Share
Goto down
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Apr 21, 2018 11:26 am
Riley, zcela zmatený záplavou slov, jen zaraženě koukal, div ne s pusou otevřenou dokořán. Konsternovaně zamrkal a vypravil ze sebe cosi na způsob ,,Eeh." Chaia na něj byla příliš rychlá. Nakonec se zachytil otázky, na kterou byla odpověď nejsnažší.
,,Je mi třináct." Ohradil se. Přitom se trochu narovnal, aby vypadal trochu větší a maličko se zamračil. Vzápětí se opět propadl ve zmatek, když ho strhl další vír apollónčiných slov. Proč proboha byla tak rychlá? Copak jí něco utíkalo? Takhle zběsilá rychlost určitě nemohla být prospěšná jejímu zdraví. Když zmínila lvy, poplašeně sebou cuknul. Přišel si celý nesvůj, nejen kvůli jejímu ohromujícímu tempu a obrovské šelmě v blízkém okolí, ale i kvůli nymfám, které takovouhle hrubost vůči stromům nenechají bez povšimnutí. A rozlícená nymfa dovede nadělat pořádnou paseku.
,,Ehm... Tohle bys neměla dělat." osmělil se poté, co se již druhý balónek rozprskl o stromovou kůru. Vážně se nechtěl dostat do sporu s lesními obyvateli..... S vousy a hrozivým výrazem ve tváři.
,,Tobě se to mluví..."Zamumlal si pro sebe, pokud možno tak, aby to neslyšela. Ona hrůzu ze lvů neměla. A ostatně asi ani z ničeho jiného. Nahlas se však opovážil pouze ospravedlnit svou neznalost. ,,Já moc... Historek... neznám. Obvykle jsem... zalezlý... a spím." vysoukal ze sebe. Přeletěl mezi stromy pohledem, hrůzou bez sebe, že uvidí bosou dívku s listím ve vlasech. Nebo ještě hůř, více dívek. To by byl rád, kdyby vyvázl. ,,A, ehm... Dryádám se tohle...nebude... Líbit.." opovážil se ještě ozvat, než za sebou zaslechl křupnutí větvičky. Bylo mu naprosto ukradené, co to bylo, on si dokázal představit jen obrovského zlatého lva s mordou od krve. V panice se otočil a mrsknul balónek patřičným směrem. Ke své hrůze zjistil, že cílem se nestal lev, existující ostatně pouze v jeho fantazii, ale dívka s původně zelenými vlasy, nyní přebarvenými na růžovo, šaty z jakéhosi neurčitého materiálu a korunkou z větviček. Během okamžiku se její tvář začala proměňovat v cosi děsivého, což už na vystresovaného Rileyho bylo moc. Zakymácel se, v pokušení omdlít, načež udělal krok dozadu.
,,P... pardon." pípl, než se rychlostí, jakou by u potomka boha spánku nikdo neočekával, rozběhl a zmizel mezi stromy. V uších mu přitom stále zněl dryádin vzteklý jekot a on se jen modlil, aby se Chaia neřehtala a pro své vlastní bezpečí zmizela po anglicku.
avatar
Daughter of Nike
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Tue May 01, 2018 4:53 pm
Jak v táboře plném extratalentovaných a vytrvalých lidí poznáte, jaká je vaše kondička? Chci říct, podle jakého kritéria můžete soudit? Nemůžete se rovnat ultrasilným Áresovcům, u kterých každý pohyb vypadá jako dopředu promyšlený, no zároveň svou běžeckou kariéru nemůžete stavět na tom, že porazíte nějaké Afroditino dítko při závodu. Ať už je to jak chce, Taly to bylo docela jedno. Běhala ráda a navíc potřebovala vypadnout od ruchu Tábora a být chvíli sama. Rozhodla se tedy pro to, co milovala nejvíce- dokonalé souznění s přírodou. Na svou trať si do uší nedala ani sluchátka s MP3, i když přímo umírala touhou po tom, aby při běhu slyšela hlas Harryho Stylese a jeho "Sign of times". Daleko radši teď poslouchala zvuky prozpěvujících ptáků, šumění lesa a křupání větviček pod nohami. Sluchátka měla pro jistotu s sebou v kapse, kdyby jí to náhodou omrzelo. O tom sice pochybovala, ale radši chtěla být vždycky připravena. Hned, jakmile doběhla do lesa, uvědomila si, jak strašně pohodlně se cítí. Občas si připadala spíš jako faun, nebo nymfa, než jako polobůh. Její drobounká postava cupitala přírodou, jakoby Taly byla snad víla a splývala s okolím. K tomu jí napomáhal outfit, sestávajíc z tmavě zelených kraťásků s bílými šňurkami a lemováním se žlutou značkou na stehni, zelené tričko s drobátkou žluti a černé tenisky. Taly se v tom cítila nadmíru pohodlně a uvolněně, ještě v nedbalém drdolu a s náramkem na ruce si připadala téměř jako doma na Zanzibaru. Tam chodívala běhat taktéž do lesů, volila stíny stromů a půdu prorostlou jejich kořeny mnohem radši, než slunečnou, písčitou pláž plnou lidí. Pobřeží ji sloužilo více jako místo konání společenských akcí pro tátu, nebo jako obyčejné povyražení s přáteli. Taky tam pomáhala malým želvičkám dostat se zpátky do moře, nebo jim stavila různé domečky a představovala si, že si je tam bude chovat jako mazlíčky. Jaké zklamání pro ni vždy bylo, když zvířátka přes noc utekly domů.
Po chvilce uzná za vhodné, že by možná bylo fajn to někde campnout, tak si vyleze na malou skalku poblíž, kde jen tak poslouchá zpěv ptáčků, v zvláštní poloze, kdy má jednu nohu ohnutou na zemi do L, druhou pokrčenou tak, aby jí mohla objímat rukami.
avatar
Huntress of Artemis
Počet postů : 6
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 2:22 pm
Potulovať sa sama lesom. Jeden by povedal, že pre takú krehkú kvetinku akou je Carson je to až príliš nebezpečné. Ale aj ruža je krehká kvetinka a predsa pichá. Tak je to aj s Carson. Jej vzhľad je mnohokrát pre ľudí zradný. "Veď sa na ňu pozrite. Tá v ruke neudrží ani len pierko." Často krát počúvala rôzne podobné narážky a popichovačky od doby, čo boli sa s bratom, nevlastným bratom, v tábore. Avšak to, že ju ľudia podceňovali jej dávalo značnú výhodu momentu prekvapenia svojho súpera. Domnievala sa teda, že ak by ju napadla nejaký ďalšia príšera, pomyslela by si to isté a zaútočila by s menším rázom, než by bolo potrebné na jej zdolanie.
A ak Carson chýbalo na sile, vyrovnala to jej mrštnosť a obratnosť. Bola rýchla a flexibilná. Vymanila by sa vám spod rúk ako taký had, ani by ste sa nestihli nazdať. Učila sa rýchlo na tréningoch. Nebola tak zlá ako by ste predpokladali. Nepatrila totižto ani k tým vyfinteným nánam od Afrodity. Napriek tomu, že ona sama sa zvykla rada vytiahnuť v lepších veciach. V tábore sa ale pohybovala často krát odetá do obyčajných, priliehavých čiernych rifiel a nejakom voľnejšom tričku, ktoré by jej nebránilo v pohybe rúk. Tak tomu bolo aj tentokrát. Vlasy mala napol zopnuté po dohora a napol rozpustené. Bolo to praktické a aj estetické. To najlepšie z oboch svetov.
No a aby sa necítila až tak bezbranná, medzi prstami si krútila tenké koliečko, ktoré zdobilo rukoväť vrhacieho noža. Ostatné artemidine lovkyne by preferovali luk, ona nebola ako ostatné. Luk jej prišiel nespratný, narozdiel od nožov, tie si mohla úplne spokojne schovať a odložiť do nohavíc a nezavadzali jej. Naopak, ak by ich zas potrebovala, len by ich šikovne vytiahla a vrhla.
Mala zatiaľ šťastie, lesné chodníky ju zaviedli hlbšie do lesa a aj napriek tomu nenatrafila na žiadnu nečakávanú a najmä nechcenú spoločnosť. Príšery sa jej vyhli, čo sa jej však nevyhlo bolo pár malých veveričiek, ktoré sa ochomietli popod jej nohami, či zopár motýľov, ktoré jej pristali na nose. S tým nemala žiadny problém. So zvieratami ako takými nikdy nemala žiadny problém. Ba naopak. Ich prítomnosť oceňovala. Boli to rozkošný spoločníci a nie že by sa radila k tým dievčatám, ktoré by boli hneď na mäkko z jednej veveričky, prišla je roztomilá a trochu sa jej zacnelo, že ju nemá ako domáceho mazlíčka. Na druhej strane si veľmi dobre uvedomovala, koľko starostí by mala s takou údržbou veveričky. Nakoniec v duchu uznala, že je lepšie, keď ich stretne takto na divoko a nemá s nimi žiadnu starosť. Koniec koncov, veverička bola divoké zviera a nie akými módny doplnok v podobe mazlíčka.
Dlhá chôdza lesom ju zmohla natoľko, že keď uvidela na zemi machom obrastený mäkký peň, neodolala mu a na chvíľu si sadla. V lese bolo ticho. Tak veľké, že jediné čo počula bol jej vlastný tep v ušiach. Príjemná zmena od rušného prostredia tábora. Bola to len chvíľu ale už stihla zistiť, že najhlučnejším miestom je hermov zrub. *Tak nepríjemné miesto.* Pomyslela si pri spomienke na pobyt v ňom. Na malý moment sa jej zacnelo za bratom a že ho tam nechala samého. Bohužiaľ, on sa pridať k lovkyniam nemohol. A možno sa k nim ani ona nemusela pridať. Svoje rozhodnutie však neľutovala. Mala svoju skupinu dievčat, ktoré si boli verné až na smrť. Skoro ako pred tým oddiel roztlieskavačiek. Takto už nikdy nebude úplne sama. Chvíľkovú samotu ako mala teraz však dokázala oceniť. Veď čo môže byť lepšie ako spoločnosť strávená so samým sebou.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 24
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 3:41 pm
Můj odpolední šlofík se neukázal být tak dobrým nápadem, jak se zprvu zdálo. Ačkoliv dnes bylo ve věčně přecpaném srubu podezřele prázdno, a po dlouhých nocích strávených na podlaze se mi podařilo zabrat volnou postel, všechno nešlo tak docela podle plánu. Jako první problém se ukázala samotná matrace, která byla podivně hrbolatá a já se na ní nedokázal správně uvelebit. Ať jsem se přetáčel jakkoliv, pořád mě to tlačilo do boku nebo do zad, takže jsem tu snahu nakonec vzdal. Vyskočil jsem na nohy s myšlenkou, že tu matraci prostě zkusím obrátit, ovšem než jsem vůbec vztáhl ruku k prostěradlu, někdo mě popadl za ramena a prudce odstrčil stranou. Můj narušitel se ukázal být jedním z Hermesovců, bleskově postel zakryl peřinou a zakřičel na mě něco, čemu jsem nerozuměl, na což se teatrálně usadil na postel a založil si ruce na hrudi. Nejistý tím, zda se chlapec zbláznil, a nebo pod tou matračkou něco pašuje, jsem nevěřícně zatřásl hlavou, sebral z věšáku svůj batoh a vypálil ze srubu pryč.
Nohy mne vedly směrem k lesu, a já si frustrovaně zajížděl rukama do vlasů, neschopný se rozpomenout, proč že jsem tehdy do toho tábora vlastně vlezl. Jistě, ta brána se náhle stala až přehnaně lákavou, když se za mnou hnala ohavná stvoření, jenž dodnes neumím identifikovat, ale když jsem překročil hranici a dostal se tak do bezpečné zóny, neměl jsem ani tušení, o kolik se situace ještě může zhoršit. Tábor se hned záhy po mém příchodu ukázal věznicí pro všechny druhy bláznů a mutantů, kteří uznávají náboženské figury, zahrávají si s magickou silou a pokouší se nově příchozí přesvědčit o jejich pokrevní spojitosti s bohy. Šílenost. Ať už to však bylo jakkoliv, od té doby se ti blázni stali mými spolubydlícími. A já už nemám jak tomu uniknout.
Jakmile se dostavím do mně neznámých končin lesa, zpomalím svůj krok a zbystřím zrak. Moc dobře si pamatuju na ty špičaté tesáky, co po mne neúnavně chňapaly s cílem ochutit moje maso, a nemám zapotřebí se jim znovu vystavit na obdiv. Pokud chci lesem projít bez zranění, musím si dávat dobrý pozor a našlapovat tak tiše, jak jen... dobře, s tou tichostí si vážně nejsem jistý, ale alespoň se snažím kráčet tak, abych zbytečně do ničeho nekopal. Při rozhlédnutí spatřím menší pěšinu a rozhodnu se na ni připojit, ruce pevně zapřu do popruhů od svého batohu, ve kterém vlastně nespočívá nic jiného než můj skicák, kapesníky a několik nešikovně ořezaných tužek.
V dáli přede mnou se něco mihne a já přimhouřím oči, abych se na to lépe zaměřil. Může to být jen nějaké zvíře, nebo zase blázním a vidím nestvůry? Zatnu zuby a zamířím blíže k tomu, přece nebudu utíkat kvůli něčemu, co ani neexistuje. Když přistoupím dostatečně blízko, rozpoznám postavu drobnější dívky posedávající na pařezu, a povzdechnu si nad svojí paranoiou. Pozastavím se kousek od ní a mírně zaváhám, nevím, jestli ji pozdravit, nebo se posadit opodál a dělat, jakože neexistuje. Ale ta druhá možnost by nejspíš byla neslušná, třeba si i všimla toho, že se blížím, takže by moje případná ignorace vypadala přinejmenším povrchně. Krátce si olíznu ret a řeknu si, že za pokus nic nedám. Koneckonců, dívka jako ona by se neměla potulovat po lesích a už vůbec bez nějakého doprovodu. „Ahoj," hlesnu a připoutám pohled k její tváři. „Jsi tu sama?" vyjde ze mě a já mám chuť si za tu ohranou frázi nafackovat. Zním jako puberťák, co vyrazil do baru sbalit nějakou kočku na jednu noc. Kousnu se do vnitřní strany úst a nenápadně rozhlédnu. „Mimo tábor to není moc bezpečné, měla by ses mít na pozoru," prozradím, jako bych snad byl její rodič, a spustím ruce volně podél těla. Hlavou mi projede nápad, že by se tu třeba vůbec nemusela vyznat a mohla patřit k nováčkům. Ne, že by vypadala nějak... ztraceně, ale ono se to vlastně těžko posuzuje, já se tu první den taky tvářil všelijak. Potom by dávalo vlastně smysl, proč tu posedává v lese plném kdoví čeho úplně sama. A nebo je už zkušená tábornice a umí si s monstry hravě poradit? Těžko říct. „Jsi taky tábornice?" povytáhnu obočí a v hlavě přemýšlím nad nějakou únikovou větou, přeci jen nevím, jak dlouho vydržím si takhle s někým povídat. V táboře se téměř s nikým nebavím... vlastně spíš dočista s nikým, když si to tak vezmu.
avatar
Huntress of Artemis
Počet postů : 6
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 4:14 pm
mŕtve ticho prerušilo chrupčanie suchých vetvičiek po zemi. Kroky. Počula kroky. Našlapovanie jednej nohy za druhou. Nebola ešte vôbec dobrý stopár ale už teraz vedela s určitosťou povedať, že to bol dvojnohý tvor. Takže všetky možné štvornohé obludy okamžite vylúčila. Telo, ktoré mala pár sekúnd stuhnuté v pozore uvolnila a ohliadla sa za seba, keď si všimla vyššieho chlapca s batohom, blúdiaceho lesom. V momente čo sa jej pozdravil, neváha a odzravila sa mu späť. "Ahoj." Vyletelo to z nej tak rýchlo, že sa skoro ani nespoznávala. Za bežných okolností tak pohotová nie je. Zvalme to ale na slušné spôsoby mladej vychovanej dámy. Áno, to to bude. A hneď ju dobré spôsoby prešli, keď sa jej opýtal či je tu sama. Znelo to ako ošúchaná baliaca hláška. V duchu spravila škaredú znechutenú grimasu. No jej mimika sa v skutočnosti nezmenila ani na stotinu. Stále si udržiavala rovnaký neutrálny výraz. "Som." Odvetila mu stroho a krátko. Aby to náhodou nevyznelo inak, než by zamýšľala a on si z toho nevyvodil niečo iné.
"Ja viem." Pobavene sa usmiala. Každý vedel, že mimo tábor to nie je bezpečné. Aj keď tu bola len krátko, táto informácia sa k nej už stihla dostať. Ešte skoro medzi prvými. Vlastne to už aj zistila na vlastnej koži. Mimo tábor nebolo bezpečno. Svietil jej v mysli červený tučný výstražný nápis. Ale ani ten ju neodradil od túlania sa po lese. Niečo ju sem jednoducho pritiahlo. Túžba byť sama? Možno. A možno len zvedavosť. Alebo najistejšie by bolo povedať, že to bol mix oboch. "Aj ty sa túlaš sám po tábore." Pripomenula mu. Akýsi rozdiel medzi pohlavím nerobila. Bola si skoro istá, že ak by prišlo na boj, či už s ním alebo príšerou, minimálne by utekala rýchlejšie a stihla by ujsť. Hrdinské by to nebolo, no o Carson nikdy nikto netvrdil,že je hrdinka.
Jeho otázke tak celkom nerozumela. Už len to, že sa nachádzala za bránami tábora z nej robilo táborníka celkom určite. Napriek tomu sa mu rozhodla odpovedať. "Áno." Jej tvár však mala otázku vo výraze. "Hádam hej. Veď inak by som tu nebola." Pripomenula mu túto skutočnosť, že ak by nebola polokrvná, za hranice by sa nedostala. "Ja som táborník. Teda..Chcela som povedať Carson." Opravila sa, keď si uvedomila, že sa len opakuje. Často sa jej stávalo, že keď myslela na jedno, hovorila z cesty a potom to takto dopadlo. Momentálne jej myseľ okupoval Lloyd. Premýšľala čo asi práve robí a či mu chýba tak veľmi ako on jej. Či sa náhodou na ňu nehnevá, že ho nechala v štychu v zrube Herma. Dúfala, že sa na ňu nebude hnevať. Prísť o Lloyda by pre ňu bolo zničujúce a viac bolestivé než akékoľvek rany od príšer tu v lese.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 24
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 5:06 pm
Dívka se na mě obrátí a opáčí mi pozdrav tak rychle, až se pozastavím nad myšlenkou, zda mne nemohla již delší dobu nenápadně sledovat. Ono to tak sice nevyhlíželo, ale kdo ví, jaké finty má schované v rukávu. Tady už by mě nejspíš nemohlo nic tak docela překvapit, vzhledem ke všem těm chvatům a kletbám, se kterými se potkávám na každém rohu. Ne, že by snad byli směřovány na mě, ono stačí jen zpovzdálí sledovat, jak se nějaký nezkušený táborník snaží proměnit spolukmenovce v žábu, a jste poučeni a udiveni po zbytek dne. Nakloním hlavu krapet na stranu a zahledím se na dívčí rty v očekávání, že mi odpoví na otázky. Její první věta je velmi strohá, či-že se vlastně nejedná ani tak o větu, jako slovo. Jsem. Dobře, to by mohlo vyznačovat spousty věcí. Třeba o mně skutečně nemá vysoké mínění a za více než jedno slovo jí nestojím, na druhou stranu jí to však nemůžu mít za zlé, já sám ze sebe toho taky nikdy moc nevypáčím.
„A to ti to nevadí?" zeptám se a pokroutím hlavou, opravdu jsem nečekal takovou přímou odpověď. Možná jsem tu dívku vážně podcenil a patří mezi zkušené bojovnice, tady vlastně jeden nikdy neví, jestli ho dřív prostřelí šíp a nebo sejme kletba. Ve finále nezáleží na svalech ani zbrani, vždycky se najde něco, v čem ten člověk vyniká. Zrak mi sklouzne z její tváře až k rukám, ve kterých se podezřele zaleskne nějaké ostří. Dýka, možná nůž? Jistě, že sem nešla neozbrojená. To by musela vskutku nesnášet svůj život, aby něco takové zkusila, i když ví, jak nebezpeční tvorové se tu pohybují. Vzhlédnu zpět k jejím rtům a napřímím se. „To možná ano, jenže..." zarazím se. Jenže co? Vždyť má pravdu, nejsem o nic lépe vyzbrojený než ona a ani doprovod jsem si nepřinesl. Dokonce i ten její nůž je víc než moje tužky, s těmi bych nejspíš ani oko nikomu nevypíchl, natož pak chránil něčí život. Svůj život, k tomu všemu. Na tréninky sice docházím pravidelně a pěstmi se ubránit dokážu, pochybuji však, že by to tu bylo něčemu platné. Drápy vs. pěsti? Ne, díky. „Máš pravdu," vydechnu poraženecky a krátce pokrčím rameny. Nemám důvod zapírat nebo lhát, kolik granátů si v tom batohu vlastně nesu. I kdyby tam nějaké byly, stejně by mě harpyje roztrhaly dřív, než bych ten zip vůbec povolil. Poslední dobou se seká čím dál tím víc. Ale to se není čemu divit, když ten batoh vlastním už tak milion let.
Když se dívka zatváří tázavě po tom, co se ujistím, zda je tábornice, sám se lehce zarazím. Vzpomínka na kentaury - tak se říká těm koňolidím, což jsem si jen tak mimochodem dobrých několik měsíců nebyl schopný zapamatovat - mi vyvstane na mysl a já se nakrátko pousměju. „Myslel jsem, zda nejsi jedna z těch... těchto, no, nadpřirozených. Nebo třeba instruktorka nebo tak. Ale na instruktorku jsi asi moc mladá," zhoupnu se na patách zastrčím ruce do kapes od tepláků. Špatně mi ta slova přechází přes jazyk, pořád tomu ani za mák nevěřím. Nesmysl, že by nadpřirozeno existovalo. Tohle je jen divné místo s potrhlými lidmi a já mám halucinace, nic víc. „Cas..." Přimhouřím oči. Carson," vyzkouším si to jméno na jazyku a krátce kývnu. Doufám, že jsem to správně vyslovil, občas mi slova dělají problém, přeci jen, mnoho hluchých po naučení se znakové řeči přestane mluvit úplně. Já v tom, na rozdíl od většiny, pokračuju hrdě dál, ačkoli to někdy nejde přesně podle mých představ. Ale tak, co se dá dělat. Snažím se, to se cení. I když jediný, kdo to vlastně může ocenit, jsem já sám. „Calix," představím i sebe a přesunu se přímo před ni, aby se nemusela otáčet. „Jak dlouho už jsi v táboře?" napadne mne další otázka a já si sundám batoh z ramen a položím jej do listí vedle sebe. Už mě nebaví ho pořád vláčet a kromě toho si nemyslím, že bych se měl v nejbližší době pakovat a mizet pryč.
avatar
Huntress of Artemis
Počet postů : 6
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 8:09 pm
Na moment zapremýšľala. Vadí? Nevadí? "Nie. Prečo by mi to malo vadiť?" Ešte pred pár mesiacmi by bola na smrť vystrašená, keby jej niekto povedal, že ju tu môže napadnúť akási polozoschnutá harpyja. Vlastne by si to ani len nevedela predstaviť. Teraz sa však cítila sebavedomá a istá. Prispieval k tomu aj fakt, že v prstoch ešte stále žmolila rukoväť vrhacieho noža. Skutočnosť bola ale taká, že ak by ju aj nejaká harpyja či podobné stvorenie prepadlo, šance k jej výhre by boli skoro mizivé. Carson a jej drobný nôž boli asi tak smrteľné ako nafukovacie kladivko. Vtipné na tom stále bolo to, že aj tak sa nebála túlať sama po lese a sebavedomím skoro prekypovala. Bolo zvláštne čo s ňou urobilo členstvo medzi lovkyňami.
Potešene sa usmiala, keď na jasnú poznámku uznal pravdivo. Ako keby mal na výber inak. Aj tak ju potešilo, že jej priznal pravdu. Asi ako každú ženu, len tak pomimo. Oni to proste mali rady. Obzvlášť Carson. Zo všetkého mala najradšej, keď jej neprotirečili, nehádali sa s ňou, uznali jej za pravdu a prinajlepšom ešte aj urobili po jej, bez rôznych námietok a poznámok. Raj na zemi. Aspoň teda pre ňu. Ešte keď je táto scenéria sprevádzaná porazeneckým povzdychom. Hotové nebo. Nepotrebovala si nič dokazovať. No jej ego to poláskalo aj tak. Chlapec čo priznáva žene pravdu. Nemôže byť snáď nič krajšie. Možno len nové violoncello.
Jej nechápavý výraz nezostal nepovšimnutý a dostalo sa jej vysvetlenia. Najprv chápavo prikývla na znak, že už rozumie prečo sa pýtal a hneď vzápätí začala krútiť hlavou opačne aby mu dala najavo, že rozhodne nie je žiadna mýtická postava ani zamaskovaná trojhlavá príšera alebo niečo podobné. "Som len táborník." Utvrdí ho naposledy. Síce si nebola moc istá či sa dajú Artmeidine lovkyne považovať za táborníkov. Držali si od ostatných mierny odstup. Občas jej to prišlo, že to tu bolo ako v tých amerických filmoch, kde sa hlavná hrdinka dostane na univerzitu a má si vybrať do akého gréckeho domu a k akému sesterstvu sa pridá. Len s tým rozdielom, že tu si to nevyberiete, tu to vyberie vaša krv za vás. Nech to znie hoc ako dramaticky. To k tomu neoodeliteľne patrí. Krv, či osud. Nazvite si to ako chcete. Stále to bolo jedno - Na výber ste v podstate ani nemali. Jednoducho vás hodili do zrubu podľa nálepky, ktorá predstavovala meno vašeho rodiča.
Sledovala ako jej chlapec neprestajne pozerá na pery. Znervóznela. Uvažovala prečo to robí. Keď to robili chalani na škole, bolo to preto, že jej tým chceli dať najavo, že ju majú v pláne pobozkať. Mal to v pláne aj on? O tom, že jej vlastne odčítal z pier sa dovtípila až vo chvíli, keď sa snažil zopakovať jej meno. Najprv neúspešne ale nakoniec trochu zlomene ho vyslovil. Prikývla. "Presne tak. Nevedela som, že nepočuješ." Utvrdila ho v správnosti pričom prehnane artikulovala aby jej mohol odčítať lepšie. Začala tak rozprávať už všetko. Mala zrazu pocit, že musí. Samozrejme, že jej nedošlo, že doteraz jej všetko rozumel aj bez toho. Len si to tak spojila.
"Iba krátko." Odpovedala mu na otázku bez okolkov a sledovala ho ako si pokladá ruksak do trávy pri nohy a sadá si pri ňu. "Od tohto mesiaca. Vlastne sme tu úplne noví." Hovorila v množnom čísle. Neuvedomila si, že Calixovi zrejme nie je jasné, že prišla aj s bratom. Doplo jej to až po pár sekundách. "Ja a môj nevlastný brat. Lloyd." Jeho meno spomenula len pre prípad, že sa s nim už stretol. Možné to predsa bolo. "Nezdá sa, že by si tu bol varený pečený ani ty." Nadhodila. "Len hádam." Dodala pri prípad, že je tu už dlho. Niekto by sa možno urazil. Nikdy nepremýšľala nad tým, aký by mali jej poznámky dopad ešte pred tým než ich vysloví. Hláška - len hádam - bola preto v jej repertoári omielaná dosť často.
"Chystáš sa preč?" Opýtala sa ho mierne zvedavo. Myslela si, že tábor opustiť bez povolenia nesmú a nemyslela, že by ho práve on mal. K otázke ju zviedol jeho ruksak, ktorý sa momentálne povaľoval na zemi pri jeho nohách.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 24
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sun Aug 26, 2018 9:13 pm
Mírně svraštím obočí a zavrtím hlavou. „Já nevím. Ne každý chce riskovat svůj život," prohodím jen a zkřížím si ruce na hrudi. Buď se mi to zdá, nebo je na světě každým dnem více sebevrahů a lidí postrádajících pud sebezáchovy. Nevím, jestli je jí to vskutku tak ukradené, nebo má takové množství sebevědomí, že věří, že si na ni monstra netroufnou. A když už ano, dokáže je skolit sama. Těžko říct, do hlavy jí nevidím, ačkoliv občas bych si to přál. Lidem okolo sebe se odjakživa snažím porozumět, ovšem ne vždy se mi to daří. S mocí číst jejich myšlenky by to bylo zaručeně efektivnější, ale to už plácám nesmysly, že? Vážně, co je s tímhle místem? Proč začínám bláznit čím dál víc?
Zatřesu hlavou, abych vyhnal nechtěné myšlenky, a znovu se zadívám na svoji společnici. Na její potěšený úsměv nijak nezareaguju, přestože mě zajímá, co ji na mých slovech tak nadchlo. Ale co čekat, že? Holky. Těm jeden nikdy pořádně neporozumí. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu, nechci se dostat do míst, kde bych se střetl s nepříjemnými vzpomínkami. Lepší nevzpomínat. A moc nepřemýšlet. Avšak to není tak snadné, když mě vlastně z myšlení nemůže vytrhnout žádný zvuk. Nic. Prostě jen já a moje svědomí. Paráda.
„To jsem rád," poznamenám poněkud odlehčeně na její zmínku o tom, že je pouze tábornice. „Ale kdyby se někdo ptal, nic jsem neřekl," dodám ještě s nepatrným úsměvem, snad, abych neurazil Cheiróna a partu dalších... eh... podivných lidí. No comment. Mezi mnou a dívkou vznikne chvíle ticha - hah, ne, že by tomu pro mě doteď bylo jinak - a já si všimnu jejího zkoumavého výrazu. Nad čím asi přemýšlí? Udělal jsem něco, o čem bych nevěděl? Ani by mě to nepřekvapovalo. Povzdechnu si a sám lehce znejistím, nebyla to chyba navazovat konverzaci? Kdybych se kolem ní prostě propletl a zmizel, všichni bychom si ušetřili námahu. Nemluvě o tom, že... Ztuhnu. „Cože?" vyhrknu a zadržím dech. Jak to, že to poznala? Jak poznala, že neslyším? To jsem tolik zíral? Sakra, určitě jo. Měl jsem dávat větší pozor. Ucuknu pohledem a zaměřím se na neurčitý bod nedaleko v trávě. „Nevím, jak tě to napadlo," vyřknu co nejnepříčetněji dovedu a skousnu si ret. Je jasné, že už jí to nerozmluvím, ale alespoň to musím zkusit. Nechci, aby se to o mně rozkřiklo. Doteď to v táboře nikdo nevěděl a najednou přijde ona a... a všechno zkazí. Asi jsem měl dávat větší pozor, více se rozhlížet kolem sebe, otáčet se za "zvuky" přírody, hrát lepší divadlo... Ale co teď s tím? Nezbývá, než doufat, že na to zapomene. Podívám se zpět na ni.
„My?" naznačím nechápavě a povytáhnu obočí, ale nemusím na odpověď dlouho čekat. Asi si sama uvědomila, co řekla. „Aha," kývnu. Poznámka o tom, že je to bratr nevlastní, mě přivede na myšlenku, zda již není určená a nemluví o nějakém svém spolukmenovci. Krátce se odmlčím, nejist tím, zda je zrovna nejvhodnější se na to zeptat. Ale co, víc už se zkazit stejně nemůže. „Nevlastní bratr? Myslíš tím, že už jsi určená, nebo...? Otázku nechám tak nějak nedokončenou a ohlédnu se stranou. Snažím se na její rty hledět jak nejméně jen to lze, ale neumím předpovídat budoucnost. Nepoznám, kdy se rozhodne začít mluvit a kdy nikoliv, a tak se dříve nebo později musím podívat zase zpátky. „To je docela pravda," uznám a zapřu si ruce o kolena. „V prosinci to bude rok... Stejně se mi nechce věřit tomu, že to tak uteklo," dodám ještě tlumeným hlasem a vzhlédnu ke korunám stromů. Les umí opravdu skvěle klamat. Člověk by ani neřekl, že se jedná o nebezpečné místo. Teď, když tu žádná nestvůra - doufejme- nečíhá, vypadá to dosti mírumilovně. Nasaju nosem čerstvý vzduch a vrátím pohled zpět ke Carson. „Jak tě to napadlo?" následuji její pohled směrem k batohu a pak chápavě kývnu. „Ne, šel jsem se jen projít. Ve srubu je na mě moc... plno." Ušklíbnu se.
avatar
Huntress of Artemis
Počet postů : 6
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Mon Aug 27, 2018 12:22 am
Aké príhodné, že Calix poznamenal práve, že nie každý chce riskovať svoj život. Carson nikdy neriskovala. To nemala v povahe. Ona bola skôr zástancom istoty. Čo sa vlastne práve trochu bije, keď sa nad tým človek zamyslí. No na druhej strane, nemala v úmysle zatúlať sa až tak hlboko. "Myslela som si, že chodím len po okraji." Uznala tichšie, porazeneckým tónom. Za krátky moment si ale uvedomila, že on to nerozozná a vlastne je jedno ako rozpráva, pretože nepočuje ani hlásku. Zamyslela sa nad tým, aký asi musí byť život v nekonečnom tichu. Snažila sa predstaviť si samú seba v jeho pozícii, no niečo také si človek len tak predstaviť nevie pokiaľ to neokúsi na vlastnej koži. Preto si snažila spomenúť na chvíle, kedy hrali nejakú hru pri ktorej nepočula a ako sa cítila vtedy. Na chvíľu nepočuť bola zábava. Nedokázala to porovnať a tak to nechala. Radšej sa vrátila mysľou k svojmu novému spoločníkovi. "Neriskujem nič." Namietla mu veľmi rázne, ale potom jej došlo, že ani to nemalo efekt, aký by to malo, keby nebol nepočujúci. "Nie som neozbrojená." Namietla opäť. Spoliehať sa však na jeden nôž bolo z jej strany viac než naivné. "A teraz si tu ty." Dodala, ako keby počítala s tým, že sa pri nej niekto objaví, kto by jej v prípade núdze pomohol a zakročil. Síce ho nepoznala a nevedela aký je zručný v boji, dovolila si využiť jeho prítomnosť na danú poznámku. Myslela ju však skôr ako vtip než serióznu námietku. "Dvaja na jednu príšeru. To znie hneď lepšie." Priliala ešte do kotla. Akoby nestačila jedna hlúpa a irelevantná poznámka. To by nebola ona ak by si neodpustila aj druhú. Drala sa jej z jazyka jedna radosť a ona nie a nie zadržať ju.
Rukou naznačila akoby si zamkla ústa a neviditeľný kľúčik zahodila za seba. Bol to prísľub, že nikomu nič nepovie. Bolo to asi zbytočné, pretože už teraz tak úplne nechápala prečo to urobila a čo vlastne bolo také hrozné na tom, aby to nikde nespomínala. Každopádne, nespomenie to nikde. Dokonca zabudla začínať, čo má nespomínať. Boli to len také prázdne slová a gestá. Ona by to nazvala zdvorilostným rozhovorom. Presne to by to vystihovalo. Keď dvaja neznámi ľudia, čo sa práve stretli len tárajú jedno cez druhé, nič hlboké či zmysluplné...
Mierne ju vyplašil, keď poskočil prekvapene na pníku. Nečakala, že by to nečakala. Prejavy jeho hluchoty boli viac než očividné. A možno to len vnímala viac, pretože čas života strávila s niekým, kto trpel na niečo tiež. Bola to iná diagnóza, no aj tak vedela rozoznať, keď s človekom nebolo všetko úplne v poriadku. "Buď ma chceš pobozkať. Čo ti rozhodne neodporúčam." Začala s vysvetľovaním, ako jej to len mohlo napadnúť a pre istotu dodala výstrahu. Nebol to ale celý príbeh a tak pokračovala..."Alebo mi odčítaš z pier. Čo si myslím, že je reálnejšie." Pousmiala sa zmierlivo. On jej to už z hlavy nevytlčie a o opaku nepresvedčí. Keby nespravil tú drobnú chybu, ani by jej to nenapadlo. Rozprával ako keby počul. "Nepovedala by som, že nepočuješ. Skoro by som to ani nespoznala." Nepriamo ho pochváli.
Na otázku o jej určení iba trpko odpovie. Celá tato záležitosť s priznávaním sa bohov, ktorý poloboh je ich bastard jej prišla pritiahnutá za vlasy a nechutná. Možno len preto, že jej sa zbavili a nestarali sa o ňu hneď, keď sa narodila. K biologickým rodičom mala odpor, netúžila vedieť kto je jej matka či otec. "Nie som určená." Skoro ju striaslo od nechuti. Predstava, že by mal niekto ukázať na ňu prstom a dať jej nálepku, ktorú si sama nevybrala jej prišla až moc násilná a nespravodlivá. "Pridala som sa k lovkyniam." Ozrejmí mu fakt, ktorý mu zrejme vysvetlí celú situáciu. A možno ani nie. "Brata adoptovala moja nevlastná mama." Tak až teraz. A to mu muselo stačiť. Rozpovedať mu svoj celý životný príbeh ešte nemienila. Na to mu nedôverovala natoľko. To si prv musel zaslúžiť. "Rok je dlhá doba." Povie skôr pre seba, než aby na to musel vôbec reagovať. "Takže ty už si...určený." To slovo sa jej spod jazyka dralo ako z chlpatej deky. Pomaly a s veľkými ťažkosťami.
Na otázku mu ani nemusela odpovedať. Hneď to urobil za ňu. "Chodíš sa prejsť s plným batohom?" *No, ľudia sú rôzny.* Dodala v duchu sama pre seba, avšak aj tak jej to prišlo divné a upodozrievala ho, že to nebol jeho jediný zámer. Taká však proste bola. Ľuďom verila len ťažko, najmä keď veci vyzerali inak, než sa zdali.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 24
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Mon Aug 27, 2018 2:36 pm
„Tak to jsi se spletla," prozradím povzneseným tónem, aby to nevyznělo jako obvinění či urážka. Nemám potřebu si lidi dobírat, taky se mi občas stane, že se zahledím do svého světa a přestanu vnímat, co se kolem mě děje, a jak dlouho už jdu.  Inu, dnes jsem si sice dával na cestu dobrý pozor, ale ani tak jsem pořádně netušil, kam se chci ve finále dostat. Chtěl jsem jen vypadnout ze srubu, uniknout někam mimo civilizaci a pokud možno si i něco málo nakreslit. Představa mě, jak někde posedávám pod stromem a kreslím bublající potůček, mi připadala nadmíru lákavá. Teď tomu však byl konec. S dívkou po boku bych se neodvážil ani vytáhnout skicák a riskovat, že zahlédne nějakou z mých kreseb. Natož se pak ponořit do črtání na poslední prázdné stránky. Rád zůstávám svým stylem tajemný a neupozorňuju okolí na svoje záliby, a už zcela ne na něco jako je má minulost či handicap. Proto mě tolik vyvede z míry, když dívka pozná moji hluchotu. Lidé se k neslyšícím vždycky chovají jinak než k ostatním, což prokáže i sama Carson, když hned po onom odhalení začne nepřirozeně moc otevírat ústa. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to její snaha o správnou artikulaci neusnadňuje. Ovšem, že je to tak lepší. Každá hláska je daleko výraznější a já si nemusím žádná písmena domýšlet. Ale o to právě jde. Nechci, aby se ke mně lidé chovali, jako bych byl nenormální a potřeboval nějaké úlevy. Nepotřebuji ničí pomoc, ani lítost. Sluchově postižení se většinou zapojují do kolektivů se stejně znevýhodněnými lidmi. Dorozumívání pomocí znakové řeči je pro nás daleko snadnější, chápeme tak význam každého slova i vtipu a můžeme si pohodlněji povídat. Znám to ze sirotčince, ačkoli tam nás učili vlastně obě cesty. Já byl vždycky bojovník, a proto myslím, že není divu, když jsem se vydal po té těžší cestě. Odezírání a mluvení. Netuším, jak jsem se k tomu vlastně rozhodl. Nejspíš jsem si chtěl dokázat, že nejsem od ostatních odlišný a dokážu se přizpůsobit i jejich společnosti. Každopádně, přál jsem si, aby se nikdo o mém problému nedověděl. A teď se to zhroutilo. „Přesně tohle jsem nechtěl," zamumlám dotčeně a krátce zakroutím hlavou. „Tu šarádu. Nepotřebuju, aby mi to někdo ulehčoval. Poradím si sám." Můj tón hlasu se změní o sto osmdesát stupňů a já nabudu touhy od sebe dívku odehnat. Dostala se moc blízko, ví toho až moc. Pevně si složím ruce na hrudi, jako bych se tím snad chtěl ochránit, a zvednu se ze svého místa s cílem získat mezi námi nějaký rozestup. Snažím se uhýbat pohledem, ale kvůli odezírání k ní vždycky na moment zase shlédnu.
Při řeči o monstrech a lesu se trochu zklidním, pomůže mi to se odreagovat od situace. „Proč jsi si tak jistá, že neriskuješ? Jak jsi sama řekla, jsi tu sama..." Nechápu, jak si někdo může myslet, že má vše pod kontrolou. Když se nad tím tak zamyslím, život je riskem sám o sobě. Je to jeden velký risk. Občas bere, občas dává. Nakonec to vlastně vůbec není v našich rukách. Mírně nakrabatím obočí při jejím mínění, že tu jsem přece taky. „Neměla bys spoléhat na to, že jsou všichni na tvojí straně. Mohlo by se ti to vymstít," brouknu neutrálně, ani ne tak, že bych ji chtěl poučovat. Spíš to prostě jen prohodím jako nějaké svoje motto. Shodou okolností to trefila, v případě problému bych jí dozajista pomohl, to ovšem nemusí platit u všech. Kdyby byl na mém místě někdo jiný, mohlo by být vše úplně jinak. K poznámce o dvou na jedno monstrum neřeknu nic, jen po ní hodím takový zkoumavý pohled.
Její následné gesto mě udiví. Netuším, jestli mě tím chce ztrapnit nebo ujistit, ale povede se jí spíš to první, a mně se přes tvář přežene stín. Já přece nepožaduju, aby mi tu začala něco ukazovat. Stačilo by to říct. Ale asi už je na to pozdě. Jak jsem říkal, na hluché se vždycky všichni dívají jinak. Povzdechnu si a krátce přikývnu, hádám, že po ní nemůžu chtít nic víc. Jako slib mi to bude muset stačit. Snad to myslela vážně a nikomu nic neřekne.
„Zadrž, to vážně nemám v plánu," pronesu nad tím polibkem a protočím očima. „Nikdo to ještě nepoznal," připustím krapet sklíčeně na její následná slova, vážně jsem si věřil, že mám lepší herecké schopnosti. Při myšlence, že ji napadlo, zda ji nechci políbit, se oklepu. Jestli si tohle zatím mysleli všichni, je to se mnou horší, než jsem čekal. Musím mít vskutku zajímavou reputaci. A nebo už snad někomu došlo, že bych mohl odezírat? Jen měl strach mi to říct s domněnkou, že se mne dotkne, když to přizná? „To je taky účel, víš," zabrblám na její poznámku, že by to téměř nepoznala. „A prosím, už o tom nemluvme," vyzvu ji syčivým hlasem. Asi mě chce povzbudit, ale spíš to zhoršuje. Nesnáším tohle téma hovoru. Já a moje postižení. Jako kdyby snad na světě nebyly důležitější věci.
Konverzace se konečně posune dál a já se opřu zády o nejbližší strom, abych měl lepší stabilitu a mohl mírně uvolnit nohy. Možná to nevědomky dělám i proto, že si tak připadám více chráněný. Začnu si ji detailněji prohlížet, abych se lépe vžil do jejích emocí. Na má slova o určení se na moment zatváří tak  nějak podivně, a já si zkusím vydedukovat, čím to je. Že není určená? Mohla by být naštvaná kvůli tomu? Krátce kývnu na její slova o lovkyních a nevlastní matce, nic mi do toho není, ptal jsem se jen ze zvědavosti. „Jak pro koho," opáčím ohledně roku vcelku nezávazně. K překvapení všech mi to tu uteklo jako voda. Možná to bude tím, že se cítím uvězněný jak venku tak tady. Nikde nemám domov v pravém slova smyslu. Malý byt a pár spolupracovníků, nebo srub a hromada puberťáků. Nevidím v tom takový rozdíl. V následné chvíli udiveně povytáhnu obočí a pak se pobaveně, lehce ironicky zasměju. „Já a určený? Ne, v žádném případě," vyvrátím její teorii a podívám se směrem k nebi. „Já tam žádné rodiče nemám. Vlastně nikdo z nás. Jsou to nesmysly," hlesnu umíněně a opřu ruce o strom za svými zády. „Nic v tom batohu nemám, jen pár... hloupostí." Odmávnu to stranou. Nebudu se jí chlubit svými záměry ohledně kreslení. „Tvůj bratr je taky "neurčený"?" Kouknu jí do očí, ale hned zase uhnu.
avatar
Huntress of Artemis
Počet postů : 6
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Aug 31, 2018 9:04 pm
Napriek jeho výrazu jej jeho poznámka aj tak prišla akosi útočná a ona okolo seba vystavala ešte väčšie bariéry než mala doteraz. Keby jej to povedalo nejaké dievča, zrejme by to bola úplne iná situácia. Len to, že Calix bol chlapec, muž, sama nevedela, koľko by mohol mať rokov. Nevyzeral príliš staro, no podľa vzhľadu ho neradila ani k tým mladším táborníkom. Zrejme, najmúdrejšie bude usúdiť, že sú rovesníci. A keby bol starší, možno by mala aspoň štipku rešpektu, no takto? Ani za zrnko. Muži boli jednoducho hrozný, necitlivý, divný a nestáli ani za pohľad. Poväčšine. Keď stáli, tak boli ešte hlúpejší, než tí čo vyzerali priemerne. Možno sa len ona stretla práve s takými, ktorý túto teóriu vytvorili a zároveň potvrdzovali. Automaticky však začala po čase hádzať všetkých do jedného vreca nehľadiac na to, aký v skutočnosti chlapec bol. A Cal si zrovna nedopomohol. "Nehovor, Sherlock." Oborene založila ruky na prsiach ako keď trucuje malé dieťa. Cítila sa akosi ublížene. Áno, ublížil jej egu. To bol ten problém. Hocikoľko rán, úderov, modrín, to všetko by zniesla...ale nie útok na jej ego. Darmo, že on to tak nemyslel. Už bolo vykonané.
Situácia medzi nimi začala byť napätá. Ona sa urazila skôr. Calix nemal nárok na urážanie sa. Veď ona mu chcela len dobre. Podvedome by to robila tak či tak. Bola na to už zvyknutá. Uľahčovať ľuďom s postihnutím a chorobou život...Starala sa chápavo o jej brata. Znášala Martinusa kedykoľvek sa dostal do vedenia. Na hnusné reči a odmietanie pomoci bola vlastne zvyknutá. Naučila sa, že najlepšie je neprotirečiť a nevzpierať sa. Lepšie je hrať hru po ich. Mykla plecom. *Tak nech je po jeho.* Pomyslela si a v duchu si odfrkla. *Nevďak vládne svetu.* "Ako chceš." Zamumlala popod nos, ešte stále nespokojná.
Prišlo jej to, ako keby sa do nej stále navážal. Začalo jej byť jeho vypytovanie nepríjemné ale odpovedala mu aj tak stále. "Čo by sa tu len mohlo stať?" Spýtala sa ako rečnícku otázku. Odpovede jej boli jasné. Nejako však stále naivne verila, že ak by na ňu zaútočila príšera, už by sa jej vedela vyrovnať, možno ju omráčiť a utiecť, pri väčšom šťastí dokonca aj zabiť. Každopádne, útek to vždy istil. "Nie si na mojej strane?" Opäť sa opýtala skôr ako rečnícku otázku. Mal pravdu, predpokladať, že sú všetci na jej strane bolo opäť...naivné. Ale taká ona už raz bola. Nad vecami sa nezamýšľala príliš do hĺbky, nepredpokladala ani niečo iné, než to, že ak je aj on táborník, automaticky to znamená, že je na jej strane. Pritom ona nebola na jeho. Ak by prišlo na lámanie chleba, zutekala by. Chvíľu by bojovala, no keby videla, že rozumnejšie je utiecieť, utiekla by, bez akejkoľvek hanby. Nech si poradí sám. Nezaslúžil by si jej pomoc. Keď tak nad tým popremýšľa, zistí však, že pravdepodobne by to bolo opačne. To ona by potrebovala jeho pomoc už len vzhľadom na to, koľko dlho pobýva v tábore a koľko tréningov má oproti nej za sebou. Svoj postoj aj napriek tomuto nezmenila. Nepriznala by nikdy, ani vo sne, že chlap má niekedy pravdu.
Úľavou si vydýchne, keď jej potvrdí, že nemá v pláne ju bozkávať. Pocit cudzích pier pritisnutých na tých jej jej prišiel zrazu podivne odpudivý a najmä nehygienický. Nepatrila k tým germofóbnym pošukom, ktorý mali strach z každej baktérie, preto bolo pre ňu samotnú divné, že toto bola jedna z asociácií, ktoré sa jej vynorili v mysli pri myšlienke na bozk."Nikto nie je ako ja." Pyšne nadhodí a aj keď to ako pochvalu zrejme nemyslel, ona sa pochválila a urazený pocit nahradil pocit spokojnosti so samou sebou. "Fajn." Pristúpila v krátkosti na jeho požiadavku, aby o tom viac nehovorili. Zrejme s tým nebol tak v pohode. Ale to si len ona myslela na základe toho ako by to brala ona. Závidela by počujúcim. Bezpochyby, túžila by počuť všetko, každý zvuk, hudbu. Počula, že hluchý počuje hudbu cez zvukové vlny, no nevedela si predstaviť aké to je. Zrejme o ničom. Minimálne to usúdila Carson. *Ale stále je to lepšie než nič.* Pripomenula si.
Ironicky podtón v jeho ďalších vetách nešlo prepočuť. *Nikto?* Neveriacky jej preletí mysľou. "Žiješ tu už rok a stále tvrdíš, že je to len blud?" Potrebovala sa utvrdiť aj keď sa vyjadril dosť jasne. Batoh nakoniec nechala batohom. Nebude predsa riešiť nezmysli. Nech si ide kam chce. Ona ho nestrážila predsa, nebola jeho pestúnka. A možno vážne tvrdil pravdu. Snažila sa mu veriť. "Neviem." Prizná trochu zronene. Bolo jej ľúto, že o bratovi za posledných pár týždňov nič nevedela. "Asi ešte stále hej." Usúdila. Ak by bol určený dopočula by sa o tom. Určite. V tábore kolovali reči rýchlejšie, než svetlo. "To by si ho mal vidieť u Herma." Uvedomila si, že sa asi aj stretli, len o tom nevedeli. Možné to bolo, koniec koncov u Herma sú všetci, ktorí nie sú učený.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 24
Age : 19
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Sep 01, 2018 2:32 pm
Všimnu se, že výraz její tváře se poněkud změní, stejně tak jako postoj těla. Možná, že má slova přece jen vyzněla urážlivě, ačkoliv to rozhodně nebylo mým záměrem. Ztichnu. Přemýšlím, co k tomu říct, abych z toho vyplaval. Ale co kdyby ji další zbytečné fráze rozhodily ještě více? Ne, vážně nemám zapotřebí si v Táboře vytvářet nepřátele. Už teď se mi to částečně povedlo, vidím, že příliš sympatií ke mně dívka nechová, ale proč zbytečně šťouchat do vosího hnízda, že? Budu mnohem raději ten neviditelný, divný, kterého nikdo nepovažuje za přítele ani nepřítele a nemá tedy nutkání k němu nijak výrazně promlouvat, natož ho pak vyhledávat u snídaně, obtěžovat při trénincích nebo považovat za součást své rodiny. „Tak jsem to nemyslel," řeknu jen k té poznámce a střelím po ní jemnějším pohledem. Kdo ví, zda je tím situace zažehnána, nebo se Carson rozhněvá na plné obrátky. Tak či tak do toho nehodlám znovu rýpat. Občas lepší všechno nechat jen tak být. Komu záleží na tom, co nějaký tichý a nevýrazný kluk prohodí? Určitě na naše setkání zanedlouho zapomene.
Naše situace se vystřídaly ve chvíli, kdy do mne začala Carson hučet slova o hluchotě. Já se nikde neprosil o to, aby mě ostatní litovali. Tak proč to nikdo neumí pochopit? Na mysl mi vyvstane vzpomínka na sirotčinec, kde bylo vše daleko jednodušší. Všichni na tom byli obdobně, nikdo si nikoho nedobíral ani ho nelitoval, minimálně tedy ne kvůli jeho genetické vadě. Jistě, že šikana se najde snad v každém společenském středisku, vždycky jen v o něco jiné formě, ale tak už to na světě chodí. Já osobně to zcela nesnáším. Ovšem, když proti tomu bojuje jeden člověk ze sta, žádný světový převrat s tím neučiní. Inu, tak co. Lepší něco, než-li nic.
Do dalších debat, ať už ohledně mého postižení či nebezpečnosti lesa, již se nepouštím. Zůstanu mlčky stát, místy hledím do země ke svým nohám, jindy zase do očí dívky. Tak či tak se dalším rozhovorům vyhýbám. Z Carson vyzařuje odpor a nedůvěra, které v jistém slova smyslu chápu i nechápu zároveň. Snaha o uklidnění dívčina chování je ta tam, a já už v duchu jen prosím, abych mohl co nejrychleji opustit její blízkost. Proberou mě až její slova o roku, ale odvaha pustit se s ní do křížku mi nevydrží dlouho. Ne, že bych měl strach ji proti sobě poštvat. Hold jsem v tom neviděl žádný smysl, nic, co by mě mělo těšit, po čem bych měl prahnout. Prostě jsem chtěl, aby na vše zapomněla, a každý jsme šli vlastní cestou. „Je to jen můj názor, nemusíš mě brát vážně," zamrmlám a myknu rameny. „Některé věci čas nezmění," doplním, ale je to nejspíš tak tiše, že pochybuji o tom, že by to postřehla. Na to zvednu svůj batoh ze země a přehodím si popruh přes jedno rameno. Považuji to za dostatečně jasný důkaz toho, že se klidím z cesty. Věnuji Carson nic neříkající pohled a pokynu hlavou. „Doufám, že rozhovor zůstane jen mezi námi." Nečekám odpověď, spíš jí tím chci jen připomenout, co mi to vlastně slíbila. „Kdybych Lloyda náhodou potkal, řeknu mu, že ho pozdravuješ a máš se fajn," přislíbím s krátkým pozvednutím koutku úst. Myslím si, že to je to nejmenší, co jí můžu po našem ne zrovna příjemném setkání nabídnout. Pak už se jen otočím na patě a zamířím si to zpátky ke srubu.
Sponsored content

Re: Severní lesy

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru