Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Knihovna

za Tue Jan 23, 2018 5:08 pm
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Sun Feb 18, 2018 11:49 pm
Vkrade se v pozdních večerních hodinách do knihovny, potřebuje si půjčit novou zvířecí encyklopedii, zrovna ho začaly zajímat ryby a taky se musí naučit spoustu věcí o pavoucích. Vstoupí do prostorné dřevěné místnosti vonící pergameny a vonnými svícemi. Ty stojí na každém stolku z borového dřeva připomínající box u každého okna. Hořící svíce osvětlují úzké knihovničky řazené podle kategorií. Tvoří řady poliček zaplněných knižními tituly a on se nikdy nemůže nabažit té oné hřejivé atmosféry, kterou knihovna nabízí. Často sem v noci chodí.. přes den by ho vidělo moc lidí a kdo ví, co by se stalo, kdyby se táborem proneslo, že syn Árese po večerech čitá knihy. Rozhodně by se mu smáli. Bratři i sestry. Právě strach o pověst ho nejvíc omezuje, v tom co chce. Jako zloděj v tmavém oblečení a kapuci zasedne k jednomu ze stolů. Posadí se na dřevěnou lavici a odloží přes sebe věž tvořenou z knih. Může číst celou noc a vyspí se dopoledne. Stále ho bolí žebra, co si natloukl o kámen v řece. Ranní trénink vynechá a půjde na ten polední.
Ale ještě před tím, než se pustí do čtení sáhne po zápisníku v šedých deskách svázaným černou stuhou. Píše si deník, aby nezapomínal a připomněl si, co dělal. Otevře deník na posledních stránkách, kam si zapisuje knihy, co si v knihovně půjčil, aby je nezapomněl vrátit. Nedělá mu problém zapamatovat si informace z knih, ale jejich název si nikdy nepamatuje, proto si píše seznam. Havraní pero namáčí do inkoustu v malém kalíšku. Po zápisu otevře deník v popředí a začne si psát poznámky o dnešním dni. Zapomene na okolí a věnuje se výhradně slovům v mysli a na papíru.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 12:22 am
Hloupé rýmovačky, hloupá kletba, hloupý Apollónův srub! Mít vztek reálnou podobu, jak je hřmícím mrakem, temným, nebezpečně vyhlížejícím nad drobnou dívčinou s packami zaťatými v malé pěstičky, jimiž by ráda pouštěla hrůzu na okolí. Takto se občasně vzmůže tak akorát na výhružné gesto směrem k dřevěnému domku obývaném vytáhlými floutky s úsměvem od ucha k uchu a podivuhodnou myšlenkou o sebedokonalosti. Kdo ví kde tu vzali, pravděpodobně po otci. Co stihla zaslechnout z místních drbů, pak se jednalo o přímo ukázkového Casanovu, kam se hrabe Afrodita a její věčné lámání srdcí. Tihle zmetci by potřebovali zlámat ruce, nohy a hlavu vymáchat v čerstvém hnoji. To by jim přála, živou noční můru, až se budou třást hrůzou a ještě prosit, aby jim odpustila. Tůdle! Nic nebude! Na to příliš vře zlostí, hněvem se jí zužují zorničky do téměř kočičích škvírek, jak tiše soptí, neboť nahlas? Sotva si může dovolit cosi zvolat. Ať už prostou výhružku, kdy jim nic nedaruje, nebo pouhé provolání kletby na jejich hlavy, otce přibalit jako bonus. Jenže... nemůže. Nikoliv proto, že by nechtěla. Chce a chce hodně. Ovšem jejich pitomá kletba ji brání vyslovit něco víc než rýmovaný text, díky čemuž získala roli nasupeného dítěte plivajícího jednu rýmovačku za druhou. Copak je tohle školka? Při poslední myšlence zaváhá, kolikrát to tu připomíná tábor pro méně nadané. V hlavě, samozřejmě. Tou svou tak akorát potřese v rozumbradovském vědění, žila tu od malička, prakticky od plenek a stejně jí dokázala podobná hloupůstka vytočit k nepříčetnosti.
Sama nic nehodlala ponechat náhodě. Už znala podobné kletby, potomci od Hekaté jimi metali kolem sebe v jednom kuse a kdo neuhnul, toho trefily třeba oslí uši. Konečky prstů přejede pro jistotu po těch svých, zda ty její zůstaly v nepozměněné formě nebo se má obávat ranního posměchu. Nic, pořád stejně drobné, pořád lidské. Uff, aspoň že tak. Spokojený výdech netrvá dlouho, potemnělé zelené oči se mají na pozoru na každém kroku. Hodlala se vykrást v noci dávno po večerce, kdy líté harpyje střežily okolí tábora. Kdo se odvážil byť jen vykouknout, tomu div neurvaly hlavu. Scotty měla své tělo ráda takové, jaké bylo, ačkoliv na hrudníku by toho přeci jen mohla mít o něco víc. Půl čísla by stačilo, jak odhadne při pohledu na svůj dekolt zahalený v tmavém tričku s potiskem Alice Cooper, hvězdy osmdesátých let. Tehdy jí ho kdosi přivezl z lidského světa za branami tábora a fakt, že jí sahalo téměř do dvou třetin stehen jen dokazovalo, že dotyčný měl buď bujnou fantazii, nebo neodhadl její velikost. Bosé nožky pomalu postupují směrem ven z okna, tělíčko se přehoupává přes parapet, až nakonec dopadne v tichosti na zem. No, ne tak úplně v tichosti, pořád vážila jako běžná holka a tak prkna, k její nelibosti, krapet zasténala pod vahou obratného slůněte. Chvilka bez hnutí, dech téměř přestává existovat. Dobrý, v klidu, nikde se nic nehýbe. Jestli se na ní hlídačky chystaly skočit a odtáhnout jí do srubu za vlasy, pak by měly učinit hned, dokud má čerstvě umyté vlasy. Aspoň bude vědět, že její polštář schytá špínu z jejich odporných ptačích pracek.
Jednotlivými krůčky temný stín překonává vzdálenost od Morfeova srubu, kde si beztak všichni obyvatelé užívají super sny, směrem ke knihovně. Plán se zdál jednoduchý - nalézt knihu, která jí zbaví té proklaté kletby. Situace se už při pohledu na řadu knih, svazků a svitků zdála horší. A fakt, že se dívala teprv na první z nich? O dost horší. Prudký výdech rozvířil prah všude kolem, což mělo za následek dávení se kašlem, tlumeným do trička, až odhalila vcelku roztomilé prádlo s motivem galaktické hvězdokupy. Hvězdy byly její slabostí, milovala je. Co na tom, že při jejich počítání se nikdy nedobrala ke správnému číslu a pokaždé byla nucena začít znova? I teď se zastaví, aby vyhlédla ven, hledajíc jednotlivá souhvězdí. Ne, špatně! Dnes na to nemá čas, koukat se na hvězdy může jindy. Teď je třeba najít něco, s čím může bojovat proti ustavičnému rýmování. Ťap, ťap, tiché baletní kroky zanikají v prachem nevyšlapaných cestičkách. Jeden svazek udeří do očí, že by tak rychle našla správnou odpověď na nevyřčenou, zrýmovanou otázku? Na špičkách se pokusí natáhnout, leč marně - svazek se nachází příliš vysoko a židle v dohledu není. Navíc jak se zná, určitě by byla těžká, nebo by po podlaze vrzala, což by přitáhlo nechtěnou pozornost. Ne! Lepší bude si stoupnout na jeden ze spodních regálů a pokusit se vytáhnout vzhůru. Což... se lépe představuje než činí.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 12:48 am
Víte, co je fajn na tom, že si člověk některé věci nepamatuje? No, že si na některé věci opravdu pamatovat nebude, proto záměrně vynechává pasáže, na které hodlá zapomenout a vymazat ze svého života. Co oči nepřečtou, srdce nebolí. V deníku se ani písmenkem nezmíní o boji o vlajku. Nic, prostě prázdno. Stačí na chvilku usnout a po probuzení už možná nebude cítit tolik studu v srdci. Kdo ví, kolik dnešních informací bude vědět po prvotním ranním zívnutí. Před třemi týdny zapomněl, že má silnou alergii na mléko, skončil osypaný na ošetřovně a Natanael se mu pěkně vysmíval, když se po dvou dnech vrátit do zpátky do srubu. Zesměšnil ho před celým srubem a za to se mu v budoucnu žádá náležitě pomstít. Čím více věcí zapisuje, tím víc se mu špiní prsty barvou popelavého inkoustu. Nešikovností mu několik kaněk zašpiní jinak čisté listy papíru, které loktem rozmázne v jednu dlouho šmouhu přes polovic papíru. Nespokojeně zatne čelist a tiše zavrčí. Jak může být tak nešikovný? Nejradši by si nafackoval, kdyby tolik nezbožňoval svou tvář. Spěšným pohledem zkontroluje loket, kde zůstal černý flek a umazal rukávy vyhrnutého trička tmavě modré barvy. Vážně není většího patlala než-li Lyonela. Dokončí jednodenní autobiografické dílo skvostných rozměrů a zaklapne pevné desky k sobě. S mírným zívnutím zápisník odloží na konec stolu a chopí se jedné z knih, kterou začne tiše číst. Naslouchá hlasu a slovům uvnitř vlastní hlavy. Čte rychle a bez zadrhávání, hltá informaci za informací, dokud s trhnutím nepřevrátí kalíšek s inkoustem na sebe. Zaslechl rámus kdesi v přední částí, leknutím nadskočil a vrazil do stolu. Nešťastně se zahledí na tričko poseté jednou obří černou skvrnou. Protočí očima, když zjistí, že se poničila i kniha a hledí k místům, odkud vycházel hluk. Chvíli neděla naprosto nic, tupě hledí jedním směrem, než se uráčí vstát od stolu a jít se tam podívat. Našlapuje tiše a zlehka jako malá nevinná myška. Prohlíží regál za regálem, dokud neuvidí cizí nohy vykukujíc skrze protějšího regálu. Skrze poličky plných knih nevidí na druhou stranu, proto regál pomalu obejde. Nepromluví, jenom dívku tiše obchází jako lovec bezbrannou laň. Schválně za jak dlouho si ho všimne. Ze zadní kapsy u kalhot vytáhne kapesní hodinky a přelétne po čase pohledem. Hodlá stopovat dívčí bystrost a pozornost. Důležitě se opře ramenem o regál v pozadí za jejími zády a s úšklebkem sleduje celé to divadélko, kdy se snaží sundat knihu z police nacházející se příliš vysoko. Dívka na ni nemůže nesáhnout ani s pomocí špiček bot. Pozorně přihlíží situace a dá si pěst před pusu, aby se nesmál na hlas, nakonec místnost přeci jen protne jeho svérázný hlas. "Co zkusit tohle?" Vyčká, až se na něj otočí a pokynutím hlavy poukáže na štafle opřené sotva metr od ní. "Víš, že budeš mít průšvih, jestli tě tu někdo najde, Richardsonová.." Moc dobře blonďatou dívenku zná. Dříve se spolu hodně kamarádili. Tehdy byl v táboře nový a ona mu se vším pomáhala, dokud se k němu nepřihlásil otec a ti dva se odcizili. Začal trávit čas se svými srubovými vrstevníky, těm byla Scotty vždycky pro smích a terčem posměchu.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 1:30 am
Zelenkavé oči několikrát přejedou vrchní regál, výsměšně se jí chechtající do očí. Knižní titul v roli královny na trůnu ze zlata a Scotty jakožto neschopná služebnice, schopná připálit i vodu na čaj. Spolu s hudrováním, rukama v bok? Dokonalá kombinace plná tragikomického pojednání ze Shakespearovského pera, kdy se blondýnka pokoušela zkrotit zlou... knihovnu, nejspíš. Rty špulící se do vzdorující grimasi, chorobná touha namlátit té hříčce přírody - a bezesporu umělecké práci, jak si dokázala představit - rostla s každou uplynulou vteřinou víc a víc. Nikdy netoužila žádné knize vyškubat desky jako této, oděné v tmavé kůži se zlatavým nápisem tvořeném řeckou abecedou. Marnými pokusy, kdy se snaží alespoň vyskočit, což vynese nanejvýš třicet centimetrů vzhůru, se tak může s přehledem zapsat do Guinnesovy knihy rekordů jako největší lůzr všech dob. Nevyndá ani pitomou knihu! Jednu z tisíce, které v těchto prostorách našla. Zrovna tahle ošklivá treperenda jí bude dělat potíže? Ani náhodou! "Zhyň, potvoro. Snad už na dobro!" Špičkami baletí na úzkém pruhu dřeva praskajícího ve šveh, jak mu náhle přibylo víc jak padesát kilo k smůle, marně se pokoušejících získat knížku do spárů. Nic, dneškem jí provází smůla. Prve kletba od Apollónců, podruhé tahle kniha. Co přijde příště? Skylla? Nebo rovnou Tartar? V tomhle světě by se nedivila ani tomu, kdyby jí knížka pokousala jako hladový Kerberos.
Téměř to už vzdává, nevšímaje si tmavého stínu, plížícího se podél zdi. Sebestředně, alespoň pro jeden večer, neočekávala nikoho v těchto prostorách - pokud už někdo ponocoval, tak obvykle na ošetřovně, kde hekal, skuhral a brečel nad vykloubeným prstem, či v případě dětí Afrodity, zlomeným nehtem. To až hlas ji přinutí vyjeknout, vyskočit do výšky, div že nesrazí celý regál k zemi, a uskočit vzad s nevyřčenou nadějí, že si jí přeci jen dotyčný nevšiml a pokládá ji... za meluzínu? Natažené ruce vpřed zaujímají bojový postoj hoď po tom knihu a uteč, konkrétně s titulem Teorie domácího chovu obřích štírů, jíž pevně sevře v dlaních, aby v další minutě vystartovala a pokusila se pozdního návštěvníka knihovny majznout po paži. "Co... si... myslíš... že... děláš?" Co slovo, to snaha jej alespoň plácnout po rameni, paži, boku... kamkoliv dosáhne a bude to aspoň malinko bolet. Třeba jen trošičku. Stačí úplný pidižvýk bolesti, aby se cítila jako hrdinka. "Ještě mi na infarkt zaděláš," nespokojeným tónem tiše sykne vpřed, kde tuší obrysy mladíkova těla. Zabíral tolik prostoru, že neviděla nic než siluetu a tu ještě pěkně rozmazaně, ačkoliv mhouřila oči jako stará sůva. "Lyoneli?" Ten hlas... To oslovení... Všechno jí bylo podivně povědomé. "Proč ještě nespíš! Cože se vždycky ty objevíš?" S tou pitomou kletbou rýmovala jako nějaké dítě, poetického ducha aby v ní jeden pohledal. Znovu po něm máchne knihou, tentokrát Říkankami pro malé polobohy. Jak příhodné, mohla by se něco nového naučit. "Nekoukej na mě tak... ještě ti vypadne... zrak." Znali se dost dlouho na to, aby jeho viděla případně bez trička a on jí v plavkách. Přesto jí něco nutí si stáhnout tričko téměř přes kolena, protože dál to nejde. Za dobu, co se k němu otec přihlásil, spolu jen sotva prohodili slova. Nemohli sedět pospolu v jídelně a pokud nebyl na trénincích, pak ona... spala.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 2:02 am
Schovaný jako nebezpečný úchylák ve stínech pozoruje Scotty bojující samu se sebou. Musí uznat, že jde o zajímavou podívanou. Zvlášť ve chvíli, kdy nazve knihu potvorou. Bleskově si dá ruku před pusu, prsty zatne v pevnou pěst a kloubem u palce si zacpe rty, ze který se chtěl ozývat pobavený smích. Ten naštěstí zadrží ještě v zárodku a neupozorní tak na svou ctěnou přítomnost. Vážně by ho zajímalo, co sem Scotty přivedlo. Nikdy mu nepřišla jako knižní typ. Navíc u každé knihy ji viděl spát, nebo nepřítomně zírat do zdi a snít o něčem mnohem lepším, o čem se ani v knize nedozví.
Rozhodně si všímá dívčiny nepozornosti, mohl by být kdokoliv a klidně jí ublížit, kdyby měl postranní úmysly. Nejspíš by si ho nevšimla ani za hodinu a stále by se snažila vyškrábat nahoru pro tu zatracenou knihu. Už teď musí knihu z celého srdce nesnášet, klidně by si vsadil. Po chvíli němého vyčkávání promluví a hlasem prořízne ticho. Neočekával reakci takových rozměrů, proto udělá hrdinský krok vpřed s nataženýma rukama před sebou, aby Scotty přichytil a ona si nerozbila bradu o zaprášenou podlahu. Zapře se nohama o zem a přikrčí v kolenou, aby ho svou vahou nesrazila k zemi. Ani mu nestihne poděkovat a znenadání ho začne fackovat knihou, aniž by věděla, že se právě zachoval jako gentleman. První švihnutí vykryje předloktím, přesto se ozve hlasité plesknuté tvrdých desek do kůže. "Au!" Vyjekne a odskočí od ní dozadu. Ustupuje před dalšími a dalšími útoky, které ustavičně dál přicházejí. Neudrží rty semknuté u sebe a začne se zvonivě smát, přijde mu vtipná a krásně vystrašená. "Na infarkt jsi moc mladá, včelko." Zakroutí hlavou s pootevřenými rty. Vypadá udiveně. Situace vypadá neuvěřitelně, alespoň z jeho pohledu. Postává před ní a přešlápne z jedné nohy na druhou, zatímco k němu mluví. Už od prvních slov mu něco přišlo špatně, zaposlouchá se do medového hlásku a zmateně pozvedne obočí k výšinám. Hlava přepadá na pravý bok a koutky rozšiřují. "Co se ti to stalo? Dala jsi se na poezii?" Zeptá se nadutě. Vůbec ho nenapadne, že by se mohlo jednat o kletbu, proto odhodlaně přistoupí na domnělou hru. Myslí si, že jenom žertuje. Vždycky byla něco mezi andílkem a vtipálkem. "A ty mě nemlať, nebo ze mě bude mrzák!" Uhne před dalším útokem říkanek a pořád se přestává pozvolna smát. "Co tu vůbec děláš? Večerka už byla a vůbec.. Jdi na stranu." Poručí si rozmazleně a napochoduje si to rázným krokem k regálu. Vytáhne se k poličce a sundá knihu. "Tohle si chtěla a příště neříkej knize, že je potvora. Pak se nediv, že k tobě nechtěla." Vydechne a přejede dlaní po hřbetu knihy. Už při názvu se zarazí, koukne se na ní a pak zpátky na knihu. K čemu je Scotty tahle kniha? Tak počkat. Obličej se mu zkřiví a žárovka v hlavně rozsvítí. "No jasně!" Vykřikne, jako kdyby právě rozluštil tisíc let staré tajemství. "Spratci Hecaté?" Zeptá se přímo, protože nejdřív obviňuje tyhle čarodějné magory.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 7:18 pm
Rty semknuté do uzounké linky, pohled v očích zvážněl. Ta tam byla ona chvilková zloba, s níž se do něj pustila hlava nehlava, nucený klid kolovoval v žilách a dodával drobné blondýnce na nepřirozené důstojnosti. Snad jen křečovité držení knížky prozrazovalo její vnitřní rozpor. To a bělavě klouby na hřbetu ruky. Mohla být mladá a plná sil, ale srdce si nevybíralo, zda bude celý život poslouchat, nebo klopýtat o sto šest jako v jejím případě. Lyonelova slova podivně zabolela, srdce se jí spolu s ním vysmívalo a prudkým tlučením ji nutilo zalapat po dechu. Nebylo tajemstvím, že Scotty vypouštěla většinu tréninků a praktických ukázek soubojů, do boje o vlajku nastupovala jen jednou za čas, když se cítila zdravá. Áresovci si z ní dělávali srandu, čas od času se nebáli sáhnout po urážce na její konto, že je jako dcerunka Afrodity. Už nikdo neřešil fakt, kdy si tahle božská krasavice obtočila jejich otce kolem prstu. "To není, Lyoneli, žert. Jinak dostaneš... pět herd." Brouknutím připomene svou přítomnost, ruku s knížkou svěsí, vraceje ji zpátky. Možná to byla chyba, měla si hlídat munici a případně ji po chlapci vypálit, ale strach z odhalení i vnitřní zuřivost, obvykle promíntutá do mrazivého pohledu, ji přešli.
Vzápětí však po něm mrskne dalším titulem s podivnou hatmatilkou, která by se za světla ukázala jako latinka. "To není vůbec vtipné! Doufám, že tě blecha štípne!" Nebo komár, těch tu taky bylo dost, stačilo se toulat v blízkosti nebezpečné bažiny. Včela ne, té by jí bylo líto. Navíc mohl mít alergickou reakci, s čímž nemohla počítat. Věděla, že zpětně by svých slov a přání narychlo vyřčených v uraženosti litovala. Trpce se nadechne, ani o krok neustoupí. "Vím, že večerka byla. Porušovat pravidla není moje záliba," sdělí mu v další rýmovačce, ruce překřížené na prsou, jak si dovolila její ješitnost projevit se i v gestikulaci. Zelenkavé oči, co se zdají v té tmě téměř černé, jej sledují, neuhýbá pohledem z jeho nohou, co se k ní až moc rychle blíží. Bodejť by ne, jeden jeho krok vydá za její dva. Zvedne hlavu až tehdy, když u ní stojí tak blízko, že by jí v klidu mohl ramenem poodstrčit ramenem nebo boky. On a jeho nadutost, to jí tak chybělo ke štěstí. Lyonel býval fajn, ale co vstoupil mezi své bratry a sestry, šlo to s ním od desíti k pěti, kolikrát rovnou k jedničce a nule. Všichni z jeho srubu si o sobě mysleli, kdo ví jak nejsou úžasní, silní, stateční a zbytek je jen... plebs. Kril mezi žraloky. Jen proto, že se narodila nižšímu bohu, méně významnému než byl celý ten jejich svrchovaný pantheon olympijských zázraků. Navíc nesnášela rozkazy od ostatních, just se krokem natočí tak, aby Lyonelovi co nejvíc překážela při sundavání knížky. Čahoun jeden vymydlená.
Chytrácké řeči nechá stranou, místo toho se natáhne po knížce. Stačilo by mu cuknout rukou a měla by ji nadobro z dosahu, nevýhoda drobnosti, jíž oplývala. Mohla být příkladně roztomilá, ale k čemu to je? Dámu v nesnázích na něj moc neuhraje, tomuhle bídákovi šlo jen o lámání srdcí ostatních děvčat, nic víc. Nehodlala být další na seznamu. Pozornost zaujmou jeho slova i výkřik, díky němuž po něm skočí. Sotva samou láskou, spíš naopak - aby mu přidržela dlaň na ústech a hlídací harpyje si jich nevšimli. "Co když nás chytí? Tma tak dobře halí!" Spolu se syknutím mu uštědří drobnou ránu do ramene, aby se konečně uklidnil. Jestli mu šlo o vymáchání jí v průšvihu, nakračoval k tomuto cíli mílovými kroky. Rozmrzelá zavrtí hlavou, blonďaté vlasy lemují její tvář. "Apollónův srub za to může. Ty rýmovačky mě stáhnou z kůže," zabrblá nespokojeně, znovu se pokouší čmajznout mu knihu. Potomci Hekaté, bohyně kouzel, v tom dnes byli nevinně. Výjimečně. Rýmovačky byly silnou zbraní srubu boha slunce a poezie a kdo ví čeho všeho. "Potřebuju najít lék na tu kletbu, jinak se odsud nehnu." Při svém nesouhlasném povzdechu, kdy před sebou vidí ty hodiny strávené čuměním do knih, až jí z toho budou bolet ráno oči, si začne stahovat kučery do narychlo svázaného drdolu. "Ty bys měl jít spát. Nebo tu hodláš stát?" To jí ještě chybělo - dozor. Kdyby aspoň tolik nerozptyloval její pozornost.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 9:30 pm
Trochu se zalekne výrazu ledové královny svírající chudinku knihu v křečovitém stisku. Předloktí ho pořád ještě štípe a flek od inkoustu zašpiní zadní obal papírové zbraně, se kterou se vrhla proti němu. Když si situaci přehrává zpětně, tak se znova, i přes výhružku, rozesměje. Koutky se maximálně roztáhnou do šířky a odhalí bílé zuby s viditelně většími špičáky. "Jsi roztomilá." Konstatuje a zavrtí hlavou, jenže po té mu dojde, že se nevyjádřil úplně přesně. S větší obtíží polkne a promluví znovu se stínem zmatení.. "Teda, když mluvíš takhle." Vydechne a rychle se vyhne letící knize. Těsně vedle! Málem ho skutečně zasáhne, ale nakonec se jen otře o jeho bok a dopadne na zem. Zvedne k ní překvapený pohled s vykulenýma očima. "Jsi mnohem agresivnější, než si tě pamatuju." Mluví k ní, jako kdyby ji za to chválil. "A taky pěkně škodolibá." Dodá kysele a založí ruce rádoby uraženě na prsou. Moc dobře ví, jak bolí bleší štípnutí, kdysi našel zablešeného psa a vzal k nim do bytu. Schovával ho u sebe v pokoji a dával mu svou večeři. Ke zvířatům měl vždycky blíž než k lidem. Neklidně se ošije nad hrůznou představou poštípané kůže. Přímo na místě prožije chvilkový pocit svědění po těle, ovšem mizí po chvilce. Stojí naproti sobě, oba mají ruce složené na hrudi a civí neústupnými pohledy. Dívá se jako tvrdohlavý býk a udělá nášlap, čímž poruší prostor lidské osobní bubliny. Bez dovolení vkročí do oné intimní zóny s přidrzlým úsměvem. "Ale no tak, před lety by ses tomu zasmála." Pohodí rozpustile rukama. "Porušování pravidel byla naše oblíbená hra a vždycky tě bavila." Velevýznamně se na ní podívá. Všechno co vychází z jeho pusy zní nahlas jako pravda. Scotty byla jeho kamarádka, vždycky mu přišla neskutečně roztomilá a musel na ní dávat pozor, aby si nikdy neublížila. Často byla zasněná.. kdy kde spadla, nebo něco rozbila a byl ten moula, co se o všechno postaral. Dalo by se říct, že si ho omotala kolem prstu. Pro sladkou dívku by udělal cokoli. Stejný byl tehdy, ale jiný je teď.. V době kdy se k němu přihlásil otec se změnil celý svět. Nicméně i lidé v něm. Už se s ní nemohl vídat každý den, nepozorovali hvězdy na obloze, ani nekradli jídlo z kuchyně. Scotty se mu postupně vzdálila a slyšel o ní výhradně z úst bratrů a sester. Byla oblíbeným tématem u večeře, kdy se na ní jenom dívali a cosi šeptali. Lyo se k nim nikdy nepřidal, ale ani se jí nikdy nezastal. Bál se vzdoru.
Nepatrně o ní zavadí bokem, jakmile se snaží dostat ke knize, což mu znemožňuje tělem. Nejradši by to tintítko chytil za tričko a odvlekl stranou, jenže má na sobě jenom to triko. Bůh ví, z čeho by ho později obvinila. Nespokojeně zasyčí a soustředěně si skousne ret, jakmile knihou kmitá vzduchem. Uhýbá jemné ručce, chňape po ní, ale on má rozhodně lepší postřeh než ona. Knihu ve své moci nadále a očividně se skvěle baví. Vypovídají o tom rozpustilé jiskřičky v moři modrých očích i jemně narudlé tvářičky. Bohužel veškeré pobavení mizí, kdy pro tentokrát ona naruší jeho osobní prostor a umlčí ho dlaní. Stihne se prudce nadechnout a podívá se jí udiveně až zděšeně do očí. Dech se jako zásahem blesku tíží, srdce rozbuší adrenalinem a páteří projíždí elektrizující napětí. Přesně takový pocit miluje a vyhledává. Rázem plave ve svém živlu. "Pro...mhm..iň" Zašeptá rty vstříc dlani. Jemně se tře o hladkou kůži. Doslova Scotty slovem promiň políbí do dlaně. Neuvěřitelná skutečnost dochází do mozku o několik vteřin později, kdy mu tváře automaticky červenají a uhýbá pohledem do strany.. naštěstí to v okolní tmě nevidí. "Tak do mě furt nemlať." Nasupeně ale tiše zavrčí, zvedne k ní oči a povzdechne si. Neví, jestli si jeho lítost vůbec zaslouží, ale lituje ji. "Víš, rýmuješ vážně hrozně, nemůžu tě tu takhle nechat." Hravě si rýpne a podá Scotty odevzdaně knihu, jenže na poslední chvíli, kdy se natahuje, cukne. "Ne, já ti hodlám pomoc, protože si chci číst a nebudu do rána poslouchat rýmující se nadávky." Vysvětlí věci po svém. Tváří se jako proradná liška, když si sedá ke stolu a otvírá knihu. Otočí se na ní přes rameno. "Mám pro tebe slabost, včelko." Trhne bradou k protější lavici. "Sedni si, jinak si můžeš půjčit ty říkanky pro polobohy a jít." Pokrčí rameny, pohledem se vrátí k listům papíru. Tváře se hrozně důležitě a nedostupně. Buď si kecne zadkem vedle něj, nebo odejde s nepořízenou.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Mon Feb 19, 2018 10:09 pm
Roztomilá. Ne drzá, rozjívená, výhružná, děsívá... jednoduše roztomilá, což k ní pravděpodobně sedělo daleko přesněji než nálepka ledové královny, kterou se pokoušela už pátým měsícem za sebou získat. Bez úspěchu, jak jinak. Ta patřila Artemidiným lovkyním, dívkám, které se za úplatu v podobě nesmrtelnosti vzdali chlapců a lásky k nim. Stálo by jí to za to? Sotva. Jakmile jednou srdce promluví, nebylo by návratu. A přestava, že kolem tábora pobíhá v kožichu zakleté laně, se jí nezdála dvakrát přitažlivá. To raději zůstane onou ztělesněnou roztomilostí, ačkoliv jí u tohoto komplimentu (či urážky?) tváře zrůžověly rozpaky doprovázenými pohledem k zemi. Mnoho kluků se o ní nezmiňovalo dvakrát slušně, prakticky si z její osoby více či méně (spíš více než méně) utahovali. Působila zasněně, svůj den strávila v představách, častokrát si pobrukující se svým milovaným walkanem, jehož ošuntělý vzhled naznačoval, že už má za sebou víc jak dvacet let života. Minimálně. Nebyla vyhledávanou společnicí, pokud někdo nepotřeboval vrbu, i když tehdy zdrhali především za Iskanderem, nikoliv za ní. Ač to mnozí neříkali nahlas, považovali ji za snoba, co si omotal Cheiróna kolem prstu a žije si na hromádce privilégií. Nebyla to pravda, ale jak přinutit ostatní pochopit její status zde? Odložená na prahu tábora pár týdnů po svém narození, bez matky, která oslepla, když pohlédla na pravou podstatu božského milence. Nepovažovala se za chudáčka, tak tomu nikdy nebylo, na druhou stranu... Nikdy se neodvážila vyjít dál než pár metrů před hlavní bránu. Neokusila veřejnou dopravu, nechroustala v kině popkorn, netrávila nudné hodiny matematiky ve škole. Jejími jedinými přáteli bývali obyvatelé tábora - a to jen ti, kteří se vraceli. O mnohé přišla, nejen smrtí, jež je zastihla při výpravách a pokusech vrátit život do starých kolejí. Ale i díky jejich nové rodině, jak tomu bylo u Lyonela. Dal před ní přednost bratrům a sestrám z Áreova srubu, jejich pouto bledlo, až se rozpadlo. A jen podobné okamžiky, jako byl ten dnešní, jim připomínaly, co ztratili. "Před lety jsme byli jiní, to jsme si jen hráli na hrdiny. Dnes už trávíš čas se svou rodinou, a já se držím dál... většinou." S výdechem přizná rozmrzelost, že se navzájem tak odcizili. Sbírka lapálií se podivně zcukla na minimum, zůstala jen ona sama. Bez parťáka v nekalostech to nebylo ono. Naštěstí nad tím zavrtí hlavou, nechtěla se nadále pouštět do procházky skrze vzpomínky a snad mu pokládat za vinu rozpad jejich soudružnosti. Pokud o něco nechtěla přijít, pak alespoň o ten zbytek, co je spojoval s minulostí.
"Tak buď potichu, sic tě plácnu po čenichu," sykne ve veršovánkách, zatímco brání dalším hlasitým výlevům drobnou packou překrývající jeho rty. Čistě kamarádské gesto, které nikdy nepovažovala za náznak čehosi jiného. Romantické komedie nesledovala, ani seriály o teenagerech, kde podobné kousky zabíraly dobrou polovinu dějství. Ani ona však nedokáže necitelně přehlížet fakt, že jí kůže při doteku jeho rtů brněla, což ji přinutí urychleně stáhnout paži nazpět a místečko v dlani si třít. Nikoliv proto, aby vyhnala ošklivé vzpomínky. Spíš... z neuvěření. Lyonel byl kamarád, nic víc. Nikdy nežertovali, že se jednoho dne vezmou, což ji, alespoň z části, chránilo před naivními představami šťastného konce po jeho boku. Zatrpkle, aby vyhnala myšlenky z hlavy, změna tématu jí naštěstí slouží ku prospěchu. Už ne tak jeho slova i póza hrdiny zachraňujícího bezbrané slečinky. Copak je Héraklés? Není. Úšklebkem tak akorát okomentuje veškerou snahu, odvážně se stavíc proti jeho slovům. Neudělá ani krok vpřed, ani pryč z budovy, jednoduše tam stojí dál jak mramorový sloup. To až po chvilce dá na jeho slova, několika kroky zkrátí vzdálenost. Namísto naproti se posadí vedle něj, i kdyby měla půlkou hýždě přepadat do prostoru. "Proč to děláš? Práci si akorát přiděláš. Nebudeš z toho mít nic, nanejvýš tak zápal plic." Drobným tahem si přejede po místě, kde jí splašeně buší srdce. Kdyby jej tak dokázala uklidnit, bylo by všechno lepší. I dýchání. "Myslíš, že ti z toho padne odměna? Nejsem zase tak ceněna." Netušila, co si od toho slibuje. Neměla mu co dát, nekradla a jako Morfeova dcera uměla jediné - hrát si se sny.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Tue Feb 20, 2018 12:12 am
Scotty má pravdu.. dřív bývali jiní. Nevybouřené děti, které neznaly nic jiného než zábavu a průšvihy. Příliš se nezajímaly o dění v táboře ani svět okolo, leč jí jednou slíbil, že společně procestují celý svět. Kdo ví, kdy na slib zapomněl a upadl do hlubin zapomnění. Shodou náhod ho zranil nemejský lev až po čase, tudíž je možnost, že si nakonec na dávný slib vzpomene. "Jo, je to jiné." Odpoví stroze, jako kdyby ani odpovídat nechtěl. Není to tak, jak si myslí. S ostatními potomky stejné krve se rozhodně moc bratrsky nepaktuje. Většina z nich jsou sebestřední tupci.. Větší než on a to je, co říct. Čas s nimi tráví výhradně kvůli sociálnímu začlenění a tvrdé společenské hierarchii panující v táboře. Scotty nezapadala do jeho budoucích plánů. Kdykoliv s ní trávil čas, tak si ho kde kdo dobíral a posmíval se mu. Drby o těch dvou bylo jeho denní menu. Nakonec, jinak pevné, přátelství vybledlo k naprostému zániku. Nebyl z toho nadšený a dlouho mu chyběla. Ztělesňovala Slunce, jenž rozzářilo chmurný den, jako kdyby život získal pestré barvy v její přítomnosti a hlas ho uklidňoval, jakmile se rozčílil. Tenkrát na něj měla opravdu neskutečný vliv. Dost možná byl do Scotty nějakou chvilku zakoukaný, než pochopil, že ho zařadila do friendzone. Sám nedával nic najevo, a tak z přátelství nevzešlo nic většího, co by je dnes víc ovlivňovalo. Zbyla v něm lítostivá nostalgie dávných dob.
Semkne k sobě pevně rty, jakmile dlaň stáhne. Rtíky ho příjemně hřejí, stejně jako rozpálené líce. Sebejistým krokem odkráčí k dřevěnému stolu u okna. Otočí se teprve tehdy, až se usadí a otevře knihu na první stránce. "Kdo říkal, že z toho nebudu nic mít?" Zeptá se nicméně pouze řečnicky a plácne se dlaní do stehna. "Nic není zadarmo, nebuď bláhová. Řekněme, že já pomůžu tobě a ty pomůžeš zase mně." Mrkne na ní prostopášně a pokrčí jednoduše rameny. Žádná věda. Pomoc za pomoc. Moc dobře ví, co bude žádat. Jako dcera Morfeova by mu mohla pomoc se spánkem, trápí ho noční děsy a zlé sny. Neví, jak s nimi bojovat a vytěsnit z hlavy. Mohla být klíčem k vyřešení té hádanky. "Bude mi prozatím stačit, když si přesedneš na druhou stranu. Právě sis sedla zadkem do inkoustu." Vydechne a stočí k ní lítostivý pohled s pobaveným nádechem. Než se potkali, vylil inkoust ze stolu a kaňka zůstala na desce lavice přesně v místě, kam se posadila.. Alespoň není jediný, koho provází smůlu všude, kam zavítá. Nejradši by se chvilku škodolibě chechtal, ale opravdu vypadá, že má zájem jí pomoci, proto očima kopíruje řádek za řádkem pohledem, ale nenajde nic, co by jim pomohlo. "Kdo to vůbec byl? Můžeme jít k nim do srubu a já to protikouzlo z něj vymámim." Navrhne pohotově, ačkoliv je to skutečně hloupý nápad.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Tue Feb 20, 2018 12:47 am
Ohlušující ticho se vkrádalo mezi ně, svou přítomností rvalo mysl do stavu šíleství. Přehlušilo jej snad jen prudký tlukot srdce, životadárného orgánu hlásícího se o slovo. Téměř každá dívka měla pro Lyonela slabost. Okouzlující tvářička zařídila dojem ďáblíka s andělským vzhledem, šibalské jiskřičky v očích poutaly pozornost očividnou touhou po dobrodružství. Odolala by snad nějaká? Sotva. Jeho romantické eskapády končící vždy maximálně po pár týdnech, ho katapultovaly do světa lamačů dívčích srdcí. Scotty se kdysi zatvrdila, odmítala být tou, která si pro něj jedné noci oči vypláče a poté se zhostí krutě naplánované pomsty, jak bývalého přítele co nejvíc uzemnit a zbavit ho do nebes sahajícího ega. Věděla, minimálně kdysi ano, že se z části jedná o masku, za níž se skrýval kluk zmítající se nejistotou a snad i strachem. Pro některé bylo snazší si tvořit pouta s ostatními, pro jiné mnohem těžší. Tušila, že i dnes, o tolik let později, je Lyonel stále tím malým chlapcem, který se bojí odhalit pravou tvář, neboť se dle slov jeho sourozenců jedná o slabost. O to víc ji zraňovaly jeho pokusy jejich slovům dostát, být neporazitelným kandidátem na budoucího hrdinu, o němž budou nymfy pět písně i na samotném Olympu. Semknuté rty dokazují, že se blondýnka opět toulá kdesi daleko, fantazíruje se scénářem, který nekončí dobře pro nikoho. Do tmavých očí se stihla vkrást melancholie, jíž zažene krátkým rychlým zamrkáním, ač to vypadá, že se pokouší zbavit slz. Dokázal by ji rozplakat, ne že ne, ale nahlas by se k něčemu podobnému nepřiznala. Raději nasadí masku chrabré hrdinky, královny ledu, za níž by se nemusela stydět ani Chioné, veškeré city k tomuto chlapci uzamykaje hluboko do pobolívajícího srdce.
Vrhne po něm podezřívavý pohled tehdy, když se ozve vcelku klidně, jako by už předem sliboval konfrontování za celou vzniklou situaci. Hodlal jí snad pomotat hlavu a veřejně ji zostudit? Měla být jen dalším zářezem na pažbě jeho sbírky dívek? Sípavý nádech zní tak nepříjemně, téměř jako hudba zvěstující krutou lekci do budoucna. Přesto přistoupí, ač značně nejistá, odhodlání se vytratilo do neznáma. "Ja-... Jakou odměnu ode mě očekáváš, když už pozornost moji upoutáváš?" S prvním slůvkem se zakoktala, nezvyklé u ní. Nikdy neměla problém říct, co si myslí, ač si polovinu myšlenek schraňovala pro sebe. V Lyonelově přítomnosti dokázala snadno znervóznět, ani trochu se jí nelíbilo, jakou mocí nad ní vládne. Zatnuté pěstičky jí měly dodat sílu, takto jí akorát pobolívají dlaně, jak si do nich ryje nehty.
Přejde k němu, na truc si sedne vedle namísto nabízené lavice, což se ukáže jako chyba. Osudová chyba, jak jí dojde vzápětí. Mokrý pocit, rozlévající se po hýždích, nepřipomínal nic příjemného. A jeho slova? Hromovou tečku na závěr. "Hmpfr!" Štěstí, že alespoň odfrknutí není nutné zrýmovat, jinak by se už vážně zbláznila. Takto si alespoň v tichosti koutku mysli může nadávat do hloupých, nepozorných blondýn. Přesně takový typ, co se kolem Lyonela točí. Silnější motivaci už nepotřebuje, nejradši by na sobě nedala nic znát, ale vážně netouží chodit s pozadím modrým jako členka šmoulího bandu. Opatrně vycouvá ve snaze nezašpinit se o to víc, už takhle má mokré (a nejspíš pěkně modré) milované kalhotky s motivem galaxie. Tázat se ho, jak vypadá její zadek? Ne, ani náhodou, k tomu se nesníží. Namísto toho se pokouší všemi možnými i nemožnými způsoby zahlédnout modrou nestvůrnost v odrazu z tabulek skla. Teď už si nemůže ani sednout, aniž by všude nezanechávala otisky. "Dávej pozor, přímo hleď, jinak ti vypíchnu oči hned." Celé to zní trochu rozpačitě, několikrát si byla nucena odkašlat, než se odhodlala ke kroku, který... byl nejspíš snem každého chlapce, kdyby na jejím místě stála sexbomba. Prsty zaháknuté za gumičku, spodní prádlo sjíží po kůži, až tlumeně dopadne na zem, odkud je sebráno. Věřila mu? Inu... snažila se. Nic jiného jí nezbývalo. Zmuchlané prádlo vezme do packy, automaticky jí nenapadne si dřepnout, ale natáhne se. Ohlédnout se tak přes rameno do okna, pak má nejspíš pěknou možnost zahlédnout oblinu tvarovaného pozadí. Zčervenalá až na zadku si tak po špičkách dojde přesednout, konkrétně na druhou lavici - přímo před něj. Nohy poslušně u sebe, jindy znak hodný dámy. Dnes? Jen touha, aby neviděl pod její tričko na spaní. Prádlo zanechá vedle sebe kdesi v koutku, beztak tam nedohlédne, není proč se stresovat. Stačí se chovat úplně normálně, nečervenat se a... jako by to snad šlo. Frustrovaný výdech, prsty prohrábnou vlasy než narazí na gumičku. Potenciální šmouhy, které si v nich zanechala? Nezájem. "Nevím, trefila mě do zad. Nemohl bys začít hledat?" Packu natáhne vpřed, poklepávaje ukazováčkem na text, který by v současné situaci nevyluštila. "Apollónovy kletby fungují dlouho. Za tu dobu toho řeknu mnoho." Skleslá se zapře bradou o dlaň, melancholie v ní pomalu narůstá do obřích rozměrů. Nechtěla strávit týden věčným rýmováním. A bez mluvení by se utrápila. "Co chceš za to na oplátku? Řekni mi to teď, na začátku." Velkými kukadly jej nepřestává pozorovat. Částečně v obavě, částečně zvědavá. Co si na ní přichystal tentokrát?
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Tue Feb 20, 2018 8:15 pm
Sám se musí zamyslet nad otázkou ohledně odměny. Ostrými špičáky si jemně stlačí spodní ret a vrhne na ní zaujatý pohled, pod kterým se skrývá mnohé.. sympatie, náklonnost, ale i zdrženlivost. Právě tu většinou postrádá, ale co se týče Scotty tak se vždycky držel dál. Nebral ji jako ostatní místní děvčata. "Žádnou odměnu mi dávat nemusíš." Vydechne nakonec po krátkém zamyšlení s trhnutím ramen. Jistě, mohl by si vyžádat polibek, po němž prahne takřka po každé, ale má pocit, jako kdyby o to jediné u ní žádat nemohl. Pomáhal dívce od té doby, co se dostal do tábora a ta starostlivá stránka se nikdy neztratila úplně do neznáma. Drobná dívka se těžko brání před útoky ostatních, spousta táborníků si jí dobírá, protože žije ve svém krásném nelogickém světě. Má pro ní pochopení a navíc ho teď nikdo nevidí, ani neslyší. Může se chovat přirozeně, aniž by se bál následků. S ní po boku jeho přirozenost vyplouvala napovrch.
Nedbá varování o nešťastně poskvrněné lavice a zaujme místo po jeho boku, aniž by si všimla kaňky inkoustu. Koutky mu ujíždí do stran a očí zejí čirým pobavením. Smolařka každým coulem. S viditelným zájem zaboří oči zpátky do knihy, zatímco Scotty zápolí se situací. Bříšky prstů hladí zažloutlou stránku, přejíždí po každém jednom písmenku, které zazní uvnitř jeho hlavy.. "Vůbec mě nepřekvapuješ, Richardsonová." Kroutí hlavou, jakmile zvedá oči a střetne se jejími. Mírně škodolibě se uculí. Možná by ty kalhotky měla shodit. Zaslechne vlastní hlas, což ho zarazí. Na co myslí? Zatřepe hlavou, aby tu úděsně lákavou myšlenku vytěsnil, ale ona se rozhoduje jinak a sama se odhodlá poslední otravný látky sundat. Chlapecký obličej získává rázem jiný odstín. Červené rumělce lícních kostí jsou mnohem viditelnější, proto uvítá nadcházející slova, aby se díval jinam. Mlčky přikývne a odvrátí pohled, přestože si žužlá ret a mne ruce jako zloděj u výslechu. Stačilo jen nepatrně natočit hlavu.. NE! Nemůže, hodlá si zachovat zbylou čest. Tvrdošíjně probodává prostor před sebou, snaží se nemyslet na dění za jeho zády. Dech má hlubší a mnohem nepravidelnější. Dlaň přiloží k hrudi, ta se rychle zvedá a klesá nehledě proseb. Zaslechne dopad spodního prádla na podlahu, v té chvíli podléhá chvilkové slabosti a pootočí hlavu k oknu, kde se mu naskytne možnost zahlédnout Scotty. Bohužel, nebo bohudík dodrží slovo a zavře oči těsně před tím, než může cokoli zahlédnout. Víčka drží křečovitě zavřeně a v duchu si nadává za to, že se chtěl opravdu podívat. Sobecká stránka se nedala překonat tak snadno, jak předpokládal.
Očka spatří svět o minutku později, kdy slyší kroky blížíce se ke stolu. S uculením modrá kukadla otvírá a podívá se na ní. Pořád má zrychlený dech, ničí ho pouhá myšlenka, leč se snaží vypadat přirozeně. Zvedne ruku do vzduchu s prstem namířeným ke svým vlasům. "Máš, má.. Něco ve vlasech." Koktá nejistě jak dítě a posléze radši zabodne pohled ke knize, když na dvojstránku poklepe prstíkem. Rychle se nadechne a "vůbec" nemyslí na to, jak jsou šmouhy na blonďatém podkladu roztomilý, což zapříčiní neustálé přiblblé usmívání, kdykoliv odtrhne oči od textu a uvědomí si, že před ním sedí takřka nahá. "A já z toho zešílim, takže to mám mnohem horší." Zkusí Scotty alespoň pobavit, když už nic jiného udělat nemůže a zvedne se od stolu, při čemž si dřepne, jenže pak mu dojde, že to může vypadat divně. Neudělal to schválně, jednoduše mu ten fakt nedošel, proto se pootočí tak, aby byl k ní zády a rukama zaloví v batohu kousek od stolu, kam si plánoval naskládat ty nejzajímavější knihy, na než během noci narazí. Přebírá obsah batohu, něco v něm šramotí, ale nakonec vytáhne tenkou černou mikinu bez zipu. "Zítra mi jí vrátíš." Pokrčí rameny a natáhne k ní ruku s mikinou, aby se zakryla a v první řadě ho přešla náhlá horkost ve tvářích, slabinách a vůbec po celém těle. Konečky prstů ho proklatě šimrají a čtená slova vypadávají z hlavy, je naprosto rozhozený. Takové věci nesmí dělat před ním, dostává ho do úzkých.
Zasedne zpátky ke stolu a založí ruce na hrudi. Má jít s pravdou ven, nebo mlčet? Otázky ho jednou zabijí. "Nó." Zdráhavě se nadechne, než přejde k věci. Stydí se a neví, jestli může dívce věřit. S tímhle by ho mohla před přáteli zesměšnit a zničit tím tak cennou pověst. "Mám noční můry a ty bys mi mohla zařídit sladké sny." Našpulí zvědavě rty s naléhavou prosbou v očích. "Nevyspal jsem se pořád skoro měsíc." Klopí hlavu, aby uhnul smutnýma očima z těch jejích.


Naposledy upravil Lyonel W. Hjördstørm dne Wed Feb 21, 2018 1:27 am, celkově upraveno 1 krát
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Tue Feb 20, 2018 8:57 pm
Koktavé upozornění ji přinutilo prohrábnout si vlasy ještě jednou a marnivě v nich hledat jakoukoliv chybičku. Tedy takovou, co by spíš signalizovala doplněk v podobě živého (či mrtvého) pavouka, pavučiny, prach nebo korunku z větviček, co v jejím účesu nemají vůbec co pohledávat. Úděl vypadat za každou cenu dobře? Ten ponechávala dcerám Afrodity, které potřebovaly být dokonalé, aby jejich den působil zrovna tak. V tomto odvětví nespadala do klasické dívčí populace, prakticky žila přirozeností a pokud už se sebou něco udělala, pak toho brzo litovala. Nejodvážnějším kouskem bylo nanést si řasenku a pomádu na rty. Neschovávala pihy, nesnažila se přikrášlit si tváře umělou růží, nekonturovala si obličej. Byla obyčejná, praktická tábornice, jak by jí nejspíš tam venku označili. Vystačila si s málem. Nevyrůstala jako jiné zdejší děti, nepoznala rodinu skládající se z matky či otce. Tu její tvořili táborníci, Cheirón a Hébé, ti, co zde zůstávali po celý dlouhý čas. Přesto jí zmítá podivná touha působit alespoň... dobře. Lépe než normálně. Lyonel měl na dívky podobný vliv, v jeho přítomnosti se jedna za druhou předváděly, pokoušely se upoutat mladíkovu pozornost. Scotty je ráda sledovala, občas s povytaženým obočím nad jejich pokusy zaujmout ho a dostat se do popředí na neexistujícím žebříčku. Nechápala jejich snahu, nerozuměla jí. Nikdy neměla za potřebí se stát někým jiným jen proto, aby na okamžik okouzlila chlapce. Cheirón do ní vtloukl přímočarost, občas trpce znechucující život. Možná proto se tak často ztrácela ve snovém světě. Mohla se stát kýmkoliv a nikdo jí nemohl soudit.
Svým marnivým pokusem si však rozmázne do vlasů zbytek inkoustu a vytvoří tak dokonale nepravidelný modravý melír. "Je to...," na okamžik zaváhá. Rýmování jí šlo samo o sobě, ale nehodlala při tom slovíčkaření nadávat Lyonelovi do kdo ví jakých potvor. "Dobré? Lidský tvore?" Při tom šíleném zarýmování to nevydrží, koutky úst cukají v pobaveném smíchu tlumeném drobnou pěstičkou sevřenou před rty. Opravdu jej nazvala lidským tvorem? Zatřesením hlavy se tak doznává k nepovedenému činu, za který si ji pravděpodobně bude dlouho dobírat. "Já... to tak nemyslela. Snad to bereš v pohodě... docela?" Zelené oči, tak tmavé v tomto osvětlení, si chlapce zvědavě měří. Vážně se s ním cítila dobře, i přes prvotní šok a touhu mu poničit ten hezký úsměv na tváři, rošťácký až k zulíbání. Jen ta myšlenka jí dokázala vehnat ruměnec do tváří a plaše sklonit pohled ke stolu, prsty si pohrávaje s jednotlivými suky, které obkreslovala. "Mohu v písničkách mluvit... chceš-li to zkusit?" Očima k němu krátce těkne, než opět uhne do strany. Milovala písničky, zvláště pak jejich texty. V mnohých nacházela část sebe, vypovídaly příběhy, jež si ráda představovala, dodávala jim barvu, obraz. Často si je pokoušela promítat do snů. "Děkuju ti za všechno. I když to pro tebe musí být peklo." Přiznal se, že z toho zešílí, byli dva. Sama ke zmagoření neměla daleko.
Sleduje ho, pohyb, postup, při kterém celá zkoprní, stehna automaticky přitisknutá k sobě, kotníky pod lavicí překřížené. Stud jí vléval nach do tváří, prsty úporně svírala okraj trička přetažený přes kolena, ačkoliv... Ne, Lyonel by určitě takový nebyl. Vždycky se k ní choval jako starší bratr, ač spadali do prakticky stejné věkové kategorie, dohlížel na ni. Sotva by si usmyslel, že chce vidět, co se skrývá pod jejím tričkem, to tak. Přesto zmateně pohlédne na nabízenou mikinu, dárek na vypůjčenou. Nepociťovala zimu, chlad se jí ještě neopřel do páteře a nebrousil po ní konečky prstů, aby se třásla a chvěla. Krátce zamrká, nakonec ji přijme, tisknouce si ji k hrudníku. Měkká látka konejšila rozbouřené smysly, s tichým přikývnutím mu věnovala svůj dík, přehazujíc jednu nohu po druhé přes lavici, aby vstala a pomalu jí rozložila. Dalo se čekat, že jí od pohledu bude větší, dost dobře jí zakryje zbytek stehen, délkou sahala ke kolenům. Zády k němu se usmívá, neodolala, aby si k ní nepřičichla, vnímaje jeho typickou vůni vtisknutou do látky. Tohle... tohle jí chybělo. Stýskalo se jí. Nepřiznávala si nic podobného, tuhle informaci uložila hluboko do koutku duše. Teprve nyní vyplavala na povrch. Brzo se do ní začne navlékat, stále otočená zády k jeho tváři, čímž mu dává nejlepší výhled na její ctěné pozadí. Tedy... pouze na oblinu hýždí, když zvedne packy do vzduchu, aby si mikinu přetáhla přes hlavu. Sedaje si nazpět na lavici, jednu nohu pokrčenou pod sebou, sleduje mladíka a jeho popsání problému. Noční můry, něco, co trápilo většinu z místních. Možná proto zde nechali vystavět sruby i pro menší bohy, Hypna a Morfea, kteří se na velkém pantheonu neobjevovali. Přikývne bez úsměvu, natahujíc packu po té jeho. "Pomůžu ti, Lyoneli. Zaženu můry i vše zlé s nimi."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Wed Feb 21, 2018 1:14 am
Vzdoruje nutkavému nahlodávání zvedat oči a vyhledávat pohledem její. Špinavá od inkoustu se šmoulíma vlasama už snad nemůže vypadat líp. Nejraději by si nafackoval za ty hříšné myšlenky. Všechny do jedné je vezme a zavře někde uvnitř sebe. Nemůže se na ní dívat, nemůže se na ní dívat těma rozněžnělýma očima. Co když pozná, jak se na ní dívá? Co by na to řekla? Nadechne se a trhne hlavou. Téměř nezaregistroval letmou urážku vznášející se ve vzduchu. S výdechem se uchechtne. Vůbec nevypadá naštvaně, bílé zuby dodávají úsměvu okouzlující nádech, kterým se snaží vlézt do přízně každé. Společně se svezou na vlně smíchu, dokud nevyprchá a nenastane další mučivá chvilka ticha, přestože atmosféra mezi nimi není napjatá, ba naopak. Cítí se naprosto uvolněně, odráží se to i ve stylu, jak sedí na lavici. Ruce má položené dlaněmi na desce značně ošuntělé, stářím zašlé s rýhami tvořící jména nezbedných táborníků. No, spíš vandalů. Zvedne k ní důležitý pohled. "Podívej se pod stůl." Pokud si dobře vzpomíná, tak dřív sedávali právě tady. Možná proto tu tak rád sedí, každopádně do dřeva vyryli kdysi i svá jména. Zajímalo by ho, jestli je někdy třeba vzteky nepřeškrtala. Sám se neměl odvahu za ty roky podívat.
Pozoruje Scotty obkreslující suky, pohledem vyprovází její prst po stole. Úplně zapomene hledat lék na kletbu, ale rychle se k tomu vrátí, protože ho děsí představa veršování písniček. "Ne, to je v pohodě. Já.. Zvládl jsem horší věci." Pokrčí rameny, aniž by zvedl oči a převrací jednotlivé strany. Bohužel nikde nic nemůže najít. Přelouskal přes polovinu knihy. No, dobře, pořád ho vyrušuje z koncentrace, ale stejně by nic nenašel. Pomalu se vzdává naděje, že sáhli po té správné knize. "Kdybych měl do něj mlátit, bylo by to jednodušší." Zabručí otráveně a promne si unavené oči. Zase toho moc nenapsal, celkově na tom není nejlíp. Navíc ta bitva o vlajku byla také mizerná. Celý jeho život je mizérie a on má nonstop depku. Jenom teď, když je s ní na ní prostě není čas. Ona jako sluníčko, které rozjasnilo tmavou noc. Nemůže se nenechat naplnit pozitivní energií. Čerpá z ní radost jako upír krev z lidí. Špičkou jazyka kopíruje nasládlé rty. Jenom se na ní dívá a v puse má sladko. Navíc má nakažlivý smích, jemuž se pouhý smrtelník nemá šanci ubránit. Pro jeden úsměv by udělal cokoliv. Ne nadarmo si ho dřív pěkně ochočila, pozůstatky toho se přenášejí do přítomnosti a nutí se ho k ní chovat až nezvykle hezky. Hezky na své obyčejné chování a otřesné způsoby jednání. "Poděkuješ mi později, zatím jsem s tím moc nepohnul." Naštvaně zaklapne knihu, až mu prach ovane obličej a drobná smítka zachytí v jemném chmýří tváře. Tlumeně zakašle a pšíkne. Snad nemá alergii na prach. Znovu si odkašle, když se mu hrnou slzy do tváře. Kloubem ukazováčku si jedno oko po druhém žoulá. Proč prostě za každé okolnosti musí nakonec vypadat jako moula? Podívá se na ní po té, co zažene slzy a radši se odeber k batohu pro mikinu. Nechce jí přivádět do rozpaků, přestože se v nich sám topí, tak víc myslí na ní. Měli by zkusit jinou knihu.. Usmyslí si během toho, co se obléká a přemýšlí, do jaké sekce zajít. Vídával sedat ty čarodějné magory úplně vzadu u stolu. V oddělení kouzel a zaklínadel, třeba tam nalezne odpověď, jenže předtím než zamíří pro jiné čtivo, upoutá jeho pozornost. Sleduje linii i křivku páteře, vždycky vypadala kouzelně. Přijde mu mnohem vyspělejší a ženštější, mohou za to roky odloučení. Příliš dlouho si Scotty nikdy neprohlížel, protože mu připomínala, co všechno si s odchodem vzala sebou. Nejen sebe a hmotné tělo, ale i zábavu a radost ze života, kterou mu neustále štěpovala. Vzpřímí se v zádech, když se otočí zpátky a nevinně se pousměje. Snad si nevšimla, jak civěl. Opět mu naskytne možnost pohlédnout do sladké tváře. Je sladká jako aspartam. Stejně tak návyková. Člověk je s ní chvilku a touží po tom, aby neexistoval čas a svět okolo.
"Fajn." Vděčně přikývne. Pokusí se mu pomoci a on je za to vděčný. Dřív spánek miloval stejně jako snění, jenže to už není co dřív. Je to deprimující, nepomáhají čaje, odvary ani jiné babské pověry, které zkusil. "Ale uděláš to, až budeš úplně v pohodě, nechci riskovat, že tě ta kletba přiměje mě oblbnou tak, že budu ve snu rýmovat." Svěří skutečnou obavu s drobnou starostlivou vráskou mezi očima. "A doufám, že se probudím. Určitě bys mě nejradši nechala spát do konce života." Usměje se a jemně do ní šťouchne. Nahne se přes stůl a vzdálenost není rozhodující, ruce má dlouhé. Zatváří se rozpustile a pak vstane. "Zkusím najít jinou knihu." Vysvětlí, proč odchází a nakonec se po chvilce vrátí se dvěma knihama. Jednu hodí před ní a druhou na svou stranu.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Knihovna

za Wed Feb 21, 2018 1:58 am
Pohledem plaché laně sledovala každý jeho krok. Každý pohyb, jímž zdůrazňoval plavnost pohybů nebezpečného bojovníka i ospalé šelmy, jíž trápí noci plné hrůz a můr. Uvědomovala si, že nic z toho nemusel. Neměl v povinnostech se o ni starat, spíš ona o něj. To Scotty zde strávila podstatnou část života, znala každý kout, každé tajné místo, o němž se pouze tradovalo. Poctivě hledávala v mapách, vyznačovala si nezvyklé úkazy a studovala je v roli budoucího badatele. Jeden čas, ještě předtím, než Lyonel utekl z tábora, ho brala na svá oblíbená místa. Tehdy se rozhodla mu, navzdory radám ostatních, ukázat mu i jeskyně nymfy Echó, dívky, jejíž lásku nebyl jeden sebestředný krasavec schopný opětovat. Jaký paradox, když ho tam jednou nalezla s dcerou od Deméter v objetí, kdy si div navzájem neukousli hlavy. To už bylo po jeho návratu, po kterém se začal chovat zvláštně. Zašmusilost se jí vloudila do očí, raději je sklopila ke stolu, než aby měla čelit zvídavým otázkám, případně i verditkům, kdy se toulá na cizích planetách. Jako každá dívka, i Scotty měla pro Lyonela jistou slabost, jíž se pokoušela nedávat najevo. Důvod? Prostý. Nechtěla, aby jí ublížil. Být dalším zlomeným srdcem na seznamu? To si jej raději zláme sama, rozdrtí na miliony střípků. "Lék na to nejspíš není, je ti na nic všechno tohle čtení," špitne tiše, zraky se obrací k oknům, za nimiž probleskuje táborový oheň, jeden z mála jasných bodů v táboře. Jinde vládla tma, ticho, klid. Všichni spali, hluboká noc je popadla do náručí, odmítaje je vydat nazpět, dokud na její ramena nedolehnou první sluneční paprsky. Zamyšlená se zaměřovala na scenérii kdesi hluboko za tím vším - obrysy jednotlivých staveb, ať už obytných srubů či vrcholky stromů severního lesa, domov satyrů a většiny dryád. Někdy si přála být jako ony, poutaná k jednomu stromu, nevnímat ubíhající čas jako ostatní. Prostě se jen kochat okolní přírodou a sledovat, jak si táborníci vyznávají city. Možná jim i maličko závidět. Se smutným úsměvem se odtáhne z mladíkova dosahu, stahujíc ruce k sobě do klína, prsty žmoulaje lem mikiny. "Je to kletba, ta se lehce nedá." Sice nikdy nepodstoupila podobný útok, znala však Apollónovce natolik dobře, aby si byla alespoň z devadesáti procent jistá, že jí to po týdnu, možná i dřív, opustí.
Smích rozvibruje její hrdlo, když se vznesou do vzduchu obláčky prachu. Tu největší várku schytal Lyonel sám, což okomentuje dívčím zahihňáním spolu s natáhnutím packy, aby mu prachovou šmouhu setřela z nosu. "Vypadáš jako kominík. A já...," jukne na prst zmatlaný od inkoustu a šedých šmouh od vrstvy prachu. "... Jako tvůj spoluviník!" Buclaté tvářičky zvýrazní prudký nádech, připomíná na výsost uraženého křečka, kdyby se vzápětí nerozesmála, tlumíc chichotání do rukávu mikiny. Pozornost upoutá proklaté zaslzení, nejspíš z té hromady prachu, kterou uvedl do pohybu. Srdce poposkočí, prudce v něm zabolí. Opětovně packu natáhne, aby mu pomohla setřít slzu z koutku oka okrajem rukávu, co jí téměř plandá, jak je dlouhá. "J-já...," Očima hned uhne do strany, ve tváři podivně zrudlá. Nechtěla o tom mluvit, ale kdy jindy bude příležitost? Kdy jinde je samota svede dohromady? "Chyběl jsi mi každý den. Tak trochu se obávám... že je tohle jenom sen." Tiché doznání, strach se hromadí v kukadlech, jimiž uhýbá do všech stran, aby nemusela čelit jeho pohledu. Přiznat se nahlas, že jí scházel? Chovala se jako husa. Bylo to... zkrátka už moc dlouho. "A-ale to nic není. Ty s tím nemáš co dočinění." Další z rychlých vyhrknutí, kdy si poposedne, pohledem zaměřená kamsi ven z okna. Ve tváři bývala pokaždé čitelná a proklínala se za to. Každý do ní viděl, kdokoliv mohl odhadnout její myšlenky. Její sny? Ty zůstávaly v jejím vlastnictví. Jen s těmi si mohla pohrávat a byla za to ráda. Pokud se o ně netoužila podělit, nikdo je nemohl znát.
Přikývne, nevědomky ani netuší na co. Instinkt jí velel tak učinit, zautomatizovala ono gesto, až ztratila pojem o tom, s čím to vlastně souhlasí. "Jen když budeš zlobit. Pak budeš snem opit," škádlivou poznámkou mu dá znát, že s ní by si to neměl rozházet, ačkoliv... Ne, jemu by nejspíš neublížila. Nikdy nikomu neublížila. Mohla metat knížky, mohla šířit noční můry, na druhou stranu nikdy v nikom nechtěla vyvolat smrtelný strach nebo mu nedat možnost se bránit. Neměla na to, znala své slabosti a věděla, co je to být bezbranný proti osudu. Opět kývne, tentokrát uvědomělá s jeho poznámkou, kdy se zvedl a na pár chvil jí zanechal o samotě. Pohled upoutá kniha osamoceně ležící při okraji stolu. Poznávala ji, ačkoliv nemohla přesněji říct díky čemu. Až za okamžik jí dojde, že si tenhle sešitek nosíval s sebou a vídala jej, jak si do něj něco vehementně zapisuje v dobách naprosté samoty. Už už se natahuje po jejích stránkách, nakonec však packu stáhne zpátky k tělu. Ne, bylo špatné se podívat, hledat zápisky o své osobě. Snížila by se k něčemu tolik typickému pro dcery Afrodity. Nechtěla taková být, kdo ví proč. Ze strachu? Z obav, co o sobě nalezne? Zvědavost jí přesto popoháněla kupředu, nutí ji neustále si poposedávat, stahovat nohy pod sebe, až se na lavici spíš jen zapírá koleny než aby na ní seděla vychovaně jako pravá dáma, jíž... není. Ke štěstí, ke smůle? Cožpak na tom záleží? "Lyoneli... napsal sis tam někdy něco o mé osobě? Slibuji... že u mě to bude jako v hrobě." Přemohlo jí to, nemohla tam jen tak sedět a nezeptat se. Trápial jí myšlenka, že... že mu nestojí za jedinou poznámku. Nebo se naopak o sobě dozví i něco nepříliš pěkného. "Vím, že ostatní mě nemají moc rádi... A nejsou moji kamarádi. Já jen... Mám se bát? Nebo... radovat?" Skousnutý spodní rtík dává znát, že se momentálně trápí vidinou toho prvního. Strach, šílený strach jí ovládl do konečků prstů zatnutých v mikině. Jak to tedy bylo?
Sponsored content

Re: Knihovna

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru