Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 68
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Jezero

za Tue Jan 23, 2018 6:33 pm
avatar
Unclaimed
Počet postů : 6
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Thu Feb 01, 2018 10:49 pm
Naposledy se ohlédne za stříbrně zbarveným sedanem, který se ztratil někde za zatáčkou. Odteď už není cesty zpátky, je vydána napospas osudu a všemu, co ji na tomto podivném místě čeká. Zvrátí hlavu, aby lépe viděla až na samotný vrchol brány, před kterou postávala. Skutečně ji tu matka nechala, jen tak? A ještě měla tu drzost co nejrychleji zmizet. Ačkoli, v tomto ohledu se jí Sky moc nedivila. Kdyby zůstala, pravděpodobně by si to pořádně schytala. Vždyť už po celou cestu sem pomalu nezavřela od samého stěžování si ústa. Ačkoli, samotný přesun ji nevadil tak moc jako to, že bude muset svůj dosavadní život nechat daleko za sebou. Sice nebyla nejpopulárnější dívka na škole, ale troufala si říci, že pár skutečných kamarádů na kontě má. Jenže teď? Nemá nikoho, absolutně nikoho. Připadala si jako mimozemšťan, který se dostal do neznámého prostředí. Jo, to je přesné. Nezbývá než zatnout zuby a vrhnout se do toho po hlavě. Vždyť nikdo neřekl, že bude muset zůstat vyčleněná napořád. Nemělo by být tak složité si tu najít spřízněnou duši. Snad. Doufejme. Párkrát se zhluboka nadechne, čapne rukojeti obou kufrů - protože přeci nepojede nepřipravená - a pomalým, leč neústupným krokem projde skrz bránu. Popravdě nevěděla, co má čekat, tudíž ani nemohla říct, zda je překvapená nebo ne. Rozhodně je to tu.. jiné. Jen začíná pomalu litovat toho, že se navlékla do jedněch ze svých nejlepších kozaček, které dnešní cestu nejspíš nepřežijí. Nicméně budou pamatovány jen v tom dobrém. Aniž by pořádně věděla, kam jde, jednoduše se táhne kupředu v doufání, že najde alespoň jednu jedinou živou duši. Jak se později ukáže, její volba nebyla nejšťastnější. Namísto toho, aby skončila někde, kde to vypadá aspoň trochu obyvatelně, octne se u jezera. Na druhou stranu, zřejmě by mohlo být i hůř. Vždycky může být hůř, musí přece myslet pozitivně. Odevzdaně se posadí na větší z kufrů, který je výškou ideální, aby si nožky mohla natáhnout před sebe a přitom nepřepadla. Rukama si poupraví vlasy, které i dnes byly volně rozpuštěné. Pro všechny případy má však připravenou na levém zápěstí gumičku.
avatar
Naiad
Počet postů : 10
Location : Camp Half-blood: Lake
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Thu Feb 01, 2018 11:17 pm
Co si myslí, že dělají, ty drzé Afroditiny nádhery, hm? Obhlížet si svoji tvářičku na hladině jezera, jejího jezera! To tak! Několik uražených bublinek se stihlo osvobodit za doprovodného huhlání tlumeného vodní plochou mírně kolébajícího se jezera. Malý signál, že se dnes jedna vodní nymfa doslova topí na vlnách štiplavého vzteku rezonujícího celým tělem tvořeného převážně z vody. Zlost jí kolovala žilami, vřela krev a nutila ji tiše soptit do chvíle, než se hladina vody prudce zvedla, a gejzír smetl první loďku, na jejíž dřevěnou linii narazil. Pitomé ženské! Přízračná packa se zatne v pěstičku slibující pěknou ránu rovnou mezi oči. Měla by je naučit, jak se chovat k najádě! Žádné špulení rtů a pomrkávání, od toho je tu ona a ne ty flundry, které znají jen otravné pohihňávání, z jehož zvuku se jí div nerozmočí uši, nebo nakrucování se, až je musí bolet celé tělo. Nejradši by je utopila, hezky jednu po druhé. Stáhnout pod vodu na pár minut, to by je naučilo! Možná i zabilo, ale komu to má vadit, jí snad? Každý potomek Afrodity si zaslouží za vyučenou, takový druh odplaty si snad ještě může dovolit, aniž by to ta krasavice nahoře zjistila. Zpod přimhouřených víček sleduje nebesa prosakující skrze poklidnou hladinu modravé vody, pěstička opět zahrozí směrem vzhůru. Hloupé nafintěné holky, taky neumí nic jiného, než se jen chichotat a básnit o zlomených srdcích, naštvaná si posteskne nad klidnými dny, kdy se tu nic nedělo a byla to ona, kdo se mohl prohlížet ve všech vodních plochách lesknoucích se na sluníčku. To jí tu ještě navštěvoval Apollón a skládal jí komplimenty, ale teď? Nepáchne sem ani noha, pokud se nejedná o ty uřvané táborníky. Znechucením nakrčí nosánek, odporní polobožští frackové. Měla by je všechny do jednoho utopit a byl by klid! Jenže né, Cheirón to tak nechce a bohové tam nahoře mu souhlasně přikyvují. Protočením očí v sloup a dalším únikem nabubřelých bublinek dá najevo, co si o jejich rozhodnutí myslí. Hloupí bozi...
Další z rozjímání v nesmrtelnosti jejího života přeruší až zvuk nad hladinou - tiché povzdechnutí, co se nese přes vodu až k jejím uším. Zase další zabedněný polobůh? Jen počkej, já ti ukážu! Budeš se modlit ke svýmu božskýmu rodiči tam nahoře, abys mě už nikdy nemusel potkat! Rozzuřená, že si ji opět někdo dovolil rušit, se odrazí ode dna, kde doposud hledala klid mezi rybkami, vodou poháněná se brzy objeví na hladině, která se ani nezachvěje pod jejím dotekem. V modrých očích pohrává zlost a znechucení jasně komentované nakrčeným pršákem. "Co mi tu vzdycháš, flundro? Chceš mi znečistit jezero tím svým páchnoucím dechem? Ani drakovi tak nesmrdí z tlamy jako tobě." Hned se do ní pustí takhle zostra. Koleduje si, ale to jí nikdy nezajímalo, což nejspíš byla chyba, nad níž si hlavu odmítala lámat. Kalliste se vyznačovala především vlastní umíněnou povahou přidrzlého stvoření, které se považuje za něco víc než je obyčejný člověk, či nějaký slavný 'polobůh'. Ti jí můžou políbit klidně levou půlku hýždě. Ruce zapřené v bok signalizují útočný postoj, na holých pažích nezůstala ani kapka vody. I oblečení, klasický chitón se sponami na ramenou a řasenou sukní, se nezdá býti vůbec zmáčený. "Tak už to vyklop, i když to bude znamenat, že si budu muset zacpat nos."
avatar
Unclaimed
Počet postů : 6
Age : 17
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Sat Feb 03, 2018 6:53 pm
Pomalu to začínalo vypadat tak, že dnešní večer a potažmo i noc stráví zde. Ne, že by se jí tu přímo nelíbilo, ale rozhodně si své ubytovaní představovala krapet jinak. Ačkoli se to může zdát velmi nepravděpodobné, nebylo by to poprvé, co by strávila noc ve volné přírodě... nebo jednoduše někde venku. Jenže poprvé jí bylo přibližně sedm a bylo horké léto. I když zde nebyla doslova třeskutá zima, příliš jí to k několikahodinovému pobytu na zemi nelákalo. Možná by se měla zvednout a jít jinam. Jenže kudy přesně? Kamkoliv, třeba bude mít štěstí napodruhé, když první pokus tak trochu ztroskotal. Jenže i na to je aktuálně příliš unavená, nechce se jí prakticky nic. Až jí z toho tady začíná hrabat. Přísahala by, že ve vodě kousek dále od břehu zahlédla postavu, která tam určitě ještě před chvílí nebyla. Promne si oči, doufajíc, že onen klam zmizí. Jenže když ruce spustí zase zpátky do klína, osoba tam pořád je. A co víc, dokonce na ni promluví. "Cože?" Vykulí na ni očka, složitě si přebírajíc slova, která se její mysl prostě musela sama vytvořit, z naprostého ničeho. Z blouznění a dlouhého pobytu na slunci. Které je schované za mraky, jasně. Na něco to svést musí, to dá rozum. Teprve po pár vteřinách jí dojde, že by jí slova měla nějak zasáhnout na citech. To by však musela být zvyklá na ženský, který běžně lezou z jezer a ještě k tomu ani nejsou zmoklý. Naprosto běžný den. "Jak jsi...? To je jedno. Mám malý.. dobře, možná větší problém. Nemám nejmenší tušení, kam se se to k čertu dostala a už vůbec jak se dostat zpátky. Jezero nebylo zrovna mým cílem, ale teď už se odsud nejspíš nedostanu, zapustím tady kořeny. Ale né, někdo musel být chytrej. Povídali, jen běž, užívej si a určitě se dozvíš něco užitečného. Tábor tě toho spoustu naučí. Hloupost. Prozatím jsem dosáhla maximálně toho, že mám bahno všude na botech. A není sranda ho sundávat dolů, ani náhodou." Posteskne si mrzutě. Tak nějak to z ní vyletělo, ty dušené emoce, které v sobě držela. Ani nezáleželo na tom, že holku naproti vůbec neznala a kdyby jí plně docházelo, jak k ní předtím promluvila, nejspíš by s ní ani nechtěla mít nic společného. A to je Skye prosím velmi přítulná osůbka, která má ráda prakticky každého, na koho kdy narazila. Jednoduše jí bylo jedno, že bloncka nejspíš zničeho nic neroztaje lítostí. Možná by však mohla mít aspoň.. mapu. Nebo tak. Nakonec se však, především díky tomu, že delší pobyt zde by nejspíš nepřežila (což je dosti zveličené, ale budiž). "Jak tak koukám, raději tě nebudu rušit. Zjevně nějaké.. Hmm... Vlastní problémky. Stavím se zase jindy" zazubí se, mrkne na blondýnu a v tu ránu se sbalí. Není žádná padavka, určitě cestu dříve nebo později najde.
avatar
Daughter of Hephaestus
Počet postů : 4
Location : Half blood camp
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 6:00 pm
S typickým nevrlým a nepriateľským výrazom kráčala k jazeru. ,,Konečne pokoj," skonštatovala pomerne spokojne sama pre seba. Teda aspoň dúfala, že si ju nikto nevšimne. Nie, že by nebola schopná tolerovať spoločnosť- len to malo ten háčik, že by to nemuselo dopadnúť úplne dobre a to mala celkom obstojnú náladu. Po chvíli sa zastavila. Bola asi dva metre od jazera, no jej sa veľmi nechcelo ísť bližšie. Nie, žeby sa bála vody, ale nemala chuť skončiť ako obeť najád- dostalo sa k nej pár chýrov a hoci im úplne neverila, nemienila teraz testovať ich pravdivosť. ,,Asi by nebol dobrý nápad testovať tu oheň," skonštatovala nahlas sama pre seba.
avatar
Daughter of Hermes
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 6:37 pm
Vicky se rozhodla jít se po dlouhé době projít. Chtěla co nejdříve najít nějakou společnost, jelikož byla dlouho sama. Jezero se tvářilo jako místo, kde by mohla někoho potkat. Z prvu se nezdálo, že by měla nějaká osoba podobný nápad, ale když zaslechla, ,,Asi by nebol dobrý nápad testovať tu oheň," byla jí hned jasná něčí přítomnost. Doběhla tu holku u jezera a mírně se ušklíbla. "Jak se to vezme - jestli chceš na návštěvu k Cheirónovi, bránit ti nebudu." Sama znala, jaké to je věčně se dohadovat, že to nebyla její vina, a že ona za to určitě nemohla. K tomu, oheň u vody by nenadělal nic dobrého. Sedla si bezpečně daleko od jezera, aby neskončila ve spárech najád. Jednou jim zkoušela něco ukrást, ale neskončilo to kdo ví jakým úspěchem. Už jen doufala, že ji momentálně neodejde společnost.
avatar
Daughter of Hephaestus
Počet postů : 4
Location : Half blood camp
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 6:47 pm
Keď začula neznámy hlas, zamračila sa a len veľmi neochotne sa otočila k jeho zdroju. Nedôverčivo a chladne si premerala dievčinu, no potom sa uškrnula. ,,Zabudla som dodať, že ten oheň by sa tu objavil náhodou," povedala, dávajúc dôraz na posledné slovo. ,,Ak by sa tu ten oheň náhodou objavil a čistou náhodou by to niekto uvidel, som si istá, ten niekto by to už možno nestihol povedať," povedala o niečo ostrejšie ako predtým. V skutočnosti len zakrývala to, že nechcela aby sa niekto dozvedel o jej menších pokusoch s ohňom. Samozrejme, stálo to za nič- maximálne niečo na úrovni pokazeného zapaľovača, no aj tak by možno vedela ublížiť. Nie, že by chcela mať problémy, ale ktovie, možno by to raz mohla využiť. ,,Keď už tu mám takú príjemnú spoločnosť, možno by sa mohla predstaviť," jej tón bol teraz silne ironický.
avatar
Daughter of Hermes
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 7:13 pm
Tušila, že její přítomnost tu není zrovna vítaná. Její tušení utvrdila výhružná poznámka neznámé dívky. Co jsem zas provedla? Její svědomí nesneslo myšlenku, že je na ni někdo protivný. Snažila se s každým vyjít v pohodě a nevyvolávat zbytečné konflikty. Tak dobře, výzva přijata. Doufala, že tento střet hnedka neskončí hádkou. Rozhodla se chovat se co nejmileji, ať to tu nevyhoří. ,,Fajn, jsem Vicky, Vicky Ch. Wilson. A když už jsi začala tak příjemně, mohla bys se představit taky?" Nechápala, proč se holka chová tak nepřítelsky. Jestli se potřebuje vyzuřit, ať si zajse třeba do arény. A jestli se chce s někým jen tak slovně poměřovat, Vicky se nenechá jen tak někým zahanbit.
avatar
Daughter of Hephaestus
Počet postů : 4
Location : Half blood camp
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 7:21 pm
Moira na chvíľu privrela oči a vyzeralo to, že si niečo sama pre seba nepočuteľne mumle, no potom ich znova otvorila. Pohľad zabodla do dievčiny. Stále to bol skôr nevrlý a nepriateľský pohľad, no už o niečo poznateľnejšie menej agresívny. Asi si uvedomila, že nepotrebuje ďalšie problémy. ,,Moira Aima Drake. Dcéra Héfaista," predstavila sa. Jej tón bol chladný, no možno to bolo o niečo lepšie ako predchádzajúce vyhrážanie.
avatar
Daughter of Hermes
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Tue Feb 13, 2018 7:47 pm
Vicky už na to neměla. Zrovna ji nenapadalo žádné východisko, ale nechtěla jen tak přijmout odmítnutí. ,,Hele, na mě si zlost nevybíjej! Stalo se něco?" Sice pochybovala, že by se jí Moira hned jen tak svěřila, ale byla by to slušná příležitost se lépe poznat a odlehčit situaci. ,,Mračit se nevyplácí, budou z toho vrásky." Pronsela a zasmála se, aby si o ní nemysleli, že je se kdo ví jak zajímá o vzhled. Svým věčně zářivým úsměvem se snažila obměkčit i Moiru. Může být fajn najít si tu konečně kamarádku a třeba s ní provést nějakou neplechu. Společný úprk před lesnímy nestvůrami taky nezněl nejhůře.
avatar
Daughter of Hephaestus
Počet postů : 4
Location : Half blood camp
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 16, 2018 7:38 pm
Na chvíľu pohľad zabodla do zeme akoby uvažovala, no potom ho znova zdvihla a zabodla do Vicky. ,,Ak by ma trápilo čokoľvek, pravdepodobne by si bola jednou z posledných osôb ktorá by sa to dozvedela," povedala skôr znudene ako chladne. Po jej poslednej vete sa znova trochu zamračila, no vystriedalo to niečo ako úškrn.,,Vrásky vznikajú aj zo smiechu," dodala ešte po chvíli trochu uštipačne- skrátka nebola schopná začuť nejakú poznámku a nesnažiť sa neodpovedať. Že by tým mohla niekoho zraniť či uraziť? Pri jej takmer neexistujúcej empatii by bolo takmer šialenstvo dúfať v to, že by si to raz mohla uvedomiť. Keď sa Vicky zasmiala, mierne jej myklo kútikmi úst a úškrn teda vystriedala akási podivná grimasa. No akonáhle si to uvedomila, znova nasadila chladný nič nehovoriaci výraz. Uvažovala. Vlastne som tu skoro šesť rokov a nemám tu v podstate žiadnych priateľov. Hm, ktovie prečo. Možno by nebolo zlé, eh, pokúsiť sa nájsť si nejakého kamaráta. Teda... ak odrátame niekoľko veľmi starostlivých ľudí ktorých najväčšou zábavou je starať sa o to kto sa tak cíti. Neisto začala podupávať jednou nohou. Bola hyperaktívna a tento rozhovor trval na jej vkus už príliš dlho. A rovnako to bolo celkom dlhá doba čo bojovala, vytvárala nejaké veci-hoci od Héfaistovej dcéry by ste možno čakali viac- alebo skončila v nejakom probléme. A potrebovala rozptýlenie od svojej zlej nálady a niečo také len málokedy dosiahla podpichovaním.
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 23, 2018 10:11 am
Nechtěla tam přijít. Bojkotovala jeho slova, vzdorovala jim, hledala si jakoukoliv záminku k uplatnění odmítnutí, argumenty, které by stály na její straně. Mohla mu prsknout do tváře jako rozzuřená kočka, že na ten slib kašle, když se on vykašlal na ni a hodlal přátelství tajit před očima ostatních. Styděl se snad za ní? Že není ukázkový táborník, silný po všech stránkách? Že je to spíš ona, kdo potřebuje ochránit, než aby se hrdině hrnula v čele do boje? Vadilo mu snad, že potomci Morfea nedokáží nic v přímém kontaktu s nestvůrou a každý se o ně musí postarat, aby vůbec přežili do dalšího dne? Čím víc si s těmito otázkami lámala hlavu, dupajíc po srubu zasvěceném otci, tím odhodlanější byla nevytáhnout paty. Nesnášela, když s ní někdo manipuloval a chlad v jindy přívětivých očích dokazoval, že s Lyonelovým požadavkem ze sto procent nesouhlasí. Pokaždé se mu snažila dokázat, že má vlastní hlavu a jen tak si jí neobtočí kolem prstu. Na ní sladký úsměv a uličnické jiskřičky nebudou platit. Se zaťatými pěsty přecházela před postelí jako tygr držený za pevnými ocelovými mřížemi, z úst unikaly nadávky, co sotva dokázaly obsahovat nějakou tu vulgaritu - taková Scotty nebyla a ani se nehodlala stát jednou z těch, které se ohání hanlivými označeními. I když si to Lyonel zasloužil minimálně na stokrát, jen co je pravda.
Přítomnost bratrů a sester, jejich zvědavé pohledy, jí neulehčovaly rozmýšlení se. Nikdo nechápal, co se mezi nimi dělo, zvlášť, když většina přišla do tábora daleko později. Jejich otec nebyl zrovna příkladným vzorem a hlásil se ke svým potomkům obvykle v řadě několika měsíců, někdy i let. S nohama smotanými do prapodivné karikatury pozice lotosového květu metala blesky na všechny strany. Padaly dotazy, co se stalo, na něž nehodlala odpovídat z jednoho prostého důvodu - sama měla ve svých pocitech guláš. Chaoticky se jimi probírala, hledala články, jež by jí pomohly držet se od něj dál, pokaždé však selhala. I přes fakt, že se hlásila k nenávidění jeho osoby, stále jí na něm záleželo, což byla nejspíš karta, na níž sázel vše. Zatrpkle si povzdechne, a po několika pídivých otázkách se nakonec podvolí síle daného slibu.
Kdyby byla jen trochu mrcha, zašla by za holkama z Afroditina srubu, aby z ní vyčarovaly okouzlující stvoření, po němž bude prahnout nejeden chlapec z tábora. Takhle... zůstala sama sebou. Ve starých vyšisovaných lacláčových šortkách, černém tílku namísto táborového trička, okopaných keckách s barevnými tkaničkami a ručně pomalovanou gumou na špičkách, se vydala k jezeru dávno po setmění. Čas nijak nespecifikoval, výslovně dal jen termín po setmění, čehož využila. V rozmezí se nabízela doba čerstvě po něm až k samotnému svítání. V ruce si pohrávaje se stařičkým walkmanem si neustále přetáčela a znovu pouštěla jednu písničku, konkrétně svou oblíbenou - Nothing's gonna stop us now, která se jí v tomto případě zdála podivně ironická. Se sluchátky na uších cesta k jezeru ubíhala přespříliš rychle, noha míjela nohu, zelenkavé oči se zastavovaly na lesknoucí se ploše plné drobných vlnek. Cítila tu zžíravou touhu do něj strčit, až budou stát na mole a sledovat, jak se propadá do hlubin, dokud se nad ním hladina nezavře. Na druhou stranu si až příliš dobře uvědomovala, že by hned skočila za ním, kdyby se topil. Nenáviděla se za to, s pocitem ukřivdění raději pohlédla na druhou stranu směrem k lesům, které skýtaly jiný druh nebezpečí. Narozdíl od citového ublížení by se jí dostalo fyzických ran, což se zdálo mnohem lepší, výhodnější pro dívku jako ona. Příjemný vánek načechrával rozpuštěné vlasy, probíral se jimi jako prsty milence. Milovala ten podvečerní klid, kdy jí obvykle nic netrápilo. Proč tomu dnes muselo být jinak?
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 23, 2018 2:15 pm
Eskapáda v jídelně skončila fiaskem s konečným trestem v podobě úklidu stolů, nádobí a zbytků jídla ze stolů. Chytře si počká stranou od ostatních sedících táborníků, dokud do jednoho nezmizí. Nikdo ho nesmí vidět při úklidu, kde pomáhá nymfám pracujícím v kuchyni. Utírá nádobí a podobné ohavné věci. Nádobí se štítí, proto se trestu vzpíral, jak jen mohl. Bez výsledku.. Ačkoliv si uvědomuje své štěstí, že ho instruktoři potrestali v tak malé míře. Jindy bývají přísnější. S neustálým remcáním plní dané úkoly, dokud nezmizí rozčílení, jenž pohánělo žíly posledních pár hodin do setmění. Ještě měl službu po večeři a poté se vydal k jezeru s neblahou myšlenkou. Možná se na Scotty utrhl až moc, nechtěl být hrubý, ale nedokázal si pomoci. Horká krev vzala za své a nepáchala tolik škod, že to snad ani vyžehlit nedokáže. Měl by se omluvit. Jistě měla důvod, proč se k němu chovala s takovým odporem, s nímž neměl tu čest. Vzteky se klepal u práce, padaly mu talíře na zem a záměrně se vším třískal. /Co tě to popadlo, Richardsonová./ Kroutí hlavou se zamračením, když přijde uvědomění, že každá myšlenka patří výhradně dívce s blonďatými vlásky. Hodlala porušit slib, který si dali? Takové chování k ní nesedí jako kolečko do puzzlí. Hlodavé odpovědi ho nutí urputně přemýšlet nad událostmi včerejšího dne..
Čeká u jezera sedíc na dřevěně lavici v čele malé loďky s dlouhými pádly vzdouvající se na vlnách jezera. Neklidně poskakuje u břehu s lanem uvázaným k jednomu z blízkých kůlů. Nečeká pár vteřin ani minut, čeká necelou hodinu na dívku, u které nemá jistotu, že vůbec dorazí. Podvědomě cítí, že Scotty na něm záleží, proto věří, že nakonec dorazí. Očima pronásleduje text v deníku připomínající zapomenutou minulost. Byl v knihovně, učit se novým vědomostem. Všechno šlo jako obvykle nebýt zmínce o Scotty téměř přes dvě stránky. Vyděsilo ho to, bylo to nezvyklé. Od té doby, co se přestali kamarádit se o ní příliš nezmiňoval. Vzpomínka byla příliš bolestivá, než aby ji přivedl na světlo světa. Zavřel se uvnitř malého světa, kam nesměla vkročit. Byla jako oáza v poušti. Nesměl se napít, jinak by od ní už nikdy nechtěl odejít. Ta cesta pouští byla plná plná samoty, stejně jako šel samotný životem. Bez přátel nepočítaje členy rodiny, kteří k němu byli připoutání krví, nikoliv sdílnými emoci tak jako tomu bylo se Scotty. Chyběla mu každý den, ale přiznal by se? Ne, rozhodně ne. Takové přiznání vypovídalo o slabosti, pro níž sourozenci neměli pochopení. Jenže teď má pocit, jako kdyby se dlouhé roky připravoval o výjimečné pouto, které mu nenabídne jen tak někdo. Chtěl by vrátit čas? Možná. Chtěl by ji zpátky? Určitě. Odpoví srdci na otázku, když konečně odtrhne oči od deníku, který sotva vnímal zasypaný lavinou myšlenek, proseb i skrytých tužeb.
Loďka jej příjemně kolíbá ve vlnách, okolní tma vhání klidný pohled do tváře. Tmavý les vonící směsicí aromatických vůní tvoří páru vzdouvající se směrem k nebesům. Vlhkost vzrůstá, teplota klesá. Zima se pozvolna zahlodává do kostí jinak svaly obaleného těla. Ruce se mírně rozechvějí, když spatří obrys přicházející postavy. Odloží deník na lavici po svém boku. Staví se na nohy a seskočí z přídě na suchý břeh. "Takže nakonec držíš slovo?" Zeptá se neutrálně. Nezní naštvaně, ale ani spokojeně. Jak taky může? Ponížila ho před celým táborem! Moc dobře ví, jak mu záleží na společenské prestiži a ona zaútočí přímo na ní bez jediného vysvětlení. Jistě, nejspíš si to zasloužil a nevědomost se stává neúnosnou. Pohled vypovídá o tom, že mu dnes ublížila. Nemusí vědět, že jí bylo dávno odpuštěno. Nezlobí se na ní, sám se kaje za hříchy, kterých se dopustil. A dnes? Dnes v podvečer hodně věcí přehodnotil. Počínaje Scotty. "Můžu tě svézt?" Zeptá se zdráhavě bojíc se odmítnutí. Chce s ní mluvit bokem od ostatních. A kde jinde budou mít větší soukromí, než na lodi uprostřed tmavého jezera?
avatar
Daughter of Morpheus
Počet postů : 31
Age : 17
Location : Morpheus' cabin
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 23, 2018 3:10 pm
Vysokou šlachovitou postavu nešlo přehlédnout. Už vůbec ne ve dne, v noci... to bylo poněkud horší, to musela uznat, ale proti odleskům měsíce a zapáleným loučím lemujícím molo ho nemohla očima minout. Říct pravdu, pak se ani nesnažila. Zato však využívala skutečnosti, kdy jí do tváře není zrovna dvakrát vidět. Konečně si ho mohla prohlédnout, aniž by byla souzená a provokována za své pohledy. Nemusela se bát, že si všimne jejích zrůžovělých líček a nejistoty mísící se ve tváři, trpět troufalé poznámky na svou adresu i možné dedukce, že k němu není tak chladná, jak by si přála být. Sledovala jeho ramena, hrdě narovnaný, působivý profil, siluetu zdravého mladého atleta, kterému by jednoho dne mohl celý svět ležet u nohou a skutky by opěvovali pěvci z dalekého Olympu. A začala si uvědomovat, že nikdy nebude moci být ta, co mu nabídne něco víc než přátelský stisk ruky a chápavý úsměv, až mu bude nejhůř. Zasloužil si lepšího přítele, takového, co bude po jeho boku bojovat proti všemu zlu a nechá jej vyzdvihnout přednosti. Nebýt tak slabá, pokusila by se o to místo bojovat, ale takto? Cožpak může? Hořký úsměv se brzy proměnil v masku tichého ponížení vlastními silami, drobné pěsti zůstávaly zatnuté, když drobná dívka bojovala se svými démony.
Nakonec však učiní krok vpřed, sic zprvu bázlivý, rychle přejde do módu autopilota. Hlavně ať je to co nejdřív za ní, ať může jít a zapomenout, nechat ho za sebou i s celým jeho zástupem obdivovatelek. Zastaví se až pár kroků před ním. Jeho slova zabolela, ač nezněl ublíženě ani s výsměchem. Přesto za to mohla slova, která jí vrazila políček do tváře, až celá hanbou zrudla. "Nikdy jsem neřekla, že slib nedržím," zamumlá tiše, prakticky jen pro jeho uši, ač je nejspíš nikdo neposlouchal. Kdo mohl, užíval si vlastního volna, případně se připravoval na společné táborové aktivity, k nimž patřil především táborák v centru srubů. Z uší si stáhne sluchátka, instinktivně si je ponechává na krku. Nechtěla se dlouho zdržet, počítala s tím, že jí akorát řekne kdy a kde se bude konat oficiální schůzka, až bude potřebovat otupit sny natolik, že ho nebudou pronásledovat noční můry jako štvanou zvěř. "Takže tu hodláš jen stát a marnit můj čas, nebo-..." Ve stejnou chvíli, kdy se ozve její rádoby chladný hlas, ta přetvářka, pod níž skrývá ublížené city, nedávaje mu prostor zahlédnout je v té tmě, se ozval on. On se svou nabídkou na svezení. Zmatená mu odpoví zamrkáním, dvakrát rychlejším než obvykle - malý náznak totálního zaskočení. Tohle... nečekala. V hlavě se začalo odvíjet několik možných scénářů, jejichž konec se zdál stejně hloupý jako... plný naděje, jíž radši zadupe do země. Ne, neusmíří se s ní. A pokud tak hodlá učinit, beztak se bude jednat jen o tajné kamarádství, o kterém nikdo nesmí vědět. Už nejednou jí dokázal, že prestiž pro něj znamená něco víc než-li přátelství s prakticky obyčejnou, všední holkou. Povrchní arogantní hultvát, tím byl.
Nádechem se ozvala až po nějaké době, ač krátké. Jedna myšlenka za druhou se jí hromadily v hlavě, až nakonec pokrčí rameny v náznaku letmé lhostejnosti. "Dobře. Ale je to naposled." Prohlášení zabolelo, ale musela tomu učinit přítrž. Nemohla se dál trápit, nesměla tak učinit, pokud hodlala žít a pokračovat ve své cestě. "Ale přísahám ti, Lyoneli... Pokusíš se mě z té loďky shodit a půjdeš ke dnu se mnou." V ten moment po něm loupne nespokojenýma očima slibujícími naplnění zmíněné přísahy. Pokud půjde ona, on půjde taky. Obezřetně kolem něj projde, vstupujíc do loďky. Nikdy jí nedělalo problém bojovat s rovnováhou, balanc udržela skvěle. Posadí se na druhou stranu, zády k břehu, aby mohl její doprovod veslovat bez problémů.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 31
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jezero

za Fri Feb 23, 2018 3:45 pm
"Možná neřekla, ale rozhodně ses tak tvářila." Odpoví smířeným pohledem. Doplňující doprovodný program u jídla byl ponižují, leč se s tím během zbytku dne smířil. Dokáže s tím žít ten zbytek dne, dokud zapomene, protože něco takového si rozhodně nezapíše. Musel by být blázen, kterým v koutku duše vlastně je. Kdo ví, co nakonec skončí v deníku za příběh. Otázka zůstane viset ve vzduchu jako vrána na elektrickém drátu. Marnit čas? Ona s ním někdy marnila čas? Tentokrát pozná křivdu cílenou na jeho osobu. Proč se k němu chová jako ke kusu hadru? "Nevim, co jsem ti udělal, ale mohla bys to na chvilku zapomenout a poslechnout si něco, co ti chci říct?" Zeptá se přímo. Už v jídelně chtěl Scotty sdělit velmi podstatnou informaci. Citlivou a podstatnou. Takovou, kterou sám sobě zatajoval dlouho. Napjatý očekáváním zarývá prsty do záhybů flanelové modročerné košile s obrazci kostek a jemnými černými knoflíčky. Sedí v loďce dlouhou chvíli, zima nemá soucit, ani není nikterak jemná k pokožce poloboha. Rty má lehce popraskané večerním mrazíkem, neustále si rtíky olizuje a pak to tak dopadá. S vděčným pohledem zračícím se v očích kývne směrem k lodi. Vypadá šťastně. Spokojeně se uculí a pohodí rameny. "Házet tě do vody? Pf, pak bych tě musel zachránit." Odfrkne si namáhávě, jako kdyby právě zvedl půl lodě. Na hlouposti nemá náladu, jde o vážnou věc. Potřebuje se svěřit, nikdy by nevěřil, jak moc touží po vzájemném pochopení a pocitu sounáležitosti. Zuby si jemně hryže rty. Cítí se divně a krapet nervózně. Odolá myšlence k ní natáhnou paži v gestu pomoci. Sama se nalodí a usadí na místo naproti němu. Odváže lano od sloupu na molu, strčí do lodi a takřka na poslední chvíli naskočí. Dopadem se loď zhoupne a nebezpečně se potácí ze strany na stranu. Opilý koráb plující vstříc jezeru. Stále stojí, snažíc se vyvážit rovnováhu. Nechce, aby měla pocit, že plánuje pomstu za jídelnu. Ne, takový není. Osobní pomsta musí jít stranou před voláním srdce. S rozvahou se chopí vesel, za která zabere, čímž uvede loď do pohybu. Vezme Scotty na projížďku kolem jezera, zprvu nic neříká, dokud nepřestane pádlovat. Točí se kolem své osy uprostřed jezera pod širým nebem.
Hvězdy jsou zahalené tmavým oparem. Skryté za mračným stínem, soumrakem mlhy vzniklým z odpařující se páry. "Podívej se na hvězdy." Zdolá ticho šeptem se zdvihnutým pohledem k noční obloze. Žádné nejsou vidět. Obloha je černá, téměř děsivá, přitom dokonale klidná. "Naše přátelství je jako ty hvězdy." Nechá mluvit srdce. Pohledem kopíruje její, vyhledá smaragdové oči, do nichž se do hloubi zahledí. S očích má pohled nasycený upřímností, strachem i hřejivostí, která vhání teplo do žil. "Možná nejsou vidět, ale ty víš, že tam někde vždycky jsou." Pokrčí rameny s milým úsměvem. Netuší, kde se v něm takový rozněžnělý kvítek bere. Nic tak hezkého nikdy neřek. Proč právě teď? Protože si konečně uvědomuje, co je pro něj důležité a co ne. "Nebyl jsem nejlepší kamarád, já vím." Zastydí se, při čemž z ní stáhne pohled a poposedne na lavičce. "Ale teď je to jiný. Já tě potřebuju, Richardsonová. Potřebuju, abys mi stála za zadkem a komandovala mě, protože bez tebe nevím, kdo jsem." Bez dechu vydechne. Potřebova to ze sebe dostat, což se mu podařilo takřka dokonale. S očekáváním na ní hledí neschopný se podívat jinam. Tváře má zrudlé studem, zasypal ho nával pozitivních pocitů, se kterými zapomněl pracovat. Už si nepamatuje, jaké je to mít skutečně nesobecky rád. A ona jediná může probudit starého Lyonela.
Sponsored content

Re: Jezero

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru