Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Jeskyně nymfy Echó

za Tue Jan 23, 2018 6:31 pm
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Mon Feb 26, 2018 6:59 pm
Měl určitou ideu, která se mu v hlavě zrodila před několika dny při vzpomínce na jeskyni. Jako každý mladý táborník, i on tam v dobách dávno minulých trávil relativně dost času včetně pár hloupých a zapomenutých romantických chvilek, ale od doby, co se do tábora vrátil a zaujal místo instruktora – tedy po celých šest let – se u jeskyně bohyně Echo prakticky neukázal. Neměl důvod, pokud si chtěl náhodou v létě po ránu zaplavat, zamířil k jezeru, kde stejně takhle brzo ještě nikdo nebýval, a Afroditiny dcery rovněž neměl potřebu šmírovat zpoza kamene, když se cachtaly a vesele skotačily ve vodě. To až nyní si k ní našel cestu rovnou dvakrát za týden, což u některých všímavějších táborníků vzbudilo určité obavy, co na Reed zas nachystá – tyhle myšlenky byly poměrně oprávněné vzhledem k jeho nynějšímu nápadu, který hodlal využít kluzké kamení, matoucí ozvěnu a vodní plochu ve prospěch svůj, nikoliv však táborníku.
To místo bylo dokonalé pro malou únikovou hru s orientací v prostoru pouze pomocí hmatu a sluchu. Pravda, uvědomoval si, že se může jednat o trochu riskantní akci – kameny byly kluzké, omleté vodou, na druhou stranu však v některých místech docela ostré, že bylo snadné se o ně pořezat. Naštěstí však na mnoha místech hrozil pouze pád do studené vody, což mu nepřišlo tak hrozné. Po zmapování terénu mu v mysli vytanuly dvě možné únikové cesty po obvodu celé jeskyně – s trochou snahou a inovativnosti i tři, pokud by se dotyčný rozhodl riskovat a trochu si zaplavat. Jedna z nich byla přeci jen trochu složitější, nebezpečnější, neb táborníkům by stála v cestě řada ostrých hran – ta byla tedy schůdná pro ty, kteří byli díky genům šikovnější. Sám ji zvládl projít bez horšího pádu, což znamenalo, že ostatní to zvládnou s několika zaváháními a s trochou štěstí se dostanou ve zdraví do cíle. Ta druhá? Ta druhá byla stvořená pro méně fyzicky zdatné, pro něj tedy relativní procházka, ač pro děti takové Deméter? Pravděpodobně jeden z hůře překonatelných problémů, u něhož se ještě hodlal ujistit, že je přece jen trochu nepřeceňuje a oni se mu všichni nerozbijí, za což by mu Cheirón pravděpodobně nebyl zrovna vděčen. Věděl, na koho se obrátit, aby si byl jistý a u koho nebude zas tak vadit, když ho náhodou trochu rozbije.
Dal jí vědět až dneska ráno, odchytl si ji, když opouštěla svůj srub na snídani, a suše jí oznámil, že se má kolem šestý dostavit k jeskyni. Ani ne tak na rande, jako na odbornou poradu a řešení problému, na který sám nestačí – přičemž tohle přiznání nebylo ani tak bolestivé vzhledem k vědomí, o co se jedná. A ať si raději vezme plavky, což byl dodatek, který přišel až po krátkém zamyšlení, že by se jí přece jen mohly hodit. Nyní ji očekával při vchodu do jeskyně, opíraje se zády o chladný kámen, sem tam netrpělivě zkontroluje digitální hodinky se stopkami, které se dneska budou hodit, aniž by o tom ona měla prozatím ani tušení. Jakmile zachytí její drobnou postavu pohledem zelenohnědých očí, rty se zvlní do malého úsměvu, který měl však do sympatičnosti dost daleko – možná pro ten sebevědomý nebo cynický nádech, jakým se vyznačoval. „Jdeš pozdě…“ upozorní věcně příchozí instruktorku, jeho drahou kolegyni a částečně i podřízenou, což byl nejspíš jediný důvod, proč sem vůbec přišla. Frieda byla jeho dlouhodobou obětí zejména kvůli jeho absolutnímu nerespektu k její expertýze, schopnostech a chabé fyzické zdatnosti, aniž by si hodlal připustit, že i ona má nesporné kvality, co zas jemu chybí – pro začátek přečte noviny. Tušil, že ji pravděpodobně šikanoval už jako tábornici, ač si ji vybavoval velmi matně. Od té doby se situace trochu zlepšila vzhledem k tomu, že si z ní pouze utahoval – bavilo jej hádat se s ní, byla poměrně roztomile útočná s touhou vrátit mu každý slovní výpad a zachovat si důstojnost, kterou jí chtěl nejspíš upřít. Odlepí se od kamenů kousek od vstupu do jeskyně s lehce mokrými zády šedého svetru, který měl na sobě, ruce měl po celou dobu zastrčené v kapse vzhledem k neodbytné chuti na cigaretu, od níž ho odrazovalo jen vědomí, že by neměl kam dát špaček – kdyby ho tu zahodil, dryády by ho pravděpodobně v následné chvíli umlátily, což by byla fakt hloupá smrt. „Asi se budeš chtít svlíknout,“ upozorní ji rovnou s vědomím, že chudák Frieda si to asi převezme po svém. Na dodatek tedy ještě chvíli počká. „Do plavek…“ Tenhle poněkud důležitý dodatek, co hlásal, že si ji sem nepřitáhl, aby mu dělala soukromý striptýz.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Tue Feb 27, 2018 9:31 pm
Tehdy před snídaní se mu nedalo upřít, že ji překvapil. Doslova a do písmene, když jí zčista jasna zatarasil cestu vysokou postavou, do níž málem vlítla plnou parou svého poněkud zrychleného kroku, div že se o jeho paži, zatarasující rádoby vchod do jídelního pavilonu, nerozbila na kusy. Rick sám o sobě poutal dost pozornosti - vysoká, ramenatá postava, na tváři nepřístupný výraz slibující doživotní tresty v podobě tvrdého výcviku fyzické zdatnosti, tendence vše nařizovat namísto slušného se optání. Zvláště to poslední bylo tmavovlásce trnem v oku, pokaždé se šprajcla a se zatnutou čelistí dávala najevo, jak hluboce jí ponižují všechny ty rozkazy dopadající na její hlavu. Nestaral se, zda bude vyučovat. Jako by na jejích plánech vůbec kdy záleželo, jednoduše je nebral v potaz. Proč by taky, že ano? Jako hlava instruktorů, jeden z pomocných ředitelů tábora, v klidu smetl veškeré argumenty ze stolu jediným pohledem. Už tehdy se projevovala její horká hlava, touha vyštěknout mu něco do tváře a nejlépe pohodit hlavou natolik šikovně, aby ho vlasy polechtaly na tváři. Nebo ho rovnou pleskly, vždyť si takové zacházení zasloužil. Nesouhlas, ač stále jen vnitřní, dala najevo alespoň rukama založenýma na hrudníku v obranném gestu vytyčujícím hranice mezi jejich těly - jistá čára, kterou si, prozatím, nedovolil překročit. Dobře mu tak, beztak o něj nestála. Nafoukanej arogantní chytrolín, který snědl všechnu moudrost. Znechucený úšklebek jí ještě dlouho ničil pohledné, mírně exotické rysy, když se otočil na patě a ve vší spokojenosti si odcházel pryč, pitomec jeden. A ještě ta jeho poznámka o plavkách, nad níž si kyselostí div nerozleptala tvář, sotva se zmínil jen tak mimochodem na konci celé jednostranně vedené diskuze. Ať už chystal cokoliv, předem věděla, že se jí to líbit nebude.
A taky že nelíbilo. Svůj účel splnil dokonale už ve chvílích, kdy se loudala požadovaným směrem, klouzajíc po ohlazených kamenech. Pevně zašněrované kanady jí byly v terénu kolem vody na nic, bránily jen možnému zlomení kostí při nešikovném pádu. Tmavýma, téměř černýma očima sekne po jeho královské okázalosti, načež mu odpoví přimhouřeným pohledem a hrdém a nezbytném pohození hlavou. "Vedla jsem hodinu, což se o tobě zjevně říct nedá," utrousí jedovatě jeho směrem, zvesela se navážející do současného poměru studentů s číslem nula. Sebe už jakožto studentku téměř tři roky nebrala, z obyčejného táborníka povýšila na instruktorku. Pravda že, mezi ní a Rickem zůstával výrazný rozdíl, a to nejen v počtu let, ať už odsloužených v roli poloboha, nebo těch v pracovním nasazení. Na druhou stranu, pokud do ní hodlal rýpat, bude mu to vracet. Nebo se o to aspoň pokusí, dokud jí ústa budou sloužit k něčemu jinému než-li srkání tekuté stravy. "Tak co mi chceš, Reede? Nemám na tebe celej den," s poněkud frustrovaným výdechem přelétne z jeho postavy na jeskyni vedle, načež celé tohle divadlo odmění pozvednutím obočí. "Vážně? Jeskyně?" Ukazováček přelétne z místa setkání na jistou osobu, jak si dává dvě a dvě dohromady. V jejím případě kapku jinak, než by hostitel ocenil. "To jsi mě sem zatáhl kvůli její historii nebo proto, že máš mazlivou a jiné ti daly košem? Promiň, kámo, ale já se k nim přidám," na znamení, že tuhle debatu končí ještě dřív než začala, zvedne ruce do vzduchu, načež se hodlala obrátit a poněkud vratkým krokem nalézt cestu zpět do tábora.
To až poslední slova ji přinutí zastavit se na místě, ramena podivně nahrbená, mozek zaseklý na té jediné větě. "Hele, Reede... Hm... Ujasněme si to pro jednou, ano? Poprvé a naposled." S pózou učitelky, jíž chybí jenom to zatracené ukazovátko, se otočí na patě, jedna kanada míhá druhou, jak při svých slovech sestupuje blíž k němu. "Jseš chlap, chápu to. Chlapi mají svoje potřeby, i to chápu. Co ovšem nechápeš ty, je to, že tohle-...," kruhovým gestem obkreslí hrudník, aby pochopil, že tím myslí sebe. "... Není pro tebe, jasný? Nemám v plánu s tebou spát, mazlit se, ani se líbat. Nepřitahuješ mě," odvětí s pokrčením ramen, vcelku lhostejně provedeným. Lhala. Minimálně v posledním ano - líbil se jí. Rickova vysoká postava jí imponovala. Co však kazilo celou scenérii byla chvíle, kdy otevřel tu svou rozkazovačnou pusu a pokoušel se jí nařizovat, co má či nemá dělat. "Napsala bych ti to, ale obávám se, že bys to nepřelouskal. Takže... bye!" S úsměvem, že má celou tuhle proklatou záležitost za sebou, se hezky otočí na patě, vykračujíc si zpátky.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Tue Feb 27, 2018 10:20 pm
Netvářila se příliš šťastně. Spíš naopak, kdyby se jí opět čirou náhodou povedlo proměnit se na kočku nebo na žábu, pravděpodobně by se nyní vztekle ježila nebo nafukovala. Ve všech případech - v těch lidských i zvířecích – byl však postoj jejího těla i celková gestikulace značně odmítavá, z čehož Reeda lechtal v bříšku zlomyslný pocit uspokojení. Možná by se s ní mohl snažit vycházet, ostatně by to nejspíš nebylo ani tak těžké – stačilo by zapojit trochu osobního šarmu, na který sbalil Debbie i holky před ní - ale prozatím neviděl důvod. Život za hranicemi tábora nebyl pohádka, pokud člověka (v jejich případě poloboha) zrovna nehonilo nějaké monstrum, pak se museli potýkat s obvyklými nástrahami. Včetně nepříjemných nadřízených, šéfů, sousedů… Rick byl pro ni vším vzhledem k tomu, že jeho pokoj se nacházel jen o pár dveří dál po chodbě než ty její a mezi táborníky měl hierarchicky nezanedbatelné postavení, což byl možná přesně jeden z důvodů, proč se rozhodl všechny vysírat svou okouzlující společností. Povytáhne obočí, když jej přivítá štěknutou poznámkou, co se ho nejspíš měla dotknout a donutit ho zamyslet se, proč dnes nevedl žádnou hodinu – důvod byl čistě prozaický, že v úterý měl obvykle volno vyhrazené na osobní trápení zájemců, kteří se cítili natolik jistí, aby přiznali, že jim během minulého týdne něco nešlo a měli tak nepřekonatelnou touhu si vyzkoušet danou věc znova, ať už se jednalo o cokoli – vylézt na skalní stěnu či přeplavat značnou část jezera, aniž by se utopili a Rick pro ně musel skákat. „Před dvaceti minutama. A hodina zní moc vzletně…“ Za danou dobu se sem mohla už dávno dostat, kdyby se trochu snažila, nehledě na to, že její předmět nikdy zrovna nerespektoval, takže bylo těžké jej vnímat vážně. Dost možná i proto, že jeho vlohy na čáry a kouzla zazdilo pro začátek jen jeho zrození. „Skvělý. To jsem rád. Svlíkni se.“ Znova se jí dostane poněkud neuspokojivého vysvětlení, co bylo možná zavádějící a mohlo myšlenky stočit k jedné z naopak uspokojujících činností, které však v hlavě rozhodně neměl. Ne s Friedou, která se zdála být dalece vzdálená od jeho obvyklého typu – byla příliš vysoká, příliš tmavovlasá, příliš tmavooká, příliš útočná a protivná, dost možná i příliš sebevědomá pro někoho jako on, čímž i přes fakt, že by ji klidně popsal jako hezkou a v určitém směru půvabnou (dokud neotevře pusu) bez jediného zaváhání i začervenání, absolutně nedosahovala jeho typu. Očima těkne k její pacce a konkrétně ukazováčku, který by mu pravděpodobně nejraději zaryla do hrudníku (nebo do oka), než se pobaveně uchechtne a zhoupne se na patách. Už jen z toho prostého důvodu, že se sama chudina dala na konec seznamu holek, za nimiž by mohl jít škemrat o sex. Což se zde – díkybohu, protože by flákl sám sobě a pravděpodobně by dostal ťafku i od Cheiróna – nestávalo. Tábornice na něj byly buďto moc mladé nebo moc divné, aby si je dokázal představit jako partnerky a kurvit se – jak někteří – na místě svého takřka zaměstnání také nehodlal. „Kámo?“ Povytáhne obočí nad jejím oslovení, než mírně potřese hlavou. Ale hlavní myšlenku jejího proslovu zatím nevyvrací, snad protože si hodlá ještě chvíli užít její život v představě, kterou si zjevně vnukla. Odejít by ji však nenechal – měl určité argumenty, co by ji snad zastavily, avšak nemusel se ani obtěžovat a tahat je z rukávu z toho prostého důvodu, že poznámka o plavkách bohatě stačí. A jeho to stále, poněkud cynicky a vůbec ne hezky, těší, sic s vědomím, že mu dřív nebo později kanadu zaryje do kolenní jamky a on se pár dní nepostaví.
Ani to mu ale nesmazalo ten mírně idiotskej úsměv ze tváře, kterým povýšeně reaguje na její upozornění, že se jí nikdy nedotkne a že o něj nemá žádným coulem zájem. Vážně přitaká. „Skvělý. Dík. Vyřešilas mi dilema, fakt jsem si nebyl jistej, jestli se mnou flirtuješ, sestro…“ oplatí jí dost bizarní oslovení, kterých se mu od ní rovněž dostalo. Áresovy dcery by svůj zájem možná dávaly najevo tímhle stylem, u potomka Hecaté o tom však upřímně pochyboval. Krom toho, nebylo to tak dlouho, kdy ji začal vnímat opravdu jako ženu a vyspělou lidskou bytost – ostatně na to měla křivky, nebyl slepej, stejně jako její rysy již utvořily docela roztomilý ženský obličej, který kazily snad jen ty zoufale nepraktické brýle - na místo copaté cácory a trochu telátka bez smyslu pro rovnováhu. A že by za ní běžel? Doprošoval se její pomoci? Měl svou hrdost, která byla dost možná mnohdy větší, než je zdrávo. „Měj se krásně… Což se nedá říct o tvých studentech a sourozencích. Ti se na těch šutrech příští týden rozmlátí jako první, protože se někdo nedokázal přenýst přes svůj osobní problém a já si nemoh vyzkoušet, jestli vůbec maj šanci to rozumně zvládnout…“ Mluvil samozřejměji a z části i lhostejněji, než je hezké, čímž hlasitě dával najevo, jak moc je mu ukradený, kolik dětí Hecaté potáhne na ošetřovnu s rozbitou bradou.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Wed Feb 28, 2018 9:15 pm
Možná zasáhla citlivé místečko. Možná ho neměla označit za 'kámu', ačkoliv sarkasmus v hlase až příliš jasně poukazoval na fakt, že ti dva kamarádi nebudou, ani kdyby upsal duši Hádovi nebo komukoliv žijícímu dole v podsvětí. Pokud mu mohla něco zaručit, pak nepřátelství na život a na smrt, dost otevřené, aby se o něm nedalo pochybovat. Možná to zkrátka přehnala, ale v moment, kdy se už nahlas ozvala, nehodlala ani na vteřinku vyklízet pole s ocasem staženým mezi nohama jako pes, co dostal novinama přes čumák. Záblesky hrdé osobnosti problikávaly v tmavých očích, výjimečně neskrývaných za tlustými brýlemi na čtení, jednom z mála magických kousků, jimiž božský rodič kdy obdaroval své dítě. Obvykle se jednalo o podobné hlouposti jako byly zbraně s nějakým rádoby kouzelným účinkem. Dcera Hekaté je nedokázala ocenit, spíš naopak - pokud mohla, jednoduše pohrdala nástroji vyvolávajícími násilí, což byla jedna z věcí, která se jí příčila ze všeho nejvíc. Za dob pobytu v táboře už schytala tolik ran, až v sobě dokázala vyvolat hrůzu i z hloupého napřáhnutí ruky nebo prudšího pohybu, před nímž se choulila do rohu nastavujíc záda. Zkrátka a dobře? Nemohla být od Reeda a jeho požadavků na příkladného bojovníka odlišnější. Není divu, že si založila ruce na hrudníku a s poněkud panovačným pohledem se mu pokoušela namluvit, ať si moc dobře rozmyslí, jakou nabídku se jí chystá učinit. "Jo, slyšels dobře... ká-mo," zopakuje pomalu oddělujíc jednotlivé slabiky, aby byl schopen pochopit to jedno slovo. Musela uznat, že pření se s ním mělo své kouzlo. Pokaždé se cítila oduševnělá, plná blahodárné euforie a pocitu sebezdokonalení, když jí nedovedl tak briskně odpovědět, za což sklízel její povýšené úsměvy a spokojená odfrknutí.
Ne však dnes. Jen co se otočí, aby si to nakráčela zpátky do tábora, ozve se 'jen tak mimochodem', jak naznačoval tón hlasu vysvětlující spletitou událost. Jež se, konec konců, zdála vcelku prostá. Zaťaté pěstičky oznamovaly vnitřní boj s vlastním egem a touhou mu jednu vpálit a ignorací v podobě odchodu. Ani jedno by jí neuspokojilo - to první by stačil vykrýt, na to už ho znala příliš dobře. A co se toho druhého týkalo? Hlodala by v ní obava a ani oznámení, že její srub ulehl na ošetřovnu s podivuhodnou a náhlou nemocí, by Reeda neuspokojilo natolik, aby je všechny nevytahal z postelí při nejbližší příležitosti. Možná už rovnou toho dne. "Vážně? Další z tvých pitomých zkoušek, jak někoho zmrzačit za co nejkratší čas?" Ostrý spouštěcí mechanismus jí dovoloval vypustit z úst všechna slova, co měla na jazyku. Dost břitká slova. Ostrá. A na ni i hulvátská, jak se Reed stačil přesvědčit, když se bojácně kousla do jazyka, náhle uvědomělá, že řekla něco, čeho by mohla litovat. "Proč, Reede? Proč zrovna můj srub? Proč zrovna já?" Jako obvykle brala sebe na druhém místě, její sourozenci se nesli v popředí, když se snažila pochopit, co mu tentokrát přelétlo přes nos, že si svou frustraci touží vybít na nich. Potomci Hekaté byli známí svou slabostí na poli sportu, předpoklady je vedly ke čtení, ke kouzlům, ke klamům. Ne... k něčemu, co vypadalo jako vodní překážková dráha.
"Fajn!" Z plna hrdla odsekne, zatímco si to k němu namíří přes klouzavé šutry omleté vodou a vysedáváním na nich. Jen co k němu dojde, nezapomene zabodnout ukazováček rovnou do středu rozložité hrudi. "Ovšem upozorňuju tě, že je to naposled. Je mi úplně jedno, že jsi vedoucí instruktorů. Moje sourozence šikanovat nebudeš. Ani ostatní děcka, která nejsou sportovně nadaná." Být ještě o pár centimetrů vyšší, jistě by její výhružka zněla daleko děsivěji. Takhle připomínala tak akorát vrčícího buldočka, co si dovoluje na dogu. S odvráceným pohledem raději kolem něj projde, cestou nezapomene drcnout ramenem do jeho na ukázku jistého vzdoru. "Kam mám jít? A jedno ti říkám rovnou, svlíkat se nebudu. Zapomeň."
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Wed Feb 28, 2018 9:51 pm
Tak nějak tušil – nebo možná spíš doufal – že jeho slova zaberou. Friedě na jejích sourozencích záleželo a obvykle je před ním horlivě bránila, když si polohlasem (a občas i nahlas) mrmlal nelichotivá slova jejich směrem vyvolaná obvykle tím, že je musel tahat z průseru. Mimo záznam a jen tak pro informaci, z jejich strany bylo naprosto fér, že se do něj dostali, neboť Rick si jednoduše neuměl představit jejich fyzické propozice a ačkoliv oproti ostatním, více pohybově zaměřeným táborníkům, měli určité úlevy, mnohdy stále nebyly dostatečné. Reed byl v tomhle však poněkud ignorant, který razil známé heslo „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, aniž by respektoval, že řada děcek do skutečného boje nechce. Na druhou stranu – on se mu rovněž vyhýbal, měl rodinu, normální život, trochu ironicky se živil hlavou. Jenže třeba – pouze třeba – kdyby byl tehdy v lepší fyzické kondici, byl zdatnější se zbraní a celkově schopnější, možná by Dimi přežil, možná by neměl téměř urvanou paži a možná by stále žil v tom roztomilým domě, který nazýval domovem a který benevolentně přenechal Debbie s dětmi. „Ideálně by to měli projít ve zdraví…“ odpoví věcně, že jeho cílem nikdy nebylo je zmrzačit, to se obvykle projevilo jako vedlejší produkt celého cvičení, co bylo jednoduše nadsazené. Bylo jeho charakterovou vadou, že to ne nutně a ne vždy považoval jen za svou chybu, ač si některé případy již vzal na triko a párkrát se dotyčným omluvil, že to přehnal. Za to byli určitě moc vděční, když na něj koukali z postel ošetřovny.
Znova se uchechtne. Náladu mu nezlepšovalo ani to, že si nemohl – a tak trochu nechtěl – zapálit, ačkoliv cítil dosti nutkavou touhu potáhnout z kouře a dopřát svému tělu nikotin i karcinogenní látky. „Nebuď naivní, Friedo. Ani vztahovačná.“ Při posledním slově se mu do hlasu vloudí kapka nezdravého cynismu. „Není to jen tvůj srub a jen ty. Děcka od Morphea jsou to samý. Nebo od Deméter.“ Morpheus byl dán na druhé místo z toho prostého důvodu, že o rodinu přišel právě kvůli holčičce, která jej měla za otce – kdyby se o sebe uměla postarat, dost možná, že situace dopadne jinak. A bylo jedno, že tehdá jí bylo sotva deset. V současné době, jako šestnáctileté pako, na tom stále nebylo o moc lépe a Reedovi se vyhýbala, neb ač nechtěl a u ní to nebylo záměrem, byl na ní nepříjemnější než na ostatní.
Očima těkne k jejímu ukazováčku. Něco ho na tom gestu zoufale iritovalo a popouzelo – snad za to mohla její vzdorovitost. Chtěl ji vnímat jako malou slabou holku, co sotva někdy někomu zachrání kejhák, protože tak akorát promění sama sebe, na druhou stranu… Jo, to otravné na druhou stranu – musel se obdivovat její vůli se s ním pořád hádat, nesklapnout podpatky a nebýt jen další nudnou dcerou bohyně, která si našla využití jen v hloupé teorii. Měla pevného ducha – a už jen to byla v boji výhodou, neb jí to minimálně mohlo vyhecovat, aby mu ukázala co proto. Ne nutně se jí to povedlo, ale v duchu se i snaha počítá. Nehledě na fakt, že by pravděpodobně nikoho nenechala za sebou. Ať se mu to líbilo nebo ne, tahle kvalita byla dosti ceněná a v nebezpečné situaci by měl po boku raději někoho, u koho ví, že ho nehodí přes palubu než někoho, kdo sice umí bojovat, ale je nespolehlivý. „Nesahej na mě,“ zamručí, protože to by se musel přetrhnout, aby dal něco takového najevo. „To můžeš vyřešit s Cheirónem…“ Mohla si na něj stěžovat, nikdo jí nebránil. Nebylo by to poprvé, kdy se Rick ocitnul na koberečku, pokaždé se ale dokázal obhájit – na rozdíl od ostatních si totiž Cheirón uvědomoval jeho osobní pohnutky a to, že celé eskapády myslí vlastně docela dobře. Pokrčí rameny. „Fajn. Pokud skončíš mokrá, nestěžuj si. Pojď za mnou…“ pobídne ji, sám zamíří dovnitř prostoru jeskyně. „Vidíš tu cestičku po kamenech po straně jeskyně? Po celým obvodu? Není to složitý, prostě to obejdeš, někde to trochu klouže a sem tam musíš něco překročit, ale myslím, že bys to mohla nějak rozumně zvládnout. Stopnu ti to, snaž se – budeš ukázkovej čas. Fajn?“ Podívá se na ni, aby se ujistil, že pochopila, ač zrovna s tímhle by neměla být problém. „Jo a ještě jedna věc.“ Ze zadní kapsy riflí vytáhne šátek. „Dovolíš?“ I kdyby nedovolila – a jakože bude asi protestovat – stejně jí zaváže oči. „Počkám tě venku. Čas ti běží… hm… od teď.“ Krom jeho hlasu se ozve i pípnutí hodinek. A pak? Kroky pryč, když Rick míří ven z jeskyně.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Wed Feb 28, 2018 10:49 pm
"Ve zdraví... Chmmm," odfrknutím vzápětí jen potvrdí, co si celou dobu myslí. Pokud Reed jen trochu bystře uvažoval, jako že by měl, když má za matku samotnou Athénu, co má nejspíš patent na rozum, pak mu zákonitě muselo dojít, že žádný z jejích sourozenců, ani toho zbytku, co vzal do ruky zbraň jenom proto, aby se s ní hned na to praštil přes prsty, nedokáže přelézt ty jeho rádoby vychytávky ve zdraví. Pokaždé končili na ošetřovně v podobě hromádky neštěstí, sesunutí jeden na druhého. Frieda je litovala a ještě pět minut na to hledala Reeda, aby mu hezky od plic řekla, co si o něm myslí. Někdy křičela, jindy vyhrožovala pěstičkami. Jednou po něm dokonce i hodila šutr. Ona, nenásilná povaha, si dovolila po něm mrsknout to, co jí zákonitě hrálo do karet jako zbraň. Tehdy jí došlo, že to nejspíš pořádně přepískla. Do vedoucího instruktora se sice netrefila, za to si vysloužila pořádné pokárání a opičí dráhu takového rázu, že jí ještě čtrnáct dnů na to bolel jakýkoliv pohyb. "Vzpomínám si, že to tvoje ve zdraví minule končilo třemi zlomeninami, několika vyvrknutími kotníky, přiotrávení se jedovatými bobulemi, dehydratací a taky podivnou vyrážkou..." Její pohled plný zloby naznačoval, že si moc dobře pamatuje odměny za jeden z povinných kurzů pro přežití, což měl být výcvik před exkurzí do muzea v New Yorku. A taky fakt, že se jednalo téměř o všelijaké potomky těch nebojovných povah. Zuby skřípe o sebe, jak jí rozčiluje jeho přímost i jakési nadnesení, protivný cynismus, za který by jej nejraději zaškrtila. Nebo ho přetáhla po hlavě něčím hodně těžkým.
Zorničky se zúží rozčílením sílícím s každým okamžikem. Předně s každou větou pronesenou Reedovými ústy, co jí nutí zatínat ruce v drobné pěsti a vší silou potlačit touhu jednu mu vrazit. Tedy za předpokladu, že by to stihla dřív, než by si všiml. A nezlomila si u toho všechny kosti v těle, nebo minimálně od zápěstí k prstům. "Jo, ale taky nikdo z nich není od těch vašich bojovníků. Nejsou to děcka od Apollóna, Área nebo Athény. Nemají za úkol se stavět do první řady, to jenom ty je tam předhazuješ jako žrádlo pro pekelné psy," zavrčí mu do obličeje stojíc na špičkách, aby svým slovům dodala na výhružnosti. Co na tom, že se tak na něj skoro lepí tělem a div se ho nemusí zachytit, aby udržela rovnováhu na okopaném páru kanad a neskončila rozplácá na jeho hrudi? Namísto toho si ho dovolí aspoň praštit zaťatou pěstičkou do paže, ventilujíc všechen svůj vztek do té jedné zatracené rány. "Jejich síla je někde jinde, ale takový ignorant jako ty to nemůže pochopit." S tím se vydá kupředu, aniž by řešila jeho slova, či i ten fakt, že na něj nemá sahat.
Kameny pod nohama podkluzovaly natolik, že už teď si v duchu přepočítávala, kolik jejích sourozenců si tu rozbije ústa nebo namele nosy. Dost. Dost na to, aby se pak o ně Hébé musela hromadně starat na ošetřovně. Nevýslovně naštvaný pohled tak signalizuje, že tohle nebude žádný ze začátků cesty a hezky jim pomůže, pokud budou mít problém je sejít. A kdyby ne, pak to skutečně vezme přes Cheiróna a sama bude dohlížet na okamžité plnění. Nebo jim pomůže, protože jí nejspíš nic jiného nezbyde. S výdechem, co působí dosti frustrovaně, se ohlédne za cestičkou vedoucí přes mokré, od pohledu kluzké kameny. "Zbláznil ses? To je chceš zabít?" Prudké vyštěknutí nijak nemírní, není důvod. Co si jenom o sobě myslel, frajírek jeden? "Na těch kamenech jim kdykoliv může ujet noha. Klidně můžou uklouznout a praštit se. Sice jsou polobohové, ale proti zlomenému vazu zmůžou asi tolik, co ty proti rakovině plic." Hodlala mu celý ten jeho patvar omlátit o hlavu, i kdyby s ním nic nehnulo. "Fajn, ale jestli mě to zabije, pak si piš, že tě budu po zbytek života strašit. A smát se ti ve sprchách, až ti vypnu horkou vodu." Potměšilá, že si dovolila mu takto vzdorovat, se vydá vstříc osudu. Když... je opět zastavena. "Co zas?" Rozčílená houkne, obraceje se za ním, aby mu tentokrát už definitivně vynadala do pitomců. Což... se dělá špatně, když jí okamžitě zaváže oči. "To snad nemyslíš vážně!" Odpovědí je jí ticho, takže... myslí. Super.
Tušila, že tam bude někde poblíž stát a smát se jejím pokusům jít rovně a udržet balanc. Že se rozsekala hned na začátku? Doufala, že to nebude vytahovat a strašit jí tím při večeři. Nebo kdykoliv jindy, jak jistě bylo jeho zvykem. Ohozená vodou se postaví na vratké nohy, rozhodnutá využít... všeho, co měla. I kdyby jí to vyšťavilo. Nebo se to obrátilo proti ní. Prvním pokusem bylo rozehnat říčku a osušit kameny. Nic. Podruhé? Přivolat si větev. Pomsta ranou do nosu bolela ještě dlouho poté, co si určovala dlouhým kouskem dřeva cestu skrze kameny a zeď, po níž šmátrala rukou. Cítila lepkavou krev, nejspíš jí to pořádně majzlo, že si možná zlomila nosní přepážku. Na brekot nebo doprošování se konce nebyl čas, musela postupovat vpřed. Zachytávaje se zdi a hrubých výčnělků si tak párkrát dopřála ostré bodnutí do dlaně a roztrhnutou kůži, až se kamínky zarývaly do měkkého masa. Po celou dobu, co nesykala bolestí, se alespoň pokoušela postupovat kupředu jistě, napomáhaje si ozvěnou, aby alespoň odhadla, kolik jí toho ještě zbývá. Co jí však ani trochu neuklidňovalo? Voda. Prve proto, že jí zatékala do bot. Později jí došlo, že je až podivuhodně rychle narůstá a nyní se brodila po kolena. "Ach ne..." Příliv. Příliš rychle se blížící, zvedající hladinu o centimetry za pár vteřin. S takovou se nestihne včas vrátit, i kdyby viděla na cestu. "Reede?" Voda začínala ničit ozvěnu, přerušovala ji tokem. "Reede!" Páska je stržena a Frieda se snaží nalézt kratší a rychlejší cestu ven. Žádná se nezdála dost blízko. Bylo pozdě. "Ricku!"
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Wed Feb 28, 2018 11:27 pm
Věděl, že ji pravděpodobně kardinálně štve a že vztek v jejích očích není pouhou hrou nebo přetvařováním. Tak tomu bylo ale již dostatečně dlouho, aby si zvykl na pocit, že někomu leží v žaludku. Nehodlal se nikomu hloupě zavděčovat, nehodlal se přátelit s těmi, co o to pravděpodobně nestáli a hlavně tehdy, pokud o to nestál on – asi to byla chyba, ale po Dimiho smrti a rozvodu udržoval kontakt jen s pár starými přáteli i proto, že mu dávali věcné info o dětech, a mezi ostatními instruktory si nikdy s nikým nesedl tolik, aby jim byl ochoten dát svůj drahocenný čas, ač s některými vycházel rozhodně líp než s Friedou. Vlastně, když na ni tak koukal, nejspíš s každým. „Spíš se tomu snažím zabránit…“ Aby se uměli trochu ubránit a žádný pekelný pes si na nich nesmls, ač o tom upřímně pochyboval a občas svou snahu vzdal, pokud dostal do rukou někoho, kdo byl… vyloženě neschopný. Frieda by se možná mohla cítit polichocena, že do podobné skupiny nepatří a že nad ní hůl nikdy nezlomil, ačkoliv by dost možná raději opak. Její rána s ním sotva pohne, jak sama kolikrát podotkla, fyzično bylo cokoliv, jen ne její předností. Rána sice zabolela, ale… no, Rick asi zrovna nebyl z cukru. „Nezakazuju jim používat jejich schopnosti…“ Nikdy jim v tom nebránil, jediným problémem bylo snad jen to, že také nedělal nic proto, aby je podporoval – tohle byla zásadní chyba, kterou si neuvědomoval, nepomáhal jim je rozvíjet a neudělat z nich jejich přednost, která jim mohla zachránit život. Místo toho je i nadále mrzačil a posílal je na ošetřovnu s horšími či lepšími zraněními.
Což si zřejmě uvědomovala i Frieda s pohledem na jeho opičí dráhu, nyní vytvořenou přírodou a nikoliv jím samotným, což… bylo ale možná ve výsledku ještě horší. „Chm… Na tomhle si vaz nezlomí. To zvládnou. Když tak jim někdo pomůže.“ Zněl poměrně sebevědomě. Takový blázen, aby je tam nechával čistě samotné, nebyl – v normální situaci bude někdo schopnější hlídkovat uvnitř jako případná první pomoc. „Zas tak neschopná nejseš. Běž. To zvládneš…“ Konečně pobídnutí z jeho strany, po němž již ztichne a ponechá ji jejímu osudu, aby se s úkolem porvala tak, jak uzná za vhodné, spoléhaje na její čest, že nebude podvádět a nesundá si šátek. Sám? Sám se zatím může zoufale nudit venku, pohledem kontroluje co deset sekund hodinky.
Tohle byla chyba, kterou si byl ochoten přiznat. Tohle ano – ironicky založena na základní neznalosti, kdy na příliv jednoduše nemyslel a neuvědomil si, že v podobnou podvečerní hodinu bude jeskyně brzo celá pod vodou bez možnosti úniku, na několik hodin plná studené vody, a tak každému bláznovi, co do ní vlezl, hrozilo utonutí. V tomhle případě byla oním bláznem Frieda, která však myslela jasněji než on – výjimečně. Neslyšel ji, nemohl – přes čím dál tím hlasitější šumění vody a vlnky, co se tříštily o kameny v pěnu. To až právě ono šumění ho probere, aby mu došlo, že je něco šeredně, ale fakt šeredně blbě. Zarazí se v tom krátkém momentu, než mu v hlavě sepnout všechny faktory. Budiž mu k dobru, že v další chvíli nepřijde ani vteřina strávená zaváháním, jestli má hodit všanc i svůj život a nechat ji tam utopit se, nebo ji dostat ven, než bude příliš pozdě. „Do prdele!“ ohodnotí trefně situaci, jen co si přes hlavu přetáhne svetr a začne rychle šněrovat boty, neb obojí by ho tak akorát táhlo ke dnu. Na zbytek oblečení se vykašle, místo toho se vrhne do vody ve vstupu jeskyně, co se rychle svažoval dolů a který byl nyní již poměrně značně zatopený vzhledem k tomu, že samotná jeskyně byla postavená o něco výš.
V tomhle případě mohl opravdu děkovat jen svojí kondici, že vstup do jeskyně podplaval a vynořil se až na druhé straně, kde mu voda sahala prakticky po prsa. Rychle se rozhlédne, se srdcem až v krku – už jen proto, že ji vystavil reálnému nebezpečí, neb voda stoupala děsivě rychle a krom toho cítil kolem těla silné tažení proudu přílivu. „Friedo?!“ Brzo ji však uvidí, nepříliš daleko od sebe, což výjimečně nevyvolá žádnou z debilních poznámek, že se mohla dostat dál – místo toho si to kraulem střihne přímo k ní, když chudák Frieda už musela nejspíš šlapat vodu. Alespoň v tomhle jí ulehčí, když jí čapne kolem pasu, pomáhaje si vodou, co ji rovněž z části nadnášela, zatímco on využíval toho, že stále cítil skálu pod nohama. „Co jsi tu kurva dělala?“ ujede mu s pohledem na její nos, jež má zhruba v polovině linie natrženou kůži. Vzápětí však zavrtí hlavou. „To je fuk. Poslouchej… Poplaveš za mnou, fajn? Pamatuju se, kudy ven.“ Aspoň doufal, že to trefí vzhledem k tomu, že vstup byl nyní zatopen kompletně a asi bude nutné potopit se do solidní hloubky. „Pak tě pustím přede mě a potopíš se první. Budu za tebou, celou dobu. Kdybys byla v průseru, dostanu tě z toho.“ Už i on musel začít šlapat vodu. Vzápětí mu dojde ještě jeden hloupej detail – boty. Kanady, které byly asi těžko uzpůsobení k plavání, byly těžké a dost možná by jí stahovaly ke dnu. „Kdybys nebyla tak zatraceně tvrdohlavá… Seženu ti nový, slibuju. Zkus mi neukopnout hlavu.“ Aniž by jí nejspíš došlo, o co mu jde, potopí se, aby ji mohl pod vodou jednoduše zout. Pochyboval, že se její kanady udrží v jeskyni vzhledem k přílivu. Znova se vynoří, shrábne vlasy, aby je dostal z čela. „Připravena? Fajn…“ Ne, že by zrovna čekal na odpověď. Místo toho vyrazí směrem k místům, kde tušil jejich jedinou naději v podobě východu, značně volnějším tempem, než jakým se dostal k ní z toho prostého důvodu, že jí výjimečně nehodlal uplavat, místo toho ji hlídal.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Wed Feb 28, 2018 11:59 pm
Už se fakt muselo jednat o průser, když jí z hrdla uniklo jeho křestní jméno, za které všichni považovali Rickovo příjmení. Sám se tvářil, že jiné jméno nemá a pokud tomu bylo jinak, pak se mu dařilo předstírat, že není. Voda stoupala rychle, příliš rychle, jak dokazovalo tričko od pasu dolů nasáklé vodou, co se nezadržitelně blížila k výši prsou. Skvělé, skončí ohlodaná rybami kvůli jednomu pitomci, který měl potřebu si dokazovat svoji genialitu. Nulovou genialitu, aby byla přesná, jak tvrdilo zoufalé brblání i pohled hozený směrem, kudy se eventuálně měla dostat ven. Žádný neviděla, voda ho komplet ucpala, jak se jeskyně porůznu svažovala blíž k moři. K přílivu, jehož obětí se měla tmavovláska v příštích několika minutách, možná i vteřinách, stát. Štěstí, že alespoň kurzy plavání na škole zvládla v rámci průměru - žádná mořská panna by z ní sice nebyla, ale do role utopence vlastní vinou se taky nehodila. Dlaně štípaly dotekem slané vody i ostrých výběžků skály, které se držela, namísto všemožných pokusů, ač možná hrdinských, se dostat ven. Přirozeně tušila, jakému nebezpečí by se mohla vystavit - ostré hrany skály, kameny poschovávané pod vodou, co jí mohly praštit do ledvin nebo jí natrhnout tepnu, pokud se k nim připlete příliš blízko. Nehodlala vykrvácet ani zůstat po zbytek života připoutaná na vozíčku jako invalida. "Do háje, Reede..." Síly jí už dlouho nevydrží, jak prozrazovala bolest v pažích od veškerých pokusů udržet se nad hladinou vody. Zem jí pod nohama klouzala, silný proud jí kolikrát už podkopl natolik, že se posunula kupředu. Čím víc se kolem ní valilo vody, tím hůř se dýchalo - kyslík byl vytlačován ven a ledová voda jí kolikrát vnikla do plic, až se zoufale rozkašlala.
Nebylo divu, že ukašlaným výkřikem ohodnotila Rickovo zjevení se uprostřed bájné potopy. "U všech bohů, Ricku, co ti tak dlouho trvalo?!" Žádný dovolávání se idiotů, žádné osočení, že jí vystrašil. Jen fakt, že sám si dal na čas a loudal se jejím směrem, dokud málem nepolykala andělíčky. "Praštila jsem se. Nedělej, žes ještě nikdy neviděl nejspíš zlomenej nos!" V návalu zlosti huhňá, jak jí ta rána nepřestává bolest, což vyřeší následným srovnáním, při kterém tlumeně vykřikne do dlaní. V té další? Zavrtí hlavou. V očích hrůza, odmítavý postoj, nic takového se dít nebude. "Ne, Reede, j-já... nepůjdu. Nepoplavu... Pro-prostě ne!" Děsila se toho, co by se jí mohlo stát. V hlavě už stihla projet každý možný scénář, všechny ty příšernosti, s nimiž by mohla skončit mrtvá. Jenže jak se zdálo, neměla na vybranou. Už jen proto, že bez bot se zdálo šlapání vody zatraceně lepší, ačkoliv milované kanady dozajista opláče. "Ne... J-já... nepůjdu, prostě ne! Počkám... až ten příliv... skončí..." Voda už jí dělala natolik problémy, že každé druhé slovo potřebovalo odmlku, jak jí cákala do úst a očí. Nechtěla plavat. Netoužila riskovat jeden z celé řady možných případů, kdy se neprobere, ačkoliv i jí došlo, že příliv skončí za několik hodin a to by nepřežila ani s kyslíkovou bombou. Minimálně proto, že by umrzla.
Nedobrovolně učiní tempo, proud sám o sobě jí nadnášel a směroval. Byla lehká, nezatížená botami, co by jí stahovaly ke dnu jako páreček z cementu ve stylu mafie. Co nádech, to se potýká se slanou vodou, jež ji nutí kašlat a dávit se. Nakonec jí nezbývá, než zoufale popadat dech na několika posledních centimetrech volné plochy, kterou voda ještě nestihla zatopit. "Slibuješ... že... se... vrátíme?" Sotva už slyší, co by jí na to řekl. S posledním nádechem se potopí, aby zkusila proplavat a nedrhnout přitom zády o strop. S přílivem v zádech jí to jde dobře, až moc dobře. Do chvíle, než jí proud prudce smýkne o jednu skalku a Friedě se zatmí před očima. Plíce automaticky lapnou po dechu, kyslíku se jí nedostává, jen vody. Dýchací soustava se plní slanou vodou z moře a dívka brzy upadá do bezvědomí s nepěknou ranou na čele.
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Thu Mar 01, 2018 12:37 am
„To máš za tu tvrdohlavost.“ Mohl by začít panikařit, tvářit se urputně zoufale, nedávaje ani jednomu naději na přežití a na záchranu, jenže to by jim asi sotva pomohlo. Takže místo toho jí odpověděl dementní větou, co mu v hlavě naskočila jako první, ač nebyla nijak zvlášť chytrá a nijak zvlášť stěr. Vzhledem k tomu, že bude mít brzo ovšem úplně jiné starosti, nedělal si s tím hlavu. Pokud mu Frieda bude chtít v příštích hodinách něco omlátit o hlavu, jeho brysknost v podobných situacích asi nebude hlavním tématem, přičemž v tomhle případě ji pravděpodobně i pokorně nechá, aby mu dala veškerý stres vyžrat. A rád – bude to totiž znamenat, že se oba dva dostali ven relativně v pořádku a hlavně živí. „Ty jseš hrozný tele…“ Nechápal, jak si mohla zlomit nos, fakt ne. Kdyby měla na čele tržnou ránu, na bradě, na rukách – aha, měla – to by pochopil, ale zlomený nos se zdál poněkud nelogickým zraněním, což však nadále rovněž nehodlal rozebírat a nechávat si vysvětlovat, že se pokusila využít svých schopností, jejichž užití nedopadlo zcela podle očekávání. Potřeboval se však chovat relativně normálně, aby na ni nepřenášel paniku – nebo to byl možná jen kec a chtěl ubránit před panikařením a zoufalým pocitem sebe samotného, když mu voda brala pevnou půdu pod nohama – obrazně i doslova. Nebyl zas tak nadšený plavec, ovšem některé věci se vyplatilo umět dobře – třebas přesně pro tyhle situace. Jednu ruku jí položí na tvář, tou druhou si pomáhá udržet se na hladině. V klidné vodě by stačilo šlapat, tady? Sotva. Příliv byl dostatečně silný. „Musíš, hm? Budu u tebe, fajn? Hned, kdybys měla problém. Slibuju…“ Snažil se působit relativně klidně a sebevědomě ve své vlastní schopnosti, že z jeskyně dostane zdárně oba. Musel – věděl, že musel. Nesnášel prohry. A ještě víc nesnášel, když při nich musel někoho obětovat. Celá myšlenka jeho idiotského výcviku byla stanovená dobře ve snaze naučit děcka bránit se, aby žádné z nich neskončilo sežrané nebo neschytalo smrtelnou ránu. Prozatím se mu dařilo odosobnit se od všech obětí, ač jich naštěstí poslední dobou nebylo mnoho, ale Frieda? Frieda byl trochu jiný případ. Možná, že ji neměl zrovna v lásce, šikanoval ji svým vlastním způsobem, ale pamatoval si ji. Patřila k táboru, k jeho podřízeným, k lidem, které běžně vídal při všemožných všedních příležitostech a ač se na sebe obvykle mračili, měli pár dobrých chvilek, na které nezapomínal. A krom toho, celý tenhle průser byl jeho dílo, což činilo celou situaci mnohem horší a on by se pravděpodobně raději utopil sám, než aby ji tam nechal. „Blbost. Plav. Budu u tebe.“ Opakování slibu a rozkazu, toho se jí dostane, aby ji pobídl. Jinak by sotva měli šanci.
Viděl, že s proudem značně bojovala. I pro něj nebyla zrovna hračka udržet se na hladině a na jazyku cítil slanou pachuť vody, které se stihl nalokat, oči z mořské vody začaly zčervenat. Poslední, co od ní slyší, než poslechne jeho pokyny, je její otázka. Svým způsobem byla hořká. Velmi hořká vzhledem k uvědomění, že… no, jednoduše netušil. A odpověď? Tu slyšela už předtím a je možná dobrá, že ji nezaslechla i nyní. „Plav…“ Pobídnutí, než se ponoří za ní, nespouštěje jí z očí přesně pro jeden z případů, co se stal. Kdyby mohl, asi by znova zanadával. Takhle jen víc zabral a dostal se k ní dřív, než se stihla ponořit ještě hlouběji. Čapne ji do kravaty, sám se přetočí na záda do znaku, tahaje sebe i ji na hladinu. Byl fakt idiot – i jemu to nyní jen tak tak vyšlo s dechem, jehož nedostatek začal zoufale pociťovat v plicích, takže když se vynoří, zhluboka zalapá po chladném večerním vzduchu. Avšak neotálí, na to má sotva čas – dotáhne ji až na břeh a ještě o něco výš, kdyby náhodou voda ještě stoupala, než ji položí a sám k ní klekne.
„Do prdele, Friedo…“ Aspoň teď si uleví nadávkou, co je mu však sotva platná – tep na jejím krku stejně nenahmatá, neb se nejspíš nalokala příliš velkého množství vody. Zakloní ji hlavu, zacpe nos a rozevře rty, aby k nim vzápětí mohl přiložit ty své – sotva však v romantickém polibku jako spíše ve dvou vdechnutí, kterými se snaží donutit její plíce ke spolupráci. Ruce složené na jejím hrudníku jí rovněž nehodlají osahávat, jako spíš resuscitovat a znova rozbušit její srdce – oba úkony v pravidelném rytmu zarytě opakuje, dokud… nu, buď dokud to nezabere. A v tom horším případě? Dokud to nebude mít vyloženě cenu, ač i tehdy by své snažení vzdal po zbytečně dlouhé době následované ještě delší, do níž by se promítla čirá zoufalost a nesouhlas se skutečností. Ale zatím? Zatím má hlavu naštěstí prázdnou a soustředěnou, zarytě upnutou na snahu ji rozdýchat. Prostor na výčitky bude později.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Fri Mar 02, 2018 1:23 am
Bolest v hlavě jí snadno knock-outovala do stavu naprostého bezvědomí. Plíce se plnily slanou vodou, tep se mírnil, až prakticky zastavil veškerou činnost. Necítila nic z Reedova pokusu o zachránění její maličkosti. Nevnímala, jak jí tělo drhlo zády o hrubé kameny a zem, na níž byla položena, dost daleko od vody, která už prakticky neměla kam unikat. Studený vzduch ji neprobouzel a hlasité zvolání nadávky už tuplem ne. Tmavé vlasy se lepily na šíji a tvář, mokré oblečení vykreslovalo každou křivku jejího prakticky polomrtvého těla. Dýchání z úst do úst si tím pádem ani nemohla užít. Podobně tomu bylo i s pokusem uvést její srdce do činnosti.
Až po chvilce začne kašlat, vyplivujíc vodu, co jí uvízla v plicích a žaludku. Kolikrát se nalokala, že to nepřestávalo pálit? Hloupá otázka, momentálně neřešitelná. Mírně promodralým rtům se začala navracet správná barva, jindy nazlátle snědá pleť působila bledě, mrtvolný nádech jí nešel zrovna k duhu obdobně, jako tomu bylo s nepěknou tržnou ranou zdobící čelo. S kuckáním konečně otevře oči, mžouravě se je pokouší zaostřit na rozmazaný stín kdesi nad hlavou. Špatně se jí vzpomínalo na doby, které se odehrály před sotva pěti, deseti minutami. Hlava podivně třeštila, hrudník bolel, celé tělo se zdálo slabé, sotva dokázala zvednout ruku, že toho po chvilce raději nechala. "Co se... uhm... Ssss," prudkou bolestí, zařezávající se do hlavy, se dotkne čela spolu s hlasitým syknutím, symbolizujícím její nespokojenost a zmatení. "Bo-... bohové..." Nazelenalý odstín ve tváři signalizoval, že potřebuje cokoliv jiného než koukání na čerstvou krev řinoucí se z tržné rány na čele.
Konečně se rozkouká - dost na to, aby zjistila, kdo jí věnoval pozornost při zachraňování. Reed. Richard Reed, nejméně oblíbený instruktor, kterého by s chutí uškrtila. Nebo pro teď? Vrátila zpátky do vody. Na druhou stranu? I přes veškerou nechuť musela uznat, že je to pěkný kus chlapa. Zvlášť v tom mokrém tričku kopírujícím vypracované svalstvo, s mokrými vlasy a pohledem štěněte. Zmateně mu oplácela pohled, myšlenky se točily jenom kolem toho, proč ho tak nesnáší. Chtěla znát důvod. A taky chtěla vědět, co se sakra stalo. "A-...hoj?" Hlas postrádal ráznost, nejistota v očích neodcházela. Snažila se pochopit... kdo je. Kdo je a co tady dělá? Znala ho?
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Fri Mar 02, 2018 12:18 pm
Pravda, táborníci mnohdy z jeho tréninků odcházeli pomlácení, jejich těla byla poznamenaná řadou modřin, ruce rozedřené, kolena rozbitá a sem tam něco zlomené. Všechny tyto úrazy byly z části jejich vina – z důvodu nedostatečné koordinace, rovnováhy, síly či jakékoliv jiné chybějící vlastnosti. Tahle situace byla však jiná – pro začátek nikdy nemusel nikoho oživovat. Ať už to bylo štěstí nebo měl Rick opravdu situaci pevně v rukou, do takového bodu to nikdy nedošlo, žádný z táborníků neměl trvalé následky a o dech přišli maximálně jen tehdy, když si ho vyrazili, přičemž to ho obvykle během krátké doby dokázali najít. Friedě netlouklo srdce, plíce měla plné vody a dechu se jí rovněž nedostávalo, což se skládalo v pravděpodobně tu nejhorší možnost vůbec. Pro jednu krátkou chvíli si říká, jestli náhodou nedělá všechno špatně – jestli její hrudník mačká v dostatečné frekvenci a dostatečné síle, jestli náhodou nedýchá ve špatném poměru, jestli se mu veškerý správný postup nevykouřil z hlavy a jestli její stav náhodou nečiní ještě horším.
Jenže všechno tohle byl určitý stupeň paniky, který naštěstí nedokázal zastřít předem přesně naučený postup, pevně vštípený do hlavy, že ho jen z instinktivnosti dokázal udělat dobře – protože nakonec jeho snaha dojde výsledku, když se Frieda znova pokusí nadechnout sama od sebe, místo toho však s dávivým kašlem začne kuckat vodu z plic, které se tak zoufale snaží dostat ke kyslíku. Přetočí ji na bok, podepře, aby jim tuhle snahu trochu usnadnil a vodu ze sebe mohla dostat snázeji, než když ležela na záda. „Ššš… Bude to dobrý…“ mumlá tiše, hladě jí po zádech vzhledem k tomu, že s kašlem jí sotva mohl pomoci. To až tehdy, když to vypadá, že většinu vody – alespoň z plic – dostala ven, znova ji znova opatrně přetočí na záda. Celá tahle situace se seběhla tak hrozně rychle – před chvílí z ní každou vteřinou vyprchával život, zatímco nyní na jen mžourala hnědýma očima s červeným bělmem, protože slaná voda očím obvykle znova nesvědčí. „Zatraceně…“ Neměl obvykle ve zvyku se dovolávat bohů, ale tahle slova, ač postavená do absolutního protikladu, ve výsledku znamenala to samé. Na rtech se mu objeví úsměv, zcela jiný než obvykle – úlevný, šťastný, že možná není v pořádku, ale bude mít čas se dát dohromady namísto toho, aby ji cpal do rakve. V kleku se k ní nakloní, na malý moment si hlavu upře o její rameno z toho prostého důvodu, že se murozvázal suk v žaludku, spadl mu kámen ze srdce. To až tehdy, když se trochu zmátoří, začne se marně pokoušet zvednout a navíc promluví, se znova narovná, pokládaje jí dlaň na spánek, jen co prsty přejede kousek pod tržnou ránou na čele. Zavrtí hlavou. „Nemluv. A nezkoušej vstávat. Budeš v pohodě, hm? Jen nezkoušej vstávat.“ Očima tekně k její pacce, která je potřísněná její vlastní krví, na níž se Friedě asi příliš dobře nekouká vzhledem k pohledu, jaký na červenou utnou tekutinu upírá. Stáhne tak svou ruku z jejího spánku a stiskne její zkrvavenou packu.
Musel na ni jednoduše čumět. Asi měl něco dělat, zmobilizovat rozum a dostat ji co nejdřív do tábora, ale v tuhle krátkou chvíli na ni musel prostě jen koukat, zatímco mu dojde vše – že si může nelhávat, jak moc jsou mu místní putna, ale podobná situace ho stejně vždycky prozradí. A že by nezaváhal ani chvíli, kdyby pro ni musel jít znova, nehledě na to, že tohle byla jeho vina, jeho chyba, jeho provinění. Zde už to neměl na co svést – nepřipravil ji na fakt, že přijde příliv, nehledě na to, že podobnému risku by už opravdu nikoho nevystavil, sic táborníky mnohdy pokoušel, nikdy nešlo doopravdy o život. Tušil, že ho bude nenávidět. Jen zjevně ne nyní – ne tehdy, když na něj upře ta tmavá kukadla, v nichž se značila takřka katarze, probuzení po velmi dlouhém spánku a vyjevení. Musel se tiše uchechtnout, když ní vyleze pozdrav, ač nyní se z toho již vytratila ona prvotní radost, když na něj začaly doléhat výčitky. „Ahoj… Dostanu tě do tábora, co na to říkáš?“ Nic. Nic by neměla. „Jen… by to chtělo něco teplýho.“ Oblečení měla kompletně promočené, jemu bylo chladno, natož pak muselo být jí. Pohled zvedne ke své hromádce oblečení, tedy spíš bot a svetru, co leží jen o kousek dál, kde je předtím nechal. Se zapřenýma rukama se zvedne, v první chvíli mu však podjedou mokrá chodidla na kluzkých kamenech, že se sám div nevymlátí v překvapení nad slabostí vlastního těla, které si v krátké chvíli prošlo nezvyklou fyzickou zátěží. Vzápětí se však zvedne, aby popadl svetr, rychle si obul boy, které se neobtěžuje zavazovat, a vrátil se k ní. „Jen ti tohle svlíknu…“ Konkrétně mokré triko, v němž by Frieda za obyčejných okolností snadno vyhrála miss mokré tričko už jen proto, že pod ním neměla nic. Žádnou podprsenku. Fakt, kterého si nikdy nevšiml. A v současné chvíli se rovněž jedná jen o postřeh, neb měl poněkud větší starosti než ji očumovat a osahávat. Její mokré triko vymění za jeho suchý svetr, co jí snad trochu zahřeje. A pak? Pak ji konečně vezme do náruče, aby ji jako aktuálně svou největší zodpovědnost vzal do tábora, k Hébé, výjimečně si až příliš ochotně vyžrat proslov, který bezesporu přijde od Cheiróna a u něhož si maximálně uvědomuje, že si jej zaslouží.
avatar
Daughter of Hecate
Počet postů : 24
Age : 25
Location : Big House
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Mon Mar 05, 2018 4:50 pm
Každé nadechnutí pálilo. Každý pokus o dostání několik procent kyslíku dráždilo plíce k dalšímu kašli, jímž se odměňovala za záchranu života. Celé tělo bolelo, jako by byla nucená zaběhnout maraton v co nejkratším čase a poté si dát ještě hodinové zátěžové cvičení, při kterém se pravděpodobně pořádně potloukla. Nic příjemného jak na pohled, tak na pocit. Nechápala, kde přišla ke všem těm šrámům a lepkavé krvi, která odněkud nepřestávala proudit. "Co se... uhm... stalo?" Prve se pokusila zvednout alespoň natolik, aby se lokty mohla zapřít o tvrdou skalnatou půdu pod tělem. Hloupost, jíž si brzy uvědomí. Nedokázala tak setrvat ani dvě vteřiny, aby se v další chvíli nesesunula zpátky na záda, připomínaje mořskou pannu vyvrženou na břeh z moře. "Jak... Proč..." Matně rozeznávala oblast, v níž se nacházeli. Vrcholek zaplavené oblasti připomínal známé místo a po chvilce bolestivého uvažování tmavovlasou ženu trklo, kde momentálně leží - jeskyně nymfy Echó z bájí o sebestředném Narcissovi. Sem chodívaly hlavně dívky s chlapci, prý se jednalo o jedno z nejromantičtějších míst v celém táboře. Tmavé oči podezřívavě seknou pohledem po muži, co na ní stále vyjeveně koukal, jako by jí viděl dost možná poprvé. Což... mohla být pravda. Frieda si jeho jméno ani tvář nemohla ani na okamžik vybavit, nic jí neříkal. Smrtelník to být nemohl, ti sem nesměli. Polobůh? Na nováčka se zdál starý. Podezření stouplo o něco víc, zpoza přimhouřených kukadel studuje jednotlivé rysy jeho tváře. Byl hezký, takovým tím drsnějším neuhlazeným způsobem. Tím, co buď dívky straší nebo se jim z něj podlamují slabostí kolena. Friedě by se kolena podlomila tak jako tak, momentálně si mohla užívat slabostí znaveného těla.
Sledovala jej i tehdy, když se vzdálil pro něco 'teplého', což, jak se ukázalo, nebyla termoska s čajem nebo kávou, ale svetr. Mužský svetr. Velmi objemný pro někoho s útlými rameny. Nenachází sílu k protestu, ač se k němu prve nadechla. Chyba, co jí stála záchvat kašle, kterého využil, aby jí přes hlavu přetáhl suché oblečení namísto mokrého trička válejícího se vedle nich. "My... se známe? Zaspala jsem něco? Jsi můj..." Očima ho sjede od hlavy k patě. Mohl by být její přítel, ne že ne. Ačkoliv... možná ne. "Přítel?" Tón zaznívá v řadě pochybností. Nikoliv tak o sobě jako spíš o něm. Pochybovala, že by si ho nabrnkla. "Spali jsme spolu?" To by to možná vysvětlovalo. V posteli sice nebyla úplný nováček, ale také žádná sukuba, aby chlapům způsobila iracionální touhu po sexu s ní. "Byla jsem opilá? Jestli jo, pak to vysvětluje, proč si tě nepamatuju..."
avatar
Son of Athena
Počet postů : 23
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Tue Mar 06, 2018 1:01 am
„Nezvedej se,“ upomene ji znova, tentokrát svá slova však doplní i gestem, kdy jí položí ruku na rameno. Rána na hlavě nevypadala hezky, dost možná se kolem ní vytvoří roztomilá fialová modřina a s trochou štěstí bude předzvěstí maximálně lehkého otřesu mozku, nehodlal však nic riskovat. Již ne, tyhle choutky ho opustily tehdy, když se oba dva snažili v jeskyni udržet nad hladinou a dostat se zpět do suchého bezpečí, které skýtal tábor. Její otázku pro tuhle chvíli přeskočí z toho prostého důvodu, že jakékoliv vysvětlení by ji pravděpodobně rozrušilo – včetně toho, na jehož konci by mu chtěla dát přes hubu a pořádně mu vyčinit, na což měla samozřejmě právo. Reed jí ho nehodlal upírat. Pouze se rozhodl ho na malou chvíli oddálit. „Jsme u jeskyně…“ připomene jí měkce, neb se zdála dostatečně zmatená a vymžouraná, aby netušila ani tohle.
Svetr je jí otravně velký, což asi nebylo překvapením – sic byla Frieda docela vysoká, stále byla oproti němu drobnou dívkou a do svetru by se vlezla dost možná i víckrát, kdyby to bylo možné. Nechá jí vykašlat v sedě, zrovna tak ji už nepokládá, ačkoliv ji stále přidržuje, aby se sama nemusela namáhat. Byl hlupák, vážně hlupák – stačilo se na ni podívat, aby pochopil, že měla na mále. Na to vypadala dostatečně zřízeně – s ránou na nose, která krvácela, s něčím podobným na čele u linie vlasů, v nichž se vytvářel nehezký strup zaschlé krve, bledá, promrzlá s promodralými rty. Udělal chybu. Obrovskou chybu, kterou se bude muset snažit odčinit dost dlouho – nehledě na to, že se jednalo o hezkou sprchu na jeho sebevědomé ego, protože celá záležitost vznikla na základě jeho ignorace prostých přírodovědných faktů, které si mohl snadno uvěřit. Naštěstí – a bylo to velké štěstí, neboť se mohlo stát ledasco – byla v pořádku. Relativně v pořádku, jak se brzo ukázalo vzhledem k její otázce.
Notnou chvíli na ni zůstane nechápavě zírat. Otázka, která byla zcela iracionální a jemu se muselo v hlavě všechno spojit, aby pochopil, co se s ní stalo. „Do prdele…“ A asi znova – podruhé, jak se zdá – neudělal moc dobrý dojem, když jej začal zaklením na relativně nevinný dotaz, nad kterým by se za normálních okolností upřímně zasmál. V současné chvíli značil něco jinýho. „Ne, nejsem. Ty… si mě asi moc nepamatuješ, co?“ Protože jak to tak Reed vnímal, byl všechno, jen ne její přítel – ani ne tak protože by sám nechtěl (a ne, že by se tvářil, že chtěl), ale protože si navzájem svými odlišnými názory lezli na nervy a jakýkoliv romantický zájem byl už z tohoto prostého důvodu zavrhnut, nehledě na to, jak hezká kukadla (a ruku na srdce, též pozadí) měla. Znova si sedne na paty v lehce rezignovaném kleku, stále ji však podpíraje. „Kéž by…“ Ani si neuvědomil, že to neznělo zdaleka tak ironicky jak by mělo – celá věta tak vyzněla spíš vážně. Tenhle detail mu dojde vzápětí, kdy po ní střelí pohledem. „Teda… Ne. Fakt ne. A nemáš kocovinu, jen ses pořádně flákla do hlavy. Byla jsi v jeskyni, když začal příliv…“ Dál to nerozvádí, zatím ho může mít za rytíře v lesklé zbroji, dokud nebude dostatečně silná, aby mu jednu flákla. „Takže… Potřebuješ za Hébé. Na ošetřovnu, aby se na tebe podívala. Nutně, pokud sis myslela, že jsem tvůj přítel…“ Nedocházelo mu, že chudinka Frieda z něj bude asi trochu vyjukaná a nebude, proč ji trochu špičkuje – nebo spíš proč se chová podobným způsobem. V každém případě udělá to, co řekl – vzal ji za Hébé, od které dostal pořádně vyčiněno hned, co mu sdělila úlevnou zprávu, že se Frieda musí hlavně trochu prospat a konec konců se také pár dní šetřit. Předpokládal, že podobné kázání dostane i od Cheiróna s menším varováním. Ale pro teď? Pro teď se rozhodl přenocovat v křesle u ní. Proč? Protože měl výčitky. A protože z ní učinil svou vlastní zodpovědnost, ke které uměl ostatně vždy přistupovat relativně dobře.
avatar
Son of Aphrodite
Počet postů : 49
Zobrazit informace o autorovi

Re: Jeskyně nymfy Echó

za Sun Aug 19, 2018 12:47 pm
Dočasné pověření vedením Afroditina srubu skýtalo mladíkovi nepřebernou zásobu trápení. Nikdy o tento vedoucí post nestál, z velice dobrý důvodů, jenž si sám dostatečně uvědomoval. Předně neholdoval neustálému šumu, nutnosti řešit každou nepatrnou prkotinu, která zrovna sourozencům přelétla přes nos. Většinu času musil obětovat výpomoci s tvořením outfitů, radění ohledně barevných kombinací nebo poslouchat nepřebernou zásobu drbů na každého táborníka. Jeho hlava nedokázala pojmout tunu informací, kdo, kde, s kým, proč, nač. Jedním uchem tam, druhým ven. Avšak problém nastal, když další den, přišlo opětovné rozvíření minulého tématu a on si nedokázal vzpomenout, kdo je ten Joshua a proč je Katarine tak neuvěřitelně trapná. Pokud někdo tvrdil, že sloni mají dobrou paměť, logicky uvažoval, jsou všechny sestry, vlastně prapředkem slona. Tolik informací, sice většinou nepodstatných či bezcenných, nedokázala snad pojmout ani Alexandrijská knihovna, přestože o rozloze vědění v ní obsažené kolovaly legendy. Jen nechápavě přikyvoval, když se dozvídal nejnovější drby a naprázdno projevoval uznání té schopnosti, která jim umožňovala tolik si toho pamatovat. Jednou či dvakrát, taktéž, řešil stížnosti instruktorů, jenž nepříliš libě nesli zálibu potomků Afrodity v neustálém líčení a nutnosti brebentit. Těžko dokázal obhájit, že rozhovor o tónech make-upu je svým způsobem přínosný pro studium řeckých textů a pomlouvání dcer Deméter zase napomůže zlepšení lukostřeleckých schopností. Jen vůči těm podrážděným lektorům stál, kdežto s nimi pouze v duchu souhlasil, ovšem nahlas nevydal jedinou hlásku. Doufal, že Amy se vrátí, vcelku, nepošramocená a opět převezme své povinnosti jakožto vedoucí srubu, aby on konečně mohl znovu zalézt do temného kouta, kde si konečně něco hodnotného přečte. Dneska, po dlouhých dnech plných útrap, vycítil první příležitost, jenž dovolovala vzdálit se z prostor Tábora a tím pádem i od dočasných povinností. Vyklouzl časně nad ránem, skoro s rozbřeskem slunce, pod paží si nesoucí pouze zásobu papíru, několik tužek, černý uhel a výtisk knihy Romeo a Julie psaný v azbuce.
Raději se neohlížel za sebe, co kdyby zpomalil, což by vyústilo v něčí všetečný pohled, který si nemohl dovolit. Tempo pozvolna zvyšoval, jak již propadal slastné myšlence na rozevřenou knihu a absenci dotěrné společnosti. Úprk, vcelku překotný, se mu nakonec vymstil, když přehlédl kámen na kraji cesty, jenž mu připravil nepříjemný pád směrem k zemi. Veškeré materiály skončili poházené, stejně jako syn bohyně lásky, co lehce nepřítomně mžoural kolem sebe. Zapackání mu naštěstí nezpůsobilo citelnější újmu na kráse, žádná boule nevystrkovala růžky a těch pár škrábanců hravě schová, když si více pohraje s vrstvením oblečení. Pohlédl kolem, ve svém naivním nadšení, dokonce nesledoval krajinu, takže chvíli trvalo, nežli si uvědomil svou polohu. U jeskyní nymfy Echó příliš času netrávil, hlavní důvod představoval Reed, vedoucí instruktorů, který sem čas od času dovedl skupinu nešťastníků, jež podroboval svému "tréninku", Iskander tomu raději říkal mučení a proto se jeho osobě, rád, uctivě vyhýbal. Začal sbírat papíry, především ty, s nimiž si počal hrát mírný vánek, aby nakonec o kresby nepřišel. S velkou dávkou nešikovnosti, přičemž stihl několikrát opětovně upadnout, nakonec ukořistil zpět vše ztracené. Jako poslední zbývala kniha ležící kousek od zrzka, otevřená na náhodné stránce. Se zaujetím ji uchopil, nejen aby vyklepal drobná smítka, která v ní po necitelným zákroku uvízla, ale především, aby se podíval, jakou část náhoda označila. Jednalo se zrovna o výstup Julie, načež slova pomalu předříkával tak, jak jakoby láskou zkoušená dívka sama vedla tuto část.

„Při chrámu Petrském i svatém Petru,
svou šťastnou nevěstou mne neučiní!.
Ten spěch mne naplňuje úžasem,
že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,
se o mou ruku přijde ucházet.
A tedy, prosím, rcete mému pánu
a otci, že se ještě nechci vdát;
a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu
Romea spíš, jejž, – víte, – nenávidím,
než Parisa. – Toť vskutku noviny!“


Na tváři vystoupilo drobné posmání, přičemž zavřel knihu, jemně přejíždějící po hřbetě vykazujícím známky opotřebení.  Miloval tu možnost, kdy se nemusil ohlížet ustaraně za rameno a prostě se oddával kouzlu díla. Žádní rozdivočení spolutáborníci a jejich naprosto mizerný vkus na literaturu. Zde, uprostřed přírody, odloučený od ostatních lidských bytostí, by si klidně mohl přečíst celé Shakespearovo dílo nahlas, aniž by vzbudil pozdvižení, jak nádherná představa.
Sponsored content

Re: Jeskyně nymfy Echó

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru