Share
Goto down
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 2:20 pm
Čtyři hodiny, dvacet sedm minut a patnáct vteřin do půlnoci... Tmavé, prakticky černé oči ve tmě, co jim přidávala na magičnosti, sledovaly hodiny odtikávající čas na polici v pokoji působícím pro někoho možná laciným dojmem. Pro Friedu? Měl ten správný ráz, šmrnc pravé čarodějnice, kterou se stala. Dcera Hekaté, bohyně kouzel, křižovatek, mlhy a hromady dalších věcí, o nichž její potomci raději ani neměli zdání, neboť by to znamenalo další várku učení, stohy knih plné písmen luštěných dlouho do noci, než se temnota přeskupí do časného rána s prvními červánky na obzoru. Po stěnách visely různorodé vánoční řetězy s blikajícími barevnými světýlky, mezi které si stihla za svou životní kariéru uvázat bezpočet různých šátků a kožených šňůrek s medajlonky či významnými symboly, které zkrátka a dobře patřily k čarodějnictví a tedy k Hekaté. Celou jednu stěnu pokrývala knihovna s přeplněnými poličkami knih seřazených dle abecedy, aby v tom malá čarodějka měla pořádek. Další komínky knih ležely vyskládané poblíž postele, div že z nich nevytvořila i noční stolek, co pod jejich záplavou taktéž nebyl k zahlédnutí. I stůl pokrývalo přímo obří množství, na vrchní knihy se už stačil vrstvit prach. V levém rohu u dveří leželo opřené čelo, které jen málokdy uklízela do futrálu kopnutém pod postelí s barevným přehozem tvořeným ze starých, odrbaných triček, do kterých se už nevešla, ale nedokázala je bezcitně vyhodit na skládku. Po zbylých volných plochách poliček byly rozestavěny vonné svíčky a okrasné konvice s čajem, které ve zbožnosti k černé přetřela na nejmilovanější barvu. Na její obranu nikde nevisel jediný lapač snů nebo další rádoby magická pomůcka odhánějící špatné sny nebo duchy. Důvod? Jednoduchý. Dva nejlepší přátelé ve zbroji sídlili pod jejím polštářem - plyšová chobotnice a tyrannosaurus Rex, milované hračky z dětství, které si přitáhla v dobách, kdy se poprvé dostala do Tábora polokrevných.
Čtyři hodiny, dvacet šest minut a-... Uhmmm... Myšlenky se točily kolem hodin vystavěných na jedné z poliček, dárku k osmnáctým narozeninám od otce. Krom toho jí přibyl i dostihový kůň, byt v New Yorku, letní sídlo kdesi v Maledivách, pár šperků s diamanty a další dárečky, které považovala za zbytečnosti. Jedině hodiny si odnesla s sebou do Tábora jako vzpomínku. Černostříbrná kombinace ji pokaždé uchvacovala, připomínaly spletitost nočního nebe a měsíčního svitu. Friedu momentálně nezajímalo chabé barevné spektrum jako spíše čas, který odpočítávaly s tichým tikotem. Poslední čtyři dny se téměř každého na potkání ptala, kolik je hodin, aby si přesně spočítala, kolik času uteklo od doby, kdy se Reed vydal s několika nováčky na výpravu k objevení Héřiny ztracené spony do vlasů. Byla jim za to slíbena vysoká odměna a úkol se nezdál býti náročný. Reed dopředu počítal s tím, že do tří dnů by mohli být zpátky. Jenže tři dny uběhly jako voda, čtvrtý se pomalu chýlil ke konci a po výpravě nebylo ani vidu, ani slechu. Nervózní tmavovláska s indiánskými předky sledovala pohybující se vteřinovou ručičku, jako by ji snad mohla zastavit. Nebo v tomto případě možná urychlit, ač se jí evidentně nechtělo. Potřebovala vědět, že jsou v pořádku a nestalo se jim nic. Jenže jej nemohla kontaktovat pomocí telefonu - při výpravách bylo jejich používání vysloveně zakázané z důvodu, aby je nestvůry nemohly vystopovat a zaútočit na ně. A zkoušet kontakt přes Iris byl taky risk. Co kdyby právě vyzradila jejich polohu? Nebo přerušila plánování? Nebo ho načapala s jinou?
Poslední myšlenka přinutila instruktorku zamračit se nad vidinou něčeho podobného. Reed... ji měl rád, to jí říkal už několikrát. A dokazoval jí to často - obvykle si ji odchytil a došlo alespoň na malé pomazlení, když už nic většího. To si schovávali na noc, i když o vyloženě fyzickém potěšení, které naplňovalo každý vztah, se nedalo moc mluvit. Reed nechtěl riskovat děti a pro Friedu nepřicházelo v úvahu vyrazit ven co tři měsíce kvůli práškům, u kterých se ještě děsila, že přibere. Aby přišla na jiné myšlenky, popadla cello ležící v koutě a začala pomalu hrát Yesterday od Beatles, což ji jako jedna z mála věcí uklidňovalo. Lepší než myslet na to, že by se Reed nemusel vrátit.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 6:22 pm
Popravdě očekával, že celá výprava bude pohodová flákačka bez větších komplikací, kterou si s nováčky odbudou rychle a brzo se vrátí do Tábora – i proto jí dával tři dny, a to maximálně. Ač byl potomkem Athény a očekávala se od něj přirozená inteligence, tentokrát to jednoduše podcenil a spletl se ve všech bodech. Dny se natáhly na čtyři a popravdě měl co dělat, aby udržel všechny při životě. Také z toho nevyvázl jen tak – v jednu chvíli jej jedna hnusná, chapadlatá bestie prohodila sklem výlohy a Reed si po celej zbytek výpravy vesele krvácel, sic si rány zalátal alespoň provizorními obvazy ve chvilce volna. Naštěstí se celá tahle patálie takto tragédsky vyvrbila až poslední den, do té doby jejich putování připomínalo jen řadu nešťastných příhod, které zdárně s většími nebo menšími obtížemi překonali. Ve výsledku však byla výprava úspěšná – ze všech čtyř skončil zřízenej pouze Reed, úkol splnili, když sponu objevili a mohli se vesele vrátit, nováčci snad jen trochu otřesení a traumatizovaní. Jestli samotnou zkušeností okolo výpravy nebo uvrčeným Reedem, jehož nálada po úrazu padla na bod mrazu, těžko říct. Těšil se zpět. Ne, ještě líp. Těšil se za Friedou. Ta malá černooká čarodějka se mu čím dál tím víc dostávala pod kůži a Reed již ztratil veškerou vůli, aby se jí bránil. Byla to láska? Tohle slovo by asi ještě nepoužil, ale stačilo mu, že s ní fakt rád trávil čas, vyhledával její společnost i její polibky a hledal u ní chvíle klidu, když měl zas jednou příliš pochmurnou či podrážděnou mysl. Na ošetřovnu se obtěžoval asi jen proto, aby Friedě nezakrvácel pokoj, ale i přes naléhání Hébé zůstat nehodlal. Nechal si zašít pár řezných ran, které to potřebovaly – asi tu nejhorší, táhlou na několik centimetrů a nikoliv jen povrchovou utržil na pravém boku, kdy se vlekla od prsního svalu napříč k pasu, spolu s jednou na čele jen kousek pod vlasy. Ty drobné neškodné na rukou jen vymáchal v dezinfekci, aby měl jistotu, že se zcela zbytečně nezanítí. Asi to nevypadalo moc hezky, ale ve výsledku působil hůř, než na tom ve skutečnosti byl. Tehdy Hébé fouknul, aby si ho příliš starostlivá bohyně nenechala zcela zbytečně na lůžku, když jediný, co mu hrozilo, byla ranní rozlámanost a pár vybarvených modřin. Cestou k Friedě akorát ve svém pokoji čapl bílé triko, co na sebe natáhl, aby nepůsobil jako smrtka sama vzhledem k předchozímu zakrvácenému odění.
Už z chodby jej přivítala jemná melodie na cello a on moc dobře věděl, kdo je jejím původcem. Nástroje si všiml už dříve a již v první moment mu vytanuly v mysli určitý představy, které nahlas zatím nepronášel – asi i proto, že je prozatím nechával být, když ji ani neviděl na cello skutečně hrát. Snad i z tohoto důvodu se nyní neobtěžuje zaklepat, aby ji nevyrušil, ona nástroj neodložila a nezamířila mu otevřít. Asi je trochu drzé jí vtrhnout do pokoje i s přehlédnutím k tomu, že tam taky může mít nakvartýrovaného milence – nebo milenku, protože nic proti gustu – nebo může být nahá… což by takovej problém nebyl a Reed by se této myšlence fakt nebránil. Ne teď – dosud se krotili z prostého důvodu, že ani jeden z nich (rozuměno spíš Reed) nedostal možnost sehnat jakoukoliv ochranu a pokud Richard v aktuální situaci něco nechtěl, pak to bylo další neplánované dítě. Jakkoliv to znělo pateticky, tuto cestu do New Yorku využil mimo jiné i k tomu, aby se dostatečně vybavil na budoucí příležitosti. Ne, že by vyloženě rozrazil dveře jako Aragorn při příjezdu do Rohanu, ale vzhledem k velikosti jejího pokoje se těžko mohl nepozorovaně protáhnout dovnitř. Snad ji ale dostatečně překvapil na to, aby nestihla hned zahodit cello a skočit mu kolem krku, což by beztak kvůli stehům nebylo vůbec zdravý. „Myslíš, že bys mohla ještě chvíli pokračovat?“ vyzve ji s drobným úsměvem a až tehdy za sebou zavře dveře. Těšil se na ni, vážně ano – stačilo se na ni podívat, její kukadla, v nichž se odrážela všechna ta světýlka, soustředěný výraz ve tváři či všechna ta drobná gesta, když si kousala ret nebo si shrnovala vlasy za ouško. Občas se cítil dost blbě kvůli jejich věkovému rozdílu, ale… záleželo na tom? Někdy. Ale nyní ne.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 6:56 pm
Jednotlivé tóny nenatahovala, držela rovinu melodie přesně v původní verzi od Beatles, aniž by se snížila ke coverované verzi. Dokonce i text si jemně začala pobrukovat, ačkoliv ne víc jak tichým šepotem, kdy slova němě opakovala. Nikdy se nepovažovala za dobrou zpěvačku, ač k tomu její rod s indiánskými předky měl náchylnost a hlubší, chraplavý hlas dodával písním na té správné tajuplnosti. Otec ji, když byla ještě malá a nesoutěžila, naučil několik písní v jejich rodném jazyce, kterého užívala jenom ve chvílích největšího smutku. Pomalu přecházela na píseň Zombie od Cranberries, až nakonec skončila u Johna Legenda a jeho All of Me. Působila přitom smutně, zamyšlená hleděla na protější zeď, aniž by si uvědomovala, co sleduje. Utápěla se v myšlenkách, vzpomínkách na Reeda, osvojovala si šťastné chvíle. Když se loučili, sliboval, že se vrátí brzo, za tři dny nanejvýš. Věřila mu, vždy mu věřila, což se mohlo zdát hloupé a nepraktické, ale co čekat, když se zamilovala? Strach jí však momentálně svíral srdce, nedovoloval racionálně myslet a veškeré představy se točily jenom kolem toho nejhoršího. Možná proto skončila u Johna Legenda a jeho písně opěvující lásku k dívce, ačkoliv pro ni? Pro ni se jednalo o muže, kterého milovala. Vysokého, ramenatého vedoucího instruktora, co si jí neustále dobíral.
Strne, když se pohnou dveře, pohyb ji vyrušil natolik, aby pozornost přehodnotila a v obezřetnosti sledovala dřevo oddělující pokoj od chodby. Na oplátku se návštěvníkovi dostane zamračení při reakci, jakou... Inu, nečekala. Lhala by, kdyby ji nepřekvapil nejen svou přítomností, ale taktéž způsobem, jakým si vyžádal pokračování v hraní, aniž by se jakkoliv omluvil. Melancholický pohled ustoupil před hněvem, tmavé oči ještě o něco víc potemněly, sledujíce ho zpoza brýlí se širokými černými obroučkami. "Řekla bych, že na to nemáš sebemenší právo," odsekne drze zvedaje přitom bradičku v ukázce neposedné povahy a výbojného chování, čímž se mu pokoušela naznačit, že úsměvem ani sladkými slůvky si ji momentálně neomotá kolem prstu. Není divu, že svá slova doplní i hrou na cello, která připomíná kočku tahanou za ocas. Struny jsou přejety smyčcem v tak protivném úhlu, až to Friedě trhá srdce, ale zdálo se jí to jako správný trest. "Dohráno," zavrčí v odezvě, načež odloží cello stranou na postel, bříšky prstů se jemně dotýkaje dlouhého krku. Chvíli, jen krátkou chvíli mu dávala čas, aby zkusil cokoliv říct na svou obranu, obhájit pozdní příchod bez jediného zkontaktování Tábora nebo jí samotné, než proti němu pozvedla smyčec v roli zkušeného šermíře. "Čtyři hodiny, šest minut a sedm vteřin do dalšího dne! Tvrdil jsi mi, že to zvládneš za tři dny. Tři, Ricku! Nedal jsi mi vědět ani jednou. Ani-jednou!" S posledními slůvky vůči němu učiní výpad, aby ho zkusila pořádně sešvihat bolestivě vedenou ukázkou vzteku. Zlobila se na něj. Ne proto, že něco slíbil a neobtěžoval se slib dodržet. Protože nevěděla, co s ním je a mohla si jen představovat to nejhorší. "Nemáš ani tušení... A opovaž se mi ten smyčec zlomit!" Ještě jednou se pokusila ho švihnout naplocho s prudkými výdechy, které značily vynaloženou sílu. Nepatřila mezi nejsilnější členy Tábora, ani nemohla - byla přeci jen dcera Hekaté, a ač její matka patřila mezi obávané Titány se silou, co by dokázala každého rozdrtit, její děti ve fyzicky zdatných disciplínách nevynikaly. "A teď si přijdeš po těch téměř pěti dnech jako by se nic nedělo a ještě mě budeš žádat, abych mohla pokračovat v hraní na cello? Nejsi nějakej drzej, Reede?" Švihem smyčce dala najevo svůj vztek, tentokrát nemířený na jeho hlavu, spíš naopak. Jediný, kdo schytal téměř ohlušující ránu do stehna, byla rozohněná Frieda. "Jauvajs! Sakra!" Uskákaně dopadla na postel, masírujíc si stehno, na němž se jí za pár hodin objeví pořádná podlitina. "Nejradši bych tě zabila. Nedáš o sobě vědět a já si představuju to nejhorší. Děsím se té chvíle, kdy se ukáže, že ty nebo někdo z tvé výpravy skončíte mrtví. Ale tobě je to jedno. Tebe vůbec nezajímá, jak se cítím nebo třeba to, že bych tě mohla milovat a zbláznit se z toho, co?" Poslední otázku, co považuje za zcela řečnickou, vyštěkne tak, až žárovky v jejím pokoji zablikají, načež s prásknutím všechny zhasnou. "Skvělé... vidíš, co děláš," zamručí nespokojeně nad vzniklou situací. Ne, že by neviděla, šero preferovala, ale nyní měl větší výhodu Reed se svými vycvičenými smysly.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 7:55 pm
Tak tohle nešlo tak, jak předpokládal. Vůbec. Popravdě chtěl po návratu klid, ostatně se nebylo čemu divit, když si ran zjevně užil dost, ale na něco podobnýho si zjevně musel počkat. Ideálně jen pár minut, nikoliv několik hodin nebo dní, kdy bude Frieda trucovat a bude se ho stranit, aby ho potrestala. Mohlo to být v celku romantický, dělala si o něj starosti a chtěla vědět, co se s ním děje, což je obecně vzato hezká myšlenka, ale… Ale ne. Jakojkoliv tok myšlenek je přerušen zaskřípáním smyčce o struny v silně nelibém zvuku, při němž se zatváří dost soucitně vůči cellu. „Doufal jsem v něco víc… melodickýho.“ Reed byl vždycky trošku držka a nejspíš neexistovala naděje, že se změní. Obvykle se zdálo, že jí to zas tolik nevadí, ba naopak jí občas uváděl do rozpaků. Ale asi ne teď, když si měl raději sednout do koutka a kát se, že nedorazil včas, neboť v opačném případě si ho podá Frieda. Dřív by s ní asi vymetl podlahu – dobře, to asi ne, ale nemusel by se ani příliš snažit a užívat vůči ní zrovna velkého násilí, aby ji zkrotil – časy se ale měnili a Reed jí nechtěl jakkoliv ublížit, ani to riskovat. „Víš, že jsem nemoh. A prostě se to trochu poka-„ Její švihnutí mu vezme slova, neb se treví zrovna tak ideálně, aby ho zasáhla do jednoho z řezných poranění, což nebylo příjemný. „Do prdele, Friedo…“ zavrčí bolestí, ruku instinktivně přitiskne kousek pod ránu, dokud nejpalčivější bolest nepřejde. Jistě, měl i horší, což dokazovaly jednotlivé jizvy na jeho těle, ale to neznamenalo, že si bolest nějak užíval – rozhodně ne tenhle druh. Druhé švihnutí tak instinktivně svede na svou ruku, kde mu nemůže nijak výrazněji ublížit nebo ho reálně potrápit. „Friedo…“ Znova ji osloví, snad ve snaze, aby se trochu uklidnila a začala myslet víc… mírumilovně. „Kdybych ti mohl zavolat, ozvu se. Nemohl jsem. A vlastně ani nebyl čas. Celý se to trochu pokazilo. Ale teď jsem tady. Nestačí to, hm?“ Zněl poněkud podrážděně, když na to nejspíš měl jít dobře, Reed ale nikdy nebyl zrovna diplomat a řešení podobných situací nepatřilo mezi jeho nejsinější stránky. Možná i proto mu nakonec zkrachovalo manželství, což v tomhle kontextu nebyla zrovna ideální myšlenka…
Obměkčí ho až tehdy, když úspěšně zmlátí sama sebe a nakonec vyřkne těch pár slov, co ho upřímně zarazí. Milovat… Slova, která si ještě nikdy neřekly a Reed něčím podobným nechtěl plýtvat bez rozmyslu, aby jí třebas ve výsledku neublížil ještě víc. Nebyl si jistej – jak by taky mohl? Po Debbie, po všech těch šesti letech byla jediná holka, se kterou se dostal do úrovně skutečného vztahu. Jediný jeho štěstí je, že si jeho drahá úspěšně přepálí žárovky, takže jeho výraz může sotva vidět. Nakonec mu unikne povzdech, se kterým k ní zamíří. Neviděl sice ideálně, ale i díky oknu se mu jasně rýsovaly kontury její postavy natolik, aby si byl jist, že se nemazlí s jejím plyšákem. Dřepl si k její posteli, na kterou předtím padla, pokládaje jí ruku na stehno, kde ji začne opatrně hladit. „Friedo, jseš si jistá, že tohle nemůžeme vyřešit zítra? To mě můžeš pro mě za mě zmlátit, ale… chybělas mi a já nechci první večer po čtyřech dnech strávit jen tím, že se na mě budeš napruzeně mračit. Omlouvám se, fajn? Sice to nebyla moje chyba a prostě se to celý zkurvilo, ale… omlouvám se.“ Pokud něco o vztazích věděl, pak to, jak zatraceně důležitý jsou kompromisy. Celou záležitost vážně nevnímal jako svou chybu, přesto se omluvil, aby se neřeklo a aby si ji udobřil. Byl ochotnej se s ní další den zhádat do krve, ale ne v danej moment.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 8:29 pm
"Sklapni, Ricku, nebo ti přičaruju na ústa zámek!" Ukazováček namířený jeho směrem patřil mezi jasná varování, která nešlo přehlédnout. Pokud takto šermovala rukama, druhý vězel v průšvihu. Pravda, nebyla příliš zdatná v magii, ne v té klasické, kterou měl na starosti Kouki, který... který už nebyl, což ji poněkud uvedlo do rozpaků a rysy tváře se stáhly smutkem. Koukiho ztráta ji zasáhla, patřil do rodiny, do její rodiny jako bratr. Jen den po Reedově odchodu o něj přišli, což mnohé mrzelo, ačkoliv si nejspíš v koutku duše oddechli zjištěním, že se nebude konat žádná další přednáška o škodlivosti kouření a alkoholu. Ramena poklesla, vztek vymizel jako mávnutím kouzelného proutku. Kouki byl v magii dobrý, Frieda sotva ovládala jakési základy. Ve srovnání s bratrem působila jako hotovoá troska. Matka by na ni pyšná nebyla, to si dokázala představit. S melancholií smíšenou s nostalgií pohlédla na Reeda poněkud zkroušeným dojmem, hledaje v sobě zbytky toho hněvu, aby mu byla schopna čelit jako kdysi. "Víš, že nesnáším, když takhle nadáváš," neodpustí si tiché pokárání, hlas však selhával a sotva v něm šlo nalézt stopu hrdé povahy indiánských předků, kteří by z něj učinili kouřový stín. I proto se na něj z části zlobila - nebyl tu, když potřebovala obejmout a ubezpečit, že je Kouki na lepším místě. Utěšovala mladší sourozence v jejich srubu, samotnou ji však nemělo kdo ukonejšit, sevřít v náručí s polibkem do vlasů. I teď se snažila udržet si vážnou tvář, silná jako předtím, ale čím dál tím víc selhávala, jak jednotlivé vteřiny, doprovázené pravidelným tikotem hodin, odplouvaly do dálky. Dlaněmi přejede po pažích, snažila se vehnat do těla alespoň trochu toho ztraceného tepla, neboť se jí zdálo, že se v pokoji znatelně ochladilo. "Mohl jsi poslat zprávu po Iris," zabrblá nakonec. Nechtěla se vzdát, nechtěla prohrát tuhle bitvu, co už předem prohraná byla. Proti Reedovi se sotva mohla měřit - jak ve fyzické zdatnosti, tak ve slovní přestřelce, ač se mnohokrát snažila zvítězit. Drachmy po kapsách měli všichni a najít duhu nebylo tak těžké, vytvořit ji jistě uměl. "Bála jsem se...," přizná neochotně, i když už tak jako tak bylo zřejmé, že se jisté obavy vyskytly. "Zvlášť po tom, co se stalo Koukimu-... Nemohla bych tě ztratit, Ricku, prostě... nemohla!" Poslední slovo vykřikne, instinktivně se stáhne z jeho dosahu, načež sebou kecne na postel, třouce si rozbolavělé stehno. "Nejvíc... nejvíc mě štvalo, že jsi tu nebyl, když jsem tě potřebovala. Mou prací bylo všechny utěšovat, dodávat jim odvahy, aby čelili dalším dnům, ale nikdo... nikdo nepřišel za mnou kvůli... mně." To ji nejvíc drtilo a v uslzeném pohledu bylo zřetelné, jak ji ztráta a osamělost zasáhly. Nikdo se ji nepokoušel vyhledat kvůli ní samotné, každý jen hledal útěchu pro sebe v těchto temných dnech.
Prsty si projela vlasy, stahujíce si z nich gumičku, co nakonec skončí obmotaná kolem levého zápěstí, kde jí cinkal jemný stříbrný náramek s drobnými symboly odkazující na její matku - Hekaté. Dopadly na ni veškeré emoce držené pod pokličkou poslední dny - strach o Reeda, bolest ze ztráty Koukiho, děsivý pocit samoty a obavy o budoucnost. Přesto se snažila nepoddávat slzám, té vlně smutku, co jí tlačila na hrudník. Nechtěla plakat, ne před ním. Odmítala se cítit tak slabá, ač by ji určitě rád ochraňoval před zlem tohoto světa. Dlaní vyhledá jeho ruku spočívající na jejím stehně, lehce hladící po tvrdé ráně od smyčce. Potřebovala cítit jeho teplo, potřebovala alespoň na krátký čas zapomenout na všechno okolo. S výdechem přikývne jeho slovům, přesto mu ještě uštědří malý štulec do ramene. "To máš za to, že jdeš pozdě," odpoví bez menšího zaváhání podobně ubrblaným hlasem, jako si před chvílí stěžovala na bolest v noze. Načež si ho přitáhne pro polibek na přivítanou. "A to máš za to, že ses mi vrátil." Potřebovala se přitulit, nechat za sebou ten zmatek ve svém srdci. "Jsou všichni v pořádku? Nezranil se nikdo, že ne? A co ty?" Zasypávala ho otázkami, aby nemusela myslet na sebe a svou vlastní bolest. Starat se o druhé, konec konců, patřilo k jejím prioritám.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 8:54 pm
Mírně nakloní hlavu na stranu, když se nálada v místnosti změní. Její hlas ztratil původní útočnost, ač měla na rtech výtku, kterou mu obvykle opakovala dost zostra. Věděl to. Snažil se s tím něco dělat, ale… „Zlozvyk…“ zamručí tlumeně na svou obhajobu s vědomím, jak zoufale slabá je a že něco takového ho neomlouvalo. Zlozvyků by se měl člověk zbavovat – zvlášť, když se pohyboval neustále kolem dětí. Bylo ironické, že právě v Táboře si ho vybudoval, zatímco před vlastními dětmi neklel. Ironické, leč poměrně pochopitelné – a pro všechny z Tábora také neznámé, ne tuhle rodinnou stránku sem Reed nikdy netahal, byla vyhrazena jen pro Eve a Jamieho. A nyní v něčem též pro Friedu, na kterou byl daleko mírnější než ke komukoliv ostatnímu. Našla si k němu cestu – stačilo k tomu jen to, aby skoro zemřela. „Vážně jsem neměli čas, Friedo. Bylo to z… atraceně komplikovaný.“ I nyní se opraví na poslední chvíli, zněl o něco mírněji i proto, že mluvil upřímně. Po většinu času se soustředil na to, aby všechny udržel na živu a v pořádku, což se nakonec vymstilo jemu samotnému. Ale o to ostatně šlo, ne? Proto tam byl. Aby na ně dohlédl a zařídil, že se všichni v pořádku vrátí domů. Brzy ale začne chápat, že za jejím vztekem se skrývalo mnohem víc, když se zmíní o Koukim. Zpozorní. O tomhle nic nevěděl – nemohl. Rovněž nedostal žádné zprávy z Tábora. Ale dle jejího tónu to neznamenalo nic dobrého. „Co se stalo Koukimu?“ zeptá se přímo, ačkoliv sotva výslechovým tónem důstojníka KGB, co své oběti svítí do očí ostrým světlem. Měkce, opatrně, aby se mu svěřila a nestáhla se do sebe. Zvedne ruku, aby ji pohladil po tváři, jemně a opatrně. „Máš pravdu, promiň. Už jsem tady…“ Možná to mohl tušit, že se na nezlobí jen za ní – Frieda díky bohu nebyla hysterka, co by mu všechno omlacovala o hlavu. S někým takovým by se již nezapletl, jedna žárlivá ženská v životě mu stačila. A odpovědí bylo, jak to s ní nakonec dopadlo.
Štouchanec do ramene už ho naštěstí nijak neskolil. Ani polibek, který si konečně vychutná, když přitiskne své rty na ty jeho. Tehdy se zvedne ze dřepu, aby se přesunul vedle ní na postel a vtiskl jí ještě jeden, co tak zoufale potřeboval – zvlášť posledních pár hodin, kdy se z něj stal chodící uzel nervů, aby všichni dodupali do Tábora v jednom kuse a ideálně bez většího úrazu. Konečně se uvolnil, i jeho tělo si uvědomilo, že je doma a že zde mu nic nehrozí, pokud se mu Frieda znova nerozhodne nenamlátit smyčcem. Odtáhne se jen proto, aby ji mohl přivinout k sobě a políbit na temeno, aby konečně zahnal její samotu a ona našla to, co jí celou dobu scházelo – někoho, kdo bude silnej pro ni, zatímco ona si může dovolit… nu, pravděpodobně v pořádku. Zaváhá, když se zeptá. Mohl zapírat, nechat to na jindy, ale pravděpodobně by si dřív nebo později všimla. Bok ho bolel dostatečně na to, aby vyhýbal rychlým pohybům, i ranky na rukách a na jedna na čele byly viditelné tak, že by si jich asi brzo všimla. „Nováčci jsou v pořádku. Jen trochu vykolejení, ale až si na výpravy zvyknou, budou v pohodě. Nebyli špatní. Snažili se a docela se jim to dařilo, jen toho na ně bylo prostě moc. Co se týče mě…“ začne pomalu. „Já jsem vysklil výlohu. Ale žiju, takže… to zas tak špatný nebylo.“ Pravdě, měl trochu štěstí. Kdyby schytal stejný střep, co se mu zaryl do boku, třebas do krku, byl by mrtvej. Nebo do jakékoliv tepny… To jí ale nehodlal připomínat zejména proto, že se jednalo o irelevantní informaci. Nic takového se nestalo. Měl štěstí. To bylo faktů víc než dost.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 9:49 pm
Vyčítavému pohledu neunikne ani tehdy, když se na rtech pokusí zadržet to zpropadené zaklení, co hraničilo s vulgarismem, doprovázeném tichým povzdechem. Její otec nikdy neklel, ani starší bratr, nikdy se k ničemu podobnému nesnižovali. Reed k takovýmto frázím naopak neměl nikdy daleko a až příliš často jimi vyzdobil svou odpověď nebo reakci na cokoliv. "Myslela jsem to vážně s tím zámkem," odtuší káravým hlasem se špetkou provokace, ať to ještě jednou zkusí. Pokud by mu nezvládla přičarovat zámek, pak by ho alespoň knihou vzala po hlavě. To by ho taktéž spolehlivě umlčelo, trefila by se správně. "Neměla ta výprava být lehká a bez komplikací, jak jsi sám tvrdil?" Povytáhne obočí nad poznámkou naprosto přesně okopírovanou z jeho rtů. Reed dával na své zkušenosti, to bylo jasné, a sotva jej mohlo něco překvapit. Tedy... v Táboře. Ve světě venku? Inu, vždy se našla nějaká příšera, co zastihla nepřipraveného i znalého instruktora. Lehce mu přejede dlaní po paži, všímaje si drobných ranek, co za léta praxe utržil. Mohla jen hádat, jestli mu některou přivodila i ona sama, ač o tom značně pochybovala. Reed byl schopný ji složit na zem raz dva. "Chceš mi tím říct, že i ostřílený vedoucí instruktorů se může mýlit?" Dobírala si ho se zjevně o něco lepší náladou. Dokud nepřišla řeč na Koukiho a nezvratný problém. "Přišli jsme o něj," zašeptá do ticha místnosti s hlavou opřenou o jeho rameno. Bránila se slzám a stále se držela, ač každou chvíli povolovaly nervy víc a víc a Frieda se bála, co se stane, až ten vodopád slz neudrží za narychlo vybudovanou přehradou. "Šel dávat osvětu, jenže si nevšiml, že při jedné ze svých lekcí přešel hranici. Stalo se to prý hrozně rychle, nikdo neměl čas zareagovat... Nikdo neví, co se stalo. Najednou... byla všude mlha, ozvalo se hrozné křupnutí a-..." Nemusela pokračovat. Koukiho našli ležet se zlomeným vazem před hlavní bránou, nestvůra se vydala pryč. "Musel ji přilákat pach nováčků, nejspíš jen číhala-..." Přinutila se zavřít oči, přesto viděla před sebou nehybné instruktorovo tělo s hlavou v podivném úhlu a očima vytřeštěnýma hrůzou. Nikdo nic podobného nečekal. O to víc se k Rickovi přitulila, hledaje u něj bezpečí, co posledních dnů tolik postrádala. Chyběl jí, tuze jí chyběl, a teprve teď měla konečně možnost se k němu přivinout a nechat se hýčkat, utěšovat konejšivými slůvky a jemnými doteky. "Občas zapomínám, jak je život křehký... Jak snadno můžeme zemřít, i když jsme z poloviny božské krve..." Zavrtí nad tou myšlenkou hlavou natisklá k Reedovi. Nechtěla ho momentálně nikam pustit, ne v nejbližších hodinách a dnech.
Vždy se jí líbilo, když ji líbal. Nedržel se stranou, spíš naopak - nebál se ochutnávat její ústa, dobývat je, dokazovat si jistou nadvládu, co mu oplácela lehkým skousnutím spodního rtu v upozornění, že už moc zlobí. Zdálo se jí až protivné, že jeho polibky jí chyběly takovým způsobem, jaký ještě nepoznala. Pár známostí už měla, panna taky nebyla, ale nikdy si k nikomu nevypěstovala tak silný vztah - ne k žádnému partnerovi. "Nenutil jsi je táhnout se bažinami plnými komárů nebo překračovat lávky zavěšené padesát metrů nad zemí, že ne?" Musela se zeptat. Reed spolu s Nathanaelem byli známí tím, že své chovance vyloženě ničili. Ani Angel se nedržela stranou, jak se u dcery boha války dalo čekat. "Jestli jo, tak už z Tábora nevytáhnou paty," ucedí skrze zuby nesmlouvavě. Nelíbilo se jí, když je prakticky týrali a strašili nemožnými ukázkami fyzické zátěže, co se nakonec podepsala i na nervech a psychice. Přesto si neodpustí povytáhnutí obočí. Reed obvykle o jen málokterém nováčkovi hovořil pozitivně, většinou se mu protivili nebo je považoval za nespolehlivé - hlavně co se týkalo dětí Deméter, Afrodity, Morfea (kteří dle všech nebyli nic moc užiteční) a Tyché, co zkrátka a dobře akorát přitahovala prachy. "Páni, to museli být vážně dobří, aby si vysloužili taková slova," pokrčí rameny už s daleko lepší náladou při myšlence na to, že Reed vyjímečně pozitivně ohodnotil členy své výpravy. "Tak to si možná zasloužíš trochu toho pomazlení za odměnu," uculí se na něj při výběru ocenění za služby Táboru a bohům. V momentě se však zamračí při zmínce o vysklení výlohy. "Vysklil... výlohu?" To spíš znělo jako akce Áresovců, nikoliv syna Athény, u kterého se považovalo za samozřejmost, že si vybere cestu s koncem, kdy vyváznou všichni živí a co nejmíň potlučení. "Jak jsi vysklil výlohu, Ricku?" Hlas, co do této doby zůstával poměrně klidný, nabere na ostřejším tónu a spolu s ním si přisadí přimhouřenýma očima. Rázem se přetočí tak, aby se na něm pohodlně usadila, dlaní se zapíraje o jeho hrudník, čímž se ho pokoušela strhnout na znak do postele. "A řekneš mi to teď, jinak přísahám při matce, že to z tebe dostanu svými schopnostmi, Richarde Reede." V tuto chvíli mohla vzdáleně připomínat malou bohyni pomsty - tmavé vlasy spadající v měkkých vlnách lemovaly její tvář, v hnědých, téměř černých kukadlech se zlobně blýskalo, což podtrhovaly i výrazné brýle. A to, jak nad něm seděla rozkročená? I to působilo vzdáleně od holky, co se dokázala rozkašlat pod vrstvou prachu.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Aug 12, 2018 10:56 pm
Na odpověď ohledně její nespokojenosti ohledně jeho nepříliš slušné mluvy jen sám pro sebe zamručí něco v tom smyslu, že už přece není zrovna malej kluk. Asi to mělo znamenat, že má dostatek rozumu, aby se uměl krotit – což očividně nemá. Sice by ho sotva někdo mohl popsat jako infantilního, ale jistou nerozvážnost, co se k jeho věku již nehodí, mu nikdo nemohl upřít. I ta se nejspíš projevovala v samotném hovoru. „Měla. Aspoň jsem si to myslel. A… spletl jsem se.“ Poslední slova z něj vylezou trochu jako z chlupaté deky, nerad přiznával své chyby – a kdo ostatně ano? Reed z toho byl asi ještě méně nadšenej než jiný průměrný člověk, jeho vlastní hrdosti – což bylo asi jediné, co mu zbylo – se to příčilo a obecně se mu to prostě nelíbilo. Na druhou stranu mohl sotva popřít to, co sám před několika dny s naprostým klidem tvrdil, zvlášť jí, které nechtěl lhát nebo se s ní pouštět do zbytečných hádek. Tehdy bylo prostě snazší přiznat pravdu. Zvlášť, když se jí nálada trochu zvedla, zněla hravě – snad až do toho momentu, než zmínil Koukiho a než se na něj zeptal. Pravda, tohoto trochu prudérního instruktora neměl nikdy v lásce, dokázal ho však respektovat už jen proto, že byl Friedin bratr. Věděl, že lpěla na rodině a vlastně i obecně na lidech v Táboře a pohled na ni ho dostatečně odrazoval, aby se sám pouštěl do něčeho takového, ačkoliv… ano, ji si k tělu i přes všechna rizika pustil. V jednu chvíli snad ani nemohl jinak. Kouki sice byl ztráta, leč chybět mu nijak zvlášť nebude, to spíš pohled na Friedu v něm vyvolal soucit a touhu nabídnout jí bezpečí i onu konejšivou náruč, která jí tak scházela. Tiskl ji k sobě, objímal. „Mrzí mě to, čarodějko. I to, že jsem tu pro tebe nebyl, maličká…“ Jemně ji pohupoval v náruči, aby ze sebe mohla dostat vše, co jí tížilo, hladě jí po pažích. „Přebolí to, to víš. Byl to hodnej kluk, určitě se dostal až do Elysia…“ No, ruku na srdce, tomu zas tak nevěřil, ale bylo lepší jí říct tohle než mluvit o věčným blouzení Koukiho, co se stal pouhým stínem své původní osobnosti. „Vím… Aspoň už chápeš, proč tě chci tolik chránit. A proč ostatní sekýruju.“ Aby byli co nejlépe připravení na venkovní svět a nebyli křehcí natolik, aby je rozmlátil i poryv větru. Reed si své metody dokázal ospravedlnit, ač věděl, že jsou momenty, kdy je i dobrá morálka a výcvik zbytečnej. Viděl padnout řadu dobrých válečníků, lepších, než je on sám a celej život se tak zdál být jen velkým kolem štěstí.
Pousmál se, když mu skousla ret. Od jejich začátků se také osmělila a Reed proti tomu nic neměl, byla uvolněná a přirozená – o to líp, nechtěl, aby se neuměla ozvat a bála se jeho reakcí. Možná, že byl mnohdy prchlivý, ale od jejího úrazu si mohla být jistá, že to ho přešlo. Nejprve kvůli vině, později kvůli ní samotné. „Bažinu. Jednu. U jednoho malýho města kousek od New Yorku a jen protože jsme museli. V ten moment jsem toho měl plný zuby i já.“ Takže to nebylo dobrovolné týrání, ale spíš nutnost, které se nemohli vyhnout. „Popravdě myslím, že tentokrát bych za to nemoh tolik ani já, spíš to, že Héra svoje věci ztrácí na dost blbých místech.“ Mohl jí spadnout do fontány v Central Parku. Takhle se nějkým záhadným způsobem dostal do pobřežních bažin, podmáčené vlhké půdy. Reed se nehodlal ptát jak. „Copak?“ zeptá se, když uvidí její výraz, aniž by si uvědomil, že udělal na jeho povahu dost nestandardní věc – někomu udělil pochvalu. Respektive nesnesl na jejich hlavy horu nadávek. Až tehdy, když mu svůj myšlenkový pochod upřesní, pochopí. „Jo, tohle… Řekněme, že se nenechali zabít. A nechovali se jako z… amatéři, i když na to měli právo. Skoro jsem jim nemusel zachraňovat krk. Prostě jsem měl štěstí na schopnější skupinu. Jedna z nich byla dcera Demeter, mimochodem. Ukázalo se, že do některého terénu se… hodí.“ Když uměla v bažinách ovládat zeminu a rostliny, dokázala jim mnohdy zajistit pevný podklad pro nohy – včetně chvíle, kdy museli začít zdrhat před jednou z oblud, co jim byla v patách takřka až do již spícího městečka. Kde se právě stala ona hloupá věc s výlohou.
Kdyby nechtěl, nenechal se by se přetočit. Problém byl ten, že on chtěl – ač přesně tenhle pohyb znamenal jeden z těch prudších a méně příjemných, které v danej moment tolik neoceňoval a snažil se dávat pozor na stehy, protože dost nerad by lozil znova za Hébé, aby jej látala. „Vysklil… výlohu. Jednoho obchodu.“ Popravdě v tenhle moment jí nedokázal odporovat. Nechtěl, protože něco na celý situaci bylo neuvěřitelně přitažlivý, ač se jednalo o výslech. „Je polehčující okolnost, když ti řeknu, že jsem to schytal za jednoho nováčka? Nejsem si jistej, že by to přežil. Já… jo.“ Očividně. „Není to tak hrozný, jen… tohle…“ Poukáže na ránu na čele. „A… tohle…“ Nyní se vysouká z trika, aby jí předvedl svůj nejvýraznější suvenýr z této výpravy. Ne však jedinej. „Budu v pořádku, Hébé mě už i něčím nadopovala. Každopádně… jsem si popravdě přivez i něco jiného.“ Začne pomalu. Jak snadno lze přeskočit z vysklední výlohy na jiné téma. Úplně jiné téma. „Preservativy…“ Asi je to lepší, než jí oznámit, že si dovezl kapavku.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Aug 13, 2018 10:09 pm
"Nebyl žádný začátečník, Ricku. V kouzlení mě předčil a podrobil si umění mystiokineze lusknutím prstů. Jestli neměl šanci on, jak bych... jak..." Nemusela dokončovat větu, aby jim oběma bylo jasné, co se snažila roztřeseným hláskem naznačit. Jak by mohla mít šanci ona? Holka, co možná byla dcerou velké Hekaté, dávné titánky, jejíž síle se jen tak žádná nevyrovnala, neboť díky kouzům uměla kontrolovat různé schopnosti. Sotva znala nějaké indiánské rituály, které by pomohly zahnat ošklivé duchy - a pokud, pak na ně příliš nevěřila. Ani ve snu nepatřila mezi tradiční indiány, krev předků v ní kolovala jen zpola. Provinile si skousla ret, s výcvikem se flákala a zvláště v posledních měsících měla plnou hlavu Reeda než-li nějakého učení. "Mohl bys... mohl bys mě zase začít učit," navrhne tiše, téměř se bojí pohlédnout mu do očí a uvidět v nich náznak nespokojenosti. "Aspoň bys o mě nemusel mít takový strach a navíc by sis dokázal, jaký jsi silák. Dvě mouchy jednou ranou," pokrčí zlehka rameny v náznaku racionální obhajoby, proč by se vlastně měl do podobného podniku pouštět. "A neříkej mi, že se tvému egu nebude líbit, když mě přitiskneš k zemi nebo na zeď." Nebo ostatně jiné části jeho těla, což by pro ostatní děti nemusela být hezká podívaná, kdyby se trénink zvrhnul v praktickou ukázkou soulože. "A aspoň budu mít i důvod tě zbít za veškerá příkoří nebo vyrušení a... podobně." Což se ostatně líbilo i Friedě samotné. Kdy jindy měla možnost zmlátit vrchního instruktora? Inu... nikdy.
"Museli, nebo to byla nejkratší cesta?" V otázce nad touto možností povytáhla obočí, úsměv zadržujíc na rtech, aby mu nevyprskla smíchy do tváře. "Ztrácí?" Zavrtí nad tím hlavou, to si vážně myslel, že bohové jen tak pro nic za nic ztrácí věci? "To ses ještě za ty roky tady nenaučil, že bohové věci neztrácí? Oni je zahazují, Ricku. A to jen proto, aby čas od času poslali nějakého toho poloboha, zda ji najde a přinese. Dělají to pro vlastní rozptýlení. Víš, jaká tam musí být nahoře nuda?" Tentokrát se už neubránila smíchu tišeném v jeho rameni, načež se ho pokoušela zadusit dlaní. "Héra a ztratit sponu, to byl dobrý vtip," utahovala si z něj dál, až ji bolelo břicho a oči slzely. "Líbí se mi, jak jsi naivní. Tedy... v tomto." V dalších věcech naivní už být nemusel, jen co byla pravda. Namísto toho, aby se však vysmívala dál, mu raději položí dlaň na tvář, přitahujíce si ho pro polibek. "Hlavně to ale nikomu neříkej, jinak jim na ty výpravy nikdo nebude chtít a kdo ví, co nám provedou." Upozorní ho zavčasu při myšlence, že by se tu strhl hotový armagedon. Zvědavě natočila hlavu na stranu při zmínce o Deméteřině dceři, spokojený úsměv nedokázala skrýt. Ani se nesnažila. Pokud to znamenalo, že může být pyšná i na děti, které nepatřily k její skupině bratrů a sester, pak si rozhodla užívat tu chvíli slávy a spokojenosti z úsilí. "To jsem ráda, že jsi jí dal šanci. Vidíš, nakonec nejsme všichni tak špatní," dloubne ho do žeber v dobíravém gestu s vítězoslavným úsměvem. O dětech menších, jinak než-li bojovně založených bohů se mluvilo povětšinou špatně i mezi táborníky. Pro Friedu byl zázrak, pokud nějaké dítko dokázalo překonat ostatní beze zbraně a zbytečného prolévání krve.
Chvíli jej pozorovala, přimhouřené oči neustále metaly blesky, než se alespoň z části uchýlila ke klidnější reakci. "Mhmm...," odsekne trochu nespokojeně, přesto je jakž takž ukonejšená. Poněkud zamračeně si neodpustila pohled na rány, po kterých zlehka přejela bříškem palce, než objevila mnohem výraznější, odhalenou díky Rickovi a jeho soukromému striptýzu. "To jsi mi ji vážně jenom chtěl ukázat, nebo se mě chystáš svádět na to břišní svalstvo, co sis za ta léta vydřel bojem a tréninky?" Zabrblání znělo kapku nespokojeně, jenže nebyla by to Frieda, kdyby dlouho odolávala. Jako spíš vůbec v tomto případě. Hned jak to bylo možné, přitulila se k němu, líbaje ho na rty v touze být mu blíž. "Hm?" Reakce hodná Oskara, na druhou stranu by jí měl někdo odpustit zaměstnanost Rickem. "Prezer... po-počkat, co?" Chvíli se mračila - očividně jí to v hlavince šrotovalo, než si ke slovu přiřadila správné synonymum. "Ou... Aha..." První reakce? Nepříliš nadšená. "Počkej, to myslíš jako teď? Už teď?" Mohl si je ukrývat v pokoji před zvědavýma očima. Náhle ji zalila nervozita, netušila, kam s očima. V šoku mu tak akorát oplácela pohled plachýma laníma očima. Spontánnost najednou vystrnadila značná nejistota. "Znamená to, že my dva... Budeme..." Mít sex. "Wow... J-já... Ne, že bych nechtěla, nerozuměj mi špatně, ale... asi mi nikdy nedošlo, že se to může stát jinak než... vlastně že se to stane." Trochu se smířila už s tím, že tato část jejich společného života nebude nějakou dobu existovat. "Takže... se mám svléknout? Promiň, zaskočil jsi mě tímhle přiznáním. Ale asi je to lepší, než kdyby sis přivezl nemoc. Nebo dítě. Nebo obojí."
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Tue Aug 14, 2018 1:46 pm
Její prosba jej překvapí. Frieda mnohdy zdůrazňovala, že není fyzicky zdatný typ, z části měla pravdu, ačkoliv už jen ten fakt, že se věnovala tolik let krasobruslení, napovídal alespoň částečný opak. Sem tam ji už donutil vytáhnout paty z pokoje a vyrazit někam ven, třeba jako tehdy při onom výšlapu, ale to se stávalo minimálně, hlavně protože ji sám nechtěl trápit a v jejím případě tedy jakýkoliv nepříjemný nátlak vzdal, čímž se snad jako jediná osoba v celém Táboře dočkala jisté protekce. „Víš, že já budu rád. Nejen kvůli mému egu. A nejen proto, abys mi mohla dát co proto…“ Jeho postoje k fyzické zdatnosti se neměnily, ač s jejím dohledem začínal chápat, že ne každý byl holt obdařenej natolik, aby dostál jeho požadavkům – na některé jedince tak začal brát trochu ohledu, ač to chtělo několik večerů naléhání i vzteklého vysvětlování ze strany Friedy, než ve své tvrdohlavosti konečně ustoupil a uznal svůj omyl. „Budu klidnější, když se budeš umět aspoň trochu bránit i… tak obecně.“ Nejen na základě jejích schopností. Sic se vždy objeví něco silnějšího a něco nad její síly, bude alespoň lépe připravená a takových bytostí bude zase řádově o něco méně, když některé předčí. „Mrzí mě, že jsme k tomu došli touto cestou…“ poznamená ještě, sále ji drže v objetí, k němuž opět přidá i jeden polibek na spánek.
„Hm… Spíš to první.“ Bažinám by se asi tak či tak nevyhnuli, takhle se v nich jen – pravda – pláceli o něco déle, ale to bylo ještě v době, kdy šlo všechno relativně hladce, jen s kratším obecným zpožděním. Povytáhne obočí, když se mu rozhihňá v náruči, což je bezsporu lepší než předchozí slzy. „No jo, jen se směj… Zahazovat, to je o mnoho lepší…“ Trochu se ušklíbne. I to byl jeden z důvodů, proč dřív odešel. Nelíbila se mu ta malichernost mytologických bytostí, které si se svými dětmi hráli a pravděpodobně je vůbec nezajímalo, že při těchto zábavách mohou přijít o život. Jistě, proč by se tím také zaobírali? Dětí měli hodně, všichni byli jedním z mnoha a většina bohů se o své děti příliš nestaralo. „Na druhou stranu by se jim nikdo nemoh divit…“ Ale stejně jako Frieda tušil, že kdyby bohům sebral oblíbenou hračku, asi by tu nebylo hezky. Reed měl sice mnohdy bláznivý myšlenky, ale naštvat bohy nehodlal – už dávno pochopil, že něco takového se nevyplácí, ničeho by nedosáhl a krom toho by si ještě připravil věčný utrpení. Jemně jí lpolíbí na rty, když si všimne jejího úsměvu. „Věděl jsem, že budeš mít radost…“ Frieda byla zvyklá spíš na to, že na podobné polobohy spíš jen nadával a stěžoval si na jejich neschopnost, což nesla špatně. Dcera Demeter, malá Amaya, se však tentokrát vyznamenala a byla dost možná její zásluha, že se vrátili všichni v pořádku. Jednoduše se dostala do prostředí, kde se jejím schopnostem dařilo a kde se mohla skutečně předvést. Což také udělala, jen ne povýšeně, ale aby ostatním zachránila krk.
Ve chvíli, kdy uvedl všechno okolo výlohy na pravou míru, se zdála Frieda klidnější. Ne spokojená, ale klidnější. „Tak trochu… obojí?“ Alespoň Rick byl v dobrém rozmaru, jak se zdálo, na druhou stranu se mu nikdo nemohl divit, když měl konečně klid a mohl být tam, kde skutečně být chtěl – ironicky tentokrát pod Friedou, jejíž drobnou váhu cítil na bocích, když na něm seděla, se rty, které vyhledávaly ty jeho a Reed, ten se vůbec nebránil, ba naopak se trochu nadzvedl, aby jí byl blíž, užívaje k tomu však loket, aby nemusel zapojovat svalstvo na trupu. Jen to možná trochu pokazil. když ji rozhodil, aniž by jednoduše pokračovali dál a Rick nechal situaci příjemně a hladce vyplynout. Tehdy sebou znova plácne na znak do postele. „Kondomy…“ Sám jí poradí slovo, které hledala ve své hlavě. „Nevypadáš… moc nadšeně…“ poznamená trochu váhavě s pohledem na její výraz, co působil dost nejistě a najednou též nervozně. „Jo, no, tak spontánně by se to asi stalo, kdybychom je měli kdykoliv předtím.“ Kolikrát už to vypadalo, že se oba dva zapomenou, když měli pro jednou večer pro sebe a klid k tomu. Mohli sledovat film, jen se tak válet a povídat si, každý z nich mohl vlastně dělat jakoukoliv svou práci, vždy se to však zvrhlo alespoň v mazlení. Trochu se uklidní, když si uvědomí, že z Friedy mluví vážně jen nesmělost – a popravdě se začne cítit poněkud promiskuitně vzhledem k tomu, že on v tomhle směru rozhozenej není ani trochu. Možná jen tehdy, když zmíní děti, protože v tomhle směru… mohla mít docela hravě pravdu. No, třeba příště, teď se mu na to nechtělo zrovna moc zavádět řeč. Místo toho ji jemně pohladí po nahé paži, sleduje rysy jejího těla, až se jí nakonec zahledí do očí. „Dobře, uděláme to takhle… Co kdybys mi přece jen zahrála na to cello? A před tím se… hm… svlékla. Slibuju, nebudu se dívat, můžu mezitím zapálit svíčky…“ nadhodí hravě a škádlivě v provokaci. Nebude se dívat, ale díky svícím na ni uvidí o to lépe, až se posadí k cellu, aniž by tušil, proč na něj zrovna tahle představa působí tak zatraceně přitažlivě.

avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Aug 27, 2018 8:32 pm
„Tak… Tady bydlím. A hádám, že ty ode dneška taky.“ Finn nezněl moc sebevědomě. Ba naopak, nervozita se projevila i nesmělým podrbáním na spánku, když postával ve dveřích svého pokoje, ramenem zapřeným o futra, zatímco očima přejížděl po svém pokoji, který nebyl znova předobrazem čistoty. Křeslo bylo značně zaházené oblečením, na zemi se válely v neurčitých sloupečcích knihy, CDčka, všemožné kabely od reproduktorů nebo notebooku či prostě všemožné tenisky – mnohdy jen jedna bez naděje, aby člověk nalezl tu druhou. Postel byla rozhrabaná, aniž by se ráno před odchodem na výpravu obtěžoval ustlat a jednoduše se na každém kusu nábytku našlo dost krámů, které by si klidně mohly najít místo v jednom z šuplíků. Na tom byl však Finn až moc línej – možná by se ale obtěžoval trochu poklidit, kdyby věděl, že si povede dámskou návštěvu. A co víc, dámský spolubydlení, protože jak se zdálo, jednoduše dostal Altheu na starost. Nevadilo mu to. Fakt mu to nevadilo – dokázal by na ní civět pořád a pravděpodobně by se pěknou řádku dní neokoukala a zcela otevřeně by přiznal, že by to celý klidně posunul dál než na samotný koukání. Třeba rovnou na domácí metu, ale ani jeho promiskuitní já zatím nesebralo dost odvahy na to, aby podobný návrhy rozhazoval jen tak kolem sebe. V současný době to bylo asi i dobře, mohlo se totiž stát, že by jeho postelí ve finální chvíli opovrhla, což by nebylo zrovna příjemný. Krátce na ní upře šedé oči, než se konečně odlepí do futer, aby se vydal do útrob svého doupěte, cestou sem tam nohou odhrne zbytečnosti, co se mu dostanou pod nohy, čímž velmi chabě nahradí úklid. Luk i šípy, které dostal a které fakt nehodlal dementně ztratit ve svém bordelu, dá do skříně pod vyšší část s tyčí a ramínky, na něž věšel všemožný rifle, saka a podobně. Tehdy se otočí a znova pohlédne na hellhounda, co mu znenadání spadl do náruče. Z celý výpravy si asi odnesl nejvíc – kromě lehce odřený brady a pocitu despektu ke všem dětem bohyně Afrodity také šípy, s nimiž bude ještě větší štístko než doposud, a tuhle holku, do který se z nějakýho důvodu aspoň trochu zakoukal. Nejspíš měl pro stvoření jí podobné jednoduše slabost – ostatně dost dlouho pokukoval i po Kalliste, najádě, co mu ale jasně řekla, co si o něm myslí a jakej je idiot, aby vzápětí zálibu v ní věnoval téhle pekelné potvůrce. Problém je, že si nemoh pomoct – něco ho k ní prostě táhlo. Asi protože byla prostě… jiná. Žádná tup dylina z Tábora, kterých si ostatně užil už dost, protože většina holek byly sotva odrostlá děcka nebo naopak instruktorky – s těma buďto již něco dávno měl či si naopak nerozuměli tak zoufale, že na cokoliv podobnýho nebylo pomyšlení. Thea byla… no, pro začátek fakt hezká tím uhrančivým, nebezpečným způsobem. Dále pravděpodobně dostatečně smrtící, aby mu zlámala vaz i se zavřenýma očima. A do toho všeho nebyla tupá, což se taky počítalo. Jednoduše v ní viděl dokonalou kombinaci všemožných vlastností – to, že měl očividně fakt divnej vkus, je očividně detail. „Je mi jasný, že to není nic moc, ale… Dá se na to zvyknout? Není to tu tak tragický.“ Možná by jí mohl sehnat i vlastní pokoj, kdyby se dostatečně zhádal s Cheirónem a zahrál na city, že mu za tu výpravu dluží aspoň tolik, ale riskovat, že se kolem Althey budou otáčet a ochomýtat i jiní, než on? Nepřicházelo v úvahu. Tohle to aspoň dá dostatečně najevo.
avatar
Hellhound
Počet postů : 9
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Aug 27, 2018 9:27 pm
"Tak... tady bydlím." Skvělá úvodní slova, báječná fráze do začátku vztahu. Možná tak v jiné dimenzi někde na druhé straně vesmíru s menší zásobou mozkových buněk. Ne pro ni - černovlasou, tmavookou dívku s výrazem assassína léčícího si komplexy ocelovou židlí. Nejlépe o hlavu někoho jiného. Momentálně? Toho týpka, co se jí pokoušel namluvit, že zrovna 'tohle' bude její nový život. Pohled prozrazující naplno myšlenku 'To si snad děláš srandu, blbečku,' by jí odečetl z očí i naprostý slepec. Thea si ostatně zakládala na přímosti. Nikoliv pouze slovní. Pokud mohla, zdržovala se pichlavých komentářů a raději svou dušení odezvu protlačila fyzickou snahou nezabít dotyčného holýma rukama, ale pouze mu vyprášit kožich. Buďto pohledem slibujícím několik hodin bolestí, jak mu kost po kůstce bude drtit podpatkem a znalostmi těla, které do kámasútry rozhodně nepatří, nebo samotným skutkem. S tím druhým měla před chvílí co dočinění roztodivná banda kombinující srub Áresovců, věčných to rváčů; a dětí od Apollóna, které se k celému dění připletli jen jakýmsi omylem. Nenapadlo je totiž nic lepšího, než zkoušet na pekelné stvoření haiku a další hloupé veršovánky beze smyslu, což patrně zdědili po otci. Patrně proto, aby protivného hellhounda sbalili, přesto se jim povedl pravý opak: zbila je na jednu hromadu i se zraněnou rukou, za níž byla chňapnuta a odtáhnuta na ošetřovnu. Právě zde se naplno projevila její poněkud hladová psí povaha, naštěstí bez slintání a touze po házení míčkem, jako spíš rvaním se o život. Ani několik ran po hlavě s ní nic neudělalo. Tedy ne fyzicky. Nikomu nepadla k nohám, nezahrála to ani na chatrné mdloby jako spíš na pořádnou ránu pěstí, díky čemuž nováčkovi v Áreově srubu přerazila nos, až to hlasitě křuplo. Museli ji zpacifikovat čtyři, každý za jednu končetinu (na jedné se jí dokonce houpali dva plnou vahou), než ji nějaká blondýna hodila do říše snů točících se ve spirále nočních můr. Konec konců co taky čekat u pekelného psa než-li pořádnou dávku příšer a procházku černým sadem? Knock-out naneštěstí na dlouho nezabral. Jen natolik, aby jí vyčistili a obvázali ránu. S ujištěním, že to nebude trvat dlouho a ranka se zahojí bez viditelnější známky bylo to jediné, s čím Theu a jejího 'opatrovatele' vyprovodili poté, co několikrát vycenila bílé perličky směrem k Hébé. Ani ona nebyla natolik blbá, aby si to zkoušela rozdat na férovku s bohyní. Svůj život hellhounda měla celkem ráda, bavilo ji mučit duše uvězněné v Tartaru a na mastný flek byla pořád celkem dobrá a ve svých kruzích i populární. Třeba jindy.
"Chtěl jsi říct, že já tu bydlím a ty ode dneška možná...," dodala důraz na to jediné slovo, ukazujíce mu, jakou nadvládu nad ním vlastně má. "... Taky..." Poslední slovo, co z ní vypadlo, nevěstilo nic extra dobrého. Stejně jako pohled, jímž tiše komentovala bydlení o rozloze jeden krát metr čtvereční. Dobrá, to mu možná i fandila. Popravdě tu měl prostoru pro dva více než dost - instruktoři obvykle přitáhli za dobu pobytu v Táboře víc krámů než celý houf nováčků spakovaný jen s jedním báglem, kde měli jen to nejnutnější, že jim ani na náhradní prádlo nezbylo místo. Nevšímaje si zkoumavého pohledu, který cítila na každém kroku, natáhla nohu kupředu, oťukávaje špičkou nohy bitelnou postel. Netřeba tvrdit, že stačilo málo, aby jí pošoupla o něco více do strany. Téhle holce stačilo vynaložit minimální množství síly a klidně by svého nového spolubydlícího srazila k zemi s jednou rukou za zády. Možná i s oběma, pokud by se jó snažila. "Aspoň to připomíná domov," povzdechla si se zjevnou spokojeností k vlastní libosti, což pro Finna mohla být docela rána. Znamenalo to, že si zde stvořil malé peklo. Z ramen stáhla koženou bundu nafasovanou v Podsvětí, volným krokem přecházeje ke skříni, aniž by cestou zavadila o komínky tvořené cédéčky, knihami nebo jinými blbostmi, co zněly jako sprosté slovo a Thea se na ně odmítala byť jen podívat, aby mu z ramínka stáhla košili a hodila ji Finnovi rovnou na hlavu. Volné místo ihned padlo do jejich spárů a na ramínku se válela oblíbená koženka. "Aby mezi náma bylo jasno. Nejsem tvůj pes, hlídač nebo mazlíček. Nespím na zemi. Tam budeš leda tak ty, pokud se mi to pokusíš třeba jen naznačit. Neopartuju a jestli na mě zkusíš 'pac' nebo 'převal se', urvu ti to, co z tebe dělá chlapa, narvu ti to do úst a ty ti pak sešiju k sobě. Rozumíme si?" Inu drsná holka, co se toho nebojí. Už jen způsob, jakým si při proslovu pohrávala se svou oblíbenou zahnutou dýkou připomínající miniaturní srp, nevěstil nic dobrého. Rozhodně ne bezbolestného. Stejně tak jako krok za krokem, kdy se blížila k němu, aby mu v poslední chvíli prakticky dýchala do tváře. Prakticky - pořád byla o něco menší, což naštěstí kompenzovaly podpatky, tudíž mu mohla funět leda tak do rtů. "Nejsem tvoje zvířátko, ať si Hádes říká cokoliv. Zkusíš se tak ke mně chovat a rozříznu tě vejpůl. Hezky odspoda nahoru, aby sis stihl uvědomit, co přijde." Milé? Na Theu patrně ano. "A smrdíš. I na člověka." Aby ne, když si prošel kompletně celým Podsvětím skrze Tartar a pouští, aby nakonec skončil v zahradě vyválený v šedavé hlíně.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Aug 27, 2018 10:34 pm
„No… Ne. Budeš mě muset vystát, protože tu budem bydlet spolu.“ Nebyl drzej, byl prostě upřímnej. Mohl by sklapnout podpatky a podřídit se jí i s hlubokou úklonou, čímž by jí jen dokázal, o kolik je silnější. Byla. Dokázala by ho nejspíš hravě roztrhnou vejpůl a v krvavé břečce ho vyhodit na chodbu, aby se v pokoji zabydlela, když se už tak elegantně zbavila původního majitele. Dovedl si to živě představit a myšlenka to nebyla hezká, na druhou stranu asi s podobným osudem mohl počítat, když si s sebou z Podsvětí přitáhl mistryni mučení, která svou práci očividně milovala a také znepokojivě dobře ovládala. Ale… Vždy se našlo ale. Althea se mu líbila. Hodně se mu líbila. Jenže Finn nikdy nebyl ten mlčenlivej typ, co by se zdráhal říct něco, co se mu nelíbilo, nebo situaci jednoduše uvést na pravou míru. Budou tu bydlet spolu. Ani jeden se stěhovat na chodbu nebude. Pokud se jí to nelíbí, může ho zlikvidovat a on jí v tom asi sotva zabrání. Byl s tím smířenej. Jenže kdyby na základě této premisy ustoupil teď, mohl by hravě ustoupit absolutně ve všem, stal by se z něj podpantoflák, aniž by spolu reálně něco měli a to Finn ostatně nikdy nebyl. S nikým. S holkama ani s autoritama – Thea mohla díky své síle představovat obojí, ale Finn byl dostatečnej blázen, aby to jednoduše přešel. Založil ruce na hrudníku, když pozoroval, jak snadno si poradila s těžkou a rozložitou postelí z masívu, kterou by sotva sehnal v IKEE – na to byla moc kvalitní. Poskytla mu tak další otázku, co ho čeká, když bude zlobivej. Nezdálo se ale, že by ho to v jeho postojích nijak poznamenalo. Brečet případně hodlal do polštáře, ne před ní… „To… Je asi dobrej začátek,“ přitaká váhavě na její slova. Nezněla moc lichotivě, na druhou stranu… Finn své zlozvyky znal a nehodlal si nalhávat, že je pořádnej a bůh ví co. Měl tu bordel jak v tanku. Očividně o nic lepší než v Podsvětí. S tím asi dokázal žít… Respektive mu nic jinýho nezbývalo, neboť zásadně se měnit nehodlal.
Postřeh – a štěstí – má natolik dobrý, aby košili chňapl dřív, než mu před očima vytvoří flanelovou clonu, jen co by mu dopadla na hlavu. Vzhledem k tomu, že o jednu přišel ve prospěch Kerbera, vlastně se mu bude do budoucna docela hodit, takže ji jen žmoulá v rukách s plánem, že hned, jak to bude možný, se hodí do sprchy a dá se trochu do pořádku. Její proslov měl znít výhružně, Finn na ni ale jen zíral – ne, že by ho měl úplně na háku a ne, že by jí nevěřil každé slovo, které řekla. Dovedl si představit, že by ho vykastrovala dost šikovně a ještě by si to náramně užila. On však doufal, že eventuálně si to, co z něj dělá chlapa, užije někde jinde, ale to mělo, jak se zdálo, ještě čas. Šedýma očima jí oplácel pohled do hnědých kukadel, jen v jednu chvíli těkl pohledem k plným rtům, které se zdály být hříšně blízko, že cítil její dech – rozuměj jeho teplo, protože siričitej zápach opravdu neměl. „Popravdě… Jsem přemýšlel, že bych ti uvolnil nějaký místo ve skříni, vypral povlečení na deku a polštář a eventuálně ti pomohl splašit i jiný hadry než ty, co máš na sobě. Zní to trochu líp?“ Pokud se o něm dalo říct něco dobrého, pak to, že nebyl idiot. Byla odlišná. Byla hellhound. Dokázala se změnit ve čtyřnohého běsnícího psa velikosti traktoru, což bylo nejen děsivý, ale prostě… to tak bylo. Necítil potřebu se kvůli tomu z ní utahovat, kvůli tomu jí sem nepřitáhl. Kvůli tomu mu poprvé nepadla do oka, v danej moment to o ní ostatně ani nevěděl. Nebral ji jako podivnou hříčku přírody, na kterou musí neustále dělat narážky – fakt ne ve chvíli, kdy se neznaj natolik dobře, aby to vyznělo jinak, než naprosto ignorantsky. Vlastně by ho to nejspíš samotnýho štvalo. Možná byla pes – ale byla daleko lépe vybavená k přežití než slabounkej človíček se snadno zlomitelnýma končenima. To pro něj bylo dost relevantní. Její poznámka, co měla být zlá, mu pozvedne jeden koutek v úsměvu. „Jo, no, prolez jsem s tebou celý Peklo…“ Pokrčí rameny. Byl zpocenej, opatlanej a nemytej, takže z jeho aktuální vůně by nikdo parfém pro muže nedělal. „Takže bych ti rovnou moh ukázat, kde jsou umývárny, když tam stejně půjdu. Ve vší počestnosti. Pokud mi nedovolíš udělat něco… nepočestnýho.“ Nebránil by se, on měl totiž zvrácenosti rád. V každém případě je to dostatečná pobídka k tomu, aby z hromady oblečení vyhrabal čisté – nebo rozhodně čistší – triko, kalhoty, ponožky i spodní prádlo, k tomu všemu si ponechal košili a z opěradla židle nakonec shrábnul i ručník, co se na něm sušil. Ještě si správně gentlemansky stoupne ke dveřím, rukou ukazuje směr ven na chodbu, kam mohla vyjít. „Tak prosím…“ Tušil, že způsoby mu zrovna žrát nebude, na druhou stranu v jeho tónu, očích i úsměvu bylo tolik klukovské hravosti, že to celou situaci vyvažovalo a vše působilo spíš jako hra.
avatar
Hellhound
Počet postů : 9
Location : Underworld
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Wed Aug 29, 2018 7:43 pm
Většinu času, kdy odpovídal, nebo se přinejmenším snažil zapojit do konverzace, která vlastně ani neexistovala (Thea sama ráda vedla poznámky bez očekávané odezvy v něče víc, než byl výraz strachu ve tváři protivníka), odignorovala s pozorností upřenou na celou místnost. Pečlivě studovala černýma očima každý centimetr průměrně rozložitého pokoje, co se nezdál být ani nijak titěrný o velikosti domečku pro panenky, ale také žádným tanečním sálem někde na zámku. Tak akorát, za což by každý táborník skákal radostí do stropu. Ti se kolikrát o soukromí byli nuceni dělit. Thea vlastní prostor, či lépe řečeno soukromí, nevnímala tak jako ostatní. Nebála se před nikým svléknout, neznala stud z nahoty - spíš si užívala, když ho někdo pociťoval v její blízkosti. Horší bylo, že netušila, co od lidí, živých lidí, očekávat. Duše po smrti chvíli cítí to, co za života, časem nakonec otupí. Tedy někteří z nich ano, ti jiní trpí dál tíhou trestů uvalených v jejich ponaučení a doživotní trýzeň. Neznala pojem dělit se... vlastně o cokoliv. Nikdy předtím se nedělila, nebylo to třeba. Když už, tak si uzurpovala, případně rovnou nárokovala, aniž by jí zajímalo, co si myslí ostatní. Neptala se, nepotřebovala znát odpověď. I teď, když procházela jednotlivé Finnovy věci, prohlížeje si je, berouc je do rukou a vraceje zpátky na místo, si dělala v duchu poznámky, co mu zabaví a stane se tak "jejím" majetkem. Ne, že by byla úplně straka a shrábla blýskající se věc. Thea sama neznala svůj vkus, zkrátka se muselo jednat o zajímavou věc. Třeba jako komix ležící na stole pod hromadou oblečení, co mu jednoduše stáhla na zem, aniž by se obtěžovala ho složit. Namísto toho horu akorát překročila bez ikonického zaklopýtnutí, jaké by obstálo v romantické komedii, a pokračovala dál k sloupečku cédéček. "Co je to?" Jedním z nich zamávala ve vzduchu, neobtěžujíce se s čímkoliv zacházet s lehkostí nebo opatrností. Ta jí do vínku taktéž nebyla přihozena. "Ať je to co je to, nechám si to. Je to moje," odtuší s dětskou prostotou, jako by jí někdo před malou chvilkou korunoval princeznou a na tátovi si vyžebrala poníka. Či spíš jen na něj ukázala s umanutým výrazem ve tváři.
Polovinu pozornosti si vyžádala Finnova osoba v místnosti teprve tehdy, když zmínil oblečení. Jako každá ženská, i Thea si potrpěla na svůj styl, co se mohl zdát poněkud... inu, klasicky kýčovitý, neboť se skládal z kůže, kůže, její odhalené kůže a dalších kousků kůže. Milovala kožené věci a ráda se do nich oblékala. Podobně i teď demonstrovala svou lásku k tomuto v Táboře neobvyklém stylu koženým topem s několika cvočky a zipem táhnoucím se přes celé torzo k vyvýšeninám ňader, takže by stačilo jen stáhnout ho dolů a zjevila by se v celé kráse jako poněkud děsivá Eva. Odhalené bříško vynikající plochostí hyzdilo pár drobných jizviček z dávných dob, které už stačily časem vyblednout. Nebyly jediné - i záda, krk, paže a čas od času i někde na noze se vyskytla jizva po řadách útoků vedených proti její osobě. Úzké kožené kalhoty dávaly vyniknout hezky tvarovanému pozadí, bokům a stehnům, zatímco boty slibovaly bolest při dopadu podpatku na něčí kost. "Jestli si myslíš, že budu nosit tohle...," hodila po něm tričko. "... Tohle..." Tentokrát za ním mrskla rifle. "... Nebo tohle, tak jsi na omylu." Celý proslov završí nakopnutím hromady oblečení válející se jí u nohou. "Preferuju kůži... Jenom kůži. Případně to musí mít černou barvu. A nemělo by to na mě viset jako nějaký pytel od brambor. To si schovej pro ty holky, co tu pobíhají v těch otravných táborových tričkách." Nesnášela tyhle táborové výrobky, příčily se jí natolik, že to dávala vědomě znát nejen v hlase, ale taktéž i ve výrazu tváře. Momentálně uraženě špulila rty, dávaje tak najevo, že s ní v tomto ohledu nehne.
Hned na to jej už stačila sjet s tváří kamennou, než přišel ironický úšklebek. "Pokud by tady někdo dělal tyhle věci, pak jedině já s tebou, ne naopak. Na to nemáš sílu," dodá s vrčivým podtónem v hlase, načež mu věnuje zářivý, vemi provokativní úsměv. Věděla, že má nad ním navrch, ačkoliv jí ještě v žilách kolovala sedativa, která její tělo během několika chvilek vytlačilo ven. Léky na ní nepůsobily tak rychle jako na lidi a pokud, pak s menší trvanlivostí. Stejně ale zamíří po chodbě ven na druhou stranu, kde se měly nacházet společné sprchy. Všichni tu byli dost dospělí na to, aby se před sebou nemuseli stydět. Navíc vysoké zdi dělily celou řadu sprch do jednotlivých kójí. A Thea opět ukázala, že není z této planety. Minimálně ne z jejího vrcholku, když se začala postupně zbavovat oblečení. Cítila na sobě dezinfekci a kouzla, která na ní byla užita a ani jedno z toho se jí nelíbilo. Pokud to mohla smýt, bude za to jedině ráda. Po vysokých botách následovaly kalhoty, top a nakonec i kalhotky, což bylo to jediné spodní prádlo, které nosila. Žádné krajky, žádná tanga - obyčejné nohavičkové bez speciálního vykrajování. A aniž by se na chvilku zamyslela nad tím, jakou show právě vytvořila pro Finna, vlezla si do volné kóje, aniž by za sebou zatáhla závěs.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Wed Aug 29, 2018 8:53 pm
Podle toho, jak ji pozoroval, by si upřímně tipnul, že její oblíbené uspořádání společnosti je komunismus. Thea se mu líbila, fakt že jo, jen asi netušil, že si s sebou z Podsvětí přivede takové éro, které zjevně nectí soukromý majetek. Na druhou stranu, co se dělo dělat – Hádes mu ji už jednou dal na starost, takže ji pryč nepošle. Nehledě na to, že byl stále v té hloupé fázi, kdy ani nechtěl a raději se rozhodl zbavit části svého majetku. Ona ho stejně, ruku na srdce, nikam neodnese – neměla kam. Když bude bydlet s ním, zůstanou zde i její věci. A pokud se jeho věci stanou věcmi jejími, pak… Nu, pak si s tím nemusí dělat hlavu. Z kupy CDček naštěstí vybrala jedno, které mu nebude tak hluboce chybět – Nickelback, ať se k němu dostal, jak chtěl, nebyla to jeho nejoblíbenější kapela, pro kterou by truchlil, když se z Althei vyklubala taková malá kleptomanka. Ani věci na zemi ho pro teď moc netankují, ne, že by to bylo o tolik odlišný od stavu, který jeho pokoj zaujímá obyčejně. „CDčko. Říká se tomu CDčko. A dá se to přehrávat. Hudba… A tak.“ I když to snědou hellhoundici očividně absolutně vůbec nezajímalo, Finn se stejně ujal role, kdy jí vše hezky vysvětlil a sdělil jí, že na daný krám se sice může jen koukat, ale on v sobě skrývá daleko víc. Prozatím jí ale přehravač ukazovat nebude, neboť by ho beztak také zkonfiskovala a on by byl nahranej, neboť něčím tak „retro“ jako discman už fakt nedisponoval.
Ze všech částí oděvu se odhodlal chytit jen triko, před riflemi prostě ustoupil – ono triko totiž bude ještě použitelné, zatímco rifle s dvěma velkýma flekama na kolenou od trávy v současný moment ne. A možná už nikdy, protože Finn nebyl zrovna mistr praní, který by si poradil s podobnými patáliemi. „To… mi došlo. A kromě toho, do ničeho jinýho než kůže bych tě asi ani narvat nechtěl. Tohle…“ Podotkne s lehkým pozvednutím svého trika i košile. „Je… moc volný.“ A zahalující, jen to by od Finna znělo asi moc lacině a přímočaře. Ne, že by s upřímností měl problém, jen některé věci zní prostě lépe zaobaleně. Faktem je, že v kůži jí to neskutečně seklo – upnuté oblečení obepínalo hezkou, ale jasně sportovní a vypracovanou postavu a odhalovalo přesně tolik pokožky, aby to možná bylo maličko laciné, ale přesto z větší části stále škádlila představivost. Jen si tak úplně nebyl jistej, kde tyhle věci seženou – v Táboře zrovna nebyl butik s podobnými oděvy už jen proto, že Cheirónovi by se asi nelíbilo, kdyby se mu zde promenádovaly poloodhalené puberťačky, které stejně ještě nemají dostatek vkusu, aby věděly, co jim vlastně sluší a co ne. Při její poznámce, dost kousavé, vrčivé a jednoduše nebezpečné se stejně pousměje. „Výsledek by byl docela stejnej…“ Jen by zjevně nebyl nahoře, ona by se o to postarala. Ne, že by ho to zas tak hluboce trápilo. Ne, že by si to neužil tak či tak. Počítál, že by mu to začalo vadit… Časem. Možná. Třeba trochu, kdyby to chtělo změnu a ostatní by z něj začali utahovat, že si z něj udělala tak trochu děvku. Ale v tenhle moment? Nikoliv. A Finn nikdy nemyslel zrovna dopředu.
Místo toho ji očividně tak či tak vezme směrem ke sprchám, jen Finn toho má v ruce přece jen trochu víc – včetně ručníku, o který se s ní očividně bude muset rozdělit, protože nasoukat se s mokrou pokožkou zpět do kožených kalhot se zdálo být dost nemožné. Ne, že by to někdy zkoušel… Pravda, jeho soukromý – a tipl by si, že klidně mohl být veřejný a nic by se nezměnilo – striptýz byl trochu čarou přes rozpočet, se kterou nepočítal. A na který zůstal tak akorát civět, očima obdivuje její postavu, co se nyní neskrývá ani za tou trochou oblečení než doposud. V danej moment ho jednoduše měla na háčku, kdyby řekla cokoliv, přiběhl by za ní jak věrnej pejsek a udělal vše, co by jí na očích – nebo ruku na srdce, možná spíš na bradavkách – viděl. Rozhodl se to vyřešit po svém – teda že ze sebe také stáhl oblečení, aby zamířil do její kóje. Naštěstí si pro svůj čin přichystal alespoň trochu ospravedlnitelnou výmluvu. „Hádám, že asi úplně nevíš, jak funguje sprcha?“ Nebyla z „jejich“ světa. Neznala tyhle… moderní vymoženosti – aspoň se to dalo předpokládat. A Finn sázel na své štěstí, že i kdyby ho třeba vyhodila ven, ideálně takovou silou, že se po dlaždicích sklouzne ještě dalších deset metrů, alespoň trochu jí bude nápomocnej.
Sponsored content

Re: Hlavní budova

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru