Share
Goto down
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Apr 21, 2018 11:26 am
Riley, zcela zmatený záplavou slov, jen zaraženě koukal, div ne s pusou otevřenou dokořán. Konsternovaně zamrkal a vypravil ze sebe cosi na způsob ,,Eeh." Chaia na něj byla příliš rychlá. Nakonec se zachytil otázky, na kterou byla odpověď nejsnažší.
,,Je mi třináct." Ohradil se. Přitom se trochu narovnal, aby vypadal trochu větší a maličko se zamračil. Vzápětí se opět propadl ve zmatek, když ho strhl další vír apollónčiných slov. Proč proboha byla tak rychlá? Copak jí něco utíkalo? Takhle zběsilá rychlost určitě nemohla být prospěšná jejímu zdraví. Když zmínila lvy, poplašeně sebou cuknul. Přišel si celý nesvůj, nejen kvůli jejímu ohromujícímu tempu a obrovské šelmě v blízkém okolí, ale i kvůli nymfám, které takovouhle hrubost vůči stromům nenechají bez povšimnutí. A rozlícená nymfa dovede nadělat pořádnou paseku.
,,Ehm... Tohle bys neměla dělat." osmělil se poté, co se již druhý balónek rozprskl o stromovou kůru. Vážně se nechtěl dostat do sporu s lesními obyvateli..... S vousy a hrozivým výrazem ve tváři.
,,Tobě se to mluví..."Zamumlal si pro sebe, pokud možno tak, aby to neslyšela. Ona hrůzu ze lvů neměla. A ostatně asi ani z ničeho jiného. Nahlas se však opovážil pouze ospravedlnit svou neznalost. ,,Já moc... Historek... neznám. Obvykle jsem... zalezlý... a spím." vysoukal ze sebe. Přeletěl mezi stromy pohledem, hrůzou bez sebe, že uvidí bosou dívku s listím ve vlasech. Nebo ještě hůř, více dívek. To by byl rád, kdyby vyvázl. ,,A, ehm... Dryádám se tohle...nebude... Líbit.." opovážil se ještě ozvat, než za sebou zaslechl křupnutí větvičky. Bylo mu naprosto ukradené, co to bylo, on si dokázal představit jen obrovského zlatého lva s mordou od krve. V panice se otočil a mrsknul balónek patřičným směrem. Ke své hrůze zjistil, že cílem se nestal lev, existující ostatně pouze v jeho fantazii, ale dívka s původně zelenými vlasy, nyní přebarvenými na růžovo, šaty z jakéhosi neurčitého materiálu a korunkou z větviček. Během okamžiku se její tvář začala proměňovat v cosi děsivého, což už na vystresovaného Rileyho bylo moc. Zakymácel se, v pokušení omdlít, načež udělal krok dozadu.
,,P... pardon." pípl, než se rychlostí, jakou by u potomka boha spánku nikdo neočekával, rozběhl a zmizel mezi stromy. V uších mu přitom stále zněl dryádin vzteklý jekot a on se jen modlil, aby se Chaia neřehtala a pro své vlastní bezpečí zmizela po anglicku.
avatar
Daughter of Nike
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Tue May 01, 2018 4:53 pm
Jak v táboře plném extratalentovaných a vytrvalých lidí poznáte, jaká je vaše kondička? Chci říct, podle jakého kritéria můžete soudit? Nemůžete se rovnat ultrasilným Áresovcům, u kterých každý pohyb vypadá jako dopředu promyšlený, no zároveň svou běžeckou kariéru nemůžete stavět na tom, že porazíte nějaké Afroditino dítko při závodu. Ať už je to jak chce, Taly to bylo docela jedno. Běhala ráda a navíc potřebovala vypadnout od ruchu Tábora a být chvíli sama. Rozhodla se tedy pro to, co milovala nejvíce- dokonalé souznění s přírodou. Na svou trať si do uší nedala ani sluchátka s MP3, i když přímo umírala touhou po tom, aby při běhu slyšela hlas Harryho Stylese a jeho "Sign of times". Daleko radši teď poslouchala zvuky prozpěvujících ptáků, šumění lesa a křupání větviček pod nohami. Sluchátka měla pro jistotu s sebou v kapse, kdyby jí to náhodou omrzelo. O tom sice pochybovala, ale radši chtěla být vždycky připravena. Hned, jakmile doběhla do lesa, uvědomila si, jak strašně pohodlně se cítí. Občas si připadala spíš jako faun, nebo nymfa, než jako polobůh. Její drobounká postava cupitala přírodou, jakoby Taly byla snad víla a splývala s okolím. K tomu jí napomáhal outfit, sestávajíc z tmavě zelených kraťásků s bílými šňurkami a lemováním se žlutou značkou na stehni, zelené tričko s drobátkou žluti a černé tenisky. Taly se v tom cítila nadmíru pohodlně a uvolněně, ještě v nedbalém drdolu a s náramkem na ruce si připadala téměř jako doma na Zanzibaru. Tam chodívala běhat taktéž do lesů, volila stíny stromů a půdu prorostlou jejich kořeny mnohem radši, než slunečnou, písčitou pláž plnou lidí. Pobřeží ji sloužilo více jako místo konání společenských akcí pro tátu, nebo jako obyčejné povyražení s přáteli. Taky tam pomáhala malým želvičkám dostat se zpátky do moře, nebo jim stavila různé domečky a představovala si, že si je tam bude chovat jako mazlíčky. Jaké zklamání pro ni vždy bylo, když zvířátka přes noc utekly domů.
Po chvilce uzná za vhodné, že by možná bylo fajn to někde campnout, tak si vyleze na malou skalku poblíž, kde jen tak poslouchá zpěv ptáčků, v zvláštní poloze, kdy má jednu nohu ohnutou na zemi do L, druhou pokrčenou tak, aby jí mohla objímat rukami.
Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru