Share
Goto down
avatar
Hellhound
Počet postů : 9
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Thu Aug 30, 2018 8:37 pm
"Hudba?" Nejen zjevně otrávený tón, taktéž výrazivum tváře plné znechucení dávalo znát, co si o tom všem dotyčná osoba myslí. Hudbu nesnášela - minimálně tu hodně starou. Nic nového od dob chorálů neslyšela, což se taky podepsalo na jejích představách. "Co je to... Ni-... Nick... Nickblock?" S otázkou odrážející se v kukadlech sledovala Finnovu reakci, lámaje si jazyk na prapodivném názvu hudební skupiny vysloveném špatně. "Nic mi to neříká, ale zní to jako fakt dobrá hrůza," poznamená s krátkým pohledem na cédéčko, než letí zpět na místo, aniž by se byť jen na okamžik zajímala, zda mu přitom nesrazí něco dalšího z poliček nebo neuspořádaných komínků. Z jejího tónu šlo usoudit, že si o tom myslí svoje a bodové hodnocení by se nacházelo v záporných číslech. S rukama založenýma na hrudníku pozorovala ten binec, co tu stihl vytvořit a Thea tomu maximálně dopomáhala. Neměla ráda bordel, spíš naopak - i její náčiní pro mučení muselo být dokonale srovnané a pokaždé na správném místě. Pokud tomu tak nebylo, proměnila se na šílenou, pořádkem posedlou mrchu, která se potřebuje mstít. Znuděně se ohlédla přes rameno, když začal demonstrovat volnost svého oblečení. "Spíš nudný." Nudné tričko, nudná košile, nudné defakto všechno. Kam se podívala, samá nuda. "Nemám ráda nutné věci. Mám tendenci je... ničit," pokrčí rameny jako by se nic nedělo, načež se pustí krokem ven, aniž by se za Finnem byť jen na okamžik ohlédla. Slyšela jeho kroky, vnímala pravidelný tep srdce, co čas od času z nějakého neznámého důvodu poposkočil. Pokaždé ji to přinutilo zamračit se a nepatrně natočit hlavu na stranu - skoro jako by se potřebovala ujistit, že je všechno v pořádku a on se jí nesloží za zadkem jako domeček z karet. Nesložil, jeho malé plus.
Na jeho obdivné pohledy ani trochu nereagovala, i když věděla, že se dívá. Vždycky se dívali, jako by nikdy neviděli ženskou. Nechápala, co na ženském těle vidí, nepřišlo jí v ničím zajímavé, spíš jí v některých momentech bylo tak akorát na obtíž. Zvláště v boji, kdy jí prsa vyloženě překážela. Jako Xena bojovnice vklouzla do sprchy, ve které bylo o pár vteřin později poměrně těsno - díky Finnovi a jeho touze ukázat jí všechno, co k takovému sprchování patří. "Znám princip sprchy," zavrčí jako malý uražený fracek na adresu, že nic z toho nechápe. Nechápala, ne tu moderní část. V Podsvětí se omývala zásadně jenom pod vodopády, rozhodně ne ve Styxu, což by znamenalo možná i konečnou. Přesto je třeba, aby se Finn postaral o kohoutek s teplou vodou, co jí rázem opláchla tělo od hlavy až k patě. Otráveně vyplivla přebytečnou vodu, které se nalokala, než se ohlédla přes rameno. "Máš tu dost místa, nehodlám se o něj dělit." Pokud byla komunista, pak ne v koupelně, jak naznačil i šťouchanec, se kterým ho vyprovodila ven, omývaje se vodou bez náznaku mýdla. Nepotřebovala ho, nikdy si ho nebrala. Všechno jí to páchlo kytkami a citrusy, nenáviděla tu vůni. Po krátkém ošplouchnutí, kdy se důkladně vydrbala na každém centimetru těla, vylezla ven - překvapivě dřív jak Finn. Drze mu ihned zabavila věci, do kterých se začala soukat. Prve tričko, co z ní rázem udělalo miss mokré tričko, poté košili, kterou si uvázala kolem boků. Rifle mu nechala bez zaváhání - látka se jí nelíbila a neměla by, čím si je přidržet kolem boků. Mokré vlasy taktéž podpořily promokavost trička na zádech, ale ani to Theu netankovalo. Namísto čekání se sbalila, nechávaje mu tam své věci, aby se o ně postaral (patrně i vypral), ťapkaje si nazpátek do pokoje, který už poznala po čuchu. Překvapení, které jí tam čekalo, si vyneslo její spokojený úsměv - hromada kožených oblečků, pomalu větší zásoba, než čím disponoval Finn. Neváhala ani okamžik - jeho věci letěly k zemi a ty své si hned poskládala do dokonalých komínků a zavěsila na rameníko. Pořád jí ještě nikdo nevysvětlil, co to znamená spolubydlení. Krom toho, že spolu budou bydlet. Ovšem pravidla? Ne, ta neexistovala.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Sep 01, 2018 1:12 am
„Jseš si jistá?“ Otázka byla trochu kousavá a tím pádem vážně ne nutná, protože jak se ukázalo, s kohoutkem si opravdu poradit neumí, přestože tvrdila opak. Princip možná znala, ale v praxi jí to příliš nešlo – tak trochu doufal, že to nebude stejné i u jiných záležitostí, na druhou stranu si tak úplně nemohl být jistý, jestli k nějaké jiné záležitosti vůbec dojde. Mohl tak akorát doufat – a jak se ukázalo, ve sprše se fakt nebude konat, když jej vzápětí vyhodí ze sprchového koutu, nehledě na to, že taky mohl uklouznout a rozseknout si hlavu, takže by měl nemilej otřes mozku. Naštěstí se tak ale nestalo – mokré nohy mu na dlažbě nepodklouzly, mohl se na ni tím pádem tak akorát mračit a tvářit se nespokojeně, když se odebral hned do vedlejšího sprchového koutu. Faktem je, že sprcha byla dost příjemná i bez Thei – Podsvětí na něm nechalo tuny písku a prachu, co ze sebe milerád dostal, pořádně se vydrbal včetně střapatých vlasů neurčité slámové barvy, co nyní ztmavly téměř na hnědou. Ironicky to byla ona, kdo dřív vypadl z umýváren, přestože by člověk čekal úplně opak – protože ženský. Stereotyp se ale nekonal a když Finn tedy vylezl, zjistil, že mu Thei zcela bez problému zabavila oblečení. Sice říkala, že nic takovýho nosit nebude, ale jak se zdálo, změnila názor. Nestěžoval si. Kalhoty mu nechala, ty mu ostatně vždy stačily – nebylo by to poprvé, co se promenádoval po budově polonahej. Většinou to bylo kvůli tomu, že si včas nehodil oblečení do pračky a pak jednoduše půl dne neměl co nosit. Starosti mu to nedělalo. Nikdy. Proč taky? Možná, že nepatřil do sorty tak úplně vysvalených borců, byl spíš vytáhlej, hubenej a šlachovitej, ale to ho ostatně taky nijak netankovalo a nutnost… je prostě nutnost.
S ručníkem tedy zamíří zpět do pokoje, kde již tušil Theu – pokud se holka nehodlala někam zaběhnout, doufal ale, že podobné vylomeniny si první noc tady odpustí. Šok, který ho čekal při příchodu do pokoje, byl ale taky slušnej. „Kde… se to tu vzalo?“ Množství dalšího oblečení, co se objevilo v jeho pokoji, bylo dost děsivý. To byla první věc, co jej zaujala, rušivý element. Vzápětí se opře o futra dveří, ruce založí na hrudníku. To až v další moment zaregistruje Theu, která se ochomýtala kolem, v pohodě si vyhazovala jeho hadry ze skříně a dávala do ní svoje. Očima jí sjede od pramenů vlhkých vlasů až k bosým nožkám. „Dobře, mavourneen, je ti jasný, že na tý posteli budeme spát?“ Takže by jí ideálně neměla pohřbít pod záplavou jeho věcí. Sotva si uvědomil, že použil mazlivé oslovení, které… no, vlastně ho obecně moc neříkal, jen s ní to šlo celý trochu líp, vlastně docela přirozeně, ač se k ní irsky „zlato“ nehodilo, protože Althea byla očividně spíš pěknej mordor, nikoliv zlato. Zatím… Zatím se s tím dokázal smířit. Natolik, aby se jeho city – nebo spíš pudy – nezměnily. „Kromě toho, mohla bys klidně nosit… tohle. Nic jiného nepotřebuješ, takhle ti to sluší.“ Jak jinak. Byla v jeho oblečení. Které sice bylo volné a tím pádem některé křivky zanikaly, na druhou stranu byly vidět její dlouhé nožky a něco… něco na tom prostě bylo. Aniž by o tom asi věděla, dostalo se jí dalšího privilegia – málokrát holka si kdy na sebe navlíkla Finnovo triko, aby ho eventuálně nechtěl zpět. Jí ho byl ochotnej nechat. A přihodit další navrch. "Když už... Hudba." I tohle se rozhodne uvést na pravou míru a zdálo se, že aktuální situace je vhodná. Jakákoliv situace byla vhodná - Finnovi totiž duněly reproduktory skoro pořád, naštěstí se naučil krotit tak, aby nikoho z okolí příliš neprudil. Jeho druhé štěstí spočívalo v tom, že jeho sousedi neměli zas tak odlišnej hudební vkus. Nickelback to fakt nevyhraje - místo toho sáhne po Foo Fighters. Thea jako někdo, kdo bude žrát zamilovaný slaďáky, nevypadala.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 56
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

Yesterday at 8:00 pm
Nasupeně pohodil tréninkové vybavení do kouta, načež ze sebe serval zpocené triko na němž zůstávaly přichyceny trnité chuchvalce, jak byl nucen prolézat křovinami, když vystrašeného nováčka zahnal na útěk svým podrážděným řevem. Nesnášel lopotit se zbytečně, nahánět zatoulané haranty neschopné udržet svěrače, načež se raději poserou strachy a berou do zaječích. Posraný děcko.S podrážděným zabručením zamíří zdevastovaný kus oblečení k ostatním krámům. Poslední dny před ním preventivně osazenstvo tábora uskakovalo, dokonce i sourozencům nejednou zatrnulo, jakmile vztekle vyštěkl nadávku jejich směrem, mladší zůstali zahanbeně stát, těm starším zmrzl úsměv na rtech. Od základu nevrlý, neschopný navázat na předchozí zaběhnutou činnost, od návratu z domova, platil za postrach hodný připodobněný věčně zpitému otci. Hodiny vedl dvojím stylem, buď nechal spratky, ať se vzájemně pobijí nebo jich častoval ráznými povely, trestající každou drobnou chybu výhružným spíláním do neschopných zmetků. Z jindy vcelku otevřeného instruktora mírnícího vášně, zůstala jen surová krvežíznivost a nikdy nekončící touha, nejlépe všem vrazit pěstí do obličeje. Pouze těžko krotil nestabilní emoce, jejichž výkyvy neustále zažíval. Prohrával boj s tvrdou realitou, jemuž byl vystaven, když opětovně zavítal k rodině, kdy ho zastihlo kruté oznámení matčiny nemoci. Co tady kurva ještě dělám. Podrážděně přes hlavu přetáhl nový černý kus hadru, příliš se s výběrem neobtěžoval. Nakopl blízkou nohu postele, jakoby si tím snad mohl ulevit, nepomohlo to, jakožto ostatně veškeré snahy zamezit svému rozčarování, aby ho neustále užíralo a nutilo jednat v nekončícím afektu. Nemám být tady. Zatnul zuby, přecházející k oknu, z něhož viděl do středu tábora. Nedokázal ten pohled na lehkovážně se poflakující polobohy snést dlouho. Odvrátil zrak. Proč? Tu otázku si neustále kladl. Neuvěřitelně by teď uvítal společnost rozlíceného protivníka, kdyby dokázal v souboji zapomenout na veškerá příkoří, alespoň chvíli odlehčit vědomí. Zatnul podrážděně pěst, nechtěl, přesto ve zdi vězela další z menších děr, přičemž zdejší osazenstvo zřejmě zaregistrovalo tento netaktní výbuch. Do prdele proč? Pokusy nalézt rovnováhu vytrvale selhávaly, klid patřil k neexistujícímu artiklu. Svým nynějším chováním od sebe všechny odháněl. Zůstával sám, sám s vědomím toho, že jeho matka má rakovinu a prognózy jsou nejasné. Záměrně to před ním zlehčovali, že šance na uzdravení jsou velké a klidně se může vrátit ke své práci, že pokud se cokoliv stane, dají mu vědět. Ale pro koho tohle bylo lepší? Už při odjezdu se přistihl, jak pomýšlí na to, zdali nemá letenku zrušit, celou cestu pak trnul v obavách. Práce tyhle myšlenky nezahnala, tábor neposkytl útěchu. Učení představovalo jen ztrátu času, už v něm neviděl smysl. Zaklonil hlavu, opírající se o zeď, divoká šelma zahnaná do kouta, hroutící se svou vlastní neschopností vypořádat se s věcmi. Nikdo to nevěděl, nesvěřil se, nechtěl. I když celému okolí jistojistě docházelo, že za změnou povahy musí zůstávat hlubší důvod, nikomu strach nedovoloval formulovat otázku. „Nemám tady být, měl jsem se na to vysrat.“ promluví sám k sobě. Unavoval ho zdejší bezstarostný život, všechen ten povyk. Začínal nesnášet svůj úděl, neustále si pohrávající s přesvědčením, že Cheirónovi oznámí svůj odchod. Ještě jeden ubrečený potomek božského rodiče a pomyslná hráz se protrhne.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

Yesterday at 11:18 pm
Každý viděl, že se s Natanaelem něco děje. Choval se jinak než normálně - agresivněji, podrážděněji, napjatě, což na vlastní kůži pocítila řada táborníků. Prakticky všichni věděli, že je něco špatně, ale nikdo se neodvažoval zeptat - nejspíš na základě obavy z toho, že kdyby tak učili, Natanael místo slov použije pěsti. A jedna z mála osob, která se jej nebála, zrovna nebyla v Táboře - Audrey. Ještě jednou se vrátila do New Yorku, v mysli jí totiž od posledního výletu strašily všechny složky, které se jí nakupily v bytě, a ta představa byla natolik urgentní, aby se jich rozhodla buďto zbavit, anebo je svěřit někomu povolanějšímu, pokud se jednalo o stále rozjednané případy, na nichž nyní pracoval někdo jiný. Třídění stejně jako schůzky jí zabraly několik dnů, během nichž se však začala cítit skutečně volná - zbavila se posledního závazku vůči minulosti, který jí vůbec kdy mohl ještě přijít na mysl. Pravdou však bylo, že po svém návratu krátce zalitovala, že si nevybrala jinou a vhodnější dobu - alespoň podle toho, co se dozvěděla takřka hned po příchodu zpět do Tábora ohledně jejího starého přítele. Zejména Hébo hubovala, taky se musela starat o všechny, kteří při jeho lekcích utrpěli nějaké zranění a jindy laskavou bohyni toto jednání rozčilovalo. Audrey jí slíbila, že s ním zkusí promluvit - její zájem ležel přirozeně na tábornících, ale v tuhle chvíli jí dělal více starostí Natanael. Příliš neváhala - ve svém pokoji se zastavila jen proto, aby nepohodlné lodičky na podpatku vyměnila za tenisky, které se do Tábora hodily daleko více, zatímco úzké rifle s vysokým pasem i bílou košili si nechala jako pro teď vyhovující. Vzhledem k tomu, že oba měli své pokoje v hlavní budově, měla to k němu kousek - dělila je vzdálenost jen několika dveří. Přímo před nimi s hlubokým nádechem sebrala odvahu, aby čelila dávnému příteli, který dost možná poprvé v životě dělal skutečnou čest svému otci. Zaklepala jen ze slušnosti, kterou v sobě měla - tak nějak totiž tiše počítala, že ji hlasitým řevem pošle přímo do prdele. Ať už přišlo překvapivé vyzvání, nadávka, či něco úplně jiného, stejně vejde, povzneseně ignorujíc veškerý nepořádek, nad kterým však její perfekcionistická duše zaplatila. Proto sem však nepřišla. "Bojí se tě..." oznámí mu hned v první chvíli zjevnou pravdu o všech tábornících, možná lehce vyčítavě. Když jej však konečně viděla i ona sama, veškeré výčitky ji přišla. Vypadal vztekle, zároveň však zničeně - mnozí hádali, že se něco stalo doma. Byla to logická úvaha, ke které se ihned přiklonila - jediný problém byl v tom, že tohle vypadalo opravdu vážně. Audrey se ho nebála - už jednou od něj dostala pořádnou ránu a skončila s krvavým nosem. Tiše doufala, že si to stejně dobře jako ona pamatuje i Natanael a že není v takové depresi, aby se rozhodl jejich přátelství znova ohrozit, jen aby si na někom vybil zlost. Zůstane stát kousek od dveří - ani ne proto, aby měla čistou únikovou cestu, ale jednoduše proto, aby mu nenarušila soukromí víc než do teď. "Víš... Že když mi řekneš, co se stalo, dost možná to nic nezmění, ale alespoň na to nebudeš sám, že ano?" Její hlas zněl o poznání měkčeji a jemněji. Kdyby ji vyhodil, nejspíš by to pochopila, aniž by se urazila. Ne každá doba byla vhodná na slova - přesto doufala, že ji neodmítne. "Nebo se můžeme jen projít a nemluvit. Jen... nebuď sám." To byla druhá možnost. Tu třetí? Tu mu nenabídla, ač by mu dost možná pomohla značně - aby se vybil, mohl si do někoho pořádně bouchnout. Něco takového mu však Audrey nemohla nabídnout.
Sponsored content

Re: Hlavní budova

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru