Share
Goto down
avatar
Mrcha mrňavá
Počet postů : 100
Zobrazit informace o autorovihttp://olympians-rp.forumczech.com

Hlavní budova

za Tue Jan 23, 2018 5:06 pm
avatar
Unclaimed
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Mar 12, 2018 8:17 pm
>>
Kai trávil v Táboře svůj druhý týden, a ačkoli už po cestě na něj zaútočil přerostlý štír, nějak se s tou existencí bohů nemohl smířit. Radši se tedy tvářil, že je v Hermově srubu omylem, a snažil se na sebe příliš neupozorňovat - například přestat křičet ze spaní. Přes den se obvykle zašil někam do rohu, kde rozpačitě postával a vyhýbal se čemukoli, co vypadalo ozbrojeně. Byl si dost jistý tím, že i kdyby tohle celé nebyl jeden velký omyl, nijak netoužil po smrti setnutím hlavy. A vůbec, bohové? Vážně? Znamenalo to tedy, že jsou všichni ti puberťáci okolo jeho příbuzní? Bratranci, sestřenice a podobně? Minimálně s polovinou Hermova srubu si nebyl vůbec, ale vůbec podobný.
Až zoufale toužil po návratu domů - ne, že by to přiznal kdekomu, ale hrozně se mu stýskalo po mámě. Ta mu od spěšného odjezdu poslala pestrobarevnou pohlednici s ploutvičkami, takže si mohl být jistý, že minimálně minulý pátek byla v pořádku a nic jí nehrozilo (například sežrání nebo spopelnění, ke kterým by údajně došlo, kdyby zůstal v Brooklynu), jenže těžko čitelné písmo mu pořádný rozhovor nahradit nemohlo. Povzdechl si a zapřel se zády o stěnu. Aspoň, že je to jen na léto.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 3
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Mar 12, 2018 8:53 pm
>>
Liz se, se vší upřímností, naprosto příšerně nudila. Jeden by čekal, že v táboře, kde kolem sebe všichni mávali meči, stříleli po sobě - dobře, možná ne přímo po sobě, ale kde bychom byli bez trochy básnické hyperboly? - šípy a létali na pegasech něco takového nebude pomalu ani možné, opak byl ale pravdou.
Hned během prvního týdne se jí povedlo zaskórovat trestné sbírání jahod, když se jejím přičiněním v táboře rozpoutal menší požár. Požáreček. Podívejte, ona za to vážně nemohla, že se jí povedlo zapálit popelnici, byl to ryzí omyl a poslat někoho na trestnou lavici za takovou malichernost, to bylo vážně pitomé. Vůbec nepomohlo, že se pak na ni lidi dívali vyloženě křivě, když ji načapali kouřit, a i přestože Liz v takových případech drze zvedla bradu a zabila je pohledem, časem se to začalo zajídat i jí a k nikotinovým přestávkám hledala stále odlehlejší a osamělejší místa.
Jahody nebyly ani zdaleka tím jediným, co se jí podařilo dostat do výslužky, a Liz, jak už tomu její přirozenost velela, šla z průšvihu do průšvihu. Bylo asi jenom dobře, že tu neměli žádný Zakázaný les, do kterého by ji mohli poslat sbírat červy, protože s takovouhle by ji ještě pokousal vlkodlak a co potom. Hm. Měli tu vůbec vlkodlaky? Liz si nebyla tak docela jistá, ale s tím, jak na ni naposledy zaútočila přerostlá vrána s hlavou její dějepisářky, by se tomu klidně odvážila věřit.
Zrovna zahýbala za roh hlavní budovy a z kapsy bundy lovila pomačkanou krabičku cigaret, když prakticky vrazila do někoho, kdo se jí nastražil do cesty tak nestydatým způsobem, že by to mělo být zákonem zakázáno. Každý normální člověk by to s přehledem ustál, jenže tohle byla Liz - Liz neplatila ani za koordinovanou, ani za elegantní, a už vůbec ne za normální. Poplašeně vyjekla, odlétla od neznámého sabotéra jako pingpongový míček a chvíli balancovala na jedné noze, rukama mávajíc ve vzduchu jako vzlétající husa. Chvilku jí trvalo, než znovu nabyla rovnováhy, ale jakmile si byla jistá, že není v bezprostředním ohrožení na životě, zadívala se na Úskočného muže pohledem vskutku štiplavým. "Doprdelekurvafix," ulevila si podrážděně, "to tě nikdo nenaučil nestát v cestě?" Lizina cesta byla všechno v rozmezí deseti metrů. Ne že by to potřeboval vědět.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Mon Mar 12, 2018 10:21 pm
Bylo překvapivé, jak i periferní tušení o příšerách dokázalo vytříbit reflexy. Modrovlasá holka byla definitivně něco, co na svém zašívacím místečku nečekal - a popravdě řečeno ho vyvedla z míry natolik, že chudák, vida ji ječet, zaječel taky. A pěkně vysokým hláskem. Navíc se mu podařilo zděšeně připlácnout na zeď, jako by ho někdo přišpendlil, takže když modrovláska dosáhla rovnováhy a propálila ho očima, dostalo se jí výrazu vyděšeného gekona. "Já... no, co?" vypravil ze sebe, jakmile posbíral kousky svého důvtipu (no dobře, to se úplně nepovedlo) a nepatrně zrudl v obličeji. "Já... ehm, jsem Kai. Kai Jones. Spíme spolu ve srubu.
Teda, vedle sebe. Ne úplně vedle, ale pod jednou střechou, chápeš?"
zkusil začít konverzaci naslepo, zatímco mu na pravé ruce začaly cukat prsty. Zhoupl se na patách. Pak si levačkou projel vlasy, čímž z rozcuchaného udělal ještě rozcuchanější. "Zapomeň na to," doplnil se, protože i on sám svůj projev hodnotil jako zoufalství, a rozpačitě zapískal. Jakže se to mluví s holkama? Neměl by jí stisknout ruku? A jsou teda příbuzní nebo ne? Na to poslední se odhodlal zeptat. "Hele, ty tady jsi... no, dýl než já. My jsme jako, jako všichni... to?" zašermoval rukama - k jeho smůle se v části oné machinace dal rozeznat vulgární posunek, vykladatelný jakožto znamení páření, což sice nebyl úmysl (a Kai si to ani neuvědomil), ale bilo to do očí. Jeho mozek už byl holt u avantýr všech těch bohů a ruce si nehlídal.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 3
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Wed Mar 14, 2018 8:01 pm
Liz, nevědouc co dělat, zaječela preventivně ještě jednou, tentokrát výhrůžněji. Pravda, dosud se nesetkala s někým, kdo by tu komunikoval výhradně skrze hrdelní skřeky, všechno je ale jednou poprvé.
"Jak jako spíme spolu?" zazírala na Kaie s výrazem někoho, komu byla právě nabídnuta účast na dobrovolné mimoškolní aktivitě, "já s tebou teda určitě nikde nespím. Nikdy. Zapomeň," zašermovala mu před obličejem rukou a tvářila se u toho jako lítice. Bylo až zarážející, jak jednoduše se jí povedlo přejít z preventivního poplašeného ječení na stoprocentní jedovatost, ale v tuhle chvíli to nejspíš nebylo něco, nad čím by se Kai pozastavil - začal se totiž ve své naivitě ptát a gestikulovat tak, že se to dalo vyložit na sto různých způsobů, z nichž byla valná většina špatná.
Liz si to zcela rozhodně vyložila špatně.
Pravděpodobně to nebyla zcela standardní reakce, ale vlastní příčetnost, která na Liz křičela něco ve smyslu: "ježišikriste, uteč, před tímhle tě rodiče vždycky varovali" si nedala říct. Liz tedy udělala to první, co jí v tom chaotickém, mírně zpanikařeném momentu přišlo na mysl, a ubohého Kaie prostě a jednoduše vší silou flákla přes to první, na co dosáhla - ať už to tedy byla ruka, nebo snad rovnou obličej, rozhodně to musel cítit. "Zapomeň," zasyčela jako bohyně pomsty znovu.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Wed Mar 14, 2018 9:38 pm
Kai měl popravdě co dělat, aby nezaječel ještě jednou, ale sebral svou mužnost a udržel se. Ne, že by to byla největší překážka, kterou bylo třeba zdolat. Když na něj Liz vyjela - dalo se to skoro kvalifikovat jako útok, se vším tím máváním před obličejem - klopýtl o dva kroky vzad a vyplašeně se rozhlédl po únikové cestě. Bohužel, jakmile se vrátil očima zpátky k modrovlasé dívce, čekala ho dost pěkná rána, a to zrovna ve chvíli, kdy hodlal vše uvést na pravou míru. "Pří-" začal, načež schytal pecku do ramene. "-buzní?" vypadlo z něj roztřeseně, zatímco reálně zvažoval rychlý úprk. "Za co?" zeptal se, promnul si rameno a podrbal se na hlavě, protože upřímně netušil, proč by ho někdo měl mlátit jen proto, že nemá tak úplně jasno v tom, jak to v Táboře chodí. Naštěstí to nebylo poprvé, co ho někdo praštil (a bohužel Liz nebyla ani první děvče, které tak učinilo), takže se oklepal poměrně rychle, jako nakopnuté štěně se ale tvářit nepřestal. Měl dokonce pocit, že tentokrát je v právu.
"Hele, já nevím, co jsem provedl, ale omlouvám se, jasný? Hlavně už mě nebij, jo?" zkusil znovu navázat jakýs takýs přátelský rozhovor a pro jistotu před sebe v obranném gestu zvedl ruce. Tahle holka bude určitě Áres. Pokud jsou to ti velcí, co se celý týden mlátí, samozřejmě, pomyslel si a pokud ho Liz nesežrala, neuroticky zaklepal prsty o stěnu.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 3
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Wed Mar 14, 2018 10:53 pm
Stejně rychle, jako se Liz rozezlila, také splaskla. Příbuzní? "Oh," vypadlo z ní trochu zaraženě, ruku stále ještě zvednutou a sevřenou v pěst. Sakra. "Příbuzní," dodala pomalu, a rozpačitě nechala ruku spadnout ke svému boku - najednou se zdálo, že si není úplně jistá, jak z tohohle dál. Liz nikdy nebyla expert přes mezlidské vztahy, jak bylo z předchozí konfrontace jasně patrné, a tam, kde jí příroda nadělila schopnost vyvolávat rozepře kudy chodila, jí také na oplátku vzala jakékoliv vlohy k jejich následnému řešení.
Poněkud bezradně přešlápla na místě a zaryla špičkou boty v zemi tak soustředěně a zaujatě, že by jeden řekl, že v ní musela právě najít minimálně kostru australopitéka. "Ehmmm," nechala se slyšet a pomyslela si něco ve smyslu, že jí to řešení problémů lidskou cestou dneska docela jde. Teď ještě nějak civilně navázat. Na co že se jí to původně ptal?
Liz horečně zapátrala ve svém šuplíku krátkodobé paměti, kde se musel ukrývat zlatý grál v podobě příležitosti odvést konverzaci jiným směrem, než: "právě jsem ti jednu vrazila, protože jsem si myslela, že jsi úchyl - takže asi pardon." Chtělo to sice rozpačitou chvilku přemýšlení, a dalších pár ještě utahanějších okamžiků rozjímání nad spletitými vztahy řeckých bohů, kterým ve škole nikdy nepřipisovala moc důležitosti, anžto byla ateista. Kolem a kolem to v tuhle chvíli bylo dost škodolibě ironické. Po době, která se zdála jako věčnost, ze sebe Liz konečně vysoukala jakous takous odpověď. "Eh," začala svůj elaborát s grácií, "asi jo. Jakože to. Jsme. Příbuzní, chápeš." V duchu se plácala po ramenou. Tohle bylo lepší než jindy - jindy by totiž nezávisle na tom, zda byla v právu nebo ne, zasadila preventivní druhou ránu a chrlíce nadávky zmizela, aby si to později vyčítala.
Liz zničehožnic osvítilo. Nejlíp se přeci konverzace navazují přes společné téma, no ne? A vzhledem k tomu, že to byla Liz, a že Liz neuměla ve společenských situacích improvizovat, na Kaie z kapsy jednoduše vytáhla pomuchlanou bíločervenou krabičku. "Cigaretu?" Kai sice vypadal jako kuřák zhruba stejně jako ona připomínala Matku Terezu, Liz ale v ten okamžik nic pádnějšího nenapadlo.
avatar
Unclaimed
Počet postů : 4
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Mar 18, 2018 11:13 am
Kai byl přesvědčený, že modrovlasou spolusrubnici rozbil, neboť z ní dlouhou dobu nevypadlo nic, co by se dalo identifikovat jako slovo. To nakonec vedlo k tomu, že ve chvíli, kdy skutečně promluvila, byl chudák kluk rudý až za ušima a na půli cesty za úspěšným vytrháním všech vlasů. "Tak to jo," vylezlo z něj jako z chlupaté deky, zatímco se rozhlížel, kudy zmizet, aniž by to bylo ještě trapnější - ne, že by to šlo. Když mu tedy Liz nabídla záchranné lano, skoro zakřičel: "Ano, díky!" s takovou úlevou, až to zavánělo nervovým zhroucením. Teď už ta konverzace poběží lehce, ne? Co na tom, že bude cigaretu jen držet, poněvadž ani netuší, z jaké strany se to strká do pusy? Slíbil přece mámě, že nebude dělat blbosti. Už slyšel, že kouření utvrzuje přátelské vztahy - a tenhle vztah rozhodně utužit potřeboval, protože už zase netušil, co by měl povídat. "Je tu hezky, co? Jahody... a tak. Ty meče," nadhodil za pomoci rukou tak divoce, že mu cigareta málem odletěla, a s očekáváním se na Liz zahleděl. Modrovláska byla celkem jistě holka (tj. vypadala tak a mluvila z cesty), takže určitě dokázala nezavřít pusu, když na to přišlo. Zbývalo jen přijít na to, jak to spustit, než to začne být opravdu nepříjemné. Podrbal se na zátylku. Pak se pro změnu zhoupl na patách a začal si broukat - hyperaktivita v praxi.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Mar 31, 2018 4:21 pm
Ta spoušť naprosto neodpovídala tradičním standardům, v nichž tak nepřístojně žil. Prve bral slova otce ohledně rekonstrukce s rezervou, neboť nevěřil, že jeden údajný bůh, ve společnost mladé dívky, dokážou napáchat tolik škody, avšak zklamání chutnalo hořce. Nejenže Área nijak netížilo alespoň prkna z podlahy mohl dokopat k otevřené díře. Natanael stále těžce napadal na zraněnou nohu, ale pobyt na ošetřovně mu již připadal tak nekonečný, že prostě dnešní ráno opustil její prostory, aniž by dal komukoliv vědět. Naštvaně přehazoval oblečení, přičemž cedil tiché kletby. Nechtěl vyprovokovat nežádoucí pozornost, když svým pronikavým hlasem spustí vyznění nepřístojného obsahu, které dostanou příležitost zaslechnout až táborníci u jezera. Jedna kupa triček nevzhledně usazená v rohu, kde ji vršil stále novými kousky, z nepochopitelných důvodů zanechaný na těch nejnepravděpodobnějších místech. Odcházel, nevěda, že dostane tak vlezlé, nechtěné návštěvníky. Ozvala se rána, jak odhodil pár těžkých bod obdobným směrem, avšak podařilo se mu zasáhnout leda zeď, pokrčil rameny, zatímco pokračoval v odtažení postele, aby zkontroloval, zdali tomu násoskovi záleželo vyloženě pouze na čiré tekutině, či podroboval pokoj syna důkladnějšímu zkoumání. Nakonec zůstal robustní kus nábytku stát několik metrů od původní pozice. Klekl na všechny čtyři, přičemž počal hledat jemné, nesedící spáry, aby postupně oddělal všechny potřebné desky. Vlastně, při současném stavu věcí, se dalo spekulovat, jestli v pokoji vůbec existuje podlaha, když většina dílů zůstala vytažena. To bude sraní to dávat zpátky. Jak dokončil činnost, zůstal zaraženě klečet nad otvorem, jenž zel prázdnotou, to už neutišil vnitřní rozhořčení převládlo, zvíře sprostě vyrazilo na povrch a nefalšovaným řevem rozehnal přítomné ticho. „Většího kreténa, aby Olymp pohledal.“ S námahou zvedl robustní tělo, dělající si přitom oporu z blízké stěny. Pokud kytaru neobjeví do deseti minut, tak pravděpodobně nakráčí k otci a už podlehne bojovým vášním. Naštěstí stačilo jen pět minut usilovného třískání se vším, co rozladěnému seveřanovi přišlo pod ruku, aby zjistil, že ji záměrně kdosi hodil do skříně. Tipoval, že původcem takové nerozvážnost byla Kayla, jelikož kdosi zkoušel struny "naladit". Usedl i s nástrojem na postel, zatímco si s ním pohrával, nedbaje nakupeného nepořádku, doprovázeného nevábným smradem, přestože otevřel okno. Opět basovku podlaďoval, aby získala charakteristický zvuk. Kaylo, příště ti ty pracky urazím, jestli mi na ni ještě šáhneš. Probrnkával jednotlivé tóny, ale zatím nebyl zdaleka tak blízko předchozímu vyznění, což mu na klidu nepřidávalo.
avatar
Daughter of Ares
Počet postů : 32
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Mar 31, 2018 4:40 pm
Od boje o vlajku moc nevytáhla paty ze svého pokoje. Ne snad, že by nechtěla řvát na ty neschopné táborníky, nebo se bála toho, že se jí budou posmívat, že prohrála boj o vlajku. Ne, tohle nebyl její problém. Od toho zpropadeného boje mluvila v rýmech a i když by nejradêji se vší parádou vběhla do Apollonova srubu a všechny je tam sepsnula a donutila je jít na takový trénink, že by litovali, že některého z nich jen napadlo jí tím rýmováním proklít. Bohužel s těmi rýmy by to nevyznělo tak naštvaně a děsivě, jak by mělo. Takže se zavřela v pokoji a čekala až to kouzlo zmizí. Zatím se tak ale nestalo. Ani ten bordel, co slyšela z pokoje jejího povedeného bratříčka jí nevylákal ven, to teprve ten, co se ozval teď.
Šátrání a hlavně nadávky jejího staršího bratra byly důvodem, proč opustila svůj pokoj a vydala se k tomu jeho. Nijak rychlým krokem, ale ani se neloudala. I když nevytáhla paty z pokoje, nebylo to na ní znát. Dlouhé černé kalhoty a sportovní podprsenka jí získávaly dojem, że dorazila z tréninku a ne, že neopustila hlavní budovu dobrý měsíc. Neobtěžuje se s klepáním na dveře, ale prostě vejde, díky čemuž se jí naskytne pohled na absolutně rozhrabaný, poničený a rozbordelařený pokoj. Ne, že by její byl přehledně a ukázkově uklizený, ale takovýhle chaos v něm nebyl. Takže lehce hvízdla, ale to už jí do nosu uhodil pach pokoje. Ušklíbla se a zaksichtila se, aby dala najevo, že ten pokoj nevonî zrovna po růžích, i když co by taky mohla čekat od svého bratra. "Smrdí to tu jako hnůj, bratře můj." Pronese bez toho, aby pamatovala na to, co jí vyjde z pusy. Jenže už se stalo a ona zaslechla ty rýmy, které rozhodně ŕíct nechtěla. Sledovala Natea, jak si ladí tu svojí cennou kytaru a čekala, jak moc se jí vysměje. Bylo jí jasné, že jí nemohl přeslechnout a stejně tak jasné bylo, že za to rýmování si jí podá. Nehledě na to, że mu vlezla do pokoje.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Mar 31, 2018 5:14 pm
Nemít v ruce kytaru, ale kyj, přetáhne ji s radostí po hlavě. Takhle zazní jen nevrlé zabručení, jak se pokouší víc soustředit na souhru jednotlivých strun. „To už jsi se psychicky sesypala?“ Nezvedá pohled, kdežto víc věnuje pozornost nutnosti uvést nástroj do původního stavu, jelikož ho bytostně rozčilovalo, že někdo dostal onu drzost, pokusit se předvést svoje umění bez vědomí majitele. Nerad taktéž přijímal skutečnost, ohledně toho, že táborníci, alespoň část, již vědí, co za věci ukrývá uvnitř pokoje. Až po několika vyzkoušených akordech, kdy zakončení doprovází spokojené zamručení, dokáže odložit objekt zájmu vedle sebe, přičemž ulpí pohledem na Angel, kterou pozoruje se směsicí zájmu a roztrpčení. Zvedne prdel své maličkosti z postele, ponechávající takřka dokonalý výhled do neupravených prostor, nejděsivějšího místa široko daleko. Kde komu naháněla představa vstupu do této netitulované táborové skládky, husí kůži, málokdo hodlal otestovat výdrž žaludku, když by prošel dveřmi, čímž si pouze připomněl rozhovor s otcem. Jistě, značné pochybnosti zůstaly, ale styl vyjadřování, fungování, arogance, bohužel musil připustit, že pravděpodobně vzešel z oněch kalhot nadmutých pýchou. Chůze stále vykazovala známky paralyzujícího jedu, působila nejistě, noha neposkytovala nejlepší oporu, celkově spíš ztěžka posouval svoji maličkost po pokoji nesnesitelně pomalu. Proč toho idiota tak moc řeším? Stejně zase zmizí, jakmile dostane příležitost, potřebuje pozornost. Až po další sérii úkonů, spojených s přesouváním oblečení, jenž vždy jen zmuchlal a odhodil do kouta, což byl nesporně efektivní způsob jak řešit problémy s organizací, když vše probíhalo ve zlomku sekundy, zamířil opět očima k sestře, která překročila práh pokoje zapovězeného většině obyvatelů.
Ten neumělý rým přešel, snaha vyprovokovat vztek takto chabým pokusem ho nikterak nerozházela, jelikož Áres předtím vytáhl větší, působivější trumfy. „Když už jseš tady a tak moc ti to smrdí.“ Pokývl hlavou vstříc obsahu místnosti. „Můžeš mi pomoct uklidit, ať z toho profitujem oba.“ Shýbl se, přičemž vzal do dlaní strženou vlajku Sepultury, jež předtím visela na severní zdi. „Normálně bych tě poslal do míst, kde slunce nesvítí, ale vidíš, že jsem mrzák.“ To dosvědčovala neobratná chůze. Když chvilkově zauvažoval, tohle stvoření mu nedoneslo ani kytky, když trávil úmorné hodiny ve společnosti skřeků raněných děcek. „Příště za bráchou dojdi, aspoň s bomboškou, když už hrdinně přežil další výpravu.“ pronese spíše, jakožto drobné rýpnutí. Nechápal, proč průbojná dcera Área neprojevila zájem vycestovat za hranice, stát se účastnicí netradičního dobrodružství a raději zůstala zavřená mezi čtyřmi stěnami budov a sevřená hranicemi tábora. Nejseš ty nemocná Angel? Nestihl si tě někdo nabrnknout? Myšlenka působila směšně, avšak část pravdy snad nesla. Povětšinou nepřekračovala domluvená pravidla, kdežto momentálně operovala na cizím území, uvnitř pokoje, kam v podstatě nedostala pozvání. „Našla sis chlapa bo co, že se ti nechtělo jít s náma?“ řekne upřímně, ovšem nehledí jí přitom zpříma do očí, více se soustředí na opětovné umístění látky. Všem těmto metalovým prvkům náleželo výsadní právo zakrývat ve stěnách díry, které kdysi učinil pod vlivem nezkrotného amoku. Sice logo thrash metalové kapely nepůsobil esteticky lahodně oku, spíše případného návštěvníka odhánělo, ale jemu úspěšně simulovalo atmosféru domova. Vyčkával odpovědi, avšak vůbec by nezůstal překvapen, pokud ona zmizí za dveřmi, přičemž ho prokleje nepřeberným množstvím kleteb. Co už, víc na hovno tenhle den být nemůže. konstatoval, pokračující v uspořádávání výzdoby do původního stavu.
avatar
Daughter of Ares
Počet postů : 32
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sat Mar 31, 2018 10:30 pm
Kéž by tohle rýmování mohla připsat nějaké psychické poruše nebo psychickému vyčerpání, i když proč vlastně. To by znamenalo, že je slabá a k ničemu. Ne, ti spratci od Apollóna to ještě schytají a to sluníčko obzvlášť, stejně má podezření, že to byla jeho práce. Sleduje svého bratra a stejně ty rýmy už slyšel, takže je asi vážně jedno, jestli mu na tuhle otázku odpoví. Ignorovat ho očividně nemůže, když už si sem nakráčela. "Ne, tak to není, zasáhlo mě prokletí." Odpoví a ušklíbne se. Není z toho nadšená, to může být znát i z jejího hlasu, ale rozhodně to nevyzní tak, jak by mělo kvůli těm zpropadeným rýmům. Už takhle se dostala do míst, kam se nedostal jen tak někdo a ona by to z paměti asi taky chtěla vymazat, ale už to nevrátí. Udělala tu zpropadenou chybu a vydala se sem zjistit, na co tu zase nadává. "CO tě tak naštvalo, že tu křičíš tak zoufalo?" Nahodila další otázku a zkrátka vzdala možnost, že by před ním zatajila fakt, že rýmuje a mlčela celou tu dobu. Ne, nějaké rýpnutí, ač nevyzní tak, jak by mělo, si neodpustí. Musela ale uznat, že její bratr měl dobrý postřeh, když už přišla, tak mu mohla pomoct. Aspoň by tak mohla hlavní budovu zbavit alespoň trochu toho pachu, který se táhl i po chodbě cestou sem a rozhodně nebylo příjemné jím procházet. Navíc neměla žádnou sociální interakci s nikým už měsíc a momentálně nepohrdne ani přítomností svého smradlavého, nerudného staršího bratra. Vlastně pořád byl lepší společnost než většina těch budižkničemů v táboře, kteří měli být výkvětem potomků bohů. Ovšem neodpovídala, i když o tom rýmování už věděl, rozhodla se to omezit na minimum, už takhle si to bude pamatovat nejspíš celý život a pokaždé, když mu dojde munice, použije tuhle situaci, aby jí setřel. Pořád lepší aby on, než některý z táborníků. To tak, budu za tebou ještě běhat na ošetřovnu s kytkama, bonboniérou a rýmovat ti tam, jak ti přeju brzké uzdravení. Tos fakt uhádl. Jako bys tam přitáhl ty, kdybych byla já zraněná. Prolétne jí hlavou myšlenka, která díky bohu není v rýmu. Kdyby v nich i přemýšlela, asi by se odstřelila po prvních pár hodinách. "Kdyby to naopak bylo, taky by tě na ošetřovnu nic nedostalo." Odsekne strohým hlasem, ale i tak to v rýmu ztratí kouzlo. Proklínala ty rýmy každým dnem víc a víc, což bylo po měsíci spoustu kleteb. Navíc jí ještě štvalo, že nebyla na té výpravě, ale vážně nechtěla rýmovat na výpravě, kde by se za to raději zastřelila. Chlapa? Kde bych sakra vzala chlapa? Jako by v tomhle Táboře byl někdo, kdo by stál alespoň za něco? Ušklíbne se a lehce zavrtí hlavou. "Kde by se u mě vzal chlap? K čemu takový svrab?" Odvětí a zavrtí hlavou. Ne, nejdřív by ten chlap musel ukázat, že za něco stojí. Že není jen hezká tvářička, ale že něco umí, že není k ničemu. Zkrátka nehodlala se spokojit jen tak s někým. Kývla na bratra a lehce naznačila s čím chce vlastně pomoct. Přehrabovat v oblečení se mu nehodlala. Z toho by mohla mít noční můry na celý život. Vidět jeho spodky. Nebo by z toho mohla omdlít. Pochybovala, že si její bratr pere dřív, než když jeho oblečení div neplesnivý.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Sun Apr 01, 2018 8:37 pm
Naslouchal jí, mezitím co jednotlivé cípy vlajky umisťoval opět zaháknutím do připevněných skop. Poznání doprovázelo mírné ušklíbnutí, které však zůstalo jejím očím skryto, stejně jako potutelný výraz v obličeji, neboť si příliš živě uvědomoval, jak musí být Angel naštvaná, když ji donutili takto potupně skládat krkolomné básničky. Počítal, že mladí příslušníci Apollónova srubu zažijí, jakmile to bude možné, řádné peklo doprovázené hlasitými výkřiku rozdivočené instruktorky. „To pak jo.“ pronesl se zvláštní lhostejností, zrovna dnes nevyciťoval onu zlomyslnou touhu využít naplno sestřiny mizerné situace, aby ji učinil terčem otravného dotírání, či si vytvořil z jejích napnutých nervů, skvěle znějící xylofon, víc tíhl k tomu, uvést místo do původního stavu. Dokončil věšení obřího plátna, načež vzápětí čapnul další, po poznání rozložitější, kdežto název skupiny, jenž si říkala Emperor, zní dokázal vyčíst pouze metalu znalý člověk. „Naštvalo?“ až později mu došlo, že vlastně neudržel emoce při podezření ohledně odcizení basové kytary, momentálně poklidně spočívající na rozbombardované posteli. Asi jsem si ten výkřik mohl odpustiti. pokáral sebe mírně, neboť pronesl neoprávněné tvrzení v návalu vzteku, vlastně v něm stále hlodala pachuť ze setkání s otcem, přičemž on se prezentoval jako naprostý, totálně arogantní, čůrák. Taktéž neustále slyšel ona provokující slova, že přebere výchovu polobohů válečné krve, načež z nich hodlal učinit leda tak svéhlavé bijce s velkou pravděpodobností brzkého úmrtí, jelikož přesně to odpovídalo definici většiny potenciálu Áresových dětí. „Otec je tady.“ řekne hlasem mnohem více naplněným hořkostí, než zamýšlel. Tón obsahoval jak zklamání, tak rozezlení, mlel uvnitř dojmy ze setkání, jehož obsah dosud nikomu řádně nevylíčil. Kdyby tu zůstala aspoň kapka chlastu, tak se to bude snášet lépe. Přestože si odpíral pití v táboře, pro tentokrát by s největší radostí učinil výjimku. „Jestli chceš potkat největší zklamání svýho života, můžeš mu říct ahoj.“ upřímně reflektoval zášť uvnitř sebe, tu nepoddajnou touhu vytěsnit zážitek z hlavy a žít dál s přesvědčením, že Olympský stvořitel si zachoval alespoň jednu mozkovou hemisféru. „Mě už nasrat stihl.“ zabručí si pod vousy, mezitím co dokončuje svoji skromnou výstavku. A taky donutit uvažovat, jestli jsem opravdu tak mimo. Neodpovídal standardům viděného boha, zůstalo v něm jen málo z těch předvedených charakteristik, opravdu mu výchova a pořádná mužská ruka v životě, zajistili takovou odlišnost? Může můj táta za to, že nejsem takový pako? Pokud ano, ostatní táborníci potřebovali stejného zacházení. Věřil, že i krvežíznivost potřebuje uzdu k utažení, ne ji povolovat do nekonečna.
„Jo, kdybys na mě nezačala ječet, tak i jo.“ kontruje její tvrzení, které neměla zas tak řádně podložené, neboť ona tu přeci jen pobývala kratší chvíli. „Ale, dojít s kytkou a hodit po tobě čokoládu, abych pak poslouchal půl hodiny sirénu, to mě může, milá sestřičko, osrat.“ Zálibně odešel od zdí a chvíli pozorovat to mistrovské dílo, přehlídnu názvů nervy drásajících kapel, tu nejskrytější odnož hudební branže, největší velikáni death, black a thrash metalu na jednom místě. Konečně zase věnoval pozornost jí, přičemž kriticky přeměřil ženu před sebou pohledem. „Měla bys konečně někoho pustit do kalhotek.“ zazní nenuceně, jakoby to nepředstavovalo jemnou urážku, čímž naznačoval, že by přestala konečně být hysterickou pannou nebo co on ví, třebas s někým spala, ale zřejmě to pořádně neuměl. „Nejseš hnusná, jen panovačná a trochu.. no spíš dost mrcha.“ bůhví co to do něho vjelo, že dostával takové touhu uvádět vše přímo, bez jakýkoliv tanečků, snad se připravoval na nadcházející dny v táboře, jak opět započne trénink, protože ho ti malí skrčci určitě šetřit nebudou, stejně jakožto božský rodič. „Jestli chceš pomoct, udělej z těch prken znova podlahu, postel tam už hodím sám. Cokoliv zasranýho, co najdeš, hoď na hromadu. Mám takovej pocit, že dneska přijdem o pár dobrejch lidí, až to přineseu na vyprání.“ tvář zdobil pobavený škleb, způsobený až zlomyslnou představou prchajících stvoření, jakmile vrazí do prádelny s tímhle nákladem voňavého smradu, jenž se tu, v dost případech, povaloval dobrou řádku měsíců. Tohle se zapíše do kroniky jako historický milník. Medvěd si nechal přeprat kožich. Popošel do středu místnosti, chvíli cosi vyměřoval, než opět sklouzl očima k příchozí výpomoci. „Pak mi ještě pomůžeš tady natáhnout špagát, jelikož já s tím kryplem místo nohy bych akorát způsobil díru do spodního patra, jak bych řachnul na podlahu. Budu tu dělat výstavku.“ To i pokývl k hromadě fotek poházených po psacím stole. Všechny dostal z domova, sbírka čítala stovky kousků, od úplně prvních začátků, kde ta nejranější pocházela ze svatby rodičů, kdy ho matka stále nosila uvnitř, ale už to šlo poznat, jelikož překročila sedmý měsíc, přes klasické dětské kratochvíle s vyraženými zuby, rozbitými koleny nebo načučeným trucováním v rohu, přes dospívání a pubertu, kde už mu začínalo růst ochlupení a vlasy si skoro vytíral prdel, kdy na části z nich pózoval i s kapelou, kdežto všechno zakončovala nedávná současnost, jak strávil minulé léto doma, ve společnosti rodiny. Na té poslední stáli všichni spolu on, adoptivní táta, matka, mladší sestra, švagr, dvě čtyřleté neteře a synovec, kterého držela Miina v náručí.
avatar
Daughter of Ares
Počet postů : 32
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Thu Apr 05, 2018 3:49 pm
Trochu sebou cukne, když se její bratr zmíní o jejich společném božském otci a pořádně si svého povedeného bratříčka prohlédne. Jestli dokázal vytočit jeho až do téhle míry, tak to teda potěš koště. Přesto ale měla nutkání se s ním sejít a vmést mu do ksichtu, že do teď se o svoje drahé potomstvo nezajímal, tak by s tím nemusel začínat ani teď. Stejně tu na něj nebyl nikdo zvědavý. Přišel si sem beztak jen pohonit ego a za chvíli zase odletí nahoru na Olymp, aby tam zahříval postel bohyni krásy. Ušklíbne se, jasně, asi by tak měla energii na něj začít ječet, kdyby ležela na ošetřovně. Jestli jí někdy někdo dostane na ošetřovnu, tak bude muset být polomrtvá a v takovém stavu by asi jen těžko na někoho křičela. Nebo by musela být prokletá rýmováním jako teď. To si dvakrát rozmyslela než něco plácnula a jen se modlila, aby to co nejdřív skončilo. Takhle nemohla využívat své sarkastické poznámky a ironickou mluvu. "Hodláš mě tu poučovat a sám nemáš nikoho, co takhle se nevměšovat a hledět si svého, mátoho?" Odsekne mu stále v rýmech, ale opravdu nedokáže podobné narážky nechat bez odezvy. Jestli jí tu hodlá poučovat o tom, že by si měla s někým vrznout, tak ať se nejdřív sám podívá do zrcadla, a pak něco říká. Kdyby její starší bratr měl manželku a rodinu, mlčela by, ale neměl ani jedno a to byl starší než ona. Jasně, je mrcha, ale byla na to náležitě hrdá. pokud to odhání chlapy, není to její problém, když se s tím nedokážou vyrovnat. Možná jednou přijde někdo, na koho nebude tak zlá, ale momentálně ve svém okolí nikoho takového neměla. Poslechne si jeho pokyny a ač by asi normálně neměla chuť mu pomáhat, i tohle teď počítá do své sociální interakce, tudíž se pustí do napravování podlahy, přičemž uvažuje, jak se mu proboha povedlo, ten pokoj takhle zřídit. Jestli ho otec naštval až takhle, tak si s ním chtěla promluvit o to víc. Byla zvědavá, co si její milovaný tatík připraví na ní. Ovšem měla si asi raději vzít nějaký kolíček na nos předtím, než se sem vůbec vydala. No, pozdě. Při vracení prken a přehazování špinavého prádla se snažila nemyslet na to, jak dlouho to tu asi tak leží a kde všude to její bratr měl než to skončilo tady a vůbec se nechtěla zabývat historií těch hadrů, kterým její bratr říkal oblečení, což podle ní byl dost vzletný název pro něco takového. Když s tímhle skončí podívá se na svého bratra a špagát, který chce pověsit. protočí oči v sloup, ale tak přece jenom je zraněný, takže pro jednou to nechá bez poznámek. Vezme od něj špagát a pustí se do věšení špagátu, aby si tu bratr mohl vystavit fotky, při věšení se ohlédne k psacímu stolu a zadívá se na fotky. Pousměje se, ty fotky dokazují, že její bratr byl kdysi taky děcko, které mělo stejné dětství jako mnoho z nich a kupodivu to ukazovalo i jistou zranitelnost toho hromotluka. "Hodláš vystavit vzpomínky, abys zapomněl na svoje bolístky?" Ne někdy opravdu rýmy ani nedokázali vystihnout na co se ptala, ale tak třeba to její bratr pochopí dobře a jestli ne, vem to čert.
avatar
Son of Ares
Počet postů : 55
Zobrazit informace o autorovi

Re: Hlavní budova

za Fri Apr 06, 2018 8:56 pm
Jo, jasně že se jí nelíbila jeho snaha, když ji dával najevo, jakými nedostatky disponuje pro případné zájemce, což především obstarávala věčně proříznutá pusa s nedostatkem taktu, občas též chování nehodné relativně pohledného stvoření. Samozřejmě, nechat se poučovat od někoho s vzezřením lesního medvěda, by odmítla každá žena, takže tou veršovanou odpovědí nebyli nikterak odrazen, spíš se usmíval, pozorující ji, jak mu vypomáhá s uspořádáváním podlahy, zatímco on stále křižoval pokoj, aby neustále nacházel nové oblečení do rapidně se zvětšující kopy biologického odpadu. Ještě na to hodím jedny trenky a ta hromada mě sežere. Povytáhl posměšně obočí nad zrozením nového monstra, jenž cokoliv co pozře, již svět nespatří, jelikož případný zájemce prostě nedokáže překousat onen pichlavý odér. „Možná proto ti můžu dávat rady, vím, co jsem posral.“ v hlase zaznívá laškovná dětinskost, je zvláštní pozorovat Angel, když dostala touhu po socializaci a on představoval první dostupnou osobu ve vytipovaném okruhu. Předpokládal, že měla-li by se situace jinak, už dávno neuvidí černovlásku manipulovat s prkny, ale zběsile utíkat vstříc východu či bezpečí vlastního pokoje. Proto také necouval ze započaté konverzace, přestože ji stočil prazvláštním směrem. „Ono, je rozdíl, když na ocet zůstanu já nebo někdo jako ty, co má pěknou prdel.“ rýpl si do ní zběsile a naoko ji počal pozorovat, kvůli vyprovokování jejího zájmu i snad drobnější snaze uhodit přiblble se šklebícího bratra, jehož jedinou zábavou v tento moment, bylo očividně odlehčit atmosféru, která mu příliš nevyhovovala. Jedna sám propadl rozhořčení, stále ovládán ospravedlnitelným vztekem na otce a ji trápilo ono potupné rýmování, jenž vytvářelo příčinu izolace. Taky bych s takovou zřejmě stáhl ocas mezi půlky, aspoň na čas, než by mi to dovolovalo mluvit v poloverších. Komandovat bandu puberťáku a mluvit přitom jak poeta, tak si rozflákají držky tím zběsilým smíchem, jak budou hlavou mlátit do trávníků. Ovšem vyznívalo to jako efektivní metoda, spíš bizardní, avšak účinná. Fakt to, ale momentálně, zkoušet nebudu. nakázal rozhodně sám sobě, avšak hluboko kdesi hlodal hlásek, že tomu pokušení neodolá, neboť to symbolizovalo příliš lákavé rozptýlení pro potomky Áresovy krve, kteří by takového oponenta okamžitě znevážili, seč by proti nim stálo stejně robustní hovado jako Natanael, prostě by naskočili slepě dopředu, načež by první z nich poznal, jaké to je mít otřes mozku způsobený ránou štítem do hlavy. Uzavřel úvahy, ale děkoval škodolibému dárku, jelikož odváděl myšlenky příjemným směrem.
Ta druhá otázka už ho tolik nenadchla, ale odmítal opustit hravou náladu a tak místo podrážděného vrčení, reakce v normálním prostředí, si pouze vzdychl a přešel poznámku pohozením ruky, načež počal sledovat sestřinou počínání, kdy občas provedl okřiknutí, ohledně změny směru vinutí provazu. „Ne, protože mám skvělou rodinu a na tom se nic nezmění.“ Měl jsem to vlastně udělat už dávno. Tolik unikátních momentů zůstalo odstrčeno v šuplíku, spatřovalo ponuré světlo pouze v momentu rozpomenutí, čímž naprosto zazdíval jejich potenciál, jakožto připomenutí, jak skvělé lidi v životě má. „Áres mi akorát připomněl, na co všechno můžu být hrdý a jak šťastné děcko vlastně jsem, když účelem mýho života nebylo vyčkat, než dojde můj božskej rodič, kterej se pídí jen po sebemenším náznaku chlastu a mluví s tebou, jakoby jsi byl jeho cvičená opička.“ To štěstí, že úlohu vzoru zastával vysoký seveřan, nikoliv bůh války, ho dojímalo. Děcka častokrát neměla na výběr, mámy zůstávaly samy, přebíraly úlohu obou rodičů, snažíc se dítěti naprosto nezkazit mužské vzory, takže otce vykreslovaly mírněji, hlavně jim naznačovaly, že ho skutečně zajímají. Kdežto ten paskřivec, jediné čeho dosáhl od uvedení do tábora, byla naprostá anarchie v srubu obývaném jeho potomky. Ztráta jakékoliv disciplíny, spoléhání na horkokrevnou náturu. Snad proto ho ostatní přijali tak nadšeně, nevěděli, netušili, jak skutečný otec vypadá, že není jen svéhlavým kamarádem, ale i přísnou rukou vedoucí zodpovědně dítě k hodnotám. Však já tomu kreténovi ještě ukážu, kde spočívá jeho místo. Potřeboval ovšem výpomoc těla, jelikož napadávající na levou nohu, nevyvolá tolik nutný střet k udržení autority mezi svěřenci. Smečka vždy následuje nejsilnějšího, nechtě-li o svou smečku přijít, musel bojovat. „A sice nemám vlastní děcka, ale mám dvě malý princezny, co po mě řvou strejdo a vzápětí k tomu přidávají, povozíš náš na zádech?“ pronesl na odlehčení, aby už Angel neotravoval s moralistickým kázáním, počítal samozřejmě děti ze strany nevlastní sestry lidského původu, polobožské sourozence nezahrnoval do něčeho tak intimního, jako rodina, spíše mu připadali, jakožto náhodní známí či přátele.I když si nevytvořil příležitost k pořízení vlastních dětí, dozajista nestrádal, neboť v úzkém rodinném kruhu byl více než vítán a dostával nepřeberné množství možností, jak zapojit svoji maličkost do společných aktivit. „Nic, teď mě prosímtě nech o samotě ségra, musím to tady dodělat a ty taky určitě budeš ráda, když tě starej kozel nebudu poučovat.“ usedl na postel i s hromadou netříděných fotografií v rukou, aby postupně začal tvořit jednotlivé hromádky, z nichž vybere ty nejžhavější kandidáty k soukromě-veřejnému vystavení. Angel těmito slovy propustil ze spárů dobročinné služby, jenž tomuto, prozatímně, kulhavému instruktorovi vykonala.
Sponsored content

Re: Hlavní budova

Návrat nahoru
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru