Share
Goto down
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 1:25 pm
"Všichni si hrajete na hrdiny, ale nejste jimi. Nikdy jimi nebudete," znevažující podtón se dral do jejího hlasu, působila díky němu chladně, značně odměřeně. Melancholie vklouzla do modrozelených kukadel upřených kamsi k obzoru, nostalgií se jí zamlžil zrak. Znala takové jako on, ty slavné hrdiny. Muže, kteří se už nikdy nevrátili domů, protože padli v boji s jednou z těch bájných nestvůr, které se neustále rodily v hlubinách Tartaru. Z části proto neměla táborníky ráda, nepouštěla si je k tělu. Nechtěla jednoho dne zjistit, že ten její se stal něčí obětí. Kolik jí toho už stihli naslibovat? Nikdo z nich svůj slib nesplnil. Možná by si řekla, že nosí smůlu, ale příliš povýšeně se dovolávala své dokonalosti. A na té přece žádná chyba není, no ne? "Ty k nim také patříš," sklouzne pohledem na něj, hodnotíc jeho zevnějšek, co k dnešnímu dni nepůsobil vůbec heroickým dojmem. Při ubohosti toho, co jí mohl nabídnout, nakrčí nos, až se nad ním vytvoří drobná vráska na znamení znechucení jeho pozérstvím. "Znám vás moc dobře. Ulhaní rádoby hrdinové, kteří nedokážou splnit jediný slib." Pevně semkne rty k sobě, pohledem se oddálí, zvedaje se ze země. V ohrazení však po něm znovu střelí očima plnými zloby. Urazil ji. Ji, hrdou královnu zdejšího jezera. "Okouzlila jsem samotné bohy na Olympu, kteří mne zahrnovali dary a ukázkami své štědrosti a lásky. Nějaký polobůh mi může být ukradený," jízlivá zasyčela poslední slova, nevážila si ho a nehodlala svůj postoj měnit. Neměla důvod. Proč taky? Nebyl nic ve srovnání s Hermem nebo Apollónem. Neměl ten správný šmrnc. Nebyl bůh, jen sotva poloviční náhražka.
Urážel ji. Urážel ji hodně, jak si stihla povšimnout. Neřadila se mezi typické blondýnky, v hlavě neměla slámu. Pouze uvažovala krapet jinak, víc sebestředněji. Zaměřovala se na svět kolem sebe, ten ji zajímal. Nějaký hrdina? Někdo jiný? Ani nápad. A přesto si dala záležet, aby pocítil její zlobu, když se mohutná vlna přelila jeho směrem, obrovská jako malé tsunami a jeden z proudů ho chňapnul za nohu a táhl směrem do hlubších vod. "S těmi pstruhy si budeš moci popovídat ty sám. Budu natolik velkorysá, že ti dovolím se s nimi setkat." Na rtech vykřesaný pečlivě nacvičený pyšný úsměv zdobil její rty, ač jim slušela více lehkost upřímnosti. Sama neměla problém se pohybovat po vodě v roli přízraku, kdy jí lem šatů splýval s vlnami. Zdálo se, že se čas od času proměňuje ve vodu ona sama, typická malá najáda. "Omluv se a možná tě tu dnes nebude muset někdo zachraňovat."
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 2:03 pm
Nevnímal ji jako hrozbu, což byla jeho chyba. Nikdy se s plnou mocí najády nesetkal, netušil, jak moc jsou silné či schopné ovládat své schopnosti – nebo do jaké míry je mají vůbec rozvinuté. Ji bral jen jako malou holku, která v hloupých vtípcích převrhává táborníkům loďky, když do nich drcne a jejich posádka je tvořena dostatečnými jelity, aby se nakonec vratká bárka překlopila. Nebral ji vážně, sotva mohl. Je však otázkou, jestli by mu tohle vědomí zabránilo vést řeči – don blbec měl už dostatečnej, nebylo důvod, proč si ho ještě víc nezkazit a nezpůsobit si ještě větší trable, než měl se svým mozkem doposud. Opět na ni poočku koukne, zjevně neovlivněn její nespokojeností či uražeností, když nedokázala snést jeho slova a brala si je příliš k srdci – v tom výsledku, že nejspíš přiživoval její hněv a nelibé smýšlení o tábornících. „Nikdy jsem neřekl, že jsem hrdina…“ zopakuje znova lhostejně. Alespoň v tomhle mluvil pravdu – neprezentoval sám sebe tímto způsobem, pouze dělal to, co považoval za nutné, aby on a jeho sourozenci přežili. Nehodlal chránit lidi, neznámé a slabé, na místních mu však z části záleželo snad už jen v tom smyslu, že byli přeneseně rodina. O tátu přišel, tuhle? Tu si nechtěl nechat vzít, stejně jako zázemí, které vytvářela. Ale do hrdiny? Do toho měl vskutku dostatečně daleko. Kalliste se postaví, což je pro něj pobídka, aby na ni nečuměl z lehu a raději se znova posadil, sic trochu nelibě. Přestože se tenhle hovor nestáčel způsobem, který by mu normálně byl milý, alespoň se soustředil na něco jiného než na zmatek ve své hlavě, co mu velel kontrolovat pomalu i samotnou oblohu, jestli mu nechce spatnou na hlavu. „Pořád se mnou mluvíš…“ podotkne, že i když je jí ukradený, stejně s ním vede rozhovor, což se svým způsobem trochu vylučovalo.
Výpad v podobě použití jejích schopností nečekal. Jak by také mohl? Když se na něj valila vlna, stihl však pochopit, že je zbytečné utíkat nebo se jinak bránit, neb neměl jak. „Do prdele…“ zasyčí nadávku, hrabaje na nohy, což je mu však houby platné, když jej jeden z pramenů tvořených z vlny chytne za nohu, nepříjemně s ním praští na zem a začne jej stahovat do hluboké nohy. Zcela zbytečně, ale hlavně instinktivně se pokosí vodní chapadlo ukopnout, výsledek je ale marný, neb tekutině sotva něco udělá, kecka jím tak akorát projde bez většího efektu. Vážně den blbec – unavený, nenajezený a v aktuální situaci navíc po krk ve vodě, jíž se už navíc stihl trochu nalokat, což plíce dráždilo k nepříjemnému kašli. Utopila by ho? Popravdě, s pohledem na tuhle malou ‚bohyni pomsty‘ v podobě drobné blonďaté najády si netroufal hádat. Urazil ji. Urazil ji dostatečně, aby ona hodlala riskovat Cheirónův hněv, že jednoho z instruktorů tahá do hlubokých vod. „Fajn… Zatraceně… Fajn! Omlouvám se! Neměl… neměl jsem tě urážet.“ Zachraptí, jeho slova na krátkou chvíli znova přeruší zakašlání. Jeho hrdost to sice bolelo, na druhou stranu neměl zájem se do toho všeho šrumotu dnes ještě pobavit se pstruhy a nechat se utopit. Byla by ho škoda, přestože řada lidí by nejspíš nesouhlasila.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 7:56 pm
Sledovala jeho marný boj s vodní sférou, do níž nemohl zasáhnout. Živel dominoval všemu, včetně těm chabým pokusům ochránit si alespoň špetku důstojnosti a nepůsobit jako úplný pitomec bez jakýchkoliv schopností. Voda tvořila její podstatu, vládla jí. Dokázala s ní malovat lehké vlnky na hladině podobně jako ji rozbouřit k tyranizujícímu tsunami, které by mohlo spláchnout polovinu tábora. Kdysi bývala její síla ničivější, tehdy se však nikdy nesnížila k něčemu obdobnému. Smrtelníci ji neuráželi a ti polobové, kteří snad tu a tam zamířili jejím směrem, aby se v jejím království ochladili a načerpali zde nové síly, si jí vážili. Někteří se zamilovali. S některými strávila chvíle plné vášně a něčeho, co by se snad dalo nazvat city. Časem... ochladla. Zhrubla, ta tam se poděla její okouzlující tvář. Přestala ji ukazovat, omezila i chuť rozdávat svou náklonnost. Zůstala jí odtažitost, do níž se halila ráno co ráno, noc co noc. Všechny kroky učinila kvůli nim - mužům, kteří ji už tolikrát zlomili srdce marnými sliby. Bohové možná byli přelétaví, ale jejich svazky s bohyněmi, nymfami i smrtelnými ženami je nutili zůstat jim po boku. Neholdovali jako smrtelníci úprkům. Mohli své ženy sice podvádět, ovšem pokaždé se vrátili zpět k nim. Znamenaly domov, jistotu, věčnou přízeň. Tichý klidný přístav.
Pohybem prstů propustí mladého muže ze spárů vod, ač mu nezaručí nic jiného než pád do hlubin a v první chvíli ho div sama nepřitopí vlastní ignorací. Nakonec ho s povzdechem vysvobodí dalším mávnutím, kdy jej voda nadnese a položí na molo, kde sama usedne, aniž by se o něj kdo ví jak starala. "Nemám ráda urážky. Nejsem jich... hodna," zabrblá v nespokojeném rozpoložení. Byla si vědoma své arogance, ač ji nepovažovala za až takový přestupek, který by si zasloužil urážet její maličkost. "Jsem zvyklá si dělat co chci," pokrčí krátce rameny, nijak se nezdá, že by svých slov nebo činů litovala. "Nic jiného mi ani nezbylo v tomhle... zapadákově," rozhlédne se kolem s viditelným opovržením. Nesnášela samotu a zároveň nenáviděla ty malé děti, které jí sem lezly a narušovaly jí prostor. Řecko bylo jiné, působilo jinak. Doba jí přála, milovali ji, obdivovali, dvořili se jí. Tihle pitomci ani netušili, kdo je to najáda a když ji viděli, že chodí po vodě, pak se jenom otravně ptali, kde se to naučila a zda budou moct taky tohle dělat. Úšklebkem odmění své myšlenky, načež očima přejede po mladíkovi vedle. "Proč jsi přišel? K jezeru chodí samí malí otrapové. Ty možná nejsi malý, ale jako otrapa vypadáš. Nemám ráda otrapy... Jsou s nimi samé problémy." S posmutnělým povzdechem, z něhož se odplavila zloba, si začne pročesávat kadeře dlouhými prsty umělkyně. "Čí ty vlastně jsi. Apollónův? Mám ráda chlapce od Apollóna. Umí skládat básně. Mám ráda... básně. Nikdo mi už žádnou... dlouho nesložil." Ztěžka vydechne, celá se začíná rozplývat do vodní podoby, která tak tak udrží siluetu dívky, než se znovu objeví ve své lidské podobě. Špatné vzpomínky ji rozrušovaly, tehdy se nedokázala plně ovládnout a kontrolovat své schopnosti. "Co jsi zač a proč mě vyrušuješ, hm?"
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 9:33 pm
Vodní síly konečně povolí, podvodní proudy jej přestanou stahovat dolů, nenutí jej zoufale se snažit držet nad hladinou a dávat všanc síly, které stejně prakticky neměl. Mohl tak konečně začít šlapat vodu a zcela instinktivně, v pouhé touze dostat se na břeh, plavat směrem k bezpečné pevnině. Nejspíš by doplaval sám, ač by mu to dalo značně zabrat vzhledem k tomu, že od rána nejedl a sotva měl energie na zbyt či na rozdávání, nehledě na to, že jej voda neustále nutila kašlat, ona mu však překvapivě usnadní i tohle, když jej její živel nadnese a vyhodí ho jako vyvrženého vorvaně na molo. Se zakuckáním se převalí na bok, na malý moment zavře oči. Údy ho bolely a zřejmě si v tuhle chvíli přál tak trochu umřít, protože dneska… dneska byl fakt den blbec. Dlouho to však nevydrží, nepříjemný pocit hlodající klaustrofobie ho donutí otevřít oči, aby měl alespoň krajinu kolem sebe pod kontrolou. Nakonec se alespoň přetočí na záda, nechce se mu vstávat, ač mu to instinkty velí. V současné chvíli se mu nechce absolutně nic, byl unavenej, otrávenej a sobecky nešťastnej ze své vlastní mizérie dnešního dne. Možná i zítřka, protože krom klaustrofobie v něm rostly i obavy, že se z tohoto nevyspí a paranoia se v něm bude tak akorát rozvíjet. „Máš pravdu, neměl jsem…“ Není to přímo omluva, ale seznání své viny, nyní už ani ne z donucení. Potřeboval si na někom vybít svou frustraci a ona byla první na ráně. „Proč tu zůstáváš?“ položí jí tu základní otázku. Zjevně to zde nesnášela, neměla nejmenší motivaci zůstávat na místě jako tohle a přesto ji zde něco drželo. Božské hry, vzpomínka na nějakého milého? Těžko říct.
Vysvlékne se z mikiny, která byla stejně promáčená a ztrácela tak svůj smysl, Zaroveň však hmátne do její kapsy, aby potvrdil své obavy. „Kurva…“ zakleje nevybíravě polohlasem, když zjistí, že krabička cigaret je opravdu rozmáčená a ty drobné možnosti dalšího úniku a uklidnění nervů či možnosti dostát závislosti na nikotinu jsou tím pádem naprosto k ničemu. Místo toho sebou zase plácne na molo, mikinu nechávaje válet vedle sebe. Tušil, že podobně na tom bude i notes v druhé kapce, což znamenalo, že všechny jeho drobné kresbičky posledních týdnů jsou v háji, pokud je v pokoji nehodí na topení a nepokusí se je vysušit. „Díky…“ poznamená suše, když ho označí za otrapu. V jednom měla pravdu – problémy s ním obvykle byly, na druhou stranu… nebyl jediný, kdo měl podobné záležitosti v lásce. „Veršovat neumím, promiň. Mohl jsem tě nakreslit, kdybys mě nehodila do vody…“ Udělal by to? Nejspíš. I kresba pro něj znamenala únik z reality, který si užíval a byl ochoten jej využít. Ona se zdála býti dobrou múzou – hezká na to byla dost, krom toho… musel uznat, že když na upíral pohled, na hru vody, z níž byla zjevně z části tvořená, kdy se rozplývala do vlnek a vlnky se zas stávaly jí, za zachycení to stálo. S najádami se předtím mnohokrát nesetkal. Nyní nechával proč. Až nyní se vytáhne do sedu, pokrčí nohy a o kolena opře lokty, jen co si prohrábne vlasy, aby je zplihlé dostal očí. „Finnegan. Syn Niké,“ představí se konečně, ač mu dala dostatečně najevo, že si ho dost možná nebude vůbec pamatovat. „Nechtěl jsem tě rušit. Vlastně… jsem nechtěl být rušen.“ Uchechtne se. „Mám… jen špatnej den. Potřeboval jsem ticho. Tady nikdo nebyl. Až na tebe…“ Šedé oči se opět upřou na ni. Nevinil ji, nyní nezněl kousavě, sarkasticky, na to se už vykašlal. Ujasnil si, že se nechce nechat utopit. Zdálo se, že být s ní zadobře je podmínkou pro tento předpoklad.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 10:01 pm
Dotěrná otázka, co v ní rozohní tu pozbytou vášeň, strach i nenávist v jednom. Packy skrývá v zatnutých pěstičkách, poklidná hladina se začne zvedat, přebírá roli rozbouřeného moře, které si pro zábavu pohazuje s rybářským člunem. Jejich dřevěné náhražky bouchají o sloupky mola, rámusí jim pod nohama, ale jak se zdá, Kalliste to sotva zajímá. "Protože jsem tu za trest. Poseidón mne zde uvěznil." Frustrovaným výdechem dala najevo neštěstí z tohoto druhu trestu, který se jí příčil. Nesnášela omezený prostor plný otravných malých dětiček, o které nestála ve své blízkosti. Uvědomovala si svou chybu, už kdysi dávno přišla na to, že neměla tak hloupě vyzývat bohyni krásy k soutěži o tom, která z nich je tou nejkrásnější. Na druhou stranu se stále necítila hodna takové potupy. "Dříve, ještě když bohové skutečně hodovali na hoře Olymp v Řecku, jsem strážila jedno jezero. Lidé... Smrtelníci mi nosívali dary. Mušle, ovoce, šperky... Všechno, co považovaly za důstojné najády. Já jim za odměnu dopřávala tu nejčistší vodu, chránila jsem je. Měla... měla jsem je ráda. Většinu z nich ano." Začala vyprávět svůj příběh starý dlouhých tisíc let. Život jí utíkal jinak, nevnímala plynutí času. Krajina se zde měnila pozvolna, prakticky jen v drobnostech. Netušila, kolik let uplynulo od doby, kdy na sobě pocítila sílu božského rozhodnutí. "U mého jezera se čas od času zastavil i nějaký hrdina. Líbili se mi a já jim. Pokaždé mi slibovali to samé - že se za mnou vrátí a budou po mém boku. Žádný se nevrátil. Nalezli si jiné ženy a jenom zneužili mých darů, mých znalostí..." Zatrpklost v hlase prozradila její nechuť vůči polobohům, kteří dokázali jen jediné - vzít si to, co jim právem nepatřilo a potupit drobnou najádu. V hladině vody se počaly při jejím vyprávění objevovat jednotlivé obrazy, vzpomínky na její svět. Na dřívější šťastnější život. Tváře hrdinů, těch známějších i méně známých, jejich rozloučení a nakonec i Kallistin žal, kdy si oči vyplakávala. "Rozhodla jsem se, že mě nebude hoden žádný smrtelník, ale pouze bůh. Někteří... pro mě měli jistou slabost. Apollón a Hermés hlavně, protože je odmítala Hébé. Ale našli se i jiní. A já... začínala jsem si o sobě myslet, že se vyrovnám bohyním. Že jsem lepší než-li nějaká bohyně. Jednou jsem... nakonec vyzvala Afrodité, aby se vzdala svého trůnu jakožto nejkrásnější žena, neboť jí jsem já." Už zde to zavánělo problémem. Afrodita byla známá pro svou neuvěřitelnou krásu, žádnou tuctovost. Byla zosobněným snem, ač taková Héra se s ní mohla měřit a Paridovi tehdy trvalo, než vítězství přiřknul právě poslední Úranově dceři. "Bohové nemají v lásce, když je někdo znevažuje nebo uráží." Příkladem se stala známá pověst o Arachné nebo o tom, jak byla proměněna Medúsa na ohavnou stvůru. "Chtěla ze mě udělat... jak tomu říkáte? Exemplární příklad? Poseidón jí zastavil. Přemístil mě sem, dost daleko od ní a její zloby. Zůstala jsem tu... sama. Ani nevím, jak dlouho... Až před nějakým časem zde nechali vybudovat tenhle slavný tábor polokrevných, kam chodí všichni ti polobohové, kteří nestojí za nic." Na konci už zase najela do svých starých kolejí a cedila slova skrze zoubky.
Ohlédne se za ním, když se začne vedle pohybovat, ač se pouze svlékal z mikiny. Prapodivný oděv, jemuž neholdovala. Jí se líbily šaty, její milovaný chitón, který vnášel do jejích pohybů lehkost, pohrával si s jejími tvary. Mohla působit vyzývavě i cudně. "Co to je za slovo?" Krátkým zamračením okomentuje výběr neznámé vulgarity, která ještě neměla tu šanci dolehnout k něžným ouškám zdejší najády. "To je nějaké kouzlo? Snažíš se mě začarovat? Jestli ano, tak tě znovu vymáchám, na to můžeš vzít život!" Paži natáhne směrem k vodě, kde se opět na hladině vytvoří několik nepříliš dobře vypadajích vlnek, slibujících jediné - další dávku zmáčení a vodu v plicích. Uklidní se teprve až v momentě, kdy začne mluvit o kreslení. "Ty kreslíš? A... co kreslíš, Finnegane, synu Niké? Bytosti nebo... krajinky?" U toho druhého? Škleb. Jak jinak. Nesnášela krajinky, připadaly jí neměnné. Nudné. Bezvýrazné. Zklamání ji přelétne přes tvář, jak se zdálo, neměl čím ji nakreslit. "Za to sis mohl sám, na mě vinu nesvaluj." Voda se nahrne k okraji břehu, výhružně se přes něj přelije, ale to je asi tak vše, čím dává Kalliste najevo svou nespokojenost. "Já tu bývám pořád... nikam nesmím." Někteří si proto z ní dělávali srandu, že jim nemá jak ublížit, pokud nepůjdou k jezeru. A měli pravdu. Celá sklesla, stáhla se do sebe. Milovala své jezero, ale pořád... pořád to nebylo Řecko. Chyběl jí domov. "Povídej mi o svém životě..."
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 10:37 pm
Rozmluvila se víc, než čekal. Možná to bylo i tím, že většina dívek si s ním své konverzační a vyprávěcí způsoby neprocvičovaly, přesto však poslouchal. Prve ze slušnosti, po té však již se zájmem, kdy si snaží uvědomit, jak zatraceně dlouho zde musí být. Něco takového si nedokázal představit, ostatně i on odsud čas od času vypadl do civilizace – na to, aby se tohoto privilegia vzdal, příliš miloval auta, ke kterým ho to stále táhlo, jen zde neměly z pochopitelných důvodů zastání. Pohled upře na vodu, v níž se začnou tvořit různé obrazce znázorňující… nu, nejspíše všechny její zhrzené lásky, možná milence, polobohy a jeho sourozence, kteří ji zradili a nakonec opustili. „Neříkej mi, že to udělali úplně všichni…“ Finn možná nepatřil mezi nejvěrnější stvoření, ale byli tací, co byli přeným opakem. Ani by nemusel jít příliš daleko, slyšel to od řady mladíčků i dospělých chlapů. Jeden, alespoň jeden takový musel být i v minulosti. Jeden, který by jí propadl, což v té době snad nebylo tak těžké – pokud byla méně zahořklá a více hýčkaná. Uchechtne se, když se příběhem dostane k důvodu jejího vypovězení – bylo mu to jasné snad již od chvíle, když se začala bavit o bozích. Musela je něčím naštvat, jejich rodiče byli známí pro svou vrtkavost, nestálost i značné ego, které Finn zřejmě podědil. „Byla to hloupost, maličká… Celá ta věc okolo nejkrásnější bohyně…“ Krása je subjektivní a stejně jako znal tucet chlapů, co jsou svým dívkám bezpodmínečně věrní, znal i také, kteří je považovali za absolutní krásky. Stačilo si k jejich vzhledu přidat lásku. Možná byl naivní, možná, že by za Afroditou utekli, kdyby se jim nabídla, ale Finnovi to přišlo jako hloupost. Mohl se cítit okouzlenej, ale to by nebyl pocit, který zažil poprvé v životě. „Chm… Máš pravdu. To není zrovna výhra.“ On tu byl dobrovolně a taky od nich mnohdy rád zdrhal. Dokázali být pěkně otravní se svými dětinskými problémy, puberťáckými vztahy. Její slova si nebere nijak osobně, proč by měl? Možná byl jedním z nich, na druhou stranu strávit zde roky a roky s těmi samými lidmi bez možnosti úniku…? Jemu by pravděpodobně hráblo.
„Jaké?“ Podívá se na ni, aniž by si uvědomoval nadávku, co z něj vyklouzla tak nějak mimoděk. Nehezký zlozvyk, proti kterému protestoval Cheirón, Reed však naštěstí ne z toho prostého důvodu, že byl úplně stejnej. Až vzápětí mu to dojde a má chuť se rozesmát. „Je to… jiný slovo pro lehkou holku. Horší slovo pro lehkou holku. Nemyslím tím tebe, protože… se to používá i jako nadávka. Víš, co je nadávka, zaklení, ne? Probohy, zatraceně a… podobně.“ Vybral si ještě ty mírnější, které se ještě sneslo říkat před dívkou, když už si to uvědomoval. „Neušklíbej se. Obojí. Ve všem je krása…“ Ač musel uznat, že ženské tělo svým způsobem obdivoval. Líbilo se mu. Hebké, štíhlé, ohebné- snadno z něj vytvořil modlu, z jeho jemných linií, křivek boků, ňader. Akty možná nekreslil často, neb se věnoval jiným záležitostem, když měl před sebou nahou holku, ale občas si nějaký nemohl odpustit. „Copak? Chtěla bys mi stát modelkou? V aktu?“ Jí to však nadhodit musel, trochu škádlivě. Však i Řecko bylo založené na oslavě lidské tělo a jeho krás. „No jo, já vím…“ odpoví krátce na její přehození viny, aniž by měl zájem se znova vykoupat.
Po jejím požadavku se na ni zahledí, než se pousměje. „Není tak zajímavej jak ten tvůj,“ poznamená. Tenhle rozhovor možná nebyl klasický, jaký obvykle vedl, na druhou stranu byl však ochotnej se mu podvolit. Možná jen dnes, možná proto, že vzpomínat bylo snatší než si připomínat přítomnost, nad kterou se vznášela výhružná oblaka. „Jsem z Irska. Víš, kde je Irsko? Asi ne, na tebe byla tam byla… moc zima. Táta… táta je skvělej chlap, i když tobě by se taky nelíbil. Je příliš lidskej.“ Pobaveně se na ni podívá. „Miloval baseball. A auta, i když řídil jen starej hnusnej autobus, protože dával pozor jen na motor.“ Netušil, jestli bude vědět, o čem mluví, ale Finn se nyní pousměje nad vzpomínkami. Tátu miloval, stál mu vzorem a to ho nikdy nepřešlo. „A já byl fakt otravný dítě. Ve škole mi to nešlo, škemral jsem po něm, aby mě naučil řídit, nedal jsem mu pokoj, dokud to neudělal. Tohle…“ Přejede si prstem po tetování na krku, sérii římských číslic. „… je datum, kdy jsem ho konečně ukecal. Tahal jsem se po venku a chodil pozdě na večeře, takže jsem vždycky dostával vynadáno, ale… bylo to fajn. Moc fajn.“ Ty časy měl rád, trvaly však příliš krátce. „Ale asi víš, že nás polobohy maj rády monstra. Odešel jsem sem, dost dlouho jsem byl jen táborník, teď pár let instruktor. Dávám na ty malý skrčky pozor, když je to potřeba, jakože… je to potřeba prakticky furt. Učím je s lukem. A když na to přijde, občas taky chlastat nebo hrát různý… hry.“ Poker nejspíš rovněž neznala, stejně jako blackjack, tak se ani nepokoušel. „Vidíš? Nejsme hrdinové. Jen děcka, která se neměla kam jinam schovat. ´“ Rozmluvil se asi víc, než byl sám zvyklý. Obvykle se neměl touhy svěřovat, ale dnes? Čert to vem, mlčenlivostí nikoho nespasí.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 11:06 pm
Neřekla. Přikývla. Melancholie jí rozkvétala v modrozelených kukadlech jako divokrásná květina, která má tu čest projevit se jen jednou za dlouhý čas. Světlé lokny hrály v odstínech měsíčních paprsků, když si je přehazovala přes rameno, hledíc do vody na všechny ty tváře. "Všichni do jednoho. Jakou cenu má v jejich životě najáda připoutaná k jednomu místu? Pro ně... jsou daleko důležitější princezny, království a možnost vládnout městům a lidem. Nehledí na minulost ani na sliby. Jsou jim ukradené. Já jim byla ukradená. Jen mě využili. Myslela... Myslela jsem..." Zpočátku se jí hovořilo snadno, nezdálo se těžké vypovědět, co jí už roky tíží. Ale teď? Rozplakala se. Začala popotahovat a spolu s tím se její tvar počal měnit, jak jí kůže zprůhledněla a celá najáda se transformovala do vodního stvoření, jímž konec konců byla. "Myslela jsem, že bohové budou jiní. O-oni možná neplní sliby, ale zůstávají... věrní. Svým... způsobem." Nikdo nemohl říct, že nakonec nezůstávali po boku své drahé manželky. Kalliste toužila zažít to samé. "Každý z těch polobožských hrdinů mě nakonec nechal, nevrátil se pro mě..." Ještě jednou popotáhne, než se konečně uklidní. Mohla se tehdy pomstít celému městu, ale neučinila tak. Nevybíjela si svou z lost na lidech jako teď. "Chtěla jsem jen, aby mě měl někdo rád. Aby... aby se kvůli mě někdo vrátil zpátky." Slzy se vmísily do pokožky, zmizely, aniž by je musela setřít rukou. Výhoda najády, tvořila ji voda. "Ty bys byl stejný. Stačilo by před tebou zamávat princeznou a královstvím, abys zapomněl. Všem vám jde jen o slávu." Nestihl by ani lusknout, jak rychle se vrátila ke svému obvyklému chování plném urážlivých poznámek a viditelné frustrace. I způsob, jakým po něm sekne pohledem, slibuje krutou pomstu, kdyby se pokusil ji podvést. Nevěřila už nikomu, ač si přála pravý opak. Tolik mužů ji v životě zklamalo...
Až teprve tehdy, když se rozhovoří o jistém slůvku, se po něm podívá. "Jak... lehkou holku? Já jsem lehká holka, nevážím skoro nic. Zlata bys za mě moc nedostal." V jejích dobách si hrdinové odnášeli kořist v množství své vlastní váhy, což nebylo zrovna málo. Tvořily je především svaly a i ty se potýkaly s tíhou mnohdy i kance. "Co je na lehkých dívkách k nadávání? To jako že nejsou vykrmené? Pfff!" Marnivost zaznívala z jejího osočování i způsobu, jímž ohrnula nos. Byla hrdá na své křivky, něžné a půvabné, typické pro mladou dívku z Řecka. Jiné se mohly pyšnit plnějšími boky i hrudníkem, ale nymfám byla dána do vínku lehkost a éterická krása, ne vzhled mladé slonice. "Co je to akt? To... to je když dívka pózuje nahá?" Neznala tolik odborných názvů. Avšak pamatovala si mistry, kteří se jí ptali, zda se nestane jejich sličnou múzou a nedá jim zahlédnout alespoň část svého těla. Kalliste se nikdy neupejpala, ostatně v té době bylo běžné stát se milenkou prakticky kohokoliv. A umělce měla v lásce. "Vymodeloval bys mne do sochy? Měla jsem několik soch, ale ty už jsou pryč. Možná... ještě existují, ale někde v Řecku. V těch vašich muzeích nebo co to jsou ty obrovské chrámy." Zlehka pokrčí rameny, aniž by projevovala viditelný zájem. Lhala, zajímalo ji to. "Muži se při mé blízkosti červenají. Nesoustředil by ses." Opět ta pýcha na její tělo, na vzhled, jímž se honosila. Nedokázala se mírnit, ani si uvědomit, že patrně nebude jeho první dívkou. Za to však určitě nejkrásnější.
Sleduje ho, když začne vyprávět o své domovině a otci. Sama své rodiče nepoznala, byla stvořena z vod, z rozhodnutí bohů, převážně těch prvotních. "Ne... Znám jen Řecko a tuto krajinu. Ale Řecko mi chybí... Bylo teplé a svěží... Jaké je Irsko? Co ti na něm schází?" Zvědavě ho pozoruje, než se začne hihňat. "Mně nevadí smrtelníci. Vždy... nás uctívali. Dávali nám dary, prosili nás. Líbilo se mi to. Vadí mi polobohové a jejich nadřazenost. Chovají se, jako by jim patřil celý svět, jako králové v mých dobách." Znovu začne peskovat, pouští se do nepříliš velkých komplimentů, jako spíše do osočování na všechny světové strany. S pažema překříženýma přes hrudník přitom připomíná malou bohyni pomsty, zhrzenou až běda. Se zájmem nakoukne k němu, když se zmíní o datu. Římská číslice znala, ale jeho krk se nacházel příliš daleko. Musela se k němu přitisknout, aby je zahlédla a tiše si pospojovala jednotlivá písmena s číslicemi ve své hlavě. "Chmmm... Nepřesvědčil jsi mě. Určitě jsi taky ten, který neodolá nabídce a běží ven při první možnosti se předvést."
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 11:38 pm
„Dnes už ne. Vládnout je moc těžký, princezen je málo a vracet se k někomu, když víš, že ho tam najdeš… To se nezdá tak špatný.“ Pokrčí rameny. Hodnotil to z toho prostého, lehce pragmatického hlediska, které on prozatím nepocítil. Nevázal se, nemohl tedy říct, že se měl za kým vracet z výprav nebo celkově. Bylo zde plno lidí, plno dívek, ale ve výsledku byl stejně sám, protože je nebral jako dlouhodobé záležitosti a snadno na ně zapomněl. Zdálo se to snazší, než se potýkat s nějakými hloupými city, obětovat jim život – občas i doslova. Mnohé tábornice odešly, když pominul věk největšího nebezpečí, některé se již nikdy nevrátily z toho prostého důvodu, že zemřely. Žít v nejistotě, neustále si zoufat po své milé, na níž by se upnul a které by věnoval svou lásku? Nezdálo se to… tak lákavé, aby se tomu nadále nevyhýbal. Proto se také mnohdy vyhýbal stejným dívčinám. Ze strachu, že by se celá záležitost mohla stát příliš osobní a on by ztratil svůj nezlomný objektivismus. Kalliste však skoro toužil obejmout, což by dost možná i udělal, kdyby nebyla celá z vody a nevypadala, že by se taky mohla rozpadnout – neb chtěla přesný opak, co on, a nedostávalo se jí toho. „Byli to hlupáci, Kalliste…“ praví nakonec. „Já? Já bych byl asi stejnej, ale… nemusíš zatracovat všechny. Tady by se našli i tací, kteří by se vrátili. Všechny ty dvojce, co shazuješ z loďky… Dost z nich spolu vydrží.“ Neříkal, že to chápe, jen že je to možné. „Moh bych ti říct, kdo z nich je idiot a kdo ne.“ Uculí se krátce myšlence takového malého dohazovačského projektu. Vesměs měla pravdu, na něj se nedalo spolehnout, neb se tomu sám bránil, ale poslední dobou se zdálo, že většina ocení jistotu když nic jiného.
„Co? Ne… Probůh. Ty bys fakt potřebovala mezi lidi.“ Očividně, aby nachytala nějakou reálnou slovní zásobu, že ho to skoro přivede na myšlenku u jejích břehů udělat párty, než ji však šmahem zamítne jako naprosto blbou. „Nevím, jak se jim říkalo ve tvojí době. Nemyslím tím hubený holky, ale… eh… poběhlice? Rozhoďnožky? Prostě holka, která si začne absolutně s každým. Za peníze. To jsou… kurvy.“ Podrbe se na zátylku. Najednou se to slovo nezdálo vhodné ani trochu, takže ho zamumlá jen tlumeně a skoro pro sebe. „Jo. Přesně to… Chtěla bys?“ Povytáhne obočí. Sám by se nebránil – ne dnes, to sotva. Tužka i papíry notesu byly mokré, takže by nic nenakreslil, ale jednou a třebas i brzo by se tomu vůbec nebránil. Zavrtí hlavou. „Sochařinu neovládám. Jen kreslím. Zklamalo tě hodně?“ Uculí se. I jeho kresby byly obvykle rychlé náčrty, snaha zachytit danou situaci, snaha vystihnout sílu momentu, ať už byl jakýkoliv. Kolikrát je ještě chtěl rozpracovat, nikdy se k tomu však nedostal, vždy zapomněl a všechny ty chvíle zůstaly jen jako několik tahů tužky na papíře, ač si všechny do jednoho schovával. Uchechtne se, když zmíní, že by se určitě červenal. „Nejseš první, kterou bych viděl nahou, maličká. Ale máš pravdu, možná bych se nesoustředil…“ Znova se podrbe na zátylku. Mnohdy měl poměrně přímočaré myšlenky, to nechtěl úplně popírat a vyvracet. Ovšem tehdy by se neomezil jen na červenání.
„Pořád tam prší a je mlha. Tím myslím… pořád. Ale… hm… Nevím, je zelenější. Tady okolo tábora to není tak hrozný, ale je fakt zelenější. Trochu víc staromódní, ale ne v tom špatným slova smyslu. Historii jsem nikdy nerozuměl, ale v Irsku minulost fakt žije, jsou místa, kde se propadneš o pár století hlouběji. A je to můj domov. To ti chybí i na Řecku, ne? Domov…“ Mohl zde žít už řadu let, ale jeho domov byl stejně v Irsku s tátou, tam bude vždy patřit a vždy se tam bude chtít v koutku duše vrátit, ač mu bude jasné, že se krajina s časem mění a že je lepší zachovat si vzpomínku. Znova se uculí, když se opět nevybíravě pustí do polobohů. Byla docela roztomilá, když se tvářila takhle, hněvivě a nesouhlasně se všemi idioty, co jí naslibovali hory doly a nic neudělali. „Tak bys mýho tátu měla radši než mě. Třeba by v tebe i věřil, nebyl moc dobrej křesťan.“ Spíš naopak. Asi se nebylo čemu divit, když se spustil s řeckou bohyní. Udělala něco, co nečekal – přitiskla se k němu, neb jeho tetování vzbudilo zájem a ona se ho chtěla přečíst. A ani po té se zrovna neodtáhne, sleduje jí tak ze stejné blízkosti jako tehdy, když jej píchla do tváře. Možná byla trochu panovačná, ale asi se nemohl divit, když zatratila celé jeho pokolení. „Já? Nejsem blázen, malá. Párkrát se mi to už vymstilo.“ Což dost dobře dokazovaly jizvy na jeho tělo, zejména zádech. „Na to, abych byl hrdina, až nezdravě rád žiju…“ Do výprav se nikdy nehrnul, jen občas to na něj tak nějak vyšlo. Odmlčí se, očima těkne k jejím rtům. Ani nezaváhá, když k ní zvedne ruku, aby jí hřbetem přejel po tváři a nakonec palce také přes rty. „Jak dlouho to nikdo neudělal? Jak dlouho tě nikdo nepolíbil?“ Táborníky neměla ráda a zde byla kdo ví jak dlouho. Být spící kráskou, je pěkně v loji.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Mon Mar 12, 2018 10:34 pm
"Chm... V dnešních dnech beztak nestojí ti vaši slavní hrdinové za nic. Jedna sfinga jim nedá spát. Tenkrát to bylo jiné..." Jak snadné bylo se zasnít? Jak lehce se dokázala povznést nad dnešní dobu plnou neschopných šermířů a nepříliš ukázkových střelců, kteří sotva kdy trefili cvičný terč? Za časů, kdy teprve poznávala svět, rozkoukávala se v krajině plné olivových hájů a svěžího vzduchu, hrdinové skutečně něco znamenali. Smrtelníky obdivovaní, králi cenění. Co z nich zbylo dnes? Pár malých děcek, které tak akorát hulákají na celý areál tábora a dělají si naschvály. "Já chtěla hrdinu. Skutečného hrdinu. Ne... chabou napodobeninu, která se nezvládne ohnat mečem a já bych musela vysvobozovat jeho," uštěpačný hlásek nepříliš vychvaluje počínání některých z táborníků, kteří mají do bojové kondice Herkula skutečně daleko. "Všichni jsou to idioti," pronese nakonec, čímž úplně každého hodí do stejného pytle, aniž by se na chvilku pozastavila a přehodnotila svůj úsudek. Nevěřila jim ani nos mezi očima, natož nějaké sliby. V jejím životě měl hrát významnou roli skutečný muž, ne někdo, kdo ještě před pár lety nosil kolem pasu pleny.
Zvědavě pohlédne Finnovým směrem, když začne hovořit o dívkách, které se prodávají za peníze. Kalliste to nepřišlo ničím zvláštní, neviděla v tom nic špatného. Možná i to byl důvod jejího nechápavého zamrkání. "My ale takové byly všechny." Bez špetky zaváhání pokrčí rameny, pro ni skutečně o nic nešlo. Sama se tak říkajíc spustila s každým hrdinou, co šel okolo. Řekové oslavovali krásy těla a ženy... V těch dobách to zkrátka bylo jiné, poněkud nezvykle jiné na současné milénium. "Když se nějaká dívka hrdinovi líbila, pak s ním promilovala noc. S hrdinou, s králem, bojovníkem, bohem... Nedělaly jsme v tom rozdíl." Čímž připustila, že sama nebyla jiná a zvesela se zařadila do kategorie dívek, které jsou ochotné roztáhnout nohy před každým chlapem. Téměř každým, jak podotkla. "Byla to čest. A žádná holka, která to měla v hlavě aspoň trochu v pořádku, by nezaváhala při takové nabídce." Z části proto asi byly řecké báje a pověsti založené jenom na smilnění. Nic jiného její lid ani pořádně neuměl. "Ve tvé době je to jiné?" Tohle jí zajímalo a pohled soustředěný na Finna prozrazoval, že před tímto dotazem asi jen sotva unikne. "Všimla jsem si, že nemáte tolik bojovníků. A pokud, pak jsou to děti. O ty nestojím," znechuceně nakrčí nosánek, což je výraz, který ji tak akorát přidělává vrásky na čele. Zájem se jí vrátí až při hovoru o kreslení a sochařině. S povzdechem odsoudila Finnovu sochařskou kariéru do hlubin Tartaru, než na něj dokázala byť jen pohlédnout. Sochy obdivovala jako jedny z mála, mohla se jich dotýkat, obdivovat jednotlivé křivky a zároveň kopírovat ty své. "Mám radši sochaře. Líbí se mi, když vystihnou moje rysy." Hrdě zapózuje v záři potemnělého nebe, než lehce poklesne rameny v mírném nezájmu. "Ale kreslení asi taky ujde. Co všechno umíš? A jak mě chceš malovat? A kde?" Otázky se z jejích úst sypaly jedna za druhou, zatímco se packou natahovala přes Finna k jeho mokrému notesu. "Ty si myslíš, že bys byl první polobůh, kterého bych taky viděla nahého? Pfff, moc si myslíš, chlapečku." Ani lehký závan červánků neprobudil líce ke zrůžovělému odstínu rozpaků. Zdála se být naprosto smířená s faktem, že by jej mohla vidět bez jediného kousku oblečení, jako by se jednalo o záležitost na denním pořádku. "Mám za sebou několik tisíc let existence. Myslel sis, že se budu plaše červenat?"
Zamyšleně jej pozoruje, zatímco se čas od času zkusí probírat mokrým deníkem. Jeho stránky pořádně navlhly, ale část jeho kreseb se dala rozeznat. Dlaní drobné packy pomalu přejížděla po jednotlivých stránkách, využívajíc schopnosti hydrokineze, aby veškerou vodu vrátila nazpět do jezera. S termokinezí na tom nebyla až tak dobře, na druhou stranu dokázala deník alespoň z části vysušit, což bylo to nejmenší, co mohla pro Finna udělat. "Neznám křesťany. Nevím, co jsou zač. Mají rádi najády?" Naivním pohledem na svět prezentovala jakoukoliv neznalost života za hranicemi tábora. Celé tisíce let vývoje ji minuly a Kalliste zůstala pohřbená hluboko pod povrchem. To až dotek na tváři a později na rtech ji přinutil zdvihnout pohled od vody. "Chm, ty si ale pěkně fandíš, Cassanovo." Tohle označení slýchávala od dcer Afrodity a jak pochopila, nejednalo se o milé označení. Mimo to jej počastovala i lehkým plácnutím přes prsty, aby je koukal zase hezky stáhnout zpátky k sobě. "Já mám ráda hrdiny. Ne... frajírky."
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Mar 13, 2018 12:26 am
„Víš, že hrdinové končí obvykle na hřbitově?“ Povytáhne obočí s pohledem na ni. Bylo snazší být normálním člověkem, snad i zbabělcem – pokud to znamenalo, že si chránil svůj vlastní život – a dávat si pozor než se jako hrdina vrhat bezhlavě do boje. Zdálo se to jako logická úvaha, pokud někdo monstra přímo vyhledával, zákonitě se jim jednou musel dostat pod drápy a eventuálně celý zážitek nerozchodit, obzvláště pak tehdy, když hrdinsky někoho zachraňoval. Opět mohl argumentovat sám sebou, kdy se sice stále nepovažoval za hrdina, jeden hrdinský skutek však spáchal a odměnou mu za to byly spáry grifovy, že dost možná přežil jen díky svému pověstnému štěstí. Nehodlal to zažít znova, dával si teda zatraceně pozor a ač to bylo možná za tu cenu, že neokouzlí jednu malou najáda, možná se mu povede ohromit nějakou jinou. Uchechtne se, když opět hodí do jednoho pytle a nehodlá se tím dál zabývat. „Pokud na to koukáš takhle, tak svého hrdinu už nikdy nenajdeš, maličká.“ Věřil, že by se někdo našel, kdyby jim dala šanci. Zdálo se však, že ty jí již došly, neb je všechny promarnila na jeho dávno mrtvé sourozence, bratrance či sestřenky.
Ta upřímnost, s nímž mu odpoví, byla poměrně odzbrojující. Zjevně se za to ani trochu nestyděla.. A ostatně, proč by měla? Pokud přála podobným nezávazkům doba, odlišná od současné, kdy by to možná muži uvítali, ale sotva by v někom takovém hledali cokoliv jiného než snadnou kořist, asi fakt neměla důvod odmítat. Na druhou stranu, o to větší důvod má nejspíš odmítat nyní. „Tak to jsem se možná narodil ve špatné době…“ poznamená polohlasem. A na špatném ostrově, neb do Irska by nejspíš žádná najáda nepřiplula. „A jo, já vím, já bych za to žádné nestal…“ Uculí se pobaveně, než po něm stačí prsknout danou poznámkou. Nad její otázkou pokrčí rameny. „Pořád tu jsou takové, které neváhají. Ale obecně vzato se na ně nekouká příliš dobře. Někdy právem, někdy ne…“ A muži v tomhle měli přirozenou výhodu, jak ukazoval jeho příklad, ač i jeho již pověst předcházela a musel si dávat pozor, aby od Artemisiných lovkyň náhodou nedostal do čumáku. „Všichni starší odešli, malá. Nebo je něco zabilo. Tak končí ti tvoji hrdinové…“ připomene znova, čímž skoro naznačil, že přeživší v táboře budou zbabělci. Nebo příliš pomalí hrdinové, kteří se ještě nestihl nechat sejmout.
„Promiň…“ omluví se ještě jednou, z části shovívavě, z části pobaveně, když praví, že jí jeho um nejspíš nebude úplně stačit. „Tady. Ve vodě. A pokud vyloženě nechceš, aby tě některé z těch děcek očumovalo, tak asi v noci. Možná už dneska, hm? Pokud nebudu moct spát…“ Tehdy budou tahy jeho tužky nejspíš již poněkud neurotické, ale alespoň se zabaví lépe než dnešní noc a možná, jen možná se mu konečně podaří usnout, upadnout do tolik touženého spánku. Finn spánek miloval, takže tahle rána ho fakt drtila. „Myslím, že tohle jsi mi dost jasně vysvětlila…“ Že nebude zrovna neznalá a nevinná, že už nejspíš pár chlapů měla omotané kolem prstu – alespoň pro těch pár minut fyzického aktu, kdy si užívali její tělo. Nebyl by jinej.
Sleduje její prsty, co se probírají stránkami. K jeho překvapení z nich pomalu přestává odkapávat voda a ač se papír stále vlní, na některých místech je tužka rozmazaná, deník vypadá daleko zdravěji a některé kontury kreseb z něj dokonce vystupují. Část z nich ani nepoznává, jak se jednalo o rychlé a spěšné náčrty dělané ve spěchu, když jej něco zaujalo nebo potřeboval zabít čas. „Ne. Pravděpodobně by tě upálili,“ odpoví pragmaticky na její dotaz. V někom jako ona by asi viděli poněkud démonické stvoření a jejich pověrčivost by jim velela zbavit se jí. Uchechtne se, když jej osloví jménem, které by od ní nečekal. „Kdes to slyšela?“ Musela to sebrat někde od táborníků, protože Cassanovu zažít mohla sotva. Ač jej plácne přes prsty, stejně rukou ještě chvíli setrvá na její tváři, než ji stáhne – ale stejně si nedá pokoj, pohladí ji lehce po paži špičkami prstů. „Ale no tak. Neříkej, že ti to aspoň trochu nechybí… Všechny ty doteky, polibky, pocity…“
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Mar 13, 2018 1:10 am
"Ale... Jsou to hrdinové," posteskne si tiše, v hlase začínala zaznívat nejistota a ztráta sebekontroly. Řecko ji vychovalo a jako každá tamní žena, i ona toužila po svém vlastním hrdinovi. Po udatném muži, který se nebojí vrhnout vstříc boji s nestvůrou, aby se bil pro slávu. V mnohém se chovala jednoduše, až příliš naivně. Zdálo se, že nehledá muže, co by po jejím boku setrval a nalezl u ní štěstí. Hledala cosi ze staré doby, něco, co už nemohla mít. Do očí vklouzla melancholická neúčast, ztrácela svůj sen, kouzlo, po němž tak prahla. Cožpak bylo možné přijít o svého vysněného prince? O hrdinu znalého bojových technik, oslavovaného lidem? Povzdechem z něžných úst jako by dala najevo, že tuto bitvu předem prohrála, ač se v nitru odmítala vzdát. Najde svého hrdinu. Nalezne jej. Ne, on najde ji. "Všichni tam jednou skončíte," útočným vyhrknutím bránila zakalené vize, zlobný pohledem propichoval Finna skrz na skrz. I když se pyšnila hřejivou barvou modrozeleného odstínu jezera, dokázala působit nesmírně krutě. Lítá fúrie za něžnou tvářičkou pohledné nymfy. "Cožpak je špatné toužit po něčem, co dříve bylo zcela běžné? V Řecku se o hrdiny doslova zakopávalo, každý lid nějakého měl, každé království! Perseus, Achilles, Patroklos..." Začala vyjmenovávat známá jména, jejichž hrdinské skutky představoval Cheirón při svém vyprávění u večerního táboráku. Ráda jej poslouchala od jezera, ačkoliv jí mnohdy připomněl temné časy a všechnu tu zradu, na kterou odmítala pomýšlet. "A zde... není žádný. Žádný, který by stál o slávu, nebo ji dokázal získat. Nikdo z nich mi je ani nepřipomíná..." Brblající stočila pohled zpět k jezeru, rozrušila se vzpomínáním na bezcitné pravé řecké hrdiny, jejichž těla vyzvedli bohové na nebesa. "Ty... Ty mi je připomínáš. Máš jejich tvář. Ale nejsi hrdina," znovu zakončí litanii slov svým obvyklým držkováním o jeho viditelné neschopnosti stát se jedním z mrtvých členů hrdinské posádky, která si dříve či později podala ruku s Thanatem.
Váhavým pokrčením ramen mu nevinně zodpoví otázku. "Možná ne. Některé se smíří s málem." Čímž mu nedodala zjevně na sebevědomí, spíš naopak - pěkně ho pošlapala a možná i zadupala do země. Její sestry se kolikrát spustili s nízkým bůžkem nebo obyčejným smrtelníkem. Polobůh by byl velké sousto a pravděpodobně by se kvůli němu pýřily ještě dlouhé roky poté, co by odešel a zanechal je ve vzpomínkách. Typické, což pouze ocení mírným povzdechem. Léta na ni dopadala, stačilo se zatoulat do dávných časů a vzpomínat na domov. Na způsoby, jimiž vedla svůj život. "Mé sestry nebyly zrovna dvakrát vybíravé, co se mužů týkalo." Snažila se odlišit a dařilo se jí to. Pohozením vlasů přes ramena potvrdí, že ona taková není a nikdy nebude. Noblesní gesto, poněkud hrdé. Měla by být pyšná, že je jiná? Kdo ví. Sleduje jeho úsměvy, obalamutil by jimi každou dívku, tím si byla jistá. Na ní nic takového neplatilo a úšklebkem mu pouze potvrdí předtuchu - s ní to nebude tak snadné, jak si nejspíš ze začátku myslel. "Vypadám jako stydlivé malé děvče?" Vodou si nechá obalit tělo, chitón rázem sklouzne pozměněn ve vlnky, které se pomalu navrátí na hladinu. Nahá mladá dívka oplácí potomkovi bohyně vítězství nestoudný pohled, vystavená hrdě jako majestátní klenot. Proud vody ji vzápětí opět obalí a lehounké šaty se navrátí nazpět, jen tentokrát s jednou přezkou přes rameno. "To ty neumíš, co?" Pyšná to odpověď, vítězně pronesená, že ho právě přechytračila. Na své schopnosti byla hrdá, milovala je, ač nikdy nebyly dokonalé. Nemohla se příliš daleko pohybovat na souši, vztah k jezeru ji nutil navracet se nazpět. Alespoň ability dokázala vyšperkovat k dokonalosti.
"Od těch fuchtlí z jejího srubu. Často tak volají na muže a nikdy to nezní jako něco něžného. Spíš naopak. Domyslela jsem si, že je to má urážet." Vcelku lhostejným pokrčením ramen dala najevo, že se jí tenhle druh konverzace netýká a nehodlá se o těch 'krasavicích', které naopak považovala za šeredy, bavit. Ani doteky ji však nepřesvědčí, natož rádoby lákavými slůvky. "Vydržela jsem bez toho... jaký je rok? Tři... čtyři tisíce let. Nějakou dobu se bez toho ještě obejdu!" Sykne jeho směrem, znovu jej plácajíc přes prsty, aby si tlapy hezky stáhl zase zpátky k sobě a neotravoval ji. Lhala, z části jí skutečně chyběla fyzická lidská náklonnost. Ale nehodlala se do ní pouštět s ním. Nechtěla ho. Mohl být vcelku pohledný, to sice ano, ale do jejího vysněného hrdiny? Do toho měl daleko. "Navíc pochybuji, že ty bys mi ukázal něco, co bych do této doby ještě neznala." Vyzývala ho? Možná se to tak zdálo. Pro ni to však byla spíš ukázka vlastní ješitnosti.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Mar 13, 2018 1:41 pm
„Byli…“ opraví přítomný čas, který užila ve větě. Kupodivu mu ani nedělalo radost kazit jí iluze, říkat své myšlenky, které hrdinům nelichotili. To, že se mnozí z nich nevrátili k této malé najádě, které slíbili nehynoucí lásku, právě protože skončili na krchově, už však nezmíní. Nechce skončit podruhé ve vodě a jsou brouci, které jí do hlavy nasazovat nechtěl – mohla být sice až trochu otravně tvrdohlavá, neustále mu připomínajíc, že za nic nestojí a že jeho existence je takřka zbytečná, ale to nebyl důvod, aby jí dal podmět pro přemítání celou noc nad mrtvými a ztracenými milenci, co jí možná chtěli být věrní, jen nedostali možnost. Povytáhne obočí, když na něj prskne zlobnou poznámku nejspíš s touhou mu to co nejvíc vytmavit. „Radši dřív než později…“ Hodlal si užít života, jak jen nejdýl to půjde, a žádná najáda tohle nezmění, nehodlá pro ně plnit hrdinské činy a dobývat slávu, kterou by beztak stejně nezískal – nebylo dobré, aby veřejnost věděla o monstrech. Ta jména znal, jak jinak – ač jen díky Cheirónovi, řecká mytologie nebyla jeho koníčkem i přes jeho nesporný božský původ, obvykle se orientoval hlavně v poznatcích, které by mu mohly zachránit život nebo byly jednoduše vážně podstatné. „Sláva už není, co bývala. A hrdinství je pomíjivý, zapomene se na něj…“ I tohle byl praktický pohled. Dnes už byli hrdiny jiní – modelové, zpěváci, herci a herečky. Na ty se nezapomínalo. Když nějaký hasič vytáhl z hořícího domu kotě? Věděli o tom pravděpodobně pouze majitelé a i ti po čase zapomněli. Řecko bylo markantně jiné a dnešní svět se mu ani v nejmenším neblížil. „To je asi nejhezčí věc, kterou od tebe kdy uslyším, viď?“ Uculí se, když sezná, že svým vzhledem by se hrdinům tehdejší doby vyrovnal. Ale jak se zdálo, i přes fakt, že sama Kalliste byla trochu povrchní parádnice, která si silně zakládala na vzhledu, to zjevně nestačilo.
„Jo… Fakt to bylo to nejhezčí, co od tebe uslyším.“ Zjevně, když přijde její další poznámka o tom, že některé by se s ním spokojily. Jak se však zdálo, ona nebyla mezi nimi, a tak se jím rozhodla vesele dál opovrhovat a dokazovat mu, jaký je loser. Dost možná by tuhle konverzaci normálně utnul, ale dnes už měl tyhle problémy docela na háku. Byly mu moc jedno, aby se zajímal. A mohl se tak akorát bavit jejími gesty, kterými dávala najevo, o kolik je lepší – pohození vlasů, nosánek nahoru. Drobnosti, kterými se mu snažila dokázat, že po ní může toužit, ale to je tak celý. Tuhle myšlenku však vezme do nové úrovně díky jejímu dalšímu gestu, kdy se před ním zjeví nahá. Chitón splyne s vodou a ona se mu odhalí v celé své štíhlé kráse. Měla pravdu – s Afroditou by nejspíš mohla soutěžit, jen bohyně krásy pochopitelně podobný spor nesnesla a raději se jí zbavila. Lhal by, kdyby řekl, že ji nesjel pohledem – víckrát, což jí mohlo jen lichotit vzhledem k tomu, že přesně proto se před ním rozhodla odhalit křivku boků, hladký klín i vrcholky ňader. Chvilka však pomine a ona se znova zahalí do svého šatu z vody. Až tehdy jí znova pohlédne do modrých očích, krásných, sic zlomyslných. „Ne. Na druhou stranu… Mi nevadí, když si můžu holkou svléknout sám. A ona mě…“ Byl v tom tak trochu příslib provázený polibkem na každý další odhalený kousek kůže – přirozeně však jen tehdy, pokud se nejednalo o rychlovky bez významu.
„Hm… Jak se to vezme. Nevnímal bych to jen jako nadávku.“ Pravda, čistě kladný význam to oslovení nemělo, ale mohlo být daleko hůř. S krátkým zasmáním konečně stáhne ruku z její paže, když ho znova plácne přes prsty. „Čtyři tisíce let? Začínám si myslet, že jseš fakt jen vybíravá…“ Tušil, že tu donedávna byla úplně sama, bez táborníků či kohokoliv, kdo by rozehnal její samotu, ač jak se zdálo, o to neměla zájem ani nyní. Pokrčí rameny, když se zjevně pokusí vyzvat jeho mužnost na souboj s dávno mrtvými hrdiny. „Asi ne.“ Vzhledem k tomu, že Řekové byli poměrně zběhlí v pořádání orgií, z části o tom opravdu pochyboval, pokud by se jí teda zrovna nerozhodl přitáhnout různý erotický hračky. „Ale někdy není špatný zopakovat si to, co už znáš…“
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 80
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Mar 27, 2018 10:32 pm
*Očakávam ťa na tréningu. Príď večer k jazeru.* Boli jasné pokyny, ktoré boli napísané okrasným písmom na malom papieriku ležiacom na jeho posteli. Nejako sa mu to nezdalo. Aký tréning pri jazere? Čo bude trénovať? Potápanie sa s najádami? Veď plávať vedel. Každopádne tomu dal šancu. Sám si predsa už pred tým povedal, že sa viac nenechá biť babami a urobí pre to všetko čo bude potreba. Minimálne pre to aby bol rovnocenný súper.
Pokrčil papierik v ruke a odhodil ho vedľa akoby sa na to celé chcel vykašľať. Jeho gesto v tomto momente nedávalo žiadny význam. Mal však sto chutí sa na to vykašľať. Ešte stále sa cítil ako obúchaný rezanec, bolela ho sánka a aj skoro vykrútené rameno. Brucho už na tom bolo lepšie ale stále cítil ako ho pichalo pri chôdzi. A on má mať práve teraz tréning. Navyše večer a po tme. Nedávalo to celé žiadny súvis. Hádal však, že tu trénujú aj vodne aj v noci. Inak si to vysvetliť nevedel.
Prekonaný sám sebou si na seba obliekol teda niečo, čo by bolo vhodné na tréning a nejak sa tým nezapodieval. Veľa vecí na oblečenie si so sebou nebral. Oblečenie preňho nebolo tak podstatné. Na čom si dal však záležať, bolo to hniezdo, ktorému hovoril účes. Tak nejak ho prehrabal prstami aby vyzeral upravene a vydal sa k jazeru. Cestou dumal o čo by mohlo ísť. Dúfal, že ho fakt nevrhnú do vody. Či už doslova alebo metaforicky. Aj keby mu dali do rúk meč a postavili pred hotovú vec, bolo by to ako keby ho hodili do vody a on by sa len topil, navyše ten meč by ho len sťahoval ku dnu. Vyšiel spomedzi jeho pier samovoľne povzdych. *Každý musí nejak začať.* Upokojoval sa cestou k jazeru. *Začiatky sú vždy ťažké. Určite sa stretli už s podobnými ako ja.* Chlácholil sa aj naďalej, len aby sa zbavil strachu, ktorý ho sprevádzal.
Ak by ho tak neklepalo, dokonca by sa aj tešil. Nič tomu ale nenapovedalo. Jeho kroky boli pomalé, lenivé. Ešte mal čas si aj kopať kamienok, na ktorý natrafil. Celkom ho to rozptýlilo. Ani by si nevšimol, že je pri jazere ak by sa kamienok neodkotúlal do vody, kde hlasno čľupol. V tom tichu sa tu všetko ozývalo.
Prešiel ho mráz po chrbte, keď uvidel celú scenériu. Čajové sviečky boli naukladané jedna za sebou do radu a tvorili tak cestičku na koniec móla, kde bol prestretý stvol. Moc tam nedovidel. Zvedavosť ho prinútila ísť bližšie. Žmúril a zaostroval či tam sú nejaké osoby, ale nikto tam nebol. Už si myslel, že niekomu narušil romantický večer a zas schytá, že je tam, kde byť nemá. Nič mu nedávalo zmysel ale to nebolo nič nové. V tomto tábore...už by si na to mal pomaly zvyknúť.
Ako sa dostal na začiatok cestičky vytvorenej zo sviečok, teda na začiatok móla, chytil sa rukou za čelo. V tom momente mu to doplo. "Ja ju asi zabijem." Nevedel sa udržať. Myslel si, že ho na mieste porazí. Žiadny tréning sa konať nemal. To Amy s tým jej hlúpym nápadom. "Prisahám, že ju asi zaškrtím." Mrmlal si aj naďalej sám pre seba. Na chvíľu zostal ako paralyzovaný stáť na mieste. Čakal, že tam niekde bude a bude si s ňou môcť danú záležitosť okamžite vyriešiť. Otočil sa a pohľadom blúdil v tme hľadajúc tú blonďatú pohromu, ktorá ho do tohoto namočila.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 45
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Mar 27, 2018 11:25 pm
Samozřejmě tušil zradu, když se ocitl obklopený hihňajícími se dívkami, kdy jedna přes druhou pronášela své typy k vykouzlení dokonalého vzhledu. Stal se rukojmím jejich nadšení, zatímco ony zálibně zaplétaly francouzský cop a vzájemně komentovali možnosti bratrova šatníku, jak zevrubně procházely, kus po kusu. Pokusil sehrát klasický trik s bolestí břicha, avšak ony nic nedbaly jeho případných nářků, neboť ho prostě toužily vyumělkovat do výšin nebeských. Jen zázrakem vyvázl z nanášení očních linek, kdežto ho stihl osud s tělovou maskou a výstavní manikúrou, načež dokonce shledal, že mu nalakovaly nehty na černo. Stěží už kontroloval projevit vůči nim nechuť, jelikož zůstával obklopován tím davem dobré tři hodiny. Všechny znaly informaci, jenž mu odmítaly říci, odpověď na vyřčené otázky představovalo pouze potutelné chichotání a narážky v duchu, však uvidíš sám. Propadal jisté nervozitě, neboť pociťoval strach nad věcmi budoucími, nerad představoval hračku v osidlech něžných krásek, které dokázaly poblouznit chlapce jediným přímým pohledem. Takové zacházení s vlastní osobou vnímal nelibě, přestože uvnitř schovával pochopení pro rozmary hašteřivých sester, jenž sice jednaly svéhlavě, ale málokdy v tom vězel špatný úmysl, více dětinská hravost. Přetrpěl martyrium plné nespočtem dalších zkrášlovacích procedur, přičemž sám občasně netušil, k čemu ta či ona slouží. Lepší péči by snad nezískal ani v nejvyhlášenějším salonu, jelikož ani tam by ho současně neobskakovaly tři kadeřnice, dvě stylistky a čtyři kosmetičky. Přemíra zájmu dávala tušit opravdu nepříjemné nadcházející dění, kde postupně dospěl k přesvědčení, že ho opět udaly, jakožto subjekt pro rande. Je to tu zase. Konstatoval při pohledu na oblečení, jenž mu vyskládaly na postel a musel jim nechat, že už nic méně romantického snad najít nemohly. Chudák holka. poznamenal tiše, přičemž zapínal jednotlivé knoflíky oděvu. Nerad kazil legraci, přesto opravdu nepředpokládal nějaké hlubší porozumění na obou stranách. Možná by dostal možnost zmizet v prostorách tábora, kdyby celou akci neorganizovala Amy, jenž mu nedovolila srub opustit a neustále ho kontrolovala zálibným pohledem, dbající na dokonalou úpravu zevnějšku svého bratra.
Následoval ji na místo, přestože si připadal jako kráva vedená na porážku. Nedokázal plně docenit nutnost přípravy tak velkolepé scenérie, když měl být jedním z herců v onom špatném představení. Rozmístěné svíčky, jejichž drobný plamínek žádostivě plápolal, kdežto z jednotlivých kalíšků byla vystavěna cesta až k molu, kam kdosi umístil stůl, slibující večeři v přítmém osvětlení a výhledem do poklidných hlubin jezera. Teď jsi si dala opravdu záležet. Uznal, že nikdy předtím se nestal svědkem tak důkladného naplánování celé schůzky, povětšinou totiž probíhaly více komorně s menší teatrálnosti. Zůstal stát sestře po boku, pravděpodobně vyhlížející pozvanou návštěvnici. Opřel svou maličkost o kmen blízkého stromu, jelikož atmosféra přehnaných očekávání na něho pozvolna, avšak jistě, tíživě dopadala. V oblasti zevnějšku nebylo ponecháno nic náhodě. Košile disponovala jemným řasením nejen v oblasti krku, ale i na zakončení rukávů, zdobená jemným černým lemováním, připomínající svršky viktoriánské éry s přispění inspirace steampunkového žánru. K tomu klasické černé kalhoty, boty na mírném podpatku a cop zrzavých vlasů přehozený přes pravé rameno, zatímco masivní kožený náramek plnil funkci výrazného šperku. Takto ustrojeného by si ho mohl kdekdo splést s novodobými představiteli upírského pokolení nebo vyznavatelem stylu gothic. Čekal, nežli dorazí zmatené děvče, aby již společně mohli celou záležitost protrpět a on se poté dotyčné v soukromí omluvil. Občas bych byl rád, kdybyste si můj milostný život nebraly za svůj. Opravdu by to neskonale ocenil, jelikož takto trapné okamžiky by rázem zmizely, přičemž by nemuseli trpět rozpaky oba, častokrát nedobrovolní, aktéři.
avatar
Daughter of Aphrodite
Počet postů : 37
Age : 20
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Mar 30, 2018 3:57 pm
Ten chlapec, kterého potkala na ošetřovně byl nejen hrubý, ale taky neskutečně otravný, pravděpodobně neměl vkus a jistě by potřeboval vylepšit nejen po stránce psychické, ale dozajista i fyzické. Přesto si je však jistá, že s jeho rusovlasým bratříčkem bude tvořit dokonalý pár, než se Elyar obnosí a bude ho moci nahradit vkusnou alternativou. Samozřejmě ani na moment nikdy nepředpokládala, že by byl Iskander heterosexuální, takže bude muset zahrabat do hloubky, ale je si zcela jistá, že se časem nějaký fešný buzíček najde. Ostatně se stačí podívat do srubu Apolla a jistě jich najde hotové tucty. Její plány vyšly až příliš rychle - jeden z neurčených hodil na postel nováčka vzkaz a zatímco pověřila sestry zkrášlováním a přípravou Iskandera, sama se vydala na poradu s obsluhou, která se velice (ne)ochotně nabídla k dnešní akci. Dva místní satyrové, dcera Dionýsa a syn Hefaista souhlasili s výpomocí. Svou vybavenou bandu postala k jezeru dokončit stůl, sama zatím došla pro bratra. Ve srubu dále přihlížela dokončení proměny a pochopitelně je jasné, že dopřála bratrovi nanejvýše tak sny o útěku před vlastním štěstím.
A nyní? Nyní zaháknutá do bratra kráčí směrem k jezeru následována svou družinou. Zatímco jeden ze satyrů drží několik špalků dřeva, druhý nese stříbrné podnosy s poklicemi v obou rukou. Dívka, kterou Iskander možná bude znát od vidění - dcera Dionýsa - nosí piknikový koš. Pomalu dvoumetrový syn Héfaista s vlasy jen o něco kratšími, než sám Isky nese další koš. Po příchodu se družina rozdělí - satyr s tácy a dívka spěchají ke stolu, kam se tácy uloží a děvče vytáhne lahve s vínem spolu se sklenicemi. Nezapomene doprostřed stolu umístit pečivo. Druhá dvojice se usídlila stranou od mola, kde satyr pomocí dřeva tvoří ohniště později podpálené dvoumetrovým hromotlukem.
"Konečně!" Vydechne zasněně a splácne ruce k sobě, dajíc tak na odiv delší fuchsiové nehty. Ruce však opět spustí, aby se zadívala na svého bratra, kterého jako kdyby si prohlédla až právě nyní. "Specificky jsem jim řekla, že nechci, abys vypadal jako Tom Cruise z devadesátých let!" Zamumlá si, nejspíše to nebude slyšet nikdo víc, než rusovlasý chlapec. To už má ale opět úsměv na tváři. "Nuže, bratříčku..." Nevybíravě ho vezme za ruku a pokusí se ho odtáhnout z Elymu. "Tohle je Elyar!" Poprvé vezme v potaz existenci druhého chlapce, kterého přejde očima pouze jako nutné zlo. "Ely, tohle je můj nádherný bratr Iskander." Ustoupí od mládenců o pár kroků dále a v samém očekávání vývoje situace jemně poskočí a decentně zatleská. To už však nasadí tajemný úsměv, kterým se pyšní dívky na posledních stránkách novinových plátků. Ano, přesně na těch, kde se inzerují služby pro dospělé.
"Pokud jsi připravený na své interview s upírem..." Jemným gestem pokyne ke stolu. "Můžete se posadit." Osloví nyní oba dva. Prezentuje se jako velmi dobrý moderátor. Pokud by nějakého sháněl Hotel Paradise nebo Jersey Shore, jistě by ji obsadili.  Na úpatí mola zatím čeká dcera Dionýsa pro případ, že by se nevešli všichni tři. Pokud ovšem chlapci skutečně usednou, děvče přistoupí, otevře víno a začne rozlévat. To vše za dozoru vedoucí srubu bohyně lásky, která dohlíží na nový milostný květ z povzdálí úpatí mola. Mimochodem, oděla je dnes do těsných pouzdrových šatů tyrkysové barvy, přes které hodila chlupatý fuchsiový kabátek krátký pod prsa. To vše doplňují páskové podpatky barvou ladící k nehtům a kabátku. Stojí před molem s pohledem pyšné matky, ruce s propletenými prsty opřené v klíně.
Sponsored content

Re: Jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru