Share
Goto down
avatar
Oread
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Sun Aug 19, 2018 1:24 pm
Už po několikáté za posledních deset minut, se pokoušela projasnit jeskyně od nalepených řas, které jí tam svými schopnostmi natahaly drzé najády pobývající u soutoku moře s drobnou říčkou protékající komplexem jeskyň přezdívaným po jedné z nejslavnějších nymf v dávném Řecku - Echó, dívce umírající pod tíhou neopětovaných citů. Milovala ten příběh, ač se nesl na vlně zármutku, strádání a bolesti. Nikdy nepoznala lásku, neznala jiné city než ty, které rozvíjela k přírodě. Netušila, jaké je být zamilován do přítele, trávit s ním veškerý volný čas, snažit se jej rozesmát nebo spolu s ním plakat a navzájem se utěšovat nadějí do budoucna. Zůstaly jí jeskyně, její malé poslání, jemuž se pečlivě věnovala den za dnem zrovna jako teď. Růžová ve tvářích marnou snahou si poradit s každou chaluhou pohozenou na jednotlivých kamenech, sbíraje je do košíku předávaném dětem Deméter a Dionýsa jako základ pro kompost na jahodová pole. Stříbřitě modré šaty se tu a tam namočily, když si toho dívka nevšimla s tváří odrážející soustředěnou pozornost na každý centimetr jeskyně, aby se mohly prezentovat svou dokonalostí a krásou. Co nechávala, ba podporovala v růstu, byli lišejníky a mech včetně několika menších krápníků. Za tmy, když se voda odrážela o stěny, vytvořila jeskyně kouzelnou podívanou, jakou nešlo spatřit nikde v Táboře. Některé páry toho využívali, scházeli se zde i dlouho po večerce, kdy líté harpyje hlídaly hranice a spolu s nimi i sruby. Jednou za čas jim tak jako tak někdo proklouzl rovnou pod nosem a Rue se bavila jejich pozorováním. Zvědavá kukadla na nich mohla nechat, celou scenérii jim mimoděk krášlila svými schopnostmi - manipulací se vzduchem. Někdy ji popadlo hotové organizační zaujetí a sem tam se rozhodla někde vytvořit pevný krápník nebo skalku k posezení. Základy však ponechávala matce přírodě.
Konečně se jí povedlo, navzdory snahám místních najád, zbavit jeskyni všech řas, chaluh a z nějakého důvodu i rákosí. Všechny 'nečistoty', jak tomu sama říkala, skončily v košíku přidržovaném na předloktí uchem, jímž provlékla část paže. S lehkým vánkem, tolik typickým pro tuto oblast, pokračovala skrze komplex až k samotnému východu. Ráda sedávala na skalkách tvořících pevnou střechu, pozorovala hvězdy, stromy nebo moře, které bylo z vrcholku vidět jako na dlani. Vykračovala si s tichým zpěvem písní v rodném jazyce, starořečtině, ponechávaje dárek na kompost na obvyklém místě, odkud si ho táborníci přebírali. Jako každá nymfa, i Rue se nemohla příliš vzdalovat od strážené oblasti, neboť by hrozil její zánik. Rozplynula by se ve větru, zmizela by s jemným povzdechem na rtech. Ač možná prožila dlouhý život, nechtěla se ho ještě vzdát. Kdo ví? Třeba na ni čekalo velké dobrodružství, které se k oreádě jistě nehodilo, přesto si dívka usmyslela, že jednoho dne se nechá strhnout a udělá něco, co by žádná jiná před ní neučinila.
S úsměvem a sladkým štěbetáním, připomínaje drobné zpěvné ptactvo, se navracela zpět. Krok za krokem se nořila v měkkoučkém, hebkém mechu hladícím bosá chodidla. Do vlnitých vlasů si dovolila zaplést jednu prostou lilii, nic víc. Co ale osud chtěl, zjevil se před ní pokreslený papír, vesele si létající ve vzduchu, jako by si ho ruce navzájem předávaly. Netrvalo dlouho a dílo skončilo v jejích vlastních ručkách. Dívku vyobrazenou na malbě neměla možnost zahlédnout. Oděná v chitónu představovala v Rueině mysli další jejího druhu - nymfu, avšak netroufla si tvrdit, zda se jednalo o dryádu, najádu či oreádu. Hádala by a to se jí příčilo. Se silným zmatením se rozhlédla kolem, cestou odsud si nevšimla nikoho, kdo by mířil jejím směrem. Až za několika balvany zahlédla záblesk čehosi rezavého, což ji přirozeně vylekalo a děvče útlé jako proutí rákosu se rychle skrylo za první strom rostoucí po ruce. Trvalo jen kratičkou chvíli, sotva dvě vteřiny, než si dodalo odvahy natolik, aby se pomalu, velmi pomaloučku přikrádalo směrem, odkud zřela pohyb. Zvědavá jako veverka obcházela mladíka s náručí plnou podobných papírů. Že by se mu jeden z nich zatoulal? Měla by se ho zeptat? Nervozitou se hryzala do rtu, zatímco myšlenky přeskakovaly jedna druhou. Jenže zvědavost bující v ní byla nakonec silnější. "Kdo jsi?" Svou otázku poslala vzduchem, nechávaje ji rozléhat se ze všech stran. Sama se držela za chlapcem - neviděná a neslyšená.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Sun Aug 19, 2018 5:14 pm
Reakce, jenž přišla na otázání nesoucí se ze všech stran, se přímo nabízela. Přestože Iskander nepatřil v Táboře mezi nejbázlivější, to většinou obstaraly děti Hypna, nedokázal si pomoci a s překvapením upustil posbírané papíry i knihu, zpět do trávy. Samozřejmě ona panika neměla pořádného opodstatnění, neboť otázka nezaznívala výhružným tónem, avšak zrzek si do současného okamžiku myslel, že je zde osamocen a proto příliš nevnímal okolí. Zůstal stát, nejistě hledíc na hromádku popadaných věcí, pravou rukou se škrábající na zátylku v gestu mírného zmatení. „My se.. neznáme?“ zaznělo tónem v němž se mísily rozpaky a upřímné překvapení. Zásluhou dlouhých vlasů netypického zbarvení, totiž platil za jednoduše identifikovatelnou osobu, kterou po pár dnech od příchodu do Tábora, znal každý. Žádný z hochů neudržoval svoje kadeře tak extrémně dlouhé a ještě nepatřil k té malé skupince mužských potomků obývajících Afroditin srub. Vždyť i těm nejmenším dětem, jenž přivedli, utkvěl okamžitě v paměti a ony ho potom radostně oslovovaly. Občas, dokonce zaslechl své jméno z úst někoho, o kom si byl naprosto jist, že spolu neprohodili ani slovo, takové situace považoval za nanejvýše trapné. Ovšem, pokud se tazateli nejevil povědomý, tak ho tato skutečnost relativně zneklidňovala, avšak pokoušel se zachovat chladnou hlavu. Kdyby ti ten někdo chtěl ublížit, tak to udělá hned a neptá se na jméno. To by mu, v takovém případě, k ničemu nebylo. Pohlédl opatrně do stran, nikoho nespatřil. Směr, z něhož optání mělo přijít, nešel rozeznat, neboť otázka se nesla snad ze všech světových stran, tudíž ho perfektně mátla. „Já jsem Iskander, z Tábora.“ vysoukal ze sebe už s větší mírou sebejistoty, i když to stejně pořád působilo chabě. Upřel zrak před sebe, ovšem ani tam nezahlédl ani náznak postavy, tudíž se, pravděpodobně, někdo nacházel za jeho zády. „Já, doufám, že jsem tě nevyrušil.“ zamumlal, zatímco si jal sesbírat listy, už dost pošramocené předchozím pádem. Klečel, narovnávající zohýbané rohy, snažíc se uvést záležitosti do původního stavu, marně. Rád kreslil, jen málokdy vlastní rodinu. Od setkání s oreádou, jež ho naprosto uhranulo svou nevinností, jakoby ho ty jemné mýtické bytosti přitahovaly. Jejich křehkost a upřímnost působila skoro božsky. Nechápal, proč někdo prohání sukně obyčejných tábornic, které sice mohou být krásné, avšak povahově zkažené, než aby zaměřil pozornost k dokonalostem skrytým uvnitř těch křehkých bytostí, když nepočítal Kalliste, tu protivnou najádu od jezera, která si myslela, že pozřela veškerou moudrost světa. V tom okamžiku, ho najednou trkla myšlenka, úvaha, ohledně možného původu nečekaného společníka ve zdejších krajích. Opatrně urovnával staré kresby, které považoval za neumělé patlaniny v porovnání s tím, co dokázaly potomci Apollóna. „Žiješ tady poblíž?“ Nechtěl hned, zpříma vyzvídat. Ovšem představa, že ho při tajném úprku ze srubu, zastihla zrovna půvabná a milá společnost, se mu zamlouvala. Vlastně, už jen z toho, že se hlas tak prazvláštně rozléhal, měl usuzovat, že ho nenalezla náhodná tábornice, nýbrž zřejmě oreáda, Friedu by takto pomalým úsudkem určitě nepotěšil.
avatar
Oread
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Sun Aug 19, 2018 5:44 pm
Nedalo se říct, že by drobnou horskou vílu místní chlapci nezajímali, spíš naopak - často sledovala, jak jeden večer slibují lásku hezounké dívce, zatímco následujícího dne vyměnili brunetku za blondýnku a tu v následujícím týdnu za zrzku, černovlásku a tak pořád dokola. Někteří si vypěstovali pověst záletníků, lamačů dívčích srdcí, nepolapitelných floutků. Ti další sem chodili stále s tou samou dívkou po několik let. Čas od času jim pomáhala vytvořit kouzelnou scenérii, co však nesměla obsahovat nechráněné svíčky, jež by snadno mohly vést ke zkáze celého lesa, za což by jim nepoděkoval žádný z obyvatel. Rozmisťovala kolem květiny doporučené dryádami, tvořila maličké skalky pro to správné posezení, čechrala oblohu, aby jim žádný mrak nekazil výhled na hvězdy. A pak tu byli ti, co sem chodívali o samotě. Utíkali snad před něčím? Nikdy se neptala. Jako většina nymf, krom rozjívených najád, se držela opodál, sledujíc jejich počínání, co ji tolik fascinovalo. Někdo sem chodil cvičit základy útoků a obrany, jiný rozvíjel schopnosti. Ti další, jako tento mládenec, hledali v přírodě vlastní klid, svobodu, možnost alespoň na okamžik být někým jiným než synem, bratrem, hrdinou.
Zavrtěla hlavou, ač sotva mohl zahlédnout úsměv rostoucí na rtech s myšlenkou na nové setkání. Ráda se seznamovala, překážkou zůstávala plachost, ta hloupá plachost, jíž se vyznačovala řada jí podobných nymf. "Neznáme... Pamatovala bych si tě..." Hlas lehký jako vánek se nadále rozprostíral kolem, přicházel ze všech stran, jak si s ním vítr zlehka pohrával, dodávaje mu nádech mystična. Sledovala jej - jeho nesmělé chování i způsob, jakým si pokoušel posbírat rozlétlý majetek do náručí. "Neznám táborníky... Jen ty, kteří sem přichází často... Většinou s dívkami," dovětek dodá zasněně, jako by si přála, aby i ji jednou někdo vyvedl na podobné místo a dovolil jí stát se pro jednu noc důležitou součástí něčího života. "Ale ty sem nechodíš." Zpozorněla vyslovením tohoto faktu. Skutečně jej nikdy nezahlédla. Jiné muže a mladíky ano, ale jeho? Nikdy. "Nelíbí se ti tu snad?" Jako zvědavé dítě se musela ptát, pátrat po odpovědích a zjistit tak, co je s touto přírodou špatně. Cožpak mu nevyhovovala? Zdála se mu málo barevná? Pravda, kolem se nevyskytovalo mnoho květin jako spíš kapradiny, několik vysokých borovic s voňavým dřevem a jehličím a pár dryád žijících uvnitř.
Iskander... V duchu si zopakovala jeho jméno, nevyslovujíc ho nahlas. Nechtěla narušit tu chvíli, kdy se ještě rozléhalo v jeskyni, kam jeho hlas dolehl. Líbilo se jí, znělo neobvykle. Hodilo se k němu. "Já... jsem Rue. Ruelle... Z hor..." Z hor, kde už nějakou dobu nežila. Občas... občas jí chyběly - jejich síla, monumentálnost, výška a rozhled. Ale zde? Mohla být blíž ostatním, užívat si jejich přítomnost. Opět přikývne, opět neviditelná pro jeho oči. "Opíráš se o místo, kde žiju," utrousí pobaveným tónem bez náznaku výčitek. Kalliste by ho za podobný přestupek hnala s vlnou v patách, Rue? Sotva. Tohle stvoření si naopak užívalo plnými doušky, že ji někdo přišel navštívit, ačkoliv měl sotva páru o její přítomnosti. S úsměvem se rozplynula, nechávaje papír, aby si s ním vítr pohrál, než se zhmotnila za ním, podávaje mu ztracený dokument. "Našla jsem... tuto kresbu. S tou dívkou. Myslím... že ti to patří?" Ručkou se natahovala, aby mu obrázek předala, pomrkávaje na něj očima plaché laně. "Ona... je tvou dívkou?" Se skousnutým spodním rtem bojovala s touhou vychrlit na něj všechny otázky, ptát se, jaké je to milovat, co přitom cítí a jaká láska ve skutečnosti je. Čekala. Konec konců trpělivost k jejímu druhu už tak trochu patřila.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Tue Aug 21, 2018 11:41 am
Nejistota stále mírně převládala, když nespatřoval původce onoho líbezného vábení, přestože již více nežli dobře tušil, že narazil na osobu milou nikoliv hašteřivou. Vskutku, zde spočinul po dlouhé době, kdy existenci jeskyně raději zastíral. Dotyčnou bytost, by zřejmě nezajímaly malicherné lidské spory, kdyby zaběhl do bližšího vysvětlování své absence na těchto místech. Jak správně podotkla, útočiště zde vyhledávaly především dvojice spojené v momentálním opojení citů anebo Reed. O instruktorových návštěvách, v rámci tréninku, se ona, předpokládal ženské pohlaví pokud ne bude upřímně zaskočen, nezmiňuje, tudíž  to nerozvíjí. Ohledně těch zamilovaných dvojic, nejenže k sobě doposud nenašel partnerku, ale ten úkol považoval dávno za naprosto nesplnitelný, což docela dobře řešilo její dotaz. Opětovně sesbírané listy pečlivě urovnával, většinu z nich zakládající za tvrdé desky nesené knihy. I přes nepopiratelné amatérské provedení, stále svým dílkům přikládal určitou váhu, jako prostředku sebevyjádření. Rád si je prohlížel, o samotě, či občasně, přišel za potomkem Apollóna, aby dostal jeho vyjádření. Děti slunečního boha mu, jediné, nezpůsobovaly zásadnější potíže při přežití v táboře. Jejich umělecky založená povaha i nekonfliktnost, přičemž ovšem zbožňovali legrácky nejrůznějšího druhu, dokázala najít pro Iskandera špetku pochopení za což jim nepokrytě děkoval. „Nejde o otázku toho, jak je to tady krásné, zdejší místo disponuje nepopiratelným půvabem, avšak nechci nikomu překážet.“ Znovu se projevilo vyjadřování, jenž zdaleka neodpovídal typickému, zdejšímu, obyvateli. Přílišně uhlazený projev, komplikované věty, bohatější větná skladba, bohužel nedokázal si pomoci. Naštěstí zde, doufal, tomuto faktu nikdo nepřiřkne zbytečnou váhu, aby ho přílišně řešil, případně neposloužil jakožto záminka do budoucna pro možnou šikanu.
Rue. Jednoduché, přesto kouzelné jméno. „Rád tě poznávám“ pronesl v odpověď, přestože dotyčnou nikde nespatřoval, takže promluvil naprázdno, hledíc před sebe. Předpokládal, že tím ji snad neurazí, nechtěl se začít chaoticky otáčet, aby zmatečně nalezl její přítomnost, takto, to dle jeho názoru, působilo více civilizovaně, i když relativně netaktně. „Ach, omlouvám se.“ zareaguje okamžitě, jakmile ho spraví o místě pobytu. Stáhne ruku, jíž se instinktivně přidržoval chladného kamene. Dozajista tímto gestem nezanechal nejlepší dojem, to ho zamrzelo. Jde alespoň vidět, že Kalliste bude pravděpodobně jediná svého druhu. Zatím nepotkal podobně naladěnou nymfu. To nenadálé zhmotnění způsobilo úlek, jimž trochu rozbil atmosféru. Zrzek zaraženě nadskočí, když již hlas nezaznívá odevšad, nýbrž nabyl specifického směru. Zprudka sebou trhne, neboť zdroj se nachází za jeho zády. Na předtím bílé košili se objevilo několik hnědých skvrn, jak nešikovně upadl, stejně tak kalhoty jsou na jednom místě roztržené, čehož si doteď nestačil všimnout. „Ano“ zamumlá, stydící se, že opět působí dojmem nezkušeného kluka. „Ne... já nemám slečnu.“ Dodal mírně zahanben tím faktem, že po dlouhé době strávené v táboře, stále nenalezl odvahu některé z děvčat poznat blíže. Vždy ho odradila myšlenka na možné odmítnutí, ale též případné provalení nevinné schůzky do sourozeneckého kruhu, což by okamžitě spustilo nepředstavitelnou lavinu pomoci, dobrých rad a doporučení. Nehodlal sestrám upírat značné zkušenosti s vedením vztahu, ovšem on nestál o podobné věci, jakožto vyhledávaly ony. Zatímco je, častokrát, dokázal uspokojit pouze dobrý vzhled, on vyhledával trochu hlubší uspokojení. Žádné povrchní řečičky o lásce, věčném bytí spolu, kdy za pár týdnů na sebe dotyční dštili síru, neboť jeden či druhý, toho opačného podrazil v otázce věrnosti. Nestálost provázela většinu párů, jenž v sobě nalezli zalíbení, milovali a pak nenáviděl. Občas se stal nezamýšleným svědkem bouřlivých rozchodů, utěšoval krátkodobě zlomená srdce, viděl uražené pýchy, málokdo zde doopravdy nalezl spřízněnou duši. Těm šťastlivcům poté upřímně záviděl, jelikož nalezli tužbu, kterou on tak marně pronásledoval. Poslední roky, už vlastně ztratil veškerou naději, neboť více než valná polovina Tábora žila ve skálopevném přesvědčení, že ho přitahuje stejné pohlaví, proto k němu dost chlapců shlíželo s odporem, někteří nenávistně. Nemohl ukočírovat šířené této potupující myšlenky, přestože za distribucí stála vlastní rodina. Vždy schytal příval líbivých slov, že na homosexuální orientaci není nic špatné, že najdou milého kluka, co ho ochrání. Vždy, rezignovaně, slabošsky, sklonil hlavu, poslouchal, nikdy se řádně neohradil. Možná mají pravdu a já si to nechci přiznat. Další vlna pochybností. Otázky, jenž dosud nezvládl odpověď, palčivé, nepříjemné.
„To je Sienna, dryáda žijící v severních lesích. “ jemně se pousmál, přebírající si ztracené dílko, přičemž kresba neunikla chvilkovému zkoumaní kritického oka, kdy si povšiml nedotažených linií a špatného postavení očí k linii tváře. Založil nepovedenou malůvku k ostatním, které si držel blízko u těla. „Když mám čas, chodím za ní a ostatními. Rády poslouchají příběhy, chodím jim číst.“ Od okamžiku, když ho na onom místě zastihla Carly, a on slabošsky utekl, jelikož si vzpomněl na prudérního otce, jim dělal společnost, kdykoliv mohl. Jako jedny z mála bytostí, totiž tichounce seděly, nevyrušovaly. naslouchající, ať už příběhům či veršům, což oceňoval. Alespoň s někým šlo sdílet kouzlo literatury, myšlenky autora, vnitřní pohnutky, vypracovaný příběh nebo emoce skryté za psaným projevem. „Ty tu, žádnou společnost nemáš?“ Zeptal se opatrně, neboť chtěl být případně ušetřený dalších překvapení, ale taktéž by ho zarazilo, jestliže zde pobývá osamocena.
avatar
Oread
Počet postů : 5
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Tue Aug 21, 2018 6:12 pm
Nechápavost krátce vystřídaná údivem se promítla ve tváři malé zvědavé víly, snažící se pochopit Iskanderova slova o překážení. Nikdy nezažila někoho o druhém tvrdit, že překáží, ba že je dokonce na obtíž. Lidský svět jí říkal pramálo, ačkoliv lidi jako takové ráda pozorovala. Líbilo se jí žití okamžikem, plánování do budoucnosti a uskutečňování cílů. O to víc ji zraňovala pomíjivost lidského života, ohlížení se do minulosti a lpění na bolístkách a křivdách v historii jejich existence. "Ty... někomu překážíš?" S otázkou vyslovenou doušky obav se snažila zjistit, zda neučinila něco špatně. Nějaký krok nebo gesto, jímž mohla narušit vnitřní stabilitu a rozbít mladíka na milion střípků, které nakonec možná poskládá dohromady, ovšem obraz už nikdy nebude tak pevný a čitelný. "Příroda vítá každého, kdo jí neubližuje," s tichým podotknutím se rozhlédla kolem, nic však nenasvědčovalo tomu, že by si na Afroditina syna jakákoliv dryáda zasedla, či mu snad hrozila proutím ve formě rákosky. "Myslíš si, že je půvabné?" Způsob, jakým vyslovila svůj dotaz, viditelně vytahoval úsměv na rtech o něco výš. Pokud si myslel, že je příroda kolem půvabná, mohl si něco podobného myslet i o ní? Smýšlel tak? Nebo si to všechno pouze namlouvala v naivní nerozvážnosti? Tolik otázek, tak málo odpovědí. Stejně tak ani nemohl zahlédnout jiskřičky nadšení odrážející se v hlubokých hnědých kukadlech upíraných na jeho osobu. Rue se ráda seznamovala, jen nikdy nenalezla tolik odvahy, aby k někomu přišla a představila se, jak to lidé mají ve zvyku. Konec konců nebyla člověkem, pouze oreádou.
Tichý smích mu přicházel v odpověď na počin, jímž si získal její srdce. Rozhodně se nesnažil způsobit újmu na zdraví její osobě tak, jako ona jemu. "To nevadí, klidně se posaď. Žiju v jeskyních, protože je chráním. Dřív jsem žila v horách, ale...," s odmlkou, hledaje správná slova, si začala pohrávat s pramínkem vlnitých vlasů světle hnědého, z části blonďatého odstínu, natahujíce si ho mezi prsty. Když si byla v něčem nejistá, obvykle se pokoušela zaměstnat ruce nějakou činností, z čehož se nakonec stal jakýsi zlozvyk, jehož se nedokázala (a možná ani nechtěla) zbavit. "... Bylo mi tam smutno. Zeus mi dovolil sestoupit níž do údolí až k Táboru, kde jsem si vybrala tyto jeskyně jako svůj nový domov." Dotekem něžným jako pírko pomalu pohladila od vody mokrý kámen, neboť v těchto místech vytryskoval malý pramen slané vody. Zhrozená se stáhne, působíc nešťastně při zjištění, že si Iskanderovu přízeň nezískala. Její blízkost či možná vzhled mu nevyhovoval a nutil Rue odklopýtat o kousek dál s rozplýváním se ve vzduchu. "Nechtěla jsem tě vyděsit. Neměla jsem nic podobného v úmyslu. O-omlouvám se." I její hlas, stále tichý a něžný, nabýval na bolesti z nezmaru. Někteří lidé ji nechápali - její nezkušenost světa smrtelníků, neznalost hudby a umění jako takového, módy nebo třeba otázek flirtování a vztahů celkově. Utahovali si z ní, dělali si legraci a sarkasticky odpovídali na její dotazy. Rue sarkasmu ani ironii nerozuměla, každou odpověď přijala jako bernou minci. S bolestí se rozplynula ve vánku zvedajícím koruny stromů, nikoliv však vichřicí, kterou by dokázala svým působením vyvolat, aniž by se kdo ví jak musela snažit. "J-je mi líto, že jsem... Že jsem tě vystrašila..." Být hysterka, kvílení by mu urvalo uši. Takto bylo možné jen zaslechnout tiché štkaní.
Trvalo poměrně dlouho, než se osmělila k reakci na Iskanderova slova. "Je skutečně krásná," odpověděla tiše opět stylem, kdy se hlas nesl ze všech stran, přesto nešlo najít jeho majitele. Rue, podobně jako jiné nymfy, neuměla rozeznávat nic jiného než krásu, kterou viděla prakticky v každém. Nerozlišovala ošklivost - každý byl něčím krásný. Vzhledem, povahou, skutky... "Číst?" To slovo znala, nikdy si jej však nedovedla s ničím spojit. "Co to je... číst?" Připomínala malé zvědavé dítě, co právě objevilo vysněnou hračku, avšak hrůza z rozbití mu nedovoluje si ji vzít do rukou. Zavrtěla hlavou, jenže to vidět nemohl. Jak by také ano, zůstávala neviděná jeho očím. "Mám stromy, vodu a skály. Svěží vzduch a vůni borovic. A dryády. Někdy sem chodíte i vy, Táborníci. Ale jen pár ví, že tu žiju..." Mrzelo ji to. Neměla přátele, neznala radost z opětovného setkání, ač se na každou zamilovanou dvojici těšila jako malá. Jenže... k čemu by jim byla? Aby křenila? Ne, to se nehodilo. Už několikrát jí vykázali a tak Rue zůstávala tiše - neviděná, neslyšená. Malá pozorovatelka. "Ale ty ano... Dryády. Siennu." Nemohla si pomoci, musela mu dokázat, že není sám. Nikdy nebude sám - měl dryády.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Mon Aug 27, 2018 9:21 pm
„No, snad, nevím, to je spíš otázka pro tebe.“ Nervózně se pousměje, opět hledící nejistý jejím směrem, jakoby ten nezávazný rozhovor vnímal příliš vážně. Zbytečně uvažoval nad tím, co říci, jaké gesto vykonat, aby snad pohlednou bytost neurazil, či nevyplašil. Trpěl paranoidním strachem, že omylem kopne do vosího hnízda, ublíží tomu éterickému stvoření, které na něho zvědavě upíralo kukadla. Jejich nesporný půvab ho nutil k pravidelnému odvracení pohledů, neboť jinak by potomkovi Afrodity nastoupila do tváře růž, nesměl tak jednoduše podléhat nárazovým pocitům, příchozích z jediného zachvění události. Už bych měl přestat být takový osel, tohle mi štěstí do života nepřinese. Káral sám sebe v němém příslibu budoucích změn, možná pro onu nesmělost, měl tolik problému nalézt spřízněnou polovičku, prožít hluboký cit, jenž překlene vše negativní. Vnitřně prahl po rozpoznání onoho vášnivého vzplanutí o němž tolikrát četl. Tolik autorů čerpalo z krás, ale i úskalí lásky, zaráželo se nad její spalující touhou, proklínali ji pro nesnesitelnou bolest z odloučení, ronily slzy při ztrátě, trpěli pod tíhou závazku. Mnoho krásných děl, pocházelo z onoho tajemného citu, který doteď Iskander nepoznal, pouze o něm četl, mnoho překrásných, ale i srdceryvných stran. Pravděpodobně se sám nestane dobrým autorem, dokud nezažije skutečné kouzlo a význam slova "milovat". Jenže kde začít, jak hledat. Akorát nejistě tápu v kruhu, plný obav a rozpaků, když jiní dávno nastoupili cestu. Zůstávám sám, svou nepopiratelnou vinou, jež mi brání v poznání vytouženého. Ovšem, učinil to znovu, ztratil se v myšlenkách zběsile proudících hlavou, přinášejících tolik nezodopověditelných otázek. Roztrpčen tou skutečností, omluvně sklonil hlavu, nerad nevěnoval plnou pozornost těm, jenž s ním zapředli hovor. Nenacházel dostatečnou omluvu, jen okamžik shlížel k zemi, přičemž ho několik pramenů zrzavých vlasů pošimralo na nose, až zvedl pohled, aby odčinil svou nevychovanost. Ovšem věci jenž učinil, již nedokázal vzít zpátky a tak pouze nečinně přihlížel tomu, jak ona, svou přítomnost, opět skrývá. Váha provinění ho zmohla a on nedokázal vypravit jedinou větu k tomu, aby zabránil tomu spěšnému odchodu, kdy zmizela. Stál, zaražený, zklamaný a naštvaný. Znal jméno, proč zde je, příliš naléhal, tápal uvnitř vět, dostatečně si neuvědomil, jak správně jednat. „Promiň“ zašeptal sklesle, odehnat ji považoval za to poslední, co by si přál učinit. Nedokázal nalézt správné výrazy, aby jakkoliv zvrátil situaci, prostě akceptoval to rozhodnutí, přijal nepopiratelnou chybu. Jsem idiot. Trefa do černého.
Nedokázal pořádně vnímat slova, která k němu počala proudit, stud ho ovládal. Jen zběžně prohlédl na kresbu o níž podala zmínku. Sienna vskutku patřila k těm pohledným dryádám, jež dokázaly mnohým nepředstavitelně učarovat svými půvabnými rysy. Ráda seděla blízko, zamyšleně poslouchala vyprávění, zvědavě pokládající doplňující otázky, až tím občasně ostatní drobně vytáčela. Zvědavá, milá, přátelská, jako většina. Zamrzela ho, když naznačila, alespoň o to za naznačení považoval, že většinu času tráví relativně bez kontaktu s okolím a nesmírně se těší na další lidi, kteří sem omylem zabloudí či hledají místo k romantickému posezení. I on, upřímně, prahl pouze po opuštění přecpaného srubu, nabít chvíli soukromí, neočekávala jakýkoliv kontakt, vlastně vyhledával samotu. Nikoho, pravděpodobně, příliš netížili starosti oreády připoutané k místu, nesmějící se pořádně vzdálit. V ten moment, přeci jen, dostal spásný nápad, jak odčinit své chyby. Odložil stoh papírů po levici, přičemž jich zatížil blízko ležícím kamínkem, opřel se, opatrně, o jednu stranu jeskyně, otevírající knížku. Než započal číst, vyslechl ještě jemný hlásek, ujišťující ho o tom, že absence dívky v životě neznamená naprostou samotu. Věděl to, přesto, každý hledá něco, k čemu upřít naději, pro něho k takovým věcem patřilo prožít plnohodnotný vztah a této představy se odmítal vzdát. „I přesto, snad jednou, mi některá naplní srdce nehynoucí láskou.“ Vyslovil to plynně, jakoby pozbyl všech zábran. Uvědomoval si přítomnost Rue, avšak její možnost rozplynout se, poskytovala mladíkovi větší volnost, co se projevu týká, neboť fyzicky již nebyla poblíž. Nikdy by se nedovolil tato upřímná slova pronést v blízkosti jakéhokoliv stvoření opačného pohlaví. „Nějak se ti odvděčím za to, co jsem provedl a neuvědomil si, že ti svými slovy ublížím.“ pronese, načež pozvolna otáčí první listy, aby přes úvodní pasáže stanul na začátku knihy. Snad alespoň tímto neučiním špatné rozhodnutí. Doufal. Pak pečlivě, s důrazem na intonaci, změnu postav, prostředí i použité výrazy, nahlas předčítal, takže slova Shakespearova slova z Romea a Julie se příjemně nesla okolím.
Sponsored content

Re: Jeskyně nymfy Echó

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru