Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Diova pěst

za Tue Jan 23, 2018 6:44 pm
avatar
Daughter of Tyche
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 3:09 pm
*Po té co si v aréně trochu zaházela na terč svýma vrhacíma dýkama, které jsou dle ní ohromně praktické, a zdevastovala několik výcvikových figur příliš těžkým mečem až si narazila zápěstí, zamířila do srubu Týché, aby si zápěstí ovázala. Hlavou se jí sice honí otázky jako že s tím měla možná zajít na ošetřovnu ale to by musela najít nějakého Apollónovce co dokáže léčit. A mluvit s ním. To ji ohromně děsilo. Ve společnosti se moc dvakrát nevyžívala. Popadne tedy ve srubu jednu tlustší knihu, za opasek si zastrčí vrhací dýky a hezky na tajno, tiše jako stín se vydá táborem k Diově pěsti. Pochybovala, že tam teď někdo bude. Zahlédne dvojici polobohů, mířící jejím směrem a tak se schová za nejbližší věc, kterou objeví. Počká až přejdou a pak vyrazí směr svůj cíl. Proplete se několika houštinama, přeskočí pár kořenů a balvanů a nakonec se vydrápe i s knihou až na Diovu pěst. Byl z ní celkem hezký výhled. Usadí se na jejím vršku, doufajíc, že si to Zeus nevezme osobně. Zastrčí si šedo-modré lehce zvlněné vlasy za ucho a vytáhne z bledě modrého pleteného svetříku několik lístků a klacíků. Pak si otevře knihu na nové stránce a nadšeně se do ní začte. Jemný vítr jí občas pocuchá polodlouhé vlasy a tak si je vždy poupraví.*
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 3:21 pm
Po té, co visel z dřevěného mostu a málem sletěl první třídou dolů do propasti, se rozhodně necítil na to, lézt někde po srubech jak měl naplánováno. Jen ten individuální trénink, který s Natanaelem zažil a vidina toho, že na tréninky bude muset chodit každý den, plus s tou obrovskou Gorilou pralesní jít ještě na výpravu, ho rozhodně přesvědčila o tom, že si od toho instruktora dá pauzu tak dlouhou jak jen to jde. Polámaný z boje, který s ním zažil prošel tábor skrz na skrz, hledajíc příjemné místo, kde by se nemusel bát, že by ho někdo otravoval. V aréně vrátil cestou přitom náčiní, které používal a vzal si ze srubu svůj luk se šípy. Toulec si přehodil přes záda, stejně jako luk, aby měl volné ruce a když tento šestnáctiletý mladík, procházel kolem jídelny, nemohl si nechat ujít šanci, vzít si ten božský pokrm, jenž se nazýval čokoládová zmrzlina. S radostným úsměvem a pusou plnou toho božského pokrmu se vydal k Diově pěsti - jedinému místu, kde očekával, že zde nikdo nebude a on tak bude mít klid si možná i trochu zastřílet a duševně i fyzicky si odpočinout od toho všedního stresu, který život v táboře přinášel. Při cestě se snažil, obcházet velké zarostlé pásy, aby měl cestu co nejlehčí a nemusel vykonávat nadměrné úsilí. Když po několika minutách cesty, doplněné šťastným broukáním melodie z Game of Thrones, došel k Diově pěsti a spatřil zde pro něj neznámou dívku, prohrábl si vlasy. I když očekával a nadějně doufal, že zde nebude ani jeden polobůh, dívka nevypadala nijak zákeřně, a proto jen tichým krokem přešel blíže k ní.„Zdravíčko"Na tváři se mu rozzářil úsměv od ucha k uchu a v očích mu vzplály šibalské jiskřičky, které byly jeho častým hostem.
Opřel se o okraj Diovi pěsti a opatrně nakoukl dívce přes rameno, aby zjistil co vlastně čte. Ne, že by byl nějaký knižní znalec nebo rozený knihomol, ale pár knížek za svůj mizerný polobožský život stihl přečíst a tak chtěl zjistit, jestli tu co dívka svírá ve svých dlaních není zrovna jedna z nich.
avatar
Daughter of Tyche
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 3:44 pm
Po pár minutách ustavičného čtení zaslechne nějaké kroky. Vzhlédne a rozhlédne se ale nikoho nevidí a tak ten zvuk přiřadí jen šumění větru ve stromech a znovu se začte. Bylo to opravdu poutavé čtení, našla tu knihu o bozích zapadlou v té nejzažší polici, kterou táborová knihovna nabízela. Bylo tam o bozích snad všechno. Jejich schopnosti, symboly, sourozenci, rodiče, historie... Měla v plánu pročíst se až k její matce Týché. Třeba zjistí co má ona za symbol, jelikož ona si ho nepamatovala. Možná to bylo kolo, jako kolo štěstí. Otočí dychtivě na další stránku, kde se nachází Artemis a Apollón, dvojčata. //Oni to jsou dvojčata?// Bleskne jí hlavou. Byla tu už celkem dlouhou dobu ale vlastně toho o bozích nevěděla moc. Spíše si četla v esoterických knihách, kde byli duchové a řecké nestvůry zlé i hodné. Po rozhovoru s Koukim se však rozhodla zapátrat více. Najednou se za ní ozve nějaký hlas a ona polekaně vykřikne až se málem skutálí dolů. Vyděšeně se otočí na kluka, nejspíše také táborníka a onyxovýma očima si ho prohlédne. Jakmile na duhovky však dopadne světlo změní se na inkoustově modrou. V prvé chvíli sáhne i za opasek pro jednu z dýk ale nakonec si to rozmyslí. Sleduje jeho pohled ke knize kde jsou zrovna dvojčata a jednou ranou ji zabouchne. Ne proto že by byla háklivá na soukromí ale spíš proto, že čekala výsměch. Většinou to tak bylo. Přivine si knihu k sobě jako plyšáka.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 4:02 pm
Když spatří dívčin vražedný pohled, zvedne ruce do vzduchu jako kdyby před ním stáli policisté a chystali se ho zatknout."Já nejsem Kerberos nebo Hellhound.. Nesežeru tě"řekl na svou obhajobu a jednu ruku ji podal na znamení míru. S tou zmrzlinou vypadal spíše jako neviný, nemotorný andílek než vraždící monstrum co by tu dívku mělo ohrozit na životě."Jmenuji se Thomas.. Thomas Nathaniel Rogers - vedoucí Apollónova srubu a tam to v té knize byl můj otec" Ukáže prstem na knihu a jednu ruku má stále ve vzduchu na znamení toho, že se jí nechystá zabít. Šibalsky se na ni usměje a po chvíli dá obě ruce dolů. Zadívá se jí do očí a zkoumá je pohledem. V životě neviděl nic tak zajímavějšího jako její oči. Vždy záviděl těm, kteří měli ten dar a jejich oči byly něčím výjimečné. Jak na ní zíral, začal si připadat jako nedorostlé dítě, které poprvé v životě vidělo superhrdiny. Zakroutí hlavou a odvrátí zrak od duhovek. Přesune své oči na knihu, kterou dívka svírá ve objetí a podívá se na ní."Můžu se podívat?"Zeptá se jí a ukáže znovu na knihu, přičemž dojí poslední kousek zmrzliny a spraví si luk, který nese okolo hrudi."Ještě jsem tě tu neviděl, jak dlouho tu jsi?"Zeptá se jí přitom zvědavě a překříží nohy.
avatar
Daughter of Tyche
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 4:27 pm
Mlčky na něj kouká vypadá nejistě, jako zranitelné dítě které se zatoulalo mámě a neví kudy zpátky domů. Její vzhled však byl celkem gotický takže se ani nedivila že dal ruce nahoru. V uchu se jí leskly čtyři stříbrné placky a na nose měla tenký stříbrný kroužek. Ale na boku ne uprostřed jako nějaký býk. Kyyž zmíní Kerberose, zvědavě nakloní hlavu ke straně. Kerberos byla jedna z těch potvor, která se jí ohromně líbila. "Ty máš rád.. Kerbera?" Zeptá se tiše. Její hlas byl sice tichý ale i měkký. Nečekala, že by ji chtěl sežrat. Asi by stejně nebyla moc poživatelná. Jenže když se jí představí vykulí mírně oči. Ještě nepokala vedoucího srubu. Jen instruktora a svou sestru ale ta byla příliš šílená než aby vydržela na nějakém postu. Ale ano nejspíš o něm už slyšela. Nebyl vybrán na výpravu? Byla moc ráda že nevybrali ji ale.. pochybovala že o ní vědělo moc táborníků. Spíše jen pár. "Apollón je ten svítící. Říká věštby, střílí šípy a má...má rád umění." Poví tiše a trhaně. Nebyla si jistá že mu může věřit. Asi ano. Vyřazovalo z něj teplo ale.. nedisponoval tím každý Apollónovec? A neuměli i léčit? Nějak si to nepamatovala. Těch bohů bylo tolik... Znervózní jí když tak dlouho kouká na její oči a tak se kousne do rtu a několikrát prudce zamrká. Následně upře pohled na knihu v jejích rukou a pak na něj. Nakonec mu ji podá. "Je stará. Pozor." Nerada by aby ji omylem rozbil. Ještě ji nedočetla. Asi by se mu měla také představit. "Já.. Jsem Aisa.. Aisa Brinne Fairwitch. Já jsem od.. Týché. Já.. no.. dlouho.. asi od října... 2015." Dostane ze sebe po troškách jakoby z ní chtěl nějaké cenné informace.
avatar
Son of Apollo
Počet postů : 66
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 4:48 pm
„Jakože bych ho měl rád nebo byl má srdcovka se teda říct nedá. Už bych radši měl za nejlepšího kamaráda boha války než Kerbera.."Zazubil se na ni a přešel ke stromu, kde položil na větev kelímek od zmrzliny. Ta dívka zřejmě nevypadala, jako nějaký mluvný člověk, což pro Thomase nebylo zrovna nejlepší, jelikož ten mlel i páté přes deváté a nevadilo mu to. Hlavně, že mluvil. Poodešel zpátky k pěsti a sundal si luk, který sevřel ve dlani."Jo, to je přesně můj otec"Zasměje se a mrkne na ní. Vypadala jako kdyby tu přišla teprve včera. Stejně jako když tu před pěti lety přišel on a byl připosraný skoro z každého poloboha, který se na něj byť jen podíval. Jeho oči přitom zaregistrovaly poraněné zápěstí. Ne, že by sám pracoval na ošetřovně. Občas tam svým sourozencům pomohl, ale i tak dokázal rozeznat zdravé zápěstí od toho zraněného. Odložil tedy ještě na chvíli luk a opřel se o pěst, přičemž opatrně vzal její zápěstí do dlaní, aby ho v zápalu nedůvěry neprofackovala."Máš ho naražené. Měla by si s tím jít na ošetřovnu... I když, myslím, že t zvládnu sám"Zazubil se a začal se hrabat v kapsách své bundy. Nakonec opravdu našel obvaz. Opatrně jí zápěstí obvázal se soustředěným výrazem v obličeji a když byl hotový, vítězoslavně se podíval na své dílo. Přijal knihu, kterou mu podávala a mile se na ni usmál."Rád tě poznávám Aiso"Uculil se a začal otáčet stránkami a přelétávat jen tak letmo řádky jednotlivých stran."To je divné, že jsem si tě ještě nevšiml.."Prohodí letmo a podá jí knihu nazpět přičemž si vezme do dlaní luk a z toulce, co má na zádech vytáhne jeden šíp, který zasadí do tětivy. Zaujme střelecký postoj a jedním lehkým natáhnutím tětivy a následným puštěním vystřelí šíp do kelímku, který zasáhne.
avatar
Daughter of Tyche
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Mar 04, 2018 6:00 pm
Jí se Kerberos moc líbil. Prostě byl roztomilý nemohla si pomoct. I pekelní psi byly fajn. Umí se přemisťovat stíny. Ale boha války? Ne-e. "Toho zase já ne. Doufám že mi promine jestli poslouchá ale válku nemám ráda. Moc smrti nikdo tam moc štěstí nemá. Štěstí je tam moc prchlavé jelikož si ho nikdo neváží." Bylo tam vlastně zbytečné takže se mámě nedivila když se na většinu z nich vykašlala. Štěstí nebylo pro všechny ale pro ty kdo si ho zasloužily. Nebo pro blbce co šli náhodou kolem. Chodí štěstí dokola občas sedne na vola. Ona tomu říkala porucha na kole štěstí. "Um... Asi to musí být fajn mít tátu s tolika schopnostmi... Já mám.. jen štěstí." Ne že by si stěžovala ale moc užitečné to nebylo. Neuměla ani léčit, válčit, okouzlovat zpěvem, stavět různé věcičky, pěstovat kytky, metat blesky, kouzlit nic. Prostě se jen uklidila do ústraní a vše se jí obloukem vyhlo protože měla štěstí. Tiše si povzdechne. Měla mámu ráda. Sice ji ještě neviděla ale občas si přála být ve srubu Hecaté. Ta aspoň uměla něco co ji zajímalo. Z úvah ji vytrhne jeho ruka na té její. Nejdříve cukne bolestí a kousne se zevnitř do tváře aby nevyjekla. Ale nechá se dobrovolně ošteřit protože na ošetřovnu teda vážně nepůjde. To radši počká až ji zafunguje to štěstí a ohlásí že má jen modřinu a ne naraženinu. "I já.. tebe.. Já už.. viděla jsem tě.. Letmo." Zavrtí hlavou a pak pokrčí rameny. "Jsem nenápadná. A tichá. Mne si nevšimne nikdo." Na tváři se jí objeví jemný úsměv.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Apr 22, 2018 6:24 pm
Dny trávil schováváním své existence v nejzapadlejších koutech, kde se neodvažoval pomalu hlasitě dýchat, neboť by tím strhl nežádoucí pozornost. Po fiasku při naaranžovaném rande u jezera, které skončilo naprosto neslavným završením, kdy on celý večer poslouchal vymýšlení zlomyslné plánů vedených k naprosté potupě nováčka před ostatními, jelikož Amy si připadala nadmíru uražená a její iluzivní bublina nadvlády nad táborem pomyslně, chvilkově, sklapla. Jeden z nejhorších večerů tady, neustálé omílání těch samých věcí, jen aby si ulevila. Uražené ego pohledné sestry, dokázalo zabavit celou kumpanii Afroditina srubu do vleklého rozhovoru trvajícího až do brzkých ranních hodin. Už tehdy intuitivně vytušil, že další setrvání zde bude podmíněno opatrností, pokud neprahl být vtažen do rozvláčných sporů či zůstat navěky předmětem rýpavých řečí. Nesměl již dovolit rozjíveným dívkám, aby jím manipulovaly dle libosti, tahaly po možných i nemožných schůzkách. Neuvěřitelně si cenil ochrany, jenž získával díky jejich přízni, ale už méně se těšil z ostatních benefitů, pramenící z tak rozjívené společnosti. Nekonečné naslouchání nesmyslným řečem, povykování, pošťuchování, řešení nedůležitých drobností, občas prostě musel zmizet daleko od ostatních sourozenců, aby v něm zůstalo trochu mentálního zdraví, které tolik trpělo nepodstatnými malichernostmi, až zběsile bilo na poplach, že již není možné dál tyto úkony snášet, aniž by nenastala trvalá újma. Vítr čechral zrzavé vlasy, nyní volně rozpuštěné, když hlavou vířila tato roztodivná směs myšlenek, vzpomínek, úvah nad minulostí i budoucností. Toužil být samostatným, ovšem nekonfliktní povaha, vstřícné vystupování a přátelské úmysly, ho stavěly do naprosto nevýhodné pozice permanentního otloukánka, přinášející nevyhledávaný zájem ze strany horkokrevných Áresovců či subjekt na němž odmítnutí mladíci ventilovali frustraci z nemožnosti stát se na okamžik partnerem pohledné dívky ze srubu bohyně lásky. Schytával mnohem více facek, než dokázal ustát. Žil, avšak permanentně sevřený atmosférou bojiště, stísněný chováním ostatních, odčiňoval staré prohřešky, avšak cesta mu připadala zbytečně složitá, občas pochyboval. Sebral neposlušné lokny, lechtající ho po tvářích, zakrývající výhled, rozverně tancující až dokázaly šikovně vlétnou to úst, učinil všemu přítrž jedinou gumičkou, kterou vytáhl z kapsy kalhot. Teď už se snad umravní. Napadlo ho spěšně, když přicházel k místu, očekávající nerušený klid.
Usedl, načež položil nesený sešit po své pravé straně, vychutnávající si takřka snový výhled vstříc otevřené krajině, právě ony inspirativní momenty tolik postrádal. Skoro okamžitě ho otevřel, procházející jednotlivé strany, listující starými básnickými pokusy. Pomalu se ztrácel uprostřed nepovedených veršů, každý důkladně prostudoval, nežli ho odvrhl jakožto nedostatečný, neuvěřitelně amatérský. Nalistoval prázdný list, nepopsaný, symbol nekonečných možností, limitovaných pouze schopnostmi pisatele. Dlouze pozoroval jednotlivé strany taktéž zasažené náporem hravého živlu, který tak lehkovážně dotíral. Ševelení listí, ale i opatrný zpěv vyplašených ptáků, seděl opřený o balvany, naslouchal. Samota, tak toužená změna, tolik vyhledávané pokušení, příležitost zapomenout. Zavřel oči, vstřebávající ty kouzelné zvuky čisté divočiny. Konečně izolovaní od švitoření sester, oproštěný od nutnosti rozvíjet cizí problémy. Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene,... a prs můj, o který se každý posud raní,... je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání,... jež jako hmota je tak němé, bezzměnné.... Naznal důvod toho, proč ho v hlavě doprovází verše Charlese Baudelaira, ale byl jim neskonale vděčný za tak příjemnou společnost. Pohlazení básníkovo, něžné vyjádření trápené duše, záchvěv touhy, vše prolnuté do tklivé podoby poezie. Pozvolna zvedal víčka, opět fascinován rozložitou scenérií, obrazem světa vyjeveným tak skvostně, skoro mistrovsky, jak jen příroda si uměla zahrávat sama se sebou. Nepsal, kreslil, jednoduché tahy tužkou, jenž si prozíravě vzal sebou. Území Jižních lesů, zapovězený kraj obývaný nepřátelskými tvory, se jevil naprosto neškodně, překrásně. Zaznamenával onu domnělou nevinnost v chaotickém skeči, tolik spletitých čar, tolik možných linek osudu. Příliš neuvažoval, nechal se vést momentem, vůli okamžiku, naprosto zabraný do činnosti, poddán umělecké vášni.
avatar
Daughter of Demeter
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Apr 22, 2018 8:09 pm
Tábor, ovádaný strachem a nenávistí, jež se pro táborníky již začínali stávat každodení rutinou, působil na malou dceru bohyně úrody tísnivým dojmem a stejně jako lepivá vlákna pavučin vězní motýla s každým jeho pohybem hlouběji do pavoukovy sítě i malá holčička se propadala do nálady všeobecně panující v táboře více a více, úměrně s tím, jak se proti ní pokoušela bojovat. Tak se stávalo, že kdekdo spatřil na tvářičce růžového stvoření místo obvyklého úsměvu pouze vyčerpaný výraz frustrovaného uklízeče, jemuž někdo stále chodí přes čerstvě vytřenou podlahu zablácenými botami. Jednoho člověka donutila ke smíchu a deset dalších za ní se pustilo do rvačky. Navzdory tomu, únavě a hlodavému pocitu marnosti se však stále věnovala svému, téměř jedinému, údělu a rozveselovala okolí úsměvy, květinami a třpytivými stuhami, jimiž obdarovávala každého na potkání. Se zasmušilostí však musela konstatovat, že její osobní kouzlo již leckdy nezafunguje a setká se s nevrlostí, či ze strany áresovců dokonce hrubostí. Proto nyní častěji než jindy vyhledávala samotu, aby ulevila namáhaným mimickým svalům a nabrala síly na další smích a štěbetání.
Tak se malé, již z dálky jasně viditelné děvčátko ubíralo dále od společnosti ostatních táborníků, šedivý králíček v levé ruce, růžové tenisky s zářivě žlutými hvězdičkami na nohou, džínové kraťásky s kšandami a růžové tričko s Hello Kitty. Jako povinnost jí staršími sestrami byla pro dnešní větrné počasí vnucena bílá mikina s kočičími oušky na kapuci. Leslie jí samozřejmě přijala s nadšením, třebaže si kapuci stejně neoblékla. Nechtěla, aby její vlasy, nyní obdařené neobvyklou růžovou barvou, něco zakrývalo. Dětskými poskoky se vzdalovala od centra nevraživosti a nakonec si dovolila trochu svěsit jindy hrdě vypjatá ramínka. Mezi prsty pravé ruky žmoulala jednu ze stuh, které měla schované v kapse mikiny, přehrávaje si před očima události dnešního dne. Byl to neveselý film, který jí na náladě nijak nepřidal.
Vedena jakýmsi instinktem, nebo zkrátka jen leností promýšlet svou trasu se dostala ke skalisku, na jehož vrcholku ke své radosti spatřila rudovlasou postavičku, zahloubanou do jakéhosi papíru. Jejím původním přáním sice byla požehnaná samota, ale přítomnost syna bohyně lásky jí nijak nevadila, ba naopak - vyvolala na její tváři upřímný úsměv. Rychlostí namydleného blesku prošmejdila veškeré kapsičky, které jí její garderoba poskytovala a na okamžika propadla panice. Chyběl jí hřeben! Jak to, že si nevzala hřeben!? Co jí to popadlo, vyjít ven bez hřebenu!? Jak má v blízkosti těch úžasných, zrzavých loken vydržet bez hřebenu!? Aspoň, že ty stuhy si vzala. Sice si bude muset poradit jen se svými šikovnými prstíčky, ale byla si téměř stoprocentně jistá, že i tak vytvoří v Iskanderových vlasech něco přinejmenším ucházejícího - ať už bude onen nešťastník souhlasit, nebo ne. S širokým úsměvem se rozběhla, celá nedočkavá jak na jeho vlasy, tak na samotného táborníka. Ne že by se tolik znali, ale ona si Iskandera zapamatovala právě pro jeho ohnivou hřívu, zda ona utkvěla v jeho paměti, to už byla jiná, otázka, kterou malou holčičku nenapadlo si položit.
Když dorazila k úpatí skaliska, uznala za vhodné konečně na sebe úmyslně upozornit. Zamávala chlapci nad sebou, doprovázejíc gestikulaci svým pronikavým štěbetavým hláskem.
,,Ahoj, Iskandere! Já jdu za tebou, jo?" zavolala, a aniž by čekala na odpověď, hned se pustila do výstupu. Starší táborník by kamenný terén zdolal i se svázanýma rukama, pro malou holčičku však představoval výzvu, jíž se zhostila s opravdovým zanícením. Odhodlaně překonávala hrboly a nerovnosti, stoupajíc až k vrcholku, kde spatřila rudovláska. Netrvalo jí to ani moc dlouho - již po pár chvílích se vedle Iskandera objevilo rozzářené růžovovlasé stvoření, připravené okamžitě ho odzbrojit doslova samopalnou smrští slov.
,,Jsem ták ráda, že tě vidím! V táboře je to teď strašný, že jo? Áresovci jsou strašně oškliví a nikdo se neusmívá! To je móc, zlé. Dave mi včera dokonce nadával! A pak se začal hádat s bráškou, a oba museli na ošetřovnu. Víš, on předtím Dave nebyl zlý. To s ním dělá tenhle... blázinec. Tobě to taky vadí, viď? Ale aspoň je dneska hezky, že jo? A moc pěkný výhled! Jé, ty kreslíš!? Můžu se podívat, prosím prosím, prosím! Slibuju, že ti udělám moc pěkný účes! Naučila mě ho Serestia! Ukázala mi takové video na mobilu a tam to bylo ukázané! Jejda, ona nechtěla, abych někomu říkala, že má mobil! Nepovíš to na mě, že ne?" Spustila, obrovská hnědá kukadla upřená do tváře nepochopeného umělce, nenechávajíc si přestávku ani na nádech. Když si její plíce konečně vyžádaly kyslík, zarazila se a konečně si uvědomila, že by možná měla nechat Iskandera promluvit. Zahanbeně sklopila zrak a zadívala se na špičky svých bot.
,,Já moc mluvím, viď? Promiň. vyjádřila své zahanbení a upřela na něj omluvný pohled.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Sun Apr 22, 2018 10:26 pm
Té hyperaktivní kuličce plné radosti nešlo odolat ani cokoliv vyčítat. Pozvolna položil počmáraný papír vedle sebe a vyčkával, nežli jí malé nožičky dovolí zdolat terén. Držel úsměv na tváři, neboť se mu nešlo dostatečně ubránit, když to natěšené stvoření urputně zápasilo v naději, že k němu doběhne co nejrychleji. Pozoroval každé drobné škobrnutí s obavami, zdali nevyjít holčičce naproti, ale dokázal si živě překvapit drobný obličejík plný naštvaného zardění, když by narušil výstup nevhodným zásahem, takže by naprosto zničil onu nadšenou reakci reflektující dosažení požadovaného cíle. Obdivoval vytrvalost s jakou zůstávala hnána kupředu, trochu překvapen, že ho dokázala oslovit jménem, avšak vnímal onu drobnost spíše příjemně, jelikož dosti často se setkával s defektem ohledně schopností táborníků dokázat mu přiřadit vhodné oslovení, aby neustále nezůstával pouze tím zrzavým od Afrodity. Zatímco ona podnikala výstup, dal stranou všechny přinesené věci, čímž uvolnil místo po svém boku, takže ani jí nemusí být odepřen inspirující výhled do krajiny, i když předpokládal, že to nebude předmětem zájmu roztodivně oblečeného děvčátka. Čím více se blížila, tím upřímněji žasl, co dokážou děti, ve svém rozmaru, považovat za vhodnou barevnou kombinaci a jak divné věci jim připadají roztomilé. Nedokázal zapřít onu zkušenost v módním průmyslu, stejně jakožto vliv matčiny krve, kdy kriticky přeměřoval onen outfit pohledem, jenž prozrazoval určité nepochopení pro výrazné barvy, ale i doplňky v kočičí tématice. Ovšem, co šlo vytýkat drobotině? Jednou sama dospěje do bodu, že tyhle osobité kreace nechá za sebou v honbě po stylovějším vyznění zevnějšku, momentálně to však předpokládat nešlo. Jsi jak cukrová vata, jen si nasadit ty ouška, co ti čouhají z kapuce a dílo zkázy bude dokonáno. Je to spíše úsměvné konstatování, které jí nahlas říci nehodlá, jelikož to absolutně nepřipadalo vhod. Najednou zaregistruje, že vzdálenost je oddělující dosáhla několik desítek centimetrů, takřka zmizela a že ono přemítání nad neladící kombinací, ho donutilo trochu ignorovat okolní události.
Spustí okamžitě, přirozeně, bezelstně. Nijak jí nebrání v překotném povídání, přičemž postřehl zmínku ohledně propůjčení vlasů ke kadeřnickým pokusům malé parádnice. Očividně, nejen sestry, toužili podrobovat dlouhé lokny zátěžovým testům, z nichž nevycházely vždy naprosto nepoškozené a on nakonec trávil dlouho hodiny, než jich uvedl do původního stavu. Tu prosbu dost promýšlel, cítil jisté obavy pramenící z onoho nezkrotného nadšení, nechtěl odcházet s vrabčím hnízdem na hlavě nebo hůře, chybějící částí vlasů. Já ti nevím maličká, nerad bych tě podceňoval, ale tohle nezní jako dobrý nápad. Upře k ní pohled, přičemž drží koutky zvednuté a výraz působí uvolněně, přátelsky, nijak rozezleně. „Ne moc, ale rychle.“ řekne trochu si dobírajíc veselé mládě, načež jí gestem naznačí, ať se klidně přidá, že jí ze své společnosti nikterak vyhánět nebude. „A mě by vážně zajímalo, kdo ti takhle zřídil vlasy Leslie.“ pronese cuchající záplavu růžových pramenů, přičemž si připadá, jakoby strkal ruku do obrovské žvýkací gumy, jak výrazně barva působí. Neměl ponětí, že někdo dokázal do tábora propašovat to chemické barvivo zvenku a ještě ho bezděčně testoval přímo na ní. „Áreosovy potomci jsou jen moc ukvapení ve svých soudech, dřív jednají než myslí.“ přitaká smířlivě, nikdy žádné z táborníků neurážel, přestože mu z života činili konstantní peklo, kterému nešlo utéct. Kresbu ji ukázal, trochu zdráhavě, avšak přeci. Nejednalo se o nepovedenou báseň, jenž vždy toužil schovat před světem, ale jen relativně povedenou malůvku obzoru s jemnými obrysy stromů a sluncem, jehož paprsky pronikaly skrz husté koruny. „Vsadím se, že jsi určitě už viděla hezčí“ a hlavně povedenější, nepyšnil se talentem Apollónových dětí, kterým šly tyhle umělecké práce přirozeně od ruky, v porovnání s nimi jen čmáral. „Neřeknu, ale nejsem si příliš jistý, že ti můžu dovolit si hrát s mými vlasy, není něco jiného, co by tě udělalo šťastnou?“ Shlíží k holčice držíc nevyřčené přání, aby jí něco proletělo rozvernou hlavičkou, zatímco by ztratila zájem učinit z něj česací pannu. Přistoupil by raději takřka na cokoliv, honěnou, schovku, slepou bábu. Určitě jí ovšem nechtěl učinit smutnou, takže pokud vytrvá v požadavku, bude okolnostmi donucen ji poskytnou touženou zábavu, tudíž obětovat se v zájmu vyššího dobra. Všechny ženské jsou tak trošku stejné. Konstatuje sám k sobě, bedlivě pozorující ukecanou princeznu, co si k němu překvapivě našla cestu.
avatar
Daughter of Demeter
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Mon Apr 23, 2018 2:18 am
Lesliin úsměv, nakrátko proměněný v provinilý výraz štěněte přistiženého při nepatřičné lumpárně, se hladce vrátil na své místo, doprovázen rozjasněním znejistělých očí a povzbuzená Iskanderovým zájmem, jenž by ze zdvořilosti téměř jistě projevil o jakékohokoliv přátelského tvora, pro malou dívku však znamenající mnoho, posadila se blíže k odstrkovanému zrzkovi. Ochota sdílet s malou brebentilkou stejný vzduch, třeba jen na chvíli, vyneslo Afroditinu synovi okamžitou přízeň onoho upovídaného stvoření, ať již vyžádanou či nikoliv. Že ho tím automaticky zavázala k účasti na budoucích čajových dýcháncích, či večerům strávených předčítáním nikoliv textů, jež by byly nějak kulturně na výši, jako jeho obvyklá četba, anýbrž kýčovitého braku typu ,,Angelina Balerína", nebo ,,Želvička Franklin a jeho dobrodružství", to už se mu oznámit neobtěžovala. Beztak to zjistí později, až s překvapení shledá, že jsou po něm tyto činnosti vyžadovány. Prozatím se holčička spokojila s pozorností, již se jí dostávalo nyní a užívala si přítomnost laskavého mladíka. Spokojeně ho nechala, ať prohrábne její křiklavě zbarvené vlasy a nastartovala svá vždy spolehlivá mluvidla.
,,Jedna holka ze srubu číslo sedm. Jmenuje se Chaia, je strašně veselá, hlasitá, srandovní a tak..." několik vteřin bezradně máchala rukama v marné snaze nalézt správný výraz. ,,Barevná!" vyhrkla nakonec nejpříhodnější slovíčko, které jí přišlo na jazyk. ,,Ona má takový štětec a ten barví všechno jakou barvou jen chce! Měla celé ruce pokreslené a džíny i tričko taky! A hrála si se mnou na detektivy." vyjádřila své nadšení nad nedávno získanou kamarádkou. Rozverně zatahala za jeden svůj pramínek a zamrkala. ,,Je to strašně príma! Ale říkala, že to nebude trvalé.... Tatínkovi by se to stejně nelíbilo." obdaruje Iskandera nevyžádanými informacemi navíc. ,,To jo! A od té doby, co se k nim přidal ten pán, je to s nimi ještě horší! Někdo říkal, že to je opravdový Áres. To není pravda, že ne?" pokusila se z mladíka vydolovat ujištění o mylnosti onoho tvrzení. Kdyby měli áresovci to řádění schválené od svého vlastního otce, bylo by to špatné. Žádný bůh by neměl chtít, aby silnější polobozi utlačovali slabší. Vždyť to je tak neférové a ošklivé!
Pohoršení nad chováním obyvatel srubu číslo pět plynule přešlo v ohromený údiv nad krásou krajinky v Iskanderově podání. Jistě, viděla už mnoho obrazů, z nichž spousta svou přesností až připomínalo fotografii, ale to byla díla malířů. Tvorů, jejichž tváře lidstvo zapomene a na jejich místo dosadí obrazy, jimiž se tito umělci zapsali do dějin. Leslie nevěděla, jak vypadal muž jenž namaloval ,,Zrození Venuše", pamatovala si jen půvabnou blondýnku v mušli. Autor obrazu pro ní zůstával neurčitou osobou, tak vynikající v tom co dělá, že naprostá přesnost je pro něj zkrátka samozřejmostí. Tomu se není potřeba divit. Iskander naproti tomu byl reálná živá osoba, nezpochybnitelně hmatatelná a... Ne vyloženě normální, nicméně stále tomuto stavu blízký. Aby ,,běžný" člověk vytvořil něco podobně krásného, jako kresba před Lesliinýma očima, to jí přišlo naprosto nepředstavitelné. Čáry provedené tužkou sice nemohly konkurovat pompézním dílkům, tvořenÿm dětmi Apollóna, ale přinejmenším v jejích očích představovaly jednoduché linky, tvořící dohromady překouzelnou scenerii, mnohonásobně krásnější pohled. Doširoka rozevřela oči údivem a s téměř nábožným výrazem ve tváři se obrátila k nadanému umělci.
,,To je.... Nádherné! Kouzelné! Prostě... Jůů!!!!" uchýlila se k citoslovci pro nedostatek slov, jimiž by vyjádřila svůj obdiv. Někomu by se mohlo zdát, že malá přehání, ale jí to tak nepřišlo. Viděla něco krásného a toužila ventilovat své pocity slovy, kterých se jí nedostávalo. Navíc, děti Apollóna měly pro umění přirozený talent. Nebylo udivující, že tvořily veledíla, zatímco Iskander svou tvorbu nemohl svést na šťastné geny.  
,,Prosím! Budu móc opatrná a nebudu tě tahat, slibuju! Prosím, prosím, prosím!" škemrala, ruce sepjaté v prosebném gestu, svým celkovým vzezřením připomínající štěňátko v krabici s nápisem ,,Vezmi si mě prosím!". Velmi roztomilé štěně s velmi smutným výrazem. Nějaký kocour v botách by se mohl jít zahrabat. Oproti Leslie by neměl nejmenší šanci.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Mon Apr 23, 2018 8:47 pm
Pozoruje to stvoření, jak se roztomile usidluje po jeho boku, vyhledává společnost, přestože se sem pravděpodobně došla ukrýt. Nikdy neodháněl kohokoliv, kdo mu netoužil upravit vzezření pár dobře mířenými ranami nebo si vyloženě vylít vztek ze špatného dne, zůstával povětšinou přístupný, ochotný ostatním poskytnout otevřenou vrbu či krátkodobou výplň času. Leslie dozajista nespřádala zlovolné plány ohledně dopřání příjemného letu ze skály, či ho nedošla otravovat s připitomělými prosbami směřovanými k dohodnutí schůzky, jen se tu toulala a samovolně se rozhodla nezůstat osamocena, jelikož tu drobonkou hlavinku pravděpodobně něco trápilo. „Chaia“ zopakuje bezděčně, snažíc se vzpomenout, jestli tohle nerozvážné stvoření stihl potkat, či jejich cesty zůstaly neprotknuty. Snad slyšel zvěsti kolující o něčem naprosto lehkovážném, co přicházelo do tábora, jakožto tsunami, načež zanechávalo stopy svého neuváženého řádění především zaseté v srdci Áresových potomků. Jo tahle. Najednou mu došlo, kým je ona dívčina, jenž ho nejednou svými hloupostmi uvrhla do vytrvalého skrývání před nasupěnými potomky boha války, kteří nenesli nijak nadšeně její řádění na zdech srubu, pak nevrle útočili na své okolí, nedbající pravého viníka celé situace. Tak to doufám, že zase rychle zmizí, ať nemusím začít žít s Carly v podkroví. Netušil, jak by se Orákulum stavělo k takovéto nabídce, snad by mu poskytla azyl alespoň na několik dnů, než by byl donucen ukázat svoji přítomnost mezi ostatními. Tihle vztekem ovládaní býci si totiž málokdy nechali něco vysvětlit rozumnými argumenty, jednoznačně preferovali násilnější řešení sporů, čehož Iskander nebyl schopen, i kdyby se přemáhal sebevíce, či prosil hodnou kmotru sudičku, neexistovala možnost jak dostát stejné fyzické zdatnosti. Padla zmínka zaobírající se nově příchozím mužem, jenž začal v brzku projevovat svoji pravou náturu, bohužel nedokázal vysoukat dobré zprávy směrem k dívčině. Protivný, blbý, arogantní, to nejde popřít. V obličeji panoval milý úsměv, stále obdařený špetkou podmanivosti díky matčině genům, avšak vevnitř litoval, že nemůže popřít skutečnost. „On je jejich táta. Ten chlap co v táboře věčně pobíhá a každého by nejraději zmlátil do bezvědomí.“ kéž by ono slovní spojení nikdy nevyslovil, neboť působilo jakožto ztělesněná noční můra, úl dostal právoplatnou královnu, jenž přebírá vládu. „Cheirón mu to, ale už, dlouho tolerovat nebude. Nenechá jeden srub do nekonečně šikanovat ostatní.“Pronesl i k vlastnímu ujištění přičemž jí konejši pohladil po růžových vláscích, aby ji nenápadně utěšil, dodal oporu, jelikož i na ní se, určitým způsobem, ten chaos a násilí projevovalo. Malá holčička ponechaná na tak divokém místě. Bůhví, co tě sem tak brzo přivedlo. Pozvolna se nad tou skutečností pozastavoval, viděl snad před sebou další antickou hrdinku, která vychována od útlých let v táboře bude úspěšně vzdorovat nástrahám nestvůr, jež nakonec hrdinně zažene? Možná, připustil. „Leslie, co vůbec táta, nebojí se o tebe, když jsi tady?“ sám nikdy nepoznal pravé kouzlo otcovské lásky, spíš ústrky a nenávist, přesto ho zaráželo, že rodič dovolil tak rozkošnou holčičku odvléct na místo, kam sám nemůže, zřejmě vyšla vstříc příliš velkému nebezpečí. Rukou opatrně přitáhl nezbednou princeznu k sobě, přičemž jí pravou objímal. Taková póza staršího bratra ochraňujícího sestřičku, i když on nebyl schopen ochránit sám sebe, takže se nad tím sám ironicky, v duchu, zasmál. Chtěl bych pro tebe udělat víc, maličká, než ti být oporou tady, daleko ostatních. povzdechl si smutně.
Těm dětským očím, sepnutým rukám, prosícímu tónu, nenacházel odhodlání vzdorovat. Následovalo krátký smích, když pobaveně zkoumal obličejík stažený do výrazu nejnevinnějšího tvora na planetě, aby se rozhodl, že pro dnešek obětuje zrzavou hřívu ve prospěch cizí zábavy. Otálel, nežli umožní splnění záludného přání, trochu napínal tu nedočkavku, co se určitě hluboce přemáhala, aby mu okamžitě nezačala tvořit na hlavě umělecké dílo. „Když já nevím...“ pronesl s předstíraným provokativním náznakem, dostatečně patrným, aby jí došlo, že si z ní podle utahuje. „Co kdyby si s nimi chtěla hrát potom jiná holčička?“ nakrabatí čelo, pokusí se nasadit výraz vznešeného mudrce zabraného do otázky po smyslu života. Přiloží hloubavě prst k ústům, simuluje dlouhý, zamyšlený pohled do nebeských výšin, načež po pár nesouvislých větách, zastupujících rozvláčný vnitřní monolog, k ní shlédne pohledem mandlových očí, naplněných hravou náladou. „Ale jestli si myslíš, že se žádná další taková nenajde, tak směle do toho, třeba se pak od tebe nechá učesat i někdo jiný.“ konstatuje na závěr hrané etudy, což vústí v upřímné, mírně rezignované, povolení na propůjčení vlasů k experimentálním účelům. Nedokázal tvrdě odmítnout parádnici tak nadšenou z možností vyzkoušení zhlédnutých triků na živém objektu. Ustupoval, vždy, neboť nenacházel sílu bojovat, ale nyní to učinil i jaksi dobrovolně, jelikož ona potřebovala povyražení v tom neuvěřitelně nudném okolním životě, kdy si nemohla celé dny hrát a na ostatních záleželo, jestli se jí budou věnovat či ignorovat, potřebovala nějak vybít dětskou hravost, být šťastnou. Asi jsem sám zvědavý, co tam vyvedeš. to proletí rychle hlavou, zatímco shlíží k Leslie s mírným úsměvem. „Takže mi řekni slečno, jak si mám sednout, aby se ti dobře pracovalo.“ Vlastně bylo příjemné odpočinout si od světa plného spekulací, pubertálních machinací a nutnosti hlídat každý učinění krok, kdežto momentálně zůstal uvězněn uprostřed neškodného zájmu jednoho zvídavého tvorečka. „A zrovna mi můžeš říct, jak se ti tady líbí. Ony si paní stylistky rády povídají, aby jim práce rychleji ubíhala.“ Vybídl jí k opětovnému otevření pusy, neboť ho nikdy neobtěžovalo poslouchat cizí řeči, ba naopak, rád spatřoval náhled ostatních na okolí, učil se jejich vnímání, chvilkově pozoroval krásu v odlišné perspektivě. „Třeba, jestli jsou na tebe ostatní ve srubu dostatečně hodní a pořádně tě rozmazlují.“ Načal jedno z možných témat, čímž jí dal jasně najevo, že není potřeba se ostýchat, nezačne ji okřikovat s káravým pššt ani si po pár minutách stěžovat na bolest hlavy, aby ji umlčel, ba naopak. Vyčkával, střídavě pozorující rýsující se krajinu a drobnou společnost, odhodlaný přijmout veškeré budoucí výzvy, jimž bude v této situaci vystaven.
avatar
Daughter of Demeter
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Wed Apr 25, 2018 9:15 pm
Leslie nijak nezastírala, že si není Iskanderovým tvrzením zdaleka tak jistá jako on. Nepopírala, že je starý kentaur spravedlivý a většinu času i laskavý, ale  ohledně jeho názoru na účinek zlomenin, šrámů a modřin na zdraví táborníků měla jisté pochybnosti. Konec konců, neměl problém posílat své svěřence na téměř jistou smrt proti příšerám, které působily i mnohem horší zranění než parta vzteklých děcek, nebo to tak Leslie aspoň viděla. Nakrčila čelíčko, znepokojeně se na svého staršího společníka zadívala, sklopila pohled do klína a našpulila pusinku. ,,Snad máš pravdu." zadoufala, třebaže přesvědčená nebyla a částečně se o něj opřela. Připadala si tak v bezpečí Nepokládala ho za válečníka ve zlaté zbroji, který jí ochrání před krutým světem, ale spíš za... Laskavého elfa, kterému se může svěřit, vyplakat a který jí nikdy neodmítne, když potřebuje obejmout. A to bylo momentálně vše co potřebovala.
Z přemítání, jak by Iskander vypadal se špičatýma ušima jí vyrušil jeho dotaz. Překvapeně zamrkala a zarazila se. Byla to složitější otázka, než se na první pohled zdálo. Jistě, nabízelo se říct: ,,Je v pohodě.", ale i přesto, že se tak z dopisů snažil působit, Leslie věděla, že tomu tak není. Zpoza veselých slov plných pohody, kterými bylo každé jeho psaní přecpané, vykukovaly obavy, stesk a starost, jestli je jeho malá holčička v pořádku a kdy se bude moct bezpečně vrátit. Cheirón jí řekl, že za ním poslal Hébé, aby mu vše vysvětlila, co však znamená ono ,,vše", to již Leslie zůstávalo záhadou. Tématu bohů se tatínek v dopisech vždy vyhýbal. Zda protože o nich nic nevěděl, či protože mu to bylo nepříjemné, Leslie nevěděla. Jediné čím si byla jistá, že tatínka den za dnem užírala představa, že by se jí něco mohlo stát - to jí dával zcela nepokrytě najevo. Na jednu stranu si přál, aby se mu dceruška vrátila, na druhou věděl, když už nic jiného, že návrat by pro ní znamenal téměř jistou smrt. V konečném výsledku Leslie nevěděla co si myslet.
,,Tatínek... Ví, že jsem tady v bezpečí. Ale pořád píše, ať na sebe dávám pozor. Ať nechodím na výpravy a tak." ztichla a zahloubala se do sebe. Tatínek jí taky chyběl. Snad ještě víc, než ona jemu. Proto určitě neplánovala zůstat v Táboře napořád. Jednou odejde. Až.... Až co? Až si příšery řeknou, že jí nechají na pokoji? Až je přestane zajímat? Těžko. Příšery se nezmění. Jenže ona nebyla bojovnice, aby se jim ubránila, až se jim zachce svačinky. Děti Deméter nikdy nebyly velcí válečníci. Ale přesto... Přesto jich spoustu žilo mimo Tábor a zvládali to. Leslie si skousla ret, načež se v duchu okřikla, že tohle holčičky dělat nemají a nechala toho. V Táboře by mohla strávit i deset let a nijak se odchodu nepřiblížit. To viděla na mnohých ,,starousedlících". Kdekdo tu uvízl  na celý život. To nechtěla, ani omylem. Studia baletu v Rusku už se vzdala. Zameškala celý rok opravdového tréninku oproti ostatním dívkám, které měly stejný sen. To už nemohla dohnat, či si tím aspoň byla jistá. Přesto, svět stále nabízel tolik možností! Toužila ho prozkoumávat a objevovat, ne zůstat po zbytek života na Long Islandu. Což znamenalo, že bude muset přinést určité oběti. Mezi nimi například, naučit se aspoň základní mávání nožem nebo mečem, ačkoliv se jí násilí vůbec nezamlouvalo.
Překvapivě duchaplný proud myšlenek přerušil opět Iskander, když vyjádřil váhání nad tím, zda ponechat svou hřívu napospas malé kadeřnici. Jakoby zapomněla na všechny starosti, věnovala se opět tomuto jedinému, byť palčivému problému. Krátké zoufalství v jejích očích však rychle nahradilo šibalské jiskření, když jí došlo, že mladík žertuje, které se pak proměnilo v hravé světlo, jakmile dostala oficilání povolení použít ony neodolatelné zrzavé lokny jako hračku. Nadšeně vypískla, rychle mladíka objala a začala vytahovat z kapsy část své sbírky stužek a mašlí. Jolieho v mezičase posadila na nedaleký kámen, aby mohl jejímu počínání přihlížet  a trochu upravila mladíkův posez, aby na něj lépe dosáhla. Propustila rudý vodopád z područí gumičky a pustila se do splétání  účesu, který jí nedávno ukázala jedna z Iskanderových sester. Už si nemohla vzpomenout, jak se jmenovala ta holka, která ho nosila původně, věděla jen, že její jméno znělo stejně jako značka nějakého auta a že byla ze seriálu, na který se Leslie nesměla dívat. Veškeré výše uvedené činnosti doprovázelo ustavičné brebentění.
,,Je to tu moc prima, ale chtělo by to nějakou pěknou oslavu! S balónky a ohňostrojem, aby se všichni rozveselili! To by bylo tak príma! Pak by všichni byli zase šťastní a nikdo na nikoho nebyl ošklivý! A taky by někdo měl vyčistit stáje, začíná to tam strašně smrdět! Da,vid tvrdil, že tam umřela krysa a proto to tam teď páchne! Ale já myslím, že si vymýšlí. On si pořád něco vymýšlí. Naposledy mi říkal, že chuchvalce pod postelí se v noci proměňují ve šváby a lezou nepořádným holčičkám do uší! Chceš modrou, nebo zelenou stužku? Ale Sunny mi pomáhá dělat čajové dýchánky! A Peter se se mnou dělí o čokoládu, kterou vzal potají ze skladu, když myslí, že ho Arleen - Arleen je vedoucí našeho srubu -, že ho Arleen nevidí. Ale ona o tom ví, i když nic neříká, protože je hodná! A Benedict - on nemá rád, když mu říkáme Bene...." Zahrnula Iskandera svými dojmy a postřehy ze života v srubu číslo 4. Zrovna se dostala k vyprávění o tom, jak se jí jednou povedlo vyrobit malý obláček, který pak půl minuty visel nad chlapcem, jenž udělal tu osudovou chybu a děvčátko rozzlobil (Že z mráčku nespadla ani kapka a po oněch třiceti minutách se opět rozplynul, to už Leslie nevadilo.), když konečně dokončila poslední copánek. Poodstoupila, obešla Iskandera kolem dokola, aby si své dílo dobře prohlédla a roztáhla pusinku do širokého úsměvu. Jistě, výsledek nebyl zcela perfektní, ale přinejmenším ucházející.
,,Móc ti to sluší! Že mu to sluší, Jolie?" Ujistila se u svého plyšáčka, kterého opět svírala svýma drobnýma ručkama. ,,Ale tobě sluší všecko." dodala pak zamyšleně, poněvadž jí nenapadlo naprosto nic, co by na Iskanderovi nevypadalo skvěle.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Diova pěst

za Fri Apr 27, 2018 10:55 pm
Většina táborníků měla alespoň půlku rodiny, tu nesídlící na Olympu, co je podporovala, jemu nezůstala ani tato část, když získal otce panovačného a nesnášenlivého, jež svého syna vnímal jakožto největší možnou přítěž v životě. Toužil prožít příjemnou noc ve společnosti překrásné ženy, ovšem zůstal odsouzen rodinou s vřeštícím uzlíkem na krku, patřil k bohémům, nikoliv odpovědným jedincům schopným zaopatřit víc, než vlastní potřeby. Iskander, nemít oporu u prarodičů, pravděpodobně by skončil jako odvržené dítě v sirotčinci, které může leda vroucně doufat, že najde smilování u přicházejících zájemců. Záviděl všem, kterým osud nadělil starostlivé průvodce životem. Ani nevíš, jak ti závidím maličká. To už naštěstí seděl otočený zády, aby jí usnadnil manipulaci s hustými kadeřemi, takže si Leslie nemohla všimnou mírně zachmuřeného pohledu v chlapcově tváři, který odkazoval k neutěšeným vztahům. Nenosil sebou jedinou příjemnou vzpomínku, žádné projevení lásky či zájmu, konstantní pedantství a radost ze synova neúspěchu, jež vždy hlasitě oslavoval. Nic jiného než zasraný zmetek. Klel, v duchu, nahlas nenacházel odvahu přiklonit se k přízemním výrazům, nehledě na případný nesoulad slovníku nejnižší kategorie s jeho vytříbeným vzhledem, absolutně se neslušel jakýkoliv projev hulvátského chování, o to více před malou slečnou. Potlačil bolest rostoucí uvnitř, protože přeci nezkazí jinak pěkný den, už nehodlal sklouznout k podlému útěku, jako když před Carly zmizel v lesních houštinách, jelikož propadl slzám. Pak potupně bloudil křovím, až musil požádat o pomoc náhodnou dryádu, neboť sám by cestu do tábora zpět nenašel, odsouzený jinak věčně bloudit.  Přestože se snažil všemi dostupnými prostředky nepůsobit, jakožto naprosto zmatené, citlivé, dítě, vždy k tomu opět podvědomě sklouzl, což ho iritovalo. Skutečnost, že ho okolí vnímá naprosto neschopně, mu nikdy na psychice nepřilepšovala i to nejzářivější sluníčko občas přebily mračna. Zvláštní, zrovna ve společnosti toho nejnevinnějšího stvoření široko daleko, propadal takto černým úvahám. Snad ho k tomu ponoukalo i neustále škubání, ty necitelné zákroky, při nichž držel odhodlaně jazyk za zuby, aby nevypustil nehezké konstatování nad tak brutálním zacházením s pěstěnou kšticí. Jednou jsi jí řekl, že může, nedodal jsi, jemně. Samozřejmě, naivně předpokládal alespoň nějakou úroveň schopností, kdežto Leslie, postupovala hnána pouze čirým nadšením, takže se nikterak nezaobírala profesionálním přístupem. Tu vzala pramen, tam vytrhla vlásek, až nakonec jen zarytě seděl, snažíc se ignorovat prováděný zákrok. Skončila.
Raději nechtěl vědět, co mu ta parádnice vytvořila na hlavě, očekával nějaký potrhlý, především dámský, účes. Už jen při otázce o výběru stužky ho jímala hrůza, neboť sám jich nevyužíval, jelikož vnímal barvu vlasů dostatečně výraznou na to, aby plnohodnotně zastoupila jakoukoliv šílenost nutnou k upoutání pozornosti. Názor plyšového králíčka si nemohl nárokovat žádnou vypovídající hodnotu, ale ovšem, rád by slyšel z úst nestranného pozorovatele, co pekelného vzniklo z dívčina nadšení a instruktážního videa, o němž se předtím krátce zmínila. Nevýhodou náhodných toulek byla nedostupnost zrcadla nebo snad výhoda? Co kdyby se zděsil natolik, že by nedokázal zabránit peprnému konstatování, nad nevhodným stavem zevnějšku. Takto zůstával v blažené nevědomosti, přičemž se mohl uklidňovat vybájeným přesvědčením, že přeci nemůže vypadat tak nepřístojně. „Spokojená?“ optal se, vzhlížející k dívce zálibně pozorující vytvořené dílo. Pravděpodobně, sama byla s výsledkem spokojena, takže alespoň z tohot hlediska, nebylo prožité utrpení naprosto zbytečné, pakliže přineslo radost do šibalských dětských očí. Čekal jejích slov, zatímco nad tvrzením, že mu má slušet všechno, jen pohodil rukou, jakoby říkal, že tak růžové to vskutku není.  Právě jsi vystihla největší vnitřní touhu všech Afroditiných dětí. uvědomil si, přičemž propadl nenápadnému smíchu, projevenému především rozšířením úsměvu. Neuvědoměle uhodila hřebíček na hlavičku. „Takže myslíš, že by mi slušely i šaty? Takové ty s kytičkami, co nosí Serestia?“ popíchl holčičku hravě. „Anebo raději ty rudé, ve kterých chodí Amy na rande?“ provokoval, ale naštěstí zde, ho nezaslechne všetečné ucho některé ze sester, takže si dovolil trochu toho dobírání. Ovšem, s trochou make-upu, rozpuštěnými vlasy a s vytvořením umělého poprsí, by to jít mohlo. Hříšná myšlenka a neuvěřitelně děsivá představa, jak by Amy reagovala, kdyby objevila bratra navlečeného v jedněch z oblíbených šatů, kdyby mu, snad sedly lépe než jí, pravděpodobně už by nespatřil světlo světa. „Ještě něco budeš chtít dělat princezno?“ zkoumavě prohlížel svou společnici, jestli přijde s dalším ztřeštěným nápadem, či se rozhodne již vzdálit zpět do tábora, když už dostala nevšední příležitost pohrát si s Iskanderovými vlasy.
Sponsored content

Re: Diova pěst

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru