Share
Goto down
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 34
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 23, 2018 9:23 pm
Mohla by si jej vyslechnout? Těžká otázka. Věděla, že část v ní chce slyšet vše, co ho tíží na srdci, položit mu ruku na předloktí a zašeptat, že všechno bude zase v pořádku, stačí jen věřit, přát si to. Ta druhá, trucovitá, a pro dnešek mnohem silnější polovina se rvala s touhou jej srazit do vody a nejlépe utopit, aby tak zaplatil za vše, co jí kdy v životě provedl. Jí, jiným, každému, komu stihl za svůj pobyt ublížit. Nehty si postupně zarývala do dlaní, ventilovala bolest i vnitřní rozkol, kdy nebyla schopná správně zodpovědět položenou otázku. I pohled, tak tmavý v přítmí večerního času, nasvědčoval boj, kdy se nehodlala jen tak smířit s jeho požadavkem. Stále jí definovala tužba dokazovat si, že není ničí hračkou a disponuje vlastním rozumem, na který je leckdo krátký. Nakonec se podvolila a s tichým "Fajn," vlezla dovnitř, usadivší se na jedné straně. Prsty se instiktivně chytí dřevěného sedadla, křečovitým úchytem se pokoušela vyhnout možnému převrácení, ať již vedeného úmyslem či jen nešťastnou náhodou. Moc dobře ví, kdo těmto místům vládne - malá zákeřná najáda, která nemá téměř nikoho v lásce. Ne, samozřejmě, pro Lyonela by měla slabost, nad čímž převrátí oči v sloup, uražená do hloubin duše. "Nikdo se tě o záchranu neprosil, plavat ještě umím." Vodu milovala, častokrát ji uklidňovalo lehnout si naznak na hladinu a jen splývat s proudy, nechat se unášet a pozorovat hvězdy, její nejmilejší božské dílo. Každé souhvězdí si neslo vlastní příběh, za každým stála ukázka dějin předávaná z generace na generaci. Jen mnozí už stihli zapomenout na velké hrdiny, na jejich činy.
Skok nečekala. Ukázka siláctví? Pak patrně nebral její prosbu k srdci a rozhodl se jí převrátit do vody jako neposlušnou malou holku. Paže instinktivně vystřelí vpřed, nedbaje na vlastní bezpečí se jej pokusí zachytit, když kolem zápěstí obtočí prsty. Stisk by se sotva dal považovat za silný, proti němu oplývala abilitami škvrněte, ani to ji nezastavilo při představě, že oba skončí jako dvě praštěné mořské panny. Voda zde bývala teplejší, dovolovala místním se koupat i v chladnějších podvečerech, což mnohé lákalo k vodním soubojům. "Dávej na sebe pozor, ještě si ublížíš..." Celé to vyznělo jako starost o jeho osobu, hlasem zaznívala nešťastně, jako by jí vidina jeho pádu do hlubin děsila. Roztřesenost však rychle zakryje zamračením a následným odfrknutím, jímž se hodlala bránit proti případnému osočení. "Nehodlám pak Cheirónovi vysvětlovat, proč jsi skončil přiutopený." Tentokrát je jasné, že se do něj hodlala navážet a srazit mu ego. I kdyby byl sebelepší plavec, rozhodla se do něj šťouchnout. Paži prudce stáhne k sobě, skoro to vypadá, že jí dotek jeho kůže pálil. Prakticky to pravda byla. Od doby, co se vydali každý jiným směrem, se mezi nimi hodně změnilo. Předně fakt, že jim zestárnutí sloužilo k dobru. Z Lyonela, již tehdy velmi pohledného kluka, se stal šarmantní mladík, ač si spíš vysloužil nálepku lamače dívčích srdcí. Drobnou packu si celou dobu třela ve snaze zahladit stopy po doteku, co jí přinutil zrůžovět. Štěstí za tmu.
Neuposlechla. Nesledovala hvězdy. Hleděla na něj. Znala každou hvězdu nad jejich hlavami, každé souhvězdí, každý z příběhů, ať už pravdivých či vymyšlených. To on jí nepřestával fascinovat. Jak snadno se dokázal změnit, prakticky jen mávnutím ruky. Ten tam byl silný voják, člen jednoho z nejsilnějších srubů v táboře. Zbyl chlapec, trochu vystrašený, malý romantik, jak o něm nejednou špitala do noci. Jen kluk jako on by mohl přirovnat přátelství ke hvězdám, k něčemu, co tak milovala. Pohled sklopila ve chvíli, kdy si povšimla, že už nekouká vzhůru ale na ni. Stydlivě se odmítala podvolit, nechtěla, aby zahlédl jakýkoliv pozitivní cit, co k němu nadále chovala. Žádnou fascinaci, žádnou radost z jeho blízkosti, nic. "Tak proč je čím dál tím častěji zahaluješ těžkými mraky? Proč jim nechceš dovolit zářit?" Nečekala, že se jí hlas bude tolik chvět, sebeovládání se pomalu začalo ztrácet. Chtělo se jí křičet, toužila znát důvod, proč jí tolik ubližoval poslední měsíce a roky. Proč se odmítal chovat jako dřív a raději se vydal na cestu slávy, kde nezbylo místo pro obrovitost jeho ega. Zoufalstvím zavrtí hlavou, hodlala cosi namítnout, když tu ji náhle vyrazí dech. Potřeboval ji? Šokovaně na něj zůstává zírat, zda to není jeden z jedno vtípků, po němž bude následovat smích. Mohla mu věřit? Obětovat své srdce, své pocity pro někoho tak... ukázkově nestálého? Očima těká všude po zemi pod jejich nohama, ačkoliv nic moc v té tmě nevidí. Pokaždé na něj čekala, když trénoval, sledovala jej, i když třeba z povzdálí. Pohledy uhýbala, když ho vídala s jinými dívkami. Pokaždé jí srdce zabolelo. Mohla riskovat další pokoření? Byla by ochotná hazardovat se svými city. "Lyoneli, ty přece víš, kdo jsi..." Prudkým výdechem vypustí veškerý horký vzduch nahromaděný v plicích. "Naprostý pitomec." Ani na okamžik nezaváhá, když mu řekne, co si o něm myslí, ač je to jen část pravdy. Aby svá slova potvrdila, natáhne se k němu, přitahujíc si jeho tvář ke své. Pro jednu zkoušku. Pro jednu chvíli, která je možná navždy rozdělí. Pro polibek, co mu vtiskne na rty.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Feb 24, 2018 12:08 am
S doskokem do lodě se mu zvrtne kotník, převáží se do strany a rukama zběsile zakmitá ve vzduchu. Div se nepřevrhne přes kraj lodě tváří tvář ledové vodě. Naštěstí pro něj Scotty včas zasáhne. Chytne jej za zápěstí, díky ní balanc na vratké lodi udrží. Pohledem bleskne k ruce svírajíc zápěstí, jako by to bylo to poslední, čeho se může chytit a na čem záleží. "Neboj se, plavat umím." Vrátí dívce slova i s úroky. Nemůže nepostřehnout starostlivý tón, přikrade se do jemného hlasu možná záhadou, možná skutečnou obavou o jeho maličkost. Udělá mu radost, tohle by se dalo považovat za pokrok. Koutkem úst cukne do strany tvoříc rozpustilý úšklebek. Sedá si s nepřemožitelným pohledem zpět na místo. "Ale jsem rád, že máš o mě pořád starost." Zmíní to nejpodstatnější nahlas úsměv rozšiřujíc o píď. Napůl se usmívá a napolovic se samolibě šklebí.
Nepotřebuje vědět víc, pořád jí na něm záleží. Eso, na které vsadil vše. Kámen, na němž vystavěl chrám zasvěcený přátelství. Stále má pevné základy, ačkoliv vztah těch dvou ostatní vidí jako historické ruiny. On se je chystá opravit, musí. Něco v něm šíleně křičí, jak moc chce Scotty přivést zpět k sobě. Patří k němu jako volant k autu. Ona je tím volantem, který ho drží na správné cestě, ukazuje mu směr a když je potřeba vylétne airbag. Kdykoliv se chystal k něčemu hloupému následovala ho, aby zmírnila nadcházející následky. Postarala se o něj, kdykoli potřeboval a taková láska se nemá vzdávat. Kašle na ostatní, záleží mu na ní. Má ho ráda se vším všudy, nemusí mít slávu ani uznání. Měla by ho ráda, i kdyby leštil boty u stájí. Díky ní a pohledu z očí do očí nalézá odhodlání, svěřit se s věcmi, o kterých jindy zarytě mlčí. Začíná se stébla chytat. Může z něj být přeci jen nakonec dobrý člověk? I přes to, co udělal? I přes to, co řekl? I přestože vyměnil milovanou osobu za slávu a prospěch? Udělal chybu, doznal se a lituje. Sklápí pohled před upřenýma zelenkavýma očima. Je to jako kdyby do něj viděla. Viděla Lyonela.. člověka a ne bojovníka, nímž se měl stát. Za co by měl bojovat, když ne za přátelé? Pokud Scotty ztratí, ztratí motivaci být lepší. Odevzdaně se spokojí s málem a nedosáhne žádného sne ani cíle, o kterém dřív Scotty dlouhé hodiny vyprávěl. "Protože jsem nevěděl, co chci." Pronese tichounce, mnoucí si nervózně ruce. Vyložit veškeré karty v ruce, je pro něj nezvyklé.. podivné, přesto úlevné. Hrudí se přelévá hřejivé teplo. Slévá se na jedno místo a zdroj zničujícího žáru rozdmýchává bijící srdce. Převrací se ze strany na stranu, dělá kotrmelce a pohání k dalším slovům mířícím ze srdce přímo k ní. "Taky si mi chyběla." Odpoví šeptem. /Chyběl si mi./ Vzpomene si na poznámku v deníku. V knihovně mu řekla, že jí chyběl, sice zapomněl, ale ne doslova. Může odpovědět teď s několikadenním zpožděním. Předstíraná maska se bortí přímo před jejíma očima, začíná rychleji dýchat. Ani nemůže pádlovat, jako kdyby se ztratila veškerá fyzická síla vycházející z celého těla. Naučil se jiné síle. Mnohem důležitější hnízdící uvnitř, doutnající pod nánosem sebekritiky. Jako vrstva prachu, která zahalila mysl, jako kdyby nebyl schopný poslouchat srdce přes všechen hluk v hlavě. Neposlouchal sebe, neposlouchal Scotty. Neposlouchal ani další, na kterých mu záleží, dokud je neztratil. Stejně jako sebe.
Jemně kývne hlavou. Souhlasí. Pitomec je trefný. Možná ještě milejší, než další tituly, jimiž se mohl chlubit. Vzhlédne k ní ve chvíli, kdy se přiblíží. Jen hlupák nepozná okamžik směřující k polibku. "Sco-.." Pokusí se dívku zastavit před tím, než udělá osudovou chybu svého života. Jenže nezareaguje včas. Přitiskne k němu rozpálené rty, naprosto oněmí. Čas se zastaví, svět zmizí. Zůstanou jen oni v loďce uprostřed všeho důležitého. Zavírá oči, oddává se polibku. Mnohem důležitějšímu než cokoli jiného. Pomalu přiloží dlaň ze strany ke tváři, přitáhne si její obličej blíž, při čemž konečky prstů cuchá plavé vlásky. Motá se v nich a přitahuje blíž, snažíc se polibek prodloužit. Špičkou jazyka pohladí spodní ret, chutná sladce.. Vždycky ho zajímalo, jak chutnají její rty a teď to ví. Je božsky správné přirovnání vzhledem k tomu, že jsou polobozi? Pokud ne, nevadí. Stejně chutná božsky. Chvíli se nechají unášet momentálními pocity a pudy, dokud mu hlavou neproblikne znepokojivá myšlenka. Teplá dlaň opouští tvář, zanechávajíc za sebou chladné místo. Odtáhne se. Vypadá šokovaně. A taky že je. "C-co? Cos to.. Já promiň." Naprosto nepochopitelně se začne omlouvat. Nejspíš za to, že polibek opětoval, ale to ONA ho políbila. Začíná ho bolet hlava, nekontrolovatelně se motá a hruď zběsile zvedá. Nechce, aby viděla, co to s ním udělalo. Mají být přátelé! Tohle nemůže! NE, NE, NE! Nemůže mu zamotat hlavu, oba je to bude akorát bolet. Nechce si tím procházet znova. Bezmyšlenkovitě se staví na nohy a skáče do vody snad, aby se zchladil.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 34
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Feb 24, 2018 12:46 am
Ta jedna jediná věta ji přesvědčila. Riskovat, jít se vším a vrátit se... pravděpodobně na mizině, ať už emočně, tak jakkoliv jinak. S Lyonelem to bylo pokaždé hazardování, nešlo se upsat jen částí duše, musela být celá. Scotty riskovala s ním. Padala do průšvihů, ač je mnohdy bral na sebe, jindy to byla zase ona, kdo se přiznal k rozbitému oknu nebo neumytým talířům. Cheirón jí chápal, ač se jí častokrát pokoušel rozmluvit krytí rošťáckého kamaráda. Nakonec si zvykl, zjevně mu došlo, že to s ní jinak nepůjde. Dnes riskovala pro něj. Pro jejich budoucnost, ať už společnou, o níž stála celým srdcem, nebo pro dvě osamělé cesty, které se postupně rozejdou. Políbila ho. Natáhla se kupředu s vidinou toho, že jeden polibek možná vzkřísí zakletou princeznu k životu, ale také může ukončit jejich přátelství. Buď to zkusit nebo riskovat, že se po celý zbytek života bude vedle něj trápit myšlenkou, zda mohli být něčím víc než jen kamarády. Vnímala dotek jeho rtů, pečlivě si zapisovala každý okamžik, každý vjem, který by si připomínala skrze vzpomínky. Jejich teplo, když se k nim přitiskla svými, měkkost vloženou do polibku, strukturu i vyvíjený tlak. Srdce buší o sto šest, tluče jako zvon a do širého světa křičí její štěstí z toho prostého momentu, po jakém touží každá dívka. Cítila rostoucí horkost ve tvářích i zrychlený dech, co na sebe nenechal dlouho čekat. To rázné poposkočení, když si ji přitáhl blíž k sobě a dlouhými prsty se vpletl do blonďatých kadeří jen, aby ji mohl lépe vnímat, být k ní tak blízko, jak jen to v loďce šlo. Mohla políbit už tucet chlapců, ač se jednalo spíš o dvě třetiny, ale o žádný polibek nestála tolik, jako o ten od Lyonela.
Bolestivá rána zasáhla prudce tlučící srdce. Stačilo k tomu málo - pocit, že jej ztrácí, když se odtahoval, jeho oči plné překvapení a viditelného šoku nad jejím počinem. Červeň ve tvářích bledla, nahrazoval ji strach a pocit zklamání ze sebe samé. Skutečně ho odehnala od sebe jediným polibkem. "N-ne, to já... J-já... Potřebovala jsem..." Zavrtí hlavou, jak by mu to dokázala vysvětlit? Že potřebovala vědět, jak to mezi nimi je? Že riskovala jejich vztah kvůli něčemu pomíjivému, jako je případná láska mezi dvěma táborníky. "A-asi bychom se měli vráti-... Lyoneli!" Výkřik mladíkova jména prořízne trudomyslné ticho vznášející se mezi nimi. V jednu chvíli seděl oproti ní, v té druhé už zahlédla, jak se staví na nohy a skáče do chladné vody. Tentokrát už nebyla natolik rychlá, aby mu zabránila učinit podobnou hloupost. "Lyone-... li..." Zděšená se tak tak udrží na bouřlivě se houpajícím člunu, málem se s ní převrátí a blondýnka by se přidala k exkurzi do podvodního světa. Tohle vážně bylo jeho odpovědí? Nemohl jí říct, že nemůžou být nic víc? Že mu přátelství stačí? Pravda, nebyl by to Lyonel, aby se nezachoval podivně a neučinil krok do neznáma ve svém vlastním stylu. Jenže nikdy jí jeho reakce tolik nešokovala.
Bolest z odmítnutí momentálně hodila za hlavu, může se jí užírat později. Předním a mnohem důležitějším se stal hrdina od boha války. "Lyoneli? Lyoneli!" Marně zvolávala jeho jméno nad rozbouřenou hladinou plnou vlnek, rukama prohledávaje okolí loďky, zda na něj nenarazí. Mohl být pod tou vodou kdo ví jak dlouho, ale taky se už nemusel vrátit mezi živé. "LYONELI!" Po tváři stékají slzy strachu, sotva dokáže cokoliv zahlédnout skrze temnou hladinu jinak poklidného jezera. Srdce nepřestávalo zpívat žalostnou ódu, tlouklo tak prudce, až měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Aniž by si uvědomila, že se má prve starat o svoje bezpečí, následuje ho do vody. Chlad se jí zprvu zařízne do kůže, pálí podobně jako oheň. Mráz jí vyrazil dech, že jí chvilku trvá, než se dostane nad hladinu a nadechne se chladnějšího večerního vzduchu, podobně dráždícího plíce jako voda. Nepředpokládala, že by jej v té vodě hledala dlouho, jednou se musel objevit. Otázkou zůstávalo, jak dlouho vydrží její srdce, s nímž už odmala měla jisté problémy. "Lyoneli, prosím... vrať se. Zapřísahám se při řece Styx, že podobnou hloupost už nikdy neudělám, jestli mi tě to vrátí... Prosím, Lyoneli... Prosím... Nemám nikoho jiného..."
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Feb 24, 2018 10:21 pm
Pomíjivý okamžik vyrojí v srdci mnohé otázníky. Krátce uzme rty do své moci a s jemností se o ně tře. Vychází jim vstříč a bere do něžného zajetí, dokud mu dech zbývá v plicích. Vyžívá se v měkkosti polibku, tiskne k ní rty a náruživost polibku tiší jemností jazyka. V danou chvíli nepřemýšlí, jediné po čem touží je prohloubit tak zásadní okamžik, díky němuž je myšlenek neschopný. V hlavě má vymeteno, dlaní přitahuje Scotty blíž a zapomíná na dosavadní přátelství. Myšlenky jedna druhou kříží znemožňujíc logické rozhodování. Nikdy by společné přátelství neohrozil, na to by potřeboval víc sobectví, jenže teď sobecky žádá víc. Chce víc! Potřebuje cítit její vůni, blonďaté vlasy šimrající kůži a horký dech, kterým ho obdaruje těsně předtím, než se odtáhne. Co to proved? A proč ho šimrá v břiše?
Hučící alarmy se rozezní na varovný poplach. Překročil hranici řadící ho do sekce kamarád a taková místa jsou pro chlapce jako on nebezpečná. Jenže kamarád taky rád, právě to dokázal. Zaťaté tváře hoří, zorničky se rozšíří do maximální velikosti a srdce hrozí, že vyskočí z hrudi, pokud se zavčasu neuklidní. Nečeká na vysvětlení. Dokonce ho slyšet nechce. Bojí se, že šlo jen o test. O zkoušku, kterou neprošel a teď na ni ani nepohlédne. Staví se na nohy, aniž by promyslel rozhodnutí skáče po nohou do ledové vody. Tělo projede hladinou do hlubin, kde se do kůže zabodávají malé ledové jehličky konejšící žár uvnitř. Ještě chvíli a explodoval by. Co by se stalo, kdyby neskočil? Políbil by Scotty zpátky? Brr, naštěstí má mnohem víc starostí, než řešit co by kdyby. Vynoří se pár desítek metrů od lodi. Prudce se nadechne chladného vzduchu. Obláčky páry vznášející od pusy nevnímá, několika rychlými tempy se dostává do blízkosti lodi, kolem níž plave Scotty. Skočila kvůli němu do vody! To uvědomění je jako zásah blesky. Záleží mu na ní a konečně má pocit, že jsou city opětovaný, přestože se stále nevzpamatoval z činu, kterým ho dostala do kolen.
Připlave k ní. Mokré vlasy se lepí k obličeji, kopírují obrys obličeje a nutí ho zavírat oči, kdykoli se přes oči line proud vody. "Jsi pitomá!" Okřikne jí s marně skrývanou starostí. Mohla se utopit. Kvůli němu. Copak neví, co by tím způsobila? Že by ho utrápila, kdyby jeho vinou zemřela? "Jsi neuvěřitelně pitomá." Rozčílení poháněné strachem ustupuje do pozadí čím víc se k ní blíží. Vezme její tváře do dlaní. Nohama kope pod vodou, aby se udržel nad hladině bez pomoci rukou. Dívá se na ní. Starostlivě a něžně. "Tohle už víckrát nedělej." Šeptne naléhavě skrze drkotající zuby. Rty se chvějí, i přestože je natiskne k jejím. Panebože, líbá ji. Skutečně líbá Scotty. Jemně a naléhavě, jako by to měl být poslední polibek v životě. Pak se odtáhne a zvedne pohled k nebi, kde se nakonec ukázaly hvězdy. Znamení?
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 34
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Feb 24, 2018 10:58 pm
Ledové vlny se zařezávaly pod kůži, nutily jí zrychleně dýchat, lapat po kyslíku častěji, než jak by tomu bylo normálně. Studená voda jí neprospívala, spíš naopak - její srdce reagovalo prudčeji, mrazivá dlaň jej drtila, zarývala do něj prsty s ostrými nehty, mačkala jej. Chlad bodal do kříže, obávala se, že v téhle teplotě nebude moci setrvat déle, než bylo nezbytně nutné. Kdo ví, kam zmizel Lyonel. Blonďatá dívka byla odhodlaná jej za každou cenu najít, i kdyby měla na jezeru probdít celou noc. "Lyoneli!" Z hrdla uniká chrapot, jak jí studená voda pálila v plicích, několikrát se jí už stihla nalokat. Šlapáním vody se pokouší udržet na místě, rukama si pomáhá plavat nad hladinou a nesklouznout pod ní. Konečně zaslechne jeho hlas, za nímž se hned otočila. "Lyoneli! U všech bohů, proč jsi-... co jsi-... Tohle já nechtěla!" Konsternované vyjeknutí několikrát přerušila, jak se jí jezerní voda dostala do úst. S námahou polkne, tmavé oči upřené na chlapce před sebou, podobně promrzlého a mokrého od toho malého výletu do přírodního bazénu. "Já vím!" Žádné ohrazení nepřicházelo, naopak přikývla na souhlas vůči jeho slovům i osočení, že zrovna dnes nevyniká duchaplností a inteligencí. "Já vím..." Prakticky cítí, jak se jí slzy derou do očí, pro jednou je však přijímá s povděkem a šťastným úsměvem. Byl naživu, to jediné bylo důležité. Neodpustila by si, kdyby ho ztratila. Je rozdíl přijít o kamaráda a nadále ho vídat v táboře, a ztratit jej kvůli hloupému rozhodnutí.
"Udělala bych to zase, moc dobře to víš." Hlas se jí zadrhává v krku, námahou polyká, jak jí ledový vzduch drtí plíce. Musel to vědět, jinak by tu ani nebyla. Nepřišla by k jezeru, kdyby jí na něm nezáleželo, nehádala by se s ním, nerozčilovala by se na něj. Vše od starostí, od citů, které k němu chovala - ať už přátelských či jiných, více důvěrných. "Smířila bych se s tvojí ztrátou, coby kamaráda, Lyoneli, ale... neodpustila bych si, kdybych věděla, co jsem způsobila svým... já nevím, ukvapeným rozhodnutím? J-já... potřebovala jsem... Nemohla jsem... Musela jsem... aspoň jednou vědět... Jaké to je..." S utrápeným výdechem zavře oči před jeho pohledem. Bylo to od ní hloupé se mu takto nabídnout, učinit krok a políbit ho, ale tušila, že by jí celou dobu pronásledovaly myšlenky včetně vlny výčitek, kdy měla riskovat a vsadit vše. Sotva zvedne oči, aby mu konečně čelila, přiblíží svou tvář k její, aby jí vtiskl polibek na rty. Jemný, prosycený emocemi, až se jej musí zachytit, jinak by utonula blahem. Motýlci se jí rozlétli po břiše, srdce tlouklo jako by uběhla maratón - to vše díky jedné puse. Dokonalé puse od kluka, který za to stál. "Tohle bylo za co?" Pohlédne na něj, když si uvědomí, že její rty opustil příjemný tlak, jemuž podvědomě vycházela vstříc. Chovali se jako dva pobláznění teenageři prožívající podivnou schůzku, co se kapku zvrtla, ale nakonec skončila dobře. "Možná bych-... ti měla... něco říct..." Dechem se zasekávala, zdálo se čím dál tím těžší pojímat vzduch a udržet ho v sobě. "Vážně... to byl... pitomej nápad... Můžem už... jít?" Tiše se rozesměje, víc jí dech a slabší srdce ani nedovolí. Pravda, kdy jindy by jí viděl mokrou s oblečením lepícím se k jejímu tělu? No, nejspíš nikdy, pokud by jí nevhodil do vln moře nebo nevyráchal v řece. "Radši... se s tebou... budu... líbat... na... zemi..." Čím dál tím delší odmlky signalizovaly problém s dýchací soustavou. Srdce jí prudce bilo, až měla pocit, že jí co nevidět selže. Přitom netoužila ukázat mu svou slabost, nechat se hodit lvům jako snadná kořist. Tvrdohlavost jí neopouštěla ani teď.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Feb 25, 2018 12:16 am
Studená voda zapříčiní nepravidelné chvění těla plovoucího jezerem. Mráz postupuje tělem do morku kostí, bolestivě se zahlodává do svalů a drkotání zubů nasvědčuje pocitu chladu přehlušující krev hučící v uších. Rychlými plaveckými tempy se ocitá u Scotty. Vyděsila ho, div nezešediví. Těžké polknutí svědčí o strachu, kterým mladík prochází, než se střetne pohledem s jejím. Samovolně prská slova, aniž by nad nimi dumal. Je příšerně pitomá. Nejradši by Scotty naplácal, kdyby to uprostřed jezera nebylo tak těžké. Úlevně vydechne. Pomyslnými oblouky malujícími do hladiny udržuje tělo nad vodou. Přesto mu každá vlnka zahltí půl obličeje vodou. Rty držíc pevně semknuté otvírá po chvilce. "Já vím." Přikývne s jasně patrnou vděčností. Udělala by pro něj cokoliv. Další z věcí, kterých se děsí. Může si ublížit. Kvůli němu. Kvůli někomu tak sobeckému, že s ním nikdo z rivalů neudrží krok. Pozoruje je, tiše s napětím a očekáváním. Jaké to teď bude? Změnilo se mezi nimi něco, nebo šlo jen o chvilkové pobláznění? Zvědavost, kterou odplaví noc a nezbude nic než síť protkaná výčitkami. Dal všanc dlouholeté přátelství pro krátkou noc plnou poblázněného zmatení nutící ho Scotty znovu políbit. Je jako květina. Krásná a lákavá schopna jej sežrat zaživa. "A jaké to je?" Hlesne tichounce, nejistě. Ulevilo by se mu, kdyby věděl, že to není jednostranné. Že polibek nebyl výdobytkem zvědavosti mladé, nevybouřené dívky. Poskytla by své rty jinému? Políbila by jiného chlapce? Otázka zahalují mysl, dokud nesebere odvahu k činům. Natiskne se na ní rty. Krade cenný kyslík a tiše vzdychá do rtů chladný vzduch. Klepe se jako ratlík v zimě. Rozmáčené tělo chladne, oblečení se nepříjemně lepí na kůži a stahuje tělo pod hladinu těžkostí. "Za to že jsi pro ně skočila do ledové vody, Richardsonová." Pohotově se smíchem odpoví tvoříc uvolněnou symfonii kolem nich. Kolena by se podlomily, kdyby nešlapal vodu pod nimi. Obličejem sotva decimetr od ní odhání bradou vlnky, nechce se nalokat vody. Také si všímá, jak se dívce klepe hlas a drobné tělo chladem. Musí ven. Nebo nastydne. On bude v pohodě, mnohem větší starosti má o ní. A z nemoci, která se mže uhnízdit na plicích. "Jo, už můžeme jít." Přikývne souhlasně a doplave k lodi, u které počká, dokud ho nedožene. Musí Scotty pomoc nahoru. Boty prohání proud po nimi a vyzvedne Scotty výš, aby vlezla do loďky. Skutečně se chová jako gentleman a ona je tím důvodem, proč je teď, jaký je. Vzbuzuje v něm všechno dobré, co skrývá před světem. S ní se nebojí projevit, ani říct, co skutečně cítí. Jakmile se nalodí, vyškrábe se za ní. Kapky voda stékají z brady, loktů i oblečení. Chvěje se vzdouvajícím větrem a vzrušením zároveň. Usadí se naproti ní a vytáhne deku pod lavicí. Připravil ji ještě před tím, než vypluli. Myslel si, že se bude hodit a měl pravdu. Zabalí Scotty do tepla, nechce, aby nastydla. Má strach. Problémy se srdcem zní nebezpečně, o téhle diagnóze se dověděl nedávno. Nejprve onemocnění považoval za výmluvu, ale po rozhovoru s jedním táborníkem se mu zcela změnil pohled. "Klepeš se." Šeptne provinile a posadí se vedle. Jednu ruku ovine kolem ramen a tiskne bokem k sobě. "Jsi příšerně paličatá. Vyděsila si mě.." Odmlčí se krátce. "..kolikrát ti mám říkat, že si přednější než cokoliv." Mluví k ní dost vyčítavě, ale šíleně se bál. Bez ní by neměl sílu dál pokračovat. Zamrzl by v čase. A do pěti let by z něj byl alkoholický, zarostlý chlapík se silně sebevražednými sklony. Dlaní přejíždí po paži snažíc se zahřát horní končetiny. Nemusí pádlovat, proud je nese zpátky ke břehu, jako kdyby se jim snažil pomoci i někdo jiný.


Naposledy upravil Lyonel W. Hjördstørm dne Sat Mar 03, 2018 9:40 pm, celkově upraveno 1 krát
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 34
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Feb 25, 2018 1:12 am
Jaké to je? Zajímavý dotaz. Mohla se rozplývat, básnit o dokonalosti jeho rtů, o vzrušení, co plynulo z polibku, o citech, které v ní probudil. Poezie nikdy nebyla její silnou stránkou a o Scotty obecně platilo pravidlo, že vždy působila poněkud odlišně od ostatních dívek. Malá podivínka s věčně zasněným pohledem, jakým si dovolovala nyní hledět i na Lyonela. Jaké to tedy je? "Takovéhle," vydechne tiše proti jeho rtům, k nimž přitiskne své v dalším z polibků, lehounkém, plném něhy a štěstí, díky čemuž se na konci usmívala. Bylo snadnější se podělit o celý zážitek, vychutnat si ho spolu s ním, než hledat slova, která by nepopsala nic z jejích pocitů. Trvá to sotva tři vteřiny, než se odtáhne, viditelně zrůžovělá z celé, pro ni poněkud neznámé situace. Nelíbala se prvně. Za dobu pobytu si už vyměnila několik polibků, ač to nikdy nikam nevedlo. Pokaždé zvítězila její pověst poněkud zvláštního děvčete nad potenciálním vztahem, zadupaným ještě před rozkvětem. "Kdyby... mi nebyla... taková zima... Tak ti poskytnu... delší... ukázku," tlumeně se zahihňá do vody, ale pravda byla taková, že se skutečně třásla především chladem pohlcujícím tělo. Řada rovných zoubků drkotala o sebe, nedivila by se, kdyby se na suchu třásla zimou jako ratlík. Splašeně bušící srdce se pokoušela všemožně uklidnit, ať už tichým počítáním uvnitř hlavy, nebo představou tepla a šálku horké čokolády z jídelny, pokud se jim nedostane peskování od Cheiróna za večerní výlet do hlubin jezerních vod. Na potápění a průzkum byla příliš tma, nehledě na fakt, že by oba mohli chytit zápal plic.
A Scotty by se nejspíš dočkala pořádných výčitek za hloupé, unáhlené jednání, kdy nebrala ohledy na svůj zdravotní stav, co nyní akutně volal po klidu na lůžku. Samotná tempa už jí nadělala řadu problémů, když se pokoušela v krátkém čase dostihnout Lyonela k loďce. Několikrát stačila nabrat vodu do úst a jen z poloviny jí vyplivnout. Kašlající jí to tak trvá, než přikývne na vysazení vzhůru a vyškrábání se do nitra loďky. V první chvíli tak vnímala jen bolest ve svalech, námahu, kterou se její tělo dovolávalo po trestu za takové kroky proti přirozenému řádu plném polehávání. Džínovina zůstávala nasáklá, i teď na vzduchu jí táhla dolů na dno a každý pohyb se zdál těžší než kdy jindy. Přesto najde alespoň tolik síly, aby se ubezpečila, že je Lyonel v loďce celý a někde se nějaká jeho část netopí pod vodou. Několika, zprvu marnými pokusy, si začne z těla stahovat vodou nacucané lacláče. Měla alespoň tolik základů, aby věděla, že je blbost nechávat si na sobě mokré oblečení, pokud si nechce uhnat nemoc nebo dokonce smrt. Třesoucí se, s husí kůží posázenou na těle, ze sebe stáhne ten děsivě těžký kus oděvu, který ani nemá sílu vysušit. Radši ho nechá ležet na dně loďky, však je nepotopí.
Oči zvedla k pachateli celého tohoto podivného činu, když ucítila kolem ramen něco měkkého. Hrubý materiál deky snadno vyvolával pocit bezpečí i tepla, že neváhala a hned se zavrtala do ochranné vrstvy o něco hlouběji. "P-p-p-prá-v-vě j-j-jsem s-s-strá-v-vil-la p-p-pět mi-min-nut v-v-ve v-v-... v-v-vod-d-dě," vydrkotá ze sebe přiznání ospravedlňující její třes. Sama nedodá osočující tón, jímž by házela vinu na Lyonelovu hlavu, naopak doprovodí svá slova koktavým smíchem, při němž se rozkucká. Sleduje jeho krok blíž k ní, automaticky se k němu přitiskne, přehazujíc mu část deky přes rameno v rovném dělení se o zbytky tepla. Tvář zavrtává do ohbí mezi krkem a ramenem, tiše oddechující horké obláčky vzduchu. Do odhalené kůže se usměje při jeho starostlivém tónu. Jeho strach jí ubezpečoval, ač se jednalo o poněkud agresivní metodu, jak si získat jeho náklonnost. "M-mů-ž-žeš ka-každý ve-večer... před spa-... spaním..." Její slova mohla jindy znít sebestředně, kdyby jejich tón nenaznačoval, že se mu poté odvděčí těmi nejkrásnějšími sny, jaké mohla ve svém repertoáru nalézt. Věděl, že to myslela spíš v legraci, nic takového by nevyžadovala. Stal by se z toho stereotyp a nejspíš by je to jednoho dne omrzelo. Slova by ztratila svou sílu.
Houpání loďky jí snadno uspávalo, každá vlnka kolébala mysl ke chvílím, kdy nevnímala, tiše cosi mumlaje. Vyčerpaná snadno podléhala spánku, ač jindy trpěla insomnií a celou noc nedokázala zamhouřit kukadla jako jiní táborníci. Packou vyhledá jeho ruku, prsty si navzájem proplete. Její rty naznačovala část textu jedné písně, co jí uvízla v hlavě, jíž neustále opakovala v sotva slyšitelné reakci. 'Can't let this moment end, you set off a dream with me.' Z polospánku se probudila až ve chvíli, kdy loďka tvrdě narazila na molo, dočista čilá, jako by ještě před chvílí nebojovala s ospalostí.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 03, 2018 9:36 pm
Místo odpovědi na otázku se mu dostane názorné ukázky. Přitiskne k němu rty. Pod jejich hebkým dotekem zmizí posledních několik měsíců, roků a z něj je opět ten chlapec, který s ní seděl na kamenech na dně propasti s upřímností v očích a srdcem na dlani. Už tenkrát chtěl Scotty políbit. Jen kdyby v sobě nenosil tolik studu, jenž mu neumožnil přimět se k činům. Dnes je to jiné, oni jsou jiní, situace je jiná a on neodolal tomu dál pokračovat. Pohlédne Scotty do průzračných očích, zatímco vlnky omývají ostře řezanou, přesto jemnou tvář. Dlaněmi vstříc hladině se pohybuje v krátkých tempech kolem ní. Oči září nadšením a tváře planou červení marně skrytou ve svitu měsíce. Naštěstí se pořád může vymlouvat na mráz zavrtávající se mu do kůže. Stříbrné paprsky odráží drobné poskakující jiskřičky v rošťáckých očích. Jasně dokazujících, že by se v ledové vodě raději rozmočil, než by polibky ukončil. Jenže vidí, jak se Scotty začíná hůře dýchat. Strachuje se, aby neprochladla. Cheirón by mu dal. "Půjdeme." Šeptne rozechvěle. Otočí se směrem k lodi, ke které do pár vteřin doplave. Měli štěstí, že se loď nedokodrcala do půlky jezera. Přidrží se hrany loďky, vytáhne tělo nad vodu a převalí se dovnitř do bezpečí. Hned se po ní začne shánět a pomůže dostat se na palubu, odkud vyskočila kvůli němu. Pořád tomu nevěří. Je to neskutečné, nereálné. Přestože si pocit hýčká a nehodlá se jej vzdát. Místo slov nahmatá deku pod sebou. Měla posloužit k jiným účelům, ale teplo se stalo jejich hlavní prioritou. Nejprve zabalí do deky Scotty. "Musíš se zahřát." Breptne ustaraně, při čemž se mu vzdouvají obláčky kouře od pusy. Dlaní tře plochu od ramenního kloubu k lokti. Sám se chvěje jako stéblo trávy. Dokud se s ním o teplo nepodělí a nepřitiskne se k němu. Srdce nepřestalo bušit. Sám neví, jestli buší vzrušením nebo třesknutou zimou. Ale upřímně - je mu to ukradené. Důležité je, jak se cítí a jak moc se dneškem věci mění. Téměř nepočítal se záchranou přátelství, ale tohle? Tohle je mnohem lepší. Sladší, měkčí, hebčí. /Ty pitomče, přestaň myslet na její rty!/ Okřikne se káravě v duchu. Nedokáže se vzpírat vlastní touze a potřebně k ní být ještě blíž. Otírají se o sebe, ramenem, boky, vnější stranou stehen. Zatají dech a přivře oči snažíc se pocit ukotvit v mysli. Nechce zapomenout, nechce usnout a vzbudit se s prázdnou hlavou. Neklidně se ošije. Život je nespravedlivej! Znovu pocítí závan vzteku, přitáhne deku víc přes ní a bradou se zapře ve vláskách. Tiše vydechuje do temene hlavy, mokré a ledové vlasy ho nerozhodí. Navíc i skrze jezerní vůni, s příměsí rybiny, cítí nasládlou vůni kondicionéru. Na chvíli se ztratí v jednom z dalších krátkých snů, zhmotňující se v realitu. Pohledem bleskne k ruce, kterou k němu natahuje. Ochotně rozvírá prsty tvoříc větší mezírky jako dělané pro útlé prstíky. Jako by k sobě záměrně pasovaly. Jako dva kousky skládačky. Jemně ručku stiskne a tichounce vydechne. Cítí se příjemně uvolněně. S ní po boku se cítí, jako kdyby měl všecičko na světě. Nic jiného nepotřebuje. Alespoň ne dnes, alespoň ne teď.. Zavře oči, zatímco se vlnky uspávají a konejší unavená těla obou táborníku. Opírá se o ní hlavou, zatímco sám se zavřenýma očima odpočívá. Ani se nevšiml, že Scotty usnula. Trhne sebou, jakmile loďka dopluje do cíle. Naposledy přejede dlaní po paži a pomalu se postaví. Trochu se mu zamotá hlava, přidrží se jí, dokud se chvilková slabost neodplaví. Před očima přebíhají drobné mžitky, přestává se orientovat v čase. Všechno začne splývat v jednu obří šmouhu - spíš černou díru jako tomu bylo doposud. Začíná zapomínat, naštěstí prádlo připomíná skok do ledové vody i vroucné polibky častující jeho kůži. Vyskočí z lodi, ač se po kolena brodí do vody. Horko těžko se doplahočí ke kůlu, kde uváže lano a přitáhne loď co nejblíž k molu. "Skoč, chytím tě." Poručí lehce a natáhne ruce, aby Scotty zachytil, jakmile se odhodlá ke kroku. Přitiskne k sobě pevně dívčí tělo. Drží Scotty nalepenou k hrudi odmítaje ji pustit, dokud palcem nepřejede po spodním rtu. Fascinovaně, téměř zbožně. Samovolně pootevře rty a nepatrně se přiblíží. "Uvidíme se zítra, Richardsonová." Nakonec se ujme slov místo polibku. Zase vypadá zdráhavě. Takhle to vypadá, že se bojí cizích očích, ale je daleko od pravdy. Nebojí se společnosti ani řečí veřejnosti. Jenom jednoduše zapomíná na city, které byly ještě před chvílí zářivější a jasnější než sám Měsíc. Tlak v hlavě se stává nesnesitelnějším. "Dobrou noc." Šeptne na rozloučení a kamarádsky kolem ní obtočí ruce v nejistém objetí. Ty změny chování pro ní musí být matoucí. Ale už je holt takový. Nemůže s tím nic dělat a zatim nepřišel na způsob, jak se ztrátou paměti obstojně bojovat. Zatím tápe a utíká, když už neví, co dál.. Vymaní se z deky, do které Scotty jako rolku zavine a otočí se k ní zády. S kratičkým mávnutím odchází do srubu.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 2:59 pm
Nedokázal v klidu ležet, natož pak spát. Když se nad ránem konečně odebral do postele s tím, že to v zájmu zachování zdravého rozumu a uniknutí před tíživým pocitem zkusí, stačilo zavřít oči, aby pochopil, že i přes dotírající postupnou únavu nemá šanci odebrat se říše snů. Samotný pobyt v místnosti byl skličující – nemohl se zbavit pocitu, že jej čtyři stěny, podlaha i strop svazují, blíží se pomalým plíživým tempem k sobě s touhou ho rozdrtit. Nepomohlo otevřené okno, které možná přiválo do pokoje čerstvý vzduch, přesto se mu však zdál vydýchaný, zatuchlý, nepříjemný pro onu základní lidskou potřebu – dýchání. Když se pak zahrabal pod polštář a deku ve snaze se před vším schovat, vydržel tak sotva deset sekund. Pocit se jen umocnil, srdce začalo bušit ještě rychleji v prosté panice, že se k sobě stěny stejně přiblíží tehdy, kdy bude spát a on s tím nebude mít možnost cokoliv udělat. Musel vypadnout – a potřeboval to udělat hned v té prosté potřebě způsobené upřímným strachem a pracujícím adrenalinem. Akorát za sebe prakticky za chůze natáhl první rifle, co mu přišly pod ruku (s fleky od trávy, které ještě nevypral po té, co se jednou v aréně sklouzl), a triko s mikinou, zatímco kecka na nohy nazuje úspěšně za poskakování po chodbě. Spěšně vyrazí ven, do nočního klidu a setmělého tábora osvíceného jen září měsíce a hvězd.
Venku bylo o něco lépe. O něco – ten pocit, který mu svazoval žaludek a vytvářel mu v něm suk i knedlík v krku, kvůli kterému nemohl dýchat, nezmizel. Naopak se k němu přidala i paranoia – co když se hranice tábora pomalu smršťuje? Trochu jako vesmír, uvědomí si s pohledem na hvězdy. Stahuje se do smyčky, každým dnem menší a menší, až jim nezanechá žádný prostor nazbyt, v němž by mohli žít. Budou vyvrženi do nechráněného tvrdého světa za hranicemi, plného monster, které by jeho konkrétně tak snadno nevyčmuchaly – jeho, ale co ostatní? Byl neurotický, roztěkaný. A nevyspalý vzhledem k tomu, že celou noc strávil šmejděním kolem tábora i při jeho hranicích, aby se ujistil, že jsou na stejném místě jako včera, ač mu jakýsi tichý hlásek v hlavě našeptával, že drobné posunutí by přece nezaznamenal.
Přišlo ráno. Rozednilo se, v táboře nastal klasický šrumec – možná jen o něco horší. Plný obviňování, vzájemných nadávek, kdy si táborníci nejspíš procházeli něčím podobným jako on, ale Finn to nebyl schopen vnímat přes hučení v hlavě a dunění srdce. Byli jen otravní, neustále se kvůli nim ohlížel, když za každým výkřikem hledal chybu, co by mohla znamenat jejich zkázu, malí uřvaní fracci, na které ho příliš bolela hlava. U snídaně se teda vymluvil Cheirónovi a Reedovi, že na dnešní hodiny upřímně kašle. I přes značně nespokojené pohledy zůstávalo faktem, že to byl krok správný – pravděpodobně by si bodl šíp do oka kdyby to znamenalo, že utiší bijící srdce i neodbytný strach, o kterém tušil, že je zcela iracionální (zdi se přece nemohou hýbat, no ne?), ale stejně z jídelny vypadl bleskovým tempem, pryč od všech a od všech uzavřených prostor.
Nakonec skončil u jezera, aniž by si uvědomoval, že dávno minulo poledne. Hladovej a nevyspanej, ale s neschopností se najíst či vyspat sebou plácne do trávy u jeho břehů bez zjevné motivace, snad jen na chvíli dát odpočinout nohám, protože se za posledních dvacet čtyři hodin prakticky vůbec neposadil a snažil se nahromaděné napětí uvolnit pomocí věčného přecházení a rázování. Prve do sedu, nakonec se však svalí do lehu s překříženými kotníky a pohledem upřeným do nebe, aniž by se odvážil zavřít oči ve strachu, že ho panika znova dožene naplno. Sotva však působí uvolněně, spíše naopak – snaží se překonat touhu vymrštit se znova na nohy a táhnout se někam dál, je napjatý a neposlušné prsty uškubávají stébla trávy, aby se nějakým způsobem zabavily.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 5:25 pm
Temná mračna nad hlavou se jí ani trochu nelíbila. Neměla ve zvyku potýkat se s počasím, které nevěstilo nic dobrého na obzoru, ačkoliv to bývala ona, kdo to krásné a příjemné ničil mávnutím ruky s obří vlnou v zádech. Tábor polokrevných, nad jehož názvem i obyvateli se pokaždé znechucením ušklíbla, se pyšnil příjemným, řecky působícím prostředím, které jí připomínalo rodnou domovinu. Tu, kde trávila většinu času, zatímco jí smrtelníci nosívali dary v podobě šperků z mušlí, ozdobných kamínků, v jejichž odlescích sledovala svůj odraz, květinové věnce do vlasů a malé sošky zosobňující její krásu. Tehdy jí pýcha stoupla do hlavy. Považovala se, podobně jako některé jiné, za tu nejkrásnější ženu pod sluncem, což nebyla tak úplně pravda. Na svou nezkrotnou pýchu a chvástání doplatila, když se jí Afrodita pokusila zbavit. Ještě nyní zatrpkle tiskla rty k sobě do úzké linky, jak se v ní hromadil vztek na tu malou mrchu sedící si kdesi na Olympu na tom svém slavném trůnu. To jí měli bohové nadbíhat, ptát se, zda se stane jejich ženou, jejich vznešenou modlou. Co jí z toho všeho zbylo? Pitomé jezero, kam se tahají ti směšní polobohové, aby okouzlili jeden druhého. Ubohé, patetické... Pokaždé nakrčila nosánek při vzpomínce na všechny ty dvojice, co jí brázdily místo jejího odpočinku a zároveň vězení, k němuž zůstávala připoutaná. Podobně jako dryády, ani Kalliste se nemohla příliš vzdálit od zdroje moci.
Značně znuděná si už přinejmenším po sté pročesávala dlouhé blonďaté kadeře hřebenem vyrobeným z velrybí kosti - jeden z dárků, který jí jakýsi chlapec kdysi dávno věnoval. S nožkama ve vodě, aniž by narušovala svým kopáním hladinu, usazená na okraji mola, kam si čas od času sedávala, pokud toužila sledovat oblohu. Egocentricky zahleděná do sebe, do své bohulibé činnosti, co jí měla dodat na kráse, ač potřebovala to? Sotva. Dozajista už měla vzhled okouzlující nymfy, malá nádherná najáda. Úsměv ocení výsledek, prsty zlehka poupraví květ vodní lilie vpletený do loken v barvě měsíčních paprsků. Určitě byla hezčí než Artemis.
Od dalších pokusů ke sebezdokonalení, ke kterému jí nejspíš nechybí už ani krůček, ji vyruší neukázněný přístup nějakého návštěvníka, co sebou plácnul na břehu. Modrozelené oči přelétnou mladíka roztaženého do všech světových stran, nosánek se automaticky nakrčí. Jestli je to nějaký ten pitomec od Área, tak ho požene s vodou v kalhotách. Je k smrti nesnášela, nerozuměli kráse, jenom boji. Kvůli nim jí srdce krvácet nebude, ani metaforicky, natož doslovně. Aniž by se zvedla a odťapkala si po suchu na mole, vydá se za ním po vodě splývající s jejím typickým chitónem v barvě jezerních vod s lehkou pěnou. Po krátkém přeměření musela uznat, že nevypadá špatně. Vlastně... byl v celku hezký, ne že ne. Rozhodně se nejednalo o častého návštěvníka, ale už měla tu čest ho párkrát zahlédnout. Nejspíš mu i zvrhla loďku s nějakou slečinkou do vody. Tuhle činnost provozovala ráda, ze srdce ji milovala, i když se jednalo o zákeřnost nejvyššího kalibru. Namísto však hlubšího poznání nebo vzpomínání si na jeho tvář, ho raději do ní píchne prstem.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 10:08 pm
Kdykoliv jindy by si na něj nepřišla tak snadno. Slyšel by ji, viděl by ji – oči měl otevřené, ovšem zastřené únavou, v uších mu dunil tep vlastního srdce, které se mu snažilo vyskočit z hrudníku, neb byl v nepřirozeně klidné poloze, jež se nyní absolutně neshodovala s jeho psychickým rozpoložením a touhou buďto utéct, či si do někoho praštit – protože jak to tak bývá, tyhle dvě možnosti bývají hlavní reakcí na stres či strach. To je pak hlavní důvod, proč si do něj může v první chvíli beztrestně píchnout prstíkem. A to rovnou do tváře.
V první chvíli to působí tak, že mu její otravné gesto nebude stát za reakci. V první chvíli. V té další k ní líně natočí hlavu, šedé oči se upřou do kukadel té malé mořské víly, co se ho rozhodla znásilnit. Znal ji. Od vidění, sic nyní byla snad nejblíže za celou dobu. A také z doslechu. Kalliste. Potvůrka, kvůli které se vracela řada párů zmáčená jezerní vodou, neb jim něco převrhlo člun. Finn to docela chápal – kdyby mu táborníci chodili vrkat do pokoje a ostatně i do hlavní budovy, pravděpodobně by je brzo taky začal polívat kyblíkem studené vody. Jeho vybraná místa na rande nebyla tak inovativní ani romantická, stejně jako odmítal kvůli nějaké hloupé husičce pádlovat na loďce jako idiot. Byla hezká. Půvabná. Ne tím hloupým roztomilým způsobem, víc dospěle – což dávalo smysl, pravděpodobně byla o pár stovek let starší než on a dost možná už také něco zažila. Nebo také ne. „Jestli do mě ještě jednou píchneš, přísahám, že píchnu já tebe. Jinak a… hm… Jinam.“ Ať si to mohla přebrat jak chtěla, Finn vždy myslel ten nejvíce prozaický způsob, na což si řada holek v táboře již stihla zvyknout. Ty plaché se červenaly a netušily, kam s očima. Ty méně plaché? Ty se obvykle červenaly další ráno. V tomhle měl asi docela příšernou povahu, neb dívčí srdce pro něj mnoho neznamenalo, nezajímalo ho, že je velmi snadné ho pošlapat a poničit, neb ne každá měla tu úžasnou schopnost odosobnit se jako on. Takže zrovna jako měl mezi dcerami Afrodity určitý fanklub, našla se hejterská skupina zhrzených holek, které si slibovaly něco víc, než dostaly.
Zvedne se na loktech, o nic více aktivně než předtím, očividně bez touhy se vyčerpávat příliš rychlými a energickými pohyby. Tahle sebekontrola ho však ironicky stála mnohem víc, protože měl chuť udělat přesný opak, frustraci ze sebe vyběhat a padnout. Ovšem představa, že tak udělá a zcela vyčerpaný se bude muset potýkat s neúprosným pocitem, že na něj doléhá celé nebe, který se na něj valil? Tohle byla ta lepší varianta. Oddálit spánek co nejvíc, co nejdál. „Kalliste, pamatuju se dobře?“
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 10:31 pm
Měl měkké tváře, což se dalo čekat. Konec konců před ní neležel vyvržený jeden z Héfaistových strojů, ani nestvůra s hlavou pokrytou tvrdými šupinami, ale obyčejný člověk. Přesněji? Polobůh. Těmi se to v Táboře hemžilo, připomínali otravné mravence, jichž se nelze zbavit ani několika postřiky proti hmyzu. Neměla táborníky ráda, ječeli a křičeli, až to rvalo jezerní nymfě uši. Několikrát je v samém podráždění už stihla spláchnout, sprchu jim dopřávala jednoho času obden. Nerozuměla tomu, co bohové vidí na lidech, nepřipadali ji ničím zajímaví. Nehonosili se krásou jako ona, ani ostrovtipem, jímž sekala jedovaté poznámky na všechny strany, hrdá na dokonalý rétorický projev. Tenhle na člověka ušel. Na poloboha možná o něco méně, čekala by u něj krapet pohlednější rysy, pokud zrovna nepatřil do jedné z té kupy Héfaistových dětí. Už si všimla, že ten chlápek není nic moc, což i ji teď, když nad tím uvažuje, přinutilo nakrčit nos v přehnaně sebestředně povrchní odezvě. Nikdy se netajila tím, jaká je - marnivá, egocentrická, dávající důraz na vzhled a první dojem. K čemu jí byla pěkná osobnost? Do té se nezakouká, nebude se nad ní hihňat a laškovně mrkat. Osobnost je zkrátka nudná, preferovala vzhled. To jediné ji zajímalo.
Packou cukne ve chvíli, kdy mladý muž poprvé otevře ústa k něčemu jinému, než k dýchání. "Chm," odpovědí je mu úšklebek plný nadřazenosti, že do ní si teda nikdo nepíchne ani prstem, natož něčím jiným. Tak akorát ji přinutil učinit pravý opak - píchnout ho prstem znovu, tentokrát do nosu a následně pěstičkou praštit do středu hrudníku. Síly pobrala asi tolik jako vánek proti kolosu rhódskému, znak nymf jako je ona. "Všichni si myslíte, kdo ví jak nejste silní, ale nakonec se nejedná o nic, než-li o planá slova. Zkus se měřit se silami vody, chlapečku," sekne po něm vítězoslavným pohledem, zatímco si užívá svou vlastní výhru. Věřila si, proč by ne? Nikdo jí ve schopnostech nedokázal porazit, pokud nepřišlo na zbraně - těm neholdovala. Ale vodu? Tu zde nedokázal ovládat nikdo. A i kdyby, ona bude zatraceně lepší. Stovky, možná i tisíce let zkušeností jí hrály v prospěch. "Nabubřelý polobůh, typické." Dalším nakrčením nosánku okomentuje jeho původ, který jí nic moc neříkal. Neznala všechny bohy, jeho matku už tuplem ne. Nebyli pro ni důležití, nepovažovala je za rovnocenné soupeře. "Co tu vůbec chceš, hm? A proč mě rušíš? Měl by sis táhnout do toho svého tábora s tím vaším polobožským krilem. Nikdo tady o vás nestojí. o vás nestojím. Ani o tebe. Mohl bys být pěknej, ale na můj vkus? Pfff," utrosí ke konci celého vedeného monologu, načež pohodí hrdě hlavou. Někdo takový ji nesahá ani po kotníky. "Mě teda nějaký vyvržený měkýš nezaujme," lehkým pohybem si přehodí přes rameno záplavu blonďatých kadeří, viditelně uspokojená vlastními slovy. Potěchou jí je i jeho zapamatování si jejího jména. "Správně. Ovšem je tvou povinností si mě pamatovat. Jsem přece nejhezčí dívka široko daleko." Celé to pronesla přesvědčeně, neboť dle jejích slov žádná jiná pravda neexistovala. "Tvoje jméno si nepamatuju. Jste všichni stejní, jeden jako druhý. Jenom se lišíte počtem ďobanců ve tváři. Och, ohyzdné..." Znechucená se otřese představou, že i ji by mohl potkat příznak puberty.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 11:05 pm
Možná, že to, co by bylo běžně bráno jako otravný povahový rys – třebas její viditelný egocentrismus nebo misantropii, jak se zdálo – se nyní v jeho očích proměnilo v možnost příjemného rozptýlení. Byl zde klid. Největší klid, jaký bylo možné v táboře najít, hučela do něj jen tahle malá najáda, a krom toho byl venku, kde jej sice hlodaly paranoické myšlenky, ale skutečnou hrůzu nepociťoval. Potřeboval se soustředit na něco jiného, nutně musel svou mysl upnout na cokoliv, co by mu pomohlo koncentrovat se na něco jiného než své vnitřní strachy. Nezdálo se, že by Kalliste jeho výhrůžka – ačkoliv, byla to skutečně výhrůžka? – rozhodila, ba naopak si přisadí další šťouchnutím a navíc i úderem do hrudníku. Byla však mez, co si Finn nechal líbit. Ta mohla být značně posunutá, když byl v tomhle stavu, sotva ale zmizela úplně. Místo toho jí chňapne po útlém zápěstí. Z části ji k sobě přitáhne, z části se nadzvedne, pohled upíraje do jejích očí, co jsou nyní jen kousek od těch jeho. „Nemyslel jsem zrovna poměřování sil, maličká,“ odpoví prostě na její sebejistotu ohledně schopností a zřejmě i ostatních předností. Vzápětí ji však pustí, sám se ještě na malý moment svalí do trávy. „Stačilo by tě jen dostat dost daleko od vody…“ A to dle tónu hlasu nepovažoval za tak obtížné, ač se pohyboval ve velmi hypotetické úrovni. V tom, že by komukoliv fyzicky ubližoval, sotva nacházel nějaké potěšení a pokud si alespoň něco mohl přičíst k samozřejmému dobru, holku ani v afektu nikdy neuhodil, ač ho k tomu jeho prchlivá povaha mnohdy nabádala. Tušil, co by si o tom myslel jeho táta – ani tak nebyl syn přesně dle jeho představ, ale podobné chování by jediného člověka, kterému se kdy chtěl opravdu zavděčit, pyšného neudělalo.
„Na tvůj vkus?“ Povytáhne obočí, než se uchechtne. „Ten polobožskej kryl je otravnej. Doufal jsem, že najády u jezera budou klidnější a víc... okouzlující než ti malí haranti.“ Očividně na ně měli velmi podobný názor, který všechny ty malé i velké táborníky ne zrovna respektoval. „Nemám zrovna dobrej den, maličká,“ podotkne na její poznámku o měkkýšovi, co měla nejspíš zabolet a smrtelně ho urazit. Finn na to dneska neměl náladu – ostatně jako nikdy, zvláště ne od najády, kterou viděl prvně v životě. Oslovení použil zcela spontánně, zvyklý tak oslovovat prakticky kdekoho bez rozdílu, důležité byly však jemné nuance v tónu hlasu i vyznění, neb ‚maličká‘ mohla vyznít mazlivě zrovna jako naprosto sarkasticky. „Třeba mě dívky nezajímaj. Ne ty, které mě nazývaj měkkýšem. Když nezajímám já je, proč pro ně ztrácet čas?“ I Afrodita mohla být sebevíc krásná, ale když z toho nekoukalo absolutně nic? Svou energii tak mohl věnovat někomu perspektivnějšímu. „Vždycky jsem si říkal, že s tvým smyslem pro humor budeš trochu jiná, ale…“ Pokrčí rameny. Škádlil ji, nic víc, tohle vše pro něj byla vítaná hra, i kdyby se ho rozhodla přitopit. Pravděpodobně by to nebylo o mnoho horší než svazující pocit v kterékoliv místnosti. A pokud by ho rovnou utopila? Nu, pak by se ho aspoň zbavil definitivně. Nyní se posadí, rukama žmoulaje stébla trávy. „Nebo jsem si tě splet s nějakou tvou sestřičkou?“
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Mar 10, 2018 11:40 pm
"Stejně bych vyhrála," tvrdohlavě si stojí za svým. Metaforicky, samozřejmě, neboť momentálně seděla v trávě lechtající pokožku holých nožek. Neviděla jinou možnost, nepřipouštěla si prohru, která by mohla přijít. Naivně, nebo možná s přehnanou sebejistotou vkládala do svých sil naprostou důvěru, neboť jí ani jednou nezradily. To spíš postavení, kterým se nemohla pyšnit. Už dávno nepatřila k nejuznávanějším najádám na této škaredé planetě. Zapomněli na ní a Kalliste to pociťovala na svých slábnoucích silách. Možná proto se z části neustále připomínala zdejším táborníkům, když si dovolila rušit jejich romantická dostaveníčka. Na chápání dvojsmyslů se cítila příliš stará, tato vcelku novinka, ji obešla velkým obloukem. Namísto toho přitiskne mladíkovi dlaň na obličej a zlehka zatlačí, aby jej navrátila zpátky do trávy, kam jistě patřil. A kdyby ani to nepomohlo, jako že se tak nejspíš stane? Využije hydrokineze, aby mu menším gejzírem očistila tvář. Uličnicky svůj výkon ocení smíchem, líbezným jako voda stékající po kaskádách. "Cítíš se teď jako hrdina? Mně tak nepřipadáš ani trochu." Nedokáže se ubránit hihňání tlumeném dlaní - tou dlaní, kterou mu uštědřila cennou lekci. "Říkala jsem ti, že vyhraju," pokrčí lhostejně rameny, ač je to hraná póza. Vycítila své vítězství a spokojený úsměv odrážel vnitřní rozpoložení malé egocentričky uvězněné v těle blonďaté najády. "To bys neudělal," odpoví na jeho teoretický úsudek. Pravda, stačilo by málo, aby se cítila oslabená. Najády, podobně jako dryády, byly připoutané ke zdroji svého života, své moci - u ní to bylo jezero. Dříve vládla tomu samému, bohové jej přenesli na toto cizí území, kde nežili žádní řečtí obyvatelé ale jen jakýsi snědí muži a ženy, místní domorodci, kteří ji skrze mlhu nemohli zahlédnout. Kontakt s lidmi jí chyběl, ač ani tenkrát před nimi nevystupovala zrovna dvakrát často. Raději je sledovala, ovšem po svém potrestání se stáhla z jejich dosahu, nelíbilo se jí, když ji táborníci oslovovali. Zprvu je i trestala za takovou opovážlivost. Časem? Přišla na to, že nemá cenu se snažit a raději trpěla jejich zvědavost. "Cheiŕon by tě potrestal." Věřila v to a přenesla to s takovým přesvědčením, jako by nehrozil jiný konec. Leda horší. Dvakrát tak horší.
Z hrdla se ozve podrážděné syknutí, to oslovení ji prudilo. "Nejsem maličká, póvle, jmenuji se Kalliste, najáda velkého jezera, která by s tebou zatočila, ani bys nestačil mrknout!" Rozzlobená se začne ohánět syčivým tónem, připomíná rozzuřeného vodního hada, možná samotnou Medúsu. Jen její hezčí verzi, ne tu konečnou, co každého na místě nechá zkamenět. Opět pohodí vlasy, znechucením nad jeho lhaním nakrčí nosánek. "Lháři." Sama byla schopná učinit přesně to samé - lhát, aby se jí od úst prášilo, ale na druhých podobnou strategii nesnášela a pohrdala jí. Přišla si příliš vznešená na to, aby se jí lidi snažili obalamutit. Přesto si neodpustí zvědavý pohled jeho směrem, když začne o 'dívkách, jako je ona'. "Jako jaká? Jak jiná?" Tohle potřebovala slyšet. Proto si i přisadí pěstičkou jeho směrem. "No tak, mluv! Mluv, nebo poznáš sílu jezerní najády!" Plané vyhrožování? Sotva. Z její strany ani nápad. "To sotva," založí si ruce na prsou, hrdě vystrkujíc bradičku vpřed. Na tváři se skvěl bojovný výraz, byla odhodlaná se s ním třeba i pohádat do krve. Jen proto, aby mu dokázala, že Kalliste existuje jen jedna. Jen jedna najáda, jako je ona. "Moje sestry jsou nudné. A navíc bych se o jezero se žádnou nedělila. Je moje, jenom moje!" Tentokrát přidá i bouchnutí do jeho stehna v horečném důrazu, že nikomu jinému její jezero nepatří. "Mysli si co chceš, nádhero, ale nejsi o nic zajímavější, než pstruh." Načež vyplázne jazýček.
avatar
Son of Nike
Počet postů : 26
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sun Mar 11, 2018 12:03 am
„Možná.“ Dneska? Dneska určitě. Dneska nestálo štěstí na jeho straně, jak se zdálo, a Finnovi nezbývalo nic jiného než jen doufat, aby to bylo zítra o něco lepší. Aby se pro začátek vyspal a tyhle panické záchvaty, které byly absolutně nepodložené a nesmyslné, se vytratily. Netušil, co se stalo. Kde k nim přišel. Včera se dočkal určitého zlomového bodu, kdy se jich dočkal, sotva se nad ním však dokázal hlouběji zamyslet a rozklíčovat ho, ne nyní, když měl co dělat, aby se mu myšlenky stáčely jen jedním směrem a nerozbíhaly se zmatečně úplně všude. Její ruka v jeho obličeji mu v tom svým způsobem pomáhá, neb svou nevoli nyní může upřít na ní – pravda, samotná její síla za nic nestála, slušně si ale pomohla vodou, takže skončil zase na zemi, nyní však kvalitně očáchnutý. Už se ani neobtěžuje zvednout, taková je to lemra. Na její slova jen něco nehezkého zabručí, než si z očí vytře vodu. „Neudělal?“ Právě teď měl sto chuť udělat něco, čeho by nejspíš brzo zoufale litoval. „Pravděpodobně…“ Cheirón by ho pravděpodobně nenáviděl a kdo ví, co by s ním udělal, to Finna však nijak netrápilo. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem hrdina…“ Takže nemusel zachraňovat malé najády v nesnázích, mohl jim ty nesnáze rovnou působit, což se zdálo daleko snazší mnohem méně riskantní.
„Když budeš netykavka, můžeš mít sebehezčí tvářičku, maličká, ale nikoho tím neokouzlíš…“ zabručí směrem k ní kriticky a poměrně upřímně. Mohla být vážně hezká, ale s tímhle přítupem ke všem chlapům v táboře nejspíš nikoho neohromí. „Já? Já ti říkám jen pravdu. Nemůžu za to, že ji nechceš slyšet.“ Finn dokázal být trochu hajzlík, nevadilo mu zahrávat si s pocity ostatních – ať už to bylo ublížení nebo, jak se zdálo, v případě Kallisté spíše vztek. „Au!“ ohradí se vůči ní, ač ho to sotva bolelo. Neměla sílu. Jen svou vodu, o které by bylo příliš snadné jí připravit, ale to si tahle najáda zřejmě neuvědomovala. „Stačilo, fajn? Jinak ti nic neřeknu…“ Což mohlo zabrat na ni. Nebo jí dát důvod, aby ho zmlátila ještě víc, což by však už asi opravdu znova zarazil. „Nevím, prostě jiná. Zajímavější, půvabnější, ale… asi jsem se prostě splet. Když někoho místo hovoru zmlátíš, nikdy nebudeš… hm… půvabnější.“ S vybranými způsoby, jemnými a hodnými dámy. Ty, jak se zdá, Kalliste neovládala. Ne, že by mu to trhalo žíly, vlastně mu to bylo putna. Setkal se již s mnohými včetně takových, jaká je ona.
„To je fuk. Mohla být odjinud. Trochu mi všechny splýváte.“ Jak se zdály stejné, to jí tím chtěl naznačit se sarkastickým úšklebkem. Všechny stejně nudné, nezajímavé, uctívající vodu, jak se zdá. „Bavíš se se pstruhy normálně? To asi nemáš moc často… společnost?“ podotkne jen tak mimochodem. „Čím to asi bude…“ Rýp rýp. Nejspíš se rozhodl zaujmout jinou techniku, že když je zdeptanej on, zdeptá i ji. A možná se mu pak rozhodne vyplakat na rameni.
Sponsored content

Re: Jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru