Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Severní lesy

za Tue Jan 23, 2018 6:39 pm
avatar
Dryad
Počet postů : 7
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Feb 02, 2018 5:04 pm
"Vážně nechceš? Ne? Chmm... Tak ne." Siusan nevěřícně zavrtí hlavou nad nerozumností drahé užovky, která sušenou malinou pohrdne se zakmitáním jazýčku, než si znova pokojně položí hlavu na jeden z klacíků, kolem kterého je obtočená a která je rovněž součástí dryádiny čelenky. Díky užovce poslední měsíce pořádně těžké, neb z malého užovčátka se stal regulérní had v plné síle i velikosti. Což je s podivem, když zjevně nemlsá ostružiny, maliny ani jiné zdravé věci a naopak se drží své jednotvárné užovčí stravy. Ta by ale její paničce asi moc nejela, kvůli čemuž si levní borová dryáda vydržuje všemožné plody i dobroty - nyní například v podobě sušených malin, což je poněkud s podivem vzhledem k tomu, že při a po sběru jí obvykle zbyde jen velmi, velmi málo plodů, zanedbatelné množství, neb ten zbytek je nemilosrdně a bez váhání sněden.
Už zase šmírovala - nyní malé dovádějící polobohy pod ní, dvě mladá děvčata, co brzo dojdou puberty a budou se honit za chlapci, což Suisan zcela nechápala, na druhou stranu byla dostatečně lidská, aby se s ním smířila. Drobci o ní pravděpodobně neměli ani tušení z toho prostého důvodu, že jako tichá pozorovatelka zaujala místečko v koruně košatého javoru (jen se ho předtím poslušně dovolila), usazená trochu kostrbatě v tureckém sedu na jedné z širokých větví, navíc hned u kmene, aby se měla o co pohodlně opřít. zatímco si jen spokojeně žvýkala svoje maliny a kritizovala užovku za svou vybíravost. Na druhou stranu - co také jiného může dryáda jako ona dělat? Jistě, našlo by se mnoho možností včetně tančení na paláčku a hru na lesní rosu, na druhou stranu - Siusan byla až příliš blízko lidské civilizaci plné fascinujících tvorů, aby se od nich mohla držet dát. Mohla a chtěla - protože pokud cokoliv, takového privilegia by se nikdy nevzdala.
avatar
Goddess
Počet postů : 4
Location : Camp Half-blood
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Fri Feb 02, 2018 10:42 pm
Lehký vánek přinášel vůni čerstvě napadaného sněhu, pokrývajícího husté větve urostlých stromů tyčících se do nebes. Tam, vysoko nad ně, kde přebývali bohové Olympu a shlíželi na každého ze svých potomků. Tam někde nahoře byl i její milovaný manžel, Héraklés, jehož medvědí objetí, gentlemanská gesta i škádlivé dobírání si její maličkosti jedné malé bohyni chyběla. Olymp se zdál být tak blízko, téměř na dosah ruky, a přesto příliš vzdálený, než aby se dočkala dlážděné cesty vedoucí do samotného sídla. Drobná ručka klesne, prsty naprázdno sevřou vzduch, jehož teplý dotek klamal. Venku vládla krutá Chioné se svými bratry, ubližovala zemi a ukládala ji k tvrdému spánku, zatímco za hranicemi tábora... tam vládla Hébé, její božská moc jara, stále svěžího a mladistvého, odraz jí samé. Koutky rtů se zvednou v náznaku něžného úsměvu, bezpečí tábora ji poskytovalo jistotu před životem tam venku, na který nikdy nebyla stavěná. Celý svůj dosavadní život strávila mezi bohy nahoře na Olympu v roli jejich číšnice, jež jim vkládá do úst ambrózii a do pohárů nalévá zlatavý nektar. A ani tehdy, když si Zeus usmyslel, že se na její místo hodí více Ganymédés, jistý mladíček s tváří skvostnou jako nejkrásnější socha, nezahořkla a přijala svou úlohu ničím nevynikající malé bohyně, téměř zapomenuté mezi ostatními. Snad jen Héřina zlost ochránila Hébé před naprostým zatracením a vymizením z paměti, když jí byla nabídnuta možnost stát se ženou nejslavnějšího poloboha mezi všemi, velkolepého hrdiny Hérakla. Milovala jej, láska byla to, co jí zbylo. Ani kapičku si nenechávala pro sebe, všechnu ji darovala jemu. Za něj vděčila své matce, vládkyni bohů, jež se jako obvykle postavila manželovi a vynutila si své. Věděla, jak Héra miluje dokonalost. V synech nalezla jen zklamání - Áres trpěl výsměchem pro svou impulzivní a často zbrklo povahu lačnící po krvelačném boji a Héfaistovi se dostalo zohyzděné tváře, za níž ho matka už jednou vyhodila z Olympu na zem. Hébé splňovala okouzlujícím vzhledem povrchní tužby a nehraničící ješitnost, po níž Héra prahla, na druhou stranu nikdy nepatřila mezi ty nejsilnější. Měla jen to mládí a jaro, jemuž pomáhala růst za hranicemi tábora i teď, kdy nechává zvednout vítr, aby přivábil lesní včelky k lučním květinám. Díky její přítomnosti do tábora nepronikl chlad a mráz příbuzné Chioné, té mrtvolně bledé dívky libující si bolesti a ztrátách.
Modravé oči se zvědavě zvednou v němé otázce, co to její věrný přítel spolu s vůní kvítí přináší. Hlas. Ne jeden ale dva, ačkoliv přítomnost živoucích tvorů patřila číslu čtyři - dvěma polokrevným dívkám dovádějícím ve vodě, jedné dryádě usazené vysoko v koruně stromů a ta zbylá identita? I ta je brzo prozrazena. Užovka roztomile usazená na větvičkách tvořících korunku lesní princezny. Zhmotněná se usadí vedle drobné stromové víly, pokukující po děvčatech dole pod nimi. "Myslíš, že z nich vyrostou skvostné hrdinky, lilie?" Hravým tónem připomene svou přítomnost po boku drobného kvítku. Siusan, dryáda žijící v jedné z borovic u jeskyní nymfy Echó. Pamatovala si každého tvora, který zde žil - od nejstaršího satyra až po nejmladší vílu, včetně té nesnesitelné treperendy z jezera. Pro každého měla vlastní jméno - obvykle využívala významu, které si neslo. Siusan znamenalo lilie. Nožkama mírně zakmitá ve vzduchu, na rtech se rozpíná hřejivý úsměv. Chitón, obvyklý oděv řeckých bohyň, pohrával v jemných pastelových odstínech jara a každou chvíli se měnil - od žluté přes růžovou, zelenou a fialovou, až k modré, aby si celé to kolo na přeskáčku zopakoval. "Jsou ještě mladé, není jim ani třináct jar. Mají ještě dlouhý kus života před sebou." Věřila v to, musela. Polobozi nemívali obvykle dlouhý život, mnoho jich zemřelo ve věku adolescentů, někteří i mnohem dřív. Jen málokterý se dožil plnoletosti a celkové dospělosti. "Doufám, že jsem tě nevylekala?"
avatar
Dryad
Počet postů : 7
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Feb 03, 2018 2:14 am
Zabraná v pozorování her těch malých uličnic si opravdu nevšimne své společnice - snad ani neměla jak vzhledem k tomu, že bohyně rozhodně nešplhala nahoru jako ona, nýbrž se na větvi jednoduše objevila a tím si nejspíš značně usnadnila život - šplhání po stromech není pro každého, ale Siusan tohle umění vynesla k dokonalosti. Snad proto, že bez něj by se musela vzdát své role tiché pozorovatelky radostí i strastí polobohů žijících v táboře. Téměř tedy nadskočí, když dívka vedle ní promluví, vzápětí si však sáhne na čelenku z větviček, aby jí náhodou užovka nespadla a neublížila si po dlouhém pádu dolů. "Jsi v pořádku?" ze zvyku osloví užovku, ač takřka zbytečně, neb její milovaná společnice jí nikdy neodpověděla. Nebylo se ani čemu divit. Modrá kukadla se upřou na dívku, kterou znala - Jaro, tak jí říkala, neb stihla pochopit, že to právě ona brání slunné a teplé jaro, tolik vítané, tolik milované z její strany už jen pro to, jak všechno kvetlo, všemu se dařilo, všechno bylo barevné a jednoduše nádherné. Byla nádherná, jiné slovo pro ni neexistovalo - a nakonec by bylo s podivem, kdyby nebyla vzhledem k období, které měla reprezentovat. Jakmile si ale uvědomí význam dotazu, pohledem opět klesne na děvčátky a též se pousměje. "Určitě z nich vyrostou skvostné bytosti..." Hrdinky? To možná ne. Možná nikdy nikoho nespasí s oštěpem napřaženým, jak budou danou osobu chránit vlastním tělem. Nikdy nevyhrají bitvu a nedostojí tak klasickému typu hrdinství. Možná... Ale Siusan si byla jisté, že jako lidé obstojí, budou odvážné, vřelé, hodné, jemné, šlechetné - budou mít jednoduše všechny potřebné kvality, aby obstály na tomhle světě. A na to člověk nemusel být hrdina - stačila obyčejná bytost, co však vykouzlí úsměv na rtech utrápenému a nabídne pohostinství zemdlenému. "Myslím... Myslím, že teď žií okamžikem..." Vypadalo to tak - s pohledem na ni se jí nezdálo, že by se děvčátka chtěla zaobírat tím, co bude zítra. Pozítří. Jestli budou mít dostatečně dlouhý život nebo ne - kdyby se nad tímhle zamýšlely, nejspíš by spadly do existecionální deprese již v tak raném věku. Zavrtí hlavou na její otázku, ač je jasné, že trochu přece jen jednoduše kecá. "Nevylekala. Možná... možná jen trošku." A stejně jí do toho spadne ta pověstná upřímnost, než k ní natáhne packu se sušenými plody. "Malinu?" zeptá se, nabízejíc jí pochutinu, než si i ona sama vezme. "Hledalas mě?" zeptá se váhavě, netušíc, jestli se pro jednou bohyně prostě jen necítila osamělá nebo pro ni má nějaký úkol - snad poprvé, neb si bozi zvykli, že Siusan není pro jejich svět stavěná. A vlastně ani pro žádný jiný.
avatar
Goddess
Počet postů : 4
Location : Camp Half-blood
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Feb 03, 2018 8:02 am
Přikývne Siusaniným slovům, na rtech pohrává něžný úsměv, pro který byla známá. "Není důležité se nechat znát širým světem pro své činy, lilie. Hrdinou je ten, který podá pomocnou ruku, když je ho nejvíc třeba, aniž by zaváhal. Aniž by prahl po odměně a pozornosti. Hrdina je ten, koho si uchováme v srdci pro laskavá gesta a vstřícný přístup." Hlas lehký jako vánek se snáší ze rtů při artikulaci jednotlivých slůvek obsahujících něco víc než jen prázdné fráze, pozorné oči nepřestávaly sledovat se zjevnou zvědavostí, a snad i jemným nádechem pobavení uličnice švitořící hluboko pod nimi. Lidé přisuzovali hrdinům příliš z povrchního obrazu, nikoliv pro charakteristické povahové rysy. Oslavovali jejich chrabré činy, vítězství nad nestvůrami a zlými vládci, uzurpátory země. Vnímali pouze to, co sami považovali za důležité. Zbytek? Přišel jim nepodstatný, braný za samozřejmost. K jejich neštěstí to často obdobným způsobem vnímali i samotní bohové - nechávali oslavovat polobohy pro jejich velké důkazy síly a chytrosti. Jen málokterý z nich si uvědomoval sílu jiných ctností než je fyzická síla a vysoká inteligence. "Mnoho z nich zemře zapomenutých v dějinách pod maskou bezvýznamnosti. Důležité zůstává, pokud si je rozhodneme uchovat v našich srdcích," konečky prstů přejede po látce chitónu nařasené na prsou podle antických mravů. Bohové dbali na jisté zvyklosti, někteří se, podobně jako Hébé, nedokázali úplně sžít se současnou kulturou velící nosit upnuté džíny a halenky s hlubokým výstřihem vyplněné krajkou.
Pozorovala tu drobnou vílu po svém boku, vnímala její mládí oproti svému nedatovanému, avšak mnohem vyššímu věku. Modré oči hladily s láskou a něhou Siusaninu tvář, jemné rysy tak panensky naivní a čisté. Pohled stočí dolů až v okamžik, kdy se dryáda ozve. Slova doplněná o zasmání mluví za vše a ani bohyně samotná se neubrání tichému smíchu připomínající svěží závan prvních jarních dnů prorážejících okovy vládkyně mrazu. "Ano, to je důležité," pokývne souhlasně hlavou, až se světlé vlasy zavlní na ramenou. "Z minulosti je třeba se poučit. Budoucnost je nám neznámá. Jen přítomnost lze prožívat naplno," odpoví se zaváháním, ač sotva patrným. Minulost ji pojila k manželovi a sama netušila, zda se ještě vrátí na Olymp natrvalo. Nebyla vyhnána, ale ani tam nenalezla útočiště - to jí poskytovala Héraklova náruč. Jako každá nesmrtelná bytost vnímala čas jinak než-li smrtelníci. To, co pro ně byla dlouhá doba odloučení, se zdálo bohům mrknutí oka. Přesto jí chyběl. Jeho hlas, jeho smích... I po tolika staletích se cítila zamilovaná jako puberťák.
Ze vzpomínek a myšlenek na manžela pobývajícího nejspíš někde na Olympu, se navrátí zpět díky hlasu maličké dryády stále sedící po jejím boku. "Ach, ano." I u ní upřímnost hrála velkou roli. Podobně jako ostatní bohové dokázala být přímá a na rozdíl od nich si nehrála se slovíčky. "Pociťuji v tobě neklid, má malá lilie. Stalo se něco?" Zvědavé oči přejíždí po něžných rysech stromové víly, která podobně jako jiné do tohoto světa úplně nezapadala. To už byl jejich úděl. Vnímala rozporuplnost v přírodě, zvláště pokud se nějaká z dryád zakoukala. Pro mnohé býval tento cit něčím novým, nepoznaným ve světě smrtelníků. Nedokázala vnímat její emoce tolik jako pán fauny a flóry, Pan, nebo Persefone, ale čerstvé rostliny okolo její sosny dokazovaly své.
avatar
Dryad
Počet postů : 7
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Feb 03, 2018 11:03 am
Přitaká. Ostatně obě dívky nebyly tolik odlišné - přirozeně, že Hebé byla daleko mocnější a zkušenější v řadě věcí, snad i v úplně všech, ale myšlení měly obě podrobné. Vážily si jiných věcí, byly pro ne důležité jiné věci a snad probíraného chtěly najitna ve své hlavě omluví, aby mohly vysvětlit jejich jednání. Siusan vnímala zlo poměrně filosoficky jako absenci dobra, tenhle směr myšlenek jí však dovoloval v každém najít alespoň špetku dobra, což bylo ovšem dost možná podmíněno i tím, že se se zlými tvory setkávala jen zprostředkovaně. Málokterý - pokud vůbec - táborník měl tak zoufale pochybnou pověst, aby se před ním musela mít vyloženě na pozoru. "Myslím... Já nevím, jednou nebude ani to. Naše vzpomínky. Ale... na tom nezáleží, ne? Důležité je, že v dané chvíli a okamžiku udělají to, co je správné. A na malý moment budou opravdu bytostmi. To stačí, nebo ne?" Možná to bylo trochu kostrbaté, ale faktem je, že z části myslela též sebe. Mnoho, kterých ji znalo, zemřelo. Mnozí ještě zemřou. A nakonec nebude nikdo, kdo by si dryádu pamatoval, nakonec zůstane sama - tu chvili tušila, bála se jí, ale pro všechny ty dobré vzpomínky ji byla ochotná přijmout. Protože tyhle chvíle, kdy někomu pomůže, ty chvíle, kdy někomu uleví od bolesti nebo jen shluku nepříjemných myšlenek, tehdy vždy naplní ideál své existence.
V jednání s bohy byla vždy trochu nejistá - byli přece o tolik moudřejší a starší - Ale přesto vždy ze své přirozenosti mohla jednat jen bezprostředně, snad jen trochu nervózně. Znova přitaká, znova si doto pusy vkládajíc další malinu. "Jsou spokojené. Myslím... Myslím, že jim to nechci brát myšlenkami na budoucnost. Nebo na minulost." A mluvila tiše, aby jim nebrala ani přítomnost. V obou směrech toku času se skrývali strašáci, jen velmi málo táborníků někoho neztratilo, což byla myšlenka, že které jí jednoduše bolelo u srdce.
Na její otázku zaváhá překvapeně zamrká. Nebyla si zcela jistá, co tím myslela. Skousne si váhavě ret. "Nemyslím... Nemyslím, že rozrušená, necítím se tak. Možná spíš... nadšená? Vzrušená?" Jen asi v jiném smyslu slova, co by v něm každý vnímal - drobné nedorozumění, s nimiž občas zcela nevinně zahlásila dvojsmysl jen proto, že se snažila najít vhodná slova pro svůj stav a tohle byl jednoduše ten vzrušující pocit očekávání, jako když se vam má vyplnit dlouho očekávané přání nebo když se má vrátit dlouho ztracený kamarád. "Je to špatně?" vyhrne najednou. "To, že... mám dojem, že ho mám raději více? Potrestají mě?" Upře na ni koukala. Nebylo to poprvé a ten cit milovala, ale byl správný? Měla dovolenojsi něco takového cítit?
avatar
Goddess
Počet postů : 4
Location : Camp Half-blood
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Feb 03, 2018 11:37 am
Sledovala lehké záchvěvy vánku, unášejícím květy na svém doteku. Tu jemnou souhru elementů jdoucích ruku v ruce pospolu jako nejlepší přátelé, ač i ti se proti sobě bouří a dokazují si silou nadřazenost. Příroda nepatřila mezi stálé, poklidné body v životě lidí, připomínala se divokostí i krásou. Tábor se nesl v duchu její mírumilovnosti vůči lidskému pokolení, v některých časech a místech však nezapomínal upozorňovat na nepoddajnou stránku, na tvář povětšinou poctivě skrytou za neohranými barvami. Stačilo zalétnout očima k temným jižním lesům, kde se v šeru pohybovala monstra z bájí a pověstí, připravené k tréninku táborníkům na zocelení sil a charakteru. Zapomene se snad i na tento tábor? "Lilie, proč myslíš, že po všech těch letech, dekádách... staletích a tisíciletích stále existují příběhy o bozích, o jejich polokrevných potomcích?" S mateřským úsměvem se ohlédne za malou filozofující kráskou po jejím boku, trápící se myšlenkami na konec své existence. "Lidé si je předávají, připomínající si, čemu dříve věřili, ať se jim to může zdát jakkoliv hloupé. Jak by jinak mohla existovat všechna ta monstra, proti nimž vyráží polobozi do boje? Stačí jeden člověk... jedna myšlenka, jedna vzpomínka, která nás udrží naživu." Bohové trpěli, sami se obávali svého vyhubení. I Hébé od dob antického Řecka ztratila mnoho sil. "Dříve jsem byla silnější. Vládla jsem jarem na Olympu, přinášela jsem bohům radost. Nikdy nebudu tak známá jako moji bratři, ale o mi ani nešlo. Stačí mi existence a vědomí, když alespoň jeden člověk, jedna bytost si bude na mě pamatovat a uchová si mou vzpomínku v srdci. Pamatuj si, maličká," s něhou položí dlaň na Siusanino předloktí, získávaje si tak její pozornost na tu krátkou chvíli. Pomíjivou? Nejspíš. Důležité bylo pamatovat si ona slova. "Dokud na tebe bude myslet alespoň jeden člověk, dokud si vzpomene na tvé jméno a přiřadí si k tobě láskyplný cit, pak se nikdy nemusíš bát svého zániku. Věřím, že se vždy někdo takový najde."
Ručku zlehka stáhne, prsty upraví záhyby chitónu na sukni. I po všech těch miléniích byla zvyklá se prezentovat ukázkově a dodržovat jisté zásady olympských bohů - čistá tvář, čisté šaty, vstřícnost a laskavý úsměv rozechvívající rty. I teď, když sedí na větvi v koruně stromů s jednou dryádou po svém boku, dodržuje vtlučená pravidla. Neváhá ani vteřinu, když se Siusan vysloví a začne mluvit o citech, které jí poslední týdny poněkud trápí. "Kdeže. Je to přirozené, lilie," zahledí se do dálky, sledujíc jednotlivé koruny stromů severního lesa. Vnímala všechny dryády, které se honily po mýtinách se satyry a za hlasitého lup! se uprostřed běhu proměnily v mladý stromek. "Miluji všechno spojené s jarem, jsem s ním spojená. Ale také velmi miluji svého manžela. Je to jiný druh lásky, podobně silný, ale odlišný... v jiném měřítku. Nemusíš se kvůli tomu strachovat, malá. Je to cit, který je potřeba opečovávat." Ze spojených dlaní před očima vyraší malý pupen pomalu se rozevírající v květ. Lilii, sněhobíle čistou s lehce narůžovělými okraji na okvětních lístcích. "Aby z něj vykvetlo silné pouto. Pamatuj na jeho křehkost, ale též krásu, kterou vnese do tvého života," pronese tiše natahujíce se s květinou ke korunce z větviček, aby do nich drobnou květinu vpletla.
avatar
Dryad
Počet postů : 7
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Sat Feb 03, 2018 5:57 pm
„Já vím, vím… Jen… všechno končí a všechno někdy začíná, nebo ne?“ Snad v tom byla i trochu úvaha – a bylo jen jediné štěstí, že Siusan nikdy nechodila za hranice vymezené pro tábor, aby cítila, jak za nimi příroda trpí všemi nástrahami lidského pokolení. Rovněž je štěstí, že netuší, do jaké míry může mít pravdu. Svět jako takový byl na pomezí technického pokroku a zániku poslední století a kdo ví, kam povede to další. Co se stane s bohy, s polobohy, s lidmi, pokud svět skončí? Zůstane někdo nebo se vše rozplyne v nicotě a bude třeba někdo další, aby psal do písků času, které je tak snadné jedním mávnutím ruky smazat. Přežili by bohové? Přežili by vůbec to, kdyby zemřeli všichni, kdo v ně věří – a že jich nyní již nen mnoho, neb je nahradily různé jiné mocné síly, jimiž si lidé vysvětlují vše, čemu nerozumí. Pohledem sklouzne na její ruku, co se v uklidňujícím gestu dotkne jejího předloktí. Pomaličku přitaká. „Asi.. asi ano.“ Byla to svým způsobem uklidňující – neb zapomenout bylo snadné i na živého tvora, doufala však, že takový osud nikdy nenaplnÍ. Že les kolem její sosny bude stále plný života a že nebude mít jedinou společnici jen v podobě mlčenlivé užovky.
Kterou si vzápětí sundá z čelenky z toho prostého důvodu, že se had trochu probral a začal být aktivní – v podobě snahy se odvíjet z čelenky, takže tu položí před sebe na větev, aby užovka při nějakém neopatrném pohybu nupadla. Vzápětí se však její pozornost zaměří na moudřejší bohyni, která se jí snaží uklidnit, dál si mezi zoubky žmoulá nejistě ret. „Jak… jak jsi poznala, že ho máš opravdu ráda? Že ho… miluješ?“ otáže se podobně nejistě. „Já… mám ho ráda, vím, že ho mám moc ráda, asi více… než jakéhokoliv jiného táborníka. Není první… v tomhle směru, myslím, jen jsem nikdy netušila, jestli bych se měla bránit nebo jestli je spravedlivé… jim něco takového říci. Aby se vůči mě necítili zavázaní a připoutaní. To bych… Myslím, že to bych nechtěla, asi by je to… mohlo omezovat?“ Aby se o ni příliš nebáli, aby si neupírali času s páteli či někde jinde jen protože by se vůči ní cítili zavázáni. Jednoduše is nebyla jistá, jak taková láska funguje, jakmile nad ní začala více přemýšlet, ačkoliv to v jejím životě byla ta nejjednoduší a nejvíce přirozená záležitost.
avatar
Goddess
Počet postů : 4
Location : Camp Half-blood
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Mon Feb 05, 2018 1:03 pm
Otázka, která trápí mnoho dívek - jak poznat, že dotyčného miluje? Je ten cit pravý nebo namlouvání si něčeho jiného? Úsměv se rozšíří od ucha k uchu, dokonce se zdá, že se tváře bohyně jara a mládí zbarvily do světle růžového odstínu rozpaků. Pohledné rysy na okamžik skryje dlouhý vodopád světlých vlasů obohacený o něžné luční kvítí vpleteném do jednotlivých pramenů. "Ze začátku... Jsem ho nemilovala. Ta doba byla zvláštní sama o sobě, těžká. Bohové mě zaměstnávali jako svou vrchní číšnici, nosila jsem jim ambrózii a nektar, dohlížela jsem na jejich stravování, přinášela jim radost. Pak jsem ale byla vyměněna, nahrazena jedním člověkem, jehož vzhled upoutal pozornost. Má matka to nesla velmi těžce," vydechne se závanem melancholie v hlase při vzpomínkách na snad nejtěžší zkoušky za dob své existence. Héra se tenkrát na Dia naštvala, hrozila mu, křížila práci a jeho zálety dostávaly nejvíc zabrat. Vládkyně bohů byla schopna učinit jakékoliv kroky, aby manžela za onu troufalost potrestala, ač jí Hébé několikrát naznačovala, že nic z toho ve formě odplaty nepožaduje. "Héraklés umíral intrikami jednoho z kentaurů, velmi trpěl bolestmi. Zeus ho povolal k sobě na Olymp, kde synovi daroval nesmrtelnost. Má matka... Viděla to jako příležitost pro můj nový začátek. Byl obdivovaným hrdinou, bohy oblíbený a milovaný a já.. Mě také měli rádi." Milovali ji, zvláště Apollón a Hermés, kteří se jí pokoušeli několikrát nabídnout sňatek. Stále je však odmítala, brávala jim naději, že po jejich boku s nimi zůstane. Možná za to z části mohly jejich ustavičné zálety - vždyť ani po tolika tisíci letech se nic z toho nezměnilo, spíš naopak. Jenom se to zhoršilo.
Potřesením hlavy se zakrátko vrátí na zem, láskyplný úsměv zosobňoval dávné vzpomínky. "Héra rozhodla, že mne za něj provdá. Prve... nebyla jsem si jistá, co od něj očekávat. Nesledovala jsem jeho úkoly a putování jako jiní, kteří mu pomáhali při výpravách. Byl zvláštní. Choval se ke mně s úctou, dával mi prostor, abych ho poznala. Ani ho tenkrát nepřekvapilo, že jsem o něm neslyšela. Chodíval mi k fontánám vyprávět, co vše zažil na zemi, jací jsou lidé, jejich klasné i záporné vlastnosti. Býval přítel, až jednoho dne..." Výdech se splétal na rtech, hluboký cit se odrážel v očích upřených kamsi za obzor, dál než se nacházely vrcholky stromů. "Věděla jsem, že mi na něm záleží víc než na jiných. Uměl mě rozesmát, věnoval mi pozornost. Sama jsem ho začala vyhledávat častěji, držela jsem se poblíž něj. Byli jsme už dávno svoji, ale teprve tehdy... tehdy jsem začínala rozpoznávat, že ho miluji. Nikdy jsem předtím u sebe nezpozorovala, aby mi srdce poposkočilo při myšlence na něj, na kohokoliv jiného." I po těch letech se projevovala jako zamilovaná mladá holka, ne bohyně, na jejímž kontě už vládne několik tisíc let existence. Naslouchá té drobné dryádě, jejím nešťastným slovům, s nimiž trápila křehkou duši. Zlehka ji pohladí po paži konečky prstů, úsměv nadále neopouštěl růžové rty. "Nevyčítala by sis, kdyby jsi mu to neprozradila, lilie? Když budeš mlčet, nikdy se nedozvíš, co si o tom myslí on. Aby láska mohla rozkvétat, musí být vzájemná. Pak totiž na jedné straně chřadne, trpí, aniž by sis to chtěla připustit. A s ní trpí i tvá duše. Duše spojená se stromem. Není to sobecký krok, maličká. Je to chrabrý čin." Znovu se zahledí vysoko nad stromy, slunce se naklánělo k západu a noc se začínala vkrádat do tábora. "Měla bych se vrátit, očekávají mě u večeře. A ty, lilie, se netrap svými city," pohlédne na dívenku po svém boku. Věk je rozděloval, ač mladistvá tvář je naopak pojila dohromady. Dvě dívky, obě zamilované. "Nech rozhodnutí na něm. Možná tě překvapí," mrkne na ni, než se zhmotní pod stromem za doprovodu vůně jarního kvítí. "Dávej na sebe a užovku pozor, lilie." Ani tehdy se nezdrží dlouho. Zvedal se vítr, aby bohyni odnesl na svých pažích zpět do tábora.
avatar
Dryad
Počet postů : 7
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Mon Feb 05, 2018 6:52 pm
Se zaujetím poslouchá jejímu vyprávění, zatímco jí to však v hlavě šrotuje – ve snaze si dát vše, co jí ona řekla, do souvislosti se všemi jejími vztahy, které však dosud vedla pouze na platonické úrovni – nijak nikdy ničeho jiného nebyla schopna, fyzičnu příliš nerozuměla, takže se jí maximálně obvykle dostalo pár polibků, ale to bylo též velmi zřídka – většinou byli její společníci příliš bázliví, nejistí, aby malé dryádě neublížili, že si na nic jiného netroufli a Siusan zas neměla dostatek odhodlání, aby něco iniciovala. Přesto to z její strany mnohdy sedělo – každého z těch, co jí přirostli k srdce, nejspíš milovala. Myslela na ně ve volných chvílích, scházeli jí, když dlouho nepřicházeli a nemohla si pomoci, ale vždy se trápila, když nakonec odešli na dobro – některé zabili, někteří si našli vztah, v němž se cítili spokojenější, neb jejich nová mlá či milý nebyli vázaní na sosnu a nebyli tolik ztracení v tomhle světě. „Doufám… doufám, že tě zase brzo rozesměje. A tak…“ A všechno ostatní. V Hébiném hlasu zaznívala hořká melancholie z odloučení, kterou si mohla tak akorát představovat – si byla Siusan mnohdy sama, její milí nikdy nebyli daleko a pokud jeden odešel… nu, po nějakém čase se zakoukala znova, ač to vždy vnímala tak, že dná osoba je právě ta jedna, ta nejdůležitější, ta nejpodstatnější. V oné chvíli to tak působilo – stejně jako nyní u Jona.
Zaváhá, když jí položí těžko, ač nejspíš řečnickou otázku. „Možná. Asi… asi ano…“ Kdyby se mu něco stalo. „No právě…“ zabrblá tiše, když praví, že je to chrabrý čin. SIusan nebyla statečná, bála se mnoha věcí – a tyhle netradiční city byla jedna z nich, neb netušila, jak se k nim chovat. A krom toho, nechtěla Jna ztratit, což by se hloupým vyznáním mohlo stát – také by jí mohl říci, že ji sice má rád, ale ne takhle. A nakonec by se jí pomalu začal vyhýbat a ona o něj přišla, což si ze srdce nepřála. Bylo těžké sebrat síly a odvahy, ačkoliv je vždy tížil čas. Nikdo netušil, kolik mu zbývá život. Nakonec se však usměje, když Hébé praví, že bude muset odejít. Nechtěla se loučit se zamyšleným zamračením, místo toho vesele přitakal. „I ty na sebe. Děkuji ti. Opravdu ti moc děkuji, budu… budu přemýšlet.“ A třeba se někdy k něčemu i dopátrá.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Mar 15, 2018 2:42 pm
Očima těkal, lehce vyvedený z míry, kolem sebe. Nečekal společnost při tvoření těch neumělých básnických útvarů, kdy povětšinou dostával zabrat už při prvních nedokonalých rýmech. Situaci se ještě povážlivě zhoršovala zvyšujícím se napětím v táboře, jenž gradovalo v otevřené střety jednotlivých srubů, záchvaty obviňování, nedůvěra rostla geometrickou řadou. Jeho úsilí, jakkoliv mírnit vzniklé spory, zanikalo v neutuchajících nadávkách zúčastněných stran, ale i neochoty jednotlivců podřídit soudy kritickému myšlení, víc zvažovat možností, než vynášel unáhlené soudy. Skončil nejednou napadený ze strany horkokrevných Áresovců, jenž si nechtěli nechat nic vysvětlovat od podřadného syna Afrodity, jakési parodie na mužské pokolení, kterého nyní vztekle titulovali jako "přiteplenou buznu". Ze strany sester také útěchy nenacházel, neboť situace, v níž každé se každé oblečení poddávalo prapodivnému rozkladu, kalhoty, trička, košile, sukně, vše dostávalo tendenci se trhat nepřiměřeně stavu. Nejednu parádnici zachvátil výbuch vzteku, když zhola nové legíny mohla akorát použít jakožto hadru na podlahu. Hlahol vysokých dívčích hlásků neutuchal ani v noci, kdy ony nesouvisle vykřikovaly cosi o vzájemně neladících ponožkách a gumových holínkách k večerním šatům. K jeho smůle, nedokázal zabrat nikdy dříve, nežli se tento tyátr spustil, takže většinu noci strávil s polštářem namáčknutým k hlavě, snažíc se opakovat, že nesmí přijít těmito vlivy o zdravý rozum. Za dne bloumal jako ztracené dítě Táborem, častokrát promočený, neupravený, skleslý. Pošmourné počasí a všeobecně nevraživá nálada ho stála veškerou energii, kterou by se jinak pokoušel věnovat snahám o tvorbu.
Vlasy mu unyle ulpívaly na ramenou bez jakéhokoliv účesu, na sobě pouze jednoduché tričko khaki barvy, omotaný světle šedý šátek kolem krku, kalhoty i boty v nevýrazném hnědém odstínu. Po pravé straně od něj ležel sborník básní psaný v azbuce, jenž díky svým prarodičům ovládal na velice dobré úrovní, i když občasně pokulhával v záležitostech, které by rodilý mluvčí přešel mávnutím ruky. Pohledem přejížděl po papíru plném přeškrtaných frází, lehce naštvaný sám na sebe, že nedokáže vyplodit jediný kvalitní verš, dokonce i téma protékalo ledabyle mezi prsty, nesoustředil se. Odložil propisku stranou, jemně se usmívající na přítomné dryády, jejichž společnost ho částečně těšila, neboť se mu pomáhaly ulevit s tvůrčí krizí, nadhazovaly možná doplnění, jemně ho naváděly k příhodným rýmům, avšak ani jejich obětavá snaha nedokázala Iskanderovi zaručit příval kreativity. Nakonec odložil začerněný list papíru, aby si do klína vložil obsáhlou knihu, pozvolna v ní listující ke konkrétní kapitole. Zahlédl zvědavá očka, mírně vytřeštěná z těch neznámých klikyháků, kterými ruská abeceda, pro ostatní, dozajista byla. „Co se tam píše?“ pronesla jedna trochu bázlivě, hlavinku naklánějící mírně na stranu, rukou žmoulající okraj stránky, což mu nikterak nevadilo. Vykouzlil letmý úsměv, aby mírně rozehnal vzniklé obavy, bylo přirozené, že se ptaly. Vlastně mu tím udělaly radost, jelikož dostal příležitost přednést něco z překrásného díla Mikhaila Lermontova. Místo odpovědi, počal předčítat, dbající intonace, zachovávající tempo, naprosto pohroužený v těch slokách.

„Démon, duch vyhnanství a vzpoury,
v neklidném srdci beznaděj,
nad světem bloudil steskem chorý
a hlavou se mu honil rej
vzpomínek na ráj, kde tak sladce
sen serafa snil před lety,
kde uměl čistě radovat se
kde na oblačné křižžovatce
ho zdravil úsměv komety,
kde žžíznil ješště po poznání
a hleděl rád, jak ze vššech stran
....“
avatar
Oracle
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Mar 15, 2018 3:18 pm
Život v Táboře polokrevných připomínal vzpouru proti přirozenému řádu. Kdo mohl, ten po druhém hulákal, obvinění padala na tu či onu hlavu a leckdy směřovala i jejím směrem. Orákulum za všechno mohlo. Kdo také jiný? To ona mohla za proroctví, jehož slova pronášela svými rty v mlžném zelenavém oparu přízračných sil, jimž nikdo nerozuměl. Snad jen Apollón sám, bůh, který stál za zrozením delfské věštkyně. A ani ten nebyl nápomocen, když se hrůza postupně šířila skrze tábor. Nikdo dlouho nedokázal odolávat náporům šílenství, pro které by snad ani samotný Dionýsus neměl vysvětlení. Několik jeho synů a dcer se pokoušelo narušené hrdiny vyléčit, ale buď jejich schopnosti neúčinkovaly, nebo se vše tak akorát zhoršilo. Carly vše sledovala z bezpečí svého podkrovního pokoje v hlavní budově, kam se nyní nikdo neodvažoval vystoupat. Našli se jeden, dva odvážlivci, kteří si vzali do hlavy, že výprava by jim mohla pomoci utéct od toho podivného nečasu a neustálého křiku rozléhajícího se nad střechami srubů, ale i v jejich očích poznala nedůvěru spojenou s ní, s jejími slovy. S věštbami týkajícími se jejich útěků.
Čím víc se zavírala před světem, tím hlubší ponorkovou nemocí trpěla. Stěny ji mačkaly, vzduch se zdál vydýchaný a trofeje z výprav, mnohdy prokleté, slibovaly krutou pomstu, pokud se k nim byť jen přiblíží. Nebylo divu, že nedokázala, podobně jako zbytek tábora, vydržet na jednom místě a v tichosti opustila svůj úkryt. Mezi táborníky se neobjevovala často. Mnozí se jí děsily, třásly se strachem z okamžiku, kdy pronese jejich jméno, poukáže na ně a pošle je na jistou smrt. Jiní se naopak dmuli pýchou, pokud patřili mezi vybrané účastníky výprav, ale do kontaktu s ní netoužil přijít snad nikdo. Zezačátku týdne přemáhali svůj strach, hledali po všech kapsách odvahu s vyptáváním, co navrátí jejich život do původních kolejí. I Cheirón sám blondýnku s hipískáckým vzezřením několikrát zastavil s dotazem, zda není nějaká možnost, že by alespoň tušila, jak si vyložit svá slova. Dívka však pokaždé odpovídala stejně - nikdy si ani nepamatovala, co z jejích úst vyšlo, když delfské Orákulum ovládlo její tělo i mysl a vnášelo mezi táborníky svá proroctví. Zachmuřená tvář staršího kentaura jí napovídala, že i když takovou odpověď očekával, netoužil se s ní smířit. Carly mu však nedokázala pomoct. Své schopnosti ještě neovládla natolik, aby si uvědomovala něco víc jak výpadky.
V tom nešťastně vyhlížejícím dnu s lehkým mrholením ve vzduchu se vydala do Severních lesů. Dryády a satyrové ji jako jedni z mála nesoudili, ač Rada kopytnatých starších neměla v lásce polobožské návštěvníky a s radostí nad jejich přítomností členové ohrnovali nos. Vzduch zde navíc působil mnohem čistějším dojmem. Zelenošedýma očima několikrát těkla směrem k Jižnímu lesu, rozléhlému území plném nestvůr s nimiž mladí táborníci včetně ostřílených cvičili, aby se zdokonalili v boji. Ji i takový popis obřího pavouka nebo štíra dokázal vyděsit a patrně to nebylo vše, co temný hvozd ukrýval ve svém nitru. Obloukem se těmto místům vyhýbala, nikdy nešla blíž jak na deset metrů. Zelenavé stromy i mech v jeho severní části připomínal historky o Novém Zélandu a jakýchsi příbězích z pera jistého spisovatele. Možná by mohla zase číst, knížky se jí v příbytku vršily jedna na druhou, až utvořily nesourodý křivý komínek. Ticho ji uchvacovalo, hladilo na duši jako nic jiného. S lehkostí se dotýkalo jejího srdce, laskalo dech. Tu zázračnou chvilku nenarušil ani hlas pomalu předčítající jakousi báseň. Cit, který do jednotlivých veršů byl vložen, hrál uchu lahodící melodii, díky čemuž si vysloužil zvědavost od malé cácorky. Dlaněmi zapřená o hrubou kůru stromů postupovala blíže k tomu hlasu, aniž by sledovala cestu před sebou. Větvička pod její holinkou zapraskala s takovou intenzitou, že by to jeden mohl považovat za výstřel z pušky. Dryády přihlížející předčítání mladého muže se ihned schovaly do svých stromů, některé se v něj v panice proměnily. Blondýnka tak zvládla jen pomrkávat, nic víc. Sama za jeden uskočí, ačkoliv po takové chvíli připomíná víc nahluchlou laň, jejíž reflexy se chovají podivně zpomaleně. Se svými typickými šaty připomínající éru dětí květin a lásky v táboře pokaždé vyčnívala. V lese? Ne, nebylo tomu jinak. "J-já... Omlouvám se. Nechtěla... nechtěla jsem rušit. Já jen... Jen..." Teprve po chvilce vykoukne, kukadla plaše upřená na zem. "Hrozně hezky jsi předčítal..."
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Mar 15, 2018 8:07 pm
„....
Divný svět divé krásy bůh
tu stvořil. Ale pyšný duch
přeměřil zrakem dílo skvělé
pohrdavě a s nechutí
a na vysokém jeho čele
nebyla stopa pohnutí.“


Dokončoval čtvrtou část, když v tom, když v tom cosi, později zjistil že kdosi, narušil atmosféru nastalou tklivým přednesem básně vzniklé za dob romantismu v nehostinném prostředí ruského národa. Skoro vylekaně nadskočil, jakmile dryády zmizely ze zorného pole, když opět skryly svou přítomnost uvnitř vyvolených stromů. Přitiskl otevřenou sbírku na hruď, snažíc se posbírat tělo vyděšené tím záchvěvem lidského hlasu. „Já... uhm.. díky.“ soukal ze sebe kostrbatě, zatímco mu vodopád zrzavých vlasů skryl obličej, tudíž i nastupujíc růž, snad se tím uchránil od trapasu. Pohyboval se šmátravě, nejistě, jakoby každou chvíli měl praštit hlavou o blízký kmen, aby skryl svoje rozpaky. Jak..jakto..kde... kde se tu vzala. Nevěděl, jestli prve řešit problém vzniklý neposlušnou kšticí nebo raději zamaskovat všechny listy na nichž vězela špatně utvořená poezie. Nakonec padl na čtyři, horoucně sesbírávající veškeré papíry, které se doteď nehybně povalovaly na zemi. Netušil, koho přivábil, jen snad dle hlasu, usuzoval na dívčinu, avšak nepatřil žádné z rozjívených sester. Projevoval marné úsilí, jelikož z části neviděl, výhled stále zakrytý nesmyslně dlouhými kadeřemi, kdežto roztřesené prsty upouštěly všechny poznámky zpátky. „Já... snad... promiň“ koktal, nejistý, zaskočený, rozhozený, naprosto mimo sebe. Bez jakékoliv sebedůvěry se pomalu krčil se všemi neumělými verši ve stínu stromu. Jak příhodné pro karikaturu muže. Vynadal sobě v duchu, slyšící opět posměšná slova potomků boha války, jak jich nesnášel, přesto sám připouštěl jejich pravdivost, kdy skončil naprosto odzbrojen nevinnou slečnou, jenž pouze promluvila několik libých slov. Zůstával v tom podivném stavu, kdy zmateně žmoulal rukama stránky knížky, pronášející tiché kletby k své osobě a její neschopnosti stanout před takto drobným problémem. Jsi idiot, nic více než idiot, nekousne tě. Líbilo se jí to. Nezačne ti nadávat, už by dávno začla. Až s touto myšlenkou dokáže nabít trochy klidu, pozvolna odbourávající vzniklé napětí. Ještě nikdy neslyšel chválu, zvláštně příjemný pocit. Pokusil upravit rozčepýřený zevnějšek, přičemž zapomenul na držený titul, jenž tímto neurvalým gestem, spadl zemi. Okamžitě následoval předvedeného příkladu, nemeškal ani minutu když sborník okamžitě zvedal, teď již neznámou dokázal spatřit, což přineslo mírný záchvěv strachu do nejisté tváře, neboť ho našlo samotné Orákulum. To, mě chce.. ne...ne, nedávno jedna výprava odešla.
Zůstal stát proti ní, nijak nevykročil kupředu, zmatený mladý muž přidružující sbírku básní, zjevem i chováním ztracený. Nepřítomně prohrábl prameny, rozcuchané, bez života, plné drobného smetí jak zde vysedával ve společnosti dryád, kdy s překvapením narazil i na věnec ledabyle usazený na temeni hlavy, zřejmě ve své předčítají chvilce naprosto nepostřehl, že byl korunován. Teď jsem za naprostého idiota, dokonce označeného. Nevěda, zdali ozdobu sejmout či ponechat, přenechal řešení této starosti budoucnosti, tudíž pouze odevzdaně svěsil ramena, když ruku navrátil zpět do původní pozice, po nahmatání zapletených listů kapradin. „Je něco s čím bych ti mohl pomoci?“ pronesl zdvořile, nechtíc, aby rozhovor zamrzl na nepřítomné zírání dvou vykolejených existencí, které svedla dohromady pravděpodobně náhoda a touha mít chvíli  klid od mumraje v Táboře. Bylo by též neslušné nezabřednout v konverzaci, pokud jí příliš nebude vadit strávit čas v blízkosti takto pomatené parodie na muže, s hlavou zasněnou, plnou špatných neumělých veršů. „Jestli tady normálně sedeváš, tak půjdu. Normálně sem nechodím.. takže.. ti klidně uvolním místo.“ těkal očima bezradně kolem sebe, hledající snad jevištní nápovědu, jenž by pomohla v nezvládnuté herecké situaci, někoho ochotného ho nakopnout do zadnice, jelikož jinak nenajde vhodná slova. Polykal v ústech nesmyslně velký knedlík, neschopný ulevit nesmělosti. Tvář opravdu přešla do mírných odstínů rudé, jak pociťoval stud nad netradiční zálibou i tím, že byl načapán takto nevhod. „Případně můžu pokračovat, jestli se ti to opravdu líbilo...“ Teď už se do toho opravdu zamotáváš tupče. Nejdřív s ní chceš mluvit, pak zdrhnout a nakonec jí předčítat. Můžeš přestat tak nesouvisle blábolit? Kdyby šlo poručit jazyku tak lehce, jak ho mysl ustavičně peskovala, přišel by o dost životních trápení, žal bohu, se nyní bude muset stále spolehnout na roztěkaný proud myšlenek a ústa nesouvisle drmolíc první věc, jenž se zdá být rozumnou.
avatar
Oracle
Počet postů : 27
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Mar 15, 2018 8:46 pm
"Omlouvám se! Omlou-... Omlouvám se! Vážně!" Šok se dral do očí s neodbytnou silou při úleku, jaký zjevně způsobila nebohému mládenci, ještě před chvílí předčítajícímu lesním nymfám. Zdálo se, že i jim učaroval svým hlasem, intonací, s níž přednášel jednotlivé verše skryté na listech papíru, určených jen a pouze pro jeho oči. Nedivila se, že i ona sama se nechala zlákat měkce znějící melodií, symfonií plnou barev melancholie, opěvování prapodivné krásy v lyrickém podtextu básně, jíž nerozuměla. Zvědavými kukadly sleduje ty trhané pohyby poukazující na jeho nejistotu, ztrátu sebekontroly z vyrušení něčím tak drobným, jako byla Carly. Zpola skrytá za jedním z dubů hleděla na mládencovo počínání, kdy se pokoušel v co nejkratším čase sesbírat listy popsané samými klikyháky, k nimž si nedokázala nic přiřadit. Nebyla hloupá, nepatřila mezi pomalu myslící, ač svou naivitou často prokazovala pravý opak. Na druhou stranu jí vzdělání bylo z části upřeno. V šedesátých letech vládl jiný druh učení a dívka v té době mívala hlavu plnou festivalů, koncertů oblíbených skupin a šíření lásky jako každá holka v jejím věku. "Můžu ti... pomoct?" Úkrokem si to namíří k němu, konečně se neschovává za urostlý dub. Drobná blondýnka s koženou šňůrkou ve vlasech představující čelenku, několika prameny zapletenými v copánky, kratšími bavlněnými šaty modrého odstínu, přes který si přehodila upaličkovaný krajkový pléd slonovinové barvy. A do toho všeho holínky - kdysi zářivě žluté, dnes pokreslené abstraktími květinami, které jejich vzhled 'oživily'. Zda k prospěchu či nikoliv? To už posoudí každý sám. Sama po chvilkovém zaváhání nakonec přispěchá, přiklekávaje si k němu, aby mu podala jeden od hlíny ušpiněných listů. "Myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že hezky čteš," věnuje mu jeden ze svých líbezných úsměvů plný přátelství. Kamarády si nevytvářela snadno, už ne. Téměř každý zde se bál, zda proti němu nevyrukuje s proroctvím, které by ukončilo jejich životy. Báli se jak delfského Orákula, tak i jí samotné. Předem ji odsoudili, aniž by hledali něco víc. Aniž by se ji snažili pochopit. "Moc lidí... tedy polobohů, tu nečte. Zvláště ne nahlas. A už vůbec ne chlapců. Oni... pochopila jsem, že dávají přednost zbraním a boji. Nebo klukovinám." Na znamení chápání jejich stavu krátce potřese hlavou, sama dokázala víc blbnout než se chovat dospěle. "Máš tam ještě nějakou báseň? Přečetl bys mi, prosím, nějakou?" Stoupaje si na špičky se mu pokouší nakukovat přes rameno, ale má podobnou šanci cokoliv zahlédnout jako trpaslík. Dvanáct centimetrů rozdíl zůstával poměrně zásadní v jejich výšce.
Všimla si jeho výrazu. Už ten jí napověděl, že moc dobře ví, s kým má co dočinění a proč je lepší se od ní držet dál. Rozzářený pohled pohasne, do očí se vloudí dávka utrpení, které si netoužila hýčkat, ovšem místní jí nedávali moc na výběr. "Ty se mě bojíš... Jako ostatní..." Tichým špitnutím dokazovala, že si byla vědoma způsobu, jakým na ni hleděl. Nemusela patřit k těm všímavějším, jeho tvář prozrazovala vše, co si o ní myslel. "Já ti nepřišla ublížit, jestli si myslíš tohle... Nedělám to. Nemůžu za to." Zmatení se dralo do očí, čelo se krčilo pod tíhou myšlenek. "Tedy... možná mohu. Dobrovolně jsem podstoupila hostitelství delfského Orákula v sobě. Ale nikomu nechci ublížit... sama za sebe ne." Se zatajeným dechem vzhlédne. Věřil ji? Bude jí věřit? Jako smrtelník neznamenala v jejich světě nic. Jako Orákulum? Disponovala patřičnými výhodami. Strach však mezi nimi nechtěla ani vidět. "Jsem Carly... Víš? Kromě toho, že jsem... ty víš co." Opět potřese hlavou, do hlasu se znatelně vetkal smutek. Toužila se smát, chtěla tančit, radovat se z každého dne. Leč poslední dobou jako by jí to nemělo být umožněno. Zvědavě pohlédne na padlý kmen i pařez, načež s úsměvem zavrtí hlavou. "Já vlastně nemám nikde žádné místo... Jen v podkroví, kde pobývám většinu času. Ale... je tam ticho. A samota. V poslední době ve mně vyvolává ztísněný pocit." Zlehka pokrčí rameny, nacházela se v bezradné situaci. Na jednu stranu to znamenalo opustit známý prostor a hledat něco nového, vydat se za dobrodružstvím. Na tu druhou? Potkat se s táborníky a plaše před nimi klopit zrak. Možná i utíkat a schovávat se v bezpečí. Začarovaný kruh. "Máš moc hezký věnec. Na hlavě." Ukazováčkem si to namíří na jeho hlavu, čímž mu nejspíš opět připomněla jistou korunovanost. Nevysmívala se, naopak - líbilo se jí, že si z toho pranic nedělal. A pokud, pak to velmi dobře tajil. "Přečteš mi něco? Prosím, prosím." Packy tře o sebe v prosebném gestu, jakým se děti dovolávají u svých rodičů přídavku čokolády. Carly? Ta chtěla jediné - básničku. Další z básní, které jí mohl vyprávět.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Severní lesy

za Thu Mar 15, 2018 11:14 pm
Zapůsobil akorát jako kardinální blbec, co ji urazil svým nedostatkem taktu, kdy ji okamžitě donutil propadnout pochybnostem, že ji nevnímá jako rovnocennou, kdežto cítila křivdu v jeho pohybech, kdy propadl zrádnostem nervozity a nechal se příliš unést tím vnitřním zmatkem. Nemyslel nic jakožto urážku, pakliže ovšem cokoli vyznělo tímto směrem, náležela mu nutnost se jí omluvit, neboť sám by nerad byl vystavován takovým nepříjemnostem. „Ne... to ne... byl bych vyděšený z kohokoliv.“ Pokoušel se hlas krotit, aby dával důraz myšlence toho, že jí ničeho nezazlívá a momentální stav se přímo nevztahuje k její osobě. „Jak jsi sama řekla, tohle tu chlapci nedělají, vlastně by neměli. Prostě už jen čekám, která mi z které strany přiletí.“ trochu posmutněle se zasmál nad tím, že v podstatě pronáší pravdu, kdežto kdokoliv jiný, než slovutné Orákulum, by ho zřejmě již hnalo svinským krokem k Táboru, aby přestal dryádám plést hlavy naprostými žvásty, dokonce i sestrám připadalo tohle poblouznění poezií naprosto zbytečnou záležitostí. To zarmoucení dusil v sobě, nedokázal upustit od pěstěného koníčku, přestože již dostával tolik náznaků, jak slabým a zranitelným se kvůli tomu stává. Prostě cítil nutnost odpoutat mysl od přízemnosti zdejších podmínek, alespoň na chvíli hladit zarudlou zář hvězd nebo prožít spalující žár neopětované lásky. Ty pocity, emoce, vše skryté za úhledně řádkovaným textem, hrálo vlastní hru, souznění mnohem hlubšího kalibru, než se komukoliv pozdávalo. „Občas si připadám, že jsem tu spíš omylem, tak trochu.“ Vykouzlí mnohem upřímnější úsměv než předtím, kdy nepřiměřeně zlehčoval vlastní utrpení uvnitř zaběhnutého společenství, tentokrát působí opravdu uvolněně, dokonce přestal bubnovat prsty do tvrdých desek knihy. Pohled směřoval ke Carly, působil jakoby naplněný nevyřčeným sněním, nevinný, zdráhavý, avšak přívětivý. Přehodí neposlušné prameny tak, aby mu nebránily ve výhledu na ni, jemně pohodí hlavou. Ta slova, mrzelo ho to slyšet, popošel blíž, snad k určitému utvrzení slov ohledně toho, že ona není původcem strachu. „Já chápu, že je to hlubší.“ opáčí, snažíc se zachovat důstojnost, jenž musil zákonitě pozbývat okrasou usazenou na hlavě. „Jen tvá moc je opravdu velká, bohužel to přirozeně směřuje k tomu, že ostatní se začnou obávat. Ale máš pravdu, zachoval jsem se hloupě.“ přizná vlastní prvotní pochybení. „Je mi to líto Carly. Jsem Iskander, od Afrodity.“ pronesl k vysvětlení i představení, třebas on vlastnil povědomí o ní, ona málokdy vycházela, jak sama přiznala, tudíž se dala předpokládat absence znalosti jmen ostatních obyvatelů tábora. K tomu přiložil zdvořilou úklonu, dostatečně opatrně, aby ho opět nemusela hledat za plentou zrzavých loken.
Rozzáří se, když zaslechne prosbu k dalšímu čtení, ovšem rychle znejistí, jelikož mu dojde, že si vlastně není jist, čím by potěšil sluch nejvíce. Poznámku ohledně věnce přejde smíchem, působícím jako letmé pohlazení, měkký, nevtíravý zvuk. „Jo.. tohle, nevšiml jsem si toho, když jsem tu seděl. Ony, dryády, zřejmě rády pletou věnce, jsem o zkušenost bohatší“ pohodí rukama spíš v předstíraném bezelstném gestu, z výrazu je jasně patrné pobavení nad absurdností stavu. Získaná koruna ho neopravňovala ke správě panství nebo mu nepřisuzovala šlechtický titul, pouze nehnutě spočívala na hlavě, trochu módní doplněk a příznak zavdávající k pochybnostem ohledně mentálního stavu nositele. „Já nevím co se ti líbí, které období, styl. Jestli romantismus,realismu, klasicismus, surrealismus, postmoderna.“ nadhodil nesměle. „U sebe mám momentálně je Pushkina a Lermontova.“ přešlápl z nohy na nohu. „Oni se oba řadí do ruského romantismu 19. století. To není období, které by zrovna každého zajímalo. Vyznačuje se snahou vrátit se k emocionálnímu prožitku člověka a přírodě. Hledat krásu v přirozenosti citu, kdežto se oprostit od neustálé nadvlády rozumu.“ Teď už dozajista zněl jako nějaký postarší učitel na gymnáziu, jenž se příliš vžívá do vysvětlování probíraného tématu a zapomíná, že ne každý se musí nutně stát ochotným příjemcem. Hlas prosycovalo nadšení, nepopiratelná znalost tématu i vášeň k věci. Až později začal vnímat svůj projev za chybu, trochu provinile sklopil zrak. „Promiň, nechtěl jsem tě otravovat s řečmi,měl jsem se zeptat, jestli tě to zajímá.“ Nasype si popel na hlavu ještě dříve, nežli by zaslechl protesty, dosud nezažil pořádně kladné reakce, tudíž povětšinou vnímal sám sebe jako naprosto otravného v nezajímavých ohledech. Oni to prostě nemusejí chtít slyšet, smiř se s tím. Očima zabloudil po okolí, hledající vhodné místo k posezení, příliš ho již netrápila halda rozházených papírů, když více zájmu věnoval rozhovoru. „Ale můžu klidně pokračovat, ta báseň je delší, jen ti tedy neumožním sledovat text, mám vydání jen v azbuce“ dodá omluvně.
Sponsored content

Re: Severní lesy

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru