Share
Goto down
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Mar 16, 2018 12:16 am
"Proč by ti měla nějaká přiletět? A co by mělo přiletět? Nějaký pták? Nebo dryáda?" Začne se rozhlížet na všechny strany, nevědomá si toho, že mladík myslel něco jiného než obyvatelstvo severních lesů. V moderní době a zvláště frázích tolik typických pro pozdní dvacáté a jednadvacáté století se zkrátka neorientovala. Unikla jí toho hromada, když nějaký čas strávila v kasíně Lotus, odkud se vysvobodila teprve před rokem díky Apollónovi a jeho včasnému zásahu. Jinak by zdejší tábor strašila seschlá mumie namísto vcelku hezkého hipísáckého strašidla. "Měla jsem za to, že dryády nelétají," zamračí se po chvilce uvažování, kdy se pokouší dát dvě a dvě dohromady, ač jí z toho vychází kulatá pětka. Pokaždé, opravdu pokaždé. Po krátkém zdůvodnění, že ať je to jak chce, postará se o něj, si bojovně založí ruce v bok. "Ať je to co je to, nikdo ti nebude ubližovat." Trochu silná slova na někoho tak drobného, koho vítr odvane jedním fouknutím. Na druhou stranu se alespoň pokoušela tvářit jako malá bojovnice, která se jen tak něčeho nezalekne. Do doby, než bude čelit tváří v tvář příšeře, pak by patrně vzala nohy na ramena a utíkala nejbližší cestou do bezpečí. "Těch, co to umí se slovy, je málo. A básníků je škoda. I pěvců. A... vlastně kohokoliv." Po kratším rozmýšlení tak akorát usoudí, že by litovala každého, komu by bylo ublíženo.
Zvědavě přistoupí k Iskanderovi, zelenkavé oči upřené na něj. Působil trochu jako ztracené štěně, které si patrně každá dívka zde pokouší přivlastnit na mazlení a svěřování problémů. Nekonfliktní od prvního pohledu, odstrčený od těch hromotluků z jiných srubů. "Řekla bych, že takových je vás tu víc. A já... sama mám občas pocit, že sem nepatřím. Což je vlastně pravda. Jsem smrtelnice." Krátce pokrčí rameny, jako by se jednalo o neléčitelnou nemoc, s níž se zkrátka smířila. Také se s tím takto vyrovnala. "Jenom jsem měla dar vidět skrze... Mlha tomu říkáte, že?" Při svém obcházení kolem stromů se zastaví, oči upřené na mladého potomka Afrodity, takového pohádkového prince. "Mlhu. Už jako malá jsem vídala všechny ty příšery... nestvůry. V té době... No, tehdy byla doba trochu jiná, odlišná. Šířila se láska, nikdo nechtěl válku a v hodně hojném množství se užívaly drogy. Mému okolí přišlo normální, když jsem vídala ženy s kozlíma a kovovýma nohama. Nebo když měly křídla." Povzdechem okomentovala své dětství, které proběhlo už před hodně dávnou dobou. Jen pořád působila jako osmnáctileté trdlo, ne jako šedesátiletá babička, kterou ve skutečnosti měla být. "Já tu třeba zůstávám proto, že... bych se do vašeho světa nedokázala vrátit. Změnil se. A tady je mi dobře, i když jsem občas sama," tiše si posteskne, než rázně tleskne i s přískokem k Iskanderovi. "Ale dost o mně. Moc mě těší, Iskandere. Chceš... Chtěl bys být mím přítelem? Kamarádem?" Jako zvědavý pes nakloní hlavinku na stranu, až jí závoj světlých vlasů přepadne přes tvář a oči v podobě hebkého závoje ozdobeného několika tenkými copánky. Nesnažila se mu vlichotit, pouze hledala někoho, s kým by mohla případně trávit čas. Iskander se zdál velmi vhodnou volbou - měl podmanivý hlas při četbě a zdál se podobně opuštěný, nechtěný ostatními ve společnosti. S úsměvem mu tak nabídne packu pro případné stvrzení. Možná vyhlížela dětsky a trochu naivně, leč vše myslela upřímně z čistého srdce. Dívka jako Carly neznala špatné, nečestné myšlenky. Možná proto, že se jí samotné vždy příčily.
Přikývne jeho slovům, dryády byly pověstné svým pletením věnců. Mnohé ji toho dost naučily. "Projevují tak náklonnost. Nepřijdeš jim nebezpečný. Nejspíš proto, že básničkami se nedá podpálit les," zasměje se vlastnímu tvrzení, ač bylo hloupé a velmi dětinské. Co však slyšela o dryádách, jí dávalo vědět, že nemají rády, pokud jim někdo ničí přírodu. Chránily ji a tak si držely od těla kohokoliv, kdo zaváněl problémy. Několika krůčky přistoupí o něco blíž, nahlížejíc mu přes rameno, ač beztak nic nevyčte. Azbuka jí byla cizí podobně jako řada dalších jazyků, včetně francouzštiny, španělštiny a němčiny. Neznala ani jeden z nich, aktivně ani pasivně je nevyužívala. "Neznám to ani to. Ale ta báseň, kterou jsi četl... byla velmi... jak je to slovo? Poetická?" Možná. Možná řekla úplnou hloupost. Potřese hlavou, když se začne Iskander omlouvat. "O to nejde. Já tomu nerozumím. Ze školy si toho už moc nepamatuju. Ale mám ráda texty, kdy se snažíš něco vysvětlit. Kdy... v tom můžeš najít i něco víc, pokud se nad tím zamyslíš. Mám ráda hloubku. Takže asi... roma... Roma... tismm..." Čelo se krčilo pod tíhou pokusů vyslovit to jedno zatracené slovíčko, nakonec to celé s tichým povzdechem vzdá. "Asi ti musím připadat hloupá, co? Když to neumím ani říct." Typická blondýna v očích někoho nadprůměrně inteligentního. "Víš co? Čti, co by sis normálně četl, kdybych tu nebyla, platí?" S úsměvem do něj zlehka drcne ramenem, nohy přitažené k tělu, na kolenou položenou bradu.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 30
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Mar 16, 2018 10:48 am
„No, urážka, pichlavý obviňující pohled, při současné situaci v Táboře tak občas i facka.“ reagoval trochu bezelstně, neboť doteď nepotkal tak čistou duši, aby vůbec nevlastnila ponětí v těchto záležitostech. Schytal nejeden políček od vypuknutí davového šílenství, kdy skoro každý propadal naplno tíživé atmosféře obcházející kolem dokola, jako nejhorší nepřítel příčetnosti. Nezazlíval jim uvolňování napětí, jen mírně protestoval proti zvolenámu způsobu. Děti od Hecaté často zastupovaly hromosvod zloby rozladěných polobohů, což nikterak nevítal, jelikož nepodloženě obviňovali srub naprosto stejně zaskočený, vyděšený a nutili ho přijímat odpovědnost za stávající příkoří. Tudíž prošel několika nepěknými střety, kdy sic uhájil nebohou duši od náporu fyzického teroru, avšak samotná mužnost utrpěla povážlivé šrámy, bojovat slovy zde tady ztěžka dokázalo vynahradit nápor hrubé síly. Aspoň, když už rozladěný sbíral svou maličkost ze země, mohl vždy spoléhat na vyděšené volání sester, které ho považovaly za jakéhosi maskota celého srubu, takže dotyčný agresor dostal řádně vyhubováno od pohledných dívek, v ten moment přeměněných do lítých fúrií. Občas oceňoval soužití s tak obrovským počtem opačného pohlaví, jelikož nikdo, chtěl-li si pobyt v Táboře udělat snesitelnější, nestál o neutuchající jekot společně se zárukou neustálých pomluv směřovaných k jeho naprostému znemožnění uvnitř sociální bubliny. Takový vydržovaný talisman k ničemu. konstatoval smířeně, byl bez šancí ve snahách, nalhávat si cokoliv jiného. Nenápadně klopí oči, poslouchající větu, v níž zaznívala starost. Nervózně počal obmotávat pramen vlasů kolem prstů volné ruky, nesvírající titul. „Jsi hodná.“ prohodil nesměle.
Naslouchá vyprávění, jenž více připomíná chtěnou zpověď, kdy ho obdarovává některými detaily ze života i vůli o vysvětlení soudobého stavu. Pozorně k ní upírá pozornost, sám drobně zaskočený, jak ochotně otevřela část nitra. Nepředstavoval hrozbu, nehodlal komukoliv ubližovat či slova používat proti němu. Rád poslouchal, nešířil darovanou důvěru dalším nedočkavým uším, jelikož ctil její váhu. Nijak nekomentuje nejen zření všech přízraků fantastických tvorů, kteří připadali normálním lidem naprosto nereálné. Tak nějak ztracená ve světě, který ti měl být domovem. Vyhnaná z bezpečí do otevřeného neznáma. Nádherná, hlubokomyslná zkušenost, jež by si dozajista zasloužila být převedena do vznešené formy básnického umění. Fascinovaný vyprávěním, snad se i nepatrně přiblížil blíž. Následně se musí zasmát její bezprostřednosti, kdy okamžitě vyhrkne požadavek ke kamarádění bez jakýchkoliv skrupulí. Pohled stočí k ní, mísící nevěřícnost na učiněným aktem s upřímným potěšením vůči projevené důvěře ke své osobě. Příjemná změna oproti nutnosti schovávat svou přítomnost před ostatními polobožskými obyvateli, pokud nechtěl být zpochybňován v ohledech schopností nebo sexuality, což vnímal jakožto naprosto trapnou záležitost, pakliže takové téma někdo nakousl. „Jestli o moji společnost stojíš, rád ti ji poskytnu. Kdykoliv si řekneš.“ dodá stižen návalem nastupujících rozpaků, propadající červeni ve tvářích, jak školáček poprvé pochválený paní učitelkou. Zahlédne nabízené gesto sloužící ke stvoření vzájemné dohody rodícího se vztahu, kdy bezmyšlenkovitě přijme, trochu odhodlaněji, než by se pravděpodobně slušelo. Stisk nesmírně jemný, žádné prudké drcení rukou.
„A takhle.“ přijme odpověď zmateně se škrábající za krkem, přičemž dbá, aby nesetřásl věnec z hlavy, aby případně tvůrkyně neurazil nevhodným shozením daru do mechu. „To je od nich milé.“ Nadhodil nesměle, nevěda zdali tím v očích dívčiny, alespoň mírně stoupnul. Musil působit naprosto směšně, netradičně ověnčený, snad roztomile, když doteď nedokázal kontrolovat potěšený výraz ve tvářích protkaný nastupující barvou. Překvapeně pozvedne obočí, zaražený nad tím tvrzením, kdy si připadá méněcenná v jeho společnosti jen kvůli horší znalosti literárních směrů. Nikdy nechtěl způsobovat ostatním rozmrzení, o to méně těm, kteří si sami připadali ztracení a zmatení v šíleném okolním světě. Pozvedne okamžitě ruku, přičemž ji mírně uchopí za rameno, ve vyjádření upřímné omluvy. Fakt bych měl přestat žvanit. pokárá neposlušná ústa. „Promiň, neber mě tak vážně.“Pokusí se napravit učiněný omyl, který ho nesnesitelně tíži. „Prostě jen zbytečně mluvím, ono to je v podstatě jedno, pokud se ti poezie jako taková líbí“ řekl smířlivě, ujišťující jí pohledem o upřímném vyznění proneseného tvrzení, neboť opravdu oceňoval jakoukoliv snahu dostat se hlouběji do spletitého podhoubí metafor a skrytých významů. „Tak to abychom si někam sedli a já mezitím uklidím ten nepořádek.“ Myslící rozházené marné snahy připodobnit se velikánům psaného projevu, občasně doplněné rozjívenou malůvkou lesního porostu. „Když budeš chtít, tak ti to můžu přepsat Carly.“ prohodí shrbený nad papírovou pohromou, snažíc se alespoň částečně urovnat pomuchlané listy do souvislého bloku. „Prarodiče mi nepošlou nic, co by mělo být anglicky, mají šílený strach, že bych pak zapomněl rodný jazyk, což v jejich očích představuje ztrátu národní hrdosti. Rusové jsou trochu víc… vlastenečtí.“ doplní slovo až po krátké odmlce, neboť si není jistý, jak kvůli její absurdnosti, vhodně podat, zatímco už nesouměrný štos tiskl k hrudi. „Asi by mi jinak hrozili vyděděním.“ dodá spíše k odlehčení, nešlo o vážně míněnou poznámku, to dotvrzuje i laškovné pousmání. Asi by to přešli, ale je zbytečné je trápit víc, když už můj otec je řádné zklamání. O něco jistěji postává naproti ní, buď ho ona zaveden na příhodnější palouk nebo můžou klidně spočinout zde, kde předtím přivábil její zájem. „Řekni mi něco o sobě Carly.“ pronese nenásilně k dívčině, aby ještě trochu ponoukl vzájemnou konverzaci, snažíc se prorazit zeď autority čišící z Orákula, chtíc pohlédnout do dosud netušených hlubin. „Tedy, pokud ti to nebude vadit“ doplnil spěšně, nechtíc vytvářit iluzi cíleného nátlaku.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Mar 16, 2018 12:21 pm
"Ty taky," prohodí na oplátku s mírným ruměncem v líčkách. Už kdysi jí říkali, že je hodným člověkem a Carly to brala jako samozřejmost než-li by nad tím hlouběji uvažovala. U sebe ano, u jiných? Cenila si této vlastnosti. Zdála se býti neobvyklá v moderní době plné násilí, touhy po boji a úskočných lstí. Iskander od pohledu nepůsobil tímto dojmem. Nezdál se, že by si liboval v ranách pěstí ostatním a jeho zbraní patrně byl hlas a znalosti, sotva kopí či meč. Blondýnka za to byla ráda. Jako dítěti květin jí násilnosti byli cizí, bojovala proti nim (obvykle jen slovně), a kdyby to bylo byť jen trochu možné, roznášela by mezi táborníky mír a lásku. Brzo však pochopila, že na to se zde nehraje a Cheirón ji dostatečně obezřetně poučil o místních zvyklostech a tradicích, kdy lásku a mír bude šířit maximálně u dětí Deméter, sotva u Áresovců. "Taková vlastnost se tu nevidí, co jsem pochopila, že? Třeba... u bojovníků. A zvláště v těchto dnech," posmutnělým výdechem okomentovala současnou situaci v táboře, kdy si jednotlivé sruby šly navzájem po krku. Výhodu měl ten, kdo si dokázal nalézt silnějšího spojence. Momentálně? Stačila pochopit, že takovou silou disponují především potomci Afrodity, k nimž Iskandner patřil, jak sám přiznal. Až na to, že jako chlapec se evidentně netěšil takové úctě jako jeho sestry. Tragický to osud, nad nímž se jí ho zželelo. S očima upřenýma k zemi obchází jeden strom za druhým, dlaní hladí hrubou kůru kmene. Drobná tepavá bolest pokaždé připomínala, že tohle celé není sen ale skutečnost. "Není to tábor, který znám. Nejsem tu dlouho, ale... Dřív působil... šťastněji, jestli víš, co tím myslím," pohledem zalétne k zrzavému mládenci, hledaje u něj špetku pochopení. Díky své tendenci se skrývat v podkroví, se vyhýbala kontaktu s vnějším světem a táborem jako takovým. Jen občas už to nemohla mezi čtyřma stěnama vydržet, potřebovala se zbavit toho tísnivého pocitu. Tehdy opouštěla jediné útočiště, které zde znala, na druhou stranu mohla potkat nové lidi. Jako Josiaha nebo Iskandera. Rozmrzelým pokrčením ramen ventilovala melancholické pocity kupící se uvnitř srdce. "Už se bojím chodit mezi ně. Čekám, kdy mě také začnou obviňovat." Posteskne si nešťastně, sedaje si na lehce navlhlý kmen padlého stromu, co zde sloužil jako lavička už před hodně dlouhou dobou. Dlaněmi podloženou bradičku drží sklopenou, v očích pohrávala starost - nikoliv o sebe, ale o ty druhé. O všechny, kteří si momentálně vyhrožují.
Zvědavá pozvedne zelenkavá kukadla chlapcovým směrem při tom jemném ozvání se. Rozkošně se červenal, ale jak by ho mohla na něco takového upozornit a přitom mu zachovat důstojnost? "Děkuju. Vážně si toho cením," oplatí mu gesto úsměvem plným veselí a viditelné radosti z něčeho tak prostého, jako je touha s někým trávit čas. Konkrétně? S ní. Zavrcením hlavy jemně naznačí, že o jeho vzdělání a její 'hloupost' vlastně ani tak nejde. "Je chyba se omlouvat za své znalosti. Neřekl by to tak potomek Athény?" Tentokrát už se neubrání tichému smíchu, působila jako malá šibalka, co právě obehrála znalce v kartách dobře zahraným blafem. "Mám ráda texty. Hlavně u písniček, na nich jsem vlastně vyrostla. Proto mi je poezie bližší, řekla bych," s úsměvem nad vlastním filozofováním něžně potřese hlavou, skládaje nohy pod sebe do tureckého sedu. Nikdy nebyla v sezení příkladná a vyhovovala ji jakási nedbalost, porušování pravidel. Nebyla dámou, ani nemohla být. "Rus?" S fascinací v očích na něj pohlédne, kousaje se do spodního rtu nad myšlenkami, co jí proletovaly hlavou. "Iskander mi znělo... Řecky. Ale já se ve jménech nevyznám. Jen vím, že moje příjmení je původem francouzské. D'Avennes. Rodina mého otce patřila k francouzským přistěhovalcům, kteří hledali v Americe lepší život. Kdo ví, kde je mu teď konec." Občas zapomínala na své rodiče. Zapomínala, kým byla předtím. Život v táboře tuhle cácorku natolik pohltil, že přestala vzpomínat na život před objevením svého nadání. Před přijmutím Orákula. Z myšlenek na otce a matku ji vyrušil až Iskanderův hlas a požadavek, který ocení zamyšleným nakrčením čela. "Něco... o sobě... Mhmmm," pátrá v paměti, hlavinku nakloněnou na stranu, než vyhrkne první věc, co jí přijde na mysl. "Věčně ztrácím ponožky. Nikdy nemůžu najít druhou do páru." Což nejspíš nebylo to, co chtěl slyšet, ale nic jiného ji pro tuto chvíli nenapadlo. "Žiju v podkroví hlavní budovy. Mám tam velkou postel, na které občas skáču, za což dostávám vyhubováno od instruktorů, kteří bydlí pode mnou. Pak... hmmm... Ráda poslouchám hudbu. Jimmyho Hendrixe, Jefferson Airplane... Poslední událost, kterousi pamatuju, byl festival ve Woodstocku. Od té doby... nic. A pak jsem se ocitla tady, v táboře. A teď ty!" Poručí si jako pravý generál, šťouchaje do Iskandera ramenem. "Pověz mi taky něco o sobě, prosím."
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 30
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Mar 16, 2018 7:00 pm
Zvážní při zaslechnutí zmínky o obviňování, dozajista přirozená reakce, avšak plná skryté zloby a obalená nevraživostí. Zalitoval její nutnost prožívat si podobné utrpení, když zůstávala obětí v tomto nesmyslném soukolí, seč podstoupila tělo dobrovolně. Hleděl k ní smířlivě, jakoby přemýšlel, zdali ji neobejmout, či řádně nechytit za ruku k uklidnění pochmurných myšlenek. Nakonec se rozhodl nezasahovat rapidně do osobního prostoru pohledné blondýnky, aby tím nevyvolala možný konflikt, přestože ona těžko by ho od sebe počala rázně ohánět. "Oni to tak nemyslí, dost lidí má problémy s tím říct, jak to s věcmi mají." Ulpí přitom v mysli na výjevu některých zpovědí, jenž doteď obdržel, ale i zkušenostech nabraných při soužití s početným sesterstvem, které většina viděla v naprosto přihlouplých barvách, kdežto ony skrývaly mnohem více pod zdobným povrchem vyumělkovaných tváří. Dokázaly občasně vyplodit více, než urážky ohledně nejrůznějších tělesných nedostatků či kárání v ohledu nevhodného kombinovaní teplých barev se studenými. "Strach je nutí se chovat jako bestie posednuté chtíčem." pronese, načež se opět začervená, protože použil dost netradiční formulaci přejatou s dlouhodobého čtení básní, čímž si tato slovní spojení lépe zapamatovával a nevědomky jich občasně užíval v běžné konverzaci, kam svým vyzněním naprosto nezapadaly.  "Nechal jsem se unést" reflektuje znovu omluvně, neustále nejistý, jak moc přirozeně smí vystupovat, aby ji nedonutil k bleskovému stažení, jelikož s takto pošahaným jedincem den nestráví. Ale přežila ten věnec na hlavě, divněji už zřejmě zapůsobit nemůžu. přijal to tvrzení s pousmáním.
Nadšeně naslouchal. Sice osobně nerad ztotožňoval texty písní s básněmi, neboť hudba se od určité doby tvořila i jako komerční produkt, takže příležitostně postrádala hloubku, ovšem nešlo ji zavrhnout zcela, svoje poselství dokázala uchovávat. Povšimne si drobného zaražení, když jeho národnost vyplyne na povrch, přičemž při výběru jména působí jakožto zjevení vyvstalé z dávnověku. "Rus narozený v Americe" pronese koutky vytažené, oči mírně přivřené, gesta uvolněnější, jak s Carly mluvili čím dál víc, čímž ho nervozita pozvolna opouštěla. "Ale nikdy jsem nesměl zapomenout, odkud doopravdy pocházíme, tudíž do mě historii cpali horem pádem, avšak v hlavě utkvěla stejně jen literatura." bezděčně pokrčil rameny, jak vzpomínal nervově zdeptaných učitelů, jenž mu opakovali základní údaje snad tisíckrát a přesto se v datech vždy přeřekl, jména zaměňoval a souvislosti vypouštěl. Tím tehdy jen potvrzoval polobožský status, touhle neschopností dokázat udržet fakta v hlavě nebo dokonce číst text, který ho příliš nezajímal, tím pádem písmenka rozverně tančila po papíře a hlava padala, až nakonec skončil usazený čelem v předělu stran. "Pojmenovávali mě spíš z plezíru. jelikož nikdo netušil další přírůstek do rodiny." nadhodil k objasnění situace vzniklé ohledně jména. "Můj otec, slovy babičky, prý čuměl jak vyvoranej sysel, co sežral moc naklíčeného zrní, což byla její metafora pro, stál, čučel, nepřítomně zíral a čekal, až ho skolí mrtvice." Jedna z humornějších historek, na níž se vyplatilo vzpomínat. Miloval zapálení s jakým prarodiče prezentovali osudný den Iskanderova nalezení i připitomělý výraz nedobrovolného otce, naprosto odrovnaného tou novinou. "Ale jinak je to taková zkomolenina jména Alexander." doplnil pozorující dívku. Přisedl po jejím pravém boku, dočasně odkládající hromádku popsaných papírů, ale i sborník ošoupaný častým používáním.
Woodstock? trochu zaraženě se poškrábal na temeni hlavy, zatímco zkoušel dopočítat léta do současnosti, což však následně marně vzdal, neboť mu stále unikalo datum konáni zmíněného koncertu. Překvapení raději skryl, neslušelo se jaksi vyvstávat s šokovaným sdělením, jak mladě působí, když již pamatuje takhle zásadní dějinné události, nichž se přímo účastnila. Zařadil údaj pod, zajímavé avšak nerozebírat. Chvilkově žmoulal lem trika, bloudil očima po okolí, avšak vždy opět smířlivě zabloudil pohledem ke Carly, aby ji dostatečně ujistil o tom, že její vyprávění nepovažuje za zbytečné. Nakrabatil čelo, slyšící ráznou prosbu o naprosto stejnou službu. Usilovně zauvažoval, co bylo hodno k vypíchnutí za život čítající 25 let? Nakonec teda nesměle započal krátkou zmínku o své osobnosti. "Takže základní víš. Celým jsem Iskander Mishin. Rodina vlastní prosperující podnik zaměřený především na pálení destilátu toho nejhlubšího zrna, v repertoáru není nic pod 60%. Nemám sourozence. S tábora už jsem jednou odešel a znova se vrátil. Většinu času trávím buď obklopený sestrami nebo zalezlý v tom nejzapadlejším koutě, kam nikoho nenapadá chodit, abych se nemusel bát, že mě někdo zastihne když píšu. Taky nechodím na většinu předmětů a dokonce se mi jednou podařilo rozbrečet instruktora, když jsem si lukem skoro vypíchl oko." uzavře povídání, přičemž zakončil tím prozatím nejpotupnějším zážitkem, od kterého už každého z lektorů míjí širokým obloukem, klidně skrz mokřady nebo rozjívenou skupinku potomku Dionýsa, jen aby předešel případnému rozpomenutí na trapné zážitky onoho dne.
avatar
Oracle
Počet postů : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Mar 16, 2018 8:31 pm
"Nemusíš se omlouvat. Líbí se mi způsob, jakým mluvíš. Je... jiný, vznešený. Jako z dávných dob, mnohem dávnějších, než pamatuju já. Prozaický, poetický...," hlavinkou zlehka potřese, hledaje to správné slovo, frázi, jimiž by perfektně vystihla lehkost Iskanderova počínání. Neznalost romantických básníků ji přesvědčovala, že tento mládenec by mezi ně dozajista patřil. Sám uvězněný v prapodivné realitě, kde je všechno možné a pohádkám zde nepatří šťastný konec, pokud jej někdo nepřepíše imaginárním perem. "Takto hovoří básníci v té době, o které jsi mluvil?" Zvědavá jako malá opice jej sleduje očima plnýma nekonečné fascinace. Nepůsobil jako někdo z této planety, nezapadal do konceptu ostatních táborníků. V jeho případě mohl existovat zcela odlišný svět plný klasické hudby, romantických básní s těžkou melancholií uvězněnou uvnitř slov, nostalgickým ohlédnutím se do minulosti, na kterou lidstvo zapomínalo. "Připomíná mi to pohádky," odvětí měkce, urovnávaje si přitom látku šatů na koleni. Nebyla puntičkář, ani pedant na pořádek, zdaleka ne. Spíš naopak - pokud mohla, pak vše ve svém dosahu zašantročila a nejlépe tak, aby dobrých několik měsíců netušila, kam se co podělo. Možná proto i její podkrovní pokoj připomínal výbuch v uměleckém koutku. Častokrát si brávala k sobě nepovedené sochařské kousky, obvykle rozlámaná torza bez rukou a hlavy, která jí sloužila jako věšák na trička a šaty. Skousnutý spodní ret napovídal boj sváděný v nitru, netušila, kam s očima, aby nepůsobila tak nešťastně hloupě před někým tak vzdělaným. Zdálo se, že toho v hlavě má víc než ostatní polobozi, možná dokonce víc než samotní potomci Athény. Nakonec s lehkým nakrčením ramena se vzdá a přijme prohru. "Já nikdy moc na literaturu nebyla. Bavila mě hudba. Ty texty... Není to jako teď, když posloucháš vaše zpěváky.
Ti... Oni měli v sobě touhu sdělovat skrze hudbu své pocity z toho, co se dělo okolo nich. Třeba... třeba...,"
namátkou vybere jednoho ze zpěváků, které poslední dny poslouchala dokola až téměř do omrzení. "Born in the USA. On... On vypráví o tom, jak těžké je začlenit se zpátky do společnosti, kterou opustil kvůli válce. Přijde mi...," krátce se odmlčí, čelo krabatíc nad úvahami, které chce vyhrknout, ale zároveň se v nich sama ztrácí. Snad i proto trvá ona odmlka tak nepřiměřeně dlouho - dívka pouze hledá ona správná slova. Plochou ukazováčku obkreslovala své rty, občas jeden článek skousla samou touhou si dopomoci k odpovědi. "... že literatura a písně toho mají hodně společného. Člověk v nich může najít něco víc než jen plochý text, pokud mu to srdce dovolí." Nakonec se přeci jenom rozhodne pro pár zcela obyčejných slůvek vystihujících její myšlenky. "Mohl bys mi nějaké knížky doporučit? Ale tady asi žádné nenajdu, že?" Věděla, že se tu nachází knihovna, docela blízko hlavní budově, na druhou stranu byla spíš přecpaná svitky a zaprášenými lexikony než-li romantickou prózou.
Krátce se zasměje nad ukázkou otcovského přístupu vůči novorozenci. Bohové měli svůj vlastní podivný způsob, jak k takovýmto záležitostem přistupovat a nějak zjevně nedbali na reakce svých milenců a milenek. "Muselo to být asi těžké vyrůstat jen s otcem... bez matky." Smutný úsměv napovídal soucit se synem bohyně krásy a lásky, podobně jako pohled stočený směrem dolů. Carly prožila život v úplné rodině, ačkoliv její otec pracoval dlouho do večerních hodin a vracel se domů na večeři a nějaký ten zápas v jejich stařičké, notně otřískané televizi. Její matka se povětšinou starala o domácnost, brala příležitostně nějaké menší práce, aby rodinu udržela nad vodou. S něhou sobě vlastní jemně překryje hřbet Iskanderovy ruky v gestu náklonnosti a porozumění. "A vídáš své rodiče? Když... když odejdeš někdy z tábora?" Dotazy se zdály zvědavé, možná dost narušující jeho soukromí, ale blondýnka to nikdy takto neviděla. Znala dobu plnou otevřenosti, kdy si všichni říkali všechno. Dobu bez tajemství, ač plnou škatulkování. "Já taky na ně nechodím. Někteří obyvatelé mě tam nevidí rádi, i když mi jejich zbraně nemohou ublížit. Jsem smrtelník a ten kov mnou projde jako bych byla duch," hihňáním se mimoděk pokusila uvolnit atmosféru. Tížilo jí, že se jí ostatní vyhýbají, ale zvykla si. Nic jiného jí nezbývalo. Proč křičet a dupat? Nemělo by to cenu. "Takže většinu času trávím v podkroví, kde si pouštím hudbu. Nebo se zkouším učit hrát na kytaru, i když mi to nejde. A někdy chodím na ošetřovnu. Hébé je moc milá a učí mě ošetřovat menší zranění. Hlavně u mladších, kteří ještě nechodí na výpravy."
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 30
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Mar 17, 2018 10:15 pm
Čím dál tím víc propadal rozpakům, jak se Carly jala oceňovat jeho mluvený styl. S nesmělým výrazem naslouchal těm milým slovům, jenž zněly tak nepravděpodobně. Doteď schytával především kritiku za své chování, výsměch, určitou formu odporu, ona považovala všechny ty podivnost za ctnostné. Klopil nesměle oči pod náporem tak milých tvrzení, jejichž příjemcem se stával. Rukou vjel do vlasů, snažíc se rozptýlit polichocení, kterým ho zahrnovala. Žmoulal mezi prsty konečně vlasů, úsměv na tváři, oči snad děkovně upřené k ní. Poprvé, za dlouho dobu, si nepřipadal nepatřičně, odstrčený od ostatních, jakoby nebyl tím prapodivným tvorem křižujícím tábor. „Trochu... o dost líp.“ řekne s pohledem upřeným Carly do očí, když ho trochu předčasně přirovnává k velikánům. Další lichotka, jenž způsobí dodatečné vykolejení ze snahy působit rozumně, s dávkou serióznosti, kdežto zase sklouzne do stereotypu v čase zapomenutého opozdilce skákajícího z vybájených mraků do načechraných peřin. Ztracená existence v pozapomenutém světě nesmiřitelného boje, kde bohové plodili potomky k rozšiřování slávy vlastního jména, avšak on matce nemohl nabídnout příliš, přestože ho chovala v oblibě. Odtržený od komunity, kam se dokázal zařadit pouze zásluhou štěbetajících krásek, věnující mu pozornost větší, než kdy který dotěrný chlapec zažil. Patřil do celého světa dcer Afrodity, i když ho matčin vliv zasáhl jinak, nežli v oblastech neustálé starosti o opačné pohlaví, motání zaláskovaných hlav a využívání moci spojování osudů citům propadlých našinců. Rád se emocím pokoušel porozumět, struktuře, proč vznikají, kam sahá moc těch tvořených ukazatelů našeho jednání. „Víc než pohádky jsou to příběhy.“ pronese smířlivě, hladíc přitom přebal knihy, jakoby mu poskytovala útěchu. „Příběhy básníků co psali. Vyjevení toho, jak vnímali svět, co mu chtěli dát, jak ho oslovit. Jejich stesky, lásky, myšlenky. To co milovali nebo naopak nesnášeli. Každé slovo, každý rým je pohnutka, záchvěv touhy. “ Poezii nahlížel přesně takto, jako soubor lidských vjemů, osobností zapsaných do řádků na papíře, nesčetné proměny osudu zaznamená v chvílích času, kdy mysl ustávala ve výšinách tvořivé snahy. Snad přeháněl nebo nacházel cosi neexistující, avšak víra ve vznešenost, k němu zkrátka patřila. Zůstával věrný myšlence výjimečností básnického umění, tvůrců, krásy skryté pod přebalem slov, víc podobný rozněžnému Apollónovci, než synovi bohyně lásky.
„Tu neznám.“ přizná upřímně, zatímco nevědomky skousl provinile spodní ret. Neměl nikdy zájem poznávat hudbu, či texty písní, připadal si rozladěný spojením zvuku nástrojů s mluvenou kulisou. Preferoval předčítání všech nádherných veršů z knih, či paměti, v tichu, poklidu, bez podkreslení, jenž by mohlo zasahovat do podstaty. Poezie, dle něho, potřebovala vhodné zázemí, prostor ke klíčení a vzkvétání, kdežto hudba častokrát představovala jen masovou produkce, které nevěnoval pozornost. Samozřejmě, dokázal rozeznat jednotlivé skladatele klasické hudby od sebe, ale tím veškeré poznání haslo. Cokoliv novějšího, živějšího, naprosto ignoroval. Nerozlišoval dokonce jednotlivé žánry, prostě vše uváděl do stejné roviny, ať už v tom rozdíl býti měl, či nikoliv. „To jsem nikdy nezkoušel.“ přizná vedený vnitřním proudem pochybností, nutící ho začít uvažovat, jestli nevědomky nemohl opomíjet něco zásadního. „Ale jestli chceš, můžeš se mi to pokusit přiblížit.“ Nabídne, pokud jí příliš neodradí, že bude do odvětví svého srdce zaškolovat naprostého negramotu s nulovým přehledem o situaci, což už by dost lidí odradilo hned z počátku. Rukou přejede zamyšleně po tváři, jakmile uslyší prosbu. „No..“ pronese mírně ztracený, jelikož zdejší knihovnu navštěvoval pomálu, tudíž nevlastnil přehled ohledně dispozic v oblasti krásné literatury. „Možná by se tady dal najít Homér a Vergilius.“ Zauvažuje, neboť logicky měli velké dočinění s řeckou kulturou a ve velkém téže opěvovaly dávné činy bohů a jejich hrdinů. „Ale, u těch bych řekl, že jsou dost těžkopádní.“ Sám si zrovna dvakrát nepotrpěl na staré autory, raději vyhledával ty, kteří svým jazykem a vyjadřováním, dokázali být blízcí dnešním dnům. Výjimku tvořil pouze Alighieri, jehož Božskou komedii četl již několikrát, pohroužený ve hře jednotlivých sfér. „Nejraději bych doporučil Puškina, ale toho mám v jen originále, takže leda bych ti chodil předčítat. Jinak z toho mála co mám anglicky, tak pravděpodobně Voltaire, tam ovšem potřebuješ znát kontext z jeho života. Anebo Emily Dickinsová, ta taky psala pod záštitou romantismu.“ Dořekne, přičemž ho těší, že si na Emily vzpomněl, jelikož ta by svým pohledem na svět mohla být dívce bližší, už kvůli shodnosti pohlaví. Osobně se ani nebránil společným schůzkám, kdy azbuku přenese do jazyka pro ní srozumitelného.
„Spíš mě vychovávali prarodiče, táta se nikdy moc nestaral.“ Pokrčí posmutněle rameny, aniž by si všiml, že pohledem zamířil k zemi, kdežto v srdci pociťuje určitou tíhu této skutečnosti. Něco jiného bylo připouštět ji tiše, ovšem vyslovená nahlas, působila naprosto neutěšitelně. Stahovala ho, ubližovala, nechápal tu nenávist a nevraživost z otcovy strany, jenž jim znemožnila utvořit si normální pouto. „Teď má vlastní rodinu.“ Zazní tiše, zlomeným hlasem. Bolestná pravda. Kam nepatřím. To již nedokázal vyslovit nahlas, jen polkl obrovský knedlík uvázlý v krku. Všechny vzpomínky na lidského rodiče zahaloval opar neutuchající války dvou individuí, z nichž jedno plně nechápalo vyvíjený nátlak. Už v brzkých letech mu dával pociťovat, jak chutná nezájem, arogance, jasně opakoval, že o dítě nestál. Vysmíval se ve snaze zachovat si v rodině silnou pozici, nepřipouštět důsledky románku na jednu noc, kdy jasně odmítal jakoukoliv nutnost projevovat k potomkovi lásku. Byl jsem a vždycky budu pro tebe, jen překážka v životě, kterou donesli do sídla, abys ji odsoudil v prvních minutách existence. Vztekle zaťal pěsti, nesnášel pomyšlení vstříc uštěpačným poznámkám, ale i neutuchajícím nadávkám, nadřazenému, naprosto nevhodnému chování. Snaze zmařit každý kousek úspěchu, pošlapat byť jen střípky snu. Několik slz pozvolna sjíždělo po tváři, raněný vztekem, nespravedlností, dostižený váhou minulosti. „Byl jsem spíš děcko, co mu zničilo život.“ pronese mezi jednotlivými vzlyky a snahou utřít veškeré stékající kapičky pomocí hřbetu levé ruky, citoval přesně několikrát slyšenou frázi, zanechávající hluboké šrámy na duši. „Nikdy neměl zájem mi dělat otce, akorát vyřvával a vztekal se, když se mi něco povedlo, místo toho aby byl hrdý.“ Dá se to nepokrytě nazvat pláčem, jak jednotlivé rány ožívají. Snaha zůstat vzdálen od nepěkných zážitků, povolila, jakmile poprvé zaslechl zmínku o rodiči, jehož víc zajímal alkohol, nežli plačící syn. Vstal, ztrapnění celou tou záležitostí, jak se tu před ní div nezhroutil. Jsi slabý. Co se však proti tomu dalo dělat? Jak bojovat s neexistující věcí? Šla udeřit? Ne. Dalo se s ní dohodnout? Ne. Jen spočívala zasutá v koutě, odhodlaná zaútočit, pakliže zavětřila příležitost. „Promiň“ zamumlá, snažíc se schovat nastalé trápení, aby ji nezatěžoval. Je odhodlaný odejít, nechce ničit tak krásný den. Stojí zády, obličejem cloumá zoufalství, ale i vztek, vztek nad sebou samým. Proč se s tím nedokážeš jednou provždy smířit? Jak dlouho necháš toto idiota, aby tě pronásledoval? Jak dlouho budeš trpět kvůli někomu, jemuž nestojíš za jediný přímý pohled?
avatar
Daughter of Apollo
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Wed Apr 04, 2018 7:01 pm
Pomalu, ale jistě se začala v téhle zapeklité situaci orientovat. To co se tu dělo bylo vážně podivné ale jí nepřišlo, že na tom mají podíl ti od Hekaté. Tolik moci? To určitě. Dokonce i Aise to připadalo postavené na hlavu, když si s ní zašla promluvit a její sestřička ji málem umačkala. Zazubí se a zadívá se na oblohu, ze svého místečka v koruně z jednoho dobře přístupných stromů. Na nebi se vesele honily mráčky, což se k atmosféře tábora absolutně nehodilo. A co hůř, cítila, že i na ni začíná ta deprese dopadat. Chtělo to nějaké oživení. Modré oči jí těknou k zabarvené plátěné tašce, ve které se skrývaly barvou naplněné balonky. Třeba někdo půjde kolem a ona si užije trochu zábavy. Zadívá se dolů ale nikde nikdo. Pro dnešek zvolila fialové vlasy, které dole zvolna přecházely v modrou a byly nahoře spletené do několika tenkých copánků, které byly seplé na temeni hlavy do drdůlku za pomocí krásně se hodící oranžové spony. K čemuž si vzala naprosto ladící oranžový nátělník, ze kterého vyčuhovaly ramínka fialové, sportovní podprsenky. A nakonec modré kraťasy, jak jinak než pocákané barvou a pokreslené různými ornamenty. Na rukou se leskl rudý lak a na rtech jí pohrával šibalský úsměv, který svědčil o nějaké lumpárně. Posadí se a vezme do ruky jeden balonek, se kterým si začne pohazovat. Jenže balonek se rozbije a slije ji zelenou barvou krk, triko, ruce i kraťasy. Začne se tomu smát skoro jako někdo, kdo utekl ze cvokárny a rukou si barvu ještě rozmázne. Následně se rozhlédne s ohnivou rebelkou ukrytou v očích a utiší se pro případnou kořist jejích hladových balónků.
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Wed Apr 04, 2018 7:30 pm
Rileymu bylo hůř než příšerně. Za poslední dny zhubl víc než čtyři kila, skoro nic nenaspal a permanentně brečel. Takové podmínky byly pro něj, jakožto syna boha spánku naprosto nevhodné k životu, takže nebylo divu, že ze stavu spokojené vegetacese propadl do zoufalého přežívání. Jeho sourozenci se ptali, dělali si starosti, ale nikdy nedostali odpověď. Nedokázal se jim ani podívat do očí, aniž by se nerozbrečel. Jenže o samotě se cítil snad ještě tisíckrát hůř. Bludný kruh. Pro tentokrát vsadil na samotu a i když se třásl hrůzou, neustále sebou škubal a ohlížel se za sebe, vyhledal ticho a klid severních lesů. Respektive, někdo jiný by to za ticho a klid považoval. On v jemném vánku slyšel tiché vrčení, v šelestu větviček dopady měkkých tlap na lesní zeminu a mezi stíny tu a tam zahlédl zlatý odlesk lvího kožichu. Hrůza byla neskutečná. Začínal litovat, že do lesa vůbec chodil, ale když si vzpoměl, co by ho čekalo, kdyby se vrátil mezi lidi, rozhodl se pokračovat v cestě. Jen strach z áresovců s tvářemi jejich nejstaršího bratra ho nutily jít stále vpřed.
Nervózně si pohrával s korálky na svém krku, žmoulal cíp táborového trička a těkal očima sem a tam. Našlapoval co možná nejtišeji, ale konversky pravděpodobně ještě z doby války za nezávislost přesto občas dopadly na nějakou suchou větvičku, která se pod jeho zanedbatelnou vahou vzápětí zlomila. Pokaždé pak nadskočil metr do vzduchu a pět minut vydýchával šok. Jen doufal, že ho neuslyší nic velkého a modlil se, aby ta prohlubeň co zahlédl támhle u borovice nebyla lví stopa.
avatar
Daughter of Apollo
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Wed Apr 04, 2018 8:14 pm
Založí si ruce za hlavou a zavře oči, přemáhal jí spánek. Vlastně měla pocit, že i na chvilku usnula, jelikož když oči otevřela kvůli zvuku křupnutí nějaké větvičky, nebe se jí zdálo být nějaké tmavší a i barva byla zaschlá. Překvapeně se posadí a zadívá se za zdrojem zvuku. Uvidí tam vlastně celkem roztomilého klučíka. Bez pravé ruky, kterou nahradil kov. Zvědavě si to dítko prohlíží, až na sestru potkala samé děti. Ne že by ji to vadilo, jen to bylo celkem vtipné. Vlastně i ona byla dítě, když se sem dostala. Více méně. Opatrně se narovná a vytáhne tři balonky. Ačkoliv vypadal dost.. přejetě, chtěla mu udělat jinou náladu. Proto se napřímí, rukou se zapře o tenčí větev, aby měla lepší výhled a postupně na něj hodí všechny tři balonky s barvou. Jeden na hlavu a dva na záda. Ale než stihne sáhnout po dalších balóncích nebo se podívat, jestli jej balonky zasáhly a jakou barvou ho to zkropily, či na jeho reakci, ozve se praskání a tenká větev se pod její vahou zlomí. Jelikož nemá žádnou jinou oporu s překvapeným výkřikem vyjekne a sletí na zem, kde se sroluje do klubíčka a udělá kotoul, směrem ke klukovi. Zamrká, zadívá se dozadu, odkaď ještě padá listí a vidí její taška s balonky. Následně zakloní hlavu dozadu a zavyje smíchy až se překlopí na záda a připomíná tak jakousi převrácenou želvu. Zvláště, když se začne kolíbat ze strany na stranu. Když se po několika vteřinách uklidní, zvedne se a dojde si ke stromu sundat brašnu s balonky. Otočí se ke klukovi a pobaveně si ho prohlédne. "Čau! Já jsem Chaia špunte a ty?" Začne vyzvídat.
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Wed Apr 04, 2018 9:02 pm
Nervy Rileymu jen tekly a on už byl zcela rozhodnutý vrátit se a dál snášet nenávistné áresovce. Co to bylo za geniální nápad, jít do lesa, když ho neustále pronásleduje divoká kočka? Nebo o tom přinejmenším byl přesvědčen. Nasucho polkl, přejel pohledem okolí a znovu zatahal za korálky na svém krku. Ledový pot mu stékal po zádech a rosil mu čelo nad zoufale svraštěným obočím. Pravá ruka ho nesnesitelně táhla dolů.
V takovém rozpoložení byl, když na něj skočil nemejský lev. Ani se nestihl nadechnout a už cítil jeho drápy v lebce, na zádech, jeho tesáky v krku, cítil ten odporný hnilobný zápach z jeho tlamy.... Zděšeně vykřikl, zakopl, schouli se do klubíčka, nehledě na to, že takhle ho šelma snadno dostane a rozvzlykal se. Zpoza pevně stisknutých víček se řinuly slzy a on se je ani nesnažil zastavit. Posledních pár okamžiků svého života si snad může dovolit být baba. Uslyšel vedle sebe praskot a ránu. To ta stvůra určitě zlomila vaz nějaké srně a odhodila ji. Teď byl na řadě on. Ale on ještě nechtěl umřít! Schoval tvář ve dlaních a ucítil nějakou tekutinu. Bezpochyby krev. Na okamžik otevřel oči a z červené na jeho rukou se mu udělalo nevolno.
Z denní noční můry ho vytrhl až hurónský smích napravo od něj. Původně ho považoval za lví řev, ale když se jen na vteřinku odvážil pohlédnout tím směrem, ani jeho představivost, či vidiny nedokázaly přetvořit poloviční Gamoru ze Strážců Galaxie (podle barvy té kůže...), v zlatého lva velikosti slona. Znovu se rozbrečel tentokrát úlevou a roztřásl se jako osika.
,,V-víš vůbec.... co... mmi... t-tohle... d-dělá? M-mám... strach i bez... Tohohle.... P-proč.. jsi to...." vypravil ze sebe ještě pomaleji než obvykle a ani nedokončil myšlenku. Už se nedokázal dál dívat do její tváře. Tedy vlastně, do tváře jednoho krajně znechuceného instruktora - i když, nyní by se ten zhnusený výraz dal vysvětlit zelenou barvou....
avatar
Daughter of Apollo
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Wed Apr 04, 2018 11:39 pm
Pořádně si ho prohlédla, byl vážně ještě malý, ne tak malý jako Cukrová vata ale malý.. Připomínal jí čímsi Aisu. Když ho tak sledovala, možná to opravdu nebyl nejlepší nápad. Tedy nadešel plán B. Sedne si k němu a začne ho konejšivě hladit po zádech. "Š-š-ššš... No tak.. To bude dobrý. Nic zlýho tu není, jen balonky s barvou, můj štětec a já. A samozřejmě ty. No.. š-ššš..." Začne ho konejšit a zlehka ho obejme. Skoro jako starší sestra nebo máma. V životě by nečekala, že si nějaké dítě mohlo projít až TAK moooc zlýma hrůzama dle jeho stupně vyděšení a slz. Ty mu záhy zlehka setře s jemným úsměvem. To, že mu pod očima a na tvářích nechá zelené otisky svých prstů mu radši nezmíní. Jen tak pro jistotu. "Moc se omlouvám. Nechtěla jsem tě tak moc.. vyděsit. Spíše ti přivést jiné myšlenky..." Zašmátrá jednou rukou v zabarvené tašce a vytáhne balonek, který mu s něžným, ale v koutcích šibalským, úsměvem nabídne. "Chceš si zaházet? Je to zábava, myslím, že by tě to mohlo bavit." Jistě, s tou rukou asi neuměl, nebo bylo těžké házet, takže kdyby nechtěl, měla v záloze ještě štětec od otce, který nosila povinně za opaskem. Aspoň tak byla trocha Apollónova světla stále s ní. A mohla si malovat po čemkoliv. Vklouzne mu rukou do vlasů, kde ho začne vískat jako ještě menší dítě. Aspoň Aisu to dokázalo vždycky uklidnit, když byla malá. Zvedne hlavu k obloze a nechá občasný větřík aby jí čechral fialovo-modré vlasy, nyní doplněné o super balíček zelené, která se tam náramně vyjímala. Párkrát se zhluboka nadechne a vydechne ale nemluví. Chtěla, aby se tu ubohé srdíčko utěšilo a uklidnilo a skutečně pocítilo přítomnost bezpečí.
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Apr 05, 2018 7:49 pm
Poněvadž se Chaie nedíval do očí a poněvadž se mu tak příhodně nabídla jako objímací objekt, pomalu se začal uklidňovat. Zklidnil dech, pomalu přestal vzlykat a nakonec se na ní i na okamžik odvážil podívat. Bleskurychle pak zase zavřel oči, ale to co viděl ho ujistilo, že se nejdená o žádnou příšeru. Tedy v to doufal. Nicméně, vzhledem k tomu, že ho dosud nesežrala a on neslyšel o nestvůře, která vypadá jako papoušek, rozhodl se trochu zmírnit třas. Teď už jen trochu popotahoval, klepal se a svíral jí v silném objetí.
 ,,Já....j-já... Pr-promiň... Tten lev je... Pořád... VŠUDE... a já mám strach... A k-když se na kohokoliv podívám....." znovu mu z očí vytryskly slz, které už jen tiše stekly po tvářích. Jeho hlas, šeptavý, pomalý, roztřesený byl sotva slyšet, ale on se nedokázal přinutit k vyšší hlasitosti. Ten lev by ho mohl zaslechnout a pak by bylo zle. Běhal mu z toho mráz po zádech. Odtáhl se od Chai, otřel si tváře a nos do cípu trička -čímž docílil pouze toho, že se barva rozmazala a zašpinila i oranžovou látku- a s překvapením zjistil, že kromě červené barvy z balónku se na něm objevila i zelená.  Stav jeho svrchníku ho však nijak zvlášť netrápil. Pak poprosí Mayu, jestli by mu ho nevyprala.
,,Nnedělej... si s tím.... starosti..." vypravil těžkopádně, stále se vyhýbajíc dívčinu pohledu. Podle jejího extravagantního zevnějšku soudil, že bude buď Dionýsova, nebo Apollónova. Ani jeden z těch srubů nebyl nijak zvlášť agresivní, takže mu asi opravdu nechtěla ublížit. Začal si kousat ret a zavrtal se očima do svých růžovou barvou postříkaných konversek.
,,Jjá mmoc házet... neumím.... Jsem m-mizerný sstřelec.." odmítl nabídnutý balonek. Už se viděl, jak se něco snaží trefit a balónek trefí nějakého nešťastníka za Rileho zády. Takhle se ztrapnit vážné nepotřeboval. Ani když v okolí nebyla jeho přitelkyně. Zapřel se, pomalu se postavil zpátky na nohy a zakroutil pravicí, aby se ujistil, že se nepoškodila. Díky bohům, zřejmě hněvu Hefaistova srubu unikne. Asi by ho skutečně zabili, vzhledem k tomu že sotva před dvěma týdny mu z ní museli dolovat sůl a písek.
,,Já... jsem Riley. Od Hypna. Rrád tě...poznávám." vyžbleptl, aby aspoň něco řekl.
avatar
Daughter of Apollo
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Apr 05, 2018 8:39 pm
Jak ji tak hezky tiskl, podobně jako konzervu, až si nebyla jistá, jestli ještě dýchá oběma plícemi nebo už jen jednou, všimla si, že se jeho dech začal uklidňovat a že i vzlyky pomalu ustávají. Ačkoliv byl vyděšený a zabral si ji jako polštář, což jí absolutně nevadilo, byla ráda, že se začíná dostávat do jakéhosi klidového stavu, ve kterém už nebudou slzičky a přílišná hrůza. Podle jeho slov asi pomalu začala chápat, proč je až tak moc vyděšený a i to jak přišel o ruku. Nejspíš skončila v tlamě jednoho lva. Chuďátko malé.. Kolik mu mohlo být? 12? 14? Nepřesávala ho dál hladit ve vlasech. "Mno.. Jsem si absolutně jistá, že žádnej lev nejsem. Jsem absolutně normální tábornice." Ujistí ho s úsměvem. Přemýšlela, jestli ten lev má co do činění s tím, že se na ni ještě nepodíval. Ne že by ji to vadilo, jen ať se v klidu uklidní. Šok z papouška o velikosti dospělého může dostat později. Téhle myšlence se pobaveně zasměje. Pak se rozhlédne a zavrtí hlavou. "Dneska tu žádní lvi nejsou. Jsi v bezpečí a nikdo a nic ti neublíží." Zašeptá něžně. Dobře, neměla výmluvnost Afroditek ale aspoň něco. Vlastně dokázala změnit jen málo malých věcí na jejím těle. Ale bylo to hrozně vyčerpávající... Možná by měla najít nějakého instruktora, pokud všichni nebudou zalezlí pod stolama v obavě z toho, co se stane a co neexistujícího zaútočí. Ona se svých strachů zbavila v den, kdy ji Aisa četla o separatistech, rebelech, partizánech a jiných podobných sebrankách co se snažili nějak změnit svět. Tam pro strach zkrátka nebylo místo. Ačkoliv se bála o Aisu, ale ta holka měla prostě z pekla štěstí. Nebo snad z podsvětí štěstí? "Ale jdi. Určitě ti to půjde. Klidně i tou levou. Já se ti smát nebudu a zmazaná už sem. Ale mám tu super štětec co kreslí po všem jakoukoliv barvou, kdybys chtěl." Nabídne záložní plán. Copánky mu plést nemohla, na to měl moc krátké a tornádovité vlasy a navíc.. Kluk s copánky? Vypadal by hrozně. Přesto se však rozhodne to někdy na nějakém muži zkusit. "Tak Riley od Hypna..." Přikývne. Chudák se snad ani nemohl pořádně vyspat. To aby mu zazpívala ukolébavku. Zas tak hrozně nezpívala. "Moc ráda tě poznávám, já jsem od Apollóna."
avatar
Son of Hypnos
Počet postů : 48
Age : 14
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Apr 05, 2018 9:24 pm
Naposled popotáhl a s odhodláním v srdci, třebaže ne ve tváři se Chaie podíval do očí. Obraz usmívajícího se obličeje mladé dívky vydržel jen pár vteřin, než se začal rozpíjet a tvarovat v něco bezpochyby mnohem děsivějšího. Malý chlapec se zajíkl a znovu stočil pohled ke špičkám svých nohou. Vypadala mile, ale prostě nedokázal snášet pohled na ní, dokud měla místo obličeje tu příšernou grimasu vousatého instruktora. Díky bohu, že se mu dařilo vyhýbat Bethany, pohled na ní by v těchto dnech asi doslova nepřežil.
,,S-slyším ho... Číhá...na mě... Pořád je někde... p-poblíž..." zakňučel plačtivým tónem, nepřipouštějícím žádný odpor. Ten lev tu BYL. Slyšel ho, občas měl pocit, že ho i vidí. Rozhodl se, že Rileyho uloví a chlapec si byl jistý, že se mu to časem podaří. Jak to, že byl jediný, kdo si toho monstra dosud všimnul? Copak byli všichni v táboře slepí? Nebo spíše, zaslepení vlastními strachy. Neměli čas, ani chuť, řešit paranoiu jednoho malého skrčka, který navíc sám uměl vytvářet iluze - třebaže jen krátkodobé. Takový kluk si podle názoru poloviny tábora zasloužil vymáchat hlavu v záchodě a nakládačku i mimo arénu. Jako se mu to stalo předevčírem.
Podezíravě se zahleděl na balónek naplněný barvou, jakoby očekával, že na něj ten prapodivný objekt skočí, ale když se dostatečně ujistil, že se k ničemu takovému nechystá, opatrně ho vzal do levé ruky. Neobratně ho svíral mezi prsty a nejistě kvedlal pohledem mezi tímto předmětem, Chaiou a celým přilehlým okolím.
,,Ehm... Po kom to... vlastně... mám házet?" zeptal se, stále si nejsa jist, jestli se to vážně chystá udělat. Pamatoval, když se naposled pokoušel házet žabky - i když by na to raději zapoměl. Brr. Tehdy přísahal, že něco takového už ho nikdy ani nenapadne. Na její identifikaci jenom přikývne. Takže se trefil. Bingo.
,,Předtím jsem tě tu... nikdy neviděl.... Myslím." podotkl. To by nebylo nic divného, on neznal spoustu lidí, vzhledem k tomu že jeho tělo bylo přizpůsobené šestnáctihodinovému spánkovému cyklu, ale on se zkrátka MUSEL zeptat každého, na koho narazil v Táboře poprvé.
avatar
Daughter of Apollo
Počet postů : 16
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Apr 05, 2018 11:15 pm
S úsměvem si ho prohlíží. Ohromě ji připomínal Aisu... Jenže ta byla nejistá stále a to tu nemusela zuřit strachová epideme. Zasměje se a pocuchá mu vlasy. "Ty by jsi byl naprosto super bráška. Už si tu potkal nebo aspoň zahlédl Aisu? Je od Týché. Jsem si jistá, že by se mnou souhlasila. Je podobně roztomilá jako ty, jen je starší. Kolik ti to vlastně je? 12?" Rozmluví se skoro jako papoušek. Jen bez toho skřehotavého přízvuku. Zasune si vypadlý pramínek fialových vlasů za ucho a zamyslí se znova nad problémem tábora. Co věděla, tak i Hypno uměl dělat iluze. Ale když viděla tady špunta... tedy pardon, Rileyho, pochybovala, že by dokázal přivodit hrůzy celému táboru. Tak mladý? Ani omylem, sama měla malé schopnosti a byla dospělá. Ačkoliv možná mohli bejt větší, kdyby si neužívala života podle svého. Odmítala uvěřit tomu, že se polobohové s darem iluzí a mlhy spikli proti ostatním, navíc vypadali stejně příšerně jako ostatní. Prostě jí to nesedělo. A nebo moc přemýšlela. Zadívá se k obloze. //Ty víš Apollóne co se děje? Víš to tati? Vědí to snad bohové nebo i oni jsou k nám slepý?// Vyšle tam nahoru tichou myšlenku, která stejně nikdy nedolétne tam, kam měla. "Lvi cítí slabost. Takže na něho zapomeň ať se k tobě blíží nebo na tebe dýchá a ukaž mu, že ty se ho nelekneš a neutečeš před ním. Pořádně ho těma balonkama zmazej tak že na to nikdy nezapomene." Vyskočí do dřepu a roztáhne tašku, ve které bylo plno balonků. Jeden si vezme a hodí s ním na kmen stromu. Balonek zasáhne cíl, praskne a rozprskne fialovou barvu na kmen a blízké okolí. "Jo! To je ono! Tu máš!" Zavýskne nadšeně a natáhne se po dalším. "Házej po všem co uvidíš, klidně i po mě Riley." Vyzve ho. Ona po něm ale záměrně nehodlala házet. Nechtěla mu nějak špatně zasáhnout tu pravou ruku. Héfaistovci by asi nebyli rádi. Ne teď. Její balonek se rozprskne o další strom a skropí okolí žlutě. "Jsem tu už nějaký rok. Nevím, kdy jsi došel ale možná o mě stále kolují historky. Každopádně, dlouho jsem zde nebyla. Dodělávám školu. Ale teď jsem tu a užijeme si nějakou zábavu." Zazubí se na něj se širokým úsměvem a okolí potřísní tentokráte rezavá barva.
Sponsored content

Re: Severní lesy

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru