou z přeskočených jisker. Že je mu ukradené, jak moc jí ublíží, protože pro něj byla ta chvíle pomíjivá, jen další epizoda v jeho životě, nic víc. V táborovém životě, protože pak? Jednou si nevzpomene. Zapomene. Protože... je to lepší.
"A ty potřebuješ prázdnou postel pro jednu ze svých děvčat." Kdo ví kde se v ní vzala ona ublížená slova, štěknutá prudčeji, než měla původně v úmyslu. Představa, že za chvíli její místo nahradí jiná holka z tábora ji ničila. Nutila ji instinktivně rychleji mrkat, aby zahnala nepatřičné slzy, zatímco se chystala k odchodu. Nikoliv po schodech, jak očekával. Pokud mohla, pak si pokaždé vybrala vlastní ukázku umanutosti, s níž dokazovala, že se nehodlá řídič manipulativními plány. Několika rychlými kroky přejde k oknu, vyhoupávaje se na parapet, přes který přehodí nohy. Předtím, než sklouzne po okraji dolů a seskočí na zem, se jen nakrátko zastaví s tichým šepotem. "Artemis měla pravdu. Klukovi jako ty je dívčí srdce ukradené. Sobče."
Sponsored content

Re: Áreův srub

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru