Share
Goto down
avatar
Hellhound
Počet postů : 14
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Thu Aug 30, 2018 8:37 pm
"Hudba?" Nejen zjevně otrávený tón, taktéž výrazivum tváře plné znechucení dávalo znát, co si o tom všem dotyčná osoba myslí. Hudbu nesnášela - minimálně tu hodně starou. Nic nového od dob chorálů neslyšela, což se taky podepsalo na jejích představách. "Co je to... Ni-... Nick... Nickblock?" S otázkou odrážející se v kukadlech sledovala Finnovu reakci, lámaje si jazyk na prapodivném názvu hudební skupiny vysloveném špatně. "Nic mi to neříká, ale zní to jako fakt dobrá hrůza," poznamená s krátkým pohledem na cédéčko, než letí zpět na místo, aniž by se byť jen na okamžik zajímala, zda mu přitom nesrazí něco dalšího z poliček nebo neuspořádaných komínků. Z jejího tónu šlo usoudit, že si o tom myslí svoje a bodové hodnocení by se nacházelo v záporných číslech. S rukama založenýma na hrudníku pozorovala ten binec, co tu stihl vytvořit a Thea tomu maximálně dopomáhala. Neměla ráda bordel, spíš naopak - i její náčiní pro mučení muselo být dokonale srovnané a pokaždé na správném místě. Pokud tomu tak nebylo, proměnila se na šílenou, pořádkem posedlou mrchu, která se potřebuje mstít. Znuděně se ohlédla přes rameno, když začal demonstrovat volnost svého oblečení. "Spíš nudný." Nudné tričko, nudná košile, nudné defakto všechno. Kam se podívala, samá nuda. "Nemám ráda nutné věci. Mám tendenci je... ničit," pokrčí rameny jako by se nic nedělo, načež se pustí krokem ven, aniž by se za Finnem byť jen na okamžik ohlédla. Slyšela jeho kroky, vnímala pravidelný tep srdce, co čas od času z nějakého neznámého důvodu poposkočil. Pokaždé ji to přinutilo zamračit se a nepatrně natočit hlavu na stranu - skoro jako by se potřebovala ujistit, že je všechno v pořádku a on se jí nesloží za zadkem jako domeček z karet. Nesložil, jeho malé plus.
Na jeho obdivné pohledy ani trochu nereagovala, i když věděla, že se dívá. Vždycky se dívali, jako by nikdy neviděli ženskou. Nechápala, co na ženském těle vidí, nepřišlo jí v ničím zajímavé, spíš jí v některých momentech bylo tak akorát na obtíž. Zvláště v boji, kdy jí prsa vyloženě překážela. Jako Xena bojovnice vklouzla do sprchy, ve které bylo o pár vteřin později poměrně těsno - díky Finnovi a jeho touze ukázat jí všechno, co k takovému sprchování patří. "Znám princip sprchy," zavrčí jako malý uražený fracek na adresu, že nic z toho nechápe. Nechápala, ne tu moderní část. V Podsvětí se omývala zásadně jenom pod vodopády, rozhodně ne ve Styxu, což by znamenalo možná i konečnou. Přesto je třeba, aby se Finn postaral o kohoutek s teplou vodou, co jí rázem opláchla tělo od hlavy až k patě. Otráveně vyplivla přebytečnou vodu, které se nalokala, než se ohlédla přes rameno. "Máš tu dost místa, nehodlám se o něj dělit." Pokud byla komunista, pak ne v koupelně, jak naznačil i šťouchanec, se kterým ho vyprovodila ven, omývaje se vodou bez náznaku mýdla. Nepotřebovala ho, nikdy si ho nebrala. Všechno jí to páchlo kytkami a citrusy, nenáviděla tu vůni. Po krátkém ošplouchnutí, kdy se důkladně vydrbala na každém centimetru těla, vylezla ven - překvapivě dřív jak Finn. Drze mu ihned zabavila věci, do kterých se začala soukat. Prve tričko, co z ní rázem udělalo miss mokré tričko, poté košili, kterou si uvázala kolem boků. Rifle mu nechala bez zaváhání - látka se jí nelíbila a neměla by, čím si je přidržet kolem boků. Mokré vlasy taktéž podpořily promokavost trička na zádech, ale ani to Theu netankovalo. Namísto čekání se sbalila, nechávaje mu tam své věci, aby se o ně postaral (patrně i vypral), ťapkaje si nazpátek do pokoje, který už poznala po čuchu. Překvapení, které jí tam čekalo, si vyneslo její spokojený úsměv - hromada kožených oblečků, pomalu větší zásoba, než čím disponoval Finn. Neváhala ani okamžik - jeho věci letěly k zemi a ty své si hned poskládala do dokonalých komínků a zavěsila na rameníko. Pořád jí ještě nikdo nevysvětlil, co to znamená spolubydlení. Krom toho, že spolu budou bydlet. Ovšem pravidla? Ne, ta neexistovala.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Sep 01, 2018 1:12 am
„Jseš si jistá?“ Otázka byla trochu kousavá a tím pádem vážně ne nutná, protože jak se ukázalo, s kohoutkem si opravdu poradit neumí, přestože tvrdila opak. Princip možná znala, ale v praxi jí to příliš nešlo – tak trochu doufal, že to nebude stejné i u jiných záležitostí, na druhou stranu si tak úplně nemohl být jistý, jestli k nějaké jiné záležitosti vůbec dojde. Mohl tak akorát doufat – a jak se ukázalo, ve sprše se fakt nebude konat, když jej vzápětí vyhodí ze sprchového koutu, nehledě na to, že taky mohl uklouznout a rozseknout si hlavu, takže by měl nemilej otřes mozku. Naštěstí se tak ale nestalo – mokré nohy mu na dlažbě nepodklouzly, mohl se na ni tím pádem tak akorát mračit a tvářit se nespokojeně, když se odebral hned do vedlejšího sprchového koutu. Faktem je, že sprcha byla dost příjemná i bez Thei – Podsvětí na něm nechalo tuny písku a prachu, co ze sebe milerád dostal, pořádně se vydrbal včetně střapatých vlasů neurčité slámové barvy, co nyní ztmavly téměř na hnědou. Ironicky to byla ona, kdo dřív vypadl z umýváren, přestože by člověk čekal úplně opak – protože ženský. Stereotyp se ale nekonal a když Finn tedy vylezl, zjistil, že mu Thei zcela bez problému zabavila oblečení. Sice říkala, že nic takovýho nosit nebude, ale jak se zdálo, změnila názor. Nestěžoval si. Kalhoty mu nechala, ty mu ostatně vždy stačily – nebylo by to poprvé, co se promenádoval po budově polonahej. Většinou to bylo kvůli tomu, že si včas nehodil oblečení do pračky a pak jednoduše půl dne neměl co nosit. Starosti mu to nedělalo. Nikdy. Proč taky? Možná, že nepatřil do sorty tak úplně vysvalených borců, byl spíš vytáhlej, hubenej a šlachovitej, ale to ho ostatně taky nijak netankovalo a nutnost… je prostě nutnost.
S ručníkem tedy zamíří zpět do pokoje, kde již tušil Theu – pokud se holka nehodlala někam zaběhnout, doufal ale, že podobné vylomeniny si první noc tady odpustí. Šok, který ho čekal při příchodu do pokoje, byl ale taky slušnej. „Kde… se to tu vzalo?“ Množství dalšího oblečení, co se objevilo v jeho pokoji, bylo dost děsivý. To byla první věc, co jej zaujala, rušivý element. Vzápětí se opře o futra dveří, ruce založí na hrudníku. To až v další moment zaregistruje Theu, která se ochomýtala kolem, v pohodě si vyhazovala jeho hadry ze skříně a dávala do ní svoje. Očima jí sjede od pramenů vlhkých vlasů až k bosým nožkám. „Dobře, mavourneen, je ti jasný, že na tý posteli budeme spát?“ Takže by jí ideálně neměla pohřbít pod záplavou jeho věcí. Sotva si uvědomil, že použil mazlivé oslovení, které… no, vlastně ho obecně moc neříkal, jen s ní to šlo celý trochu líp, vlastně docela přirozeně, ač se k ní irsky „zlato“ nehodilo, protože Althea byla očividně spíš pěknej mordor, nikoliv zlato. Zatím… Zatím se s tím dokázal smířit. Natolik, aby se jeho city – nebo spíš pudy – nezměnily. „Kromě toho, mohla bys klidně nosit… tohle. Nic jiného nepotřebuješ, takhle ti to sluší.“ Jak jinak. Byla v jeho oblečení. Které sice bylo volné a tím pádem některé křivky zanikaly, na druhou stranu byly vidět její dlouhé nožky a něco… něco na tom prostě bylo. Aniž by o tom asi věděla, dostalo se jí dalšího privilegia – málokrát holka si kdy na sebe navlíkla Finnovo triko, aby ho eventuálně nechtěl zpět. Jí ho byl ochotnej nechat. A přihodit další navrch. "Když už... Hudba." I tohle se rozhodne uvést na pravou míru a zdálo se, že aktuální situace je vhodná. Jakákoliv situace byla vhodná - Finnovi totiž duněly reproduktory skoro pořád, naštěstí se naučil krotit tak, aby nikoho z okolí příliš neprudil. Jeho druhé štěstí spočívalo v tom, že jeho sousedi neměli zas tak odlišnej hudební vkus. Nickelback to fakt nevyhraje - místo toho sáhne po Foo Fighters. Thea jako někdo, kdo bude žrát zamilovaný slaďáky, nevypadala.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Fri Nov 16, 2018 8:00 pm
Nasupeně pohodil tréninkové vybavení do kouta, načež ze sebe serval zpocené triko na němž zůstávaly přichyceny trnité chuchvalce, jak byl nucen prolézat křovinami, když vystrašeného nováčka zahnal na útěk svým podrážděným řevem. Nesnášel lopotit se zbytečně, nahánět zatoulané haranty neschopné udržet svěrače, načež se raději poserou strachy a berou do zaječích. Posraný děcko.S podrážděným zabručením zamíří zdevastovaný kus oblečení k ostatním krámům. Poslední dny před ním preventivně osazenstvo tábora uskakovalo, dokonce i sourozencům nejednou zatrnulo, jakmile vztekle vyštěkl nadávku jejich směrem, mladší zůstali zahanbeně stát, těm starším zmrzl úsměv na rtech. Od základu nevrlý, neschopný navázat na předchozí zaběhnutou činnost, od návratu z domova, platil za postrach hodný připodobněný věčně zpitému otci. Hodiny vedl dvojím stylem, buď nechal spratky, ať se vzájemně pobijí nebo jich častoval ráznými povely, trestající každou drobnou chybu výhružným spíláním do neschopných zmetků. Z jindy vcelku otevřeného instruktora mírnícího vášně, zůstala jen surová krvežíznivost a nikdy nekončící touha, nejlépe všem vrazit pěstí do obličeje. Pouze těžko krotil nestabilní emoce, jejichž výkyvy neustále zažíval. Prohrával boj s tvrdou realitou, jemuž byl vystaven, když opětovně zavítal k rodině, kdy ho zastihlo kruté oznámení matčiny nemoci. Co tady kurva ještě dělám. Podrážděně přes hlavu přetáhl nový černý kus hadru, příliš se s výběrem neobtěžoval. Nakopl blízkou nohu postele, jakoby si tím snad mohl ulevit, nepomohlo to, jakožto ostatně veškeré snahy zamezit svému rozčarování, aby ho neustále užíralo a nutilo jednat v nekončícím afektu. Nemám být tady. Zatnul zuby, přecházející k oknu, z něhož viděl do středu tábora. Nedokázal ten pohled na lehkovážně se poflakující polobohy snést dlouho. Odvrátil zrak. Proč? Tu otázku si neustále kladl. Neuvěřitelně by teď uvítal společnost rozlíceného protivníka, kdyby dokázal v souboji zapomenout na veškerá příkoří, alespoň chvíli odlehčit vědomí. Zatnul podrážděně pěst, nechtěl, přesto ve zdi vězela další z menších děr, přičemž zdejší osazenstvo zřejmě zaregistrovalo tento netaktní výbuch. Do prdele proč? Pokusy nalézt rovnováhu vytrvale selhávaly, klid patřil k neexistujícímu artiklu. Svým nynějším chováním od sebe všechny odháněl. Zůstával sám, sám s vědomím toho, že jeho matka má rakovinu a prognózy jsou nejasné. Záměrně to před ním zlehčovali, že šance na uzdravení jsou velké a klidně se může vrátit ke své práci, že pokud se cokoliv stane, dají mu vědět. Ale pro koho tohle bylo lepší? Už při odjezdu se přistihl, jak pomýšlí na to, zdali nemá letenku zrušit, celou cestu pak trnul v obavách. Práce tyhle myšlenky nezahnala, tábor neposkytl útěchu. Učení představovalo jen ztrátu času, už v něm neviděl smysl. Zaklonil hlavu, opírající se o zeď, divoká šelma zahnaná do kouta, hroutící se svou vlastní neschopností vypořádat se s věcmi. Nikdo to nevěděl, nesvěřil se, nechtěl. I když celému okolí jistojistě docházelo, že za změnou povahy musí zůstávat hlubší důvod, nikomu strach nedovoloval formulovat otázku. „Nemám tady být, měl jsem se na to vysrat.“ promluví sám k sobě. Unavoval ho zdejší bezstarostný život, všechen ten povyk. Začínal nesnášet svůj úděl, neustále si pohrávající s přesvědčením, že Cheirónovi oznámí svůj odchod. Ještě jeden ubrečený potomek božského rodiče a pomyslná hráz se protrhne.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Fri Nov 16, 2018 11:18 pm
Každý viděl, že se s Natanaelem něco děje. Choval se jinak než normálně - agresivněji, podrážděněji, napjatě, což na vlastní kůži pocítila řada táborníků. Prakticky všichni věděli, že je něco špatně, ale nikdo se neodvažoval zeptat - nejspíš na základě obavy z toho, že kdyby tak učili, Natanael místo slov použije pěsti. A jedna z mála osob, která se jej nebála, zrovna nebyla v Táboře - Audrey. Ještě jednou se vrátila do New Yorku, v mysli jí totiž od posledního výletu strašily všechny složky, které se jí nakupily v bytě, a ta představa byla natolik urgentní, aby se jich rozhodla buďto zbavit, anebo je svěřit někomu povolanějšímu, pokud se jednalo o stále rozjednané případy, na nichž nyní pracoval někdo jiný. Třídění stejně jako schůzky jí zabraly několik dnů, během nichž se však začala cítit skutečně volná - zbavila se posledního závazku vůči minulosti, který jí vůbec kdy mohl ještě přijít na mysl. Pravdou však bylo, že po svém návratu krátce zalitovala, že si nevybrala jinou a vhodnější dobu - alespoň podle toho, co se dozvěděla takřka hned po příchodu zpět do Tábora ohledně jejího starého přítele. Zejména Hébo hubovala, taky se musela starat o všechny, kteří při jeho lekcích utrpěli nějaké zranění a jindy laskavou bohyni toto jednání rozčilovalo. Audrey jí slíbila, že s ním zkusí promluvit - její zájem ležel přirozeně na tábornících, ale v tuhle chvíli jí dělal více starostí Natanael. Příliš neváhala - ve svém pokoji se zastavila jen proto, aby nepohodlné lodičky na podpatku vyměnila za tenisky, které se do Tábora hodily daleko více, zatímco úzké rifle s vysokým pasem i bílou košili si nechala jako pro teď vyhovující. Vzhledem k tomu, že oba měli své pokoje v hlavní budově, měla to k němu kousek - dělila je vzdálenost jen několika dveří. Přímo před nimi s hlubokým nádechem sebrala odvahu, aby čelila dávnému příteli, který dost možná poprvé v životě dělal skutečnou čest svému otci. Zaklepala jen ze slušnosti, kterou v sobě měla - tak nějak totiž tiše počítala, že ji hlasitým řevem pošle přímo do prdele. Ať už přišlo překvapivé vyzvání, nadávka, či něco úplně jiného, stejně vejde, povzneseně ignorujíc veškerý nepořádek, nad kterým však její perfekcionistická duše zaplatila. Proto sem však nepřišla. "Bojí se tě..." oznámí mu hned v první chvíli zjevnou pravdu o všech tábornících, možná lehce vyčítavě. Když jej však konečně viděla i ona sama, veškeré výčitky ji přišla. Vypadal vztekle, zároveň však zničeně - mnozí hádali, že se něco stalo doma. Byla to logická úvaha, ke které se ihned přiklonila - jediný problém byl v tom, že tohle vypadalo opravdu vážně. Audrey se ho nebála - už jednou od něj dostala pořádnou ránu a skončila s krvavým nosem. Tiše doufala, že si to stejně dobře jako ona pamatuje i Natanael a že není v takové depresi, aby se rozhodl jejich přátelství znova ohrozit, jen aby si na někom vybil zlost. Zůstane stát kousek od dveří - ani ne proto, aby měla čistou únikovou cestu, ale jednoduše proto, aby mu nenarušila soukromí víc než do teď. "Víš... Že když mi řekneš, co se stalo, dost možná to nic nezmění, ale alespoň na to nebudeš sám, že ano?" Její hlas zněl o poznání měkčeji a jemněji. Kdyby ji vyhodil, nejspíš by to pochopila, aniž by se urazila. Ne každá doba byla vhodná na slova - přesto doufala, že ji neodmítne. "Nebo se můžeme jen projít a nemluvit. Jen... nebuď sám." To byla druhá možnost. Tu třetí? Tu mu nenabídla, ač by mu dost možná pomohla značně - aby se vybil, mohl si do někoho pořádně bouchnout. Něco takového mu však Audrey nemohla nabídnout.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Nov 17, 2018 7:38 pm
„Řek jsem, že ti na tvoje kecy seru Reede.“ Prohodil bleskově k otvírajícím se dveřím, aniž by skutečně tušil identitu osoby, jenž brala za kliku. Právě nejvyšší z instruktorů se jevil, jakožto největší možná osina v zadku, která ho došla unudit svými otravnými řečmi, aby se pokusila umravnit nevycválaného člena sboru. Už ho několikrát spražil nedůtklivým komentářem o nevhodném chování, přičemž v odpověď dostal podrážděnou prosbu, ať táhne oxidovat jinam. Když ho popadla zuřivosti, málokdo toužil zůstávat v Natanaelově těsné blízkosti z obav o vlastní zdraví. Alespoň Áres si nyní mohl gratulovat, že jeho dítě je takové, po kterém toužil, nebezpečná dravá saň připravená zardousit každého opovážlivého vyzyvatele. S chutí by momentálně přijal pozvání božského rodiče na souboj, aby společně poměřili síly. Neuvěřitelně by ho uspokojilo srazit tu věčně napitou trosku k zemi, ulevit rostoucímu běsnění. Po hlase poznal Audrey, avšak žádné přátelského uvítání se jí nedostalo, akorát nevrlého pohození hlavou a štiplavého pohledu. O společnost příliš nestál, zvláště ne o tu, jenž by nerad smrtelně urazil, či nadosmrti odehnal. Zatlačí proto proud nadávek, nachystaný k vypuzení nevítaného hosta. Ze všech lidí, sem musíš vkročit ty? Kéž by v sobě kdokoliv jiný nalezl dostatek odvahy, neboť takto svou situaci zostra proklínal. Fakt ti nechcu po druhý ublížit. Nekontroloval se. Jakmile vnitřně vyprovokovaný amok vyplul na povrch, vztekle útočil do kohokoliv poblíž, ať již slovně či fyzicky. „Dělal bych to samý.“ Zavrčí podrážděně bez zjevného zájmu o zdraví táborníků, jenž cepoval s přehnanou agresí a nasazením bojových metod nejhrubšího zrna. Stranit se ho skutečně vycházelo ze všech možností, jakožto ta nejrozumnější.  „Nemám na ně teď náladu.“ Odvětil upírající na ni oči, jakoby ji vyzýval, ať opět zavře dveře a jde si hledět svého. Dokonce ani ji netoužil zatěžovat s trápením, co si sem přinesl. Tenhle uzlíček nervů doufal, že časem veškerá zloba opadne, ovšem marně. "Víš... Že když mi řekneš, co se stalo, dost možná to nic nezmění, ale alespoň na to nebudeš sám, že ano?" Slova zaujmou jeho pozornost, avšak pouze krátkodobě. Uhl pohledem, pěsti sevřené. Zase pociťoval vztek cloumající s celým tělem. Věděl, že tímhle si v jejích očích nepřilepší, ba naopak spadne hlouběji, nežli chtěl. Nesnášel úděl daný rozmařilostí bohů, tu divokou podstatu uvnitř, nezkrotnou nenávist a barbarskou tužbu. „Moje máma má rakovinu“ Podlehne nakonec přívětivému tónu jejího hlasu, měl ji až moc rád, než aby zůstal hluchý k té němé prosbě a projeveným obavám. „A já s tím nic neudělám.“ . Opět nezkrotí instinktivní reakci v podobě úderu do blízké zdi, kdy prohlubeň znatelně rozšíří. Žádné syknutí bolestí, pouze rezignované povzdechnutí. Sám chápal, jak hluboce ubližuje okolí, ale nedokázal překlenou narůstající zlobu, vztek, nenávist, ty emoce ho ovládaly. Dlouho věřil, že jim kraluje on, kdežto zde dostával odpověď v podobě čistého výsměchu, jak ho nutily do iracionálních akcí. Pohledem zavadil o ženu před sebou, poprvé pořádně za celou dobu. „Všichni říkaj, že to bude v pohodě. V podstatě mě sem zpátky svorně vykopali, prej abych neměl zbytečně starosti.“  Nechoval tak přehnanou důvěru v optimistické vyhlídky, jimiž doma všichni disponovali, pojímali celou záležitost více v poklidu, nevzrušovali se přehnaně, hlavně žili život bez sebevětších změn, jakoby žádné omezení neexistovalo „To jde kurva nemít starosti o svou mámu?“ V tom okamžiku se jeho hlas zlomil. Těžko snášel bezmoc. „Ty děcka jsou najednou akorát rozmazlení malí smradi, který baví mě od rána do večera prudit. Furt jen poslouchám posraný kydy, cizí sračky. To nejde.“ Výběr slovníku nikterak neřešil, jednal otevřeně, tudíž ho od vychovaného jedince dělil notný kus cesty. Nastiňující přetrvávající problém, jehož řešení neznal.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Nov 17, 2018 11:37 pm
Možná ji zrovna vroucně nepřivítal, na druhou stranu ji však ani nevyhodil - alespoň prozatím. Jeho pohled byl odmítavý, jenže Audrey se odmítla vzdát možnosti s ním promluvit a třeba mu alespoň trochu ulevit od starostí jen pro něco takového, na to byla až příliš tvrdohlavá a nechtěla se vzdát. Zvlášť ne tehdy, když šlo o přítele. Prakticky v onu chvíli, kdy dostala možnost si ho lépe prohlédnout a vyhodnotit, že cokoliv jí řekne - ať to bude sebe sprostší nadávka - či cokoliv udělá, neměla by si to brát osobně. Alespoň v tomhle směru vyrostla, vyspěla. Díky svému povolání i díky vrozené empatii snadno poznala, kdy se s člověkem dělo něco, co nedokázal zastavit a v Natanaelovi měla nyní naprosto dokonalý exemplář vzteku uvězněném v těle. Brzy pochopila proč - tehdy, když jí to prozradil a z možnosti, zda ji zde nechat nebo být sám, si naštěstí vybral tu první. Chvíli, krátkou chvíli na něj zůstane jen zírat, přestože se jeho prohlášení zdálo být... naprosto přirozené. Ne správné, ne šťastné, ale řada lidí se s podobným oznámením setká, ať už jim ho sdělí příbuzný, přítel nebo partner, zvláště v nynějším světě, který přál civilizačním chorobám. Toto oznámení navíc dokonale vysvětlovalo jeho situaci - věděla, jak moc svou rodinu miloval a jak moc se pokaždé těšil, až na čas vypadne z Tábora a vrátí se do rodné země. Neuměla si tak ani představit, nakolik pro něj musela být nynější situace těžká, měla jen matnou představu - se svým otcem neměla idylický vztah a přesto truchlila tehdy, když zemřel. Nakolik děsivá a bolestivá musela být představa ztráty matky pro něj? "To mě... mrzí." Skutečně jí to mrzelo. Jeho mámu chtěla někdy poznat - tušila, že nikdy nebude ta příležitost (ne zrovna kvůli nemoci, prostě jen obecně), ale stylem, jakým se o ní vyjadřoval, ji přesvědčoval o tom, že pokud se sama někdy stane mámou, někdo jako Ronja mohl být snadno její vizí. Cukne sebou, když uhodí do zdi - z leknutí a z velké části také z uvědomění, jak moc to muselo bolet. "Natanaeli," osloví jej měkce. Očima těkne k jeho pěsti, ač se zdála krom několika odřenin relativně v pořádku a nejspíš byla teď jeho poslední starostí, stejně se jí to nelíbilo. Stejně jako druhá díra ve zdi, jen kousek od té nynější, když si podobnou frustraci nejspíš vybíjel už předtím. Nebylo to poprvé, kdy měla před sebou člověka v podobně nešťastném citovém rozpoložení, jen to nikdy nebyl její přítel, kvůli čemuž se zdálo těžší a těžší najít ta správná slova podpory. "Jediné, před čím je opravdu nedokážeme ochránit..." Musela to být hrozná bezmoc, zvlášť s vědomím své vlastní síly i schopností, které však měly své hranice, a to byly mnohdy právě nemoci. Mohli své milované bránit před vším nebezpečím, které pocházelo zvnějšku, ale nikdy ne předtím, které se skrývalo v nich samotných. Až nyní se trochu rozkouká a rychle přejde zpět ke dveřím, aby je vzápětí zavřela - celá chodba nemusela slyšet jejich rozhovor, zvláště tehdy, když měl být důvěrný. Zavrtí hlavou, když takřka zlomeně pronese větu o starostech - podobně ho snad nikdy neviděla. Aniž by si dokázala pomoct a vědoma si toho, že je nyní zřejmě jediná v Táboře, kdo dobrovolně míří směrem k němu, překonala několika kroky vzdálenost, která je dělila, aby mu opatrně položila ruku na paži. "Nejde. Stejně jako tvoje máma musela mít starost o tebe. Pokud si myslela, že ti bude líp tady, určitě k tomu musela mít důvod." Musela ho znát dobře - natolik dobře, aby předpokládala jeho reakci a vyvodila z ní, jestli mu bude lépe doma nebo v Táboře. Až nyní sjede rukou po jeho paži v lehkém doteku, až jej nakonec přeruší a své ruce zas svěsí podél těla, sledujíc jeho obličej. "Když budeš chtít jet zpět, nikdo tě tu nebude držet, vzhledem k okolnostem rozhodně ne. Ale vážně by ses doma cítil o tolik míň bezmocný?" Pomohlo by, kdyby byl doma a sledoval celý průběh léčby? Audreyiny myšlenky se upíraly spíš druhým směrem, kdy by mu to nijak nepomohlo. "Možná bys mi prostě mohl přenechat svoje lekce, ať se s nimi popasuju a ty ses mohl věnovat svým věcem - je tu dost aktivit, kterými se můžeš držet zaměstnaný, aniž by někdo přišel k úrazu. To by nikomu nepomohlo, obzvlášť ne tobě." Blaho Táborníků jí přirozeně také leželo na srdci a tušila, že jemu - aktuálně někde hodně, hodně hluboko - také. Jeho psychickému stavu by tedy nejspíš sotva prospělo, kdyby se některý z těch malých smradů při jeho záchvatu vzteku zranil a utržil víc než jen oděrky a modřiny. Na krátko se odmlčí před tím, než vysloví další tíživou otázku: "Řekli ti, jakou má prognózu?"
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Nov 18, 2018 6:32 pm
Nastalá situace ho zmáhala. Audrey představovala jediného člověka v táboře, po němž si nedovoloval vyjet, jehož hodlal chránit před surovou podstatou. Shlížel k ní, jakoby se v něm samotném svářili dva názory, jelikož ho trápilo, že tímto natrvalo změní pohled, jímž na něj nahlíží. Hnusilo se mu být hromádkou nervů a starostí, která dokáže leda tak nasraně řvát po ostatních nebo si vybíjet agresi prudkými, nepromyšlenými gesty. Musil působit jako nevycválaná nula, neschopná ukočírovat divokou povahu. Tak dlouho krotil vášně, až ho špatně načasovaná událost srazila na kolena, přičemž ho donutila ustoupit ze zaběhnutých standardů. Při jejím letmém dotyku sklopil zrak. Netušil, jak vhodně reagovat, co říct, prostě jen zaraženě stál, neschopný jakkoliv racionálně uchopit dění. Už nešlo vzít slova zpátky, bohužel ji zatáhl do problému, jenž jí může akorát přitížit. Styděl se, neboť nedržel jazyk za zuby, což by bylo nejen správnější, ale i vhodnější. Ale vážně by ses doma cítil o tolik míň bezmocný? Ne. Odpověď znal, avšak nahlas nevyslovil. Přál si mít onu možnost ovlivnit neovlivnitelné, zmařit osud, měnit zaběhnuté věci, postavit se proti řádu přírody. Byl zoufalý, třebas zbytečně, ale byl. Překvapeně povytáhne obočí, když mu nabídne, že převezme jeho hodiny. „Víš, že z valný části jsou to mý nevlastní sourozenci a další podobná pakáž?“ Nehodlal podceňovat schopnosti Audrey, ale uvědomoval si, jak nezvladatelná dokáže ona božská sebranka občas být, natož aby jim místo robustního instruktora přišla vést hodinu žena. Vzbudit v těch, často prázdných hlavách, respekt vyžadovalo konstantní dril a především pevnou ruku, jinak by byli ochotni jednomu oponovat do nekonečna. Doufal, že to nevyznělo příliš nedůvěřivě, měl spíše strach, aby kvůli tomu nespadla do problémů. Jsou to pěkně vyčůraný malý mrchy. Ztěžka pozorovatelné nepatrné pousmání mu přeběhlo přes obličej. „Ale asi ti bránit nebudu.“ Už z toho jak se vztahy mezi vedením tábora a ním vyostřovaly, se řešení v podobě krátké pauzy jevilo více než vhodné. Svými nynějšími výukovými metodami totiž popouzel valnou část instruktorského osazenstva, která nelibě snášela nepřestávající stížnosti z řad rozlámaných táborníků. Onen názor "že se ho bojí" dozajista převládal v kuloárech delší dobu, takže uklidnit vody působilo smysluplně. „Řekli mi jen, že je to rakovina prsu. Prý to našli brzo a je tam velká šance, že se plně uzdraví. Nic konkrétního.  V tu chvíli mě ségra už tlačila ze dveří.“ Onu skutečnost mu totiž vychytrale sdělili v den odjezdu, neboť, jak se později dozvěděl, nechtěli ho zbytečně zatěžovat, jelikož by pak celý měsíc strávil akorát nervními výlevy a přehnanou starostlivostí. Máma si myslí, že bude lepší, když tě pošlem zpátky do Ameriky. Jednoduše proto, že by tě to tady zničilo brácho. Dostal tehdy krátké vysvětlující objasnění od Miiny. V prvních okamžicích zůstal zaskočený, poté zkoušel novinku snesitelně přijmout, ale následně v něm akorát burcovala podrážděnost. „Audrey, ta ženská mě porodila, vychovala, a když jsem se probudil s kocovinou jak trám, tak mi donesla kafe silný tak, až jsem z toho málem vrhnul. Připadám si neschopnej, když teďka nemám jak jí to vrátit.“ Jeho telecí léta provázelo nemálo divokých nocí, při kterých pouze zázrakem našel domovní dveře, aby vytuhl na prvním příhodném místě. Rodiče vždy vychytrale počkali, nežli synáčka přejdou stavy nesnesitelné bolesti hlavy, načež se ho zmocnili, aby ho donutili uklidit veškeré zvratky, co zanechal po cestě. V tomto ohledu disponovali nezměrnou kreativitou s jakou se popasovat přístupem nezvladatelného puberťáka, obrážejícího kluby se začínající kapelou. Žádné nadávky, výhružky ani vytrvalé přednášky, jen prosté donucení, aby se vypořádal s následky svého nezodpovědného jednání. „Vždycky když jsem to potřeboval, tak tu pro mě byla. Nedokážu si představit, že o ni přijdu.“ Pronesl upřímně, ač ony šance nezněly až tak naléhavě, strach zůstával. V tom, zcela neočekávaně a z neznámého popudu, ženu před sebou objal. Nejistě, avšak pevně ji sevřel v náručí, rukama si ji vinouc blíž. Nikdy předtím si neuvědomil, jak drobná Audrey vlastně je a jak moc mu chybělo teplo jejího těla. Promiň Nerozuměl učiněnému gestu, avšak nechtěl ho přerušit, tak příjemně uklidňovalo. Cítil kapku stékající po tváři, dlouho nebrečel, jenže teď už vzdorovat nedokázal.
avatar
Daughter of Nemesis
Počet postů : 33
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Nov 19, 2018 12:10 am
Na jeho starost jen laxně pokrčí rameny. „Vím. Nějak si s nimi poradím. V nejhorším řeknu někomu o pomoc. Už jsem si musela poradit s horšími, tvoji nevlastní sourozenci umí být… prostě jen někdy fracci.“ Skoro s omluvným pohledem ohodnotí celou jeho rodinu z otcovy strany, ač to nejspíš oba dva dobře věděli. Děti boha války dokázaly být pěkně nevycválané, divoké a protivné, Audrey však věřila tomu, že za celý svůj život i praxi právničky poznala řadu takových, vůči kterým byla v podobném postavení. Poradila si – zvláště tehdy, když měla pádnou motivaci, jíž v tento moment představoval přítel v nesnázích, kterému chtěla ulehčit alespoň v nějakém směru. „Když je budeš chtít zpátky, stačí říct,“ uzavře nakonec, dávajíc tím najevo, že ze svého nápadu neustoupí, když už ho jednou vyřkla a myslela ho vážně. Vypadal dost zdrceně na to, což dokazovalo i to chabé pousmání, které by se sotva dalo označit za úsměv, aby si řekla, že to prostě nějak zvládne. Znova tak přesune pozornost k tématu jeho mámy a její diagnózy, která sice nezněla vesele, Audrey však doufala, že zrovna tak není nic ztracené. „Nechtěli ti kazit dovolenou,“ zkonstatuje se smutným úsměvem. „Každopádně, vím, že se to snadno řekne, ale zkus jim věřit. To, že ji zachytili brzo, je to nejlepší po dobrou prognózu.“ Sama měla kolegyni, která s rakovinou prsu bojovala – a vyléčila se právě z podobného důvodu, že na její nemoc přišli dostatečně brzo, aby nemusela chodit ani na chemoterapie. Na jeho slova přitaká. „Já vím, ale…“ Znova se na chvíli odmlčí, snad ve snaze empaticky uchopit jejich situaci. „Myslím, že ani jí by zrovna nepomohlo, kdybys kolem ní neustále poskakoval, zatímco ona bude schopná zajistit si řadu věcí sama,“ řekne měkce. Přehnaná pečlivost mohla snadno spíš rozčilovat než pomáhat. „A vážně můžeš kdykoliv skočit do letadla a vrátit se za nimi, pokud to budeš považovat za to nejlepší.“ Let to byl sice dlouhý a asi ne zrovna levný, ale hádala, že na podobných drobnostech mu nezáleželo – zrovna tak to chápala. „Teď můžeš myslet na to, že je tam minimálně tvoje sestra a táta, kdo na ni dohlédnout – a určitě by ti dali vědět, kdyby se věci vyvíjely hůř.“ Nechtěla říct vyloženě špatně, to slovo znělo až příliš nepříjemně – hůr nebylo o mnoho lepší, ale přece jen mělo jiný nádech, znamenalo komplikace, nikoli smrt.
Objetí přišlo dost znenadání a notně ji překvapilo. Nebylo to tak, že by se bál jeden trochu druhého dotknout, jak si už tolikrát dokázali, snad na to jen trochu odvykli a Audrey tak trochu počítala, že to bude ona, kdo k něčemu podobnému udělá ten první krok, aniž by tušila proč – nyní se tato úvaha zdála úplně nesmyslná. Sotva však měla důvod ho pouštět, ba naopak – obtočila ruce kolem jeho krku, ve snaze ho k sobě trochu přitulit, ve snaze ho k sobě přitulit, ač se to jevilo jako zcela nemožné vzhledem k jejich odlišným fyzickým proporcím, kdy to bylo spíš naopak a z pohledu někoho třetího by to nejspíš působilo spíš tak, že Natanael se snaží skrýt Audrey před světem. „Ztratit rodiče je vždy těžký. A ve vašem případě asi ještě těžší. Ale máma má teď daleko blíž k tomu, aby byla v pořádku, než abyste o ni přišli, Natanaeli. Pokud si poradila s výchovou syna boha války, tak něco takového zvládne taky,“ broukla k němu tiše s krátkým polibkem na tvář, aniž by ho pouštěla – to nechávala na něm. Pokud zrovna teď potřeboval něco podobného, byla ráda, že se vrátila a konečně mu mohla být na blízku.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 62
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Nov 19, 2018 6:50 pm
„Díky Audrey“ pronesl tiše, hladíc ji pozvolnými pohyby po zádech, užívajíc si vzájemného kontaktu, přičemž se pokoušel uklidnit rozdivočené emoce. Její blízkost fungovala takřka zázračně, když myšlenkami odváděla od nastalých příkoří. Konečně opět svíral svou dávnou lásku v náručích, kdy musil konstatovat, že předchozí pocity dosud zdaleka neopadly a jemu přidělávaly další starosti. Přestože jich dlouhé odloučení stálo takřka vše, kdy pouze přičiněním náhody opět nalezli společnou řeč, uvědomoval si bolestně, že ono pozapomenuté vzplanutí dřímá uvnitř, toužící nahlédnout na povrch. Ostýchal se následovat ono vábení, neboť setrvával v přesvědčení, že žena podobných kvalit si zaslouží mnohem lepšího partnera po boku, avšak pochybnosti nadále zůstávaly. I v souvislosti s nemocí v rodině, najednou na něho tužba doléhala urputněji, jelikož více vnímal úlohu času a neopodstatněného otálení. Teď ne. Shlédl níž, rukou ji opatrně vjíždějíc do vlasů, přičemž si kontroloval, aby nepřesáhl pomyslně vymezenou hranici přátelství. Odmítal momentálně zneužívat jejího vstřícného přístupu, kterým zkrotila lítou šelmu uvnitř až s překvapivou lehkostí. „Pokusím se dát do kupy co nejdřív, slibuju.“ Pár chvil pravděpodobně zabere utřídění skutečnosti i cesta k zaujetí správného postoje k celé záležitosti, kdy bude muset zhodnotit svoje priority a víc uvažovat nad budoucností. Nehodlal však nečinnost vytrvat příliš dlouho, nejenže ho poflakování nikdy dostatečně neuspokojovalo, taktéž odmítal zneužívat projevené dobroty k tomu, aby Audrey vystavoval puberťáckým náladám déle, nežli nezbytně nutnou dobu. Těm hajzlíkům neunikl nejnepatrnější náznak k zneužití situace. Dokázali vyvinout až nesmyslné úsilí, když kuli své potutelné pikle. „A kdyžtak se neboj zařvat, někdy je to ta jediná věc, která pomáhá.“ dodá spíše úsměvnou poznámku k vedení hodin, načež jí už ponechá volný prostor, když povolí své sevření. Z nabručeného medvěda zůstalo trochu skleslé medvídě na němž šlo poznat, že před chvíli uronilo pár slz, avšak působí mnohem vyrovnanějším dojmem, nežli předtím. „Začíná ti to ráno v sedm. Většina jich na čas nechodí, takže je potřeba je vytáhnout ze srubů, reálně to zahájíš kolem osmý.“ Odpor nepředstavoval výjimečný stav, taková záměrně cílená provokace s úmyslem donutit lektora rezignovat ještě před započetím výuky. „Pak kolem druhý odpoledne, to jsou odrostlejší. Víc živý, schopnější, se zbraněma už dobře umí, rádi se naparují a potřebují hlavně srazit hřebínek.“ Ne-li strčit hlavu do hnoje, to ovšem úmyslně zamlčí. Nesnášel nárůst neopodstatněného sebevědomí, jakmile jeden zvládl základní sérii postojů i střehů, což způsobovalo zveličování získaných dovedností do nebeských výšin, kde jeho úlohu představovalo vrátit jich zpátky, nejlépe rázně a efektivně, zpět na zem. „Kdyby něco, tak si pozvi na pomoc Reeda.“ Jehož oblíbenost u táborníků taktéž neatakovala nikterak závratnou hranici. „Ale jak jsem řek, nenechám tě v tom dlouho.“ To přísahal, načež se rozešel po pokoji, aby ze skříně vytáhl kytaru, jenž si přehodil přes rameno. „Když mě omluvíš, využiju teď tvý štědrý nabídky a půjdu si pročistit hlavu.“ řekl, sledující ji vděčně očima, jakoby neustále děkoval, za onu projevenou podporu, určitě měl o čem přemýšlet.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Nov 25, 2018 10:17 pm
„Ještě jednou, jen jednou se na ni podíváš a přísahám, že se ti na paty bude lepit kurevská smůla, rozuměls?“ zasyčí Finnegan směrem k synovi Herma, jen o pár let mladšího než byl Finn sám, zatímco jej křečovitě držel za vrchní lem mikiny přiraženého u zdi jedné z chatek, u níž Jamieho odchytil. Poslední dva dny si až příliš pozorně všímal, jak se tmavovlasý kluk se šviháckým úsměvem ochomýtá kolem Thei při jakékoliv příležitosti a snaží se jí nadbíhat, což naštěstí hellhound ignoroval – podle Finna však ne s dostatečnou pichlavostí nebo odmítavostí, což se mu nechtělo líbit, takže se rozhodl zakročit dřív, než by Jamiemu příliš stouplo sebevědomí. Což ho po jejich intimním a nepříliš dlouhém rozhovoru snad přejde – alespoň to dával najevo kyselý úsměv a přikývnutí, neboť Jamie si dokázal uvědomit, že Finnova výhružka nebyla tak úplně planá. „Hodnej…“ zavrčí na něj znova, než jej pustí i přes zjevnou chuť s ním alespoň zacloumat nebo mu jednu vrazit. Místo toho však začne dlouhým krokem rázovat pryč, přímo do hlavní budovy.
Thea mu pila krev každým dnem víc a víc – ne snad proto, že by dělala něco špatně, ale buď protože dělala příliš nebo vůbec nic. Ač byla hellhound a v prvních dnech v ní řada obyvatel Tábora viděla jen vzteklého pekelného psa, brzy se něco zlomilo a řada mužů pochopila to, co Finn viděl od začátku – že je to moc hezká holka, jiná než všechny ty hlupačky z Tábora, takže Jamie nebyl první, kdo se snažil získat její přízeň. Finn to obvykle zatrhl ve chvíli, kdy se mu namlouvání zdálo již příliš ostentativní a také otravné – vždyť Thea byla jeho zodpovědností, to on na ni měl dát pozor. Druhá věc pak bylo to, že možná flirtovala s ostatními, ale mezi ní a Finnem zůstala od návratu z výpravy nepochybná pichlavost, které se ani jeden z nich nedokázal zbavit, takže se tak akorát věčně špičkovali. Rozčilovalo ho to. Rozčilovala ho ona. A především – a to hlavně – lezl na nervy on sám sobě, neboť i přes všechny tyhle nedostatky ji pořád chtěl. Mohl na ní oči nechat, ani jednou ho nenapadlo, že by ji snad vyhodil ze svého pokoje a poslal jinam nebo že by ji přenechal někomu jinému. Byla jeho – jen to ostatní potřebovali dost důrazně pochopit, protože Finn žárlil na každýho, kdo pochopil, že Thea je jednoduše působivá bytost. To jí ale neřekl – pravděpodobně by se mu vysmála. Místo toho žili ve svém podivném soužití, spali na jedný posteli a vzájemně se provokovali, zatímco Finn ve svém bordelu vyhradil místo i pro její věci – ne, že by to respektovala a ne, že by jich bylo tolik.
Tušil – nebo spíš doufal – že Thea bude „doma“, což mu nakonec potvrdila i hudba vycházející z místnosti a pravděpodobně rušící všechny okolo, což pro ně však nebylo žádnou novinkou. Byl nervózní, podrážděný, otrávený z toho, kam situace zašla, tedy do bodu, který by mu nikdy na mysl nepřišel. Bez klepání – vždyť proč, byl to především jeho pokoj? – otevře dveře, aby ji našel dřepící u jeho sbírky CDček, zastrkané ve vysokém stojanu dle jeho vlastního, pro mnoho lidí trochu podivného systému. Thea se jím ale očividně odmítla trápit, když polovinu z něj už stihla vyprázdnit. Pár z nich leželo na hromádce vedle ní, většina však byla poházená po pokoji, některé z nich se dokonce vykutálely ven. „To si ze mě děláš prdel?“ osloví jí suše místo podzravu – jediné, co jí musel nechat, byl výběr vzhledem k tomu, že z rozsáhlého setu reproduktorů hráli Rolling Stones. Ke svému dalšímu podráždění nedávno zrovna tak zjistil, že na ni nedokáže být opravdu nasranej a že jí odpustí pravděpodobně všechno – což byl asi přesně ten důvod, z jakého u něj stále bydlela a Finn ji dokázal snášet, protože mohla být vše na světě, ale dobrá spolubydlící vážně ne. Aniž by to tedy nějak hlouběji řešil, raději CDčka pro teď překročí s vědomím, že stejně nemá cenu strkat je zpět, než je vybrakuje všechny, aby hodil košili, kterou měl přehozenou přes triko, na postel. „Mluvil jsem s Jamiem. Byl z tebe unešenej. Už nebude.“ Další suché oznámení. Nejhorší na tom všem bylo, že sám neměl kde upustit páru – byl těžký spustit se s někým z Tábora, když měl v hlavě Theu. „Upřímně ti řeknu, moc mě to nebaví, Mavourneen.“ Jakkoli zněl hořce, stejně si mazlivou přezdívku v irštině, v překladu „zlatíčko“, neodpustil – ale význam, ten jí taky neprozradil. Nebavilo ho čekat. Nebavilo ho sledovat ostatní, jak jí nadbíhaj. Nebavilo ho nic nedělat. Byl neurotický, podrážděný, naštvaný a cholerický o to víc, což neocenil nikdo – a už vůbec ne táborníci, které učil zacházet s lukem. Nejspíš přesně tahle frustrace bude dostatečný důvod, aby se na všechno vykašlal, zapomněl na možnost prudkého a dost nepříjemného odmítnutí a sebral odvahu, rychle k ní přešel a políbil ji – nekompromisně, chtivě, nejspíš přesně tak, jak ji toužil políbit celou dobu.
avatar
Hellhound
Počet postů : 14
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Nov 26, 2018 6:46 pm
Svět smrtelníků ji... nudil. Lépe se prostředí plné hormony zmítajících se adolescentů popsat nedalo. Ostatně Thea se ani nepokoušela nalézt jakékoliv pojmenování nově vzniklého otroctví, jak v duchu nazývala spolupráci Podsvětí s civilizací polobohů. Pokaždé nanejvýš protočila oči v sloup a s vlnami šířícími negativismus do všech světových stran proplouvala životem zdejších táborníků. Pro mnohé se stala atrakcí, vnímala to v jejich pohledu častokrát sklouzávajícím k tělesným půvabům snědé vražedkyně. Většina zaujatě hleděla vstříc smrti, ačkoliv jediné, co patrně vnímali, byla křivka trénovaného pozadí, oblost žensky tvarovaných boků a poprsí, pro které by nejeden barokní malíř zaplakal. Byla zkrátka kus a podstatná část mužského osazenstva Tábora polokrevných si toho všímala, což Theu ponechávalo chladnou, typicky lhostejnou k jejich problémům s překrvením jistých partií, v nichž mozek nehraje žádnou roli. Nevyžívala se v pokoušení jako dcery té růžové čubky, nad níž ohrnovala čumák, alespoň ne vědomě. Její provokativní styl se stal neokoukanou novinkou, zvlášť po zjištění, že se studem neupejpá a rozhodně nebude preferovat roli stydlivé, plaché dívky. Thea představovala chodící porno - pro některé doslova. Několik chlapců s většími mezerami v myšlení bylo přistiženo, jak při koukání na trénujícího hellhounda kropí záhon - a rozhodně ne vodou. Jedinou reakci, kterou tak od ní získali, bylo pohrdavé ušklíbnutí, načež následovala Finnova přednáška, při níž se ve sto procentech případů vytratila. Emocím pozornost nevěnovala, těm lidským obzvlášť ne a tak ani neměla nejmenší tušení, že Finnova povrchní touha postupně sklouzávala k majetnickému chování závisláka na odvykačce. Stala se jeho drogou a to neokusil nic víc než její přítomnost. Co by následovalo, kdyby se mělo všechno změnit?
Tmavovláska ignorovala tuto možnost. Jistě, nebyla slepá a viděla Finnovy zálibné pohledy. Navíc smrděl testosteronem jako býk v období páření a snědé dívce bylo jasné, že ho neburcoval plakát playmate z roku dva tisíce. Jenže on ji ničím nepřitahoval. Mužů, do jejichž kategorie se řadil, prošlo pod jejíma rukama tolik, že to přestala u trojciferného čísla počítat. A to jich zpracovala tak desetinásobek, možná dokonce víc, což konečnému počtu nijak nepomáhalo. Považoval se za pohledného takovým tím frajírkovským způsobem, což mu neupírala, jenže její nitro se zkrátka nerozechvělo představou, že spolu něco mají. Zůstávalo podobně frigidní jako ona sama. Co jí neskutečně bavilo? Štvát ho. Třeba zpřehazováním cédéček, kdy polovinu z nich rovnou vyházela z obalu, aniž by respektovala jejich křehkost, zatímco druhou nastrkala do odlišných alb. Tušila, že ho to naštve a jí se neskutečně líbilo, jak mu na krku pulzovala žíla, když běsnil nad její netaktností a ignorování koníčků či retro lásek, k nimž neměla citovou vazbu. Už jen pozdrav, s nímž vrazil do dveří, ji přinutil vnitřně se zatetelit blahem, aniž by navenek dala cokoliv najevo - nic víc než prachsprostou znuděnost. "Už to začíná být jako doma. Ještě plameny, pár duší, které budu moct koupat v jejich krvi a bude tu z toho hotové Podsvětí." Ani nehnula brvou, nadále se probírajíc hromadou kompaktních disků, než je odhodila za sebe. V černých úzkých riflích s koženou vsadkou obtahujících každou křivku, koženým kraťoučkým topem, co by křesťansky založené nány označily za podprsenku (a možná měly pravdu) a šněrovacích botách na vysoké podrážce vypadala hříšně. A taktéž jako stvoření držící dohled nad lhostejností. "Kdo?" Ani nezvedne oči od posledního cédéčka s logem Pink Floyd, přesným hodem ho vracejíc na místo. Nanejvýš se Finnovu rozhořčení dostalo reakce v podobě nadzvednutého obočí. Nepamatovala si jména místních, nebyl důvod a každá chlapecká tvář jí podvědomě splývala s ostatními. Až když odsekl poslední větu, začala reagovat o něco povzbudivěji - pro sebe. Pro Finna? Sotva. Rozšiřující se úsměv, jiskřičky v očích a vrchní část těla se zájmem otočená jeho směrem? Ne, tato kombinace nepřinášela nic dobrého.
"Tady někdo..." Očima klouzala po každém centimetru jeho těle, než se zastavila v místech, kde zcela patrně vězel problém, dávaje si načas s pokračováním. "... Žárlí..." I ona dokázala konstatovat fakt. "To je tvůj problém," pokrčí rameny, navraceje se ke svému předchozímu jednání - naprosté lhostejnosti vůči jeho citům. Nereagovala ani tehdy, když se k ní vydal a políbil ji. Kdykoliv z něj mohla vytvořit krvavý flek nebo mastnou skvrnu, ani by nemrkl. Ve fyzické síle zdaleka převyšovala i Áresovce, natož nějakého panáka od bohyně vítězství, který sice mohl mít štěstí, ale ani to nikdy nevydrží dlouho. Nereagovala na polibek, jak se dalo předpokládat. Nezalapala po dechu, nezasténala, ani se z něj nesnažila servat zbytky oblečení, protože jí mozek vypověděl službu. "A tohle se mnou mělo něco udělat?" Ani toto nebyla slova, která by s chlapem zamávala. Leda s jeho egem, které možná poslala k šípku. "Jestli jo, tak jseš v tom fakt mizernej." Nezapomněla okomentovat chabý přednes láskyplného vyznání, co mělo skončit postelí. Jenže... neskončilo. Už měla na jazyku možnost, že kdyby to zkusil znovu, pak ho kastrace nemine, když začala uvažovat taky něčím jiným než typickou dedukcí psího důvtipu. "Fajn. Ty chceš mě, já tě... no, můžu tolerovat. Poraz mě v souboji a udělám, co budeš chtít. A věř mi, žádná zvrhlost mi není cizí, už jsem něco zažila." A to, co on mohl považovat za zvrhlé, brala Thea jako úterý.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Tue Nov 27, 2018 12:16 am
„Šikanuješ mě. To by ti mohlo stačit,“ odpoví kousavě, uštěpačně, ale také pragmaticky – žádné další duše ani kádě naplněné jejich krví by se sem již nevlezly, nehledě na to, že by vzbudily v Cheirónovi i řadě dalších obyvatel Tábora značné rozpaky. Kdyby něco takového vůbec bylo možné… Pravděpodobně by se jednalo o jednu z mála věcí, kterou by jí zakázal a nenechal se obměkčit… nu, v jejím případě pravděpodobně ne psíma očima a sladkým úsměvem, možná tak kopancem do rozkroku a vyhrožováním kastrací, jak soudil dle toho, do jaké míry již stihl Theu a její sociální stránku poznat. „Jam… To je jedno. Stejně ho neznáš.“ Znala ho podle ksichtu, podle jména však sotva – což ho na druhou stranu těšilo, neboť to značilo, jak moc jí asi na všech těch floutcích, záleží. Ne, že on by v jejích očích měl lepší postavení. Pamatovala si ho pravděpodobně jen proto, že ji svým způsobem hlídal (nebo se o to alespoň – mnohdy neúspěšně – snažil) a že s ním bydlela. Oči padnou na CDéčko, které dopadne na zem, v tomto případě se naštěstí disk nevykutálí z obalu, aby se nenávratně poškrábal a zničil. Zhluboka se nadechne, aby našel znova svůj vnitřní klid, který ale beztak pozbyl s jejím příchodem – v Podsvětí vskutku netušil, s čím si zahrává, a teď témě litoval, že ji dotáhl s sebou do Tábora. Téměř – do té chvíle, kdy se na ni znova nepodíval. „Floydi by se ti líbili. Nebo máš bídnej vkus.“ Ač lehce psychedelická, tahle hudba patřila mezi Finnovi neoblíbenější – mezi jeho a také minimálně desetiny celého světa, protože… byla jednoduše dobrá. Neexistoval další důvod. A Thea? Thea byla jejich odmítnutím takřka heretik. Stále však doufal, že ji převychová a naučí ji na to, co je fakt dobrý. Asi poněkud naivně.
„Jo. Všiml jsem si.“ Nesnažil se zastírat to, že žárlil. Nebo do jaký míry – ona to stejně věděla, cítila to a kdyby se snažil zapírat, je jí tak akorát pro smích. Ještě hlasitější a bouřlivější než nyní, nutno dodat. Polibek se nesetkal s žádnou odezvou – snad tiše doufal, že alespoň nijak, alespoň trochu zareaguje. Spletl se. Co se její osoby týkalo, rozhodně ne poprvý. Místo toho na něj jen povýšeně koukala, měřila si ho čokoládovýma očima, které dost dobře mohly být vřelé, ale ona v nich měla tak akorát odtažitost a opovržení. Notnou chvíli po její otázce, která dost škodila jeho egu, mlčí. „Popravdě jsem doufal, že to něco udělá se mnou.“ Třeba že zjistí, že to takový terno není. Spletl se. Sice byla jako dřevo, ale to mu nebránilo v tom, aby chtěl pořád víc – možná to bylo právě její nedostupností. Představovala výzvu, neroztáhla nohy před každým, kdo se na ni hezky usmál, což mimo jiné svědčilo o sebeúctě, která byla sice obdivuhodná, ale v aktuální situaci na obtíž. A Finn se tak akorát poraženecky svalí na podlahu vedle ní, čumíc do stropu s vědomím, že dokud s ním bude sdílet jeden pokoj, klidu fakt nedojde – zároveň jí ale nedokázal vykopnout nebo poslat do háje. Jednak za to mohla ta hloupá přitažlivost, druhak pud sebezáchovy, kdy by s ním v daný moment udělala krátký proces. Její nabídka je… přece jen trochu nečekaná. Nadzvedne hlavu, chvíli na ni trochu podezřívavě hledí. „Chceš se mnou vytřít podlahu, co?“ Oba věděli, kdo z nich je silnější a Finn to nebyl. Ten se v dané situaci mohl spolehnout tak akorát na své štěstí, které mu sice máma dala do vínku, ale zdálo se mu, že poslední dobou nějak mizí. Nakonec hlavu znova položí na zem. „Fajn. Proč ne.“ Nebyl to sice nadšený souhlas, ale co mohl ztratit? Sebeúctu? Pozdě. Bylo to lepší než nedělat nic a jen hloupě a pořád čekat, co se stane, aby se nakonec nestalo nic, přičemž její slova se blížila souhlasu nejvíc za celou dobu, kdy s ním žila. „Hned?“ Znova zvedne hlavu. Nebyl zrovna trpělivý, ale to mu snad nebude mít za zlé. Místo toho se začne zvedat, rovnou míře ke dveřím. Celou „zvrhlost“ sice mohli provést v jejich pokoji, ale vysklít okno ani zničit jednotlivé kusy nábytku netoužil.
avatar
Hellhound
Počet postů : 14
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

Today at 1:45 am
Pokud se nějak dala charakterizovat následující chvíle, pak jedině frází 'utrhnutí ze řetězu'. Nedočkavé jednání, při kterém si navzájem stahovali (v jejím případě spíš strhávali) oblečení z těl lačnících po tom druhém, vzduch naplněný sténáním a spokojeným mručením spolu s tichými či hlasitějšími pobídkami k dalším, v Táboře prakticky zakázaným praktikám, neboť více než polovina zdejšího obyvatelstva se řadila do kategorie nezletilých. Triko mu z ramenou servala bez ohledu, zda k němu Finna vázala citová hodnota, za doprovodu obalů praskajících pod gumovými podrážkami kecek se hladově usmívala do polibků oplácených s vášní, jakou u ní šlo nalézt snad a jedině v boji či hádkách (kterých naštěstí ještě svědkem nebyl). Ani v posteli mu však nehodlala přenechat veškeré vedení a pečlivým pohybem mu hlavu směřovala dolů ke klínu, do té chvíle ještě skrytém pod látkou černých kalhot, co si na jejím těle příliš pobytu neužily. Mít Finna v hrsti bylo to jediné, na čem záleželo - a pokud si přitom mohla užít i orální uspokojení, brala to jako bonus navíc.
Nebyla by to ale Thea, aby mu (opět) nedokázala, kdo je tu pánem - v jejím případě paní - když ho prudkým popostrčením strhla na postel, obkročmo si na něj sedaje, jako by nebyl ničím víc než jejím oblíbeným poníkem. Horké polibky směřovaly přes rty naplněné její chutí, po krku směrem k hrudníku, břišnímu svalstvu až k riflím, se kterými byl ámen za dvě následující vteřiny. To, po čem mladí chlapci touží, mu splnila do puntíku jako pravá profesionálka, nenechávaje ho ani na chvíli na pokoji. Teprve poté mu dokázala, co to znamená sedět na trůně a patřičně si užít sílu moci nad ostatními. Fyzický kontakt se sotva dal přirovnat k milování - jednalo se o prachobyčejný sex trvající celý zbytek dne a noc, dokud Finn nepadl vyčerpáním. Možná měl geny boha, ač jen z půlky, Thea byla stvořena ze stínů a magie a její vytrvalosti se v tomto ohledu nedalo rovnat. Nechala ho spát, zatímco si sama prohlížela škodu, kterou při svém činění nadělali - hromada popadaných věcí, když několikrát využili všechny možné plochy, poházené oblečení a dokonce i jakási fantaskní verze pout. Zvrhlosti patřily k jejím zálibám, jak mu slíbila a byla pravda, že nevynechali jedinou možnou pozici, kterou jim pokoj a jeho vybavení poskytovalo.
Druhý den se tvářila jako nic - pokoj opustila už časně z rána, v jídelně strašila malé děti zavrčením, když si dovolili nahlas hihňat, a zbytek dne procvičila v tréninkových prostorách. O Finna a jeho možné natažení svalů se nestarala, proč taky? Uzavřenou sázku prohrála a svou část splnila. Nebyl důvod cokoliv rozpitvávat.
Sponsored content

Re: Hlavní budova

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru