Share
Goto down
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Tue Apr 10, 2018 10:50 pm
Že ti malí bastardi, po příchodu otce, zdivočeli, to jaksi přirozeně očekával, neboť se tomu nedalo vyhnout, ovšem nově zavedené pořádky v táboře ho nepřestávaly udivovat, jelikož převracely vše, co dosud znal. Nevraživost, svár, nesnášenlivost, kolik roztržek již musil překazit, když rozdivočení sourozenci přepadli skupinku slabších polobohů, kdy vše začínalo u agresivních nadávek a pokračovalo obyčejným, čistým, terorem, ať již psychického či fyzického rázu. Nejedno děcko od Hypna ochránil před řádným výpraskem, když opovážlivého holomka povalil k zemi a zatímco slyšel od sestřičky či bratříčka, příval kleteb nejhlubšího zrna, důkladně jim kroutil ruku do co nejbolestivějších úhlů, aby si takové nerozvážnosti, do budoucna, rozmysleli. Nic nepomáhala dovolávání autority rodiče, přímá argumentace jeho přítomností a tím pádem oslabení vlivu instruktorovi autority, jen jim připomněl, že argument síly, svou váhu neztrácí nikdy. Tohohle dozorcování začínal mít pomalu plné zuby, protože nemohl ani v klidu usednout k večeři, aniž by nebyl povolán k dalším výtržnostem, jenž od doby naprostého uzdraven nohy, řešil s grácií podrážděného zvířete. Jeho výraz si ani nepohrával s úsměvem, ba naopak tančil na chladné stupnici rozmrzelosti, zatímco pouze ztěžka kontroloval touhu, spráskat většinu populace Áresova srubu, na obří hromadu. Jejich narůstající arogance, s kterou se pokoušeli pomalu proměnit prostory v naprostou anarchii, využívající přitom výhody pramenící z krve, kdy disponovali mnohem větší výdrží, vyžitím v boji, naprosto ochromovala běžný chod tábora. Jindy poklidné bojiště propadlo amokům chladnokrevné války, jenž nešetřila duševní zdraví žádného obyvatele. Samovolně se vytyčil za val, ochraňující ty roztřesené jedince neovládající tak zdatně umění sebeobrany, aby zmírnil škody napáchané vlastní přízní, absolutně se neztotožňoval s jimi propagovanými myšlenkami. Zatracení zmetci, nevděční parchanti, améby bez mozku, pitomci nehodní respektu. Zabrousil zrakem k výšinám, pohledem upřeným do bezstarostně proplouvajících mraků. Jeden odejde na výpravu a málem se mu to tady zhroutí pod rukama. Naučil jsem je něco? Myslel jsem si to. Byla to pravda? Ne. právě tahle myšlenka ho občasně vytáčela do nepříčetnosti, jelikož apelovala na zklamání z postavení vůdčí osobnosti, budovaná aura stačila vyprchat jako zázračným lusknutím prstu.
„Svenssone, ještě?“ ozvalo se shora. Hlas tazatel přímo kypěl nevyřčenou prosbou k tomu, aby zůstal ušetřen dalších namáhavých metrů, neboť sil povážlivě ubývalo a jemu se příčila myšlenka pokračování. Všechny tři postavy ustrnuly v pohybu, vyčkávající chtěného smilování, pakliže již rozčarování staršího bratra stihlo opadnout. Natanaelův kyselý škleb, jenž nemohli z tak velké výšky rozpoznat, prozrazoval krutou mýlku, jelikož ho nikterak netrápil stav dotyčných. Založil ruce na hruď, zrak upírající nyní k nebožákům, kteří zdolávali horolezeckou stěnu nejtěžší možnou variantou. Okamžik nezaznělo jediné slovo, to převaloval pravou štiplavost tónu na jazyku, než konečně zařval potřebným směrem, dost neurvale, nesmlouvavě, tvrdě. „Jestli můžeš pověsit holku od Hecaté na vysokou borovici, tak ti pár dalších metrů jen prospěje ty hrdino a všichni hejbněte těma prdelema. Jste jen zavšivený líný bastardi, co si nedokážou najít rovnocenýho soupeře.“ Vše zakončil uplivnutím si před sebe, jasná signalizace, že případné smlouvání těžko pronikne přes vystavenou hradbu oprávněného vzteku. „Kurva, řek jsem, že si máte pohnout!“ to zařval spíše z tužby zasít další semínko strachu do nešťastníků, donutit je si pamatovat potupný zážitek, kdy si sáhli na hranici možností, jen protože provedli čin nehodný jakéhokoliv rozumného člověka. Snad v tom spočívala potíž. Oni Áresovci povětšinou pobrali málo onoho kouzelného rozmyslu, pakliže nedokázali věc vyřešit s vynaložením brutálního nátlaku, jako jedinou alternativu viděli vynaložit ještě přehnanější úsilí, příkladem, raději rozbít zamčené dveře, než najít postranní vchod do domu. Tenhle stereotyp se mu zajídal, nechtěl nechat celý srub s nálepkou nezvladatelných beranů vhodných akorát tak do prvních linií a na jednorázových pich. Athéna jim sice výsměšně ukazovala prostředníček v ohledech strategie, plánování, možností vedení boje, ale oni stále nemuseli platit za tupá, nabušená, hovada. Tu zásadní osvětu, tu neúnavně šířil, bezvýsledně. Počkej, až se mi dostaneš do hnát otče. Počal přecházet pod úpatím tréninkové pomůcky za doprovodu podrážděného mručení, ustrojený po typické standartu jen tričko vypadalo čistěji nežli obvykle, načež nevěnoval okolí značný kredit, spíše to ševelí ptáků, vnímal jakožto něco, nad míru otravného. Nálada mizerná, krásné pokračování dne. Nechal jsem svý štěstí v tom rozbořených chrámu, tohle už se jinak vysvětlit nedá. Pokračoval v činnosti, za takových okolností, by se k němu přiblížil snad jen sebevrah. Všichni věděli, že zrovna on je druh instruktora, který když ztratí vnitřní klid nebo ho dokážete řádně dopálit, padají nepřiměřeně vysoké tresty a stává se extrémně protivným ne-li schopným vystartovat po té nejnevinnější duši.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Tue Apr 10, 2018 11:49 pm
Byla znovushledání, se kterými bylo třeba nakládat opatrně a raději posečkat na vhodnou chvíli. Alespoň Audrey se tímto tvrzením uklidňovala, když se Natanaelovi vyhýbala poněkud neelegantním způsobem. Nic z toho se netýkalo faktu, že spolu snad před dávnou, dávnou dobou randili a ona se v jeho přítomnosti cítila trapně – předpokládala, že tuhle fázi si již odbyli v prvních dnech po jejich rozchodu, když si ani jeden z nich nebyl jistý, jak se vlastně chovat, dokud jejich vztah nenaskočil do kamarádských kolejí – zprvu trochu nucených, později již méně. Oba byli dostatečně dospělí na to, aby se nad podobné eskapády dokázali povznést. Její rozpaky způsoboval fakt, že to bylo právě jejich setkání ve vlaku, které ji přivedlo na myšlenku vrátit se zpět do tábora a najít trochu životní jistoty, kterou prakticky již celý poslední rok zoufale postrádala. Ač věděla, že by jí to v její situaci mělo být jedno a že to stejně vyplyne najevo, nechtěla působit jako absolutní zoufalec, který si přilezl do tábora lízat rány hned, co si na něj po šesti letech ignorace vzpomněla – a bála se, že Nathanael vytušil, že přesně takhle nějak si celá situace stojí, snad jen kromě toho absolutního ignoru – postupně rozpadající se manželství, práce i nedostatek výmluv, aby se na víkend vypařila, jí bránily v tom, aby se třebas na pár dní vrátila, ale aby zapomněla? Nikdy. Netušila, jak moc sebejistě či spokojeně tehdy ve vlaku působila, když se zapovídali. Jako bytost, která obecně vzato neměla tendenci si hluboce stěžovat a zahrnovat své přátele starostmi (hlavně když je x let neviděla), své osobní i profesní krize nadnesla jen velmi zevrubně a pravděpodobně též odlehčeně, ale bídný psychický stav se obvykle promítl i do vzhledu. O ten sice stále pečovala, nikdy nezapomínajíc na svůj elegantní styl, ovšem obecná únava se promítla jak do rysů tváře, tak očí, což se nehezky připomínalo pokaždé, když se podívala do zrcadla. A ačkoliv se její tvář při pohledu na statného instruktora rozjasnila úsměvem a jejich setkání v ní probudilo zvědavost, sotva mohla zapřít, že jen chvíle před tím si v duchu nadávala, že klesla tak hluboko, kdy do kanceláře jezdila raději v odpoledních a večerních hodinách, aby se vyhnula svému ex manželovi a jeho povedeným kamarádům.
Zkrátka a dobře jí hrdost velela dát se prve trochu dohromady a nehrát chudinku, kterou beztak nebyla – takový byl prostě život, jen Audrey poněkud narazila, když si jej při odpromování malovala zvesela růžově. Na rozdíl od mnohých jiných měla však ona místo úkrytu – tábor. Sic byla zprvu nervózní, nesvá a nezabydlená, stačilo pár dní, aby se cítila daleko víc ve své kůži než poslední měsíce. Cheirón byl zlatý a vůči jejímu návratu nic nenamítal, ba naopak jí brzy svěřil povinnost dohlížet nad sruby, snad aby zabavila hlavu, necítila se zbytečná a ukojila své organizační potřeby. Přestala neustále spěchat, stres z každodenního bytí v New Yorku z ní též opadl, ona si mohla po dlouhé době odpočinou a dovolit mysli relaxovat všemi možnými způsoby – ať už nad knihou po večerech či při jakékoliv fyzické aktivitě od běhu po lezení. Tělesnou zdatností se sotva mohla rovnat s dětmi Athény, Área či jiných, ale to jí nebránilo v tom, aby si dala do těla a poprala se s lezeckou zdí – sic stále s nejsnazší trasou, kam měla ostatně i nyní namířeno v primárně běžeckých teniskách (které stejně sundávala, neb se jí nejlépe lozilo naboso), dlouhých černých legínách a temně modrém, volnějším a sportovním triku.
Natanaela bylo jen těžké přeslechnout. Vlastně to bylo nemožné – měl dostatečně pronikavý hlas a v tomhle případě též charakteristicky peprný slovník, aby nezapochybovala, čí děti v současné chvíli stěnu okupují. V první chvíli má skoro touhu otočit se na patě, hned v dalším momentu jí však docvakne, jak moc velká by to byla hloupost – už neměla kam a proč utíkat, vždyť se cítila v dostatečné psychické pohodě a nemusel o sobě smýšlet jako o předčasně vyhořelé trosce. Aby si tuhle myšlenku o to víc potvrdila, natáhne krok a na rty si nasadí svůj charakteristický úsměv, jen co čokoládová kukadla zmerčí vysokého instruktora. „Nebojí se Cheirón o morální vývoj tvých sourozenců? Nebo možná… jakýkoliv vývoj?“ Což byla logická myšlenka, která jí na mysli vytanula při pohledu na tři zoufalce, oběti Nathanaelova vzteku a msty – vedené alespoň za slabší, což se bezesporu cenila. V tuhle chvíli jí však ti nebožáci nijak moc netankovali, za prvé si to zasloužili, za druhé jejich morálka už bezesporu dávno utrpěla a za třetí prostě jen potřebovala přijít… nu, nejspíš se začátkem lepším než oznámení tak jsem tady zas. V hlavě si sumírovala setkání snad s každým starým známým, většina nakonec dopadla zcela odlišně – a tohle ostatně taky, neb její slova zněla trochu kostrbatě a nejistě, jakkoliv se snažila. Nakonec zastaví sotva pár kroků od jeho osoby, nevědíc, co s rukama, je nakonec založí na hrudníku. „Ahoj,“ doplní stejně jako standardní pozdrav. Nathanael vyrostl – netušila, jestli se z kluka samá noha samá ruka proměnil před jejíma očima po dobu jejího studia a ona to přehlídla, nebo vyspěl během doby, kdy byla pryč. Dobrá, vyrostl možná nebylo to nejlepší slovo – zmohutněl a zarostl, díky čemuž dokázala hravě pochopit, proč ho někdo označuje za medvěda, ačkoliv lepší slovo pro jeho vzezření (a nejspíš i náturu) by bylo berserk. „Jak… se daří noze? Slyšela jsem, co se stalo. Mrzí mě, že jsem se nezastavila u Hébé, chtěla jsem, ale… zabydlování.“ Malá lež. Zabydlování jí sotva zabralo tolik času, ale zastavit se opravdu chtěla a svědomí jí hryzalo. Nyní o to víc, když se snaží navázat… na kdo ví co ve snaze vyhnout se možné trapné situaci.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Thu Apr 12, 2018 8:45 pm
První reakce, když zaslechne povědomý hlas, obracející se na něj s nejistou otázkou, je prudké škubnutí hlavy, neboť v ten moment stál k dotyčné osobě zády a více se věnoval pronášení tichých kleteb, než sledování okolí, zdali někoho nepřivábil sled protivných urážek, pronášených ke skupince vytrvale šplhající k vrcholu stěny. Ruce založené na hrudi, výraz stále okupovaný pocity upřímného vzteku a nepříliš milý pohled, to bohužel Audrey spatří první, od jejich náhodného setkání ve vlaku. Neodpovídá, jelikož pociťuje stále převládající návaly hněvu pramenící z přirozenosti zděděné povahy, ale i okolností, které vytrvale okupují tábor. Jeho mlčení může působit netaktně, možná vířit vlny pochybností, pakliže ona očekávala okamžitou odpověď a třebas příjemnějšího muže. Schválně ponechává trapnou chvilku plynout, netoužící pronést okamžitě odpověď či pozdrav, naplněný hořkým a panovačným tónem, podobným tomu, jímž vyřvával vstříc. Samotný ovšem pociťuje zaražení, nad projevenou zdrženlivostí ve slovech, zrovna jí nikdy nedal poznat nezkrotné zvíře číhající v nitru, ba naopak, dbal krotkého charakteru od osudného střetu, takže ho onen projev mírně překvapoval, zarážel. My dva se známe, vždyť víš, že to není tak hrozné. Jedině litoval projeveného slovníku, jehož výrazivo častokrát tancovalo na hraně únosnosti, ačkoliv podráždění puberťáci občas nereagovali jiného zvolání, nežli toho řádně přikořeněného, nesoucího uvnitř jasný náznak skryté hrozby. Pozvolna krotil rozohněnou osobnost, pomalu nutící rozvířené vody agrese zapadnout zpět do obvyklých koutů, načež konečně nemusil působit dojmem bijce připraveného k brutálnímu střetu. Upřel k ní přátelský pohled oříškových očí, ačkoliv předtím prorokoval smrt vzpupným sourozencům. Gesto signalizující podráždění opadlo, ruce svěsil volně podél těla, načež konečně uznal podmínky vhodné k tomu, aby se osmělil promluvit. „Rád tě vidím Audrey.“ Tentokrát její jméno nezkrátil, jak to míval ve zvyku, používajíc spíše Adry, což nyní zavrhl, jakožto příliš familiérní.
Připadal si vedle ní, jako příkladný buran, neztratila nic ze svého kouzla elegance i všudypřítomné upravenosti. Zatímco on, zarostlý barbar s neupraveným vousem, zacuchanými vlasy, provizorně chycenými gumičkou, vyspravovaným oblečením plným neumělých záplat. Kdysi aspoň šlo říci, že mu trochu záleží na vzezření, dnes tuto složku, důležitou především pro první dojem, nepokrytě zanedbával. Ona si ho mohla pamatovat, jakožto klasické vyžle bez nějakých výraznějších fyzických znaků, taková  nepříliš působivá osůbka v metalových hadrech s dlouhými pačesy a počínajícím porostem v obličeji, kdežto s tím klukem už toho měl společného pramálo. Nejen v ohledu vzhledu, ale též osobnosti, jenž lehčeji podléhala nezvladatelným vlivům polobožské krve. Než však pokračoval dále v rozhovoru, poctil skupinku nahoře dalšími pokyny, poodstoupil též stranou, neboť ji nechtěl definitivně připravit o sluch. „Pohov, můžeš táhnout zpátky k zemi Michaeli i se svou družinou udatných reků. Zejtra v devět nástup na normální trénink“ tímto dunivým zvoláním ukončil patrné utrpení tříčlenného útvaru, což pravděpodobně všichni vděčně přijali, jelikož se již neposunuli ani o píď nahoru, místo toho zahájili promptní klesání. Pak už veškerou pozornost věnoval příchozí ženě. „Věřím, že Cheirón se strachuje, kolik šikany tyhle holomci ještě vymyslí, ale dokud se sami nezlomí, tak je můžeš leda honit po cvičišti, dokud nepadnou na prdel.“ následuje drobné ušklíbnutí, vzpomínka všech naprosto zničených jedinců, válejících se zálibně po trávníku. Následně se taktéž potutelně usměje, jelikož nechápe, proč by se měla trápit tím, že nepřišla za někým, koho pěknou řádku let neviděla, na ošetřovnu. Vzájemně neudržovali blízký vztah, když jí vyšly záležitosti v lidském světě, takže pokládal tuhle omluv za zcela zbytečnou, to i naznačil  drobným, nechápavým, pokývnutím hlavy. „Zbytečně to řešíš, měl jsem překvapivě kvalitní společnost“ přičemž myslel onoho nafoukaného holomka, takže slova okoření i drobná míra sarkasmu. Popojde, přičemž kontroluje, jestli dokázali bratříčkové bezpečně zlézt, načež vyhodnotí, že tomu tak skutečně bude a překvapivě jim zbyla trocha energie, když při sestupu dokážou formulovat co nejoriginálnější nadávky směřující k rozložitému instruktorovi, jenž si skrytě drmolili. „Už v pohodě od doby, co jsem to rozchodil, běhám od jednoho maléru ke druhému, jelikož většinu má na starost moje přízeň.“ Krutá, všem zřejmá pravda, problémy, v nichž by neměli prsty mladí Áresovci, takřka neexistovali a pokud ano, tak nějaké skryté nitky stejně vedli k nim, tudíž žádná převratná změna. „Lezeš Audrey?“ pohodil hlavou vstříc tréninkové pomůcce, kterou každý táborník po čase důvěrně poznal a postupně se buď naučil milovat nebo nenávidět, přičemž jí případně činil nabídku, že mohou strávit nějaký čas při vynakládání společného úsilí nad vzdorováním překážkám. Doufal, že nemusí dodávat skutečnost toho, že vůči ní neprojeví svůj bohatý přehled vulgarismů a jedná se především o přátelskou nabídku.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Fri Apr 13, 2018 12:33 am
V první chvíli pod jeho pohledem zapochybuje, jestli udělala dobře, když se ho rozhodla oslovit v poznatelně špatné náladě, která se mu zračila ve tváři stažené vztekem. Relativně temperamentní byl i tehdy, když spolu chodili a ostatně i poté, ale popravdě si nevybavovala, že by byl jeho charakter, zděděný pravděpodobně do velké míry po otce, tak patrný. Na druhou stranu se však nemohla ničemu divit – tehdy byli ještě děti. Možná trochu odrostlejší, ale v mnohém oba trpěli tou rozvernou mladickou nerozvážností a prchlivostí, která nepůsobila takhle výhrůžně. Alespoň v jeho případě, Audrey upřímně pochybovala, že by vůbec někdy dokázala vypadat výhrůžně. Nehodlala se však uchýlit k unáhleným soudům či odchodům ještě před tím, než po ní vyštěkne nějaké ne zrovna slušné oslovení – nemohla totiž vědět, jak moc se změnil a pokud, jestli to bylo zrovna k lepšímu – nebo pouhé nespokojené a nesouhlasné zavrčení, s čímž by vyklidila pole, snad ani ne s tak hrozným vnitřním zklamáním, jak by se dalo čekat, protože jí již docvaklo, že jí přitahuje obdobný typ mužů, od kterých se mnohdy nedá čekat nic jiného. Ale nakonec? Nakonec se zdá, že onen čas potřeboval jen proto, aby uklidnil rozbouřené nervy, na které mu bezesporu brnkali oni tři lezci, co působili značně zoufale. I ona se uklidní, aniž by si to uvědomila, tak uvolní veškeré napětí v těle, které napůl očekávalo nesouhlasnou reakci, čímž ocení jeho přátelská slova i viditelně příjemnější pohled. „Nápodobně, Natanaeli,“ odpoví mu vděčně, podobně jako on bez toho, aniž by zkrátila jméno – jen u ní to bylo spíše díky zvyku, protože to nedělala takřka u nikoho, aniž by hrálo nějakou roli, jak moc dotyčného znala. Přišlo jí to důstojnější a obvykle též více libozvučné, ač ve chvilkách roztržitosti na podobné myšlenky zapomínala.
Když spasí lezoucí chudáky, kteří jeho slova přijmou s povděkem (co se však bezesporu brzo vypaří a přijdou ubrblané nadávky, jak to tak bývá), úsměv na tváři se v pobavení rozšíří, skrývajíc jej tím, že lehce sklopí hlavu. Očividně byl zvyklý si s nimi poradit svým svérázným způsobem, což bylo však poměrně pochopitelné – sama si pamatovala dost dobře na doby, kdy podobné tréninky a mučení podstupovala ona, ačkoliv v mírnější formě a snad vlastně nikdy za trest, který však schytala řada jejích přátel. A tvářili se naprosto stejně jako Michael, protože některé věci se, jak se zdá, nemění a mladí polobozi budou mnohdy tak trochu fracci. Povytáhne obočí, když se obrátí zpět na ní, než však tázavě kývne. „Pokud si to zasloužili, jsem ta poslední osoba, která by něco namítala…“ Ostatně jakožto dcera Nemesis věřila tomu, že každý skutek bude po zásluze potrestán – a naprosto ideálně ten špatný, o které zde poslední dobou zjevně nebylo zrovna nouze. Hnědé oči jej bedlivě pozorovaly, aniž by si to uvědomovala, tak trochu odhadovaly a z části hledaly toho známého chlapce za mužem, kterého měla před sebou. Mnoho z něj v něm nezbylo – alespoň na první pohled a tak trochu i dle pověsti, neb většina táborníků ho neměla zas tolik v lásce. Z části chápala proč. Z části na něj byla zvědavá a přejala myšlenku Natanaela jako nesmlouvavé lidské bytosti jakožto pohled nezbedných studentů, co tak nějak zákonitě musí na instruktora nadávat.
Měl pravdu, nejspíš to moc řešila, aniž by si to uvědomovala, brala to daleko jinak než on. Nejspíš z toho prostého důvodu, že Natanael si zde vybudoval určitou pozici, zatímco byla pryč, respekt, přátele a bůh ví, jestli ne i něco víc, jejich vztah po jejím odchodu vskutku nebyl blízký, vlastně nebyl vůbec žádný, když se Audrey nevracela. Nejspíš si to prostě jen všechno příliš brala k srdci vzhledem k okolnostem a k nejistotě, které se jí postupně povedlo zbavit. A také proto, že co bylo pro něj asi jen pouhou vzpomínkou, zatímco Audrey… nu, ta se k ní naopak hodlala odkazovat, alespoň pro začátek, takže vyhledávala stará přátelství. To, že se za ním nezastavila, ji tedy upřímně mrzelo, neboť se to zdálo správné – alespoň však na ošetřovně stihla Scotty, která se rovněž zotavovala a která byla další z těch, na které vzpomínala velmi ráda. Přičemž stejně jako ostatní, i tohle prtě vyrostlo a stávala se z ní žena. Jeho odpověď je však další bod, co ji uklidní, jako by se obávala, že si to skutečně mohl vzít špatně. Pobaveně se tedy uculí. „Tím pádem v pořádku. Hébé z tebe musela být nadšená, pokud jsi byl takhle ubručený.“ Vzhledem ke společnosti, ať už to byl kdokoliv, nejspíš byl.
„To jsem… taky slyšela. A pochopila.“ Mírně se zamračí. Nejspíš se nevrátila do úplně šťastné situace, jak jí brzo došlo. I Cheirón se tvářil poněkud zasmušile, škoda mluvit o všech malérech, kterých se stala svědkem. Konečně rozplete ruce z hrudníku, aby je volně svěsila podél těla a zaujala tak pozici daleko přirozenější. „Cheirón mi svěřil dohled nad sruby, takže pokud bys někdy potřeboval někoho nenápadně potýrat, třeba ti budu schopná pomoct. Většinou i právem,“ zkonstatovala poněkud suše a prakticky, ostatně výbušná povaha dětí Ára se obvykle neshodovala s pořádkomilstvím, takže by nemusela hledat dlouho, aby něco našla. S trochou štěstí by to nebyly zrovna štěnice nebo blechy… Tvář opět rozzáří úsměv, když změní téma na trochu dobrodružnější a méně utrápené, díky čemuž navíc viditelně ožije. „Uh, spíš se snažím. Pomalu.“ Každý měl své kvality. Audrey by si daleko víc rozuměla s jógou nebo s již zmíněným běháním, ale lezecká zeď byla dobrá alternativa, tak trochu výzva, která utahá tím zatraceně příjemným způsobem. „A s jištěním.“ Nebyla blázen, nehodlala se zmrzačit, kdyby se jí smekla ruka nebo noha. „Popravdě jsem doufala, že tu někoho odchytnu, abych se nemusela nikoho doprošovat. Takže pokud by ti to nevadilo… Asi se na tebe na konci budu koukat vděčněji, než tady Michael…“ Gestem ruky poukáže na partičku odcházejících brblalů s vyplandanýma rukama.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Fri Apr 13, 2018 2:02 pm
Na poznámku ohledně ubručeného medvěda pozvedne pouze posměšně pravý koutek, což signalizuje jisté pobavení tím, jak dobře začíná být informována, přestože zde, pravděpodobně, nepůsobí tak dlouho. „Jo, ani bys nevěřila, kolik dalších sdílí obdobné nadšení z mé přítomnosti“ proneseno v žertu, okořeněné značnou nadsázkou, doplněné drobným úsměvem. „Ani bych se nedivil, že jsi o mě slyšela jen to nejlepší.“ Neměl iluze ohledně pověsti tvrdého instruktora, jenž většině pil krev svým nesmlouvavým přístupem, když nepokrytě vyžadoval respekt. Dozajista figuroval v mnohých neblahých sděleních, přičemž mu přisuzovali jen nejhorší možné kvality. Zbytečný řešit podotkl pro sebe suše. Rád pozoroval, že její obezřetnost a nejistota pozvolna ustupovaly, čímž konverzace nepůsobila tak prkenně, jak doposud. U některých osob preferoval nevidět v očích patrný strach, neboť ony neměly platit za příjemce sdělení sloužících k upevnění pozice v hierarchii. Rád rozmlouval i s někým, koho nemusil každou chvíli kontrolovat, zdali neprovádí neuvážený čin, vlastně přátelskou komunikaci již dlouho nevedl. V táboře zbývalo málo těch, kdo dostali ono pomyslné privilegium moci spatřit jeho přívětivější tvář, takže se v podstatě nešlo divit.  „V pohodě Audrey, děcka nemusí nesnášet dva, když to stejně dobře zastane jeden“ lákavá nabídka, avšak netoužil po tom, aby i ona se stala hromosvodem problémů nezvladatelných adolescentů. V jeho očích platila za nehodnou této pocty, takže tímto taktně odmítl. Stačím jím já a pravděpodobně i Reed, důležitý je, že pak maj i ty, ke kterejm choděj brečet. Uzavřel, nechávajíc záležitot za nimi.
Samozřejmě, od Michaela už nešlo čekat větší výkon, než svalení do měkké postele, jeho kumpanii nevyjímaje, srocení zničených jedinců. „Tak já dojdu pro ty srandy a můžeme začít.“ Většinou sice nevyužíval těchto pomůcek, jelikož mu děcka stejně stihla bravurně rychle vylézt na stěnu, než by se zabývala nějakou jistotou jištění, neboť to vyžadovalo nasoukat na sebe komplikovaný postroj a naučené vázání, společně se znalostí jak efektivně zamezit pádu. Áresův potěr nikdy neopomenul projevit vrozenou lehkovážnost, když překotně zdolával jednotlivé úchyty bez jakékoliv opory, aby pak zpět na zemi vypravovali šílené historiky o svých schopnostech, odvaze, kdes čem. V ohledu bezpečnosti přejímali úlohu spíše jiní lektoři, jimž více záleželo nad fyzickým stavem dětí, kdežto Natanael jaksi okatě ignoroval to, jak moc si nabijí čumák, pakliže tak činili dobrovolně, bez jakéhokoliv popouzení. Proto též, nedostal nutnost věnovat hodiny i méně zdatným, pobrat slabší polobohy, jenž by uvnitř šíleného bojového tempa odrovnal na několik týdnů do budoucna. Takoví potomci Afrodity oplývali tou výhodou, že nikdy nepřitahovali seveřanovu pozornost, ba naopak, zásadně nesměli navštěvovat hodiny, neboť jich netoužil hromadně odnášet na ošetřovnu, jakožto rozlámané hadrové panny. Na chvíli se vzdálil z její společnosti, aby učinil to, co deklaroval, načež se vracel, třímající v rukou požadované pomůcky. Audrey podal její část, kdežto si ponechal tu náležející jemu. Tohle už jsem fakt dlouho neviděl. Začal rozmotávat popruhy, přičemž jednal pouze po paměti, vlivem podvědomí, jelikož jich dlouho nevyužíval. Nakonec ovšem dosáhl požadovaného výsledku, když vyčkával připravený dokončit přípravu propojením obou částí, aby se naplnil její účel. Mezitím, stačil shodit černé tričko s výrazným logem kapely Behomoth, k zemi, kdežto k ní přistoupil do půli těla obnažený, neboť ho zajímalo, jak daleko dospěla. „Hotovo?“ pronesl zvídavým hlasem, stojící v těsné blízkosti za ní.
Odhalenou část robustního těla zdobilo nesčetné množství, výraznějších či nenápadnějších jizev, způsobených četnou účastí na výpravách nejrůznějšího druhu, všemu následně dominovala dvě tetování umě vyvedená na obou pažích, jak levé tak pravé. Zatímco vlevo sídlil výjev hlubokého lesa vykresleného světlem z úplňku, kde jednotlivá stromořadí ponechávala ve svém středu klikatou cestu vedoucí do neznáma. Precizní práce vyvedené s umem zkušeného tatéra, což ovšem platilo o všech ozdobách těla. Pravou pak zdobilo o poznání jednodušší vyobrazení dvou vzájemně propletených jmen zapsaných starodávnými runami, kdy jedno představovalo jméno otce, druhé matky. Největší chloubu, vyvedenou hlavu medvěda okupující plochu zad, spatří, pouze pokud se jaksi šikovně natočí, aby stanula za ním, prozatímně zůstává skryta. Taktéž jeden z důvodů, proč si zasloužil táborovou přezdívku. Čekal na reakci, pak mohou zahájit lekci, přičemž ho vyznění celé situace nikterak nezatěžovalo. Jejich vztah kdysi ukončila, plným právem, tudíž žádným ostychem netrpěl, aby musil zvažovat, zdali učinil vhodné kroky. Neexistoval důvod, proč vzájemně tancovat kolem dokola, když veškeré záležitosti ležely vyřešené za nimi. Nepopíral, že působila stejně šarmantně, elegantně, žensky, jak kdysi, přestože jí už naskákala léta. Obdivoval, kolik úsilí dokázala věnovat péči o vlastní zevnějšek, aby udržela stejně působivou auru osobnost. Lhal by, připouštějící, že nepůsobí přitažlivě, ovšem nespatřoval důvod ji zahrnovat zřejmými komplimenty. Vlastně zraješ jak víno, ten chlap musel být pitomej, když tě nechal odejít. Tuhle myšlenku ovšem ponechá interní.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Fri Apr 13, 2018 10:09 pm
„Vesměs,“ připustí poměrně otevřeně, aniž by zapírala, že už stihla vyslechnout řadu historek. Ne, že by se na něj ptala explicitně a přímo ve snaze vystalkovat jeho životní cestu za posledních dvou let, ale nebylo to jen jednou, kdy jeho jméno zaznělo po otázce (většinou vedené hlavně z vtipu, aby řeč u oběda nestála) existuje tu někdo, komu je lepší se klidit z cesty?, sic často figurovaly dodatky stylu ‚pokud nemá dobrou náladu‘ či ‚pokud leží se zraněnou haksnou na ošetřovně‘ – a bůh ví, jestli to náhodou nepronesl ten jeho oblíbený společník. „Ale radši si udělám svůj vlastní obrázek, než se začnu někoho bát,“ dodá ještě, v hlase jí zaznívá pobavení, ačkoliv tahle představa popravdě nemusela být nutně tak vzdálená – stačilo se vzpomenout na jeho vzteklý a podrážděný pohled sotva před chvílí, aby jí došlo, že pokud někdo neustále dráždí hada bosou nohou, jeho reakce nebude zrovna přívětivá – ostatně se však nebylo čemu divit, jinak by on a jeho sourozenci sotva dělali čest bouřlivému a bojovně založenému tátovi. V zásadě jí však nyní potvrzoval, že to konec konců byly jen povídačky – nemohla sice soudit podle prozatím krátkodobého prvního dojmu, ale též ona v minulosti nesnášela pár instruktorů, protože jí nutili přepínat fyzické síly. Na rozdíl od ostatních měla však tolik slušnosti, že držela pusu a raději splnila to, co se po ní chtělo, s vědomím, že se to opravdu jednou může hodit a že se jí za blbé kecy nechce upřímně nechce dělat tolik navíc. Táborníci jednoduše dokázali být pořádně otravní, nezkrotná cháska hajzlíků, které dokázala usměrnit jen tvrdá ruka. Vzhledem k tomu. že Audrey z tohoto telecího věku již dávno vyrostla, tak nějak doufala, že nikdo nebude mít potřebu podobný styl jednání aplikovat vůči její osobě, což se zatím… nu, plnilo. „Jak myslíš. Ale nabídka bude stále platit.“ I ona sama se stejně nejspíš bude potýkat s pár bordeláři a obecně by jí asi nepřekvapilo, kdyby nedělali problémy jen v tomto směru. Na druhou stranu nechtěla – a vlastně by si to ani nedovolila – zneužít své pravomoci k organizované šikaně, jejím cílem bylo pouze to, aby dostála zadanému úkolu. A možná – zjevně – malé laskavosti, kdyby na to přišlo.
„Díky,“ odpoví vděčně. Většina táborníků zdolávala zeď bez problému a hlavně bez jištění, Audrey se do podobných podniků pouštět nehodlala. Nechtěla hned po návratu skončit zmrzačená, svými fyzickým schopnostmi si byla sotva tak jistá – nebo ještě lépe, byla v jejich otázce maximálně realistická a uvědomovala si, že pád z šesti metrů po té, co by se jí smýkla noha, by nebyl zrovna hezký a elegantní. Mezitím, když Natanael odejde pro postroje i jisticí lana, se alespoň vyzuje. V běžeckých botách by si sotva pomohla a nelozila tak často – vlastně prakticky vůbec – na to, aby se jí oplatilo kupovat speciální měkkou obuv. Znova poděkuje tehdy, když se vrátí s vybavením, sama se ujme svého postroje, který na sebe natáhne a poctivě utáhne, jednaje tak nějak intuitivně – ostatně tyhle věci nejsou naštěstí tak složité, jako by je navrhovala sama NASA. Vše nakonec ještě – pro jistotu – zkontroluje, Natanaela vnímajíc jen v podobě série zvuků za svými zády.
Na jeho oslovení přitaká, ze zvyku se při tomto souhlasu lehce otočí, aby na něj pohlédla – přičemž v tento moment ji absence jeho trika trochu zarazí. Ani ne tak z principu, jako spíš z faktu, že… nu, nyní bylo opravdu patrné, jak moc zmohutněl, daleko více než přes volné triko. Zmohutněl a svým způsobem také zestárl, ačkoliv za nějakého dědulu by ho mohla označit sotva – na to byl až v moc dobré formě. Byly to spíš jizvy, na kterých chtě nechtě musela ulpět pohledem a u kterých si byla prakticky jista, že nejsou sbírkou s dětských let, ale výsledek jeho současných aktivit. Pamatovala si ho jako vytáhlého hubeného kluka, nyní se jeho kostra zjevně obalila svaly a Natanael tak působil poměrně impozantně. Možná nikdy nebyl zrovna typické hezounek (nebo za to možná mohlo jen to, že na své vzezření nevynakládal dvakrát hodně času), ale to jí ostatně nevadilo ani nikdy předtím – poprvé si ho tehdy všimla zejména díky jeho neúnavného snaze a dříčství stejně jako svéráznému stylu prakticky… nu, čehokoliv, zdálo se přitom, že nic z toho neztratil, navíc se o to víc projevilo jeho nesporné, ač trochu drsné a nevybíravé, charisma. Když si uvědomí, že konsternovaně zírat nejspíš nebude ten nejlepší způsob, znova těkne k živým oříškovým očím, než se usměje – snad i trochu provinile, aby vzápětí popošla k vysoké stěně. Z pytlíčku na postroji u pasu si na ruce vezme trochu křídy, aby úchyty neklouzaly. „Uff… Dobře.“ Sama sebe trochu rozhýbe protočením ztuhlých ramen dozadu, než sáhne po prvním úchytu, aby se mohla vzápětí vytáhnout o něco výš.
Místy potřebovala jeho asistenci – nebyla si zcela jistá, po kterém z nich sáhnout, který bude vytvářet strategicky nejlepší a nejdostupnější cestu, pomalým tempem se však sunula nahoru, postupně pociťujíc s každým dalším úchytem čím dál tím víc zádové svaly i nohy, čímž se projevoval nezvyk na podobnou zátěž. Po prvních čtyřech metrech zahákne karabinu do úchytu při zdi, přičemž celý nápad s jištěním se nakonec prokázal být ne zcela marným, v tu chvíli, kdy nedodrží zásadu, aby měla vždy minimálně dvě končetiny na pevném bodu. Levá noha umístěná na titěrném úchytu se smýkne, když se pokoušela natáhnout pravačkou po dalším, což zaviní pád. Ne však z dvanácti metrů na tvrdou zem, ale pouze metrovým zhoupnutím po laně zakončené lehce nepříjemným nárazem do zdi, když ji zachytí karabina i Natanaelova váha dole na zemi. „Oh, zatraceně!“ procedí mezi zuby, když zůstane viset na laně. Pohledem se pak obrátí dolů. „Promiň!“ Omluvu si zasloužil, ačkoliv to s ním pravděpodobně vůbec nehnulo, ostatně byla z logických důvodů daleko lehčí než on. Hnědé oči se pak znova obrátí na zeď, nad sebe, obočí se zťukne k sobě díky zamyšlení, když cíl, co sama sobě vytyčila, spatří nějaké tři metry nad sebou. Tehdy se znova obrátí na něj. „Nebude ti vadit, když polezu ještě kousek? Nezdržuju?“
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Mon Apr 16, 2018 9:10 pm
Zůstával nerušeně stát, dávající jí tím prostor, aby si své záležitosti poklidně vyřídila, přičemž se nenechala znervózňovat přítomností muže, jenž vyčkával, nežli započne celá akce, což se odvíjelo od její šikovnosti si poradit s doneseným postrojem. Nikterak netlačil dění kupředu, víc nechával okamžik plynout, jelikož mu to dopomáhalo více se soustředit vstříc nadcházejícím záležitostem, kdy dostanou opět prostor vzájemně prohodit pár slov, když nepočítal ono setkání ve vlaku, uplynulo vskutku dost let, než nadešel další okamžik setkání. Vlastně nepočítal, že dostane opět možnost spatřit její osobu a odchod tehdy považoval za definitivní, což demonstroval na řádném stisku při objímání pohledné ženy vycházející spokojeně k lepší budoucnosti odvíjející se mimo tábor. Audrey vždy vnímal přívětivěji, neboť ona v sobě nesla jisté vlastnosti, kterých si tak cenil, taktéž ho jistou měrou zavazovala ona nepříjemná událost, již se stali oba aktéři. Takový milý překvapení v době protnutý zádumčivým smradem. Když dala najevo, že již svou část úkolu splnila, tudíž k němu stočila nejen pohled, ale i svou maličkost, začal se vzájemným upevňováním, aby ji mohl plnohodnotně bránit v pádu, pakliže bude mít problémy při zdolávání zdi. Více pozornost věnoval činnosti samotné, neboť provádění takto titěrný, občas zapeklitých věcí, šla s obrovskými tlapami, značně obtížně. Uštědřit jednomu řádný poliček nebo sevřít rukojeť těžkého meče, v tom všem díky nim zářně exceloval, ovšem srandy v podobně protahování lana karabinami a vázání uzlů, které tak trochu pozapomněl, vyžadovalo veškeré možné soustředění, jež dokázal vyplodit. Skláněl zrak, zatímco pohled nepatrně naplňovala neúnavná touha mít tuto část již zdárně za sebou, několikrát čelil vyvlečení lanka, které nedokázal včas zachytit, čímž si přidělával zbytečnou práci a zdržoval tak starou kamarádku od lezení. Do prdele, přestaň mě vysírat ty zpropadenej sabotére. Nadával neposlušné konci, vysmekávajícímu se úspěšně mezi neobratnými prsty. Nedostal tudíž možnost zpozorovat, že mu je věnována dávka upřímného zaujetí, jelikož s většími či menšímu úspěchy, vedl svou drobnou válku, která nakonec končila vítězoslavným zvednutím hlavy, přičemž na tváři tančil úsměv deklarující spokojenost. Zachytil pouze zbytek pohledu a potom drobné uculení, které prozářilo Audrey tvář. Najednou si připadal, jakoby před sebou měl zase tu stejnou dívku, kterou mohl krátkodobě zvát přítelkyní. Působila stále stejně, hlavně když pozvedla koutky v tom roztomilém gestu, začínal si uvědomovat, jak rád vůbec je, že ji má opět blízko. Jeden z mála rozumných lidí, který mi osud přihrál do cesty. Poodstoupil stranou, nechávající jí prostor, aby provedla rozcvičku před tím, nežli půjde testovat své fyzické limity. On pouze postával, očima brouzdající více na nebi, či blízkém okolí, než by ji netaktně očumoval, přestože si dokázal přiznat, že mnoho mužů by takové pokušení jednoduše zlákalo. Jakmile uslyší odhodlaná slova, přistoupí blíže ke stěně, přičemž počne pozorovat její postup k výšinám. Ačkoliv se tomu snaží bránit, zpozoruje pár chyb v technice, ovšem zarytě mlčí, jelikož ona není dalším z táborníkům, jehož má za úkol vytrvale peskovat, aby dokázal následně bojovat o vlastní život. Byli zde převážně pro zábavu, takže nějaké rýpavé komentáře okamžitě vypustí, ponechávající záležitost bez jakékoliv odezvy. Stejně ses měla chytit raději vlevo nahoře. Zamručí pouze sám sobě pod vousy a dále vytrvává ve střehu, kvůli případné možnosti pádu a následně nutnému zásahu.
Postup probíhá standardně, přičemž se mu ovšem zdá, že si dává dost velký pozor, není tak živelná, jak většina účastníků této kratochvíle. Samozřejmě, Áreovy děti byly občas neunavitelné bestie, které táhle překážka příliš nerozptylovala, takže do půl hodiny už mávaly z vrcholku dolů, pokud tedy stihly projít řádnou průpravou, povětšinou pracoval s nimi. Dostával na starost už odrostlejší polena, výkvět odmlouvání a pubertálních sklonů, kterým připadalo, že když umí máchnout třikrát mečem a v aréně včera zmlátily jednoho nebožáka, tak jsou nepřemožitelní. Častokrát se trumfovaly, vymýšleli nejrůznější sázky, do všeho šly po hlavě, bezmyšlenkovitě, proti nim působila Audrey jako rozvážný myslitel, pro něhož představuje každý krok složitou otázku po způsobu dosažení dalšího metru. Přidržuje jistící lano, zatímco propadl pobrukování povědomé melodie, jelikož ji nechce znervózňovat, určitě ne při prvním pokusu. Nakonec dojde k sérii chyb, avšak neletí vstříc k zemi, nastane drobné zhoupnutí, přičemž on okamžitě zapřel jistící lano tak, aby ji udržel ve vzduchu. Zareagoval takřka okamžitě, nevyžadovalo to příliš úsilí, není to on, kdo má být jištěn, tudíž bez sebevětších problémů udrží váhu. „V klidu lez Audrey.“ odpoví klidným zvoláním vzhůru, aniž by byl nějak ovlivněn událostí, soustředně stojí a vykonává svůj úkol. Nad omluvou stihl pohodit hlavou, jakoby naznačoval, že tolik zdvořilosti není potřeba. Ustrne na ní pohledem, jemně převalující možné konstatování ohledně příčiny neúspěchu, ovšem nechce ji jakkoliv urazit, načež řekne trochu smířlivě. „Zkus to příště vzít víc napravo, budeš tam mít lepší šanci.“ Drobně naznačí případnou možnost pohodlnější cesty, dbá ovšem, aby tón nevyzněl zbytečně panovačně, či nepůsobil typickým instruktorským dojmem.
„Řekni mi, vůbec to trápení, co jsi měla, je už pryč?“ začne opatrně konverzaci, nežli se ona pustí opět s vervou do výstupu. Při poslední schůzce šlo poznat, že věci nehrají zcela ideální roli v životě pohledné ženy a cosi se jemně zvrhává v antickou tragédii. Nikdy nevyzvídal moc, přesto ho tížilo, když nedokázal tehdy nabídnou řádnou pomoc s řešením problémů, neboť se musel více soustředit na to, že vedl skupinu puberťáků na výpravu, což znamenalo opustit její společnost relativně brzy, i když po tom neprahl. Bylas... baba jako ty by neměla mít starosti, který se ti tehdy zračily ve tváři. Intuitivně spojoval okolnosti setkání s příchodem do tábora, což ovšem hlasitě nevyslovil. Jelikož, kdyby to tak bylo, představovalo to osobní, soukromou věc. Pro něho, v jeho pravomocech a jejich momentálním vztahu, který se snažil tvářit jako kamarádský, neměl právo chtít požadovat více, už onou prosbou, či zvídavou otázkou, o ujištění, vlastně požadoval překročení hranice. Jemu ovšem ona vzpomínka hlodala v hlavě, nepříjemné pozastavení, potřeboval slyšet upřímnou odpověď, načež dostane prostor promyslet vlastní kroky. „Samozřejmě mi do toho tolik není, ale...“ Nechá větu vyznít do ztracena, původně ji nehodlal začínat, ovšem cosi vnitřně rozhodlo, že jí zdvořile poskytne možnost zahrát celý rozhovor do autu, uzemnit jej, pokud si počínal naprosto netaktně. Tak, doufám, že teď nepůsobím naprosto přesně, jak se oblíkám. Tudíž naprostý, netaktní, neandrtálec.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Tue Apr 17, 2018 12:01 am
Když už svěřila svou váhu jeho osobě a popravdě nepochybovala o správnosti odevzdání úkolu Natanaelovi – ostatně byl o poznání mohutnější, tedy těžší a nemělo by mu tedy dělat problém s pomocí jistící techniky vydržet o maličko déle s ní zavěšenou na laně, nohama se dotýkající zdi, aby se na něm zoufale nehoupala – ještě si před dalším postupem protřepe rychlým gestem paže, jako by z nich snad měla vyklepat únavu, a z pytlíčku na ně opět nanese trochu křídy, která sice nepříjemně dehydratovala, ale rovněž bránila pocení, kvůli kterému by v aktuální výšce nevylezla ani o půl metru výše. Teprve až tehdy se znova natáhne po úchytu rukou, přitahujíc se znova ke zdi a nacházejíc jistotu pod nohama, aby převzala svou vlastní váhu. Štěstí, že neměla ani trochu strach z výšek a tím pádem nepociťovala závrať, když k němu při jeho radě instruktivně shlédne. „Chm…“ zamručí sama pro sebe, když znova zvedne hlavu se zamyšleným výrazem, když jí nabádal k využití cesty na pravé straně nežli té, kterou si sama zvolila. Sotva se mohla cítit uraženě nebo pohoršeně – uvědomovala si v tomhle směru své kvality dostatečně, aby věděla, že lezení mezi ně nepatří a že on je mnohonásobně zkušenější ve všem, co se zaobírá fyzickou aktivitou. A ostatně i pedagogikou, ačkoliv by ho kvůli jeho drsnému vzezření nejspíš málokdo považoval za vyučujícího. Zde, na všechny ty nezvedence, jejichž hlavním úkolem bylo dělat problémy, se perfektně hodil – a ostatně ta druhá skupina, obvykle vymezená božským rodičem, co jim dával do vínku větší přemýšlivost nežli fyzickou zdatnost, měla v táboře zastání zas na jiné straně tak, aby jejich výuka byla dostatečně vyvážená nesmlouvavými i empatickými instruktory, takže si nemohla na nic stěžovat. Jeho upřímné snahy poradit jí se tedy chytne, aby se vydala po úchytech, které se jí zdají být rozumnou možností.
S jeho otázkou se jen o maličko méně soustředí – přestože ženy jsou obecně vzato schopné multitaskingu, v tomhle případě trochu pokulhávala. Už jen proto, že měla sem tam tendenci kouknout dolů na jeho vlasatou hlavu, co na ni vzhlížela a oříškové oči ji zároveň bedlivě pozorovaly, takže opravdu neměla důvod pochybovat o své bezpečnosti. Nyní však spíš pro sebe zavrtí hlavou, když stihne dodat větu, co se na jednu stranu zdála zbytečností, na druhou povinností. „To je v pohodě…“ odpoví dostatečně hlasitě, aby se nemusel ostýchat nebo váhat. Neviděli se dlouho, jistě, ale u Audrey vždy zanechal dobrý dojem. Stačilo prokouknout přes jeho lehce výhružné a mnohdy neupravené vzezření, které silně klamalo. Ostatně pokud se stihla něco naučit, pak to, že šaty sice dělají člověka, ale zdaleka nerozhodují o tom, jestli má srdce na pravém místě – její exmanžel byl možná kravaťák, ale to nebránilo tomu, aby se neukázal být postupem času rozkazovačným a závistivým idiotem, což byla slova, ke kterým se v uplynulém roce snížila až znepokojivě často. Natanaela vždy vnímala jako někoho, komu může věřit. Kdo je sice trochu svérázný, ale vesměs ne tím špatným způsobem a jeho úmysly, ty jsou převážně dobré. Mohla se plést, ale upřímně doufala… že ne a svému devatenáctiletému já nadávala za to, že se k němu nezachovala přece jen o něco lépe. Netušila jak, snad jen lépe. Krom toho by k odmítnutí této konverzace neměla důvod – díky setkání ve vlaku očividně opravdu tušil, jak se obávala, a prostě se zajímal, což bylo něco, co jí… nu, ne přímo těšilo, ale při nedostatku sociální kontaktu poslední doby to byla bezesporu příjemná změna.  „Vyřešily se. Ne nutně dobře, ale… vyřešily se,“ zkonstatuje nakonec s určitou váhavostí. „Překvapivě…“ Svá slova rozdělí, když se natáhne po dalším úchytu a povyleze zas o něco výš. „… se ukázalo, že svět mimo Tábor není tak jednoduchý, jak by se mi líbilo.“ Nezněla vyloženě nešťastně, spíš s náznakem cynického humoru vůči své vlastní osobě. „Ale každopádně… Uff…“ Další úchyt, trochu dál, takže se musela pořádně natáhnout, nekompromisně směřujíc ke svému cíli. Sic trochu nejistě, povede se. „… jsem tady. A to je docela dobře, ne?“ S veselým úsměvem na něj znova koukne, avšak jen krátce, aby se znova věnovala zdi a poslednímu stanovenému metru. Mohla dopadnout daleko, daleko hůř než tak, že překousla hrdost, uznala, že ji svět venku zmáhá a byla donucena se vrátit. V táboře se cítila znova dobře, což byl pocit, který aktuálně dokázala maximálně docenit. V této pozici se ale zarazí, očima těkajíc z úchytu na úchyt, neboť všechny se zdají být nedostupné – buď z pocitu, že na tak malém prostoru nohu prostě neudrží a chybí jí potřebná troufalost, nebo protože jsou prostě dost daleko. „Dobře, upřímně se přiznám… Že nevím, jak dál,“ přizná pravdivě. Pocit, co zažila mnohokrát, jen nyní z něj má svým způsobem radost – a také někoho, na koho se může dost dobře spolehnout.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Tue Apr 17, 2018 10:38 pm
Rád viděl, že si s zformulovanou otázkou nepočítal příliš troufale, neťal do příliš živého místa či nezasáhla extrémně citlivé téma. Byl do jisté míry neohrabaný v tomto stylu komunikace, neboť málokdy dostal příležitost řešit cokoliv, týkající se starostí ostatních, kdežto platil za posledního možného instruktora, k němuž táborníci s pochybnostmi chodili. Představoval určitou zoufalou naději v očích těch pár odvážlivců líčících závažné trable, jimž následně věnoval pozornost. Nerad nechával ostatní na holičkách, přestože mu trvalo delší dobu proniknout do problematiky, jaksi nalézt schůdnou cestu pro obě strany. Pak spíš naslouchal, řešil praktické věci, zůstával otevřený vývoji, především však vždy záležitosti dovedl do zdárného konce. Nesnášel jakkoliv přihlížet cizímu trápení, ač to častokrát nedával najevo, jelikož tato kvalita by se mohla stát obrovskou slabinou v očích rozvášněných sourozenců, jenž potřebovali více patřičnou autoritu, nežli vzor jednání, pevná ruka vládla. Před Audrey, ovšem, klidně nechal starostlivost převzít povážlivé místo uvnitř vzniklého setkání, oba se vzájemně již dokázali dostatečně poznat, nepotřebovali vůči sobě, vzájemně projevovat jisté postoje, aby si deklarovali svoje území, mohli fungovat, jakožto dva naprosto rovnocenní členové společnost, snad ho u srdce těšilo, že spřízněná duše našla opět útočiště uprostřed známých kulis. Setrvával v pozici, zastával úlohu záchranného prvku, zatímco v mysli ho drobně zarážela jí pronesená slova. Ne nutně dobře? Fakt se mi nelíbí, jak to říkáš. pozastavil se nad oním tvrzením, jenž svým obsahem útočilo na seveřana, kterého dráždilo. Nechtěl, nehodlal, strpět jakékoliv problémy, jenž by ji případně následovaly, zasloužila klid. Informace ohledně jejich nedostatečného řešení, symbolizuje impuls podněcující k úvahám, jestli by celá záležitost nešla elegantně vyřešit, či plnohodnotně uzavřít. Damoklův meč nad hlavou pohledné brunetky neviděl rád, tudíž nesršel nadšením z dosavadního stavu věcí, to reflektoval krátkým, nevýrazným, zamručením, stejně jakožto utvořením virtuální poznámky. Tohle spolu pak dořešíme, ať už za tím máš cokoliv, ty sračky ustojím, to se neboj. Nakonec opět pozvedl zrak, ponechávající záležitost, prozatímně, odloženou, jelikož nechtěl hned první setkání rozhodit vtíravým vměšováním. Postupem času, určitě dozraje doba, kdy ony nepříjemnosti projdou zásadní revizí, zmizí v mlžném oparu minulosti. Ohledně odpovědi na téma správnosti příchodu zpět do místa výcviku, chvíli mlčí, bere si čas. Nechce bez skrupulí projevit svoje nadšení, aby ji tím přímo neodradil nebo působit nezdvořile, když nahoru houkne pouze souhlas prostý jakéhokoliv zabarvení, lehce prekérní situace. Ani nevíš, jak jsem kurva rád, že tu jsi, ale to ti tam k výšinám radši hulákat nebudu. Uklidní emoce, načež konečně zvolá s dostatečnou hlasitostí a razancí, tak, aby k ní slova měla možnost doputovat. „To musíš posoudit sama Audrey, sice ti můžu upřímně říct, že tě rád vidím, na tu druhou mě sere, že ti to nevyšlo.“
Poté co diplomaticky zformuloval protireakci, jejíž vyznění považoval za naprosto pravdivé, jen mírněná pod náporem okolností, rozhodl trochu okomentovat i předchozí řečené, tudíž stav venkovního světa. Ještě než poprvé prošel vstupní bránou do tábora, předpokládal, vcelku zarytě, že opustí přilehlou oblast jakmile noční běsy ustoupí, což nakonec nevstoupilo v platnosti. Toužil tehdy po okamžité svobodě, vymanění z mašinérie neustálých tréninků a bojů o práva uprostřed svévolně se formulující smečky, vrátit se zpět k rodině i slibně rozjeté kapele. Dřív nedokázal pochopit, jak by zde zůstal, proč vůbec setrvat uprostřed chaosu, když tam mimo se rozprostíraly nekonečné možnosti, které hodlal uzurpovat. Jestli zasáhl osud anebo podvědomý instinkt, šlo spekulovat, nakonec zůstal zadkem usazený zde, uprostřed živoucího pekla neustále naplňovaného čerstvým přívalem duší. Něco tam ztratilo kouzlo, uvnitř všech bitek, potu, odříkání, vyrostl smysl, odhodlání přinést řád do krkolomného systému, vést vlastní soukromou válku o nadvládu. Z původního záměru, živit se muzikou a především hrnou na basovku schovanou pod postelí, rychle sešlo, stal se instruktorem, krotitelem všech těchto nezvladatelných ďáblíků, které podroboval tvrdé disciplíně. Něco v nás prostě zůstane, roztáhne kořeny, vláčí nás to sem proti naší vůli, až to dosáhne svého. Musí se pousmát, ta myšlenka, ač naprosto naivní, se mu zamlouvala, pomáhala vysvětlit ten zmatek v hlavě, co ho donutil setrvat. „Jednoznačně je jiný, svět tam venku.“ konstatuje pečlivě sledující její postup, každý zdolaný metr. „Když jsem si tam dodělával kvalifikaci, bylo to jak propadnout se do snu. Žádný bestie, co se mě snažily servat z kůže, jen co zavětří můj smrad. Největším problém tehdy bylo, uklidnit hyperaktivní děcko, aniž bych mu jednu švácl mezi oči.“ Sice to může působit komicky a on pronáší s citelnou lehkostí, ale pravdou zůstávalo, že ono do-vzdělávání představovalo krušné chvíle, jenž dokázal zdolat jen díky benevolentnímu přístupu profesorky, která s ním měla skoro svatou trpělivost. Vlastně málokdo tady věděl, že by si před jméno klidně mohl psát titul a když by krachla kariéra za zdmi tábora, není pro něj problémem jít učit na školu nebo dělat asistenta děckám s vadou pozornosti. „Budeš muset riskovat.“ zvolá nahoru, přičemž ona nemůže zpozorovat onen milý úsměv, stejně jako zájem zračící se v očích, jak on sleduje vzniklou situaci. „Prostě se soustřeď jen na to, že se chceš dostat výš a nepřemýšlej nad tím, jak to musíš udělat.“ Ono si tělo dokázalo intuitivně poradit i samo, podvědomí představovalo skvělou hnací sílu, schopnou vyprodukovat ty nejefektivnější, i když častokrát, nejtroufalejší řešení, bez trochy zbrklosti nešlo pokračovat dál. Pravděpodobně se bude muset vytáhnout pomocí rukou, což představovalo velkou silovou zátěž nebo se zkusit přemístit horizontálně po stěně, aby si našla lepší místo, kde se jí podaří zapřít pomocí více úchytů. Každopádně ovšem zůstával připraven zabránit možnému pádu, takže se nemusela ostýchat ve volení cesty, jelikož zabrání tomu, aby si ublížila.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Wed Apr 18, 2018 12:02 am
Bylo pochopitelné, že jeho myšlenky nemohla znát, avšak pokud by se tak stalo, dotkly by se jí hluboce – a ne v tom špatném slova smyslu. Pro Audrey znamenal návrat velmi mnoho. Ostatně se nebylo čemu divit, vrátila se k něčemu, co vnímala jako své kořeny, protože ve vyrůstání s tátou se vždy cítila značně nesvá a ne na správném místě. Hledala životní jistoty a tak trochu i možnost zbabělého útěku od všech životních problémů, co možná pominuly a vesměs se vyřešily, ale jejich tíha ji v reálném světě stále drtila – ať to byla práce v kanceláři se svým bývalým manželem a jeho přáteli, kde se sotva mohla cítit dobře, ač svou pozici dříve milovala, vzpomínky na nepovedené případy, které zhatily buďto okolnosti nebo – jak si musela mnohdy s těžkým srdcem přiznat – zejména na začátku její nezkušenost a nedostatek supervize, nebo zoufale prázdná garsonka, do které se po rozvodu nastěhovala a která zdaleka nepůsobila jako domov. Bylo tedy pochopitelné, že Tábor přivítá s nadšením a s hlubokou radostí, stejně jako každého obyvatele a starého známého, na které se neskonale těšila. Vážila si jich, byla ráda, že se konečně nemusí cítit trapně, poníženě či prostě jen nejistě v něčí společnosti, přičemž existovalo několik tváří, které přece jen znamenaly něco více – mezi nimi byla i ta Natanaelova. Uvědomovala si, že spolu chodili jen velmi krátce a jak to celé skončilo, jako přítele – v tom kamarádském slova smyslu – ho však brala vždy, stačilo se překlenout přes tu trapnou fázi, a rovněž musela uznat, že jí s ním jednoduše nebylo špatně, ač se na ní už tehdy někteří dívali s údivem, když tvořili docela nestandardní a podivný pár. Velmi by se však divila, kdyby zjistila, že ji vidí… nu, nejen rád, ale též s nadšením. Natanael se zdál sebejistý, ve světě, kterému rozuměl a dokázal se v něm orientovat, pokud v ní i tehdy viděl někoho, s kým může jednat jednoduše přátelsky bez masky drsného instruktora, co je připraven všechny srovnat do latě, ba dokonce uvolněně a být při tom svůj… neskonale by si toho vážila. Tyhle jemné nuance však závisely na čase a na tom, jak je postupně odhalí – v tuhle chvíli to mělo však ten dopad, že působil jednoduše přívětivě. A Audrey, ač se tohoto setkání trochu obávala, jeho reakce a všeho okolo, pochopila, že to bylo zbytečné. Jeho uvolněnost se přenášela na ní. Nemohla dělat, že neodešla a vše je jako dřív, ostatně byli úplně jiní lidé a mnohé se změnilo, ale vážila si toho, že mohou hladce navázat na staré přátelství. „Nejsem první. Ani poslední. A navíc je pořád čas…“ nadhodí otevřeně. Další odchod odsud byl prozatím nemyslitelný, avšak ne zcela nemožný – popravdě neměla žádný plán do budoucna, jediné, co ji pojilo s New Yorkem, byl onen byt, který si hodlala ponechat, a právnický titul. Tušila, že by se k práci ještě někdy ráda vrátila, ale… ne nyní. Nemohla pomáhat ostatním, když v určité fázi života nedokázala pomoci ani sobě a zde, jak se zdálo, bylo stále potřeba někoho dalšího, kdo dá pozor na všechny ty malé potížisty a jejich oběti, přičemž post, který jí Cheirón přidělil, byl pro ni ideální – nenudila se a necítila se zbytečná.
Pokud mohla své zaseknutí k něčemu využít, pak k tomu, aby pořádně zpracovala jeho slova – a taky vymyslela novou postupovou strategii, ale to na malý moment odsunula na vedlejší kolej. „Ty sis dodělal titul?“ Zněla překvapeně. Jsou věci, které nejspíš jednoduše nečekala, jen to nejspíš vyznělo trochu špatně. „Tedy… Promiň. Nechci znít… divně. Akorát… odsud? To je skvělé.“ Věděla, že na to inteligenčně má – a ostatně i s ohledem na empatii a zápal, jinak by z tábora už dávno vypadl. Nikdo je nenutil zůstávat, ale on se k tomu odhodlal a zavázal se chránit všechny jeho obyvatele, což byla práce záslužná… a namáhavá, ne nutně jen kvůli monstrům a jiným. Ale dodělat si titul odsud muselo stát velké úsilí – jak se zdálo, minimálně v tomhle se nezměnil, neboť podobná snaha značila stále stejného dříče, co je schopen dokázat to, co si vytyčil. Pro Audrey jedna z vlastností, kterých si dokázala opravdu považovat.
„Uff… Funguje to tak?“ odpoví mu s náznakem neštěstí nad nerozluštitelným problémem, ale jak se zdálo, stejně se již rozhodla, kudy povede její další postup. S reálnou představou o své fyzické výdrži si uvědomovala, že udělat si na zdi ještě další ‚zacházku‘ by mohlo být pro její utahané paže vražedné, takže se rozhodne více zariskovat a vzdát se jistoty, co jí poskytovalo aktuální místo. Nohu přesune na menší úchyt, který působil značně nejistě, rukama se zatím přidržujíc, než druhou nohu zajistí na bližším a větším úchytu. V další chvíli se pak pokusí natáhnout k těm, které byly právě ony inkriminované – bránící jí v postupu a finálovým úchytům. A světe div se – povede se. S vynaložením značného úsilí i ubývajících sil se vytáhne nahoru, aby si našla lepší pozici pro nohy a odlehčila nohám. Tehdy je to už jen dva postupné kroky k vytyčenému cíli v patnáctimetrové výšce. Nemohla zapřít upřímnou radost z úspěchu – bylo na tom něco uspokojivé, ač si sama si dokázala uvědomit, že proti ostatním (a vlastně i proti svému dřívějšímu já, co bylo přece jen zvyklé na větší fyzickou zátěž a menší množství práce v kanceláře do noci) to nejspíš nebylo nic moc, ale copak na tom sešlo? Natanael se netvářil nabručeně nebo podrážděně a ona mohla tak akorát doufat v budoucí zlepšení. Po krátkém zaváhání se ještě přisadí prosbou. „Myslíš, že mě necháš dolů slanit, nebo mě to donutíš slézt?“ zvolá dolů nevinně s jasnou prosbou. Dolů by se dostala bezesporu, šlo jen o to v jakém stavu
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Wed Apr 18, 2018 10:59 pm
Koutky podvědomě cuknou, působila roztomile, jak se pokoušela svoje překvapení zamluvit, zmírnit. Nenadálá zpráva ji mírně vykolejila, což ovšem on, záludně, předpokládal. Nechtít spatřit reakci, ponechá si toto drobné tajemství pro sebe, neučiní žádnou zmínku ohledně skutečnosti, jenž znal úzce omezený počet obyvatelů tábora. Nechtěl si tím nic dokazovat, rádoby jí ukázat, že patří na stejnou úroveň, jen provést opatrné zkoumání, zjistit její přístup k různým věcem. Taktéž věděl, že ona nově nabytou informaci nezačne šířit, jakmile ji zaslechne, tudíž nehrozilo znevažování instruktorské pozice rozvernými žáky, kteří by si dokázali tuto vědomost vyložit vskutku originálně, začít rebelovat a využít jakožto slabiny. „Tak nějak jsem se doma krýt musel.“ pokusí se odlehčit atmosféru, jenž sám úmyslně stvořil, zničit ten nepříjemný pocit, který dozajista prožívala, tím, že celý poznatek rozvedl a usadil do roviny. „Můj táta to se mnou vždycky uměl, a to nemyslím tu ožralou trosku v táboře, ale mýho adoptivního tátu, Zakariase.“ Áres svým nedávným projevem přišel o veškerý kredit, který mu doteď Natanael ukládal, jakožto otci. Jakmile přišlo věrohodné ujištění, že před ním skutečně stojí stvořitel, biologický dárce polobožské síly, začal spílat osudu, ohledně toho, jak dovolil takovému blbovi dál šířit své sémě. Samozřejmě, bez lehkovážných jednorázovek, by zde momentálně nestál, ale taktéž by tolik dětí nemuselo přicházet na svět z čiré nezodpovědnosti, kdy za vzor dostali tenhle příklad alkoholismu a absolutního pošlapávání pravidel, totální poddání se bestiální stránce plné syrové zuřivosti. Neviděl v očích padlého boha žádný náznak starostlivosti či upřímného zájmu k početnému potomstvu, jen uraženou pýchu starého chlapa, jemuž kdosi stoupl na kuří oko. „Chtěl jsem vědět, jak to dělal, protože tohle ty děcka, především moji sourozenci, potřebují, přísnou ale přitom chápavou mužskou ruku.“ Většina ženských prostě nemohla zvládat tak průbojná stvoření, jakým byli Áreovy děti, aby jim neruply nervy. Mužský element naprosto chyběl ve výchově a to měl hrát klíčovou roli, žádná morálka, žádná kázeň ani představa o autoritě, to se především potřebovali naučit. K boji tíhli přirozeně, kdežto jejich největší nepřítel spočíval uvnitř, psychika. „Neřek bych, že mi tam přímo vysvětlili tohle, ale pár fíglů na ty bastardy jo.“ Pravděpodobně záleželo především na zkušenostech, nikoliv naučených postupech, vnímat okolí, přistupovat k němu určitým způsobem. Aspoň jsem na chvíli vypad z tohohle blázince a stálo to za to, mít kolem sebe ostatní, kterým nešplouchá na maják z hormonů. trochu zavzpomínal na minulé časy, načež k ní upřel pohled, sledující počínání. Vyčkávající, zdali dokázal vhodně poradit.
„Většinou.“ řekne bezděčně, někomu víc vyhovoval slepý záměr na cíl, jiný potřebovali podrobný kalkul, občas bylo dobré, obě cesty zaměnit, když se jedna stala vyprahlou, neschopnou poskytnou řešení. Pozoruje vynaložené úsilí, projevené odhodlání, spokojeně pohodí hlavou, když dokáže dosáhnout vytyčené mety, překonat prozatímní limity těla. Rád, s jistou hrdostí, pozoroval drobné úspěchy, když dopomohl k úspěchu svou vlastní trochou. Přestože se nejednalo o nějaký heroický výkon, chápal, že pro ni, po letech obyčejné práce, to zřejmě symbolizovalo první úspěšný krok k zaběhnutí do táborového života, obnovení vzpomínek na drsné tréninky, kterými nabývali obyvatelé fyzické zdatnosti. Pořád to v sobě máš Audrey. Využije optání, nasadí zamyšlený výraz, záměrně poleví v postoji, avšak stále dostatečně kontroluje situaci, kdyby se cokoliv zvrtlo. Trochu to trvá, než vysouká slova okořeněná svérázným přístupem a doplněná trochou štiplavého provokování. „Normálně bych řekl, že se nemáš ulívat, ale protože jsi to ty a vidíme se poprvý za dlouho dobu, tak ti to protentokrát odpustím.“ prohlásí, přičemž ji mírně provokuje hlasem, jenž zaznívá hravě, jako nepatrné přátelské rýpnutí, škádlení. Popichoval ji ve vší početnosti a zřetelně čitelným úmyslem jemně prolomit hranice vybudované jejich dlouhodobějším odloučením. Toužil navázat, kde skončili, obnovit vzájemné pouto, představa spřízněné duše mu najednou učarovala, neboť každý občas potřeboval upustit páru, postěžovat si, mít alespoň jednoho tvora, jehož nemusí peskovat, či vést, být mu otravným společníkem, nechtěnou zátěží. Audrey ho znala mnohem déle, než kam dokázali ostatní dohlédnout, snad jedině Scotty se pyšnila podobným štěstím, zahlédnou přívětivou stránku rozložitého kolosu. Ona nepotřebovala tolik potřebný čas, aby pronikla pod povrchovou slupku nesmlouvavého muže, jelikož už dávno ono útrpné martyrium absolovovala, dokonce setrvala krátce blíže u těla, vlastně jediný řádný vztah, ktreý kdy zakusil, i přes mizerný konec. Už nikdy nenavázal, ženy neřešil, soustředění přešlo do učení, v podstatě vše se podřídilo záměru vychovávat budoucí generaci. „Když budeš mít jinak zájem, od devíti do dvanácti ráno mám odrostlejší smrady od tří do šesti odpoledne pak ty míň schopný. Mezi těma dvěma lekcema mě najdeš v táboře dělat dozor a večery mívám volný, takže se stav, jestli teda zrovna nebude potřeba zachraňovat princezny v nesnázích, jakože opět řešit bugr.“ Nechal jí prostor, až se začne slaňovat. „Víkendy pak, jak můžeš vidět, jelikož máme neděli, vedu jen jeden delší blok od sedmi do jedné odpolední, ten bývá za odměnu.“pronese, přičemž tvrzení doprovází potutelný výraz při vzpomínce na všechny rozlámané nešťastníky, jejichž dny volna jsou spíše přehlídnou utrpení. „Jinak musím permanentně dohlížet na moji šikanující přízeň a tím myslím, skoro furt.“ Moc prostoru pro vlastní vyžití nezbývalo, občas přicházely nouzovky, jindy nastávaly v plánu díry, někdy zůstal jedinou možnou pákou, takže povinně nastoupil. Taková kurvička... ale zas... aspoň se extrémně nenudím, i když hodit si nahoru občas neuškodí. Dobře ovšem věděl, že kvůli ní si klidně zařídí výjimku, aby jednou nemusel okamžitě následovat první zoufalé volání o uklidnění situace a místo toho ostatní akceptovali momentální nedostupnost.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Fri Apr 20, 2018 1:43 am
Pokud si někdy něco nepřála, pak to bylo urazit jej. Její slova tak mohla působit, což si uvědomila ve chvíli, kdy je vypustila z úst. Ostatně mohl si je přebrat všelijak – kladně, nebo naopak tak, že v její mysli na ni působí jako bůh ví jaký otrapa, co na vysokou nikdy neměl lozit a je jen zázrak, že ji dodělal. Opak byl pravdou. Jednoduše čekala, že je zde až příliš zaměstnaný, protože je schopný a dokáže si s děckama poradit i bez něčeho jako vědy pedagogiky, takže o vysokou stát nebude. Jeho argumenty i vysvětlení a objasnění, co jí vzápětí podá, však vyznívají maximálně logicky – hlavně fakt, že by mu nikdo nevěřil post učitele, kdyby skutečně nedržel něco, co by jej podporovalo. Vzápětí však sama sebe příliš zaměstná lezením, což s trochou štěstí pochopí – odpověď totiž dostane až tehdy, když se dostane na zem. Popravdě nevěřila, že by jí ztížil situaci a reálně ji donutil dolů poctivě slézt po úchytech namísto toho, aby se prostě slanila, jeho škádlivá odpověď jí však na rtech vyvolá rozverný úsměv. „V to jsem ani nemohla doufat. Děkuju,“ odpoví v podobné náladě. Tohle, přesně tohle bylo fajn – podobně se necítila už dlouho s nikým předtím a Audrey pouze trvalo zatraceně dlouho, než jí došlo, co jí v životě ubíjelo. Vztah s Natanaelem byl rozdělen léty, kdy se neviděli, ale jak se zdálo, neměl jí za zlé, že se odebrala pryč s Tábora a vrátila se až tehdy, kdy sama potřebovala. Mohl, ale neměl, čehož si neskonale vážila stejně jako snahy navázat na dřívější vztahy, jejich styl jednání a uvolněnost, co mezi nimi byla. A světe div se, ono to šlo stejně sama a hladce, jako by to snad byla ta nejvíc přirozená a samozřejmá věc, což ji… těšilo. Znamenalo to totiž, že i když oba vyrostli, vyspěli, prožili si své a byli zkrátka jiní, základ jejich povah zůstával stejný a oni stále mohli najít společnou řeč.
Dolů ze zdi se slaní snadno během chvilky oproti tomu, jak dlouho jí trvala cesta nahoru. Ve výsledku je ale příjemné cítit pod sebou pevnou zem. Jen opatrně, aby se nezamazala křídou, si z čela odhrne pramínky tmavých vlasů, co se během výstupu uvolnily z drdolu a po celou dobu otravovaly, aby si vzápětí začala protahovat paže, které dostaly pořádně zabrat. Na tváři se však zračil spokojený úsměv – našla přesně to, co hledala. A jak se zdálo také mnohem víc – pro začátek staré přátelství. „Zapomněla jsem, jak hrozně je to těžké… A fajn…“ Chybělo jí to. Tohle všechno. A nyní se konečně zase cítila tak, že byla opravdu na svém místě, tam, kde měla být – a vzhledem k její pozici i všeobecně vládnoucímu zmatku v těchto časech snad tam, kde nebyla zcela zbytečná. „Díky. Opravdu…“ praví pak s pohledem na něj, v němž se zračí upřímný vděk. Aby k němu vzápětí natáhla ruku, jen co si je pragmaticky otře do legín, což není zrovna elegantní gesto, ale rozhodně lepší než mu podávat ruce od křídy. „A gratuluju. K tomu titulu. Popravdě bych to do tebe dřív asi neřekla. Myslím to, že bys chtěl a že bys tu vlastně opravdu zůstal, ale když nad tím tak přemýšlím…“ Nakonec nedokončí, snad ani nemusela – dávala to docela smysl, nakonec to však nechá být s lehkým potřesením hlavou. „Stejně gratuluju,“ dodá ještě jednou s úsměvem. Byla v jednom období, trochu snobském někdy okolo prvního ročníku na vysoké škole, kdy brala jen ukončené nižší vzdělání trochu s despektem. I tohle se změnilo – stačilo vrhnout se do života a poznat, že pokud něco určuje kvalitu člověka, vzdělání to opravdu není, protože poznala dost chytrých hajzlů stejně jako lidi se selským rozumem a srdcem na pravém místě, co by v životě chtěla daleko spíš. Natanael v jejích očích potvrdil jen to, co si vždy myslela – že je vždy oddaný tomu, co dělá, ve snaze to dělat co nejlépe. A fakt, že se rozhodl zasvětit svůj život všem jeho sourozencům a jim podobným, jí říkalo mnohé.
Sama se začne odstrojovat, povolovat všechny přitažené přezky, ale i v tomhle případě to jde celé snázeji dolů než na sebe. „Svého tátu… Myslím biologického tátu jsi už asi se vším nadšením potkat, že?“ Vzhledem k tomu, jak o něm mluvil, se s ním již setkal. Tuhle pozici mu upřímně nezáviděla – ona mohla mít o své matce určité představy a vize, které Natanael setkáním pozbyl. Docela logicky podle toho, jak se Áres choval k ostatním a zejména ke svým dětem. Audrey se mu prozatím zdárně vyhýbala, nejspíš z toho prostého důvodu, že podobných jako on – jen ne bohů války – poznala za posledních pár let až moc na to, aby se dobrovolně hrnula k dalšímu, jakkoli velká turistická atrakce to byla.
Pozorně vyslechne rozvrh, na jehož konci se uchechtne. „Ty se tu vážně nenudíš. Vlastně… by mě to možná nemělo překvapovat. Když si vzpomenu na nás…“ Na ně dva konkrétně asi tolik ne – nebyli nijak zvlášť problémoví z toho prostého důvodu, že se až příliš snažili a chtěli to se sebou někam dotáhnout, což se jim – každému trochu jinak – ve výsledku povedlo. „Když tě tak poslouchám, možná bude nejlepší, když přijdu někdy na standardní lekci a pak bude spíš na mě, abych tě vytáhla někam, kde bude trochu klid a ty od nich budeš mít pokoj…“ odvětí pobaveně. Popravdě by se tomu nebránila – proč taky? Vzhledem k jeho programu bude nyní spíš ona ta, co má daleko více volna, s nímž může naložit všelijak. Třebas mu dopomoct k trochu klidu a navíc si užít přítomnost někoho, s kým se nebála mluvit, chovat se familiárně – až se zdálo absurdní, že se tak dlouho obávala jejich znovusetkání.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Sat Apr 21, 2018 9:57 pm
Zálibně pozoruje Audrey, výraz v tváři není onen obvyklý, nepříjemný škleb, jímž povětšinou disponoval, ovšem drobné povytažení koutků a upřený pohled plný zasuté přívětivosti. Místo protivného zvířete, vytaženého násilím z brlohu, tu stál akorát divočeji vypadající chlap, potěšený vzájemným setkáním dvou dlouze odloučených osob. Nedokázal by zaujmout tradiční pózu, i kdyby usilovně přemlouval každý sval v těle, její společnost působila naprosto nepopiratelným závanem starých časů, disponovala jistou uvolněností, bezstarostností, jakousi opuštěnou zkušeností. Měl vtažen kouzlem minulosti a na jedinou sekundu nepředpokládal, že by nalezl odvahu poslat ji pryč, nechtít obnovit rozpadající se přátelské pouto. Taková krásná a chytrá ženská. Obdivoval ji, oceňoval tu vytrvalou píli, snahu dosáhnout vlastního, odhodlání nalézt místu uprostřed rušného venkovního světa a přestože to nevyšlo, cítil, věděl, že nebude trvat dlouho,, nežli opětovně nalezne odvahu chytit příležitost za pačesy, zmizet z tábora, což způsobilo nepatrný záchvěv smutku. Snad proto, jakoby toužil nastínit místo v nejlepším možném kontextu, trochu ji mírně popostrčit, aby zůstala déle než několik měsíců, i přes udělenou funkci. Chyběla mu, to si dokázal jednoznačně připustit, jelikož jinak by nedokázal tak dlouze ulpívat pohledem vstříc k ní, sice dostatečně ostražitě, což mělo předcházet podezření z neomaleného zírání, ale dostatečně intenzivně, čímž reflektoval svůj zájem. Už jen atmosféra, prazvláštní aura pohody, ho nenechávala na pochybách, že nelituje náhody, jenž je svedla dohromady, ba naopak, rád by jí spílal osudu za jeho otevřenou náruč, vřelý přístup, zásah v podobě známé brunetky. Cítil se neuvěřitelně provinile, když ji tehdy nechával ve vlaku, s pochybami, bohužel povinnosti mu neotevíraly luxus zůstat jí stát po boku déle, vyhnaly ho vstříc zkáze, dovršené příslibem pomsty. Ono objetí, jak rád jí sevřel, přivinul v sobě, znatelně překvapený, že ho všech těch letech dokázala poznat, neupraveného barbara. Až sám zůstával lehce zaražen, jak hluboce se v něm událost podepsala. Jeden si neuvědomí, co ztratil, dokud to znova neobjeví. Uzavřel, zatímco opatrně sundával postroj, neboť ho již nebude potřeba, takže jej opět hodí tam, kde předtím zůstával pozapomenut. „Já popravdě taky ne.“ odpoví naprosto upřímně. „Muzika mi sice dost chybí, ale Cheiróniv nedělá problém mě čas od času nechat vypadnout a děcka s tím vždycky nadšeně souhlasí.“ I ona znala tajemství ohledně basové kytary a kláves, ukrytých v pokoji, taktéž příběh v pozadí. Za dobu krátkého vztahu sice nedošlo k romantickému vyznání lásky při hudebním doprovodu, avšak dovednost hry na nástroje ovládal na velice dobré úrovni. Chvilkově váhal, následně spolkl nabídku ohledně možnosti vyrazit společně, jednak neznal hudební vkus Audrey, druhak na to, že se nyní potkali po dlouhé době, by ona nabídka zřejmě působila dost zvláštně, uspěchaně. Rozhodl se raději vyčkat.
„Jsou věci, který bych nahlas říkat neměl. Stejně jako je občas nejlepší, neříkat největšímu zklamání vlastním jménem.“ Věděl, že bude muset otci rozbít držku, bude-li chtít opět nastolit řád, jenž doteď prosazoval, ovšem nerad zacházel do takto brutálních krajností. Řešení sporů řádnou bitkou má řešit problémy maximálně mezi puberťáky, nikoliv dvě dospělými lidmi. Jiná variant bohužel neexistovala, načež zazněl krátké vzdech doprovázený zádumčivým bručením, když si opět vybavil onoho neslavně působícího rodiče, jeho slova, zacházení. Litoval. „Z druhý strany, aspoň na tom nejsem jak většina děcek v táboře. Mám tátu, ke kterému se můžu obrátit a on mě neseřve, nevysměje se, ale poradí.“ Nepatrný úsměv, víc z nouze ctnost. Ačkoliv dusil emoce uvnitř, stále je nedokázal vzorově potlačit, naprosto se od nich odloučit, dát sbohem hořkému momentu shledání naplněnému pouze přemírou snahy o provokaci. Ser na něho. Tolik pozornosti si taková troska nezaslouží. Pohledem těkal po tréninkových prostorách, trochu zasněně, než rezignovaně prohlásil. „Snad se do toho Cheirón brzy vloží a vysvětlí mu, ať nechá svoje děti na pokoji, že pro ně není to nejlepší, co je v životě mohlo potkat.“ Zazní to naprosto tvrdě, zachmuřeně, odhodlaně. Celý výrok nesl výpovědní hodnotu o vidění padlého boha, jakožto stěží hodnotného přínosu pro každého potencionálního potomka. Nedokáže odehnat chmury, obavy, všechno zůstává vepsáno ve tváři stažené nežádoucí projevem tlumeného vzteku. I přestože se pokouší přemoci, jelikož nehodlá přenášet starosti na Audrey, kterou tyhle záležitosti vůbec nemusejí zatěžovat, nedokáže tak učinit. Když znovu reaguje, stále v odpovědi zaznívá dozvuk předchozích slov, jakási nepříjemná pachuť naprosté ztráty iluzí o Áreových kvalitách. „Jen počítej, že ti zmetci tě šetřit nebudou, jak jsou hyperaktivní, tak jsou dost nezvladatelní a průbojní.“ pronese předem varování, ovšem nehodlá ji od záměru jakkoliv odrazovat, rád ji uvidí na hodině, jen podával informace ohledně toho, že se dozajista neřadí k procházkám růžovou zahradou. „Každopádně tě moc rád uvidím Audrey a budu rád, když si uděláš čas, se zajít podívat.“ to už zazní přívětivě, předchozí emoce z hlasu vyprchaly. „Doufám, že tu s námi zůstaneš co nejdéle. Zatím.“ Pokývne hlavou, přebere od ní postroje a rozejde se, aby je uložili. Už takto uzurpoval dost jejího času a bohužel podvědomě tušil, že brzy zaslechne zběsilý jekot týraných obyvatel, takže raději konverzaci ukončil ve slušném duchu, než by musel zběsile utíkat vstříc místu zkázy, přičemž by ze sebe nevyloudil ani použitelné rozloučení. Jen na okamžik se zastaví, aby se pousmál jejím směrem a oříškové oči ji němě přály mnoho štěstí, pak opět přidal do kroku za doprovodu známé melodie, kterou si tiše pobrukoval.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Horolezecká stěna

za Sun Apr 22, 2018 8:16 pm
Pod jeho pozorným a intenzivním pohledem se cítila zvláštně. V jeho očích neviděla žádný podtext, nesnažil se ji opticky svlékat nebo naopak očima probodávat s nevyřčenou křivdou či něčím podobným. Ba naopak, jeho oči značily pozornost, zájem o její osobu, s jakým se už dlouho nesetkala, až to v ní vyvolá lehké rozpaky a ona na krátkou chvíli uhne svým pohledem, který mu dosud oplácela, na tváři trochu nesmělý úsměv, než se odhodlá se mu znova zadívat do očí - tehdy, když promluví. "Ty a hudba... Takže svět je přece jen ještě v pořádku," odpoví mu hravě. Pamatovala si moc dobře, jak moc pro něj muzika znamenala - už jen proto, že měl svou vlastní kapelu, které se musel vzdát a která nebyla dle jejího vkusu tak špatná. Sama od sebe tvrdou hudbu nehledala, ale po poslechu některých z jeho písniček musela uznat, že mají něco do sebe - a že si je poslechne znova, hlavně když viděla, jak moc ho to baví a jak moc si hudbu užívá. A dokud se tedy stále věnuje hraní, může mít jistotu, že minimálně něco se ještě nepropadlo do chaosu a stále platí některé obecné zákonitosti.
Potřese hlavou, když se více rozmluví o svém biologickém otci. Člověk by nemusel být nijak zvlášť inteligentní, aby pochopil, že z jeho příchodu není moc nadšený a že některé lidí je lepší si pouze představit. V tomhle případě se sice jednalo o boha, ale systém a myšlenka byly stejné. Zachmuřil se, snadno působil, ze ho to opravdu trápí - a ono nejspíš opravdu trápilo, že k němu Audrey z náhlého popudu natáhne ruku, aby mu ji mohla položit na silnou paži v gestu jakéhosi soucitu, porozumění i snahy uklidnit. Bylo vidět, že toho má hodně - nepůsobil strhaně nebo unaveně, ale povinností měl na svých bedrech mnoho, zodpovědnosti rovněž a z jeho slov snadno pochopila, že sic ho někdy štvou, má své sourozence a svěřence rád. Sic by se sotva mohl vydávat za rytíře a obránce slabých, vznešené úmysly na to měl dostatečně, čehož si Audrey neskonale vážila. Existují totiž o moc lepší povahové vlastnosti? "Aspoň mají vás. Teda tebe... A i když to není moc dobré uklidnění, možná, že dokud bude mít hromosvod ve vás, mladší nechá na pokoji." Není to příjemné, ale jako dospělí s vyhraněným názorem mohli výkyvy nálad boha války a vůbec celou jeho osobnost snášet lépe než zmatení puberťáci, kteří ostatně stále hledali své místo ve světě. Až po chvíli svou ruku stáhne, těkajíc k ni očima, lehce nesměle a pomalu, ač sama tušila, že k něčemu podobnému nemá důvod. Šlo jen o nezvyk, který musela překonat a vzhledem k tomu, jak snadno prolomili bariéry času, nejspíš to nepotrvá zas tak dlouho.
Jeho slovům o svých svěřencích se krátce zasměje. "S tím počítám, potřebuju se dostat do kondice. A ty mi aspoň nebudeš moct nadržovat," praví s významným pohledem, vědoma si, moc dobře toho, že dnes na ni byl extrémně hodný a normálně by z jeho hodin takhle snadno neodešla. Těšila se, ne že ne. Sic se i venku, mimo hranice tábora, věnovala sportům, rychlejší kickbox to byl jen na začátku, zatímco v průběhu následujících let se omezila pouze na běhání a z části jógu. Pracovní povinnosti jí zkrátka a dobře vyplňovaly většinu dne a možnost se zde oddat fyzické aktivitě, kterou milovala, protože při ní dokázala setřást všechen stres, byla jedna z mnoha výhod. "Žádný plán nemám..." ubezpečí ho, nemohla jistě vědět, že by za onu větu dál nejradši otazník, mohla však odpovědět tak či tak. S poděkováním mu předá postroj na lezení, stejně jako on ji, ona nechce zdržovat nadále jeho. "Jsem ráda, že jsem tě viděla. Měj se hezky." Neznělo to jako prázdná fráze, s níž se s ním chtěla rozloučit, ale jednoduše upřímně. Byla ráda, že se za ním mohla zastavit, že jejich setkání probíhalo dobře, že z něj měla jen dobrý pocit a že se uvidí znova, aniž by musela přemýšlet, jak si vlastně stojí, ať to bude večer na večeři, při snídani či snad na jedné z jeho lekcí.

Sponsored content

Re: Horolezecká stěna

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru