Share
Goto down
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Fri Jul 06, 2018 7:05 pm
Cez cestu opäť mlčala ale nechal ju tak. Celkom to chápal, potreboval to zrejme spracovať a tak mlčky kráčal popri nej. On pre zmenu nad ničím nerozmýšľal. Mohol, bolo tu mnoho vecí nad ktorými by si spokojne mohol lámať svoju peknú hlávku. Rozhodol sa ale, že proste len pôjde ticho bez slov a jediné nad čím bude premýšľať je, ktorá noha nasleduje aby mu vydal krok. *Ľavá. Pravá. Ľavá. Pravá..* Striedalo sa v jeho hlave rovnobežne y jeho chôdzou a pokiaľ sa nedosali k miestu, kde sa z vychodených trávnatých cestíčiek stala rozľahlá pláž a jemu sa nohy začali zabárať do piesku. To sa už ozvala Lin. Pochopila to a pokračovala v doberaní si jeden druhého. Pomaly sa už inak ani nerozprávali. Vadiť to Elyarovi zatiaľ nevadilo. "Ja som to vedel!" Rozradostnene vykríkne, že ju odhalil. "No že sa nehanbíš takto ma vodiť." Hravo ju pokarhal so vztýčeným prstom.
Sledoval ju ako si vychutnáva morskú vodu na nohách. On stál obďaleč aby mu slaná voda nepokazia nové topánky, ktoré dostal od Afrodity. Vlastne to boli staré topánky, ktoré len vyzerali ako nové. Akonáhle si to uvedomil, vyzul si ich a hodil niekam do piesku,nestarajúc sa, kde skončia zahrabané. Prešiel krok. Piesok pod jeho nohami bol príjemné hladký a teplý. Zaboril doňho prsty a následne jednu nohu vytiahol. Všetok piesok sa mu z nohy. Položil ju na zem a následne o isté zopakoval aj s druhou nohou ako taký autista. Žmúril na Lin, keďže slnko odrážajúce sa od hladiny sa lesklo až priveľmi a jeho oči to nevedeli vystáť. Teraz by dal aj to posledné, keby matka do nejakého vrecka pričarovala aj slnečné okuliare. Pre istotu si vopchal ruky do vačkov aby ich prekontroloval. Boli prázdne. Samozrejme. No čo, človek môže dúfať. Tak si miesto okuliarov spravil provizorný šilt z ruky. Nebolo to boh vie čo ale postačilo. "Ideš na to zhurta." Obdaril ju poznámkou, keď sa začala vyzliekať. Začal sa aj on svižne vyzliekať. Predsa nezostane pozadu. A osvieženie v mori v tomto počasí, bol by hriech ak by váhal čo i len minútu. "To sa mi páči." Záludne sa usmeje. Elyar však bol neškodný ako mucha. Ani by sa jej nedotkol kým by mu to sama neprikázala. Alebo kým by sa to nehodilo a on by si bol istý, že za to nedostane okamžite facku. Zhodil zo seba košeľu aj nohavice s opaskom a poukladal i na piesku. To, že si na oblečenie nepotrpel a bolo mu jedno čo má na sebe ešte neznamenalo, že je bordelár a necháva oblečenie porozhadzované kade-tade.
Pomaly kráčal hlbšie a hlbšie, pričom nohou skúmal terén, aby ho náhodou nič neprekvapilo. Lin sa hral s nejakým kameňom a on zatiaľ využil situáciu kým mu nevenovala pozornosť . Potopil sa pod hladinu a čo najnenápadnejšie doplával až k jej nohám. Schmatol ju a kým sa nestihla spamätať, stiahol ju pod vodu.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Fri Jul 06, 2018 9:12 pm
S širokým úsměvem, až se jí objevily na tvářích ďolíčky, se na něj podívá při představení o vítězoslavném objevu jejích „plánů“. Nemůže říct, že by pohrdla pohledu na něj bez trika, před chvilkou se přece přesně to stalo. Jen když si na to vzpomene, vžene jí to horkost do tváří, již se snaží za každou cenu skrýt. Rychle tu představu zažene, aby si nepokazila pro změnu svou část představení a nasadí nicneříkající výraz ve stylu Jamese Bonda. “Stydět se? Tohle slovo není v mém slovníku.“ Stiskne mu provokativně ruku, ale následně vetře svoje malé prstíky mezi jeho, aby je propletla. Musí si tu chvilku užít, dokud trvá, a zároveň se může tvářit, že je to čistě přátelské gesto. Se svým kamarádem Lukem to dělali v jednom kuse, avšak tehdy jí nevysílalo brnivé vibrace do celé ruky. Pak už ho ale pustí, když se zastaví u pláže, vyžene vše z hlavy a jde se s vodou přivítat, jako kdyby to byli nějací dlouholetí přátelé. Jako malá holčička se vody bála. Pořád se bojí míst, kde je hloubka taková, že nedosáhne na dno, ale dokud má jistotu, že je pod ní pevná zem, o níž se může opřít a vrátit se zpátky na břeh, vodu miluje. Proto není kdovíjaký plavec, ale v plavecké škole byla alespoň kapřík, nikdy nebyla šťastnější, že něco zvládla. Dobře, to je asi přehnané tvrzení, ale překonání svého strachu z utopení je pro ni velký úspěch na to, že první hodinu nebyla ani schopná do té vody vlézt, ač měla kolem sebe dohled a plavčíky. S očima upřenýma na moře se na něj nepodívá, když mu odpovídá trochu nepřítomným hlasem. “A čekal jsi ode mě něco jiného?“ Opáčí s náznakem úsměvu na rtech, načež se na něj konečně podívá. Uhne však hned pohledem někam dolů, jelikož se zase svléká, ačkoliv přesně k tomu ho vlastně vybízí. Sama sebe v duchu okřikne, co to blázní? Není přece první kluk, kterého vidí bez trika. Raději se věnuje vlastnímu oblečení a pak už vběhne do moře. Ani si nevšimne, že se k ní pak přibližuje, natož že by mohl mít nějaké nekalé úmysly. Nestihne nijak zareagovat, jakmile ucítí jeho ruku na svém kotníku a už, jak se zprudka nadechne, si lokne slané vody. Jí to nikdy nevadilo, ale v její hlavě už se rýsuje plán, jak se pomstí. Vyplave zpět nahoru, očima hledajíc toho skřeta. Uhodí rozpraženou dlaní do vody, čímž ho postříká silnou sprškou slané vody, přičemž se snaží tvářit se dotčeně, cukající koutky jí to však pokazí. “[/b]To od vás nebylo pěkné, pane.[/b]“ Napodobí káravý tón anglické paničky vysokého postavení, pohodí naoko pohoršeně hlavou a trochu se od něj vzdálí, jako kdyby trucovala. Položí se na hladinu a nechá se trochu kolébat vlnami. “Když jsem byla malá… spláchla mě velká vlna a já se nemohla dostat zpět nad hladinu. Myslela jsem, že se utopím, ale pak mě táta vytáhl.“ Kdo ví, proč mu to říká, ale najednou to nutkání dostane a nebrání se mu. Znovu se postaví na nohy o písčité dno, jehož zrníčka ji šimrají mezi prsty. “Takže mám v topení praxi…“ Prohlásí tlumeně, zatímco se k němu přiblíží jako krokodýl ke své kořisti, hezky pomalu, že kdyby se vodní hladina nehýbala díky jemným vlnám, kolem ní by se ani nezavířila. A pak, přesně jako ten krokodýl, se odrazí od mořského dna a skočí po něm, ruce mu omotá kolem krku jako opička a vší silou, jíž v rukách najde, ho stáhne pod vodu, co na tom, že je nucená pod ni jít po zádech taky. Jakmile se jí to ale zadaří, pustí se ho a sama se vynoří zpět, jemu zatlačí na ramena, aby si to tam dole trochu ještě užil. Pak ho už však pustí, nechce přece, aby se utopil doopravdy. Kření se ale od ucha k uchu, spokojená sama se sebou. "A tomu... se říká karma." Dá si záležet na dramatickou odmlku, pak už ale lehce zvrátí hlavu dozadu a začne se smát.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Sat Jul 07, 2018 4:28 pm
Ich prepletené prsty ho miatli. Chvíľu toto gesto analyzoval. Nevedel čo si má o tom myslieť. *Žeby som sa jej tiež ľúbil?* Preletelo mu hlavou. Vlastne sa mu to tam pekne zahniezdilo. Táto myšlienka ho zamestnala na krátku chvíľu. Napadli mu rôzne scenáre ako by jeho odvaha mohla dopadnúť. Ak by spravil nejaký krok, mohla ho opätovať. A možno by skončil s fackou a výplachom žalúdku, že čo si on o sebe myslí. Pri najhoršom by sa s ním už ani nebavila a to on riskovať nechcel. Bola jediná, s kým sa tu dalo normálne porozprávať. Žiadne drámy, tak sa teda rozhodol, že bude na pravého gentlemana a nebude nič podnikať. Minimálne nie zatiaľ. Bude šarmantný a okúzľujúci ako obyčajne. Áno, túto mienku sám o sebe doposiaľ prechovával s neoblomným presvedčením. Veď kto už by len odolal slušne vychovanému mladíkovi vo svete plnom hulvátov. Pokiaľ sa nebude snažiť o viac, nič ani nepokazí. To bola jeho taktika. *Kamarát.* Opakoval si v hlave pripomínajúc si svoj status.
Nedalo mu to a ruku jej pustil. Nieže by mu to bolo nepríjemné, aj keď rýchlosť s akou to urobil mohla napovedať o opaku. Len to jednoducho nezniesol. Pocity, ktoré to v ňom vyvolalo boli už len čerešničkou na torte k tomu všetkému čo sa dnes udialo. Krátke osvieženie a zablbnutie v mori mu len prospeje. Aspoň si nebude zaťažovať hlavu s tým, že by musel vymýšľať, kde sa ukryje pred svojimi sestrami a kde sa v zrube Afrodity bude schovávať pred Americou.
"Očividne." Uznal jej za pravdu. Hanba Lin nič nehovorila. A aj preto ju mal tak v obľube. Na nič sa nehrala a nič nepredstierala. To znamenalo, že nemusel ani on a cítil sa pri nej akosi ľahko a slobode. Bola jednoduchá, v dobrom slova zmysle. A on to mal rád. Komplikovaný ľudia boli len oštara, ktorou si ľudia v ich prítomnosti zbytočne priťažievali. On sa snažil takým ľuďom vyhýbať.
Zbavený všetkého oblečenia len pokrúti hlavou. "Vôbec ma to neprekvapuje." Utvrdil ju, že nič iné než rýchle tempo od nej nečakal. "Bolo mi jasné, že sa jednoducho nevieš dočkať na to, aby si ma opäť videla bez košele." Zoširoka sa usmial očarujúcim úsmevom ako to vedia len potomkovia Afrodity. Nebolo to naschvál, že by ju chcel nejak zvádzať alebo podobne. Proste to tak bolo odjakživa. S hollywoodskym úsmevom sa už narodil.
Neodolal miernemu záchvatu smiechu, keď sa chúďa Lin vynorila spod hladiny po tom, čo ju stiahol pod ňu. Vyzerala mierne zmätene a ani sa jej nedivil. Aj on by bol cely prekvapený čo sa to deje, keby ho niečo stiahlo pod vodu a ešte sa pri tom aj nalogal slanej vody. Nemusel čakať na odplatu dlho. Bolo mu jasné, že ho neminie. Čakal však, že to bude niečo velkolepejšie než len šplech do oči. Slaná voda v očiach však vie narobiť peknú šarapatu. Pretieral si ich tak silno, že si ich skoro vtlačil úplne do hlavy. Klipkal viečkami, žmúril a snažil sa podráždiť si oči natoľko, aby samé začali slziť a vypláchli z nich morskú vodu. "Au." Prehodil karhavým tónom. Ale čo, zaslúžil si. Vlastne jej to ani nemal za zlé. Len sa rozosmial. Smiech skrotil v momente, keď si ľahla ny vodu a začala mu rozprávať o svojom detstve. Nebola to teda najveselšia príhoda. Cítil sa však dobre, keďže sa mu s niečím zdôverila. Mal pocit, že aj on by jej prirodzene mal zdeliť niečo zo svojej minulosti a tak chvíľu mlčky rozmýšľal, čo by bolo také vhodné. Nič mu ale na um neprišlo. "Keď som bol malý, zvykol som tráviť s otcom veľa času." Rukou prešiel po hladine a tak vytvoril drobnú vlnku. "Často ma však na pláž nebrával." Zopakoval to čo pred chvíľou a tak vytvoril ďalšiu vlnu. Zabával sa počas monológu. On len tak stáť vo vode nedokázal. Keby preplával ďalej, zabavilo by ho plávanie na miesto, ale nechcel odplávať od Lin priďaleko. "Plávať ma naučili v škole v bazéne." Uvedomil si, že to vlastne nebol ani jeho otec, kto ho naučil tejto zdatnosti ale učiteľka v škole. V tom si uvedomil ešte jednu vec. "Vlastne som sa v mori kúpal asi tak dva krát za život."
Začal ľutovať, že neodplával ďalej, keď ešte mohol. Alebo, že si myslel, že jedným šlechancom do očí bude vesmír vyrovnaný a jeho nepostihne nič horšie. Oh, ako trpko to oľutoval, keď ho Lin tlačila pod vodu. V tom prekvapení sa jej nestihol ani ubrániť a šiel pod vodu bez akéhokoľvek odporu. Rýchlo len zadržal dych. Až pod vodou si uvedomil, že on sa vlastne môže aj brániť a tak sa celou silou odrazil od dna aby sa mohol vynoriť, keď ho pustila. "Sladký vzduch." Okomentoval, keď sa zhlboka nadýchol. "Karma..Karma.." Pohodil rukou. On na takéto veci neveril. Niečo však na tom byť mohlo. "Som rád, že sa zabávaš." Potriasol neveriacky hlavou. Ako sa ona môže smiať, keď on skoro prišiel o život? Fajn. To bolo trochu zveličené. Musel priznať, že to bola sranda. Ešte že sa nebral tak vážne, a keď hej, tak to nemyslel vážne.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Sat Jul 07, 2018 6:16 pm
Užívá si teplo, jež vyzařuje z jeho ruky, příjemně tak působí na její věčně studené prsty, klidně by si z něj udělala svoje soukromá kamínka, kdyby jí to dovolil. Navíc se jí líbí, jak její maličká ruka zapadá do té jeho velké. Je dobře o hlavu menší, než on, ale na to je zvyklá, většina jejích přátel patřila vždy k těm vyšším a ona mezi nimi byla jako skřítek, přesto teď, když tak náhle pustí její ruku, připadá si ještě mnohem menší. Zatřepotá prsty, jak do nich náhle uhodí chlad, před nímž ji nechrání jeho dotek a ruku si strčí do kapsy kraťasů. Nebude se tím prostě zabývat, ale v duchu se tak nějak stáhne.
V odpovědi na jeho popichování na něj už jen vyplázne jazyk, což je moc vyspělé. Nejradši by to udělala znovu, když ji potopí, ale tentokrát se udrží, má plnou hlavu práce s pomstou, která se jí rýsuje v hlavě. Občas je jako chlap, soustředit se na víc věci najednou jí činí značné potíže. Než to však udělá, podělí se s ním se svým traumatem z dětství, které ji provází doteď. Kdo ví, jestli někdy bude schopná se ho zbavit. Překvapeně po něm zamrká s novými informacemi a krátce si ho změří pohledem. Tak nějak si myslela, že když jeho otec hodně pracoval, jak jí Elyar jednou řekl, jako kompenzaci ho alespoň bral na dovolené k moři. Evidentně se mýlila. “Co jste teda dělali? Učil tě na kole?“ Zeptá se zvědavě, než uskuteční svou pomstu. Nepodaří se jí tak, jak by chtěla, Elyar se dostane zpět nad vodu dřív, než plánovala, ale i tak to může považovat za úspěch. Se širokým úsměvem pokýve hlavou. “To bavím.“ Ujistí ho a nakrčí nos. Pak k němu přeplave a šťouchne do něj ramenem. “Nedělej, že ty ne.“ Mrkne významně, načež se zase trochu vzdálí.
Během chvilky se zvedne vítr a vzduch se nepatrně ochladí. I to je však dost pro zmrzlinu jako ona, aby jí naskočila na rukách husí kůže. Oklepe se, snad aby krupičky setřásla, než se začne pomalu vracet ke břehu. Písek se jí lepí na mokré nohy, čímž se nijak výrazně netrápí. Zatímco si na mokré tělo natahuje tričko, přidrží si náplast u boku a bolestně se zašklebí, jak se pod ni dostala sůl. Oblékne si spěšně kraťasy i mikinu, jež jí poskytne kýžené teplo. Teprve potom vyhledá pohledem Elyara a omluvně schová hlavu mezi ramena. Udělá pár kroků zpět k vodě, která jí ve vlně olízne palce. Zaboří nohy hlouběji do mokrého písku, ten pak palcem vyhrabe a vytvoří tak důlek, do něhož se s další vlnou přivalí nový písek. Je to taková zvláštní podívaná, připadá si jak malé dítě, už jen do rukou kyblíček a lopatku. “Tvůj táta…“ Vrátí se k tomu, co jí před chvílí řekl, přitom pořád kope do písku, kam také směřuje svůj pohled. “Vyprávěl ti někdy, jak se seznámil s tvou mámou? Zmínil ji?“ Neřekne její jméno, ani fakt, že by byla bohyně, nejspíš se zoufale drží toho, že jsou to normální lidé, ať už jde o sebemenší náznak. Jistě, už s faktem, že je polobůh, pracuje mnohem lépe, nejspíš jí k tomu napomáhá i prostředí, ve kterém je, že jsou tady na tom všichni úplně stejně, to však neznamená, že jí neschází život, který vedla. Strašně jí chybí. Chybí jí noční toulky, kdy se nemusela bát, že ji objeví nějaký dozor nebo táborník, který ji nažene zpět do postele, maximálně úchyl, se kterým by si jistě poradila. Chybí jí chvíle s přáteli v kavárně, hlavně Luke. Chybí jí táta, objevování příběhů opuštěných míst – to postrádá asi nejvíc. “Ten můj mi nikdy nic nechtěl říct a já se už nevyptávala. Ale pořád… říkala jsem si, jaká asi je, jak vypadá… a dnes jsem ji viděla. Viděl jsi tu svou?“ Konečně k němu zvedne oči s tázavým výrazem ve tváři. Pořád jí v hlavě hlodá to, co jí Hekaté řekla. Maminka, opraví se v duchu. Má pocit, že by to neměla nikomu říkat, ale pokud existuje někdo, komu se s tím svěřit chce, je to Elyar.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Sat Jul 07, 2018 7:00 pm
Musel značnú chvíľu uvažovať a v duchu sa vrátiť pár rokov dozadu aby si spomenul čo zvykli s otcom robiť. Samozrejme, že to boli samé chlapské veci. "Na bicykli." Usmial sa pretože spomienka na to ako sa prvý krát viezol na tom vynáleze bola pomerne zábavná. Pre neho ani tak nie, pretože si odniesol pár modrín, no okoloidúci sa na ňom museli veľmi zabávať. "Naučil ma to, ešte pred tým, než začal pracovať. Nemôžem tvrdiť, že sme boli chudobný ako kostolné myši, no na čisto nový bicykel sme nemali a tak som mal taký ružový zo záložné s pomocnými kolieskami." Nehanbil sa za to. Pred tým, keď bol malý áno. Každý chlapec by mal najradšej veľký horský bicykel, ktorého farebná kombinácia by hovorila niečo ako - Pretekár na Tour de France alebo niečo podobné. Rozhodne nie ružový bicykel s ligotavými strapcami na kormane, pomocnými kolieskami a pleteným košíkom nad predným kolesom. Ale čo. Stále to bolo lepšie ako nič. "Prešiel som sa na ňom asi trikrát po ulici. Potom som si začal až príliš veriť a neoblomne som trval na tom, aby mi dal tie kolieska dole. Veď som bol veľký chlap." Povie ako keby to bola samozrejmosť, čo pre malého Elyara v tom veku bola. Už mal predsa 7 rokov. "Lenže som si neuvedomoval ako veľmi mi tie kolieska pomáhali a tak, keď som ho konečne presvedčil aby mi ich dal dole, že sa mi nič nestane, som prešiel zhruba 10 metrov, aj to rátaj s tým, že prvé dva metre som sa odrážal od zeme s nohami, pretože boli vo mne tuho zakorenené návyky z trojkolky, na ktorej som jazdil ako štvorročný, a potom som stratil rovnováhu a odrel si kolena tak, že nohavice, ktoré som mal v ten deň oblečené mali miesto kolien dve veľké diery a krvavý fľak." Jasné, mohol svoje rozprávanie pokojne skrátiť na prosté áno, ale prečo by ju pripravil o možnosť vysmiať ho, že jazdil na dievčenskom bicykli? Bol si skoro istý, že to čoskoro oľutuje ale pocit, ak ju tým pobaví bude o 100krát lepší a tak si z toho ťažkú hlavu nerobil. Aj tak ho tu majú za princeznú. Minimálne tí od Áresa.
"Taktiež ma učil kresliť." O tom vedelo len málo ľudí. Ani nie tak presne o tom, že ho učil otec kresliť ako o tom, že vôbec vedel kresliť. Nikdy sa s tým nechválil. Vedeli to len tí, ktorý mali to šťastie a pristihli ho, že, ako on hovorí, len tak si čmárať z nudy. Často to však nerobí, najmä v poslednej dobe. V tábore polokrvných mal v harmonograme naplánované dôležitejšie veci než je kreslenie len aby zabil nudu. Možno si na to však niekedy čas urobí. Ako sa však poznal, vedel, že to zostane len pri tejto myšlienke. Preto sa jej ďalej ani nevenoval. Radšej sledoval Lin. Jemu bolo teplo, nechápal ako jej môže byť zima a mať husiu kožu. Aj napriek tomu však dostal chuť ju objať a zohriať keď to videl. Tento náhli chtíč ho zarazil. *Zostaň.* Rozkázal si v duchu ako psovi. Nebolo to od neho pekné k sebe samému, ale pekné slovo by neplatilo. Už sa poznal, poznal aj svoje vzbúrené hormóny a to, že ak niečo chce a zaumieni si, tak to aj docieli. Preto to nemohol chcieť. Radšej začal plávať bokom a ju nechal ísť von z vody, tváriac sa, že si nič nevšimol a že je všetko v najväčšom poriadku. Sledoval ako si na seba oblieka veci a mysli len lamentoval aká je to škoda. Zrazu vzdialenosť medzi nimi bola až príliš veľká a tak poplával ešte o kúsok ďalej, kde do mora spadali kamene a vyšplhal sa na jeden. Boli príjemne vyhriate od slnka. Z ničoho nič dostal chuť si naň ľahnúť a vyhrievať sa na slnku ako nejaká jašterica. Túto chuť premohol, otriasol sa od vody ako keď z nej vyjde pes, neznášal si na mokré telo obliekať veci a tak sa snažil zo seba striasť čo najviac kvapiek ako len šlo. Keď mal nohy suché od kameňa, na ktorom stál a bol spokojný, že už z neho nekvapká voda ako z krhli, ako taký kocúr sa presunul k Lin a postavil sa pri ňu. S oblečením sa nezapodieval, ešte stále mal orosené telo. "Neustále." Spustil opäť monológ po tom, čo si vypočul ten jej. "Nikdy mi nepovedal, kto to je aj napriek tomu, že som sa ho večne pýtal. Hovoril o nej veľmi neurčito. Rozprával mi o tom ako veľmi ju zbožňoval a miloval a rozprával to s takou láskou, že som ju ani nedokázal nenávidieť za to, že nás opustila. Hovoril mi o jej kráse a podobných veciach. Nikdy mi nerozprával veľa o tom čo spolu robili. Väčšinou len stále hovoril ako mu chýba a ako ju miluje." Pokrčil ramenami. Lepšiu odpoveď jej dať nemohol. "To bola tá postava?" Toto ho začalo zaujímať viac než ich rozhovor pred tým. Začal tak trochu aj žiarliť. "Nie." Povedal sklamane. Bol na ňu zvedavý a bolo nefér, že jej sa Hekate zjavila a jemu Afrodita nie. Viniť ju z toho ale nemohol.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Sat Jul 07, 2018 7:38 pm
Zmínka o růžovém kole v kombinaci s představou malého Elyara jí vykouzlí úsměv na rtech. Nechce se mu za to růžové kolo posmívat, alespoň ne teď, proto polkne nějakou trefnou ironickou poznámku, která se jí krade na jazyk a místo toho mlčí a nechá ho vyprávět, líbí se jí to. Klidně by poslouchala o jeho dětství celé hodiny. “Aww, malý Ely měl bebíčko.“ V porovnání s tónem, který použije, to ani nemůže vyznít jako urážka. Spíš jako když dítko spadne po hlavě do nočníku a okolí ho lituje, zatímco se snaží zadržovat smích. “Jestli ti to pomůže nahnat zpět ztracené mužství, u babičky na statku jsem si hrála s koňskými bobky, protože jsem si myslela, že je to hlína. Nemohli přijít na to, proč tak smrdím, dokud neuviděli, že jsem si z toho udělala něco jako pískoviště. Týden ze mě ten smrad nemohli dostat.“ Tohle by nikdy nikomu nepřiznala, ale usoudila, že když už se jí svěřil se svým růžovým kolem, bylo by jen fér, aby i ona přiznala svou ponižující historku.
Ty kreslíš?“ Nadzvedne překvapeně obočí, trochu potěšená tímhle zjištěním. “Ukážeš mi někdy svoje kresby?“ Tváří se skoro prosebně, ani se to nesnaží skrýt. “Uu, mohl bys mě nakreslit, jako v Titanicu! Teda… bez té nahoty.“ Dodá spěšně, jakmile jí dojde, jak vlastně Jack onehdy Rose zachycoval. Není však pohoršená příliš dlouho, nejspíš by stejně nikdy nedovolila, aby se to stalo. Nesnáší, když ji někdo fotí, s kreslením to asi bude stejné, ačkoliv to nemůže přesně určit, protože to nikdy nikdo neudělal. Když je už oblečená, jako ostříž sleduje, jak Elyar plave. Její strach z plavání mimo břeh nejspíš platí i na ostatní kolem ní, jako kdyby se ujišťovala, že se nezačne topit, nebo něco podobného. Protočí sama nad sebou oči.
Snaží se si představit, jak mu jeho otec vypráví o matce. Zauvažuje, jestli se jí tak cítil nějakým způsobem blíž, nebo to bylo spíš jen horší, že je opustila. Nakonec začíná být ráda, že ten její to odmítal. “Já se táty zeptala jen jednou… a vyjel na mě, proto jsem to znovu už nezkoušela. Myslíš… myslíš, že tvoje máma tvého tátu milovala?“ Uvědomuje si, jak citlivé téma to je, proto nezachází do větší hloubky a ptá se opatrně. I ona si tuhle otázku pokládala, nyní ale nabrala úplně jiný význam. Její matka byla s více muži, z nichž vzešli její sourozenci. Mohlo by vůbec jedno srdce pojmout tolik lásky? To božské možná ano. Nahlas svoje myšlenky však neřekne. Přikývne na souhlas s postavou, kterou zřejmě v mlze zahlédl, neujde jí jeho smutek, načež okamžitě zalituje, že to zmínila. “Jsem si jistá, že kdyby měla možnost, setkala by se s tebou.“ Řekne tlumeně, skoro něžně, jako kdyby ho chtěla uklidnit. Chce natáhnout ruku a odhrnout mu konejšivě vlasy z čela, ale včas se zarazí, když si vzpomene, že se jí rukou vytrhl. Kdyby ucukl i teď, těžko říct, co by dělala. Odkašle si a zatěká pohledem po okolí. “Říkala mi, že jim to Zeus zakazuje… stýkat se s námi.“ Je možnost, že o tom už Elyar věděl, ani by ji to nepřekvapovalo, ale jí tahle informace zůstávala skrytá až do dnešního dopoledne. Nejspíš svým vyhýbáním se toho, čím je, přišla o hodně znalostí, které ostatním připadají už normální, teď už se jim ale asi vyhýbat nebude moct. Teď, když ví, že patří k Hekaté, cítí určitou zodpovědnost, nechce ji zklamat. Neřekla jí, že by zklamaná byla, ale nevedla zrovna hrdinský život, ani po svém příchodu sem a nejspíš by jí neměla dělat ostudu. Jenomže… jak to má udělat, když taková není? Nestojí o pozornost, ani být nejlepší. Osahá si zadek, aby se ujistila, že není od vody mokrý a posadí se do písku, nohy natáhne, načež jí bokem projede ostrá bolest, jak jí rozmáčené strupy zase zasychají a napínají se, což způsobí, že zakňourá. Snaží se předstírat, že nic takového ze sebe nevypustila a proto raději pokračuje tam, kde přestali. “Stejně… myslí si, že když s námi celé dětství nejsou a pak se k nám přihlásí, že se vše spraví.“ Jistě, její zášť vůči matce téměř zmizela, když ji viděla, ale to neznamená, že tím smaže, o co všechno s ní přišla. “I když to, že máš vše jako ze škatulky, je asi plus.“ Pousměje se nad tím, jak se jeho vzhled náhle po jeho určení změnil. U ní se nezměnilo nic. Snad jen to, že se bude muset vystěhovat a při jídle sedat se svými sourozenci. Sourozenci… Měli by být její rodina, ale jsou to pro ni cizí lidé. Vždyť u většiny nezná ani jejich jména. Usoudí, že to všechno chce čas, bude s nimi každý den, nejspíš se seznámení s nimi nevyhne.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Sat Jul 07, 2018 8:11 pm
Len pretočil očami nad jej detským mumlaním, že malý Ely mal bibiku. Ešte ho tak nikto nahlas nenazval. Bolo preňho zvláštne počuť takúto zkomoleninu svojho mena. Na svoje meno bol pyšný a ak by to nebola ona, aj by ju zahriakol, že ho má oslovovať celým menom, že on sa volá Elyar a nijak inak. No tentoraz jej to odpustil. A pravdepodobne jej to odpustí aj nabudúce a vždy keď sa to stane. Akosi sa nemohol hnevať a meno bolo úplne nepodstatné. "Nič, čo by náplasť s autíčkami nespravila." Opäť pokrčil ramenami.
Po jej historke bolo problém zachovať si vážnu tvár. Jeho tvár zdobil úsmev od ucha k uchu. Dobre že sa nerozosmial tak strašne, že by sa až dusiť začal. Mal to pod kontrolou, síce len tak tak, no výsmech ju úspešne minul. Trochu jej to bol aj dlžný, kedže ona jeho tiež nevysmiala. "Bola si dobrá nechuťáčka, keď si bola malá." Okomentoval to a úsmev mu stále z tváre nemizol. Nedokázal ho pri predstave ako sa nevedomky hrá v konských výkaloch skrotiť.
Okamžite začal vrtieť nesúhlasne hlavou. "Nie, nie, nie." Opakoval dookola. "Že som ja vôbec niečo povedal." Avšak, nakresliť portrét Lin by mu nerobilo problém, skôr mu robilo problém sadnúť si nad papier s ceruzkou a vydržať nad tým sedieť. Vedel, že to by bola väčšia fuška ako samotné kreslenie a tak sa tomu chcel rovno vyhnúť. V jeho hlave sa však potom akoby rozsvietila jasná žiarovka signalizujúca nápad. "Ho ho hooo. Ako v Titanicu?" Pobavený úsmev vystriedal šibalský. Bolo očividné, že jeho zámery nie sú čisté. "Tak to jedine s tou nahotou." V prípade, že by sa jednalo o akty, možno by aj bol schopný obsedieť na miesto niekoľko hodín a len sa pozerať a kresliť. A možno aj nie. Možno, celkom pravdepodobne by to nevydržal a jemu by to nedalo. Slovo by dalo slovo, aj keď je dosť možné, že by ani slovo neprehovorili, veď o to lepšie a ruka by dala ruku a skončilo by to ako viac než len kamarátstvo a potom by to bolo medzi nimi trápne, určite.*Určite by to dopadlo zle.* Dobrý záver v tom nevidel, nech sa snažil akokoľvek. *Jednoducho nie.* Prikázal si opäť, snažiac sa zahnať obrazy, ktoré mal v hlave. Pomohlo mu v tom, že začala rozprávať o svojom otcovi ona. Áno, to mu veľmi dobre pomohlo. Jej otázka mu dala dôvod premýšľať nad niečím iným a on sa tej príležitosti chytil ako topiaci sa lana. "Moja mama je bohyňa lásky." Pripomenul jej, no pre istotu to aj dovysvetlil. Nemusela to pochopiť presne tak, ako to on myslel. "Myslím, že je to tak nejak jasné, že ho milovala. Možno síce len chvíľu. Alebo, kto vie." Zarazil sa, keď si uvedomil čo všetko o nej čítal. "Možno to bolo len jednostranné vzplanutie a jej to lichotilo a tak nechala otca aby sa namotal." Mykol plecami. Už na tom nezáležalo. Tak či tak z toho vznikol on. Či už z opätovanej alebo nie. Bola v tom láska.
Začala ho utešovať. Veď on by sa s tým vyrovnal aj sám. Napriek tomu ju nechal a neodporoval jej. "O tom som už počul. Vraj je to zákon." Ktorý Hekáte aj tak porušila. *O čo je Lin lepšia než ja?* Napadli mu rôzne myšlienky, ktoré podkopávali jeho sebavedomie. *A možno je Afrodita len viac loajalná než Hekáte.* To ho ako tak uspokojilo a rozhodol sa veriť tomuto. Koniec koncov, porovnávať sa s jedinou kamarátkou, ktorú tu mal nebolo asi najzdravšie.
Jeho pohľad poputoval k miestu, kde mala nalepenú gázu. Všimol si ju už pred tým, avšak nevenoval jej toľko pozornosti, kedže tu to bolo bežné. Kňučala ale toľko, že mu to nedalo a musel sa jej opýtať. "Kto bol tak krutý?" Nejak si domyslel, že jej to spôsobil druhý táborník pri tréningu. Bolo to asi to najrozumnejšie a očakával by to každý. Jej tiché vzlyky v ňom vyvolávali ľútosť. Mal chuť, ju trochu poľutovať ale rozhodol sa nedať nič najavo. "Plus?!" Prekvapilo ho, že si myslí, že ukradnutá sloboda vo výbere oblečenia je plus. "Neviem ako by sa tebe páčilo, keby ti niekto ukradol možnosť vo výbere obliekania sa a miesto pohodlných teplákov by si musela nosiť obtiahnuté rifle." Posťažoval si. "Je to od nej síce pekné, ale na oblečenie som si nikdy veľmi nepotrpel. Keby mi dala gél na vlasy, ktorý skrotí toto, bol by som oveľa spokojnejší." A síce mal učesané vlasy pokiaľ prišli na pláž, slaná voda ich vrátila opäť do pôvodného stavu a tak sa mu mierne zvlnené tmavé kadere lepili na krk a čelo bez možnosti akéhokoľvek upravenia si ich
avatar
Unclaimed
Počet postů : 50
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Písečná pláž

za Tue Jul 10, 2018 9:06 am
Úspěšně se vyhýbá jeho pohledu, zatímco mu vypráví o své zálibě v koňských koblihách, náhle je všechno okolo mnohem zajímavější, než on, jen aby nemusela sledovat to, že se jí chystá vysmát. To ovšem nepřijde, nad čímž nepatrně nadzvedne obočí, rozhodne se to ale ignorovat. “No co, mně to nesmrdělo.“ Tváří se, jako kdyby se tím vše vysvětlovalo. Nejspíš je záhada, proč ten zápach necítila. Už si to přesně nepamatuje, možná ho cítila, no podstatné je, že ať už byly její čichové buňky vypálené, nebo ne, ostatní kolem ní je z ní cítili až moc. Ačkoliv je to na její účet, zasměje se s ním, nedělá si hlavu z toho, jestli se zesměšní nebo ne.
Začne si už v hlavě představovat, jak to asi vypadá, když něco kreslí, nikdy neměla možnost přitom někoho pozorovat, což ona dělá ráda. Vždycky to tak bylo, ačkoliv tuhle potřebu neuměla jako malá ukočírovat. Nepřipadalo jí neslušné, že na někoho zírá, to až později. Nikdy v tom neměla zlý záměr, že by někoho kritizovala nebo se duševně posmívala, jak to často zírající lidé mají, ona prostě jen zkoumala jejich pohyby, grimasy, malá gesta, která dělali. Jako kdyby jí to pak lépe pomohlo v odhadování emocí ostatních. Kdysi dávno měla trochu problém rozeznat, co lidé cítí – tedy, pořád ho tak trošku má, je většinou slepá v emocích ostatních. Jsou tací, kteří poznají skoro všechno, ona z výrazu ostatních jen málokdy pozná, co ten dotyčný cítí. Jsou světlé chvilky a už to s ní není tak marné, jako to bývalo, nicméně je to stále něco, s čím se musí prát. Jistě, pozná radost, smutek a tak, ale když pak přijde na to, že se někdo určitý pocit snaží skrýt, nepozná to. Musí toho člověka znát vážně dobře a někdy ani to nepomůže. A v tom jí právě pomohlo to, že nenápadně pozorovala ostatní, až se z toho stalo pozorování při kdejaké činnosti. Malování k nim nepatří, a tak by k tomu ráda Elyara popostrčila, on se tím však nezdá úplně nadšený. Zvedne rezignovaně ruce, jako kdyby se vzdávala, rozhodně ho do toho nebude tlačit. Zmínka o stylu kreslení jako v Titaniku ho však, zdá se, celkem naláká, což způsobí, že protočí oči a mlaskne. “Jsi hrozný.“ Obviní ho, avšak tón hlasu ji zradí a jde poznat, že to nemyslí vážně. Svlékla by se? Ne, rozhodně ne. Jestli by jí malování vadilo, jako jí vadí focení, tím si jistá není, ale rozhodně si jistá je tím, že by nikdy neudělala to, co Rose, nechápe, kde vzala tu odvahu. Souhlasně pokývá hlavou, ráda by věřila tomu, že i ve vztahu její matky a otce byla láska, ale není si tím jistá. Jak by taky mohla? Opustila je, oba dva, i když musela. Proč se jí neukázala dřív, když to zvládla i teď? Znovu si vybaví její krásný obličej, což ji uklidní a vyžene pochybnosti. Musela to být láska, když s ní mluvila. Tím si je jistá a hned jí je líp. "Mrzí mě to..." Nemůže se zbavit lítosti nad tím, že mu o jejich setkání řekla.
Trošku škodolibě se zachechtá nad jeho rozčilováním ohledně oblečení. Musí uznat, že jeho matka má smysl pro humor. “Ale no tak, těch dívčích srdcí, co ty upnuté džíny ukradnou...“ Dobírá si ho, nemůže prostě odolat. Rozhodně ho dnes šetřila, nemůže mu dovolit zpohodlnět natolik, aby přestal její jízlivé poznámky snášet. Nedovede si představit, že by se kvůli nějaké poznámce urazil; tak nějak od začátku najeli na stejnou vlnu, ona tedy ty jeho rozhodně vážně nebrala, naopak si ještě přidala. Je osvobozující, že se kolem něj nemusí držet zpátky v obavách, že její smysl pro humor nepochopí a urazí se. Moc dobře si uvědomuje, že tenhle typ humoru nesedne každému, avšak jak se zdá, jemu zrovna ano. “Myslíš, že je všechno tvé oblečení teď takové?“ Nemůže si odpustit uchechtnutí při představě toho kontrastu s tím, v jakém oblečení chodil doteď. Ne, že by se oblékal jako vandrák, ale v porovnáním s tím, v co se mu změnilo jeho dnešní oblečení, je jako vandrák skoro každý. Zamyšleně se zahledí na jeho rozvrkočené vlasy, tentokrát už neodolá a lehce mu je odhrne z čela, ačkoliv se pravděpodobně zase vrátí zpět, a pokrčí jen rameny, jakmile ruku zas stáhne. “Mně se to líbí.“ Usoudí nakonec a zadívá se na moře. Chvilku sedí v tichosti, poslouchá jen šumění vln a nechává paprsky slunce, aby jí hřály pokožku. Vlasy se jí zvlní, jak usychají, proto si je přehodí k jedné straně, aby vypadaly alespoň trochu upraveně. “Měli bychom už jít...“ Promluví trochu neochotně, nechce se jí z tohohle místečka klidu. Jenomže než si stihne vůbec zabalit a přestěhovat se, jakožto naprostý odpůrce balení a vybalování to bude dělat celý den. Koho by taky bavilo vše skládat do kufru, pak zase hned vybalovat a uklízet? Kdyby jí nevadil nepořádek a zmuchlané oblečení, nechá to vše v kufru, nebo nahází tam, kam její oko padne. Zvedne se ze země, opráší si zadek od písku a sáhne po botách, aby je tu nezapomněla. “Jdeš už taky?“ Optá se ho, jelikož jí dojde, že tam může chtít ještě zůstat. Taky by to nejradši udělala, ale povinnosti volají, nemůže se jim vyhýbat věčně.
Sponsored content

Re: Písečná pláž

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru